Co je vidět a co není vidět (1923): VII. Omezování dovozu.

Pan Ochranář (ne já, nýbrž pan Dupin jej tak pojmenoval), věnoval svůj čas a svůj kapitál přeměňování nerostů, nacházejících se na jeho půdě v Železo. Jelikož příroda byla štědřejší k Belgům, dávali tito Francouzům železo laciněji, nežli p. Ochranář, což znamená, že všichni Francouzi nebo celá Francie mohli dostati určité množství železa při menší práci, jestliže je kupovali od Flámů. Vedeni jsouce svými zájmy všimli si této výhody a denně bylo viděti mnoho cvočkářů, kovářů, kolářů, mechaniků, pod- kovářů a rolníků, jak si v Belgii zaopatřují železo sami nebo pomocí prostředníků. To se velmi znelíbilo p. Ochranáři.

Znovu připadl na myšlenku učiniti přítrž tomuto zlořádu vlastní silou. To bylo nejjednodušší, protože jen on sám tím trpěl. Vezmu svoji karabinu, řekl si, dám si za pás 4 pistole, naplním nábojnice, opásám se mečem a takto vyzbrojen odeberu se na hranice. Prvního kováře, cvočkáře, podkováře, mechanika nebo zámečníka, jenž tam přijde za svým obchodem, a ne za mým, zabiju, abych ho naučil, jak má žíti.

Odcházeje, jal se p. Ochranář přemýšleti a myšlenky tyto poněkud schladily jeho bojovnou náladu. Řekl si: Předně, není zcela vyloučeno, že kupci železa, moji krajané a nepřátelé, budou si věc vykládati ve zlé a místo, aby se nechali zabiti, zabijí mne samotného. Potom, i když všichni moji služebníci vyrukují, nebudeme moci uhlídati všechny přechody. A pak, takový postup by mi přišel příliš draho, byl by dražší, nežli skutečný výsledek.

Pan Ochranář odevzdával se již smutně osudu, že nebude svobodnějším, než druzí, když tu náhle paprsek světla jej osvítil.

Vzpomněl si, že v Paříži je veliká továrna na výrobu zákonů. Řekl si: co je zákon? Jest to opatření dobré nebo špatné, kterému je-li jednou nařízeno, každý se musí podrobiti, k jeho provedení zorganisuje se veřejná moc a za účelem řízení veřejné moci hrábne se do národa a naberou se odtud potřební lidé a peníze. Podařilo-li by se mně, aby z pařížské továrny vyšel zcela maličký zákon, jenž by zněl: „Dovoz belgického železa se zakazuje“, dosáhl bych tohoto: vláda nahradila by těch několik služebníků, které jsem chtěl poslati na hranice, dvaceti tisíci syny kovářů, zámečníků, cvočkářů, podkovářů, řemeslníků, mechaniků a vzpurných rolníků. A aby těchto 20.000 celníků bylo udržováno při dobrém zdraví a dobré mysli, rozdělí vláda mezi ně 25 milionů franků, které vezme opět těmže kovářům, cvočkářům, řemeslníkům a rolníkům. Střežení bude provedeno lépe a nebude mne nic stati, nebudu vydán na pospas surovosti kramářů, prodám železo za svoji cenu a budu se radovati ze sladkého osvěžení při pohledu jak náš veliký národ je hanebně klamán. To jej odnaučí, aby se stále prohlašoval za průkopníka a nositele všeho pokroku v Evropě. Bude to povedený kousek a stojí za pokus.

Pan Ochranář odebral se tedy do továrny na zákony. – Jindy vám snad povím historii jeho temných cest; dnes chci jen mluviti o jeho cestách zjevných. – Uplatnil u pánů zákonodárců tyto vývody:

„Belgické železo prodává se ve Francii za deset franků, což mne nutí, abych svoje železo prodával za tutéž cenu. Prodával bych je raději za patnáct franků, nemohu však k vůli belgickému železu, které Bůh zatrať. Urobte zákon nařizující: – Belgické železo nesmí do Francie. – Hned na to zvýším svoji cenu o pět franků a vizte následek:

Za každý cent železa, který dodám, dostanu patnáct franků místo desíti, zbohatnu rychleji a rozšířím značně svoji těžbu, budu zaměstnávati více dělníků. Moji dělníci i já zvýšíme svá vydání k velikému užitku našich dodavatelů v okruhu několika mílí. Tito, majíce větší odbyt, budou zadávati větší objednávky průmyslu a tak z jednoho na druhého rozšíří se činnost na celou zemi. Tento blahoslavený pětifrank, jemuž dopřejete spadnouti do mé pokladny, vyvolá, jako kámen hozený do jezera, nekonečný počet zářících kruhů, jež se budou rozšiřovati dál a dál.“

Unešeni touto řečí a okouzleni výkladem, že tak snadno lze pomocí zákonů zvětšili národní jmění, výrobci zákonů hlasovali pro Obmezení dovozu. K čemu mluviti o práci a hospodaření? – řekli. Proč voliti tyto obtížné prostředky ku zvětšení národního jmění, když stačí pouhé nařízení?

Skutečně, zákon měl v zápětí všechny důsledky ohlášené panem Ochranářem, jenom, že měl také jiné, neboť – buďme k němu spravedliví – nesoudil chybně, soudil však neúplně, žádaje privilegium, označil následky, které jest viděti, a nechal nepovšimnuty následky, jichž není viděti. Ukázal pouze dvě osoby, kdežto na scéně jsou tři. A je na nás, abychom toto opomenutí nedobrovolné, či úmyslné napravili.

Ano, peníz odvedený takto podle zákona do pokladny páně Ochranářovy, zjednal výhodu pro něho a pro ty, jichž práci mu jest podporovati. – Kdyby však ono nařízení nechalo spadnouti peníz s měsíce, nebyly by tyto dobré výsledky vyváženy žádnými špatnými účinky. Bohužel, tento záhadný pětifrank nepřichází s měsíce, nýbrž z kapsy kováře, cvočkáře, koláře, podkováte, rolníka, strojníka, zkrátka z kapsy Václava Dobráka, který dává dnes pětifrank, aniž dostal o miligram železa více, než tehdy, kdy platil za ně deset franků. Na první pohled se musí rozpoznati, že tohle mění celou věc, neboť – zcela zřejmě – zisk páně Ochranářův záleží ve ztrátě Václava Dobráka a vše, co pan Ochranář bude moci podniknouti za tento peníz ku podpoře národní práce, Václav Dobrák by byl udělal rovněž. Kámen byl hozen na jisté místo v jezeře, protože bylo zákonodárnou cestou zabráněno, aby byl vržen na místo jiné.

Tedy to, co není viděti, nahražuje to, co je viděti, a tak z celé věci nespravedlivost, bohužel nespravedlivost spáchaná zákonem.

To není vše. Řekl jsem, že třetí osoba je ponechána stále stranou. Je třeba ji uvésti na scénu, aby nám ukázala druhou ztrátu pěti franků. Nuže uvidíme výsledek celé věci, jak se vyvinula.

Václav Dobrák má 15 franků, ovoce své píle. Jsme ještě v době, kdy se těší ze svobody. Co udělá s těmito 15 franky. Koupi si nějaký módní předmět za 10 franků, a tímto předmětem platí (neb jeho sprostředkovatel platí místo něho) cent belgického železa. Václavu Dobrákovi zůstává ještě pět franků. Nehodí je do řeky, ale (a to je, co není viděti), dá je kterémukoliv průmyslníku výměnou za něco užitečného, na příklad knihkupci za knihu Bossuetovu „Rozprava o všeobecných dějinách“.

Tak, pokud se týče národní práce, jest tato podporována částkou 15 franků, t. j.: 10 fr. připadá na módní zboží, 5 fr. knihkupectví.

Pokud jde o Václava Dobráka, obdrží za svých 15 franků dva předměty, jichž potřebuje, t. j.:
1. cent železa,
2. knihu.

Přijde nařízení.

V jakém postavení se ocitne Václav Dobrák? V jakém postavení bude národní práce?

Václav Dobrák, dávaje svých 15 franků až do posledního centimu p. Ochranáři za cent železa, nebude míti nic více, než cent železa. Nedostane se mu knihy neb jiného předmětu. Ztrácí 5 franků. To je jisté. Nelze popříti, že, jsou-li omezením dovozu zvýšeny ceny předmětů, spotřebitel tento rozdíl ztrácí.

Však rozdíl tento prý získává národní práce

Nikoli, nezískává; neboť od vydání nařízeni je podporována právě tak jako dříve pouze v rozsahu 15 franků.

Jenomže od vydání nařízení oněch 15 franků Václava Dobráka připadne kovoprůmyslu, kdežto před vydáním nařízení byly rozděleny mezi předmět módní a knihu.

Násilí, vykonávané samotným panem Ochranářem na hranicích, nebo násilí, které tam dává konati zákonem, může býti s hlediska morálky posuzováno velmi různě. Jsou lidé, kteří myslí, že olupování ztrácí veškeru svoji nemorálnost, děje-li se v mezích zákona. Co mne se týče, nemohu si představiti okolnost více přitěžující. Ať jest tomu 

jakkoliv, jisto jest, že výsledky národohospodářské jsou tytéž.

Obracejte věc jak chcete, dívejte se však dobře, a uvidíte, že nic dobrého nevzejde z olupování jak zákonného tak nezákonného. Nepopíráme, že p. Ochranáři a jeho průmyslu, nebo – chcete-li – národní práci připadá zisk 5 franků. My však tvrdíme, že z toho pocházejí dvě ztráty: prvá pro Václava Dobráka, který platí 15 franků za to, co měl dříve za 10 franků, druhá ztráta pro národní práci, které už nepřipadne onen rozdíl. Vyberte si z těchto dvou ztrát onu, kterou byste chtěli vyvážiti zisk, námi připuštěný. Druhá ztráta bude nicméně ztrátou skutečnou.

Morálka: Znásilňování neznamená výrobu, nýbrž ničení. Kdyby znásilňování bylo výrobou, Francie byla by daleko bohatší nežli je.