Co je vidět a co není vidět (1923): V. Veřejné práce.

Není nic přirozenějšího, jestliže národ, přesvědčiv se, že jakýsi veliký podnik může prospěti společnosti, jej uskuteční z výtěžku společných příspěvků. Přiznávám se však, že mne přechází trpělivost, slyším-li uváděti k podepření takového rozhodnutí tento hrubý omyl: „Jest to ostatně prostředek k zaopatření práce dělnictvu.“

Stát zřizuje novou cestu, staví palác, pře-stavuje ulici, staví průplav. Dává tak práci jistým dělníkům, to jest viděti; avšak připravuje o práci jiné dělníky, to není viděti.

Podívejme se na provádění stavby silnice. Tisíc dělníků přichází každého rána a odchází každý večer, odnášejíce své mzdy, to je zřejmé. Kdyby stavba silnice nebyla ustanovena, kdyby peníze na to nebyly odhlasovány, tito dobří lidé neměli by ani tuhle práci, ani tuhle mzdu za ni, což jest rovněž zřejmo.

Je to vše? Nezahrnuje tento podnik jako celek něco jiného? Což v okamžiku, kdy pan Dupin pronáší formuli: „Shromáždění přijalo“, padnou miliony po měsíčních paprscích zázračně do pokladen pánů Foulda a Bineaua? Není-liž nutno, aby stát organisoval svoje příjmy právě jako svá vydání, a aby vyslal výběrčí a přiměl poplatníky k placení daní?

Proberme věc v těchto dvou bodech. Uvědomujíce si určení, které stát dává odhlasovaným milionům, neopomeňte si také uvědomiti, jaké určení těmže milionům by byli dali poplatníci, kteří již tak učiniti nemohou. Pak porozumíte, že veřejný podnik je jako peníz, na jehož jedné straně je zobrazen dělník zaměstnaný s heslem: Co je viděti; a na rubu pak je dělník nezaměstnaný s heslem: Co není viděti.

Sofismus, který v tomto spisku potírám – je-li vztahován na veřejné práce – jest tím nebezpečnější, že slouží k ospravedlňování nejpošetilejších podniků a marnotratnosti.

Je-li skutečně třeba dráhy nebo mostu, postačí dovolávati se jeho potřeby. Není-li to možno, co se dělá? Utekou se k tomuto klamu: „Nutno dělníkům zaopatřiti práci!“

Jakmile padnou tato slova, rozkáže se navážeti a odvážeti náspy na Poli Martově. Veliký Napoleon – jak známo – se domníval, že koná filantropické dílo, když dal kopati a zase zarovnávali příkopy. Také říkal: „Co záleží na výsledku? Nutno jen viděti, jak blahobyt vniká do dělnické třídy“.

Podívejme se věci na kloub. Peníze nám jsou klamnou představou. Žádati všechny občany o přispění pro společnou věc ve formě peněz, znamená ve skutečnosti je žádati o věcné podporování; neboť každý si opatří svojí prací částku, která na něho připadá. Tomu by se snadno porozumělo, když by byli shromážděni všichni občané, aby vlastními úkony provedli dílo všem užitečné; odplatou jejich by byly výsledky díla samého. Avšak až by byli svoláni a byli přidrženi stavěti silnice, po nichž nikdo nebude jezditi, a paláce, kde nikdo nebude bydliti, a to vše jen pod záminkou, že se jim opatřuje práce, to přece by bylo nesmyslné, a měli by jistě pravdu, kdyby namítli: Této práce nám není třeba, raději pracujeme sami pro sebe.

Postup, spočívající v přispívání občanů penězi a ne prací, celkem nic nemění na těchto výsledcích. Pouze v druhém případě (při skutečné společné práci) postihne ztráta všechny. V prvém případě (při placení penězi) uniknou ztrátě ti, které zaměstnává stát, tím, že svůj podíl na ztrátě svalí na ostatní spoluobčany.

Jeden článek ústavy zní:

„Společnost podporuje rozvoj práce – – – státní institucí, okresy a obce veřejnými pracemi, k nimž lze použíti nezaměstnaných“.

Jako přechodné opatření v době krise, za tuhé zimy, tato pomoc poplatníkova může míti dobré výsledky. Uplatňuje se právě tak, jako pojištění. Nepřidává nic ani práci ani mzdě, ale ubírá z práce a mzdy v normální době, aby to vydala ovšem se ztrátou v dobách zlých.

Jako opatření stálé, všeobecné a soustavné je jenom zhoubným klamem, nemožností a protimyslem, jenž ukazuje trochu práce uložené, kterou jest viděti, a skrývá hodně práce znemožněné, kterou není viděti.[1]


[1] Tato kapitola by byla u nás před nějakým rokem nebo dvěma způsobila ještě mnohem víc pohoršení, než způsobí dnes. Ale kdo se trochu probere z frází o „potírání nezaměstnanosti“ „nouzovými pracemi“, ten dá Bastiatovi za pravdu. Na těch t. zv. nouzových pracech, jak skutečně se provádějí, vidět, jak málo nezaměstnané dělnictvo na nich vydělává, ale jak mnoho stát a obce ztrácejí v této ledabylé, zdlouhavé a proto drahé „nouzové práci“. U nás v přítomné době jest nad slunce jasnější, že potírat nejhorší neřest dnešní společenské soustavy — nezaměstnanost a podzaměstnanost — předpokládá, abychom dělali politiku k osvěžení soukromé podnikavosti, jež by dovedla lidem za poctivou práci dát poctivý plat, ale ne almužnu za poloviční lenošení. Stát má být „zaměstnavatelem v záloze“ jak to nazval H. O. Wells, má být zaměstnavatelem příkladným, ale to neznamená, že má jen vzorně mnoho platit, ale také vzornou práci chtít. Už stáři liberální lidumilové přáli dělnictvu, aby žilo v situaci, kdy dva podnikatelé se ucházejí o jediného dělníka – ne jak je tomu dnes, že dva (a víc!) dělníků se uchází o jednoho zaměstnavatele. Tím druhým zaměstnavatelem, který svými vzornými podmínkami pracovními a mzdovými soutěži se soukromým podnikatelem bychom chtěli mít stát. Dnešní stát a obec s „nouzovou prací“ místo skutečné práce, a s poloviční almužnou místo mzdy je karikatura jako dělaná pro Bastiatův důkaz. Mnohý český čtenář dovede si tento důkaz aplikovat také na nejeden veřejný úřad!
(Poz. čes. vyd.)