Rubrika: První překlad (1923)

Důkaz ve čtyřech obrazech.

Obraz I.

(V domě konšela Petra. Z okna výhled do krásného parku. Tři osoby sedí u stolu blíže krbu, kde oheň vesele plápolá.)

Petr: Na mou věru, ať žije oheň, je-li žaludek plný. Je to jistě znamenitá věc. Však kolik dobrých lidí jako král z Yvetotu

„na prsty si dýchaji,
ježto dřiví nemají“.

Nešťastní tvorové! Samo nebe mi sesílá lidumilnou myšlenku. Vidíte tam ty krásné stromy, dám je poraziti a rozdělím dřiví mezi chudé.

Pavel a Jan: Jak, zadarmo?

Petr: To právě ne. To by byl brzy konec s mými dobrými skutky, kdybych takhle rozházel svůj majetek. Odhaduji svůj park na dvacet tisíc liber: vykácím-li ho, dostanu daleko více.

Pavel: Mýlíte se. Vaše stromy zde v parku mají větší cenu, nežli dříví v sousedních lesích, neboť zde poskytují službu, kterou dříví ve vzdáleném lese nemůže prokázati. Jakmile bude poraženo, budou se vaše stromy hoditi právě tak jako lesní dříví jenom k topení, a jejich hodnota při dvou metrech nebude ani o haléř větší.

Petr: Oho, pane theoretiku, zapomínáte, že jsem člověk praktický. Myslím, že moje pověst spekulanta jest příliš dobrá, než a- bych mohl býti považován za pošetilce. Co pak si myslíte, že bych jen tak pro zábavu prodával svoje dříví za cenu dříví plaveného?

Pavel: To budete nucen učiniti.

Petr: Jak jste naivní! A což, zabráním-li, aby plavené dříví bylo dopravováno do Paříže?

Pavel: To by ovšem bylo něco jiného. Ale, jak to jen navléknete?

Petr: Tady je celé tajemství. Je Vám známo, že při dovozu plaveného dříví platí se 50 centimů ze dvou metrů. Zítra přiměji konšely, aby zvýšili sazbu na 100. 200 až 300 liber, zkrátka tak vysoko, že se nedoveze ani poleno. Což, chápete? Jestliže lidičky nebudou chtít zmrznout, přijdou hezky do mé ohrady. Utlukou se pro kousek mého dříví a já je prodám za zlato. Tato láska k bližnímu pěkně zorganisovaná zase mně umožní, abych ji projevil jinde.

Pavel: Hrome, pěkný vynález! Přivádí mne na jiný, stejně znamenitý.

Jan: Hleďme, jaký pak? Jde tu také o lidumilnost?

Pavel: Jak pak Vám chutnalo máslo z Normandie?

Jan: Výtečně!

Pavel: Hm, hm, před chvilkou se mi zdálo, že ušlo. Avšak nezdá se Vám, že trochu štípalo v krku? Budu vyráběti lepší v Paříži. Budu chovati čtyři neb pět set krav a rozdělím chudým lidem mléko, máslo a sýr.

Petr a Pavel: Jakže, jen tak z lásky k bližnímu?

Pavel: Bodejť! Vždy vysíláme napřed lásku k bližnímu. Je to tak hezká figurka, že už i její maska umožňuje vstup kamkoli. Dám svoje máslo lidu, lid mně dá svoje peníze. Neříká se tomu prodávat?

Jan: Ne, podle „Bourgeois Gentilhomme“; jmenujte si to však jak chcete, zničíte se. Cožpak Paříž může soutěžiti s Normandií v chovu krav?

Pavel: Ve svém případě počítám s ú sporou na dopravě.

Jan: Budiž. Avšak i když Normanďané zaplatí dopravu, utlukou přes to Pařížany.

Pavel: Nazýváte někoho utlouci, prodává-li se mu za nízké ceny?

Jan: Je to již vžité slovo. Nemění to ničeho na věci, budete přece jen utlučen.

Pavel: Ano, jako Don Quichote. Rány dopadnou na Sancha. Jene, příteli, zapomínáte na potravní daň.

Jan: Potravní daň! Co ta má co činiti s naším máslem? 

Pavel: Hned zítra budu žádati ochranu; přiměji obec, aby sem nepouštěla máslo z Normandie a z Bretonska. Buďto se lid bude musit obejít bez něho, nebo bude musiti koupit moje máslo, a to ještě za cenu, kterou určím já.

Jan: Kýho čerta, pánové, vaše lidumilnost mne uchvacuje.

„Člověk se naučí – řekl ten druhý – s vlky výt“.

Rozhodl jsem se. Neřekne se, že jsem konšel nehodný. Petře, tento praskající oheň rozplamenil Vaši duši, Pavle, toto máslo vzpružilo Vašeho ducha. Nuže, cítím rovněž, že tento kousek slaniny pohádá i mého ducha. Zítra navrhnu a dám odhlasovati zákaz dovozu vepřů, živých nebo mrtvých. Jakmile tento zákaz nabude platnosti, vystavím nádherné chlívky uprostřed Paříže

„pro zvíře nečisté, jež nesmí židé jíst“.

Stane se ze mne pasák prasat a uzenář. Jak pak dobrý lid pařížský ujde tomu, aby se zásobil v mém krámě?

Petr: Pomalu, pánové, zdražíte-li takto máslo a uzeniny, ubíráte mně předem na zisku, který jsem očekával, že budu míti z mého dříví.

Pavel: U čerta, moje spekulace není už také tak skvělá, budete-li mne vykořisťovati vašimi poleny a šunkami.

Jan: A co vyzískám já, dávaje si vámi draze platili svoje uzeniny, když sám vám musím draho platiti máslové koláčky a otep dříví?

Petr: Nu, snad se nebudeme hádat! Domluvme se raději. Učiňme si navzájem ústupky. Ostatně, k čemu dbáti pouze nízkých zájmu: je tady lidskost, což není nutno zajistiti lidu topivo?

Pavel: Tak je to. Je třeba, aby lid měl máslo na chléb.

Jan: Zajisté. Je třeba, aby si mohl hoditi kus sádla na pánev.

Všichni: Napřed láska k bližnímu I At žije lidumilnosti Na shledanou! Zítra na shledanou! Vezmeme útokem potravní daň.

Petr: Málem bych byl zapomněl. Ještě slovíčko. Je to to hlavní. Přátelé, v tomto sobeckém století lidé jsou nedůvěřiví a nejčistší úmysly jsou často špatně vykládány. Pavle, mluvte pro dříví; Jene, obhajujte máslo a já se budu zastávati místního prasete. Jest dobře předejiti zlomyslnému podezírání.

Pavel a Jan (odcházejí): Na mou věru, je to šikovný člověk.

Obraz II. Rada konšelů.

Pavel: Vážení kolegové! každodenně se dováží do Paříže spousta dřiví a tak i spousta peněz zase odchází. Takto budeme za tři roky všichni zničeni, a co se stane s ubohým lidem? (Výborně!) Zakažme dovoz cizího dříví. – Nemluvím tak, že bych z toho snad měl prospěch; vždyť ze všeho mého dříví by se nevyrobilo ani párátko na zuby. Nemám na tom naprosto žádného zájmu. (Tak jest!) Tuhle Petr zde má park; zajistí topivo našim spoluobčanům, kteří nebudou více závislí na uhlířích z Yonne. Pomyslili jste kdy na nebezpečí, které nám hrozí, že zahyneme zimou, napadne-li majitelům cizích lesů, nedováželi už dříví do Paříže? Zakažme tedy dovoz dřiví. Tak zabráníme vyčerpáváni našich peněz, stvoříme průmysl dřevařský a najdeme pro naše dělníky nový zdroj práce a výdělku. (Potlesk!)

Jan: Přimlouvám se za návrh tak lidumilný a zcela prostý všelikého osobního zájmu, jak sám vážený předřečník podotkl. Je na čase, abychom učinili přítrž tomuto nehoráznému laissez passer (volnému obchodu), které zavedlo na našem trhu bezuzdnou soutěž, takže není kraje, jen trochu prospívajícího v jakékoliv výrobě, aby nás jí nezaplavoval, a neprodával nám své výrobky za nízkou cenu a aby tak neničil práci pařížskou. Náleží států, aby upravil výrobní podmínky právem moudře uváženým, aby nechal zvenčí dovážeti pouze to, co jest dražší nežli v Paříži, a aby nás tak ušetřil nerovného zápasu. Na příklad, jak chcete, aby se vyrábělo mléko a máslo v Paříži, když máme Bretonsko a Normandii. Uvažte jen, pánové, že Bretonci mají pozemky lacinější, seno po ruce a dostanou pracovní sily za podmínek daleko příznivějších. Nedává tu zdravý rozum, že je třeba vyrovnali rozdíly ve výrobních podmínkách ochrannou potravní daní? Navrhuji, aby daň z mléka a másla byla zvýšena 1000% i více, bude-li třeba. Snídaně lidu bude o trochu dražší, ale jak stoupnou také mzdy! Uvidíme, jak se budou zřizovati chlévy, mlékárny, jak se rozmnoží máselnice a jak budou zakládána nová průmyslová odvětvi. – Nemám ovšem sám nejmenšího zajmu na svém návrhu. Nejsem kravařem a nechci jím ani byt. Jsem veden výhradně touhou, abych byl užitečný pracujícím třídám. (Bouřlivý potlesk.)

Petr: Jsem šťasten, že nalézám v tomto shromáždění státníky tak poctivé, osvícené a tak oddané zájmům lidu. (Výborně!) Obdivuji se jejich sebezapření a nemohu učiniti nic lepšího, než následovati tak šlechetného příkladu. Přimlouvám se za jejich návrhy a připojuji i svůj návrh na zákaz dovozu vepřů z Poitou. Ne snad, že bych se chtěl státi chovatelem prasat neb uzenářem. Kdyby tomu tak bylo, mé svědomí by mi kázalo zdržeti se návrhu. Není-liž hanba, pánové, býti poplatníkem sedláků z Poitou, kteří si troufají přicházeti až na náš vlastní trh a zmocňovali se zde práce, kterou můžeme vykonávati sami. A když nás zaplavili uzeninami a šunkami, nevezmou snad od nás za to nic? V každém případe, kdo nám řekne, že obchodní bilance není pro ně příznivá, a že my nejsme nuceni, platit jim schodek hotovými penězi? Není-liž jasno, že výroba z Poitou, kdyby byla zavedena v Paříži, zajistila by odbytiště pařížské práci? A potom, pánové, není-liž zcela možné, jak dobře říkal p. Lestiboudois, že kupujeme uzeniny z Poitou, ne ze^ svých důchodů, nýbrž ze svých kapitálů? Kam by nás to zavedlo? Netrpme přece, aby závistiví, chamtiví a zrádní soupeři prodávali zde své zboží lacino a zabraňovali nám, abychom je vyváželi sami. Konšelé, Paříž nám projevila svoji důvěru, jest na nás, abychom ukázali, že jsme jí hodni. Lid jest bez práce, jest na nás, abychom pro něj opatřili práci, a bude-li platiti uzeniny o něco dráže, budeme mít alespoň vědomí, že jsme obětovali své zájmy zájmům lidu, jak má činiti každý dobrý konšel. (Bouřlivý potlesk.)

Hlas: Slyším, že se velmi mnoho mluví o chudém lidu. Ale pod záminkou, že se mu dostane práce, začíná se tím, že se mu bere dříví, máslo a polévka, věci pro něho daleko cennější, než práce sama.

Petr, Pavel a Jan: Hlasovat! Hlasovat! Pryč s utopisty, theoretiky a sevšeobecňovateli! Hlasovat! Hlasovat! (Všechny tři návrhy jsou přijaty).

Obraz III. Po dvaceti letech.

Syn: Otče, rozhodněte se, musíme opustiti Paříž. Nelze zde už žití. Práce není a vše je tu hrozně drahé.

Otec: Hochu, ty nevíš jak těžko je opustiti místo, kde jsme se narodili.

Syn: Nejhorší ze všeho však jest zahynouti tam bídou.

Otec: Jdi, synu, hledej zemi pohostinnější. Co se mne týče, nevzdálím se od jámy, kam jsem pochoval tvoji matku, bratry a sestry. Toužím, abych v ní konečně vedle svých drahých nalezl odpočinek, jehož mi nebylo dopřáno v tomto neutěšeném městě.

Syn: Odvahu, otče, najdeme práci v cizině, v Poitou, v Normandii, v Bretani. Říká se, že veškerý průmysl pařížský se znenáhla stěhuje do těchto vzdálených krajů.

Otec: Je to zcela přirozené. Když jim bylo znemožněno nám prodávati dříví a potraviny, vyráběli tam ti jen tolik, co spotřebovali a ostatní čas i kapitál věnovali k tomu, aby sami vyráběli to, co jsme jim kdysi dodávali.

Syn: Zrovna tak jako v Paříži se přestává vyráběti krásný nábytek a nádherné oděvy, aby se vysázely stromy, chovali vepři a krávy. Jsem sice velmi mlád, ale viděl jsem ještě prostorné krámy, nádherné čtvrtě, oživená nábřeží tam na březích Seiny, kde jsou teď louky a mlází.

Otec: Zatím, co na venkově se budují města, Paříž se stává venkovem. Jaký to strašný obrat! A k tomu stačili tři pomatení konšelé, podporovaní nevědomou veřejností, aby na nás uvalili tuto hroznou pohromu.

Syn: Vypravujte mi, otče, tu historii.

Otec: Je velice jednoduchá. Pod záminkou, že uvedou do Paříže tři nová průmyslová odvětví a opatří tak dělníkům práci, způsobili tito mužové, že byl zakázán dovoz dříví, másla a masa. Osobili si právo zásobovati své spoluobčany. Toto zboží nejdříve nesmírně stouplo. Nikdo dost nevydělával, aby si je mohl koupiti a malá část těch, kdož si je mohli opatřiti, dávajíce za ně veškeren svůj zisk, nemohla si přirozeně koupit nic jiného. A tak všechen průmysl najednou zastavil výrobu, a to tak rychle, jak venkov přestal býti odbytištěm. Bída, smrt a vystěhovalectví začaly vylidňovati Paříž.

Syn: A kdy to přestane?

Otec: Až z Paříže bude les a louka.

Syn: Oni tři konšelé jistě získali veliké jmění.

Otec: Zpočátku měli obrovské zisky. Časem však upadli do obecné bídy.

Syn: Jak je to možno?

Otec: Pohleď na tuto zříceninu, byl to nádherný dům, obklopený krásným parkem. Kdyby Paříž byla pokračovala v rozkvětu, byl by pan Petr měl z něho více ročního důchodu, než zač dnes ten dům celý stojí.

Syn: Jak jest to možné, vždyť se zbavil veškeré soutěže?

Otec: Soutěž při prodávání zmizela, ale soutěž při kupování mizí rovněž každým dnem a bude mizeti až se z Paříže stane úplný venkov a až mlází pana Petra nebude míti větší ceny, než stejná plocha mlází v lese Bondy. A tak monopol, jako každá nespravedlivost přináší sám v sobě svůj trest.

Syn: To se mi nezdá býti dosti jasné, a- však co se nedá popříti, jest úpadek Paříže. Což není prostředku, aby se zvrátilo toto nespravedlivé nařízení, jehož přijetí způsobili před dvaceti lety Petr a jeho kolegové?

Otec: Svěřím ti své tajemství. Zůstanu v Paříži k vůli tomu; zavolám si lid na pomoc. Závisí jenom od něho, aby potravní daň byla přivedena na svoji původní míru, aby byla zbavena té zhoubné zásady, která jí byla naroubována, a na ní se udržovala jako cizopasná houba.

Syn: Musí se Vám to podařiti hned prvního dne.

Otec: Ba naopak, je to práce velmi těžká a obtížná. Petr, Pavel a Jan jsou v obdivuhodné shodě. Jsou připraveni spíše na vše jiné, než aby pustili dříví, máslo a maso do Paříže. Mají na své straně lid, jenž vidí pouze práci, kterou mu skýtají tři chráněná odvětví průmyslu, jenž ví kolik dřevorubců a kravařů zaměstnávají, ale jenž nemůže si udělali přesnou představu o práci, jež by se rozvinula ve volném ovzduší svobody.

Syn: Jde-li jenom o to, zajisté se Vám podaří lid osvítiti.

Otec: V tvém věku, hochu, nepochybujeme o ničem. Budu-li psáti, lid mne nebude čisti, neboť nemá ani dosti času, aby si vy- vydělal na bídné živobytí. Budu-li mluviti, konšelé mne umlčí. Lid bude dále tápati ve svém truchlivém bludu; politické strany, jež skládají své naděje v jeho vášně, budou jeho předsudky spíše vykořisťovati nežli rozptylovati. Budu musit najednou bojovati s mocnými tohoto světa dnes, s lidem, a se stranami. Vidím děsnou bouři, jež hrozí se rozpoutati nad hlavou smělce, jenž se odváží pozdvihnouti svého hlasu proti nespravedlivosti v zemi tak zakořeněné.

Syn: Bude s Vámi spravedlivost a pravda.

Otec: A s nimi bude moc a pomluva. Jen kdybych byl mlád! Ale věk a utrpení vyčerpaly mé sily.

Syn: Nuže, otče, věnujte je, pokud Vám zbyly, službám vlasti. Začněte toto dílo osvobození a ponechte mi dědictvím, abych je dokončil.

Obraz IV. Pobouření.

Václav Dobrák: Pařížané, žádejme reformu potravní dané; ať je uvedena na svoji původní míru. Nechť každému občanu je svobodno koupiti si dříví, máslo a maso, kde se mu líbí.

Lid: Ať žije svoboda! Ať žije!

Petr: Pařížané, nenechte se svésti tímto slovem. Co je Vám platna svoboda v kupování, nemáte-li k tomu prostředků? A jak si pomůžete k prostředkům, nebudete-li mít práci? Může Paříž dávati stejné levné dříví jako les Bondy? Maso za stejně levnou cenu jako Poitou? Máslo za stejně výhodných, podmínek jako Normandie? Otevřete-li dokořán bránu výrobkům soupeřů, co se stane s kravaři, dřevaři a uzenáři? Nemohou se obejít bez ochrany.

Lid: Ať žije ochrana! Ať žije!

Václav: Ochrana! Chrání-li pak Vás, dělníci? Nesoutěžíte navzájem mezi sebou? Ať jen teď obchodníci dřívím pocítí soutěž! Nemají práva zvyšovati pomocí právního řádu cenu svého dřiví, alespoň když také pomocí právního řádu nezvyšují mzdové sazby. Což nejste již tím lidem, jenž miluje rovnost?

Lid: At žije rovnost! Ať žije!

Petr: Neposlouchejte toho buřiče! Je pravda, zvýšili jsme ceny dříví, masa a másla; avšak udělali jsme to jen proto, abychom mohli dáti dělníkům dobré mzdy, vedla nás k tomu láska k bližnímu!

Lid. At žije láska k bližnímu!

Václav: Použijte, chcete-li, potravní daně ke zvýšení mezd, nikoli však ku zdražení výrobků. Pařížané nežádají lásky k bližnímu, ale spravedlnost!

Lid: At žije spravedlnost!

Petr: Právě drahota výrobků působí nepřímo vzestup mezd.

Lid: At žije drahota!

Václav: Je-li máslo drahé, není to proto, že draze platíte dělníky, také ne proto, že byste měli veliké zisky, jest tomu tak jedině z té příčiny, že Paříž pro tuto výrobu je nevýhodně položena, protože jste chtěli, aby se dělalo v městě, co se má dělat na venkově a na venkově, co se dělalo v městě. Práce lidu nepřibyla, jen zaměstnává se něčím jiným. Nepřibylo mu na mzdě, jenom nekupuje už tak lacino.

Lid: At žije láce!

Petr: Tento člověk Vás svádí krásnými frázemi. Uvažujme o této otázce v celé její jednoduchosti. Není-liž pravda, pustíme-li sem máslo, dříví a maso, budeme jimi zaplaveni. Zhyneme nadbytkem. Abychom se ubránili tomuto nepřátelskému přepadnutí nového druhu, nemáme jiného prostředku, než uzavřití bránu a uměle učiniti věci vzácnými a tak udržeti jejich ceny.

Několik málo hlasů: At žije vzácnost!

Václav: Zkoumejme otázku v celé její pravdě. Mezi Pařížany je možno rozděliti jen to, co je v Paříži; je-li tam málo dříví, masa, másla, dostane každý jen malý díl. Zakážeme-li dovoz, bude oněch předmětů méně, než když dovolíme je dovážeti. Pařížané, pokud nebude všeobecné hojnosti, nebude nikdo míti hojnost.

Lid: At žije hojnost!

Petr: Ať říká tento muž co chce, nedokáže Vám, že by bylo ve Vašem zájmu, abyste se podrobili bezuzdné soutěži.

Lid: Pryč se soutěží!

Václav: At si vykládá tento muž cokoliv, nedá vám okusiti žádných sladkých plodů z omezování dovozu.

Lid: Pryč s omezováním!

Petr: Jestliže ubozí pěstitelé krav a vepřů budou zbaveni chleba, budou obětováni theoriím, prohlašuji, že nechci odpovídati déle za veřejný pořádek. Dělníci, střežte se tohoto muže, je to náhončí podlé Normandie, čerpá své nápady v cizině. Je to zrádce, pověste ho! (Lid mlčí.)

Václav: Pařížané, vše, co jsem řekl dnes, říkal jsem před dvaceti lety, když Petr chtěl kořistiti z potravní daně, k svému prospěchu a vám na újmu. Nejsem tedy náhončím Normandie. Oběste mne, chcete-li, nezabráníte však, aby utlačování nebylo utlačováním. Přátelé, není třeba zabíjeti ani Václava, ani Petra, ale svobodu, máte-li z ní strach, nebo nesvobodu, trpíte-li jí.

Lid: Nepověsme nikoho a osvoboďme všechny!

„Bratři, složte se, abyste mi mohli dodati práci za vaši cenu.“ To je právo na práci. Socialism elementární, nebo-li prvého stupně.

„Bratři, složte se, abyste mi mohli dodávati práci za mou cenu.“ To je právo na zisk. Socialism vytříbený, nebo-li druhého stupně.

Jeden i druhý žijí z oněch svých účinků, které je viděti. Zaniknou těmi ze svých účinků, které není viděti.

To, co je vidět, jest práce a zisk, jichž bylo dosaženo z příspěvků společnosti. To, co není vidět, jsou práce a zisky, které by vznikly z týchž příspěvků, kdyby bývaly byly ponechány poplatníkům.

V roce 1848 právo na práci se ukázalo v jednom okamžiku pod dvojí podobou. To po-stačí, aby bylo zničeno ve veřejném mínění.

Jedna z těchto podob se nazývala: Národní dílna.

Druhá: Čtyřicet pět centimů.

Miliony byly posílány každého dne z rue Rivoli[1] do národních dílen. To je líc penízu.

Zde však je rub. Aby miliony mohly býti vydávány z pokladny, je třeba, aby tam přišly, Proto organisátoři Práva na práci obracejí se na poplatníky.

Rolníci řekli: Musím platiti 45 centimů. Pak ovšem si musím odříci šatů, nebudu zlepšovati pole, neopravím domu.

Venkovští dělníci řekli: Protože náš buržoa si odřekl šaty, bude méně práce pro krejčího; protože nebude hnojiti pole, bude méně práce pro nádeníka, protože nenechá opraviti svého domu, bude méně práce pro tesaře a zedníka.

Bylo tedy dokázáno, že z jednoho pytle se nevysype dvakrát tolik meliva, než se do něho vejde, a že práce najatá vládou se provádí na úkor práce placené poplatníkem. To byl konec práva na práci, které se objevilo i jako vidina i jako nespravedlnost.

A přece právo na zisk, které je pouhým přeháněním Práva na práci, stále žije a daří se mu výtečně.

Není cosi zahanbujícího v roli, kterou protekcionista nechává hráti společnost?

Říká jí:

Musíš mi dávati práci a co více, práci výnosnou. Byl jsem hlupák, že jsem si vybral průmysl, z něhož mám 10% ztráty. Uvalíš-li daň 20 franků na své krajany, a dáš-li mi je, moje ztráta se obrátí v zisk. Neboť zisk je Právem; jsi mně jím povinen.

Společnost, která poslouchá tohoto sofistu, která na sebe bere daně, aby ho uspokojila, která nevidí, že ztráta pociťovaná v jednom průmyslu, zůstává ztrátou, i když se nutí jiná odvětví průmyslu, aby ji kryla, tato společnost zasluhuje břemeno, které se na ni uvaluje.

To je viděti na četných příkladech, které jsem probral: neznati vědy národohospodářské znamená dáti se oslniti bezprostředním účinkem jistého zjevu, znáti ji, jest obsáhnouti myšlením a předvídavostí souhrn všech účinků.[2]

Mohl bych zde podrobiti spoustu jiných věci téže zkoušce. Ustupuji před jednotvárnosti dokazovati stále totéž a ukončím tím, že užiji na vědu národohospodářskou slov, jež řekl Chateaubriand o historii:

„Jsou – pravil – vždy dva následky v historii, jeden bezprostřední, který je ihned poznán, druhý vzdálený, který se zprvu nepozoruje. Tyto následky si často odporují; jedny plynou z naší krátké moudrosti, druhé z moudrosti vše přetrvávající. Výsledek vyšlý z Prozřetelnosti ukáže se až po výsledku lidském… Popírejte jak vám libo nejvyšší radu, nesouhlaste s její činností, hádejte se o slova, jmenujte silou poměrů nebo rozumem to, čemu obyčejný člověk říká Prozřetelnost, ale dívejte se na konec hotové události a uvidíte, že vždy způsobila opak toho, co se očekávalo, nebyla-li založena hned z počátku na mravnosti a spravedlnosti.“ (Chateaubriand, Paměti ze záhrobí.)

---

[1] Rozuměj z ministerstva financi.

[2] Jestliže by všechny následky činnosti padaly zpět na jejího původce, naše výchova byla by rychlá. Ale není tomu tak. Někdy dobré následky viditelné jsou pro nás a špatné následky neviditelné jsou pro někoho jiného, čímž se nám stávají ještě neviditelnějšími. Třeba vyčkati až reakce přijde od těch, kteří musí snášeti tyto zlé následky činů. To trvá někdy velmi dlouho, a to jest, co prodlužuje vládu omylu. Jistý člověk udělá skutek, který má dobré následky rovnající se 10 k jeho prospěchu a špatné následky rovnající se 15, rozdělené na 30 bližních, takže připadá na každého z nich pouze jedna polovina — úhrnem je tu ztráta a reakce musí nutně přijíti. Je pochopitelno, že na reakci se bude čekati tím déle, čím zlo je více roztroušeno v lidu a čím dobro je soustředěnější v jednom bodu.
(Nevydaný náčrtek spisovatelův.)

V této úvaze, která není méně kacířská pro českého čtenáře než kapitoly předešlé, probírá Bastiat rozdíl mezi bohatstvím a přepychem, rozdíl u nás zpravidla přehlížený. Bastiat ukazuje, jak boháč může sloužit celku, ač povrchnímu pozorovateli se zdá, že škodí, a naopak, jak boháč může škodit celku, ač se zdá, že prospívá. Dlužno dodati, že rozumné a celku prospěšné užívání bohatství ještě není jeho ospravedlněním. K tomu je ještě potřeba poctivě a spravedlivě bohatství získat. (Pozn. čes. vyd.)

Není tomu tak pouze v otázce veřejných vydání, že co je vidět i, působí zatměni toho, co není vidět i. Nechávaje ve stínu polovinu politické ekonomie, vede tento zjev k falešné morálce. Vede národy k tomu, aby své zájmy morální a materielní pokládaly za protichůdné. Může býti něco více skličujícího a smutnějšího? Hle:

Není otce rodiny, který by nepovažoval za svoji povinnost učiti své děti pořádku, úpravě, smyslu pro šetření věci, hospodárnosti a mírnosti ve vydání.

Není náboženství, které by nebrojilo proti nádheře a přepychu. To je velmi správné; avšak na druhé straně je něco populárnějšího než tyto fráze?:

„Shromažďovali peníze, je vysušovati tepny lidu.“

„Přepych velikých přivádí blaho malým.“ „Marnotratní se ničí, obohacují však stát.“ „Na přebytku boháčů klíčí chléb chudých.“ Zde skutečně mezi zásadou morální a zásadou ve společnosti běžnou je zjevný odpor. Kolik věhlasných duchů, když byli konstatovali tento rozpor, odpočívá v pokojit Nemohl jsem to nikdy pochopiti; neboť se mi zdá, že nelze zažíti nic bolestnějšího, než zpozorujeme-li dva protichůdné směry v lidstvu. Vždyť upadá do zkázy, ať jde tímto nebo oním extrémem. Jestliže je lidstvo šetrné, upadá do bídy, je-li marnotratné, propadá mravnímu úpadku!

Na štěstí vulgární zásady ukazují ve falešném světle Šetrnost i Přepych, majíce na zřeteli pouze jejich bezprostřední následky, které je viděti, a ne účinky pozdější, kterých není viděti. Pokusme se napraviti tento nedokonalý názor.

Mondor a jeho bratr Arist rozdělíce se o otcovské dědictví, budou míti každý padesát tisíc franků ročního důchodu. Mondor pěstuje lidumilství podle módy, čemuž se říká býti ras na peníze. Obnovuje svůj nábytek několikrát do roka, mění své ekvipáže každého měsíce, vypravuje se o něm jak důmyslně si počíná, jen aby byl s penězi brzo hotov, zkrátka zastiňuje hýřilce, jak nám je popisují Balzac a Alexandre Dumas.

Je ovšem slyšeti spoustu chvalozpěvů, které jej stále obklopují. „Mondor, ať žije Mondor! Je to dobrodinec dělníků, Prozřetelnost lidu. Ovšem válí se v orgiích, blátem poskvrňuje okolojdoucí; jeho důstojnost a důstojnost lidská tím trochu trpí… Ale co! Není-li užitečným sám sebou, je užitečný svým bohatstvím. Dává peníze do oběhu; jeho dům je stále pln dodavatelů, kteří odcházejí vždy uspokojeni. Což se neříká, že zlaťák je kulatý proto, aby se kutálel?“

Arist přijal zcela jiný životní plán. Není-li sobcem, je alespoň individualistou, jsa rozmyslný ve svých vydáních, vyhledává pouze moudré a umírněné ukojení svých potřeb, myslí na budoucnost svých dětí, a zkrátka hospodaří.

Je třeba slyšeti obyčejného člověka, co o něm říká:

„K čemu je dobrý tento bohatý člověk, ten vydřiduch? Jistě je tu něco imposantního a dojemného v jeho jednoduchém způsobu života, je ostatně humánní, dobročinný, štědrý, ale počítá. Nespotřebuje všechny svoje příjmy. Jeho dům nestkví se neustále nádherou a veselým vířením. Jakého vděku si získává u čalouníků, kočárníků, dohazovačů koní a cukrářů?“

Tyto posudky neblaze působící na morálku jsou založeny na věci, která bije do očí: vydání marnotratných; a na jiné věci, která uniká pozornosti: stejné vydání ba větší vydání člověka šetrného.

Avšak věci byly obdivuhodně uspořádány božským vynálezcem sociálního pořádku, takže zde jako ve všem věda národohospodářská a mravouka daleky jsouce toho, aby se potíraly, se shodují v tom, že moudrost Aristova je nejen důstojnější, ale i prospěšnější, nežli nerozumné počínání Mondorovo.

A říkám-li prospěšnější, nemám na mysli pouze prospěch Aristův, nebo prospěch veškeré společnosti, ale prospěch pro dnešní dělníky a průmysl.

Abych to dokázal, stačí předvésti duševnímu oku skryté následky lidských činů, kterých tělesné oko nevidí.

Ano, marnotratnost Mondorova má viditelné účinky pro všechny zraky: každý může spatřiti jeho berliny, landaury, phaetony, jeho vybrané nástropní malby, drahé koberce, lesk linoucí se z jeho domu. Každý ví, že jeho čistokrevné koně pádí na dostihách. Hostiny, které pořádá v pařížském domě, přilákají zástupy lidu na bulváry a říká se: „Jaký to znamenitý člověk; dalek toho, aby dával stranou něco ze svých příjmů, sahá pravděpodobně na svůj kapitál.“ – To jest, co je vidět.

Není však tak snadno viděti – pokud jde o prospěch pracovníků – co se děje s příjmy Aristovými; stopujme je však a přesvědčíme se, že všechny až na poslední centim podporují práci dělníků právě tak, jako Mondorovy. Je tu pouze tento rozdíl. Nerozumné vydání Mondorovo je odsouzeno k tomu, aby čím dále se zmenšovalo a trvalo jen určitou dobu; rozumné vydání Aristovo vzrůstá však rok od roku.

A jestliže se věci takto mají, prospěch všeobecný je v souhlasu s morálkou.

Arist vydává pro sebe a svůj dům dvacet tisíc franků ročně. Jestliže by tato částka nepostačila k ukojení jeho potřeby, nezasluhoval by si jména rozumného člověka. Je dojat bídou, která tíží chudé vrstvy a považuje se ve svém svědomí za povinna přinésti jim nějaké ulehčení, obětuje deset tisíc franků na dobročinné účely. – Mezi obchodníky, továrníky, rolníky má přátele, kteří jsou právě v nesnázích. Informuje se o jejich stavu, aby jim poskytnul pomoci opatrně a účinně, a určí k tomu rovněž deset tisíc franků. Nezapomíná konečně, že má dcery, kterým má dáti věno, syny, jimž musí zajistiti budoucnost a následkem toho rozhodne se, že bude šetřiti, a ukládá každý rok deset tisíc franků.

Použije tedy svých příjmů takto:
1. osobní vydání … 20.000 fr.
2. dobročinnost … 10.000 fr.
3. přátelské služby … 10.000 fr.
4. úspory … 10.000 fr.

Vezměme položku za položkou a uvidíme, že ani centim neuniká národní práci.

1. Osobní vydání. Toto, pokud jde o dělníky a dodavatele, má zcela totožné účinky se stejným vydáním Mondorovým. To je samozřejmé a netřeba o tom mluviti.

2. Dobročinnost. Deset tisíc franků určených k tomu účelu, rovněž obživí průmysl; připadnou pekaři, řezníku, obchodníku s oděvem a nábytkem. Jenomže chléb, maso, šaty nejsou určeny přímo Aristovi, ale těm, jimiž se dal zastupovati. Toto prosté zastupování jednoho spotřebitele druhým není v ničem na újmu obecnému průmyslu. Ať Arist utratí sám pět franků, nebo je dá některému chudákovi, aby je utratil místo něho, je zcela jedno.

3. Přátelská služba. Přítel, jemuž Arist půjčuje nebo dává deset tisíc franků, nedostává je, aby je zahrabal; to se příčí každému předpokladu. Užije jich k zaplacení zboží nebo dluhů. V prvém případě průmysl je podporován. Odváží se někdo tvrditi, že průmysl získává více, zakoupí-li Mondor čistokrevného koně za deset tisíc franků, než koupí-li Arist neb jeho přítel za deset tisíc franků látek? Použije-li se těch peněz k zaplacení dluhu, vše co z toho vzejde jest, že se objeví třetí osobnost, věřitel, kterému se dostane oněch deset tisíc franků a jenž jich pak použije k něčemu ve svém obchodě, továrně nebo při svém podnikání. Bude tu o sprostředkovatele více mezi Aristem a dělníky. Změní se jméno, ale vydání zůstane a podpora průmyslu rovněž.

4. Úspora. Zůstává deset tisíc ušetřených franků; – přihlížíme-li k podporování umění, průmyslu a práce dělníků, zdá se, že Mondor předčí Arista, máme-li však na zřeteli morálku, Arist stojí trochu výše nad Mondorem.

Nepozoruji nikdy bez fysické nevolnosti, jež hraničí na bolest, takové rozpory mezi velikými zákony přírody. Bylo-li by lidstvo přinuceno voliti mezi dvěma stranami, z nichž jedna blahořečí svým prospěchům a druhá svému svědomí, nezbývalo-li by, než abychom pochybovali o jeho budoucnosti? Avšak bohudíky, není tomu tak.

A abychom viděli Arista znovu získávajícího superioritu národohospodářskou i morální, k tomu by stačilo: rozuměti této utěšující zásadě, která není méně pravdivá, než se zdá protimyslná: Šetřiti znamená utráceti.

Jaký cíl Aristův, uspoří-li deset tisíc franků? Což zahrabe dva tisíce pětifranků na skrytém místě v zahradě? Zcela jistě ne, očekává, že se zvýší jeho kapitál i příjmy. Následkem toho, z těchto peněz, jichž nepoužije k uspokojení svých osobních potřeb, kupuje půdu, dům, státní renty, průmyslové akcie, nebo uloží je v obchodě neb u bankéře. Sledujte peníze za všech předpokladů a přesvědčíte se, že prostřednictvím prodavačů a půjčovatelů budou živiti práci zrovna tak jistě, jako kdyby Ariste dle příkladu svého bratra je byl vyměnil za nábytek, skvosty a koně.

Nebot, kupuje-li Arist za 10.000 fr. půdu nebo rentu, odhodlal se k tomu po úvaze, že nepotřebuje tuto částku, a to jest to, co mu vyčítáte.

Avšak rovněž ten, kdo mu prodává půdu nebo rentu, rozhodne se po úvaze, že potřebuje vydati deset tisíc franků at již jakkoliv.

Takto bude vydání uskutečněno v každém případě bud Aristem nebo těmi, kteří ho zastupují.

Co se týče dělnické třídy, jest v podporování práce mezi postupem Aristovým a Mondorovým pouze jeden rozdíl. Vydání Mondorovo jest uskutečněno přímo jím samým a kolem něho, jest je viděti. Vydání Aristovo, jež se děje po částech, pomocí prostředníků a daleko od něho, není viděti. Avšak ve skutečnosti a u toho, kdo umí připojiti účinky k příčinám, vydání, které není viděti, jest právě tak jisté, jako ono, které je viděti. To dokazuje, že v obou případech peníze obíhají a že stejně nezůstávají v pokladně rozumného člověka, jako nezůstávají v pokladně marnotratníka.

Je tedy naprosto nesprávné tvrzení, že Setření je na úkor průmyslu. V té příčině je právě tak blahodárné, jako Přepych.

Ale oč výše stojí šetrnost nad přepychem, jestliže naše mysl místo aby utkvěla na míjející hodině, přenese se na dlouhou dobu!

Uplyne deset roků. Co se stalo s Mondorem, s jeho jměním a s jeho velikou popularitou? Vše zmizelo, Mondor je zničen; nejsa s to, aby každého roku rozházel šedesát tisíc franků v sociálním tělese, připadne tomuto spíše na obtíž. Dojista nepůsobí již radosti svým dodavatelům, není již pokládán za podporovatele umění a průmyslu, není dělníkům ničím, aniž jeho potomci, které zanechal v neštěstí.

Na konci téhož desítiletí, nejenom že Arist neustále vrhá celý svůj důchod do o- běhu, ale přivádí tam důchody rok od roku rostoucí. Zvětšuje národní jmění, t. j. kapitál, z něhož se hradí mzda, a jelikož na velikosti tohoto kapitálu závisí poptávka po pracovních silách, spolupůsobí na vzestupném zvyšování platu dělnické třídy. Až umře, zanechá děti, které učinil způsobilými, aby zaujaly jeho místo v tomto díle pokroku a civilisace.

Se stanoviska mravního, povýšenost Šetrnosti nad Přepychem jest nepopiratelná.

Člověka utěšuje myšlenka, že tak též tomu jest v ohledu národohospodářském pro každého, kdo se nezastavuje u bezprostředních účinků zjevů, ale jde ve svém pátrání dále až ke konečným účinkům těchto zjevů.

Čtyři řečníci zápolí na tribuně. Zprvu mluví všichni najednou, pak jeden po druhém. Co pak řekli? Velice krásné věci, ovšem o moci a velikosti Francie, o nutnosti síti, aby se mohlo sklízeti, o skvělé budoucnosti naší ohromné kolonie, o výhodě posílati do dalekých krajů přebytek naší populace, atd. atd. Nádherné ukázky výmluvnosti, vždy okrášlené tímto závěrem:

„Odhlasujte padesát milionů (více nebo méně), aby se zřídily v Alžíru přístavy a cesty, aby se tam mohli dopraviti osadníci, aby se jim mohla vystavěti obydlí, připravili pole. Tím pomůžete francouzskému pracovníku, dáte podporu práci v Africe a zvelebíte marseilský obchod. V tom všem jest zisk.“

Ano, jest to pravda, díváme-li se za těmito padesáti miliony, jen od té chvíle, když je stát vydá, díváme-li se, kam jdou, a ne odkud přicházejí; máme-li na mysli pouze dobro, které vykonají vycházejíce z pokladen výběrčích daní, a nemyslíce na zlo, které bylo způsobeno, a na dobro, kterému bylo zabráněno tím, že ty peníze byly do pokladen výběrčích zahnány. Z tohoto omezeného stanoviska vše jest ziskem. Dům vystavěný v barbarské zemi je viděti, přístav vybudovaný v Barbarii je viděti, práci vykonanou v Barbarii je viděti, pohyb zboží v Marseille to pořád je viděti.

Je tu však jiná věc, kterou není viděti. Že totiž padesát milionů vydaných státem nemůže již býti vydáno poplatníkem, jak by tomu bylo bývalo. Od veškerého dobra, jež se přičítá veřejnému vydání, nutno odečísti veškeré zlo, ze zabráněného soukromého vydáni, leda že by se řeklo, že Václav Dobrák by byl nic neudělal s pětifrankem, který si dobře zasloužil, a o nějž ho připravila daň. Tvrzení nesmyslné, neboť jestliže vynaložil námahu k jeho vydělání, učinil tak z touhy po tom, co si zaň doufal koupiti. Byl by znovu zřídil ohradu své zahrady, avšak nemůže tak již učiniti, to je, co není viděti. Byl by zlepšil svoje pole, však již nemůže, to je, co není viděti. Byl by vystavěl poschodí na svém domku, nemůže, to je, co není viděti. Byl by rozmnožil své nářadí, a již nemůže, to je, co není viděti. Byl by se lépe živil, šatil, dal by lépe vzdělati své syny, byl by zaokrouhlil věno své dcery, nemůže však tak učiniti, to je, co není vidět. Byl by vstoupil do vzájemně podpůrného sdružení, nemůže však, to je, co není viděti. Na jedné straně jsou požitky, jež mu byly odňaty a prostředky k vyvíjení činnosti, které byly zmařeny v jeho rukou, na druhé straně práce nádeníka, tesaře, kováře, krejčího a vesnického učitele, kterou by byl podporoval a jež jest takto zmařena, to jest stále vše, co není viděti.

Počítá se mnoho s budoucím rozkvětem Alžíru; budiž. Avšak, nechť se počítá, také s oslabením, jimž Francie zatím bude ne-vyhnutelně postižena. Ukazuje se mně na obchod marseillský. Je-li však umožněn výtěžkem daní, poukáži vždy na stejný obchod zmařený v ostatní zemi, řekne se: „Vizte osadníka, dopraveného do Barbarie. Je to ulehčení obyvatelstvu, jež zůstává v naší zemi.“ Odpovím: Jak jest to možné, jestliže při dopravě tohoto osadníka do Alžíru, bylo tam převezeno dvakrát nebo třikrát tolik kapitálu, který by jej byl uživil ve Francii?[1]

Jediný účel, který mám na zřeteli, jest učiniti čtenáři pochopitelným, že v každém veřejném vydání za dobrem viditelným jest zlo nesnadněji rozpoznatelné. Pokud by se mne týkalo, přál bych si, naučiti čtenáře viděti jedno i druhé, a počítati s oběma.

Navrhuje-li se veřejné vydání, jest nutno prozkoumati je samo o sobě bez ohledu na předstíraný podnět z toho plynoucí pro práci, neboť tento podnět jest mátožnou vidinou. Co v tomto ohledu vykoná veřejné vydání, vykonalo by rovněž vydání soukromé, ale zájem práce stojí tu vždy mimo.

Není úkolem tohoto spisku oceňovati vnitřní záslužnost veřejných vydání poskytovaných Alžíru.

Nemohu se však zdržeti, abych neupozornil na všeobecný poznatek. Totiž, že dlužno vždy zaujmouti předběžné nepříznivé stanovisko, jde-li o kolektivní vydání, hražené z daní. Proč? Zde vysvětlení:

Předně je tím vždy trochu postižena spravedlivost. Protože Václav Dobrák pracoval krušně, aby vydělal pětifrank a za něj si něco opatřil, jest při nejmenším mrzuté, že fisk tu zasahuje, aby Václava Dobráka zbavil této možnosti, a aby tuto částku poskytl někomu jinému. Tady by ovšem měly fisk a osoby, které jej nutí tak činiti, podat dobré důvody. Viděli jsme, že stát podává důvod hanebný, říkaje: „Za těchto pět franků dám dělníkům práci,“ neboť Václav Dobrák (nebude-li mít bělmo na očích) jistě odpoví: „U všech všudy! Za těch pět franků bych jim sám dal práci!“

Jestliže tento důvod se dá stranou, ukazují se ostatní důvody ve vší své nahotě a rozmluva mezi erárem a Václavem Dobrákem je tím velmi zjednodušena. Ať mu řekne stát: Beru ti pět franků, abych jimi platil četníka, který se stará o tvoji bezpečnost; abych vydláždil ulici, kterou každodenně chodíš, abych platil úředníka, jenž působí k tomu, že tvoje jmění a svoboda jsou respektovány, abych vydržoval vojáka, jenž chrání naše hranice. Václav Dobrák zaplatí beze slova, nebo bych se musil velice mýliti. Ale řekne-li mu stát: Beru ti pět franků, abych ti dal pět centimů odměny v případě, že, budeš dobře vzdělávati pole; – nebo abych dal tvého syna učiti, čemu ty nechceš, aby se naučil; – nebo aby pan ministr mohl přidati ke stu jídel o jedno více při své hostině; – beru ti je, abych vystavěl domek v Alžíru, mimo pět franků, které ti ještě vezmu každého roku, abych tam mohl vydržovati osadníka; vezmu ti ještě dalších pět franků na vydržování vojáka, jenž hlídá tohoto osadníka a dalších pět franků pro vydržování generála, který hlídá toho vojáka atd. atd.; jako bych slyšel zvolati ubohého Václava Dobráka: „Tento zákonný režim je velice podoben režimu zlodějů!“[2] A ježto tedy stát předvídá tuto námitku, co udělá? Pomíchá vše a vyzdvihne právě tento hanebný argument, který by neměl vůbec míti vlivu na tuto otázku. Mluví o účinku pětifranku na práci; poukazuje na ministrova kuchaře a dodavatele; ukazuje na osadníka, vojáka a generála, kteří jsou živi z těch pětifranků, poukazuje zkrátka na to, co je viděti. A tak dokud Václav Dobrák se nenaučí přemýšleti o tom, co není viděti, zůstane Václav Dobrák hlupákem. Proto se vynasnažuji jej tomu naučiti neustálým opakováním.

Z toho, že veřejná vydání přemísťují práci, ale ji nezvyšují, vzniká proti nim druhá vážná námitka. Přemísťovat! práci znamená přemísťovali pracovníky, t. j. rušiti přirozené zákony, určující rozdělení obyvatelstva v ú- zemí. Ponechá-li se poplatníkům – kteří ostatně jsou všude – 50 milionů, dají tyto miliony práci 40.000 obcím Francie a účinkují ve svazku, jenž poutá každého k rodné zemi; rozdělují se na všechny možné druhy pracovníků a na všechna možná odvětví průmyslu. Když stát, odnímaje těchto 50 milionů svým občanům, je nahromadí a vydá v určitém místě, nahromadí v něm odpovídající tomu množství práce přemístěné, odpovídající tomu počet pracovníků přistěhovalých, obyvatelstvo přelétavé, sociálně podřadné a odvažuji se říci nebezpečné, jakmile onen kapitál bude vyčerpán. – Ale stává se toto (a tímto přicházím k své věci): tato horečná činnost, abych tak řekl sehnaná na úzký prostor, upoutává zraky všeho lidu, jest to, co je vidět; lid projevuje souhlas, je okouzlen krásou a jednoduchosti celého postupu, žádá si jeho obnovení a rozšíření. To, co lid nevidí, jest, že stejné množství práce snad více oprávněné, bylo odsouzeno k nečinnosti v ostatních částech Francie.

---

[1]   Pan ministr války potvrdil nedávno, že každá osoba přepravená do Alžíru stála stát 8.000 fr. Je tedy jisto, že ubožáci, o něž jde, byli by bývali velmi dobře živi ve Francii z kapitálu 4.000 fr. Táži se, v čem se ulevilo populaci Francie, vezme-li se ji jeden muž a existenční prostředky pro dva?

[2]   V originále: „régime de la forêt de Bondy“ = režim lesa u Bondy; les v blízkosti obce Bondy v departementu seinském, v němž se kdysi skrývalo hodni zlodějů.

V každé době, ale obzvláště v posledních letech pomýšlelo se zevšeobecniti bohatství tím, že by se zevšeobecnil úvěr. Nemyslím, že přeháním, řeknu-li, že od únorové revoluce pařížský tisk vychrlil více než deset tisíc brožur, ve kterých vychvaluje toto rozluštění sociálního problému.

Toto rozřešení má, bohužel, za základ pouhý optický klam, pokud ovšem klam může býti základem.

Začíná se tím, že se zaměňuji kovové peníze a výrobky, pak zaměňují se papírové peníze a kovové peníze, a z těchto dvou zmatků troufají si někteří vyvoditi skutečnost.

Jest naprosto třeba v této otázce zapomenouti na peníze, měnu, bankovky a všechny jiné prostředky, jimiž výrobky přecházejí z ruky do ruky, a pozorovali jen výrobky samé, které jsou skutečným předmětem půjčky.

Neboť vypůjčí-li si rolník 50 franků, aby si koupil pluh, není to ve skutečnosti 50 fr., které se mu půjčí, je to pluh.

Vypůjčí-li si obchodník dvacet tisíc franků k zakoupení domu, nedluží 20.000 fr., ale dluží dům.

Peníze jeví se zde jen jako prostředek usnadňující vyjednávání mezi několika stranami.

Petr nemusí býti ochoten půjčiti svůj pluh, ale Jakub může býti ochoten půjčiti své peníze. Co tedy udělá Vilém? Vypůjčí si peníze od Jakuba a za tyto peníze koupí pluh od Petra.

Avšak ve skutečnosti nikdo si nevypůjčuje peníze jen pro peníze. Lidé si vypůjčují peníze, aby si pomohli k výrobkům.

Tedy v žádné zemi nemůže z jedné ruky do druhé přejiti více výrobků, než jich tam ve skutečnosti jest. At je jakákoliv suma peněz kovových a papíru, který obíhá, veškeří vypůjčovatelé nemohou dostati více pluhů, domů, nástrojů, surovin než všichni půjčovatelé mohou poskytnouti.

Musíme si dobře uvědomiti, že každý vy-půjčovatel předpokládá půjčovatele a každá výpůjčka, zápůjčku.

Za takových okolností k čemu jsou úvěrní ústavy? Umožňují styk mezi výpůjčovateli a půjčujícími, aby se našli a dohodli. Co však nemohou udělati jest, zvýšit okamžitě počet předmětů vypůjčovaných a půjčovaných.

Bylo by toho však třeba, aby se dosáhlo cíle Reformátorů, jelikož ti netouží po ničem jiném, než aby pluhy, domy, nástroje, zásoby suroviny byly dány do rukou těch, kteří je žádají.

Aby toho dosáhli, co udělají?

Dávají půjčkám státní garancii.

Podívejme se lépe na tuto věc, jelikož je tu něco, co je vidět, a něco, co není vidět. Pokusme se viděti obě věci.

Představte si, že by na světě byl jen jeden pluh, o který by se ucházeli dva rolníci.

Petr jest majitelem jediného pluhu ve Francii. Jan a Jakub by si jej rádi vypůjčili. Jan svojí poctivostí, svým majetkem a dobrým jménem skýtá záruku. Věří se mu, má úvěr. Jakub nevzbuzuje důvěry, anebo ji vzbuzuje méně. Je přirozené, že Petr půjčí svůj pluh Janovi.

Zde však z vnuknutí socialistického stát zakročí a řekne Petrovi: Půjčte váš pluh Jakubovi, já se Vám zaručím za zaplacení a tato záruka je lepší než záruka Janova, neboť on nemá než sebe, aby ručil za sebe, kdežto já, pravda, nemám nic, disponuji jměním všech svých poplatníků, a bude-li nutno, za jejich groše zaplatím Vám kapitál i s úroky.

V důsledku toho půjčí Petr pluh Jakubovi: To je vidět.

Socialisté si mnou ruce, říkajíce: Podívejte se, jak se náš plán podařil. Díky zakročení státu, ubohý Jakub má pluh. Nebude již musiti rýti půdu, hle, jest na cestě k blahobytu. Je to dobro pro něho a zisk pro národ jako celek.

Ba ne! pánové, to není zisk pro národ, neboť hle: co není vidět.

Není vidět, že pluh byl dán Jakubovi, jen proto, že nebyl dán Janovi.

Není vidět, že, jestliže Jakub pole orá místo aby je ryl, Jan musí rýti, místo aby oral.

Tedy následek jest ten, že žádoucí zvýšení půjček není ve skutečnosti než přemístění půjček.

Mimo to není vidět, že toto přemístění zahrnuje dvě veliké křivdy. Křivdu na Janovi, jenž zaslouživ a dobyv si úvěru svojí pilností a poctivosti, je o úvěr připraven.

Křivdu na poplatnících, kteří mají platiti dluh, do kterého jim nic není.

Řekne se snad, že vláda skýtá Janovi tytéž výhody jako Jakubovi. Je-li však pouze jeden pluh k disposici, nemohou býti zapůjčeny dva. Argumentace vrací se totiž vždy k tomu, že díky zakročení státu bude se více vypůjčovati nežli se může půjčiti, neboť dluh představuje zde kapitály, jimiž lze nakládati.

Uvedl jsem zajisté svůj příklad způsobem nejjednodušším, ale vyzkoušejte týmž zkušebním kamenem nejsložitější vládní úvěrová zařízení. Přesvědčíte se, že mohou míti pouze tento výsledek: Přemístění úvěru a ne jeho rozmnožení. V jisté zemi, v jistém čase lidé mají pouze jistou sumu volného kapitálu, a všechen hledá umístění. Tím, že se zaručuje za insolventní lidi, může stát zajisté zvýšiti počet uchazečů o úvěr a tím zvýšiti úrokovou sazbu (vždy na úkor poplatníků), ale co nemůže udělati, jest, že nemůže zvýšiti počet věřitelů a sumu všech zápůjček.

Prosím, aby se mi nepřičítal závěr, před nímž mne Bůh chraň, říkám, že Zákon nemá nijak uměle podporovati půjček, ale neříkám, že jim má uměle překáželi. Vyskytují-li se v našem úvěrovém systému překážky v rozšiřování a užívání úvěru, nechť se odstraní, nic není lepšího, nic spravedlivějšího. Neboť to jest se svobodou vše, co mají žádati od zákona reformátoři, hodní tohoto jména.

„Zlořečené stroje! Každým rokem postupující jejich moc, vrhá miliony dělníků do chudoby tím, že odnímá jim práci, s prací mzdu a se mzdou chléb! Zlořečené stroje!“

Toť výkřik, který se zdvihá z obecného předsudku, a jehož ozvěna zaznívá v časopisech.

Proklínati stroje však jest jako proklínati lidského ducha.

Nechápu jen, že se může vyskytnouti člověk, který zastává tento názor.

Neboť jestliže je opravdivý, jaký je jeho důsledek? Ten, že činnosti, blahobytu, bohatství a štěstí nemůže na světě dosáhnouti nikdo, leda nevědomý lid, duševně ztrnulý, jemuž bůh nedal neblahého daru myšlení, pozorování, kombinování, vynalézáni, aby dosáhl největších výsledků prostředky co nejmenšími. Naopak, hadry, doupě, chudoba, vysílení jsou neodvratným údělem každého národa, který hledá a nachází v železu, ohni, větru, v elektrické síle, magnetismu, v zákonech chemie a mechaniky, zkrátka v silách přírodních doplněk svých vlastních sil a můžeme zde právem říci s Rousseauem: „Každý myslící člověk je zvrhlý živočich.“

To není vše, je-li správná nauka, že všichni lidé myslí a vynalézají, že skutečně všichni od prvého do posledního a v každé minutě své existence se snaží podrobiti si přírodní síly k spolupráci, dělati více s málem a ušetřiti buďto svoji pracovní sílu a nebo onu, kterou si platí, a dosáhnouti tak nejvyššího možného stupně uspokojení přinejmenším možném stupni práce, nutno z toho vyvoditi, že veškeré lidstvo jest vlečeno k svému úpadku právě pro tuto moudrou snahu po pokroku, který působí starosti všem jeho členům.

Z toho plyne, že dlužno konstatovati podle statistiky, že obyvatelé Lancasteru, utíkajíce z této vlasti strojů, jdou hledat práci do Irska, kde stroje jsou neznámy, a podle historie, že barbarství zatemňuje epochy civilisace a že civilisace září v době nevědomosti a barbarství.

Zřejmě jest v této spoustě odporů něco, co nás zaráží a naznačuje, že problém skrývá podstatu rozluštění, která nebyla dostatečně objasněna.

Zde celá záhada: za tím, co je viděti, leží to, co není viděti. Pokusím se to objasniti. Moje dokazování nemůže bytí leč opakováním předešlého neboť jde o problém téhož druhu.

Jest přirozeným sklonem lidi jíti za lácí – není-li jim v tom násilím bráněno – t. j. za tím, co při stejném uspokojení jim uspoří práci, ať již jim tato láce kyne od zručného výrobce cizího, nebo od zručného výrobce strojního.

Theoretická námitka proti tomuto sklonu je v obou případech stejná. V jednom jako v druhém uvádí se proti němu práce odsouzená jím zdánlivě k nečinnosti. Nebo práce nikoli znemožněná, nýbrž uvolněná, pohotová k jiným účelům, to je právě, co onen sklon blíže vyznačuje.

Proto v obou případech se proti tomuto sklonu staví tatáž praktická překážka, násilí. Zákonodárce zakazuje soutěž cizí, jakož i soutěž strojovou. Neboť jak jinak možno zastavili přirozenou snahu všech lidi, než vezme-li se jim svoboda?

V mnohých zemích, jest pravda, zákonodárce nestihá než jednu z těchto soutěži, a omezuje se na to, že si na druhou pouze naříká. Dokazuje to ovšem jen jednu věc, t. j. že v těchto zemích zákonodárce je nedůsledný.

To nás ovšem nesmí překvapiti. Na špatné dráze člověk je vždy nedůsledný, neboť jinak by bylo lidstvo ubito. Nikdy nebylo viděti a neuvidí se, aby falešná zásada byla hnána až do krajnosti. Řekl jsem na jiném místě: Nedůslednost je hranicí nesmyslu. Mohl bych dodati: Jest zároveň jeho důkazem. Vraťme se k našemu dokazování; nebude to dlouhé. Václav Dobrák měl dva franky, které dal vydělati dvěma dělníkům. Vymyslil si však nové zařízení s použitím provazů a závaží, jež zjednodušuje práci o polovinu.

Dociluje tak stejného výsledku, uspoří jeden frank a propustí jednoho dělníka.

Propouští jednoho dělníka, to je vidět.

Jelikož se vidí pouze tohle, řekne se: „Tady je viděti, jak bída jde v zápětí za civilisací, hle, jak svoboda jest osudnou pro rovnost… Lidský duch dobyl jisté vymoženosti a ihned na to dělník jest navždy u- vržen do propasti chudoby. Jest však možno, že Václav Dobrák zaměstnávati bude oba dělníky, nedá však každému více než 50 centimů, neboť tito budou soutěžiti a nabídnou svoji práci za cenu nižší. Takto boháči stávají se stále bohatšími a chudáci chudšími. Jest třeba přetvořiti společnost!“

Krásný závěr, hodný svého úvodu.

Šťastnou náhodou však úvod i závěr jsou chybné, jelikož za jednou částí zjevu, kterou je vidět, jest druhá, kterou není vidět.

Nevidí se uspořený frank Václava Dobráka a nutný následek této úspory.

Jelikož, díky svému vynálezu, Václav Dobrák vydá pouze 1 frank za pracovní sílu, aby dosáhl určité práce, zůstává mu druhý frank.

Jestliže je tu dělník, který nabízí své nezaměstnané paže, je tu také kapitalista, jenž nabízí svůj zahálející frank.

Tyto dva živly se setkávají a spojují.

Jest rovněž nad slunce jasnější, že mezi nabídkou a poptávkou po práci, mezi nabídkou a poptávkou po mzdě, se vztah nikterak nezměnil.

Vynález a jeden dělník placený prvým frankem vykonávají nyní práci, kterou dříve dělali dělníci dva.

Druhý dělník placený druhým frankem vy-konává práci novou.

Co se tedy ve světě změnilo? Je o jedno národní uspokojení potřeb více, jinými slovy, vynález je vymoženost získaná zdarma, je to prospěch pro lidstvo, jenž nic nestojí.

Ze způsobu mého dokazování, mohl by se odvoditi tento důsledek:

„Kapitalistovi se dostává veškerého užitku ze strojů. Třída námezdní, i jestliže tím trpí pouze přechodně, přece jen nezíská nikdy, neboť dle vašeho vlastního tvrzeni, ony stroje přemísťují část národní práce aniž ji zmenšily, ale také aniž ji rozmnožily.“

Řešiti všechny námitky není úkolem tohoto spisku. Jeho jediný účel jest bojovati proti vulgárním předsudkům velice rozšířeným a velmi nebezpečným. Chtěl jsem do- kázati, že nový stroj neuvolňuje pouze jistý počet paží, nýbrž uvolňuje a to nucené také odměnu, která jim připadá. Tyto paže a tato odměna se spojují, aby vytvořily, co nebylo možno vytvořiti před dobou, kdy vy nález byl učiněn; z čehož vysvítá, že její konečný výsledek jest vzrůst spotřeby při stejné práci.

Komu jde k duhu tento vzrůst spotřeby?

Komu? Především kapitalistovi, vynálezci, tomu, kdo první s úspěchem použil stroje, a v tom právě jest odměna za jeho důmysl a odvahu.

V tomto případě, jak jsme právě viděli, dociluje při výrobním nákladu úspory, která ať jakkoliv vydána (a ona se vydá vždy) zaměstná právě tolik rukou, kolik stroj jich vyřadil.

Brzy však soutěž jej přinutí, aby snížil prodejní cenu v mezích této úspory.

Zde už to není pouze vynálezce, jenž shrábne užitek plynoucí z vynálezu, jest to kupec výrobku, spotřebitel, veřejnost a s ní i dělnictvo, zkrátka lidstvo.

A tak, co není vidět, je, že Úspora takovým způsobem opatřená, všem spotřebitelům vytvoří kapitál, v němž mzda nachází zdroj, nahražující onen, který mu stroje vysušily.

Vraťme se k příkladu shora uvedenému. Václav Dobrák získá výrobek, vydávaje dva franky na mzdě.

Díky vynálezu, stojí ho pracovní síla jen jeden frank.

Dokud prodává výrobek za tutéž cenu, je tu o jednoho dělníka méně, který by se zabýval onou zvláštní výrobou, to je vidět; je tu však o jednoho dělníka více, jenž dostal práci za frank ušetřený Václavem Dobrákem, to není vidět.

Když následkem přirozeného chodu věci Václav Dobrák je nucen snížiti výrobní cenu o jeden frank, neušetří tedy již nic, nemá už frank, aby mohl z národní práce si objednati novou výrobu. Avšak v tomto ohledu na jeho místo nastupuje ten, kdo získal ušetřený frank, a – to jest lidstvo.

Kdokoliv při koupi výrobku platí jej o jeden frank laciněji, ušetří jeden frank a nutně touto úsporou poslouží k rozhojnění mzdového fondu; a to je také ještě, co není vidět.

Problém strojů došel ještě jiného řešení, opíraného o fakta.

Řeklo se: Stroj snižuje výrobní náklad a tudíž snížil i cenu výrobku. Snížená cena vyvolává větší spotřebu, jež pak zvyšuje výrobu a konec konců vyžaduje právě tolik dělníků neb ještě více jich po vynálezu, než jich bylo třeba před tím. Na důkaz toho uvádí se knihtiskařství, přádelnictví, časopisectví atd.

Toto znázorňování není vědecké.

Z toho bylo by nutno vyvoditi, že zůstává-li spotřeba specielního výrobku, o který jde, nezměněna nebo skorém nezměněna, stroj by byl na úkor práci. Tomu ovšem tak není.

Představte si, že v jisté zemi všichni lidé nosí klobouky. Jestliže pomocí strojů se podaří snížiti jich cenu na polovinu, nevyplývá z toho nevyhnutelně, že jejich spotřeba bude dvojnásobná.

Řekne se v tomto případě, že část národní práce byla postižena nečinností? Ano, bude-li se dokazovati způsobem vulgárním. Ne však dle mého; neboť i kdyby v této zemi se nekoupilo ani o jeden klobouk více, celkový fond mzdový by tím neutrpěl; oč by připadalo méně průmyslu kloboučnickému, našlo by se v úspoře docílené všemi spotřebiteli, a odtud by se platila veškerá práce, kterou stroj učinil nepotřebnou, a tím by se vyvolal nový rozvoj našeho průmyslu.

Tak se věci mají. Viděl jsem časopisy za 80 franků, nyní stojí 48 fr. Je tu úspora 32 franků pro předplatitele. Není jisto, není však alespoň nutno, aby těchto 32 fr. zůstalo zachováno průmyslu časopiseckému; co je však jisto, co je nutno, jest, že jestliže se neberou tímto směrem, dávají se směrem jiným. Jeden užívá jich, aby si koupil více časopisů, druhý, aby se lépe stravoval, třetí, aby se lépe šatil, čtvrtý, aby se lépe zařídil nábytkem.

Takto všechna odvětví průmyslu jsou solidární. Tvoří ohromný celek, jehož všechny části jsou spojeny tajnými kanály. Tím, co se uspoří v jednom odvětví, získají druhá. Důležito jest, aby se dobře rozumělo, že nikdy, zcela nikdy úspora nevzniká ke zmenšení práce a mzdy.

Pan Ochranář (ne já, nýbrž pan Dupin jej tak pojmenoval), věnoval svůj čas a svůj kapitál přeměňování nerostů, nacházejících se na jeho půdě v Železo. Jelikož příroda byla štědřejší k Belgům, dávali tito Francouzům železo laciněji, nežli p. Ochranář, což znamená, že všichni Francouzi nebo celá Francie mohli dostati určité množství železa při menší práci, jestliže je kupovali od Flámů. Vedeni jsouce svými zájmy všimli si této výhody a denně bylo viděti mnoho cvočkářů, kovářů, kolářů, mechaniků, pod- kovářů a rolníků, jak si v Belgii zaopatřují železo sami nebo pomocí prostředníků. To se velmi znelíbilo p. Ochranáři.

Znovu připadl na myšlenku učiniti přítrž tomuto zlořádu vlastní silou. To bylo nejjednodušší, protože jen on sám tím trpěl. Vezmu svoji karabinu, řekl si, dám si za pás 4 pistole, naplním nábojnice, opásám se mečem a takto vyzbrojen odeberu se na hranice. Prvního kováře, cvočkáře, podkováře, mechanika nebo zámečníka, jenž tam přijde za svým obchodem, a ne za mým, zabiju, abych ho naučil, jak má žíti.

Odcházeje, jal se p. Ochranář přemýšleti a myšlenky tyto poněkud schladily jeho bojovnou náladu. Řekl si: Předně, není zcela vyloučeno, že kupci železa, moji krajané a nepřátelé, budou si věc vykládati ve zlé a místo, aby se nechali zabiti, zabijí mne samotného. Potom, i když všichni moji služebníci vyrukují, nebudeme moci uhlídati všechny přechody. A pak, takový postup by mi přišel příliš draho, byl by dražší, nežli skutečný výsledek.

Pan Ochranář odevzdával se již smutně osudu, že nebude svobodnějším, než druzí, když tu náhle paprsek světla jej osvítil.

Vzpomněl si, že v Paříži je veliká továrna na výrobu zákonů. Řekl si: co je zákon? Jest to opatření dobré nebo špatné, kterému je-li jednou nařízeno, každý se musí podrobiti, k jeho provedení zorganisuje se veřejná moc a za účelem řízení veřejné moci hrábne se do národa a naberou se odtud potřební lidé a peníze. Podařilo-li by se mně, aby z pařížské továrny vyšel zcela maličký zákon, jenž by zněl: „Dovoz belgického železa se zakazuje“, dosáhl bych tohoto: vláda nahradila by těch několik služebníků, které jsem chtěl poslati na hranice, dvaceti tisíci syny kovářů, zámečníků, cvočkářů, podkovářů, řemeslníků, mechaniků a vzpurných rolníků. A aby těchto 20.000 celníků bylo udržováno při dobrém zdraví a dobré mysli, rozdělí vláda mezi ně 25 milionů franků, které vezme opět těmže kovářům, cvočkářům, řemeslníkům a rolníkům. Střežení bude provedeno lépe a nebude mne nic stati, nebudu vydán na pospas surovosti kramářů, prodám železo za svoji cenu a budu se radovati ze sladkého osvěžení při pohledu jak náš veliký národ je hanebně klamán. To jej odnaučí, aby se stále prohlašoval za průkopníka a nositele všeho pokroku v Evropě. Bude to povedený kousek a stojí za pokus.

Pan Ochranář odebral se tedy do továrny na zákony. – Jindy vám snad povím historii jeho temných cest; dnes chci jen mluviti o jeho cestách zjevných. – Uplatnil u pánů zákonodárců tyto vývody:

„Belgické železo prodává se ve Francii za deset franků, což mne nutí, abych svoje železo prodával za tutéž cenu. Prodával bych je raději za patnáct franků, nemohu však k vůli belgickému železu, které Bůh zatrať. Urobte zákon nařizující: – Belgické železo nesmí do Francie. – Hned na to zvýším svoji cenu o pět franků a vizte následek:

Za každý cent železa, který dodám, dostanu patnáct franků místo desíti, zbohatnu rychleji a rozšířím značně svoji těžbu, budu zaměstnávati více dělníků. Moji dělníci i já zvýšíme svá vydání k velikému užitku našich dodavatelů v okruhu několika mílí. Tito, majíce větší odbyt, budou zadávati větší objednávky průmyslu a tak z jednoho na druhého rozšíří se činnost na celou zemi. Tento blahoslavený pětifrank, jemuž dopřejete spadnouti do mé pokladny, vyvolá, jako kámen hozený do jezera, nekonečný počet zářících kruhů, jež se budou rozšiřovati dál a dál.“

Unešeni touto řečí a okouzleni výkladem, že tak snadno lze pomocí zákonů zvětšili národní jmění, výrobci zákonů hlasovali pro Obmezení dovozu. K čemu mluviti o práci a hospodaření? – řekli. Proč voliti tyto obtížné prostředky ku zvětšení národního jmění, když stačí pouhé nařízení?

Skutečně, zákon měl v zápětí všechny důsledky ohlášené panem Ochranářem, jenom, že měl také jiné, neboť – buďme k němu spravedliví – nesoudil chybně, soudil však neúplně, žádaje privilegium, označil následky, které jest viděti, a nechal nepovšimnuty následky, jichž není viděti. Ukázal pouze dvě osoby, kdežto na scéně jsou tři. A je na nás, abychom toto opomenutí nedobrovolné, či úmyslné napravili.

Ano, peníz odvedený takto podle zákona do pokladny páně Ochranářovy, zjednal výhodu pro něho a pro ty, jichž práci mu jest podporovati. – Kdyby však ono nařízení nechalo spadnouti peníz s měsíce, nebyly by tyto dobré výsledky vyváženy žádnými špatnými účinky. Bohužel, tento záhadný pětifrank nepřichází s měsíce, nýbrž z kapsy kováře, cvočkáře, koláře, podkováte, rolníka, strojníka, zkrátka z kapsy Václava Dobráka, který dává dnes pětifrank, aniž dostal o miligram železa více, než tehdy, kdy platil za ně deset franků. Na první pohled se musí rozpoznati, že tohle mění celou věc, neboť – zcela zřejmě – zisk páně Ochranářův záleží ve ztrátě Václava Dobráka a vše, co pan Ochranář bude moci podniknouti za tento peníz ku podpoře národní práce, Václav Dobrák by byl udělal rovněž. Kámen byl hozen na jisté místo v jezeře, protože bylo zákonodárnou cestou zabráněno, aby byl vržen na místo jiné.

Tedy to, co není viděti, nahražuje to, co je viděti, a tak z celé věci nespravedlivost, bohužel nespravedlivost spáchaná zákonem.

To není vše. Řekl jsem, že třetí osoba je ponechána stále stranou. Je třeba ji uvésti na scénu, aby nám ukázala druhou ztrátu pěti franků. Nuže uvidíme výsledek celé věci, jak se vyvinula.

Václav Dobrák má 15 franků, ovoce své píle. Jsme ještě v době, kdy se těší ze svobody. Co udělá s těmito 15 franky. Koupi si nějaký módní předmět za 10 franků, a tímto předmětem platí (neb jeho sprostředkovatel platí místo něho) cent belgického železa. Václavu Dobrákovi zůstává ještě pět franků. Nehodí je do řeky, ale (a to je, co není viděti), dá je kterémukoliv průmyslníku výměnou za něco užitečného, na příklad knihkupci za knihu Bossuetovu „Rozprava o všeobecných dějinách“.

Tak, pokud se týče národní práce, jest tato podporována částkou 15 franků, t. j.: 10 fr. připadá na módní zboží, 5 fr. knihkupectví.

Pokud jde o Václava Dobráka, obdrží za svých 15 franků dva předměty, jichž potřebuje, t. j.:
1. cent železa,
2. knihu.

Přijde nařízení.

V jakém postavení se ocitne Václav Dobrák? V jakém postavení bude národní práce?

Václav Dobrák, dávaje svých 15 franků až do posledního centimu p. Ochranáři za cent železa, nebude míti nic více, než cent železa. Nedostane se mu knihy neb jiného předmětu. Ztrácí 5 franků. To je jisté. Nelze popříti, že, jsou-li omezením dovozu zvýšeny ceny předmětů, spotřebitel tento rozdíl ztrácí.

Však rozdíl tento prý získává národní práce

Nikoli, nezískává; neboť od vydání nařízeni je podporována právě tak jako dříve pouze v rozsahu 15 franků.

Jenomže od vydání nařízení oněch 15 franků Václava Dobráka připadne kovoprůmyslu, kdežto před vydáním nařízení byly rozděleny mezi předmět módní a knihu.

Násilí, vykonávané samotným panem Ochranářem na hranicích, nebo násilí, které tam dává konati zákonem, může býti s hlediska morálky posuzováno velmi různě. Jsou lidé, kteří myslí, že olupování ztrácí veškeru svoji nemorálnost, děje-li se v mezích zákona. Co mne se týče, nemohu si představiti okolnost více přitěžující. Ať jest tomu 

jakkoliv, jisto jest, že výsledky národohospodářské jsou tytéž.

Obracejte věc jak chcete, dívejte se však dobře, a uvidíte, že nic dobrého nevzejde z olupování jak zákonného tak nezákonného. Nepopíráme, že p. Ochranáři a jeho průmyslu, nebo – chcete-li – národní práci připadá zisk 5 franků. My však tvrdíme, že z toho pocházejí dvě ztráty: prvá pro Václava Dobráka, který platí 15 franků za to, co měl dříve za 10 franků, druhá ztráta pro národní práci, které už nepřipadne onen rozdíl. Vyberte si z těchto dvou ztrát onu, kterou byste chtěli vyvážiti zisk, námi připuštěný. Druhá ztráta bude nicméně ztrátou skutečnou.

Morálka: Znásilňování neznamená výrobu, nýbrž ničení. Kdyby znásilňování bylo výrobou, Francie byla by daleko bohatší nežli je.

Společnost je soubor služeb, které si lidé navzájem konají z donucení nebo dobrovolně, t. j. služeb veřejných a služeb soukromých.

Prvé z nich, uložené a upravené zákonem, který nemůže býti vždy dle potřeby snadno měněn, mohou přetrvati dlouho i s tímto zákonem k jejich vlastnímu užitku a mohou ještě podržeti název veřejných služeb, i když už nejsou ani službami a jsou jen veřejným týráním. Druhé náležejí do okruhu vůle a odpovědnosti jednotlivcovy. Každý při nich dává a přijímá co chce, co může, dohodnuv se o tom s druhou stranou. Vždy jest u nich předpokladem skutečná potřeba, přesně odměřená jejich hodnotou navzájem porovnanou.

Proto také ony služby trpí často ztrnulostí, tyto pak poslouchají zákona pokroku.

Jakkoli přehnaný rozvoj veřejných služeb, unikáním sil – (což má v zápětí) – vede k vytvoření zhoubného cizopasnictví v lůně společnosti, je dosti zvláštní, že mnoho moderních sekt, přičítajících tuto vlastnost svobodným a soukromým službám, snaží se pře- měniti různá povolání v úřady.

Tyto sekty stavějí se vší mocí proti tomu, co nazývají prostředníkem. Odstranily by rády kapitalistu, kupce a obchodníka, obviňujíce je, že se stavějí mezi výrobu a spotřebu, aby tak z obou kořistili, nic jim za to neposkytujíce. A tak chtěly by tyto sekty na stát převésti dílo, které zmínění lidé konají, když už se bez těch úkonů nelze obejíti.

Sofismus socialistů spočívá zde v tom, že ukazují společnosti, co ona platí sprostředkovatelům za jejich služby, a jí zakrývají, co by musela platiti státu. Jest to stále týž boj mezi tím, co bije do očí, a tím, co se pouze jeví rozumu, boj mezi tím co je viděti a co není viděti.

Tak zejména v roce 1847, v době veliké nouze, socialistické směry se snažily a také se jim dařilo popularisovati svoji neblahou theorii. Věděly dobře, že i ta nejsměšnější propaganda má vždy vyhlídku na úspěch u lidí, kteří trpí: malesuada fames! (hlad – špatný rádce).

Tak pomocí velikých frází: vykořisťování člověka člověkem, spekulace s hladem a hromadění zboží za účelem zdražování jaly se očerňovati obchod a zatajovati jeho blahodárnost.

„Proč, řekly, nechávám obchodníku obstarávati zboží ze Spojených Států a z Krymu? Proč stát, okresy a obce neorganisují zásobovací službu a nezřizují skladiště? Prodávalo by se za výrobní cenu a lid, ubohý lid byl by sproštěn poplatku, který platí obchodu svobodnému, t. j. sobeckému, individualistickému a anarchickému.

Poplatek, který platí lid obchodu, jest viděti. Poplatek, který by lid platil státu nebo jeho zmocněncům za systému socialistického, není viděti.

V čem spočívá tento domnělý poplatek, který lid platí obchodu? V tom: Že dva lidé si vzájemně prokazují službu zcela svobodně za tlaku soutěže a za cenu, na níž se dohodnou.

Je-li hladovějící žaludek v Paříži a obilí, které by ho mohlo nasytiti, je v Oděse, neodpomůže se této svízeli, leč přiblížením obilí žaludku. Lze to provésti třemi způsoby:

1. Hladovějící dojdou si sami pro obilí, 2. mohou se obrátit za tím účelem na ty, kteří se tím zaměstnávají, a 3. mohou se složiti a pověřiti provedením úkolu veřejné úředníky.

Který z těchto tří způsobů je nejvýhodnější?

Všude a v každé době, čím svobodnější, osvícenější a zkušenější byli lidé, vyvolili si vždy dobrovolně druhý způsob a přiznávám, že toto postačí v mých očích, abych i já se na tuto stranu přidal. Můj rozum se vzpouzí připustiti, že lidstvo jako celek by se mýlilo v otázce, která se ho dotýká tak z blízka.

Uvažme jen.

Je zřejmé neproveditelné, aby třicetšest milionů občanů odjelo do Oděsy pro obilí, které potřebují. Prvý způsob se tedy nehodí. Spotřebitelé nemohou jednati sami; jsou nuceni obrátiti se na sprostředkovatele, úředníky nebo obchodníky.

Řekněme, že onen prvý způsob byl by nejpřirozenější. Konec konců, kdo má hlad, jde si pro obilí. Jest to námaha, která se týká jej samého, služba, kterou jest povinen sám sobě. Prokáže-li mu někdo jiný – ať z jakéhokoli důvodu – tuto službu a vezme onu námahu, má právo na odměnu. Říkám to proto, abych konstatoval, že služby sprostředkovatelů přinášejí s sebou zásady odměny.

Ať jest tomu jakkoli, nutno-li se obraceti na toho, jejž socialisté nazývají cizopasníkem, který cizopasník dělá menší nároky, obchodník či úředník?

Obchod (předpokládám, že jest svobodný), obchod – pravím – jest nucen již ve svém vlastním zájmu studovati roční doby, zjišťovati den ze dne stav úrody, opatřovali si informace ze všech koutů světa, předvídali potřeby a předem činiti opatření. Má připravené lodi, má všude dopisovatele, a jeho bezprostředním zájmem jest, koupiti co možná nejlevněji, uspořiti na všech jednotlivostech podniku a dosáhnouti největších výsledků při nejmenší námaze. Nejsou to však pouze obchodnici francouzští, nýbrž obchodníci celého světa, kteří se zaměstnávají zásobováním Francie. Vede-li je zájem neodolatelně k splnění jejich úkolů, při nejmenším nákladu, vzájemná soutěž je neméně neodolatelně nutí, aby dopřáli spotřebitelům vy- získati na uspořených výlohách. Jakmile došlo obilí, jest v zájmu obchodu, prodati je co možná brzy, aby se vystříhal risika, aby dostal peníze a dle potřeby zase začal znova. Veden srovnáváním cen, rozděluje potraviny po celé zemi, začínaje vždy tam, kde je nejdráže, t, j. tam, kde potřeba jest nejnaléhavější. Nelze si tedy představili organisaci lépe uspořádanou v zájmu hladovějících a krása této organisace, socialisty nepostřehnutá, tkví právě v tom, že jest to organisace svobodná. – Spotřebitel ovšem zaplatí obchodu náklady dopravy, po vodě i po suchu, skladné, provisi, atd. V které pak soustavě nemusí ten, kdo obilí sní, zaplatiti nutné výlohy spojené s jeho opatřením? Mimo to je nutno zaplatiti odměnu za prokázanou službu; pokud jde však o tu částku, jest snížena soutěží na nejmožnější minimum. Co do její oprávněnosti, bylo by podivné, aby řemeslníci v Paříži nechtěli pracovati pro obchodníky v Marseille, pracují-li obchodníci v Marseille pro řemeslníky v Paříži.

Kdyby, dle vynálezu socialistů, stát se uvázal v obchod, co by se stalo? Kde tu, prosím, veřejnost uspoří? Snad v nákupní ceně? Představte si delegáty čtyřiceti tisíc obci, kteří přijdou jednoho dne do Oděsy, představte si účinek na cenu. Bude tu úspora v nákladech? Bude třeba méně lodi, méně námořníků, méně překládání, méně skladišť, nebo budeme sproštěni platiti toto vše? Bude tu úspora v zisku obchodníků? Přijdou vaši delegáti nebo úředníci jen tak zadarmo do Oděsy? Podniknou cestu a budou pracovati vedeni pouze zásadou bratrství? Nemusí i oni býti živi? Nebude třeba platiti jejich čas? Nemyslíte, že to bude tisíckrát vyšší než dvě neb tři procenta, která vydělá obchodník podle smlouvy?

Pomyslete konečně i na obtíže při vybíráni tolika daní a rozdílení potravin. Mějte na mysli i nespravedlivost a nerozlučné zneužívání v takovém podniku. Považte také odpovědnost, která by byla uvalena na vládu.

Socialisté, kteří vynalezli tuto bláhovost, a kteří ve dnech neštěstí ji namluvili masám, prohlašují se beze všeho za pokrokové muže a není bez jistého nebezpečí, že zvyk, tento tyran řečí schválí to slovo i úsudek, který je v něm obsažen. Pokrokoví! To předpokládá, že pánové mají rozhled daleko větší než obyčejní lidé, že jejich jedinou vadou jest, že jsou příliš napřed ve století, a nepřišla-li doposud doba zrušení jistých svobodných služeb, tak zvaných příživníků, že jest to chybou veřejnosti, která jest daleko za socialismem. Dle mého vědomi a svědomí jest právě opak pravdivý a nevím, do kterého barbarského století bychom se museli vrátiti, abychom v této věci se dostali na úroveň vědomostí socialistických.

Moderní sektáři stavějí stále proti nynější společnosti spolčování. Neuvědomují si, že společnost za svobodného režimu jest pravé sdružení, které daleko předčí všechna ta, jež vzešla z jejich plodné obrazotvornosti.

Objasněme to příkladem.

Aby se člověk ráno, když vstane, mohl obléci, je k tomu třeba, aby kus půdy byl ohraničen, připraven, vysušen, zorán, oset rostlinou jistého druhu, i je třeba, aby stáda ovcí na ní nalezla obživu, aby dala vlnu. Ta musí bytí předena, utkána, obarvena a připraveno z ní sukno. Sukno pak nutno nastříhali, načež se z něho ušije oblek. Celá tato řada činností vyžaduje spoustu jiných úkonů, poněvadž předpokládá užívání polního nářadí, ovčáren, továren, uhlí, strojů, vozů atd.

Není-li společnost skutečným sdružením, associací, pak ten, kdo by chtěl oblek, bude nucen pracovati sám o sobě, t. j. sám vykonávali nespočetné úkony po pořádku, od prvé rány motykou, kterou se započne, až do posledního stehu jehlou, kterým se oblek dohotoví.

Díky však našemu společenskému smyslu, který jest zřejmým znakem lidského plemene, rozdělily se tyto úkony na veliké množství pracovníků a stále ještě se dělí čím dál tím více k obecnému dobru, dle toho, jak při spotřebě stane se naléhavým jednotlivý úkon a může zaměstnali nový průmysl. Pak se přichází k rozdělování výrobku, které se provádí v rozsahu hodnoty, kterou každý přinesl k uskutečnění celého díla. Není-li to sdružení, co jest to tedy?

Pohleďte jen, když žádný z pracovníků nemohl stvořiti ani nejmenší částečku nějaké látky, omezili se všichni na vzájemné konání služeb, na vypomáháni si ku společnému cíli a tu všichni se mohou pokládati, jedni vůči druhým za sprostředkovatele. Jestliže na př. v hospodářské činnosti doprava se stává dosti důležitou, aby zaměstnala jednu osobu, předení druhou, tkaní třetí, proč pak by se musilo pohlížeti na první osobu jako na většího cizopasníka, nežli na ostatní? Což není třeba dopravy? Ten, kdo ji obstarává, nevěnuje ji čas a námahu? Neuspořuje ji svým druhům? Tito konají bud více nebo něco jiného, nežli on. Což nejsou všichni stejně hodni odměny, t. j. účasti na výnosu, podle zákona o sjednané ceně? Což neděje se ve vší svobodě a k obecnému dobru, že se práce rozdělí a uspořádá? Je nám toho třeba, aby přišel nějaký socialista a pod záminkou organisace despoticky nám zničil naše dobrovolná zařízení, zastavil dělbu práce, nahražoval snahy sdružené snahami osamocenými a obrátil pochod civilisace?

Sdružení, tak jak jsem je zde vypsal, je snad proto méně sdružením, že každý volně do něho vstupuje a z něho vystupuje, nachází si tam svoje místo, usuzuje a zavazuje se sám pro sebe, pod vlastní zodpovědností vnáší do něho vzpruhu a záruku osobního zájmu? Pro jakou zásluhu je třeba tohoto pojmenování, aby domnělý reformátor přišel nám ukládati svoji formuli a soustřeďovati – abych tak řekl – lidství v sobě samém?

čím více si všímáme těchto pokrokových směrů, tím více se přesvědčujeme, že v základě je tu jenom jedna věc: nevědomost, prohlašující se za neomylnou, dožadující se samovlády ve jménu této neomylnosti.

Nechť čtenář laskavě promine toto zabíhání. Nebude snad neužitečno v době, kdy povídání rozuteklá z knih saint-simonistů, přívrženců falanster a ikarií zaplavují noviny, řečnickou tribunu a ohrožují vážně svobodu práce a obchodu.[1]

---

[1]  Také tato úvaha vzbudí jisté u mnohého čtenáře prudký nesouhlas, neboť zdánlivě čelí proti každému pokusu odstranit podnikatelského prostředníka, hlavně z obchodu. My přece víme, co dovedli prostředníci za války, a teď lépe než před válkou si všímáme jejich praktik a jejich neochotného slevování v drobném prodeji, když ceny ve velkém už dávno povolily. Jsme přece svědky skvělého vývoje konsumních spolků a jejich velkonákupních společností. Ale pozor! Máme zajisté také v paměti veřejné čili „úřední“ aprovisace, různé veřejné „ošacovací“ a „zásobovací akce“, a konečně „tukárny“, „obilňáky“ a jak všelijak přezděl hlas lidu orgánům, jež měly zlořády soukromého obchodu za války a po válce odstranit. – Bastiat velebí činnost soukromých podnikatelů-prostředkovatelů ve svobodné soutěži, v níž každý (dle B.) má volno si vybírati nejen mezi sprostředkovateli ale také mezí jinými způsoby sebezásobení. Tato naprosto svobodná soutěž a volba je očisťujícím živlem, který odstraňuje všechnu neřest, příživnictví, neschopnost, a naopak rozžhavuje zájem, důmysl v zmenšování risika, stupňuje výkonnost technickými vynálezy a zlevňuje ceny. Kdyby tento Bastiatův předpoklad byl uskutečněn, měl by ve své úvaze pravdu naprostou. Poněvadž však předpoklad skutečné hospodářské svobody uskutečněn dnes není, nemůžeme než si přát, aby uskutečněn byl. Bastiat hájí podnikatele, překupníka, pro jeho lepši služby, lepši pro odběratele i dodavatele než jiný system. Toto měřítko je také měřítkem sociálních reformátorů, kteří tvrdí, že dnes soukromý podnikatel v mnohých obvodech dělá služby horší než dobrovolné organisace výrobců nebo odběratelů. V tomto zápase tedy jde o důkaz lepšího výkonu, lepší služby. Rozhodne zkušenost. Ale již dnes se zdá, že v mnohých oborech to soukromý podnikatel nebude, kdo zvítězí lepší službou. (Pozn. čes. vyd.)

Není nic přirozenějšího, jestliže národ, přesvědčiv se, že jakýsi veliký podnik může prospěti společnosti, jej uskuteční z výtěžku společných příspěvků. Přiznávám se však, že mne přechází trpělivost, slyším-li uváděti k podepření takového rozhodnutí tento hrubý omyl: „Jest to ostatně prostředek k zaopatření práce dělnictvu.“

Stát zřizuje novou cestu, staví palác, pře-stavuje ulici, staví průplav. Dává tak práci jistým dělníkům, to jest viděti; avšak připravuje o práci jiné dělníky, to není viděti.

Podívejme se na provádění stavby silnice. Tisíc dělníků přichází každého rána a odchází každý večer, odnášejíce své mzdy, to je zřejmé. Kdyby stavba silnice nebyla ustanovena, kdyby peníze na to nebyly odhlasovány, tito dobří lidé neměli by ani tuhle práci, ani tuhle mzdu za ni, což jest rovněž zřejmo.

Je to vše? Nezahrnuje tento podnik jako celek něco jiného? Což v okamžiku, kdy pan Dupin pronáší formuli: „Shromáždění přijalo“, padnou miliony po měsíčních paprscích zázračně do pokladen pánů Foulda a Bineaua? Není-liž nutno, aby stát organisoval svoje příjmy právě jako svá vydání, a aby vyslal výběrčí a přiměl poplatníky k placení daní?

Proberme věc v těchto dvou bodech. Uvědomujíce si určení, které stát dává odhlasovaným milionům, neopomeňte si také uvědomiti, jaké určení těmže milionům by byli dali poplatníci, kteří již tak učiniti nemohou. Pak porozumíte, že veřejný podnik je jako peníz, na jehož jedné straně je zobrazen dělník zaměstnaný s heslem: Co je viděti; a na rubu pak je dělník nezaměstnaný s heslem: Co není viděti.

Sofismus, který v tomto spisku potírám – je-li vztahován na veřejné práce – jest tím nebezpečnější, že slouží k ospravedlňování nejpošetilejších podniků a marnotratnosti.

Je-li skutečně třeba dráhy nebo mostu, postačí dovolávati se jeho potřeby. Není-li to možno, co se dělá? Utekou se k tomuto klamu: „Nutno dělníkům zaopatřiti práci!“

Jakmile padnou tato slova, rozkáže se navážeti a odvážeti náspy na Poli Martově. Veliký Napoleon – jak známo – se domníval, že koná filantropické dílo, když dal kopati a zase zarovnávali příkopy. Také říkal: „Co záleží na výsledku? Nutno jen viděti, jak blahobyt vniká do dělnické třídy“.

Podívejme se věci na kloub. Peníze nám jsou klamnou představou. Žádati všechny občany o přispění pro společnou věc ve formě peněz, znamená ve skutečnosti je žádati o věcné podporování; neboť každý si opatří svojí prací částku, která na něho připadá. Tomu by se snadno porozumělo, když by byli shromážděni všichni občané, aby vlastními úkony provedli dílo všem užitečné; odplatou jejich by byly výsledky díla samého. Avšak až by byli svoláni a byli přidrženi stavěti silnice, po nichž nikdo nebude jezditi, a paláce, kde nikdo nebude bydliti, a to vše jen pod záminkou, že se jim opatřuje práce, to přece by bylo nesmyslné, a měli by jistě pravdu, kdyby namítli: Této práce nám není třeba, raději pracujeme sami pro sebe.

Postup, spočívající v přispívání občanů penězi a ne prací, celkem nic nemění na těchto výsledcích. Pouze v druhém případě (při skutečné společné práci) postihne ztráta všechny. V prvém případě (při placení penězi) uniknou ztrátě ti, které zaměstnává stát, tím, že svůj podíl na ztrátě svalí na ostatní spoluobčany.

Jeden článek ústavy zní:

„Společnost podporuje rozvoj práce – – – státní institucí, okresy a obce veřejnými pracemi, k nimž lze použíti nezaměstnaných“.

Jako přechodné opatření v době krise, za tuhé zimy, tato pomoc poplatníkova může míti dobré výsledky. Uplatňuje se právě tak, jako pojištění. Nepřidává nic ani práci ani mzdě, ale ubírá z práce a mzdy v normální době, aby to vydala ovšem se ztrátou v dobách zlých.

Jako opatření stálé, všeobecné a soustavné je jenom zhoubným klamem, nemožností a protimyslem, jenž ukazuje trochu práce uložené, kterou jest viděti, a skrývá hodně práce znemožněné, kterou není viděti.[1]

---

[1] Tato kapitola by byla u nás před nějakým rokem nebo dvěma způsobila ještě mnohem víc pohoršení, než způsobí dnes. Ale kdo se trochu probere z frází o „potírání nezaměstnanosti“ „nouzovými pracemi“, ten dá Bastiatovi za pravdu. Na těch t. zv. nouzových pracech, jak skutečně se provádějí, vidět, jak málo nezaměstnané dělnictvo na nich vydělává, ale jak mnoho stát a obce ztrácejí v této ledabylé, zdlouhavé a proto drahé „nouzové práci“. U nás v přítomné době jest nad slunce jasnější, že potírat nejhorší neřest dnešní společenské soustavy — nezaměstnanost a podzaměstnanost — předpokládá, abychom dělali politiku k osvěžení soukromé podnikavosti, jež by dovedla lidem za poctivou práci dát poctivý plat, ale ne almužnu za poloviční lenošení. Stát má být „zaměstnavatelem v záloze“ jak to nazval H. O. Wells, má být zaměstnavatelem příkladným, ale to neznamená, že má jen vzorně mnoho platit, ale také vzornou práci chtít. Už stáři liberální lidumilové přáli dělnictvu, aby žilo v situaci, kdy dva podnikatelé se ucházejí o jediného dělníka – ne jak je tomu dnes, že dva (a víc!) dělníků se uchází o jednoho zaměstnavatele. Tím druhým zaměstnavatelem, který svými vzornými podmínkami pracovními a mzdovými soutěži se soukromým podnikatelem bychom chtěli mít stát. Dnešní stát a obec s „nouzovou prací“ místo skutečné práce, a s poloviční almužnou místo mzdy je karikatura jako dělaná pro Bastiatův důkaz. Mnohý český čtenář dovede si tento důkaz aplikovat také na nejeden veřejný úřad!
(Poz. čes. vyd.)

Má stát podporovali subvencemi umění? Možno tu jistě mnoho říci pro i proti. Ve prospěch subvenčního systému možno uvésti, že umění prohlubuje, povznáší a zjemňuje poesií duši národa, že ji odpoutává od hmotných zájmů, dává duši pocitovati krásno a působí takto příznivě na způsoby, obyčeje, mravy a dokonce i na průmysl. Jest otázka, co by bylo s hudbou ve Francii bez Théâtre-Italien a bez konservatoře, s dramatickým uměním bez Théâtre-Français, s malířstvím a sochařstvím bez našich sbírek a musei. Můžeme jíti dále a tázati se, zdali bez soustředění na jednom místě a tudíž také bez subvencování krásných umění tento vybraný vkus by se byl vyvinul, vkus, který je vznešeným údělem práce francouzské, a jenž doporučuje její výrobky v celém světě. Vzhledem k těmto výsledkům nebylo by velikou neobezřetností, kdyby všichni občané odřekli platiti tento skrovný příspěvek, který konec konců zajišťuje ve středu Evropy francouzskému národu duševní převahu a slávu?

Proti těmto a mnoha jiným důvodům, jichž váhu nepopírám, možno uvésti jiné důvody neméně závažné. Především řekne se, jde zde o spravedlivou distribuci (rozděleni). Což sahá právo zákonodárcovo tak daleko, aby ubral ze mzdy dělníkovy a tak doplňoval zisk umělcův? Pan Lamartine pravil: odepřete-li subvenci divadlu, kde se pak zastavíte na této cestě, nebudete logicky přinuceni zrušiti vaše fakulty, musea, ústavy a knihovny? Odpovědělo by se: budete-li dávati subvence všemu, co je dobré a užitečné, kde se zastavíte na této cestě, nebudete-li logicky přinuceni zříditi civilní listu pro zemědělství, průmysl, obchod, dobročinné účely a školství?[1] A potom, jest jisto, že subvence podporují pokrok v umění? Tato otázka ještě daleko není rozhodnuta a sami vidíme, že prosperují ona divadla, která sama sobě stačí. Uvažujeme-li však důkladněji, shledáme, že potřeby a přání vznikají jedny z druhých a že se přenášejí do sfér čím dál tím vytříbenějších, dle toho jak veřejné bohatství je umožňuje uspokojiti. Nemá se tudíž vláda míchati do těchto vztahů, protože by dle nynějšího stavu jmění nemohla z daní podněcovati průmysl přepychový, aniž poškodila průmysl nezbytné potřeby, maříc tím přirozený pochod kultury. Dlužno připomenouti, že takováto umělá přemístění potřeb, vkusu, práce a obyvatelstva přivádějí národy do nejisté a nebezpečné situace, nemající pevného základu.

Zde několik důvodů, které uvádějí odpůrci státního zasahování, co se týče pořadí, v němž dle mínění občanů nutno uspokojovati potřeby a přání a v důsledku toho i říditi svoji činnost. Doznávám, že náležím k těm, kteří mají za to, že výběr a podnět má přijíti ze zdola a ne se shora, od občanů a ne od zákonodárce. Opačná nauka, zdá se mi, vede ku zmaru svobody a lidské důstojnosti.

Než, usuzuje-li se takto, právě tak chybně jako nespravedlivě, jest známo, z čeho je viněn národohospodář? Zavrhujeme-li subvenci, znamená prý to, že zavrhujeme věc samu, jež má býti subvencována, že prý jsme nepřáteli všech druhů činností, poněvadž žádáme, aby tyto činnosti byly jednak svobodné, jednak, aby hledaly samy v sobě svoji odměnu. Tak, žádáme-li, aby stát neplatil z daní věci náboženské, jsme prý nevěrci; chceme-li, aby stát nepřispíval z daní na vzdělání, nenávidíme prý osvěty.[2] Řekneme-li, že stát nemá z daní zlepšovati hodnotu půdy nebo ten či onen druh průmyslu, jsme prý nepřáteli majetku a práce. Domníváme-li se, že stát nemá podporovati umělce, jsme prý barbaři, kteří soudí, že umění jsou zbytečná.

Protestuji ze všech sil proti těmto vývodům. Jsme daleci nesmyslné myšlenky odstraniti náboženství[3], vzdělání, vlastnictví, práci a umění, žádáme-li, aby stát chránil svobodný vývoj všech druhů lidské činnosti, aniž vydržoval jedny na úkor druhých. Na opak máme za to, že všechny tyto živé síly lidské společnosti vyvíjely by se harmonicky pod vlivem svobody, že žádná z nich by se nestala – jak dnes vidíme – zdrojem zmatků, přehmatů, tyranství a nepořádku.

Naši odpůrci myslí, že činnost, která není ani vydržována ani reglementována, je činností mařenou. Tvrdíme opak. Jejich víra je v zákonodárci a ne v lidstvu. Naše víra spočívá v lidstvu a ne v zákonodárci.

Tak říkal pan Lamartine: Ve jménu této zásady (t. j. nedávati podpor státních) jest třeba zrušiti veřejné výstavy, jež této zemi dělají čest a přinášejí bohatství.

Odpovídám panu Lamartinovi: S vašeho stanoviska nesubvencovati jest rušiti, jelikož vycházejíce ze skutečnosti, že vše existuje pouze z vůle státu, vyvozujete z toho, že žije pouze to, čemu daně umožňuji život. Obrátím však proti vám příklad, jejž jste vybral a ukáži vám, že největší a nejznamenitější z výstav, výstava myšlenkově nejliberálněji pojatá, nejuniversálnější, a mohl bych dokonce i užiti výrazu „všelidská“, jímž zde nijak nenadsazuji, jest výstava chystaná v Londýně, jediná, do které se neplete žádná vláda a kterou neživí žádná daň.

Vraceje se ke krásným uměním opakuji: je možno uvésti přesvědčivé důvody pro subvencování i proti němu. Čtenář pochopí, že vzhledem ku zvláštní povaze tohoto spisku nemusím ani vykládati tyto důvody, aniž z nich vybírati.

Avšak p. Lamartine uvedl předem argument, který nemohu pomiuouti mlčením, jelikož patří zrovna do rámce této hospodářské studie.

Praví:

„Otázka národohospodářská ve věci divadel je shrnuta v jediné slovo: t. j. v práci. Málo záleží na povaze této práce; jest to práce stejně plodná, stejně produktivní jako každý jiný druh prací v národě. Divadla – jak je vám známo – zaměstnávají a dávají ve Francii mzdu osmdesáti tisícům dělníků různého druhu, malířům, zedníkům, dekoratérům, krejčím, stavitelům atd., kteří vnášejí život a pohyb do mnoha čtvrtí tohoto hlavního města a z té příčiny žádají vaši přízeň“.

Vaši přízeň! – přeložte si to: vaše subvence.

A dále:

„Radovánky Paříže jsou prací a spotřebou venkova, přepych bohatého jest mzdou a chlebem dvou set tisíců dělníků všeho druhu, kteří jsou živi z všelikého druhu průmyslu pracujícího pro divadla po republice a kteří z těchto znamenitých, Francii proslavujících radovánek mají živobytí pro sebe, své rodiny a děti. Jim dáte těch 60.000 franků. (Velmi dobře! Velmi dobře I Nesčetné projevy souhlasu.)“

Pokud se mne týče, musím říci: Velmi špatně! Velmi špatně! – maje na zřeteli pouze vztah tohoto názoru na národohospodářský argument, o nějž se zde jedná.

Ovšem, dostane se těch 60.000 franků nebo aspoň jich část dělníkům pracujícím pro divadla. Několik drobtů může zajisté cestou zablouditi. Avšak podíváme-li se na věc z blízka, snad se nám ukáže, že koláč jde jinou cestou; šťastní dělníci, zbude-li jim několik drobečků! – Nicméně chci připustiti, že celá subvence připadne malířům, dekoratérům, krejčím, kadeřníkům atd. To je viděti.

Odkud však přichází tato subvence? Zde jest rub otázky, jejž jest stejně důležito prozkoumati jako její líc. Kde jest pramen těch šedesáti tisíc franků? A kam by se poděly, kdyby hlasováním zákonodárců nebyly napřed dirigovány do rue Rivoli a pak do rue Grenelle. To není viděti.

Dojista se nikdo neodváží tvrditi, že hlasování zákonodárců to bylo, jež dalo této částce se vylíhnouti v hlasovací urně, že jest pouhým přídavkem k národnímu jmění a že bez tohoto zázračného hlasování oněch šedesát tisíc franků by se stalo navždy neviditelnými a nenahmatatelnými. Dlužno připustili, že vše, co většina mohla učiniti, bylo, že rozhodla, aby se odněkud vzaly a někam byly poslány, a aby se jim dostalo jistého určení jen proto, že byly odvráceny od jiného určení.

Za těchto okolností jest zřejmo, že poplatník zdaněný jedním frankem nemůže tímto frankem již volně nakládati. Jest jasné, že bude zbaven možnosti ukojiti své potřeby v hodnotě jednoho franku a že i dělník, jenž by toto uspokojení mu byl mohl zjednati, bude připraven o mzdu v částce jednoho franku.

Neoddávejme se této dětské ilusi a nevěřme, že by hlasování ze dne 16. května přidalo něco k blahu a práci národa. Přemístí pouze užitky, přemístí mzdy, toť vše.

Podotkne se, že nahradí jistý druh uspokojení potřeby a jistý druh práce uspokojením a prací nutnější, mravnější a rozumnější? Zde bych mohl říci: vy rvouce 60.000 franků poplatníkům, zmenšíte mzdy zemědělských dělníků, nádeníků, tesařů, kovářů a zvýšíte o tolik mzdy zpěváků, kadeřníků, dekoratérů a krejčích. Nelze dokázati, že tato třída by byla více interesována nežli ona. Pan Lamartine to nedokazuje. Sám praví, že práce divadelní jest „stejně plodná, stejně produktivní, a ne více“ než každá jiná práce, což by se ještě mohlo popírati, neboť nejlepším důkazem, že divadelní práce není tak plodná, jako jiná práce, jest, že tato jest povolána vydržovati onu.

Avšak toto srovnávání hodnoty a vnitřní zásluhy různých druhů prací není předmětem této úvahy. Jest mi pouze ukázati, že, jestliže pan Lamartine a ti, kdož schvalují jeho dokazování, viděli levým okem mzdy získané dodavateli divadelníků, měli viděti pravým okem mzdy ušlé dodavatelům poplatníků; jelikož tak nečinili, dopustili se chyby tím, že pokládali přemístění za zisk. Byli-li by důslední ve svém učení, žádali by subvence do nekonečna; neboť co platí o jednom franku a o 60.000 fr., platí za týchž okolností i o miliardě franků.

Jde-li o daně, pánové, dokažte jejich užitečnost vážnými důvody, ne však tímto ne šťastným tvrzením: „Veřejná vydání dávají obživu dělnické třídě“. Toto tvrzení neprávem zastírá podstatný fakt, že totiž vydání veřejná vždy zastupují vydání soukromá a že tudíž dávají živobytí jednomu dělníku místo jinému, nepřinášejí však ničeho v úděl dělnické třídě jako celku. Vaše dokazování je velmi hezké, ale je příliš protimyslné, než aby bylo odůvodněním.

---

[1] Dnešní čtenář ovšem nesdílí autorova odporu k státní podpoře dobročinných účelů a školství, pokud jde o dobročinné účely a školství prospěšné celku. (Dnes zavrhujeme jen státní podpory „dobročinných účelů“ a „školství“, jež slouží jen některým skupinám obyvatelstva proti zájmu celkovému.) Poznalo se totiž zkušenosti, že školství nelze svěřit pouze soukromé podnikavosti učitelů a dobrovolné návštěvě žáků, a proto i státy velmi svobodymilovné zavedly povinnou a bezplatnou návštěvu jistých škol, jež pak ovšem se musí vydržovat ze státní pokladny – tedy z „civilní listy pro školství“.
(Pozn. čes. vyd.)

[2] V poznámce pod čarou na předch. str. jsme již upo­zornili na to, že stran veřejných výdajů na vzdělání jest obyvatelstvo civilisovaných států dnes jiného mínění než Bastiat r. 1850. Čtenář ovšem pochopí stanovisko Bastiatovo v jeho době, i když je neschvaluje.
(Pozn. čes. vyd.)

[3] Bastiat praví „náboženství“, nikoli nesnášenlivé církevnictvi.
(Pozn. čes. vyd.)