Co je vidět a co není vidět (1923): VI. Sprostředkovatelé.
Společnost je soubor služeb, které si lidé navzájem konají z donucení nebo dobrovolně, t. j. služeb veřejných a služeb soukromých.
Prvé z nich, uložené a upravené zákonem, který nemůže býti vždy dle potřeby snadno měněn, mohou přetrvati dlouho i s tímto zákonem k jejich vlastnímu užitku a mohou ještě podržeti název veřejných služeb, i když už nejsou ani službami a jsou jen veřejným týráním. Druhé náležejí do okruhu vůle a odpovědnosti jednotlivcovy. Každý při nich dává a přijímá co chce, co může, dohodnuv se o tom s druhou stranou. Vždy jest u nich předpokladem skutečná potřeba, přesně odměřená jejich hodnotou navzájem porovnanou.
Proto také ony služby trpí často ztrnulostí, tyto pak poslouchají zákona pokroku.
Jakkoli přehnaný rozvoj veřejných služeb, unikáním sil – (což má v zápětí) – vede k vytvoření zhoubného cizopasnictví v lůně společnosti, je dosti zvláštní, že mnoho moderních sekt, přičítajících tuto vlastnost svobodným a soukromým službám, snaží se pře- měniti různá povolání v úřady.
Tyto sekty stavějí se vší mocí proti tomu, co nazývají prostředníkem. Odstranily by rády kapitalistu, kupce a obchodníka, obviňujíce je, že se stavějí mezi výrobu a spotřebu, aby tak z obou kořistili, nic jim za to neposkytujíce. A tak chtěly by tyto sekty na stát převésti dílo, které zmínění lidé konají, když už se bez těch úkonů nelze obejíti.
Sofismus socialistů spočívá zde v tom, že ukazují společnosti, co ona platí sprostředkovatelům za jejich služby, a jí zakrývají, co by musela platiti státu. Jest to stále týž boj mezi tím, co bije do očí, a tím, co se pouze jeví rozumu, boj mezi tím co je viděti a co není viděti.
Tak zejména v roce 1847, v době veliké nouze, socialistické směry se snažily a také se jim dařilo popularisovati svoji neblahou theorii. Věděly dobře, že i ta nejsměšnější propaganda má vždy vyhlídku na úspěch u lidí, kteří trpí: malesuada fames! (hlad – špatný rádce).
Tak pomocí velikých frází: vykořisťování člověka člověkem, spekulace s hladem a hromadění zboží za účelem zdražování jaly se očerňovati obchod a zatajovati jeho blahodárnost.
„Proč, řekly, nechávám obchodníku obstarávati zboží ze Spojených Států a z Krymu? Proč stát, okresy a obce neorganisují zásobovací službu a nezřizují skladiště? Prodávalo by se za výrobní cenu a lid, ubohý lid byl by sproštěn poplatku, který platí obchodu svobodnému, t. j. sobeckému, individualistickému a anarchickému.
Poplatek, který platí lid obchodu, jest viděti. Poplatek, který by lid platil státu nebo jeho zmocněncům za systému socialistického, není viděti.
V čem spočívá tento domnělý poplatek, který lid platí obchodu? V tom: Že dva lidé si vzájemně prokazují službu zcela svobodně za tlaku soutěže a za cenu, na níž se dohodnou.
Je-li hladovějící žaludek v Paříži a obilí, které by ho mohlo nasytiti, je v Oděse, neodpomůže se této svízeli, leč přiblížením obilí žaludku. Lze to provésti třemi způsoby:
1. Hladovějící dojdou si sami pro obilí, 2. mohou se obrátit za tím účelem na ty, kteří se tím zaměstnávají, a 3. mohou se složiti a pověřiti provedením úkolu veřejné úředníky.
Který z těchto tří způsobů je nejvýhodnější?
Všude a v každé době, čím svobodnější, osvícenější a zkušenější byli lidé, vyvolili si vždy dobrovolně druhý způsob a přiznávám, že toto postačí v mých očích, abych i já se na tuto stranu přidal. Můj rozum se vzpouzí připustiti, že lidstvo jako celek by se mýlilo v otázce, která se ho dotýká tak z blízka.
Uvažme jen.
Je zřejmé neproveditelné, aby třicetšest milionů občanů odjelo do Oděsy pro obilí, které potřebují. Prvý způsob se tedy nehodí. Spotřebitelé nemohou jednati sami; jsou nuceni obrátiti se na sprostředkovatele, úředníky nebo obchodníky.
Řekněme, že onen prvý způsob byl by nejpřirozenější. Konec konců, kdo má hlad, jde si pro obilí. Jest to námaha, která se týká jej samého, služba, kterou jest povinen sám sobě. Prokáže-li mu někdo jiný – ať z jakéhokoli důvodu – tuto službu a vezme onu námahu, má právo na odměnu. Říkám to proto, abych konstatoval, že služby sprostředkovatelů přinášejí s sebou zásady odměny.
Ať jest tomu jakkoli, nutno-li se obraceti na toho, jejž socialisté nazývají cizopasníkem, který cizopasník dělá menší nároky, obchodník či úředník?
Obchod (předpokládám, že jest svobodný), obchod – pravím – jest nucen již ve svém vlastním zájmu studovati roční doby, zjišťovati den ze dne stav úrody, opatřovali si informace ze všech koutů světa, předvídali potřeby a předem činiti opatření. Má připravené lodi, má všude dopisovatele, a jeho bezprostředním zájmem jest, koupiti co možná nejlevněji, uspořiti na všech jednotlivostech podniku a dosáhnouti největších výsledků při nejmenší námaze. Nejsou to však pouze obchodnici francouzští, nýbrž obchodníci celého světa, kteří se zaměstnávají zásobováním Francie. Vede-li je zájem neodolatelně k splnění jejich úkolů, při nejmenším nákladu, vzájemná soutěž je neméně neodolatelně nutí, aby dopřáli spotřebitelům vy- získati na uspořených výlohách. Jakmile došlo obilí, jest v zájmu obchodu, prodati je co možná brzy, aby se vystříhal risika, aby dostal peníze a dle potřeby zase začal znova. Veden srovnáváním cen, rozděluje potraviny po celé zemi, začínaje vždy tam, kde je nejdráže, t, j. tam, kde potřeba jest nejnaléhavější. Nelze si tedy představili organisaci lépe uspořádanou v zájmu hladovějících a krása této organisace, socialisty nepostřehnutá, tkví právě v tom, že jest to organisace svobodná. – Spotřebitel ovšem zaplatí obchodu náklady dopravy, po vodě i po suchu, skladné, provisi, atd. V které pak soustavě nemusí ten, kdo obilí sní, zaplatiti nutné výlohy spojené s jeho opatřením? Mimo to je nutno zaplatiti odměnu za prokázanou službu; pokud jde však o tu částku, jest snížena soutěží na nejmožnější minimum. Co do její oprávněnosti, bylo by podivné, aby řemeslníci v Paříži nechtěli pracovati pro obchodníky v Marseille, pracují-li obchodníci v Marseille pro řemeslníky v Paříži.
Kdyby, dle vynálezu socialistů, stát se uvázal v obchod, co by se stalo? Kde tu, prosím, veřejnost uspoří? Snad v nákupní ceně? Představte si delegáty čtyřiceti tisíc obci, kteří přijdou jednoho dne do Oděsy, představte si účinek na cenu. Bude tu úspora v nákladech? Bude třeba méně lodi, méně námořníků, méně překládání, méně skladišť, nebo budeme sproštěni platiti toto vše? Bude tu úspora v zisku obchodníků? Přijdou vaši delegáti nebo úředníci jen tak zadarmo do Oděsy? Podniknou cestu a budou pracovati vedeni pouze zásadou bratrství? Nemusí i oni býti živi? Nebude třeba platiti jejich čas? Nemyslíte, že to bude tisíckrát vyšší než dvě neb tři procenta, která vydělá obchodník podle smlouvy?
Pomyslete konečně i na obtíže při vybíráni tolika daní a rozdílení potravin. Mějte na mysli i nespravedlivost a nerozlučné zneužívání v takovém podniku. Považte také odpovědnost, která by byla uvalena na vládu.
Socialisté, kteří vynalezli tuto bláhovost, a kteří ve dnech neštěstí ji namluvili masám, prohlašují se beze všeho za pokrokové muže a není bez jistého nebezpečí, že zvyk, tento tyran řečí schválí to slovo i úsudek, který je v něm obsažen. Pokrokoví! To předpokládá, že pánové mají rozhled daleko větší než obyčejní lidé, že jejich jedinou vadou jest, že jsou příliš napřed ve století, a nepřišla-li doposud doba zrušení jistých svobodných služeb, tak zvaných příživníků, že jest to chybou veřejnosti, která jest daleko za socialismem. Dle mého vědomi a svědomí jest právě opak pravdivý a nevím, do kterého barbarského století bychom se museli vrátiti, abychom v této věci se dostali na úroveň vědomostí socialistických.
Moderní sektáři stavějí stále proti nynější společnosti spolčování. Neuvědomují si, že společnost za svobodného režimu jest pravé sdružení, které daleko předčí všechna ta, jež vzešla z jejich plodné obrazotvornosti.
Objasněme to příkladem.
Aby se člověk ráno, když vstane, mohl obléci, je k tomu třeba, aby kus půdy byl ohraničen, připraven, vysušen, zorán, oset rostlinou jistého druhu, i je třeba, aby stáda ovcí na ní nalezla obživu, aby dala vlnu. Ta musí bytí předena, utkána, obarvena a připraveno z ní sukno. Sukno pak nutno nastříhali, načež se z něho ušije oblek. Celá tato řada činností vyžaduje spoustu jiných úkonů, poněvadž předpokládá užívání polního nářadí, ovčáren, továren, uhlí, strojů, vozů atd.
Není-li společnost skutečným sdružením, associací, pak ten, kdo by chtěl oblek, bude nucen pracovati sám o sobě, t. j. sám vykonávali nespočetné úkony po pořádku, od prvé rány motykou, kterou se započne, až do posledního stehu jehlou, kterým se oblek dohotoví.
Díky však našemu společenskému smyslu, který jest zřejmým znakem lidského plemene, rozdělily se tyto úkony na veliké množství pracovníků a stále ještě se dělí čím dál tím více k obecnému dobru, dle toho, jak při spotřebě stane se naléhavým jednotlivý úkon a může zaměstnali nový průmysl. Pak se přichází k rozdělování výrobku, které se provádí v rozsahu hodnoty, kterou každý přinesl k uskutečnění celého díla. Není-li to sdružení, co jest to tedy?
Pohleďte jen, když žádný z pracovníků nemohl stvořiti ani nejmenší částečku nějaké látky, omezili se všichni na vzájemné konání služeb, na vypomáháni si ku společnému cíli a tu všichni se mohou pokládati, jedni vůči druhým za sprostředkovatele. Jestliže na př. v hospodářské činnosti doprava se stává dosti důležitou, aby zaměstnala jednu osobu, předení druhou, tkaní třetí, proč pak by se musilo pohlížeti na první osobu jako na většího cizopasníka, nežli na ostatní? Což není třeba dopravy? Ten, kdo ji obstarává, nevěnuje ji čas a námahu? Neuspořuje ji svým druhům? Tito konají bud více nebo něco jiného, nežli on. Což nejsou všichni stejně hodni odměny, t. j. účasti na výnosu, podle zákona o sjednané ceně? Což neděje se ve vší svobodě a k obecnému dobru, že se práce rozdělí a uspořádá? Je nám toho třeba, aby přišel nějaký socialista a pod záminkou organisace despoticky nám zničil naše dobrovolná zařízení, zastavil dělbu práce, nahražoval snahy sdružené snahami osamocenými a obrátil pochod civilisace?
Sdružení, tak jak jsem je zde vypsal, je snad proto méně sdružením, že každý volně do něho vstupuje a z něho vystupuje, nachází si tam svoje místo, usuzuje a zavazuje se sám pro sebe, pod vlastní zodpovědností vnáší do něho vzpruhu a záruku osobního zájmu? Pro jakou zásluhu je třeba tohoto pojmenování, aby domnělý reformátor přišel nám ukládati svoji formuli a soustřeďovati – abych tak řekl – lidství v sobě samém?
čím více si všímáme těchto pokrokových směrů, tím více se přesvědčujeme, že v základě je tu jenom jedna věc: nevědomost, prohlašující se za neomylnou, dožadující se samovlády ve jménu této neomylnosti.
Nechť čtenář laskavě promine toto zabíhání. Nebude snad neužitečno v době, kdy povídání rozuteklá z knih saint-simonistů, přívrženců falanster a ikarií zaplavují noviny, řečnickou tribunu a ohrožují vážně svobodu práce a obchodu.[1]
[1] Také tato úvaha vzbudí jisté u mnohého čtenáře prudký nesouhlas, neboť zdánlivě čelí proti každému pokusu odstranit podnikatelského prostředníka, hlavně z obchodu. My přece víme, co dovedli prostředníci za války, a teď lépe než před válkou si všímáme jejich praktik a jejich neochotného slevování v drobném prodeji, když ceny ve velkém už dávno povolily. Jsme přece svědky skvělého vývoje konsumních spolků a jejich velkonákupních společností. Ale pozor! Máme zajisté také v paměti veřejné čili „úřední“ aprovisace, různé veřejné „ošacovací“ a „zásobovací akce“, a konečně „tukárny“, „obilňáky“ a jak všelijak přezděl hlas lidu orgánům, jež měly zlořády soukromého obchodu za války a po válce odstranit. – Bastiat velebí činnost soukromých podnikatelů-prostředkovatelů ve svobodné soutěži, v níž každý (dle B.) má volno si vybírati nejen mezi sprostředkovateli ale také mezí jinými způsoby sebezásobení. Tato naprosto svobodná soutěž a volba je očisťujícím živlem, který odstraňuje všechnu neřest, příživnictví, neschopnost, a naopak rozžhavuje zájem, důmysl v zmenšování risika, stupňuje výkonnost technickými vynálezy a zlevňuje ceny. Kdyby tento Bastiatův předpoklad byl uskutečněn, měl by ve své úvaze pravdu naprostou. Poněvadž však předpoklad skutečné hospodářské svobody uskutečněn dnes není, nemůžeme než si přát, aby uskutečněn byl. Bastiat hájí podnikatele, překupníka, pro jeho lepši služby, lepši pro odběratele i dodavatele než jiný system. Toto měřítko je také měřítkem sociálních reformátorů, kteří tvrdí, že dnes soukromý podnikatel v mnohých obvodech dělá služby horší než dobrovolné organisace výrobců nebo odběratelů. V tomto zápase tedy jde o důkaz lepšího výkonu, lepší služby. Rozhodne zkušenost. Ale již dnes se zdá, že v mnohých oborech to soukromý podnikatel nebude, kdo zvítězí lepší službou. (Pozn. čes. vyd.)
