Co je vidět a co není vidět (1923): XII. Právo na práci, právo na práci.
„Bratři, složte se, abyste mi mohli dodati práci za vaši cenu.“ To je právo na práci. Socialism elementární, nebo-li prvého stupně.
„Bratři, složte se, abyste mi mohli dodávati práci za mou cenu.“ To je právo na zisk. Socialism vytříbený, nebo-li druhého stupně.
Jeden i druhý žijí z oněch svých účinků, které je viděti. Zaniknou těmi ze svých účinků, které není viděti.
To, co je vidět, jest práce a zisk, jichž bylo dosaženo z příspěvků společnosti. To, co není vidět, jsou práce a zisky, které by vznikly z týchž příspěvků, kdyby bývaly byly ponechány poplatníkům.
V roce 1848 právo na práci se ukázalo v jednom okamžiku pod dvojí podobou. To po-stačí, aby bylo zničeno ve veřejném mínění.
Jedna z těchto podob se nazývala: Národní dílna.
Druhá: Čtyřicet pět centimů.
Miliony byly posílány každého dne z rue Rivoli[1] do národních dílen. To je líc penízu.
Zde však je rub. Aby miliony mohly býti vydávány z pokladny, je třeba, aby tam přišly, Proto organisátoři Práva na práci obracejí se na poplatníky.
Rolníci řekli: Musím platiti 45 centimů. Pak ovšem si musím odříci šatů, nebudu zlepšovati pole, neopravím domu.
Venkovští dělníci řekli: Protože náš buržoa si odřekl šaty, bude méně práce pro krejčího; protože nebude hnojiti pole, bude méně práce pro nádeníka, protože nenechá opraviti svého domu, bude méně práce pro tesaře a zedníka.
Bylo tedy dokázáno, že z jednoho pytle se nevysype dvakrát tolik meliva, než se do něho vejde, a že práce najatá vládou se provádí na úkor práce placené poplatníkem. To byl konec práva na práci, které se objevilo i jako vidina i jako nespravedlnost.
A přece právo na zisk, které je pouhým přeháněním Práva na práci, stále žije a daří se mu výtečně.
Není cosi zahanbujícího v roli, kterou protekcionista nechává hráti společnost?
Říká jí:
Musíš mi dávati práci a co více, práci výnosnou. Byl jsem hlupák, že jsem si vybral průmysl, z něhož mám 10% ztráty. Uvalíš-li daň 20 franků na své krajany, a dáš-li mi je, moje ztráta se obrátí v zisk. Neboť zisk je Právem; jsi mně jím povinen.
Společnost, která poslouchá tohoto sofistu, která na sebe bere daně, aby ho uspokojila, která nevidí, že ztráta pociťovaná v jednom průmyslu, zůstává ztrátou, i když se nutí jiná odvětví průmyslu, aby ji kryla, tato společnost zasluhuje břemeno, které se na ni uvaluje.
To je viděti na četných příkladech, které jsem probral: neznati vědy národohospodářské znamená dáti se oslniti bezprostředním účinkem jistého zjevu, znáti ji, jest obsáhnouti myšlením a předvídavostí souhrn všech účinků.[2]
Mohl bych zde podrobiti spoustu jiných věci téže zkoušce. Ustupuji před jednotvárnosti dokazovati stále totéž a ukončím tím, že užiji na vědu národohospodářskou slov, jež řekl Chateaubriand o historii:
„Jsou – pravil – vždy dva následky v historii, jeden bezprostřední, který je ihned poznán, druhý vzdálený, který se zprvu nepozoruje. Tyto následky si často odporují; jedny plynou z naší krátké moudrosti, druhé z moudrosti vše přetrvávající. Výsledek vyšlý z Prozřetelnosti ukáže se až po výsledku lidském… Popírejte jak vám libo nejvyšší radu, nesouhlaste s její činností, hádejte se o slova, jmenujte silou poměrů nebo rozumem to, čemu obyčejný člověk říká Prozřetelnost, ale dívejte se na konec hotové události a uvidíte, že vždy způsobila opak toho, co se očekávalo, nebyla-li založena hned z počátku na mravnosti a spravedlnosti.“ (Chateaubriand, Paměti ze záhrobí.)
[1] Rozuměj z ministerstva financi.
[2] Jestliže by všechny následky činnosti padaly zpět na jejího původce, naše výchova byla by rychlá. Ale není tomu tak. Někdy dobré následky viditelné jsou pro nás a špatné následky neviditelné jsou pro někoho jiného, čímž se nám stávají ještě neviditelnějšími. Třeba vyčkati až reakce přijde od těch, kteří musí snášeti tyto zlé následky činů. To trvá někdy velmi dlouho, a to jest, co prodlužuje vládu omylu. Jistý člověk udělá skutek, který má dobré následky rovnající se 10 k jeho prospěchu a špatné následky rovnající se 15, rozdělené na 30 bližních, takže připadá na každého z nich pouze jedna polovina — úhrnem je tu ztráta a reakce musí nutně přijíti. Je pochopitelno, že na reakci se bude čekati tím déle, čím zlo je více roztroušeno v lidu a čím dobro je soustředěnější v jednom bodu.
(Nevydaný náčrtek spisovatelův.)
