Co je vidět a co není vidět (1923): X. Alžír.
Čtyři řečníci zápolí na tribuně. Zprvu mluví všichni najednou, pak jeden po druhém. Co pak řekli? Velice krásné věci, ovšem o moci a velikosti Francie, o nutnosti síti, aby se mohlo sklízeti, o skvělé budoucnosti naší ohromné kolonie, o výhodě posílati do dalekých krajů přebytek naší populace, atd. atd. Nádherné ukázky výmluvnosti, vždy okrášlené tímto závěrem:
„Odhlasujte padesát milionů (více nebo méně), aby se zřídily v Alžíru přístavy a cesty, aby se tam mohli dopraviti osadníci, aby se jim mohla vystavěti obydlí, připravili pole. Tím pomůžete francouzskému pracovníku, dáte podporu práci v Africe a zvelebíte marseilský obchod. V tom všem jest zisk.“
Ano, jest to pravda, díváme-li se za těmito padesáti miliony, jen od té chvíle, když je stát vydá, díváme-li se, kam jdou, a ne odkud přicházejí; máme-li na mysli pouze dobro, které vykonají vycházejíce z pokladen výběrčích daní, a nemyslíce na zlo, které bylo způsobeno, a na dobro, kterému bylo zabráněno tím, že ty peníze byly do pokladen výběrčích zahnány. Z tohoto omezeného stanoviska vše jest ziskem. Dům vystavěný v barbarské zemi je viděti, přístav vybudovaný v Barbarii je viděti, práci vykonanou v Barbarii je viděti, pohyb zboží v Marseille to pořád je viděti.
Je tu však jiná věc, kterou není viděti. Že totiž padesát milionů vydaných státem nemůže již býti vydáno poplatníkem, jak by tomu bylo bývalo. Od veškerého dobra, jež se přičítá veřejnému vydání, nutno odečísti veškeré zlo, ze zabráněného soukromého vydáni, leda že by se řeklo, že Václav Dobrák by byl nic neudělal s pětifrankem, který si dobře zasloužil, a o nějž ho připravila daň. Tvrzení nesmyslné, neboť jestliže vynaložil námahu k jeho vydělání, učinil tak z touhy po tom, co si zaň doufal koupiti. Byl by znovu zřídil ohradu své zahrady, avšak nemůže tak již učiniti, to je, co není viděti. Byl by zlepšil svoje pole, však již nemůže, to je, co není viděti. Byl by vystavěl poschodí na svém domku, nemůže, to je, co není viděti. Byl by rozmnožil své nářadí, a již nemůže, to je, co není viděti. Byl by se lépe živil, šatil, dal by lépe vzdělati své syny, byl by zaokrouhlil věno své dcery, nemůže však tak učiniti, to je, co není vidět. Byl by vstoupil do vzájemně podpůrného sdružení, nemůže však, to je, co není viděti. Na jedné straně jsou požitky, jež mu byly odňaty a prostředky k vyvíjení činnosti, které byly zmařeny v jeho rukou, na druhé straně práce nádeníka, tesaře, kováře, krejčího a vesnického učitele, kterou by byl podporoval a jež jest takto zmařena, to jest stále vše, co není viděti.
Počítá se mnoho s budoucím rozkvětem Alžíru; budiž. Avšak, nechť se počítá, také s oslabením, jimž Francie zatím bude ne-vyhnutelně postižena. Ukazuje se mně na obchod marseillský. Je-li však umožněn výtěžkem daní, poukáži vždy na stejný obchod zmařený v ostatní zemi, řekne se: „Vizte osadníka, dopraveného do Barbarie. Je to ulehčení obyvatelstvu, jež zůstává v naší zemi.“ Odpovím: Jak jest to možné, jestliže při dopravě tohoto osadníka do Alžíru, bylo tam převezeno dvakrát nebo třikrát tolik kapitálu, který by jej byl uživil ve Francii?[1]
Jediný účel, který mám na zřeteli, jest učiniti čtenáři pochopitelným, že v každém veřejném vydání za dobrem viditelným jest zlo nesnadněji rozpoznatelné. Pokud by se mne týkalo, přál bych si, naučiti čtenáře viděti jedno i druhé, a počítati s oběma.
Navrhuje-li se veřejné vydání, jest nutno prozkoumati je samo o sobě bez ohledu na předstíraný podnět z toho plynoucí pro práci, neboť tento podnět jest mátožnou vidinou. Co v tomto ohledu vykoná veřejné vydání, vykonalo by rovněž vydání soukromé, ale zájem práce stojí tu vždy mimo.
Není úkolem tohoto spisku oceňovati vnitřní záslužnost veřejných vydání poskytovaných Alžíru.
Nemohu se však zdržeti, abych neupozornil na všeobecný poznatek. Totiž, že dlužno vždy zaujmouti předběžné nepříznivé stanovisko, jde-li o kolektivní vydání, hražené z daní. Proč? Zde vysvětlení:
Předně je tím vždy trochu postižena spravedlivost. Protože Václav Dobrák pracoval krušně, aby vydělal pětifrank a za něj si něco opatřil, jest při nejmenším mrzuté, že fisk tu zasahuje, aby Václava Dobráka zbavil této možnosti, a aby tuto částku poskytl někomu jinému. Tady by ovšem měly fisk a osoby, které jej nutí tak činiti, podat dobré důvody. Viděli jsme, že stát podává důvod hanebný, říkaje: „Za těchto pět franků dám dělníkům práci,“ neboť Václav Dobrák (nebude-li mít bělmo na očích) jistě odpoví: „U všech všudy! Za těch pět franků bych jim sám dal práci!“
Jestliže tento důvod se dá stranou, ukazují se ostatní důvody ve vší své nahotě a rozmluva mezi erárem a Václavem Dobrákem je tím velmi zjednodušena. Ať mu řekne stát: Beru ti pět franků, abych jimi platil četníka, který se stará o tvoji bezpečnost; abych vydláždil ulici, kterou každodenně chodíš, abych platil úředníka, jenž působí k tomu, že tvoje jmění a svoboda jsou respektovány, abych vydržoval vojáka, jenž chrání naše hranice. Václav Dobrák zaplatí beze slova, nebo bych se musil velice mýliti. Ale řekne-li mu stát: Beru ti pět franků, abych ti dal pět centimů odměny v případě, že, budeš dobře vzdělávati pole; – nebo abych dal tvého syna učiti, čemu ty nechceš, aby se naučil; – nebo aby pan ministr mohl přidati ke stu jídel o jedno více při své hostině; – beru ti je, abych vystavěl domek v Alžíru, mimo pět franků, které ti ještě vezmu každého roku, abych tam mohl vydržovati osadníka; vezmu ti ještě dalších pět franků na vydržování vojáka, jenž hlídá tohoto osadníka a dalších pět franků pro vydržování generála, který hlídá toho vojáka atd. atd.; jako bych slyšel zvolati ubohého Václava Dobráka: „Tento zákonný režim je velice podoben režimu zlodějů!“[2] A ježto tedy stát předvídá tuto námitku, co udělá? Pomíchá vše a vyzdvihne právě tento hanebný argument, který by neměl vůbec míti vlivu na tuto otázku. Mluví o účinku pětifranku na práci; poukazuje na ministrova kuchaře a dodavatele; ukazuje na osadníka, vojáka a generála, kteří jsou živi z těch pětifranků, poukazuje zkrátka na to, co je viděti. A tak dokud Václav Dobrák se nenaučí přemýšleti o tom, co není viděti, zůstane Václav Dobrák hlupákem. Proto se vynasnažuji jej tomu naučiti neustálým opakováním.
Z toho, že veřejná vydání přemísťují práci, ale ji nezvyšují, vzniká proti nim druhá vážná námitka. Přemísťovat! práci znamená přemísťovali pracovníky, t. j. rušiti přirozené zákony, určující rozdělení obyvatelstva v ú- zemí. Ponechá-li se poplatníkům – kteří ostatně jsou všude – 50 milionů, dají tyto miliony práci 40.000 obcím Francie a účinkují ve svazku, jenž poutá každého k rodné zemi; rozdělují se na všechny možné druhy pracovníků a na všechna možná odvětví průmyslu. Když stát, odnímaje těchto 50 milionů svým občanům, je nahromadí a vydá v určitém místě, nahromadí v něm odpovídající tomu množství práce přemístěné, odpovídající tomu počet pracovníků přistěhovalých, obyvatelstvo přelétavé, sociálně podřadné a odvažuji se říci nebezpečné, jakmile onen kapitál bude vyčerpán. – Ale stává se toto (a tímto přicházím k své věci): tato horečná činnost, abych tak řekl sehnaná na úzký prostor, upoutává zraky všeho lidu, jest to, co je vidět; lid projevuje souhlas, je okouzlen krásou a jednoduchosti celého postupu, žádá si jeho obnovení a rozšíření. To, co lid nevidí, jest, že stejné množství práce snad více oprávněné, bylo odsouzeno k nečinnosti v ostatních částech Francie.
[1] Pan ministr války potvrdil nedávno, že každá osoba přepravená do Alžíru stála stát 8.000 fr. Je tedy jisto, že ubožáci, o něž jde, byli by bývali velmi dobře živi ve Francii z kapitálu 4.000 fr. Táži se, v čem se ulevilo populaci Francie, vezme-li se ji jeden muž a existenční prostředky pro dva?
[2] V originále: „régime de la forêt de Bondy“ = režim lesa u Bondy; les v blízkosti obce Bondy v departementu seinském, v němž se kdysi skrývalo hodni zlodějů.
