„Ochranářství“, aneb: „Tři konšelé“. (1923)

Důkaz ve čtyřech obrazech.

Obraz I.

(V domě konšela Petra. Z okna výhled do krásného parku. Tři osoby sedí u stolu blíže krbu, kde oheň vesele plápolá.)

Petr: Na mou věru, ať žije oheň, je-li žaludek plný. Je to jistě znamenitá věc. Však kolik dobrých lidí jako král z Yvetotu

„na prsty si dýchaji,
ježto dřiví nemají“.

Nešťastní tvorové! Samo nebe mi sesílá lidumilnou myšlenku. Vidíte tam ty krásné stromy, dám je poraziti a rozdělím dřiví mezi chudé.

Pavel a Jan: Jak, zadarmo?

Petr: To právě ne. To by byl brzy konec s mými dobrými skutky, kdybych takhle rozházel svůj majetek. Odhaduji svůj park na dvacet tisíc liber: vykácím-li ho, dostanu daleko více.

Pavel: Mýlíte se. Vaše stromy zde v parku mají větší cenu, nežli dříví v sousedních lesích, neboť zde poskytují službu, kterou dříví ve vzdáleném lese nemůže prokázati. Jakmile bude poraženo, budou se vaše stromy hoditi právě tak jako lesní dříví jenom k topení, a jejich hodnota při dvou metrech nebude ani o haléř větší.

Petr: Oho, pane theoretiku, zapomínáte, že jsem člověk praktický. Myslím, že moje pověst spekulanta jest příliš dobrá, než a- bych mohl býti považován za pošetilce. Co pak si myslíte, že bych jen tak pro zábavu prodával svoje dříví za cenu dříví plaveného?

Pavel: To budete nucen učiniti.

Petr: Jak jste naivní! A což, zabráním-li, aby plavené dříví bylo dopravováno do Paříže?

Pavel: To by ovšem bylo něco jiného. Ale, jak to jen navléknete?

Petr: Tady je celé tajemství. Je Vám známo, že při dovozu plaveného dříví platí se 50 centimů ze dvou metrů. Zítra přiměji konšely, aby zvýšili sazbu na 100. 200 až 300 liber, zkrátka tak vysoko, že se nedoveze ani poleno. Což, chápete? Jestliže lidičky nebudou chtít zmrznout, přijdou hezky do mé ohrady. Utlukou se pro kousek mého dříví a já je prodám za zlato. Tato láska k bližnímu pěkně zorganisovaná zase mně umožní, abych ji projevil jinde.

Pavel: Hrome, pěkný vynález! Přivádí mne na jiný, stejně znamenitý.

Jan: Hleďme, jaký pak? Jde tu také o lidumilnost?

Pavel: Jak pak Vám chutnalo máslo z Normandie?

Jan: Výtečně!

Pavel: Hm, hm, před chvilkou se mi zdálo, že ušlo. Avšak nezdá se Vám, že trochu štípalo v krku? Budu vyráběti lepší v Paříži. Budu chovati čtyři neb pět set krav a rozdělím chudým lidem mléko, máslo a sýr.

Petr a Pavel: Jakže, jen tak z lásky k bližnímu?

Pavel: Bodejť! Vždy vysíláme napřed lásku k bližnímu. Je to tak hezká figurka, že už i její maska umožňuje vstup kamkoli. Dám svoje máslo lidu, lid mně dá svoje peníze. Neříká se tomu prodávat?

Jan: Ne, podle „Bourgeois Gentilhomme“; jmenujte si to však jak chcete, zničíte se. Cožpak Paříž může soutěžiti s Normandií v chovu krav?

Pavel: Ve svém případě počítám s ú sporou na dopravě.

Jan: Budiž. Avšak i když Normanďané zaplatí dopravu, utlukou přes to Pařížany.

Pavel: Nazýváte někoho utlouci, prodává-li se mu za nízké ceny?

Jan: Je to již vžité slovo. Nemění to ničeho na věci, budete přece jen utlučen.

Pavel: Ano, jako Don Quichote. Rány dopadnou na Sancha. Jene, příteli, zapomínáte na potravní daň.

Jan: Potravní daň! Co ta má co činiti s naším máslem? 

Pavel: Hned zítra budu žádati ochranu; přiměji obec, aby sem nepouštěla máslo z Normandie a z Bretonska. Buďto se lid bude musit obejít bez něho, nebo bude musiti koupit moje máslo, a to ještě za cenu, kterou určím já.

Jan: Kýho čerta, pánové, vaše lidumilnost mne uchvacuje.

„Člověk se naučí – řekl ten druhý – s vlky výt“.

Rozhodl jsem se. Neřekne se, že jsem konšel nehodný. Petře, tento praskající oheň rozplamenil Vaši duši, Pavle, toto máslo vzpružilo Vašeho ducha. Nuže, cítím rovněž, že tento kousek slaniny pohádá i mého ducha. Zítra navrhnu a dám odhlasovati zákaz dovozu vepřů, živých nebo mrtvých. Jakmile tento zákaz nabude platnosti, vystavím nádherné chlívky uprostřed Paříže

„pro zvíře nečisté, jež nesmí židé jíst“.

Stane se ze mne pasák prasat a uzenář. Jak pak dobrý lid pařížský ujde tomu, aby se zásobil v mém krámě?

Petr: Pomalu, pánové, zdražíte-li takto máslo a uzeniny, ubíráte mně předem na zisku, který jsem očekával, že budu míti z mého dříví.

Pavel: U čerta, moje spekulace není už také tak skvělá, budete-li mne vykořisťovati vašimi poleny a šunkami.

Jan: A co vyzískám já, dávaje si vámi draze platili svoje uzeniny, když sám vám musím draho platiti máslové koláčky a otep dříví?

Petr: Nu, snad se nebudeme hádat! Domluvme se raději. Učiňme si navzájem ústupky. Ostatně, k čemu dbáti pouze nízkých zájmu: je tady lidskost, což není nutno zajistiti lidu topivo?

Pavel: Tak je to. Je třeba, aby lid měl máslo na chléb.

Jan: Zajisté. Je třeba, aby si mohl hoditi kus sádla na pánev.

Všichni: Napřed láska k bližnímu I At žije lidumilnosti Na shledanou! Zítra na shledanou! Vezmeme útokem potravní daň.

Petr: Málem bych byl zapomněl. Ještě slovíčko. Je to to hlavní. Přátelé, v tomto sobeckém století lidé jsou nedůvěřiví a nejčistší úmysly jsou často špatně vykládány. Pavle, mluvte pro dříví; Jene, obhajujte máslo a já se budu zastávati místního prasete. Jest dobře předejiti zlomyslnému podezírání.

Pavel a Jan (odcházejí): Na mou věru, je to šikovný člověk.

Obraz II. Rada konšelů.

Pavel: Vážení kolegové! každodenně se dováží do Paříže spousta dřiví a tak i spousta peněz zase odchází. Takto budeme za tři roky všichni zničeni, a co se stane s ubohým lidem? (Výborně!) Zakažme dovoz cizího dříví. – Nemluvím tak, že bych z toho snad měl prospěch; vždyť ze všeho mého dříví by se nevyrobilo ani párátko na zuby. Nemám na tom naprosto žádného zájmu. (Tak jest!) Tuhle Petr zde má park; zajistí topivo našim spoluobčanům, kteří nebudou více závislí na uhlířích z Yonne. Pomyslili jste kdy na nebezpečí, které nám hrozí, že zahyneme zimou, napadne-li majitelům cizích lesů, nedováželi už dříví do Paříže? Zakažme tedy dovoz dřiví. Tak zabráníme vyčerpáváni našich peněz, stvoříme průmysl dřevařský a najdeme pro naše dělníky nový zdroj práce a výdělku. (Potlesk!)

Jan: Přimlouvám se za návrh tak lidumilný a zcela prostý všelikého osobního zájmu, jak sám vážený předřečník podotkl. Je na čase, abychom učinili přítrž tomuto nehoráznému laissez passer (volnému obchodu), které zavedlo na našem trhu bezuzdnou soutěž, takže není kraje, jen trochu prospívajícího v jakékoliv výrobě, aby nás jí nezaplavoval, a neprodával nám své výrobky za nízkou cenu a aby tak neničil práci pařížskou. Náleží států, aby upravil výrobní podmínky právem moudře uváženým, aby nechal zvenčí dovážeti pouze to, co jest dražší nežli v Paříži, a aby nás tak ušetřil nerovného zápasu. Na příklad, jak chcete, aby se vyrábělo mléko a máslo v Paříži, když máme Bretonsko a Normandii. Uvažte jen, pánové, že Bretonci mají pozemky lacinější, seno po ruce a dostanou pracovní sily za podmínek daleko příznivějších. Nedává tu zdravý rozum, že je třeba vyrovnali rozdíly ve výrobních podmínkách ochrannou potravní daní? Navrhuji, aby daň z mléka a másla byla zvýšena 1000% i více, bude-li třeba. Snídaně lidu bude o trochu dražší, ale jak stoupnou také mzdy! Uvidíme, jak se budou zřizovati chlévy, mlékárny, jak se rozmnoží máselnice a jak budou zakládána nová průmyslová odvětvi. – Nemám ovšem sám nejmenšího zajmu na svém návrhu. Nejsem kravařem a nechci jím ani byt. Jsem veden výhradně touhou, abych byl užitečný pracujícím třídám. (Bouřlivý potlesk.)

Petr: Jsem šťasten, že nalézám v tomto shromáždění státníky tak poctivé, osvícené a tak oddané zájmům lidu. (Výborně!) Obdivuji se jejich sebezapření a nemohu učiniti nic lepšího, než následovati tak šlechetného příkladu. Přimlouvám se za jejich návrhy a připojuji i svůj návrh na zákaz dovozu vepřů z Poitou. Ne snad, že bych se chtěl státi chovatelem prasat neb uzenářem. Kdyby tomu tak bylo, mé svědomí by mi kázalo zdržeti se návrhu. Není-liž hanba, pánové, býti poplatníkem sedláků z Poitou, kteří si troufají přicházeti až na náš vlastní trh a zmocňovali se zde práce, kterou můžeme vykonávati sami. A když nás zaplavili uzeninami a šunkami, nevezmou snad od nás za to nic? V každém případe, kdo nám řekne, že obchodní bilance není pro ně příznivá, a že my nejsme nuceni, platit jim schodek hotovými penězi? Není-liž jasno, že výroba z Poitou, kdyby byla zavedena v Paříži, zajistila by odbytiště pařížské práci? A potom, pánové, není-liž zcela možné, jak dobře říkal p. Lestiboudois, že kupujeme uzeniny z Poitou, ne ze^ svých důchodů, nýbrž ze svých kapitálů? Kam by nás to zavedlo? Netrpme přece, aby závistiví, chamtiví a zrádní soupeři prodávali zde své zboží lacino a zabraňovali nám, abychom je vyváželi sami. Konšelé, Paříž nám projevila svoji důvěru, jest na nás, abychom ukázali, že jsme jí hodni. Lid jest bez práce, jest na nás, abychom pro něj opatřili práci, a bude-li platiti uzeniny o něco dráže, budeme mít alespoň vědomí, že jsme obětovali své zájmy zájmům lidu, jak má činiti každý dobrý konšel. (Bouřlivý potlesk.)

Hlas: Slyším, že se velmi mnoho mluví o chudém lidu. Ale pod záminkou, že se mu dostane práce, začíná se tím, že se mu bere dříví, máslo a polévka, věci pro něho daleko cennější, než práce sama.

Petr, Pavel a Jan: Hlasovat! Hlasovat! Pryč s utopisty, theoretiky a sevšeobecňovateli! Hlasovat! Hlasovat! (Všechny tři návrhy jsou přijaty).

Obraz III. Po dvaceti letech.

Syn: Otče, rozhodněte se, musíme opustiti Paříž. Nelze zde už žití. Práce není a vše je tu hrozně drahé.

Otec: Hochu, ty nevíš jak těžko je opustiti místo, kde jsme se narodili.

Syn: Nejhorší ze všeho však jest zahynouti tam bídou.

Otec: Jdi, synu, hledej zemi pohostinnější. Co se mne týče, nevzdálím se od jámy, kam jsem pochoval tvoji matku, bratry a sestry. Toužím, abych v ní konečně vedle svých drahých nalezl odpočinek, jehož mi nebylo dopřáno v tomto neutěšeném městě.

Syn: Odvahu, otče, najdeme práci v cizině, v Poitou, v Normandii, v Bretani. Říká se, že veškerý průmysl pařížský se znenáhla stěhuje do těchto vzdálených krajů.

Otec: Je to zcela přirozené. Když jim bylo znemožněno nám prodávati dříví a potraviny, vyráběli tam ti jen tolik, co spotřebovali a ostatní čas i kapitál věnovali k tomu, aby sami vyráběli to, co jsme jim kdysi dodávali.

Syn: Zrovna tak jako v Paříži se přestává vyráběti krásný nábytek a nádherné oděvy, aby se vysázely stromy, chovali vepři a krávy. Jsem sice velmi mlád, ale viděl jsem ještě prostorné krámy, nádherné čtvrtě, oživená nábřeží tam na březích Seiny, kde jsou teď louky a mlází.

Otec: Zatím, co na venkově se budují města, Paříž se stává venkovem. Jaký to strašný obrat! A k tomu stačili tři pomatení konšelé, podporovaní nevědomou veřejností, aby na nás uvalili tuto hroznou pohromu.

Syn: Vypravujte mi, otče, tu historii.

Otec: Je velice jednoduchá. Pod záminkou, že uvedou do Paříže tři nová průmyslová odvětví a opatří tak dělníkům práci, způsobili tito mužové, že byl zakázán dovoz dříví, másla a masa. Osobili si právo zásobovati své spoluobčany. Toto zboží nejdříve nesmírně stouplo. Nikdo dost nevydělával, aby si je mohl koupiti a malá část těch, kdož si je mohli opatřiti, dávajíce za ně veškeren svůj zisk, nemohla si přirozeně koupit nic jiného. A tak všechen průmysl najednou zastavil výrobu, a to tak rychle, jak venkov přestal býti odbytištěm. Bída, smrt a vystěhovalectví začaly vylidňovati Paříž.

Syn: A kdy to přestane?

Otec: Až z Paříže bude les a louka.

Syn: Oni tři konšelé jistě získali veliké jmění.

Otec: Zpočátku měli obrovské zisky. Časem však upadli do obecné bídy.

Syn: Jak je to možno?

Otec: Pohleď na tuto zříceninu, byl to nádherný dům, obklopený krásným parkem. Kdyby Paříž byla pokračovala v rozkvětu, byl by pan Petr měl z něho více ročního důchodu, než zač dnes ten dům celý stojí.

Syn: Jak jest to možné, vždyť se zbavil veškeré soutěže?

Otec: Soutěž při prodávání zmizela, ale soutěž při kupování mizí rovněž každým dnem a bude mizeti až se z Paříže stane úplný venkov a až mlází pana Petra nebude míti větší ceny, než stejná plocha mlází v lese Bondy. A tak monopol, jako každá nespravedlivost přináší sám v sobě svůj trest.

Syn: To se mi nezdá býti dosti jasné, a- však co se nedá popříti, jest úpadek Paříže. Což není prostředku, aby se zvrátilo toto nespravedlivé nařízení, jehož přijetí způsobili před dvaceti lety Petr a jeho kolegové?

Otec: Svěřím ti své tajemství. Zůstanu v Paříži k vůli tomu; zavolám si lid na pomoc. Závisí jenom od něho, aby potravní daň byla přivedena na svoji původní míru, aby byla zbavena té zhoubné zásady, která jí byla naroubována, a na ní se udržovala jako cizopasná houba.

Syn: Musí se Vám to podařiti hned prvního dne.

Otec: Ba naopak, je to práce velmi těžká a obtížná. Petr, Pavel a Jan jsou v obdivuhodné shodě. Jsou připraveni spíše na vše jiné, než aby pustili dříví, máslo a maso do Paříže. Mají na své straně lid, jenž vidí pouze práci, kterou mu skýtají tři chráněná odvětví průmyslu, jenž ví kolik dřevorubců a kravařů zaměstnávají, ale jenž nemůže si udělali přesnou představu o práci, jež by se rozvinula ve volném ovzduší svobody.

Syn: Jde-li jenom o to, zajisté se Vám podaří lid osvítiti.

Otec: V tvém věku, hochu, nepochybujeme o ničem. Budu-li psáti, lid mne nebude čisti, neboť nemá ani dosti času, aby si vy- vydělal na bídné živobytí. Budu-li mluviti, konšelé mne umlčí. Lid bude dále tápati ve svém truchlivém bludu; politické strany, jež skládají své naděje v jeho vášně, budou jeho předsudky spíše vykořisťovati nežli rozptylovati. Budu musit najednou bojovati s mocnými tohoto světa dnes, s lidem, a se stranami. Vidím děsnou bouři, jež hrozí se rozpoutati nad hlavou smělce, jenž se odváží pozdvihnouti svého hlasu proti nespravedlivosti v zemi tak zakořeněné.

Syn: Bude s Vámi spravedlivost a pravda.

Otec: A s nimi bude moc a pomluva. Jen kdybych byl mlád! Ale věk a utrpení vyčerpaly mé sily.

Syn: Nuže, otče, věnujte je, pokud Vám zbyly, službám vlasti. Začněte toto dílo osvobození a ponechte mi dědictvím, abych je dokončil.

Obraz IV. Pobouření.

Václav Dobrák: Pařížané, žádejme reformu potravní dané; ať je uvedena na svoji původní míru. Nechť každému občanu je svobodno koupiti si dříví, máslo a maso, kde se mu líbí.

Lid: Ať žije svoboda! Ať žije!

Petr: Pařížané, nenechte se svésti tímto slovem. Co je Vám platna svoboda v kupování, nemáte-li k tomu prostředků? A jak si pomůžete k prostředkům, nebudete-li mít práci? Může Paříž dávati stejné levné dříví jako les Bondy? Maso za stejně levnou cenu jako Poitou? Máslo za stejně výhodných, podmínek jako Normandie? Otevřete-li dokořán bránu výrobkům soupeřů, co se stane s kravaři, dřevaři a uzenáři? Nemohou se obejít bez ochrany.

Lid: Ať žije ochrana! Ať žije!

Václav: Ochrana! Chrání-li pak Vás, dělníci? Nesoutěžíte navzájem mezi sebou? Ať jen teď obchodníci dřívím pocítí soutěž! Nemají práva zvyšovati pomocí právního řádu cenu svého dřiví, alespoň když také pomocí právního řádu nezvyšují mzdové sazby. Což nejste již tím lidem, jenž miluje rovnost?

Lid: At žije rovnost! Ať žije!

Petr: Neposlouchejte toho buřiče! Je pravda, zvýšili jsme ceny dříví, masa a másla; avšak udělali jsme to jen proto, abychom mohli dáti dělníkům dobré mzdy, vedla nás k tomu láska k bližnímu!

Lid. At žije láska k bližnímu!

Václav: Použijte, chcete-li, potravní daně ke zvýšení mezd, nikoli však ku zdražení výrobků. Pařížané nežádají lásky k bližnímu, ale spravedlnost!

Lid: At žije spravedlnost!

Petr: Právě drahota výrobků působí nepřímo vzestup mezd.

Lid: At žije drahota!

Václav: Je-li máslo drahé, není to proto, že draze platíte dělníky, také ne proto, že byste měli veliké zisky, jest tomu tak jedině z té příčiny, že Paříž pro tuto výrobu je nevýhodně položena, protože jste chtěli, aby se dělalo v městě, co se má dělat na venkově a na venkově, co se dělalo v městě. Práce lidu nepřibyla, jen zaměstnává se něčím jiným. Nepřibylo mu na mzdě, jenom nekupuje už tak lacino.

Lid: At žije láce!

Petr: Tento člověk Vás svádí krásnými frázemi. Uvažujme o této otázce v celé její jednoduchosti. Není-liž pravda, pustíme-li sem máslo, dříví a maso, budeme jimi zaplaveni. Zhyneme nadbytkem. Abychom se ubránili tomuto nepřátelskému přepadnutí nového druhu, nemáme jiného prostředku, než uzavřití bránu a uměle učiniti věci vzácnými a tak udržeti jejich ceny.

Několik málo hlasů: At žije vzácnost!

Václav: Zkoumejme otázku v celé její pravdě. Mezi Pařížany je možno rozděliti jen to, co je v Paříži; je-li tam málo dříví, masa, másla, dostane každý jen malý díl. Zakážeme-li dovoz, bude oněch předmětů méně, než když dovolíme je dovážeti. Pařížané, pokud nebude všeobecné hojnosti, nebude nikdo míti hojnost.

Lid: At žije hojnost!

Petr: Ať říká tento muž co chce, nedokáže Vám, že by bylo ve Vašem zájmu, abyste se podrobili bezuzdné soutěži.

Lid: Pryč se soutěží!

Václav: At si vykládá tento muž cokoliv, nedá vám okusiti žádných sladkých plodů z omezování dovozu.

Lid: Pryč s omezováním!

Petr: Jestliže ubozí pěstitelé krav a vepřů budou zbaveni chleba, budou obětováni theoriím, prohlašuji, že nechci odpovídati déle za veřejný pořádek. Dělníci, střežte se tohoto muže, je to náhončí podlé Normandie, čerpá své nápady v cizině. Je to zrádce, pověste ho! (Lid mlčí.)

Václav: Pařížané, vše, co jsem řekl dnes, říkal jsem před dvaceti lety, když Petr chtěl kořistiti z potravní daně, k svému prospěchu a vám na újmu. Nejsem tedy náhončím Normandie. Oběste mne, chcete-li, nezabráníte však, aby utlačování nebylo utlačováním. Přátelé, není třeba zabíjeti ani Václava, ani Petra, ale svobodu, máte-li z ní strach, nebo nesvobodu, trpíte-li jí.

Lid: Nepověsme nikoho a osvoboďme všechny!