Co je vidět a co není vidět

„Bratři, složte se mezi sebou, abyste mi mohli dát práci za vámi ur- čenou cenu.“ To je právo na práci, Socialismus elementární čili ten prvního stupně.

„Bratři, složte se mezi sebou, abyste mi mohli dát práci za mnou určenou cenu.“ To je právo na zisk, Socialismus rafinovaný čili ten druhého stupně.

První i druhý z nich přežívá díky těm svým následkům, co jsou vidět. Zacházejí na ty své následky, co nejsou vidět.

To, co je vidět, jsou práce a zisky podnícené daněmi uvalenými na veřejnost. To, co není vidět, jsou práce a zisky, co by způsobil ten samý příspěvek, pokud by zůstal u poplatníků.

V roce 1848 vystavilo Právo na práci na určitý čas dvojí tvář. To stačilo k tomu jej v očích veřejného mínění znevážit.

Jedna z těchto tváří se nazývala: národní dílny. Druhá zase: 45 centimů.[24]

Den co den proudily z rue Rivoli do národních dílen miliony franků. To je ta pěkná strana mince.

A zde máme její rub. K tomu, aby mohly z kasy miliony proudit, musely tam nejprve natéci. Z toho důvodu se organizátoři Práva na práci obrátili na daňové poplatníky.

Nuže, sedlák si řekne: „Musím zaplatit 45 centimů. Odřeknu si tedy nějaké ošacení, nedám meliorovat pole a opravit dům.“

Venkovský nádeník si pomyslí: „Pán si odepře ošacení, a tak bude mít švec méně práce; pán nedá meliorovat pole, méně práce bude mít i kopáč; nedá si spravit dům, a tak budou mít méně práce truhlář a zedník.“

Bylo tudíž dokázáno, že na jedné věci se dvakrát vydělat nedá a že k práci hrazené vládou dochází na úkor práce, kterou hradí daňový poplatník. Jakmile vyšlo najevo, že Právo na práci je stejně tak iluzorní jako nespravedlivé, byla to jeho smrt.

Nicméně právo na zisk, které není nic jiného než nadsazené Právo na práci, stále přežívá a výtečně se mu daří.

Není v roli, již společnosti přisoudil protekcionista, cosi hanebného? Vlastně jí říká:

„Musíš mi nezbytně poskytnout práci, a nadto práci výnosnou. Já hlupák si vybral průmyslové odvětví, kde končím s desetiprocentní ztrátou. Jestliže na mé krajany uvalíš daň o výši 20 franků a odevzdáš mi ji, má ztráta se rázem přemění v zisk. Vždyť každý má Právo na zisk; jsi mi tím povinována.“

Společnost, jež tomuto sofistovi nastaví ucho, vezme na svá bedra daně, aby mu učinila zadost, a neuvědomuje si, že ztráta, kterou dané odvětví zakusí, není o nic méně ztrátou, když jsou ostatní nuceni ji zahladit. Tato společnost si podle mého soudu břímě, jež na ni uvalili, zasluhuje.

Podobně můžeme vidět na četných tématech, která jsem prošel, že nezná-li člověk politickou ekonomii, nechá se oslnit bezprostředním následkem určitého jevu; pokud se s ní obeznámí a pojme do své my- sli, pak bude předvídat souhrn všech následků, těch bezprostředních i těch budoucích.[25]

Mohl bych zde podobné zkoušce podrobit hromadu dalších pro- blémů. Odrazuje mne však od toho monotónnost vždy jednotvárného důkazu a omezím se na to, že na Politickou ekonomii budu aplikovat to, co Chateaubriand tvrdí o Historii:

„V historii existují dva druhy následku: ten první – bezprostřední – je znát ihned, ten druhý – vzdálený – zprvu zpozorovat nelze. Tyto důsledky si často odporují; jedny plynou z naší moudrosti krátkodeché, druhé z moudrosti dlouhodobé. Čin Prozřetelnosti se vyjeví až po činu lidském. Za člověkem se zdvihá Bůh. Popírejte dle libosti tuto svrchovanou moudrost, nemusíte souhlasit s jejím působením, slovíčkařit, nazývat ‚silou okolností‘, nebo ‚rozumem‘ to, co obyčejný lid nazývá ‚Prozřetelností‘; pohlédněte avšak vždy na konec dokonané události a uvidíte, že vedla k opaku toho, co se očekávalo, nebyla-li od samého počátku založena na morálce a spravedlnosti.“

[24] Nový režim ustanovený po únorové revoluci financoval národní dílny, aby se tak vypořádal s nezaměstnaností, zároveň však také zvýšil sazbu nepřímého zdanění o 45 centimů. Dílny se ukázaly být neuspokojivým řešením problému nezaměstnanosti, jednalo se vlastně o fraškovitý systém dávek za málo práce, či dokonce za práci žádnou. Když se rozhodlo národní dílny zrušit a najít nezaměstnaným místa v armádě, v oblasti veřejných prací a v soukromém sektoru, pařížští pracující, rozlícení tím, že vláda zradila „právo na práci“, povstali a byli po lítých bojích v červnu roku 1849 poraženi. (Pozn. překl.) Marxistická historiografie prezentovala tuto revoltu jako první ryze proletářskou revoluci v dějinách lidstva, v níž proletariát poprvé bojoval za jasně uvědomělé zájmy své vlastní třídy, a nikoliv za zájmy buržoazie, jak tomu bylo za předešlých revolucí. Vzhledem k výše popsanému – a marxisty cudně zamlčovanému – charakteru činnosti v národních dílnách se nabízí závěr, že oním „třídním zájmem“ proletariátu nebylo ani tak „právo na práci“ jako spíše „právo na lenost“ (jak tomu ostatně nasvědčuje pozdější stejnojmenný programový spis Marxova zetě Paula Lafargua). Objektivní stanovisko k červnové revoltě lze najít například v Citové výchově Gustava Flauberta, kterého nijak nelze podezírat z nedostatku soucitu vůči chudým a dělným lidem. (Druhou část poznámky přebíráme z předchozího překladu téhož díla od Jána Pavlíka)

[25] Pokud by všechny následky nějakého činu dopadaly na jeho původce, ponaučili bychom se vbrzku. Tak tomu ale není. Někdy ty dobré a viditelné následky dopadají na nás, zatímco ty špatné a neviditelné na druhé a o to více jsou pro nás neviditelné. Musí se tedy čekat na reakci těch, na které dopadají špatné následky onoho činu. To někdy nějaký čas trvá, čímž se prodlužuje vláda omylu.

Někdo vykoná určitý skutek, jenž vede k dobrým následkům v jeho prospěch o hodnotě 10 a k následkům špatným o hodnotě 15, které se přerozdělí mezi 30 jeho bližních, takže na každého z nich dopadne ½. – Celkově se jedná o ztrátu a zákonitě musí přijít reakce. Musíme si však uvědomit, že na ni budeme čekat tím déle, o co více je to špatné rozptýleno v davu a čím více je to dobré soustředěno v jediném bodě. Nepublikovaný fragment autora: text poznámky. (Pozn. fr. nakl.).

Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1817

To, co je vidět, zastiňuje to, co není vidět, nejen ve věcech veřejných výdajů. Tento fenomén, nechávaje ve stínu polovinu politické ekono- mie, vede k falešné morálce. Přivádí národy k přesvědčení, že jejich morální a materiální zájmy stojí v protikladu. Může být něco více skličujícího a žalostnějšího? Vizte:

Každý otec si klade za úkol naučit své děti řádu, spořádanosti, šetřivosti, hospodárnosti, umírněnosti ve výdajích.

Každé náboženství brojí proti okázalosti a přepychu. To je bez- pochyby velmi dobře; ovšem, na druhou stranu, k nejpopulárnějším průpovědím patří tyto:

„Hromadění peněz vysouší žíly národa.“

„Z přepychu velkých plyne blahobyt malých.“

„Marnotratníci přichází na mizinu, ale obohacují Stát.“

„To z nadbytku bohatého klíčí chléb chudého.“

Jak vidno, aspekt morální a ten ekonomický si zde očividně pro- tiřečí. Kolik vznešených duchů na tento rozpor poukázalo, načež spočinuli v klidu! Nikdy jsem to nedokázal pochopit; zdá se mi totiž, že nelze zakusit nic bolestnějšího než pozorovat dvě protichůdné ten- dence lidské přirozenosti. Jakže? První i druhá krajnost vede lidstvo do úpadku. Šetří-li, upadá do bídy; poddá-li se marnotratnosti, klesá do morálního bahna!

Bohudík ukazují tyto lidové maximy Spořivost a Přepych ve špatném světle, berou zřetel pouze na bezprostřední následek, co je vidět, a nikoli na účinek pozdější, co není vidět. Pokusme se toto neúplné hledisko napravit.

Bratři Mondor a Ariste si rozdělili dědictví po otci a každý z nich má 50 tisíc franků renty. Mondor, poslušen módě, provozuje filantro- pii. Jak se říká, peníze ho pálí v kapse. Mobiliář obnovuje několikrát do roka, ekvipáž každý měsíc; lidé probírají důvtipné jednání, k ně- muž se uchýlil, aby se peněz zbavil co nejrychleji; zkrátka a dobře, i světáci z románů Balzaka a Alexandra Dumase před ním blednou. Jen si poslechněte ten koncert chvalozpěvů, jenž ho vždy obklo- puje: „Vykládejte nám o Mondorovi! Ať žije Mondor! Je dobrodincem dělníka; ochráncem lidu. Ve skutečnosti si libuje v hýření, kterým oslňuje kolemjdoucí; důstojnost jeho i lidská tím tak trochu trpí… Ale což! Není-li užitečný sám, učiní se užitečným prostřednictvím svého bohatství. Dává peníze do oběhu; dodavatelů na jeho dvoře neubývá a odchází vždy spokojeni. Neříká se snad, že mince jsou

kulaté proto, aby se kutálely?“

To Ariste pojal docela jiný plán. Není-li přímo sobec, pak při- nejmenším individualista, své výdaje totiž promýšlí, vyhledává jen umírněné a rozumné požitky, rozvažuje budoucnost svých dětí, jed- ním slovem hospodaří.

A co se o něm šíří mezi lidmi?

„K čemu je dobrý tenhle bohatec lakomá? Jeho prostý život bez- pochyby skrývá cosi působivého a dojemného; je to přece jen člověk, laskavý a šlechetný, ale kalkuluje. Neutrácí všechny své příjmy. Jeho palác neoplývá ustavičným leskem a nekonečným proudem hostí. Kterak si získá vděk čalouníků, výrobců kočárů, koňských handlířů a cukrářů?“

Tyto soudy, neblaze působící na mravní principy, se zakládají na jedné věci, která bije do očí: marnotratníkovy výdaje; a na další skutečnosti, jež zraku uniká: stejné, či dokonce vyšší výdaje jeho spořivého bratra.

Pokud božský původce věci uspořádal v tomto případě jako ve všem ostatním natolik obdivuhodně, pak nejenže se Politická eko- nomie a Morálka nestřetávají, ale jsou ve shodě, a Aristova mou- drost není pouze důstojnější, ale nadto výnosnější než Mondorovo bláznovství.

A říkám-li výnosnější, nemám tím na mysli výnosnější jenom pro Arista, nebo dokonce pro společnost obecně, nýbrž výnosnější pro nynější pracující a současné hospodářství.

K doložení tohoto tvrzení stačí vnitřnímu zraku předložit ony skryté důsledky lidského jednání, které tělesné oči nevidí.

Ano, zjevné následky Mondorovy marnotratnosti se nedají přehlédnout: jeho berliny, landauery, faetóny, půvabné nástropní malby, bohaté koberce, skvostnost jeho sídla. Každý ví, že jeho plnokrevníci běhají dostihy. „Jaký to dobrý člověk, místo aby něco ze svých příjmů ušetřil, nejspíš svůj kapitál stravuje.“ — To je to, co je vidět.

Co se stane s příjmy Arista, není z pohledu zájmu pracujících tak snadné vypozorovat. Sledujme však jejich stopu, přesvědčíme se, že všechny do posledního sou zaměstnají pracující stejně jako příjmy Mondorovy. Pouze s jediným rozdílem: Mondorovo zběsilé utrácení se bude bez ustání snižovat a je odsouzeno k nevyhnutelnému konci; uvážlivá vydání Aristova se budou rok od roku zvyšovat.

A pokud je tomu tak, pak se obecný zájem s morálkou bezpo- chyby shoduje.

Ariste za sebe a za chod svého domu ročně utratí 20 tisíc franků. Pokud by mu to nestačilo ke štěstí, nezasloužil by si, aby jej nazý- vali moudrým. — Nesnáze tížící chudé vrstvy se jej dotýkají; cítí morální závazek nějak jim odlehčit, a tak obětuje 10 tisíc franků na dobročinnost. — Mezi obchodníky, výrobci a zemědělci má přátele, kteří přechodně čelí těžkostem. Nejprve se o jejich situaci informuje, aby jim následně obezřetně a účinně pomohl, této činnosti vyměří dalších 10 tisíc franků. — A nakonec nezapomíná na věno dcer, na zajištění budoucnosti synům, a proto si předsevezme každý rok ušetřit a investovat 10 tisíc franků.

Níže rozvrh, jak Ariste nakládá se svými příjmy.

1. Osobní výdaje	20 000 fr.
2. Dobročinnost	10 000
3. Pomoc přátelům	10 000
4. Úspory	10 000

Proberme znovu každou z těchto položek a uvidíme, že vše do posledního sou přijde do národního hospodářství.

1. Osobní výdaje. Co se týče pracujících a dodavatelů, má tato položka naprosto stejný dopad jako obdobný výdaj Mondorův. To je nabíledni; už to dále neprobírejme.

2. Dobročinnost. Tomuto účelu věnovaných 10 tisíc též napojí hospodářství; přijdou pekaři, řezníkovi, obchodníku s oblečením a nábytkem. Ovšem chléb, maso a oblečení neposlouží přímo Aristovi, ale těm, kteří jej nahradí. Tato prostá záměna jednoho spotřebitele druhým hospodářství obecně vzato nijak nezasáhne. Ať už pět franků utratí Ariste, anebo nějakého chudáka vyzve, aby je utratil za něj, je jedno a to samé.

3. Pomoc přátelům. Přítel, jemuž Ariste půjčí nebo dá 10 tisíc franků, je nedostane proto, aby ty peníze uschoval; to by odporovalo naší hypotéze. Použije sumu na zaplacení zboží nebo umoření dluhu. V prvním případě se hospodářství dostane povzbuzení. Troufne si někdo tvrdit, že získá víc, jestliže si Mondor koupí za 10 tisíc franků plnokrevníka, než když Ariste nebo jeho přítel pořídí za 10 tisíc franků látku? Pokud suma poslouží k umoření dluhu, výsledkem bude, že se objevuje třetí osoba, věřitel, co si přijde na 10 tisíc franků, ovšem bezesporu jich využije k něčemu při svém obchodování, v továrně, při těžbě nerostných surovin. Jedná se o prostředníka navíc mezi Aristem a pracujícími. Mění se jméno, výdaj zůstává a stejně tak i povzbuzení hospodářství.

4. Úspory. Zbývá 10 tisíc ušetřených franků; — právě zde to vypadá, co se týče podpory umění, hospodářství, zaměstnanosti, pracujících, že má Mondor nad Aristem podstatně navrch, třebaže z morálního hlediska má zas trochu navrch Ariste.

Takové rozpory mezi vznešenými zákony přírody sleduji vždycky s fyzickou, takřka bolestnou, těžkostí. Pokud by lidstvo bylo ome- zeno na volbu mezi dvěma stranami, z nichž jedna by zasáhla jeho zájmy, zatímco druhá jeho svědomí, museli bychom si nad budouc- ností lidstva zoufat. Naštěstí tomu tak není. — K tomu, aby Ariste v našich očích získal ekonomickou stejně jako morální převahu, stačí porozumět tomuto utěšujícímu axiomu, který, třebaže se tváří jako paradox, neplatí o nic méně: Šetřit, to znamená utrácet.

Jaký má Ariste, uspořiv oněch 10 tisíc franků, záměr? Má v úmyslu zakopat dva tisíce pětifranků na zahradě? Ale kdež, hodlá rozmnožit svůj kapitál a příjmy. Těmito penězi, co nepoužije k uspokojení osob- ních potřeb, si poslouží k nákupu pozemků, domu, státních obligací, k hospodářským podnikům, anebo je investuje u obchodníka, či bankéře. Sledujte pohyb peněz v každé z těchto hypotéz a přesvědčíte se o tom, že prostřednictvím prodejců, nebo dlužníků napojí hos- podářství stejně jistě, jako kdyby je Ariste podle vzoru svého bratra směnil za nábytek, šperky a koně.

Když totiž Ariste za těch 10 tisíc franků nakoupí pozemky nebo dluhopisy, činí tak s vědomím, že tuto sumu nepotřebuje utratit, a právě to mu vyčítáte.

Ovšem ten, co mu pozemky nebo dluhopisy prodává, tak činí s vědomím, že oněch 10 tisíc franků potřebuje za něco vydat.

Z hlediska pracující třídy panuje, co se týče povzbuzení hospodář- ství, mezi chováním Aristovým a Mondorovým jediný rozdíl; Mondor své vydání uskutečňuje přímo sám, udává se v jeho okolí, je vidět. Vydání Aristovo probíhá zčásti skrze prostředníky a daleko od něj, není vidět. Avšak výdaj, který není vidět, se ve skutečnosti a v očích toho, co dokáže spojit příčiny a důsledky, jeví stejně jistý jako ten, co je vidět. V obou případech to dokazují peníze v oběhu a fakt, že v trezoru moudrého ani rozhazovačného bratra už žádné další nezbyly. Tvrzení, že Šetření hospodářství reálně škodí, je tedy nesmyslné.

V tomto ohledu má stejně blahodárné účinky jako Přepych.

Nakolik má však nad Přepychem navrch, pokud úvaha namísto hodiny, co utíká, zahrne delší období!

Uplynulo deset let. Co se stalo s Mondorem a jeho bohatstvím, jeho obrovskou popularitou? Vše se vypařilo, Mondor se zruinoval; místo aby rok co rok tělo společnosti napájel 60 tisíci franky, stal se jejím břemenem. V každém případě už dále nečiní potěšení svým dodavatelům, neplatí už za podpůrce umění a hospodářství, dělníci už z něj nic nemají stejně jako jeho potomci, které zanechal v bídě.

Na konci týchž let Ariste nejenže nadále pouští do oběhu všechny své příjmy, ale nadto dává do oběhu každý rok příjmy o něco vyšší. Navyšuje národní kapitál, tedy fond, co napájí mzdy, a protože z velikosti tohoto fondu vyplývá pracovní poptávka, přispívá Ariste k postupnému zvyšování mezd pracující třídy. Po jeho smrti za sebou zanechá potomky, jež vedl k tomu, aby jej v tomto díle pokroku a civilizace zastoupili.

Z morálního hlediska se nadřazenost Šetření nad Přepychem nedá popřít. Jakou útěchu skýtá pomyšlení na to, že pro každého, kdo se nezastaví u bezprostředních následků jednotlivých jevů a dokáže ve svém zkoumání dojít až k následkům konečným, je tomu tak i z po- hledu ekonomického.

Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1814

Hle, na tribuně se dohaduje čtveřice řečníků. Nejprve mluví všichni najednou, posléze jeden po druhém. O čem promlouvají? O překrásných věcech, bezpochyby o velikosti a síle Francie, o nutnosti sít, aby se mohlo sklízet, o skvělé budoucnosti naší obrovské kolonie, o tom, jak by bylo výhodné nalít do těchto dálav naší přetékající populaci atd., atd.; úžasné příklady výřečnosti, pokaždé vyšperkované tímto závěrem:

„Odhlasujte (přibližně) 50 milionů franků, aby se v Alžírsku mohly vybudovat přístavy a silnice, na přepravu kolonistů, na výstavbu jejich domů, vyklučení polí. Ulevíte tím francouzskému pracujícímu, podpoříte zaměstnanost v Africe a marseilleský obchod díky vám rozkvete. Všichni na tom vydělají.“

Ano, to je všechno pravda, pokud těch 50 milionů bereme do úvahy od okamžiku, kdy je Stát vydává; pokud se díváme, kam jdou, a ne odkud přišly; jestliže uvážíme dobro, jež přinesou na cestě z poklad- nice výběrčích, a nikoliv způsobené zlo a dobro, kterému se zamezilo, když do ní putovaly; ano, z tohoto omezeného úhlu pohledu na tom všichni vydělají. Dům postavený v zemi Berberů, to je to, co je vidět; přístav vyhloubený v zemi Berberů, to je to, co je vidět; zaměstnanost vyvolaná v zemi Berberů, to je to, co je vidět; o něco méně rukou ve Francii, to je to, co je vidět; velký pohyb zboží v Marseille, to je stále to, co je vidět.

Ovšem máme tu jinou skutečnost, která není vidět. Oněch 50 milionů franků, co utratil Stát, už nemůže, jak by byl býval učinil, utratit daňový poplatník. Od dobra přisuzovaného veřejným výdajům musíme pokaždé odečíst zlo výdajů soukromých, kterým tím bylo zamezeno; — pokud tedy nepřistoupíme k tvrzení, že Kuba Prosťáček by s poctivě vydělanými pěti franky, které uchvátily daně, beztak nic neudělal; to je ovšem absurdní tvrzení, uvážíme-li, že pokud si je s námahou vydělal, jistě doufal, že si jimi poslouží k uspokojení svých potřeb. Nechal by kolem své zahrádky vztyčit plot, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Nechal by meliorovat své políčka, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Přistavil by další patro chalupy, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Rozšířil by své řemeslné náčiní, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Lépe by se stravoval a šatil, svým synům by zajistil lepší vzdělání, zvýšil by věno své dceři, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Vstoupil by do svépomocného spolku, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Požitky, jež mu byly odepřeny, uzmuté prostředky, které zamezily jeho rukám činit, na straně jedné a na druhé straně práce kopáče, truhláře, kováře, krejčího, učitele z jeho vísky, již by podpořil, ale nedojde k ní, to je stále to, co není vidět.

S budoucí prosperitou Alžírska se hodně počítá; budiž. Nechť se ale také vezme do úvahy úpadek, který kvůli tomu mezitím ne- vyhnutelně dopadne na Francii. Ukazují mi, jak vzkvétá obchod v Marseille; jestliže k němu dochází ze přispění daní, vždycky na- jdu nějaký rovnocenný obchod potlačený ve zbytku země. Tvrdí: „Tento kolonista přepravený do země Berberů představuje pro zbytek zbývající francouzské populace úlevu.“ „Jak je možné, že při přepravě onoho kolonizátora do Alžíru se tam přepravilo též dvakrát či třikrát více kapitálu, než za který by mohl žít ve Francii?“[21]

Celou dobu jsem sledoval jediný záměr, totiž aby čtenář pochopil, že za zjevným dobrem každého veřejného výdaje se skrývá mnohem hůře rozeznatelné zlo. Chtěl bych docílit toho, jak jen bude v mých silách, aby si čtenář uvykl vidět jedno i druhé a obé zvažovat.

Každý návrh veřejného výdaje se musí posoudit bez ohledu na údajné povzbuzení zaměstnanosti, jež z něj vyplývá, protože toto povzbuzení je pouhý přelud. Co v tomto ohledu učiní veřejný výdaj, učinil by též výdaj soukromý. Otázka práce a zaměstnanosti tedy stojí zcela mimo debatu.

Smyslem tohoto spisu není hodnotit vlastní hodnotu veřejných výdajů v Alžírsku.

Nemohu si ale odpustit obecný postřeh. Předpoklad bývá vždy nepříznivý vůči kolektivním výdajům získaným prostřednictvím zdanění. A proč? Z tohoto důvodu:

V první řadě tím vždy krapet tratí spravedlnost. Kuba Prosťáček, který si oněch pět franků vydělal v potu tváře a s vidinou nějakého požitku, je přinejmenším mrzutý, když státní pokladna zasáhne, požitek mu odejme a přidělí někomu jinému. Není pochyb o tom, že dobré odůvodnění tohoto činu je teď na státní pokladně, nebo na těch, co ji spravují. Viděli jsme, že Stát uvedl zdůvodnění hanebné řka: „Díky těmto pěti franků dám lidem práci.“ Kuba Prosťáček (jakmile prozře) neopomene odvětit:

„K ďasu! Díky těmto pěti frankům jim dám práci i já sám.“

Dáme-li tento důvod stranou, ty ostatní se vyjeví ve své nahotě a debata mezi státní pokladnou a Kubou Prosťáčkem se rázem zjednoduší. Pokud mi Stát poví: „Oněch pět franků ti beru, abych zaplatil četníka, jenž bude místo tebe bdít nad tvou bezpečností; — na vydláždění ulic, jimiž se den co den ubíráš; — na provoz soudů, co prosazují tvé vlastnictví a svobodu; — na stravu vojáka, který brání naše hranice,“ nepochybuji o tom, že je Kuba Prosťáček zaplatí beze slova, anebo se šeredně mýlím. Avšak řekne-li mu Stát: „Oněch pět franků ti beru, abych ti dal jeden sou[22] jako prémii v případě, že budeš dobře vzdělávat své pole; — abych tvého syna naučil tomu, co ty ho naučit nechceš; — aby si pan ministr mohl přidat stý chod na své hostině; — na vybudování chýše v Alžírsku, ovšem s tou výhradou, že ti budu brát rok co rok o pět franků navíc na vydržování kolonisty a dalších pět na vydržování generála, co bude dohlížet na vojáky atd.,“ mám za to, že se chudák Kuba rozkřikne: „Tento právní systém nápadně připomíná, jak to chodí v lese u Bondy!“[23] A vzhledem k tomu, že Stát námitku předpokládá, co provede? Všechno zamlžuje; vynáší právě onen hanebný důvod, jenž by na danou otázku neměl mít žádný vliv; rozebírá dopad pěti franků na zaměstnanost; ukazuje na kuchaře a dodavatele pana ministra; ukazuje na osadníka, vojáka a generála vydržovaného těmi pěti franky; ukazuje na to, co je vidět, a pokud se to Kuba Prosťáček nenaučí vyvažovat tím, co není vidět, bude oklamán. A proto se jej snažím poučit mocnými dávkami opakování téhož.

Ze skutečnosti, že veřejné výdaje realokují zaměstnanost, aniž by ji zvyšovaly, vyplývá v jejich neprospěch druhá a závažná námitka. Realokovat práci znamená přemístit i pracující, to jest narušit přirozené zákony, podle nichž je populace na určitém teritoriu uspořádána. Jestliže se oněch 50 milionů nechá daňovému poplatníkovi, jehož najdeme po celé Francii, povzbudí práci v každé ze 40 tisíc obcí naší vlasti; nabírají funkci pojítka každého k vlastní rodné hroudě; rozdělí se mezi všechny možné pracující a mezi všechna myslitelná hospodářská odvětví. Zatímco pokud Stát oněch 50 milionů odebere občanům, soustředí a vydá je na daném místě, přitáhne na toto místo poměrné množství realokované práce, odpovídající množství pře- sídlených pracujících, populaci nestabilní, deklasovanou a troufám si tvrdit nebezpečnou, jakmile se fond vyčerpá! — Následně však dochází k tomuto (čímž se vracím k pojednávanému tématu): tato horečná aktivita, takříkajíc vtěsnána do omezeného prostoru, všem bije do očí, to je to, co je vidět; lid tleská, udiven lehkostí a krásou celého postupu se domáhá toho, aby se k němu přistoupilo znovu a ve větší míře. Ovšem stejné množství práce, pravděpodobně mnohem účelnější, odsouzené k nečinnosti všude jinde ve Francii, to je to, co není vidět.

[21] Ministerstvo války před nedávnem potvrdilo, že každý jedinec přepravený do Alžírska stát stojí osm tisíc franků. Není sporu o tom, že tito nešťastníci by mohli ve Francii blaže- ně žít za polovinu této částky. Rád bych tedy věděl, v čem přesně se francouzskému lidu pomůže, když ubude jednoho člověka za cenu životních nákladů pro dva? (Pozn. autora)

[22] Oněch pět franků představuje 100 sou. Stát tedy Kubovi nabízí setinu toho, co odevzdal. (Pozn. překl.)

[23] Les severně od Paříže, notoricky proslulé rejdiště lupičů. Bastiat toto přirovnání používá nejednou. (Pozn. překl.)

Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1794

Lidé vždy, ale zejména během posledních let, snili o tom, že se bohatství stane všeobecně dostupným, bude-li všeobecně dostupný úvěr.

Nemyslím si, že bych přeháněl, když povím, že jen po únorové revoluci[20] pařížské lisy vyvrhly více než 10 tisíc brožurek velebících řešení tohoto Sociálního problému.

V základech tohoto řešení však želbohu leží čirý optický klam, je-li vůbec možné, aby v základech čehokoli stál klam.

Nejprve začnou zaměňovat kovové peníze s výrobky, poté peníze papírové s těmi kovovými a holedbají se, že z těchto dvou záměn získali něco skutečného.

V této věci je nezbytně nutné zapomenout na stříbro, mince, bankovky a další nástroje, jejichž prostřednictvím výrobky přecházejí z ruky do ruky, a soustředit se na výrobky samé, co jsou těmi skutečnými předměty úvěru.

Půjčí-li si totiž oráč 50 franků na koupi pluhu, nepůjčuje si ve 41 skutečnosti oněch 50 franků, ale pluh.

Půjčí-li si obchodník 20 tisíc franků na koupi domu, nepůjčuje si oněch 20 tisíc franků, ale dům.

Peníze zde figurují jen proto, aby se několik stran snadněji domluvilo.

Petr nemusí být ochoten zapůjčit svůj pluh, zatímco Jakub může být ochoten zapůjčit své peníze. Co tedy provede Vilém? Půjčí si peníze od Jakuba a od Petra si pluh koupí.

Ovšem nikdo si peníze nepůjčuje pro peníze samé. Člověk si peníze půjčuje proto, aby získal výrobek.

Jenže v žádné zemi nelze z ruky do ruky předat více výrobků, než kolik jich v té zemi je.

Ať už je suma mincí a bankovek oběhu jakákoli, množina dlužníků nemůže získat více pluhů, domů, nástrojů, zásob, surovin, než může dodat množina věřitelů.

Musíme si jasně uvědomit, že u každého dlužníka se předpokládá existence věřitele, každá výpůjčka implikuje půjčku.

Je-li tomu tak, čím dobrým mohou úvěrové instituce přispět? Mohou ulehčit spojení a dohodu mezi věřiteli a dlužníky. Nemohou však přispět k tomu, že okamžitě naroste množství vypůjčovaných a půjčovaných předmětů.

Právě toho se ale snaží dosáhnout Reformátoři, chtějí jediné, totiž poskytnout pluhy, domy, nářadí, zásoby, suroviny všem, kteří po nich touží.

A jak si představují, že toho dosáhnou?

Chtějí, aby za půjčku ručil stát.

Podívejme se na celou záležitost podrobněji, neboť vedle toho, co je vidět, obsahuje i něco, co není vidět. Vynasnažme se nazřít obé.

Dejme tomu, že na celém světě se nachází jediný pluh a o ten se uchází dva oráči.

Petr vlastní jediný pluh, který je ve Francii k dispozici. Jan a Jakub by si jej chtěli vypůjčit. Jan pro svou poctivost, majetek, dobrou pověst nabízí záruky. Lidé mu věří, má kredit. Jakub důvěru nevzbuzuje, nebo ji vzbuzuje méně. Přirozeně dojde k tomu, že Petr zapůjčí pluh Janovi.

V ten okamžik však zasáhne Stát a pod vlivem socialismu Petrovi poví: „Půjčte svůj pluh Jakubovi, za proplacení půjčky ručím, Janova záruka se té mé nevyrovná, ten za sebe ručí sám, za mě, pravda, neručí nikdo, avšak disponuji bohatstvím všech daňových poplatníků; v případě potřeby vám jistinu i úroky proplatím z jejich peněz.“

Následkem toho Petr svůj pluh zapůjčí Jakubovi: to je to, co je vidět.

Socialisté si mnou ruce řkouce: „Vida, jak se náš plán vydařil.“

Díky intervenci Státu má nebohý Jakub pluh. Už nebude muset zemi rýt; hle, už se ubírá cestou k blahobytu. To vše k jeho prospěchu a k zisku celého národa.

Co vás nemá, pánové, není to k zisku celého národa, neboť zde narážíme na to, co není vidět.

Není vidět, že pluh získal Jakub jen proto, že jej nezískal Jan.

Není vidět, že pokud bude Jakub orat místo rytí, Jan bude nucen rýt místo orání.

Následkem toho není to, co se považovalo za nárůst půjček, nýbrž jejich realokace.

Nadto není vidět, že tato realokace přivozuje dvě hluboké křivdy.

Křivdu vůči Janovi, který úvěr pro svou poctivost a pracovitost po zásluze získá, ale nakonec o něj přijde.

Křivdu vůči daňovým poplatníkům, kteří jsou nuceni uhradit dluh, s nímž nemají co do činění.

Co když někdo namítne, že vláda Janovi nabízí stejné výhody jako Jakubovi? Poněvadž je k dispozici pluh jediný, nemohou být půjčeny dva. Celý argument vždy skončí konstatováním, že díky zásahu Státu se vypůjčí více, nežli lze půjčit, protože onen pluh zde zastupuje veškerý disponibilní kapitál.

Pravda, zjednodušil jsem celou operaci na tu nejjednodušší podobu; pokuste se však podobným metrem poměřit ty nejsložitější vládní úvěrové instituce a přesvědčíte se o tom, že mohou dosáhnout pouze tohoto výsledku: mohou úvěr realokovat, nikoli ho navýšit. V dané zemi byl v daném čase jen určitý úhrn disponibilního kapitálu a ten byl všechen udán. Ručí-li za něj nesolventní Stát, může tím způsobem zvýšit množství dlužníků, způsobit nárůst úrokové míry (stále na vrub daňového poplatníka), nemůže tak ale zvýšit počet věřitelů a celkové množství půjček.

Ať se mi však vůbec nepřičítá odpověď, před níž mě chraň Bůh. Tvrdím, že zákon by vůbec neměl půjčky uměle podporovat; netvrdím však, že by jim měl uměle bránit. Pokud se v našem či jiném systému půjček vyskytnou překážky, které by šíření a poskytování úvěru bránily, Zákon by je měl odstranit; není nic lepšího, nic spravedlivějšího. To musí po Zákonu požadovat, zároveň se svobodou, všichni Reformátoři hodni toho jména.

[20]Lidová demonstrace proti předsedovi vlády Guizotovi, která proběhla 22. února 1848, způsobila, že jej král Ludvík Filip odvolal. Ani tato rozumná reakce však králi nepomohla: následujícího dne spustili vojáci střelbu do skupiny demonstrantů, načež Pařížané odpověděli ozbrojeným povstáním, které vedlo abdikaci Ludvíka Filipa a ustavení druhé republiky. (Pozn. překl.)

Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1792

Důkaz ve čtyřech obrazech.

Obraz I.

(V domě konšela Petra. Z okna výhled do krásného parku. Tři osoby sedí u stolu blíže krbu, kde oheň vesele plápolá.)

Petr: Na mou věru, ať žije oheň, je-li žaludek plný. Je to jistě znamenitá věc. Však kolik dobrých lidí jako král z Yvetotu

„na prsty si dýchaji,
ježto dřiví nemají“.

Nešťastní tvorové! Samo nebe mi sesílá lidumilnou myšlenku. Vidíte tam ty krásné stromy, dám je poraziti a rozdělím dřiví mezi chudé.

Pavel a Jan: Jak, zadarmo?

Petr: To právě ne. To by byl brzy konec s mými dobrými skutky, kdybych takhle rozházel svůj majetek. Odhaduji svůj park na dvacet tisíc liber: vykácím-li ho, dostanu daleko více.

Pavel: Mýlíte se. Vaše stromy zde v parku mají větší cenu, nežli dříví v sousedních lesích, neboť zde poskytují službu, kterou dříví ve vzdáleném lese nemůže prokázati. Jakmile bude poraženo, budou se vaše stromy hoditi právě tak jako lesní dříví jenom k topení, a jejich hodnota při dvou metrech nebude ani o haléř větší.

Petr: Oho, pane theoretiku, zapomínáte, že jsem člověk praktický. Myslím, že moje pověst spekulanta jest příliš dobrá, než a- bych mohl býti považován za pošetilce. Co pak si myslíte, že bych jen tak pro zábavu prodával svoje dříví za cenu dříví plaveného?

Pavel: To budete nucen učiniti.

Petr: Jak jste naivní! A což, zabráním-li, aby plavené dříví bylo dopravováno do Paříže?

Pavel: To by ovšem bylo něco jiného. Ale, jak to jen navléknete?

Petr: Tady je celé tajemství. Je Vám známo, že při dovozu plaveného dříví platí se 50 centimů ze dvou metrů. Zítra přiměji konšely, aby zvýšili sazbu na 100. 200 až 300 liber, zkrátka tak vysoko, že se nedoveze ani poleno. Což, chápete? Jestliže lidičky nebudou chtít zmrznout, přijdou hezky do mé ohrady. Utlukou se pro kousek mého dříví a já je prodám za zlato. Tato láska k bližnímu pěkně zorganisovaná zase mně umožní, abych ji projevil jinde.

Pavel: Hrome, pěkný vynález! Přivádí mne na jiný, stejně znamenitý.

Jan: Hleďme, jaký pak? Jde tu také o lidumilnost?

Pavel: Jak pak Vám chutnalo máslo z Normandie?

Jan: Výtečně!

Pavel: Hm, hm, před chvilkou se mi zdálo, že ušlo. Avšak nezdá se Vám, že trochu štípalo v krku? Budu vyráběti lepší v Paříži. Budu chovati čtyři neb pět set krav a rozdělím chudým lidem mléko, máslo a sýr.

Petr a Pavel: Jakže, jen tak z lásky k bližnímu?

Pavel: Bodejť! Vždy vysíláme napřed lásku k bližnímu. Je to tak hezká figurka, že už i její maska umožňuje vstup kamkoli. Dám svoje máslo lidu, lid mně dá svoje peníze. Neříká se tomu prodávat?

Jan: Ne, podle „Bourgeois Gentilhomme“; jmenujte si to však jak chcete, zničíte se. Cožpak Paříž může soutěžiti s Normandií v chovu krav?

Pavel: Ve svém případě počítám s ú sporou na dopravě.

Jan: Budiž. Avšak i když Normanďané zaplatí dopravu, utlukou přes to Pařížany.

Pavel: Nazýváte někoho utlouci, prodává-li se mu za nízké ceny?

Jan: Je to již vžité slovo. Nemění to ničeho na věci, budete přece jen utlučen.

Pavel: Ano, jako Don Quichote. Rány dopadnou na Sancha. Jene, příteli, zapomínáte na potravní daň.

Jan: Potravní daň! Co ta má co činiti s naším máslem?

Pavel: Hned zítra budu žádati ochranu; přiměji obec, aby sem nepouštěla máslo z Normandie a z Bretonska. Buďto se lid bude musit obejít bez něho, nebo bude musiti koupit moje máslo, a to ještě za cenu, kterou určím já.

Jan: Kýho čerta, pánové, vaše lidumilnost mne uchvacuje.

„Člověk se naučí – řekl ten druhý – s vlky výt“.

Rozhodl jsem se. Neřekne se, že jsem konšel nehodný. Petře, tento praskající oheň rozplamenil Vaši duši, Pavle, toto máslo vzpružilo Vašeho ducha. Nuže, cítím rovněž, že tento kousek slaniny pohádá i mého ducha. Zítra navrhnu a dám odhlasovati zákaz dovozu vepřů, živých nebo mrtvých. Jakmile tento zákaz nabude platnosti, vystavím nádherné chlívky uprostřed Paříže

„pro zvíře nečisté, jež nesmí židé jíst“.

Stane se ze mne pasák prasat a uzenář. Jak pak dobrý lid pařížský ujde tomu, aby se zásobil v mém krámě?

Petr: Pomalu, pánové, zdražíte-li takto máslo a uzeniny, ubíráte mně předem na zisku, který jsem očekával, že budu míti z mého dříví.

Pavel: U čerta, moje spekulace není už také tak skvělá, budete-li mne vykořisťovati vašimi poleny a šunkami.

Jan: A co vyzískám já, dávaje si vámi draze platili svoje uzeniny, když sám vám musím draho platiti máslové koláčky a otep dříví?

Petr: Nu, snad se nebudeme hádat! Domluvme se raději. Učiňme si navzájem ústupky. Ostatně, k čemu dbáti pouze nízkých zájmu: je tady lidskost, což není nutno zajistiti lidu topivo?

Pavel: Tak je to. Je třeba, aby lid měl máslo na chléb.

Jan: Zajisté. Je třeba, aby si mohl hoditi kus sádla na pánev.

Všichni: Napřed láska k bližnímu I At žije lidumilnosti Na shledanou! Zítra na shledanou! Vezmeme útokem potravní daň.

Petr: Málem bych byl zapomněl. Ještě slovíčko. Je to to hlavní. Přátelé, v tomto sobeckém století lidé jsou nedůvěřiví a nejčistší úmysly jsou často špatně vykládány. Pavle, mluvte pro dříví; Jene, obhajujte máslo a já se budu zastávati místního prasete. Jest dobře předejiti zlomyslnému podezírání.

Pavel a Jan (odcházejí): Na mou věru, je to šikovný člověk.

Obraz II. Rada konšelů.

Pavel: Vážení kolegové! každodenně se dováží do Paříže spousta dřiví a tak i spousta peněz zase odchází. Takto budeme za tři roky všichni zničeni, a co se stane s ubohým lidem? (Výborně!) Zakažme dovoz cizího dříví. – Nemluvím tak, že bych z toho snad měl prospěch; vždyť ze všeho mého dříví by se nevyrobilo ani párátko na zuby. Nemám na tom naprosto žádného zájmu. (Tak jest!) Tuhle Petr zde má park; zajistí topivo našim spoluobčanům, kteří nebudou více závislí na uhlířích z Yonne. Pomyslili jste kdy na nebezpečí, které nám hrozí, že zahyneme zimou, napadne-li majitelům cizích lesů, nedováželi už dříví do Paříže? Zakažme tedy dovoz dřiví. Tak zabráníme vyčerpáváni našich peněz, stvoříme průmysl dřevařský a najdeme pro naše dělníky nový zdroj práce a výdělku. (Potlesk!)

Jan: Přimlouvám se za návrh tak lidumilný a zcela prostý všelikého osobního zájmu, jak sám vážený předřečník podotkl. Je na čase, abychom učinili přítrž tomuto nehoráznému laissez passer (volnému obchodu), které zavedlo na našem trhu bezuzdnou soutěž, takže není kraje, jen trochu prospívajícího v jakékoliv výrobě, aby nás jí nezaplavoval, a neprodával nám své výrobky za nízkou cenu a aby tak neničil práci pařížskou. Náleží států, aby upravil výrobní podmínky právem moudře uváženým, aby nechal zvenčí dovážeti pouze to, co jest dražší nežli v Paříži, a aby nás tak ušetřil nerovného zápasu. Na příklad, jak chcete, aby se vyrábělo mléko a máslo v Paříži, když máme Bretonsko a Normandii. Uvažte jen, pánové, že Bretonci mají pozemky lacinější, seno po ruce a dostanou pracovní sily za podmínek daleko příznivějších. Nedává tu zdravý rozum, že je třeba vyrovnali rozdíly ve výrobních podmínkách ochrannou potravní daní? Navrhuji, aby daň z mléka a másla byla zvýšena 1000% i více, bude-li třeba. Snídaně lidu bude o trochu dražší, ale jak stoupnou také mzdy! Uvidíme, jak se budou zřizovati chlévy, mlékárny, jak se rozmnoží máselnice a jak budou zakládána nová průmyslová odvětvi. – Nemám ovšem sám nejmenšího zajmu na svém návrhu. Nejsem kravařem a nechci jím ani byt. Jsem veden výhradně touhou, abych byl užitečný pracujícím třídám. (Bouřlivý potlesk.)

Petr: Jsem šťasten, že nalézám v tomto shromáždění státníky tak poctivé, osvícené a tak oddané zájmům lidu. (Výborně!) Obdivuji se jejich sebezapření a nemohu učiniti nic lepšího, než následovati tak šlechetného příkladu. Přimlouvám se za jejich návrhy a připojuji i svůj návrh na zákaz dovozu vepřů z Poitou. Ne snad, že bych se chtěl státi chovatelem prasat neb uzenářem. Kdyby tomu tak bylo, mé svědomí by mi kázalo zdržeti se návrhu. Není-liž hanba, pánové, býti poplatníkem sedláků z Poitou, kteří si troufají přicházeti až na náš vlastní trh a zmocňovali se zde práce, kterou můžeme vykonávati sami. A když nás zaplavili uzeninami a šunkami, nevezmou snad od nás za to nic? V každém případe, kdo nám řekne, že obchodní bilance není pro ně příznivá, a že my nejsme nuceni, platit jim schodek hotovými penězi? Není-liž jasno, že výroba z Poitou, kdyby byla zavedena v Paříži, zajistila by odbytiště pařížské práci? A potom, pánové, není-liž zcela možné, jak dobře říkal p. Lestiboudois, že kupujeme uzeniny z Poitou, ne ze^ svých důchodů, nýbrž ze svých kapitálů? Kam by nás to zavedlo? Netrpme přece, aby závistiví, chamtiví a zrádní soupeři prodávali zde své zboží lacino a zabraňovali nám, abychom je vyváželi sami. Konšelé, Paříž nám projevila svoji důvěru, jest na nás, abychom ukázali, že jsme jí hodni. Lid jest bez práce, jest na nás, abychom pro něj opatřili práci, a bude-li platiti uzeniny o něco dráže, budeme mít alespoň vědomí, že jsme obětovali své zájmy zájmům lidu, jak má činiti každý dobrý konšel. (Bouřlivý potlesk.)

Hlas: Slyším, že se velmi mnoho mluví o chudém lidu. Ale pod záminkou, že se mu dostane práce, začíná se tím, že se mu bere dříví, máslo a polévka, věci pro něho daleko cennější, než práce sama.

Petr, Pavel a Jan: Hlasovat! Hlasovat! Pryč s utopisty, theoretiky a sevšeobecňovateli! Hlasovat! Hlasovat! (Všechny tři návrhy jsou přijaty).

Obraz III. Po dvaceti letech.

Syn: Otče, rozhodněte se, musíme opustiti Paříž. Nelze zde už žití. Práce není a vše je tu hrozně drahé.

Otec: Hochu, ty nevíš jak těžko je opustiti místo, kde jsme se narodili.

Syn: Nejhorší ze všeho však jest zahynouti tam bídou.

Otec: Jdi, synu, hledej zemi pohostinnější. Co se mne týče, nevzdálím se od jámy, kam jsem pochoval tvoji matku, bratry a sestry. Toužím, abych v ní konečně vedle svých drahých nalezl odpočinek, jehož mi nebylo dopřáno v tomto neutěšeném městě.

Syn: Odvahu, otče, najdeme práci v cizině, v Poitou, v Normandii, v Bretani. Říká se, že veškerý průmysl pařížský se znenáhla stěhuje do těchto vzdálených krajů.

Otec: Je to zcela přirozené. Když jim bylo znemožněno nám prodávati dříví a potraviny, vyráběli tam ti jen tolik, co spotřebovali a ostatní čas i kapitál věnovali k tomu, aby sami vyráběli to, co jsme jim kdysi dodávali.

Syn: Zrovna tak jako v Paříži se přestává vyráběti krásný nábytek a nádherné oděvy, aby se vysázely stromy, chovali vepři a krávy. Jsem sice velmi mlád, ale viděl jsem ještě prostorné krámy, nádherné čtvrtě, oživená nábřeží tam na březích Seiny, kde jsou teď louky a mlází.

Otec: Zatím, co na venkově se budují města, Paříž se stává venkovem. Jaký to strašný obrat! A k tomu stačili tři pomatení konšelé, podporovaní nevědomou veřejností, aby na nás uvalili tuto hroznou pohromu.

Syn: Vypravujte mi, otče, tu historii.

Otec: Je velice jednoduchá. Pod záminkou, že uvedou do Paříže tři nová průmyslová odvětví a opatří tak dělníkům práci, způsobili tito mužové, že byl zakázán dovoz dříví, másla a masa. Osobili si právo zásobovati své spoluobčany. Toto zboží nejdříve nesmírně stouplo. Nikdo dost nevydělával, aby si je mohl koupiti a malá část těch, kdož si je mohli opatřiti, dávajíce za ně veškeren svůj zisk, nemohla si přirozeně koupit nic jiného. A tak všechen průmysl najednou zastavil výrobu, a to tak rychle, jak venkov přestal býti odbytištěm. Bída, smrt a vystěhovalectví začaly vylidňovati Paříž.

Syn: A kdy to přestane?

Otec: Až z Paříže bude les a louka.

Syn: Oni tři konšelé jistě získali veliké jmění.

Otec: Zpočátku měli obrovské zisky. Časem však upadli do obecné bídy.

Syn: Jak je to možno?

Otec: Pohleď na tuto zříceninu, byl to nádherný dům, obklopený krásným parkem. Kdyby Paříž byla pokračovala v rozkvětu, byl by pan Petr měl z něho více ročního důchodu, než zač dnes ten dům celý stojí.

Syn: Jak jest to možné, vždyť se zbavil veškeré soutěže?

Otec: Soutěž při prodávání zmizela, ale soutěž při kupování mizí rovněž každým dnem a bude mizeti až se z Paříže stane úplný venkov a až mlází pana Petra nebude míti větší ceny, než stejná plocha mlází v lese Bondy. A tak monopol, jako každá nespravedlivost přináší sám v sobě svůj trest.

Syn: To se mi nezdá býti dosti jasné, a- však co se nedá popříti, jest úpadek Paříže. Což není prostředku, aby se zvrátilo toto nespravedlivé nařízení, jehož přijetí způsobili před dvaceti lety Petr a jeho kolegové?

Otec: Svěřím ti své tajemství. Zůstanu v Paříži k vůli tomu; zavolám si lid na pomoc. Závisí jenom od něho, aby potravní daň byla přivedena na svoji původní míru, aby byla zbavena té zhoubné zásady, která jí byla naroubována, a na ní se udržovala jako cizopasná houba.

Syn: Musí se Vám to podařiti hned prvního dne.

Otec: Ba naopak, je to práce velmi těžká a obtížná. Petr, Pavel a Jan jsou v obdivuhodné shodě. Jsou připraveni spíše na vše jiné, než aby pustili dříví, máslo a maso do Paříže. Mají na své straně lid, jenž vidí pouze práci, kterou mu skýtají tři chráněná odvětví průmyslu, jenž ví kolik dřevorubců a kravařů zaměstnávají, ale jenž nemůže si udělali přesnou představu o práci, jež by se rozvinula ve volném ovzduší svobody.

Syn: Jde-li jenom o to, zajisté se Vám podaří lid osvítiti.

Otec: V tvém věku, hochu, nepochybujeme o ničem. Budu-li psáti, lid mne nebude čisti, neboť nemá ani dosti času, aby si vy- vydělal na bídné živobytí. Budu-li mluviti, konšelé mne umlčí. Lid bude dále tápati ve svém truchlivém bludu; politické strany, jež skládají své naděje v jeho vášně, budou jeho předsudky spíše vykořisťovati nežli rozptylovati. Budu musit najednou bojovati s mocnými tohoto světa dnes, s lidem, a se stranami. Vidím děsnou bouři, jež hrozí se rozpoutati nad hlavou smělce, jenž se odváží pozdvihnouti svého hlasu proti nespravedlivosti v zemi tak zakořeněné.

Syn: Bude s Vámi spravedlivost a pravda.

Otec: A s nimi bude moc a pomluva. Jen kdybych byl mlád! Ale věk a utrpení vyčerpaly mé sily.

Syn: Nuže, otče, věnujte je, pokud Vám zbyly, službám vlasti. Začněte toto dílo osvobození a ponechte mi dědictvím, abych je dokončil.

Obraz IV. Pobouření.

Václav Dobrák: Pařížané, žádejme reformu potravní dané; ať je uvedena na svoji původní míru. Nechť každému občanu je svobodno koupiti si dříví, máslo a maso, kde se mu líbí.

Lid: Ať žije svoboda! Ať žije!

Petr: Pařížané, nenechte se svésti tímto slovem. Co je Vám platna svoboda v kupování, nemáte-li k tomu prostředků? A jak si pomůžete k prostředkům, nebudete-li mít práci? Může Paříž dávati stejné levné dříví jako les Bondy? Maso za stejně levnou cenu jako Poitou? Máslo za stejně výhodných, podmínek jako Normandie? Otevřete-li dokořán bránu výrobkům soupeřů, co se stane s kravaři, dřevaři a uzenáři? Nemohou se obejít bez ochrany.

Lid: Ať žije ochrana! Ať žije!

Václav: Ochrana! Chrání-li pak Vás, dělníci? Nesoutěžíte navzájem mezi sebou? Ať jen teď obchodníci dřívím pocítí soutěž! Nemají práva zvyšovati pomocí právního řádu cenu svého dřiví, alespoň když také pomocí právního řádu nezvyšují mzdové sazby. Což nejste již tím lidem, jenž miluje rovnost?

Lid: At žije rovnost! Ať žije!

Petr: Neposlouchejte toho buřiče! Je pravda, zvýšili jsme ceny dříví, masa a másla; avšak udělali jsme to jen proto, abychom mohli dáti dělníkům dobré mzdy, vedla nás k tomu láska k bližnímu!

Lid. At žije láska k bližnímu!

Václav: Použijte, chcete-li, potravní daně ke zvýšení mezd, nikoli však ku zdražení výrobků. Pařížané nežádají lásky k bližnímu, ale spravedlnost!

Lid: At žije spravedlnost!

Petr: Právě drahota výrobků působí nepřímo vzestup mezd.

Lid: At žije drahota!

Václav: Je-li máslo drahé, není to proto, že draze platíte dělníky, také ne proto, že byste měli veliké zisky, jest tomu tak jedině z té příčiny, že Paříž pro tuto výrobu je nevýhodně položena, protože jste chtěli, aby se dělalo v městě, co se má dělat na venkově a na venkově, co se dělalo v městě. Práce lidu nepřibyla, jen zaměstnává se něčím jiným. Nepřibylo mu na mzdě, jenom nekupuje už tak lacino.

Lid: At žije láce!

Petr: Tento člověk Vás svádí krásnými frázemi. Uvažujme o této otázce v celé její jednoduchosti. Není-liž pravda, pustíme-li sem máslo, dříví a maso, budeme jimi zaplaveni. Zhyneme nadbytkem. Abychom se ubránili tomuto nepřátelskému přepadnutí nového druhu, nemáme jiného prostředku, než uzavřití bránu a uměle učiniti věci vzácnými a tak udržeti jejich ceny.

Několik málo hlasů: At žije vzácnost!

Václav: Zkoumejme otázku v celé její pravdě. Mezi Pařížany je možno rozděliti jen to, co je v Paříži; je-li tam málo dříví, masa, másla, dostane každý jen malý díl. Zakážeme-li dovoz, bude oněch předmětů méně, než když dovolíme je dovážeti. Pařížané, pokud nebude všeobecné hojnosti, nebude nikdo míti hojnost.

Lid: At žije hojnost!

Petr: Ať říká tento muž co chce, nedokáže Vám, že by bylo ve Vašem zájmu, abyste se podrobili bezuzdné soutěži.

Lid: Pryč se soutěží!

Václav: At si vykládá tento muž cokoliv, nedá vám okusiti žádných sladkých plodů z omezování dovozu.

Lid: Pryč s omezováním!

Petr: Jestliže ubozí pěstitelé krav a vepřů budou zbaveni chleba, budou obětováni theoriím, prohlašuji, že nechci odpovídati déle za veřejný pořádek. Dělníci, střežte se tohoto muže, je to náhončí podlé Normandie, čerpá své nápady v cizině. Je to zrádce, pověste ho! (Lid mlčí.)

Václav: Pařížané, vše, co jsem řekl dnes, říkal jsem před dvaceti lety, když Petr chtěl kořistiti z potravní daně, k svému prospěchu a vám na újmu. Nejsem tedy náhončím Normandie. Oběste mne, chcete-li, nezabráníte však, aby utlačování nebylo utlačováním. Přátelé, není třeba zabíjeti ani Václava, ani Petra, ale svobodu, máte-li z ní strach, nebo nesvobodu, trpíte-li jí.

Lid: Nepověsme nikoho a osvoboďme všechny!

Zaúčtováno v První překlad (1923)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1783

„Bratři, složte se, abyste mi mohli dodati práci za vaši cenu.“ To je právo na práci. Socialism elementární, nebo-li prvého stupně.

„Bratři, složte se, abyste mi mohli dodávati práci za mou cenu.“ To je právo na zisk. Socialism vytříbený, nebo-li druhého stupně.

Jeden i druhý žijí z oněch svých účinků, které je viděti. Zaniknou těmi ze svých účinků, které není viděti.

To, co je vidět, jest práce a zisk, jichž bylo dosaženo z příspěvků společnosti. To, co není vidět, jsou práce a zisky, které by vznikly z týchž příspěvků, kdyby bývaly byly ponechány poplatníkům.

V roce 1848 právo na práci se ukázalo v jednom okamžiku pod dvojí podobou. To po-stačí, aby bylo zničeno ve veřejném mínění.

Jedna z těchto podob se nazývala: Národní dílna.

Druhá: Čtyřicet pět centimů.

Miliony byly posílány každého dne z rue Rivoli[1] do národních dílen. To je líc penízu.

Zde však je rub. Aby miliony mohly býti vydávány z pokladny, je třeba, aby tam přišly, Proto organisátoři Práva na práci obracejí se na poplatníky.

Rolníci řekli: Musím platiti 45 centimů. Pak ovšem si musím odříci šatů, nebudu zlepšovati pole, neopravím domu.

Venkovští dělníci řekli: Protože náš buržoa si odřekl šaty, bude méně práce pro krejčího; protože nebude hnojiti pole, bude méně práce pro nádeníka, protože nenechá opraviti svého domu, bude méně práce pro tesaře a zedníka.

Bylo tedy dokázáno, že z jednoho pytle se nevysype dvakrát tolik meliva, než se do něho vejde, a že práce najatá vládou se provádí na úkor práce placené poplatníkem. To byl konec práva na práci, které se objevilo i jako vidina i jako nespravedlnost.

A přece právo na zisk, které je pouhým přeháněním Práva na práci, stále žije a daří se mu výtečně.

Není cosi zahanbujícího v roli, kterou protekcionista nechává hráti společnost?

Říká jí:

Musíš mi dávati práci a co více, práci výnosnou. Byl jsem hlupák, že jsem si vybral průmysl, z něhož mám 10% ztráty. Uvalíš-li daň 20 franků na své krajany, a dáš-li mi je, moje ztráta se obrátí v zisk. Neboť zisk je Právem; jsi mně jím povinen.

Společnost, která poslouchá tohoto sofistu, která na sebe bere daně, aby ho uspokojila, která nevidí, že ztráta pociťovaná v jednom průmyslu, zůstává ztrátou, i když se nutí jiná odvětví průmyslu, aby ji kryla, tato společnost zasluhuje břemeno, které se na ni uvaluje.

To je viděti na četných příkladech, které jsem probral: neznati vědy národohospodářské znamená dáti se oslniti bezprostředním účinkem jistého zjevu, znáti ji, jest obsáhnouti myšlením a předvídavostí souhrn všech účinků.[2]

Mohl bych zde podrobiti spoustu jiných věci téže zkoušce. Ustupuji před jednotvárnosti dokazovati stále totéž a ukončím tím, že užiji na vědu národohospodářskou slov, jež řekl Chateaubriand o historii:

„Jsou – pravil – vždy dva následky v historii, jeden bezprostřední, který je ihned poznán, druhý vzdálený, který se zprvu nepozoruje. Tyto následky si často odporují; jedny plynou z naší krátké moudrosti, druhé z moudrosti vše přetrvávající. Výsledek vyšlý z Prozřetelnosti ukáže se až po výsledku lidském… Popírejte jak vám libo nejvyšší radu, nesouhlaste s její činností, hádejte se o slova, jmenujte silou poměrů nebo rozumem to, čemu obyčejný člověk říká Prozřetelnost, ale dívejte se na konec hotové události a uvidíte, že vždy způsobila opak toho, co se očekávalo, nebyla-li založena hned z počátku na mravnosti a spravedlnosti.“ (Chateaubriand, Paměti ze záhrobí.)

[1] Rozuměj z ministerstva financi.

[2] Jestliže by všechny následky činnosti padaly zpět na jejího původce, naše výchova byla by rychlá. Ale není tomu tak. Někdy dobré následky viditelné jsou pro nás a špatné následky neviditelné jsou pro někoho jiného, čímž se nám stávají ještě neviditelnějšími. Třeba vyčkati až reakce přijde od těch, kteří musí snášeti tyto zlé následky činů. To trvá někdy velmi dlouho, a to jest, co prodlužuje vládu omylu. Jistý člověk udělá skutek, který má dobré následky rovnající se 10 k jeho prospěchu a špatné následky rovnající se 15, rozdělené na 30 bližních, takže připadá na každého z nich pouze jedna polovina — úhrnem je tu ztráta a reakce musí nutně přijíti. Je pochopitelno, že na reakci se bude čekati tím déle, čím zlo je více roztroušeno v lidu a čím dobro je soustředěnější v jednom bodu.
(Nevydaný náčrtek spisovatelův.)

Zaúčtováno v První překlad (1923)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1779

V této úvaze, která není méně kacířská pro českého čtenáře než kapitoly předešlé, probírá Bastiat rozdíl mezi bohatstvím a přepychem, rozdíl u nás zpravidla přehlížený. Bastiat ukazuje, jak boháč může sloužit celku, ač povrchnímu pozorovateli se zdá, že škodí, a naopak, jak boháč může škodit celku, ač se zdá, že prospívá. Dlužno dodati, že rozumné a celku prospěšné užívání bohatství ještě není jeho ospravedlněním. K tomu je ještě potřeba poctivě a spravedlivě bohatství získat. (Pozn. čes. vyd.)

Není tomu tak pouze v otázce veřejných vydání, že co je vidět i, působí zatměni toho, co není vidět i. Nechávaje ve stínu polovinu politické ekonomie, vede tento zjev k falešné morálce. Vede národy k tomu, aby své zájmy morální a materielní pokládaly za protichůdné. Může býti něco více skličujícího a smutnějšího? Hle:

Není otce rodiny, který by nepovažoval za svoji povinnost učiti své děti pořádku, úpravě, smyslu pro šetření věci, hospodárnosti a mírnosti ve vydání.

Není náboženství, které by nebrojilo proti nádheře a přepychu. To je velmi správné; avšak na druhé straně je něco populárnějšího než tyto fráze?:

„Shromažďovali peníze, je vysušovati tepny lidu.“

„Přepych velikých přivádí blaho malým.“ „Marnotratní se ničí, obohacují však stát.“ „Na přebytku boháčů klíčí chléb chudých.“ Zde skutečně mezi zásadou morální a zásadou ve společnosti běžnou je zjevný odpor. Kolik věhlasných duchů, když byli konstatovali tento rozpor, odpočívá v pokojit Nemohl jsem to nikdy pochopiti; neboť se mi zdá, že nelze zažíti nic bolestnějšího, než zpozorujeme-li dva protichůdné směry v lidstvu. Vždyť upadá do zkázy, ať jde tímto nebo oním extrémem. Jestliže je lidstvo šetrné, upadá do bídy, je-li marnotratné, propadá mravnímu úpadku!

Na štěstí vulgární zásady ukazují ve falešném světle Šetrnost i Přepych, majíce na zřeteli pouze jejich bezprostřední následky, které je viděti, a ne účinky pozdější, kterých není viděti. Pokusme se napraviti tento nedokonalý názor.

Mondor a jeho bratr Arist rozdělíce se o otcovské dědictví, budou míti každý padesát tisíc franků ročního důchodu. Mondor pěstuje lidumilství podle módy, čemuž se říká býti ras na peníze. Obnovuje svůj nábytek několikrát do roka, mění své ekvipáže každého měsíce, vypravuje se o něm jak důmyslně si počíná, jen aby byl s penězi brzo hotov, zkrátka zastiňuje hýřilce, jak nám je popisují Balzac a Alexandre Dumas.

Je ovšem slyšeti spoustu chvalozpěvů, které jej stále obklopují. „Mondor, ať žije Mondor! Je to dobrodinec dělníků, Prozřetelnost lidu. Ovšem válí se v orgiích, blátem poskvrňuje okolojdoucí; jeho důstojnost a důstojnost lidská tím trochu trpí… Ale co! Není-li užitečným sám sebou, je užitečný svým bohatstvím. Dává peníze do oběhu; jeho dům je stále pln dodavatelů, kteří odcházejí vždy uspokojeni. Což se neříká, že zlaťák je kulatý proto, aby se kutálel?“

Arist přijal zcela jiný životní plán. Není-li sobcem, je alespoň individualistou, jsa rozmyslný ve svých vydáních, vyhledává pouze moudré a umírněné ukojení svých potřeb, myslí na budoucnost svých dětí, a zkrátka hospodaří.

Je třeba slyšeti obyčejného člověka, co o něm říká:

„K čemu je dobrý tento bohatý člověk, ten vydřiduch? Jistě je tu něco imposantního a dojemného v jeho jednoduchém způsobu života, je ostatně humánní, dobročinný, štědrý, ale počítá. Nespotřebuje všechny svoje příjmy. Jeho dům nestkví se neustále nádherou a veselým vířením. Jakého vděku si získává u čalouníků, kočárníků, dohazovačů koní a cukrářů?“

Tyto posudky neblaze působící na morálku jsou založeny na věci, která bije do očí: vydání marnotratných; a na jiné věci, která uniká pozornosti: stejné vydání ba větší vydání člověka šetrného.

Avšak věci byly obdivuhodně uspořádány božským vynálezcem sociálního pořádku, takže zde jako ve všem věda národohospodářská a mravouka daleky jsouce toho, aby se potíraly, se shodují v tom, že moudrost Aristova je nejen důstojnější, ale i prospěšnější, nežli nerozumné počínání Mondorovo.

A říkám-li prospěšnější, nemám na mysli pouze prospěch Aristův, nebo prospěch veškeré společnosti, ale prospěch pro dnešní dělníky a průmysl.

Abych to dokázal, stačí předvésti duševnímu oku skryté následky lidských činů, kterých tělesné oko nevidí.

Ano, marnotratnost Mondorova má viditelné účinky pro všechny zraky: každý může spatřiti jeho berliny, landaury, phaetony, jeho vybrané nástropní malby, drahé koberce, lesk linoucí se z jeho domu. Každý ví, že jeho čistokrevné koně pádí na dostihách. Hostiny, které pořádá v pařížském domě, přilákají zástupy lidu na bulváry a říká se: „Jaký to znamenitý člověk; dalek toho, aby dával stranou něco ze svých příjmů, sahá pravděpodobně na svůj kapitál.“ – To jest, co je vidět.

Není však tak snadno viděti – pokud jde o prospěch pracovníků – co se děje s příjmy Aristovými; stopujme je však a přesvědčíme se, že všechny až na poslední centim podporují práci dělníků právě tak, jako Mondorovy. Je tu pouze tento rozdíl. Nerozumné vydání Mondorovo je odsouzeno k tomu, aby čím dále se zmenšovalo a trvalo jen určitou dobu; rozumné vydání Aristovo vzrůstá však rok od roku.

A jestliže se věci takto mají, prospěch všeobecný je v souhlasu s morálkou.

Arist vydává pro sebe a svůj dům dvacet tisíc franků ročně. Jestliže by tato částka nepostačila k ukojení jeho potřeby, nezasluhoval by si jména rozumného člověka. Je dojat bídou, která tíží chudé vrstvy a považuje se ve svém svědomí za povinna přinésti jim nějaké ulehčení, obětuje deset tisíc franků na dobročinné účely. – Mezi obchodníky, továrníky, rolníky má přátele, kteří jsou právě v nesnázích. Informuje se o jejich stavu, aby jim poskytnul pomoci opatrně a účinně, a určí k tomu rovněž deset tisíc franků. Nezapomíná konečně, že má dcery, kterým má dáti věno, syny, jimž musí zajistiti budoucnost a následkem toho rozhodne se, že bude šetřiti, a ukládá každý rok deset tisíc franků.

Použije tedy svých příjmů takto:
1. osobní vydání … 20.000 fr.
2. dobročinnost … 10.000 fr.
3. přátelské služby … 10.000 fr.
4. úspory … 10.000 fr.

Vezměme položku za položkou a uvidíme, že ani centim neuniká národní práci.

1. Osobní vydání. Toto, pokud jde o dělníky a dodavatele, má zcela totožné účinky se stejným vydáním Mondorovým. To je samozřejmé a netřeba o tom mluviti.

2. Dobročinnost. Deset tisíc franků určených k tomu účelu, rovněž obživí průmysl; připadnou pekaři, řezníku, obchodníku s oděvem a nábytkem. Jenomže chléb, maso, šaty nejsou určeny přímo Aristovi, ale těm, jimiž se dal zastupovati. Toto prosté zastupování jednoho spotřebitele druhým není v ničem na újmu obecnému průmyslu. Ať Arist utratí sám pět franků, nebo je dá některému chudákovi, aby je utratil místo něho, je zcela jedno.

3. Přátelská služba. Přítel, jemuž Arist půjčuje nebo dává deset tisíc franků, nedostává je, aby je zahrabal; to se příčí každému předpokladu. Užije jich k zaplacení zboží nebo dluhů. V prvém případě průmysl je podporován. Odváží se někdo tvrditi, že průmysl získává více, zakoupí-li Mondor čistokrevného koně za deset tisíc franků, než koupí-li Arist neb jeho přítel za deset tisíc franků látek? Použije-li se těch peněz k zaplacení dluhu, vše co z toho vzejde jest, že se objeví třetí osobnost, věřitel, kterému se dostane oněch deset tisíc franků a jenž jich pak použije k něčemu ve svém obchodě, továrně nebo při svém podnikání. Bude tu o sprostředkovatele více mezi Aristem a dělníky. Změní se jméno, ale vydání zůstane a podpora průmyslu rovněž.

4. Úspora. Zůstává deset tisíc ušetřených franků; – přihlížíme-li k podporování umění, průmyslu a práce dělníků, zdá se, že Mondor předčí Arista, máme-li však na zřeteli morálku, Arist stojí trochu výše nad Mondorem.

Nepozoruji nikdy bez fysické nevolnosti, jež hraničí na bolest, takové rozpory mezi velikými zákony přírody. Bylo-li by lidstvo přinuceno voliti mezi dvěma stranami, z nichž jedna blahořečí svým prospěchům a druhá svému svědomí, nezbývalo-li by, než abychom pochybovali o jeho budoucnosti? Avšak bohudíky, není tomu tak.

A abychom viděli Arista znovu získávajícího superioritu národohospodářskou i morální, k tomu by stačilo: rozuměti této utěšující zásadě, která není méně pravdivá, než se zdá protimyslná: Šetřiti znamená utráceti.

Jaký cíl Aristův, uspoří-li deset tisíc franků? Což zahrabe dva tisíce pětifranků na skrytém místě v zahradě? Zcela jistě ne, očekává, že se zvýší jeho kapitál i příjmy. Následkem toho, z těchto peněz, jichž nepoužije k uspokojení svých osobních potřeb, kupuje půdu, dům, státní renty, průmyslové akcie, nebo uloží je v obchodě neb u bankéře. Sledujte peníze za všech předpokladů a přesvědčíte se, že prostřednictvím prodavačů a půjčovatelů budou živiti práci zrovna tak jistě, jako kdyby Ariste dle příkladu svého bratra je byl vyměnil za nábytek, skvosty a koně.

Nebot, kupuje-li Arist za 10.000 fr. půdu nebo rentu, odhodlal se k tomu po úvaze, že nepotřebuje tuto částku, a to jest to, co mu vyčítáte.

Avšak rovněž ten, kdo mu prodává půdu nebo rentu, rozhodne se po úvaze, že potřebuje vydati deset tisíc franků at již jakkoliv.

Takto bude vydání uskutečněno v každém případě bud Aristem nebo těmi, kteří ho zastupují.

Co se týče dělnické třídy, jest v podporování práce mezi postupem Aristovým a Mondorovým pouze jeden rozdíl. Vydání Mondorovo jest uskutečněno přímo jím samým a kolem něho, jest je viděti. Vydání Aristovo, jež se děje po částech, pomocí prostředníků a daleko od něho, není viděti. Avšak ve skutečnosti a u toho, kdo umí připojiti účinky k příčinám, vydání, které není viděti, jest právě tak jisté, jako ono, které je viděti. To dokazuje, že v obou případech peníze obíhají a že stejně nezůstávají v pokladně rozumného člověka, jako nezůstávají v pokladně marnotratníka.

Je tedy naprosto nesprávné tvrzení, že Setření je na úkor průmyslu. V té příčině je právě tak blahodárné, jako Přepych.

Ale oč výše stojí šetrnost nad přepychem, jestliže naše mysl místo aby utkvěla na míjející hodině, přenese se na dlouhou dobu!

Uplyne deset roků. Co se stalo s Mondorem, s jeho jměním a s jeho velikou popularitou? Vše zmizelo, Mondor je zničen; nejsa s to, aby každého roku rozházel šedesát tisíc franků v sociálním tělese, připadne tomuto spíše na obtíž. Dojista nepůsobí již radosti svým dodavatelům, není již pokládán za podporovatele umění a průmyslu, není dělníkům ničím, aniž jeho potomci, které zanechal v neštěstí.

Na konci téhož desítiletí, nejenom že Arist neustále vrhá celý svůj důchod do o- běhu, ale přivádí tam důchody rok od roku rostoucí. Zvětšuje národní jmění, t. j. kapitál, z něhož se hradí mzda, a jelikož na velikosti tohoto kapitálu závisí poptávka po pracovních silách, spolupůsobí na vzestupném zvyšování platu dělnické třídy. Až umře, zanechá děti, které učinil způsobilými, aby zaujaly jeho místo v tomto díle pokroku a civilisace.

Se stanoviska mravního, povýšenost Šetrnosti nad Přepychem jest nepopiratelná.

Člověka utěšuje myšlenka, že tak též tomu jest v ohledu národohospodářském pro každého, kdo se nezastavuje u bezprostředních účinků zjevů, ale jde ve svém pátrání dále až ke konečným účinkům těchto zjevů.

Zaúčtováno v První překlad (1923)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1774

Čtyři řečníci zápolí na tribuně. Zprvu mluví všichni najednou, pak jeden po druhém. Co pak řekli? Velice krásné věci, ovšem o moci a velikosti Francie, o nutnosti síti, aby se mohlo sklízeti, o skvělé budoucnosti naší ohromné kolonie, o výhodě posílati do dalekých krajů přebytek naší populace, atd. atd. Nádherné ukázky výmluvnosti, vždy okrášlené tímto závěrem:

„Odhlasujte padesát milionů (více nebo méně), aby se zřídily v Alžíru přístavy a cesty, aby se tam mohli dopraviti osadníci, aby se jim mohla vystavěti obydlí, připravili pole. Tím pomůžete francouzskému pracovníku, dáte podporu práci v Africe a zvelebíte marseilský obchod. V tom všem jest zisk.“

Ano, jest to pravda, díváme-li se za těmito padesáti miliony, jen od té chvíle, když je stát vydá, díváme-li se, kam jdou, a ne odkud přicházejí; máme-li na mysli pouze dobro, které vykonají vycházejíce z pokladen výběrčích daní, a nemyslíce na zlo, které bylo způsobeno, a na dobro, kterému bylo zabráněno tím, že ty peníze byly do pokladen výběrčích zahnány. Z tohoto omezeného stanoviska vše jest ziskem. Dům vystavěný v barbarské zemi je viděti, přístav vybudovaný v Barbarii je viděti, práci vykonanou v Barbarii je viděti, pohyb zboží v Marseille to pořád je viděti.

Je tu však jiná věc, kterou není viděti. Že totiž padesát milionů vydaných státem nemůže již býti vydáno poplatníkem, jak by tomu bylo bývalo. Od veškerého dobra, jež se přičítá veřejnému vydání, nutno odečísti veškeré zlo, ze zabráněného soukromého vydáni, leda že by se řeklo, že Václav Dobrák by byl nic neudělal s pětifrankem, který si dobře zasloužil, a o nějž ho připravila daň. Tvrzení nesmyslné, neboť jestliže vynaložil námahu k jeho vydělání, učinil tak z touhy po tom, co si zaň doufal koupiti. Byl by znovu zřídil ohradu své zahrady, avšak nemůže tak již učiniti, to je, co není viděti. Byl by zlepšil svoje pole, však již nemůže, to je, co není viděti. Byl by vystavěl poschodí na svém domku, nemůže, to je, co není viděti. Byl by rozmnožil své nářadí, a již nemůže, to je, co není viděti. Byl by se lépe živil, šatil, dal by lépe vzdělati své syny, byl by zaokrouhlil věno své dcery, nemůže však tak učiniti, to je, co není vidět. Byl by vstoupil do vzájemně podpůrného sdružení, nemůže však, to je, co není viděti. Na jedné straně jsou požitky, jež mu byly odňaty a prostředky k vyvíjení činnosti, které byly zmařeny v jeho rukou, na druhé straně práce nádeníka, tesaře, kováře, krejčího a vesnického učitele, kterou by byl podporoval a jež jest takto zmařena, to jest stále vše, co není viděti.

Počítá se mnoho s budoucím rozkvětem Alžíru; budiž. Avšak, nechť se počítá, také s oslabením, jimž Francie zatím bude ne-vyhnutelně postižena. Ukazuje se mně na obchod marseillský. Je-li však umožněn výtěžkem daní, poukáži vždy na stejný obchod zmařený v ostatní zemi, řekne se: „Vizte osadníka, dopraveného do Barbarie. Je to ulehčení obyvatelstvu, jež zůstává v naší zemi.“ Odpovím: Jak jest to možné, jestliže při dopravě tohoto osadníka do Alžíru, bylo tam převezeno dvakrát nebo třikrát tolik kapitálu, který by jej byl uživil ve Francii?[1]

Jediný účel, který mám na zřeteli, jest učiniti čtenáři pochopitelným, že v každém veřejném vydání za dobrem viditelným jest zlo nesnadněji rozpoznatelné. Pokud by se mne týkalo, přál bych si, naučiti čtenáře viděti jedno i druhé, a počítati s oběma.

Navrhuje-li se veřejné vydání, jest nutno prozkoumati je samo o sobě bez ohledu na předstíraný podnět z toho plynoucí pro práci, neboť tento podnět jest mátožnou vidinou. Co v tomto ohledu vykoná veřejné vydání, vykonalo by rovněž vydání soukromé, ale zájem práce stojí tu vždy mimo.

Není úkolem tohoto spisku oceňovati vnitřní záslužnost veřejných vydání poskytovaných Alžíru.

Nemohu se však zdržeti, abych neupozornil na všeobecný poznatek. Totiž, že dlužno vždy zaujmouti předběžné nepříznivé stanovisko, jde-li o kolektivní vydání, hražené z daní. Proč? Zde vysvětlení:

Předně je tím vždy trochu postižena spravedlivost. Protože Václav Dobrák pracoval krušně, aby vydělal pětifrank a za něj si něco opatřil, jest při nejmenším mrzuté, že fisk tu zasahuje, aby Václava Dobráka zbavil této možnosti, a aby tuto částku poskytl někomu jinému. Tady by ovšem měly fisk a osoby, které jej nutí tak činiti, podat dobré důvody. Viděli jsme, že stát podává důvod hanebný, říkaje: „Za těchto pět franků dám dělníkům práci,“ neboť Václav Dobrák (nebude-li mít bělmo na očích) jistě odpoví: „U všech všudy! Za těch pět franků bych jim sám dal práci!“

Jestliže tento důvod se dá stranou, ukazují se ostatní důvody ve vší své nahotě a rozmluva mezi erárem a Václavem Dobrákem je tím velmi zjednodušena. Ať mu řekne stát: Beru ti pět franků, abych jimi platil četníka, který se stará o tvoji bezpečnost; abych vydláždil ulici, kterou každodenně chodíš, abych platil úředníka, jenž působí k tomu, že tvoje jmění a svoboda jsou respektovány, abych vydržoval vojáka, jenž chrání naše hranice. Václav Dobrák zaplatí beze slova, nebo bych se musil velice mýliti. Ale řekne-li mu stát: Beru ti pět franků, abych ti dal pět centimů odměny v případě, že, budeš dobře vzdělávati pole; – nebo abych dal tvého syna učiti, čemu ty nechceš, aby se naučil; – nebo aby pan ministr mohl přidati ke stu jídel o jedno více při své hostině; – beru ti je, abych vystavěl domek v Alžíru, mimo pět franků, které ti ještě vezmu každého roku, abych tam mohl vydržovati osadníka; vezmu ti ještě dalších pět franků na vydržování vojáka, jenž hlídá tohoto osadníka a dalších pět franků pro vydržování generála, který hlídá toho vojáka atd. atd.; jako bych slyšel zvolati ubohého Václava Dobráka: „Tento zákonný režim je velice podoben režimu zlodějů!“[2] A ježto tedy stát předvídá tuto námitku, co udělá? Pomíchá vše a vyzdvihne právě tento hanebný argument, který by neměl vůbec míti vlivu na tuto otázku. Mluví o účinku pětifranku na práci; poukazuje na ministrova kuchaře a dodavatele; ukazuje na osadníka, vojáka a generála, kteří jsou živi z těch pětifranků, poukazuje zkrátka na to, co je viděti. A tak dokud Václav Dobrák se nenaučí přemýšleti o tom, co není viděti, zůstane Václav Dobrák hlupákem. Proto se vynasnažuji jej tomu naučiti neustálým opakováním.

Z toho, že veřejná vydání přemísťují práci, ale ji nezvyšují, vzniká proti nim druhá vážná námitka. Přemísťovat! práci znamená přemísťovali pracovníky, t. j. rušiti přirozené zákony, určující rozdělení obyvatelstva v ú- zemí. Ponechá-li se poplatníkům – kteří ostatně jsou všude – 50 milionů, dají tyto miliony práci 40.000 obcím Francie a účinkují ve svazku, jenž poutá každého k rodné zemi; rozdělují se na všechny možné druhy pracovníků a na všechna možná odvětví průmyslu. Když stát, odnímaje těchto 50 milionů svým občanům, je nahromadí a vydá v určitém místě, nahromadí v něm odpovídající tomu množství práce přemístěné, odpovídající tomu počet pracovníků přistěhovalých, obyvatelstvo přelétavé, sociálně podřadné a odvažuji se říci nebezpečné, jakmile onen kapitál bude vyčerpán. – Ale stává se toto (a tímto přicházím k své věci): tato horečná činnost, abych tak řekl sehnaná na úzký prostor, upoutává zraky všeho lidu, jest to, co je vidět; lid projevuje souhlas, je okouzlen krásou a jednoduchosti celého postupu, žádá si jeho obnovení a rozšíření. To, co lid nevidí, jest, že stejné množství práce snad více oprávněné, bylo odsouzeno k nečinnosti v ostatních částech Francie.

[1] Pan ministr války potvrdil nedávno, že každá osoba přepravená do Alžíru stála stát 8.000 fr. Je tedy jisto, že ubožáci, o něž jde, byli by bývali velmi dobře živi ve Francii z kapitálu 4.000 fr. Táži se, v čem se ulevilo populaci Francie, vezme-li se ji jeden muž a existenční prostředky pro dva?

[2] V originále: „régime de la forêt de Bondy“ = režim lesa u Bondy; les v blízkosti obce Bondy v departementu seinském, v němž se kdysi skrývalo hodni zlodějů.

Zaúčtováno v První překlad (1923)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1775

V každé době, ale obzvláště v posledních letech pomýšlelo se zevšeobecniti bohatství tím, že by se zevšeobecnil úvěr. Nemyslím, že přeháním, řeknu-li, že od únorové revoluce pařížský tisk vychrlil více než deset tisíc brožur, ve kterých vychvaluje toto rozluštění sociálního problému.

Toto rozřešení má, bohužel, za základ pouhý optický klam, pokud ovšem klam může býti základem.

Začíná se tím, že se zaměňuji kovové peníze a výrobky, pak zaměňují se papírové peníze a kovové peníze, a z těchto dvou zmatků troufají si někteří vyvoditi skutečnost.

Jest naprosto třeba v této otázce zapomenouti na peníze, měnu, bankovky a všechny jiné prostředky, jimiž výrobky přecházejí z ruky do ruky, a pozorovali jen výrobky samé, které jsou skutečným předmětem půjčky.

Neboť vypůjčí-li si rolník 50 franků, aby si koupil pluh, není to ve skutečnosti 50 fr., které se mu půjčí, je to pluh.

Vypůjčí-li si obchodník dvacet tisíc franků k zakoupení domu, nedluží 20.000 fr., ale dluží dům.

Peníze jeví se zde jen jako prostředek usnadňující vyjednávání mezi několika stranami.

Petr nemusí býti ochoten půjčiti svůj pluh, ale Jakub může býti ochoten půjčiti své peníze. Co tedy udělá Vilém? Vypůjčí si peníze od Jakuba a za tyto peníze koupí pluh od Petra.

Avšak ve skutečnosti nikdo si nevypůjčuje peníze jen pro peníze. Lidé si vypůjčují peníze, aby si pomohli k výrobkům.

Tedy v žádné zemi nemůže z jedné ruky do druhé přejiti více výrobků, než jich tam ve skutečnosti jest. At je jakákoliv suma peněz kovových a papíru, který obíhá, veškeří vypůjčovatelé nemohou dostati více pluhů, domů, nástrojů, surovin než všichni půjčovatelé mohou poskytnouti.

Musíme si dobře uvědomiti, že každý vy-půjčovatel předpokládá půjčovatele a každá výpůjčka, zápůjčku.

Za takových okolností k čemu jsou úvěrní ústavy? Umožňují styk mezi výpůjčovateli a půjčujícími, aby se našli a dohodli. Co však nemohou udělati jest, zvýšit okamžitě počet předmětů vypůjčovaných a půjčovaných.

Bylo by toho však třeba, aby se dosáhlo cíle Reformátorů, jelikož ti netouží po ničem jiném, než aby pluhy, domy, nástroje, zásoby suroviny byly dány do rukou těch, kteří je žádají.

Aby toho dosáhli, co udělají?

Dávají půjčkám státní garancii.

Podívejme se lépe na tuto věc, jelikož je tu něco, co je vidět, a něco, co není vidět. Pokusme se viděti obě věci.

Představte si, že by na světě byl jen jeden pluh, o který by se ucházeli dva rolníci.

Petr jest majitelem jediného pluhu ve Francii. Jan a Jakub by si jej rádi vypůjčili. Jan svojí poctivostí, svým majetkem a dobrým jménem skýtá záruku. Věří se mu, má úvěr. Jakub nevzbuzuje důvěry, anebo ji vzbuzuje méně. Je přirozené, že Petr půjčí svůj pluh Janovi.

Zde však z vnuknutí socialistického stát zakročí a řekne Petrovi: Půjčte váš pluh Jakubovi, já se Vám zaručím za zaplacení a tato záruka je lepší než záruka Janova, neboť on nemá než sebe, aby ručil za sebe, kdežto já, pravda, nemám nic, disponuji jměním všech svých poplatníků, a bude-li nutno, za jejich groše zaplatím Vám kapitál i s úroky.

V důsledku toho půjčí Petr pluh Jakubovi: To je vidět.

Socialisté si mnou ruce, říkajíce: Podívejte se, jak se náš plán podařil. Díky zakročení státu, ubohý Jakub má pluh. Nebude již musiti rýti půdu, hle, jest na cestě k blahobytu. Je to dobro pro něho a zisk pro národ jako celek.

Ba ne! pánové, to není zisk pro národ, neboť hle: co není vidět.

Není vidět, že pluh byl dán Jakubovi, jen proto, že nebyl dán Janovi.

Není vidět, že, jestliže Jakub pole orá místo aby je ryl, Jan musí rýti, místo aby oral.

Tedy následek jest ten, že žádoucí zvýšení půjček není ve skutečnosti než přemístění půjček.

Mimo to není vidět, že toto přemístění zahrnuje dvě veliké křivdy. Křivdu na Janovi, jenž zaslouživ a dobyv si úvěru svojí pilností a poctivosti, je o úvěr připraven.

Křivdu na poplatnících, kteří mají platiti dluh, do kterého jim nic není.

Řekne se snad, že vláda skýtá Janovi tytéž výhody jako Jakubovi. Je-li však pouze jeden pluh k disposici, nemohou býti zapůjčeny dva. Argumentace vrací se totiž vždy k tomu, že díky zakročení státu bude se více vypůjčovati nežli se může půjčiti, neboť dluh představuje zde kapitály, jimiž lze nakládati.

Uvedl jsem zajisté svůj příklad způsobem nejjednodušším, ale vyzkoušejte týmž zkušebním kamenem nejsložitější vládní úvěrová zařízení. Přesvědčíte se, že mohou míti pouze tento výsledek: Přemístění úvěru a ne jeho rozmnožení. V jisté zemi, v jistém čase lidé mají pouze jistou sumu volného kapitálu, a všechen hledá umístění. Tím, že se zaručuje za insolventní lidi, může stát zajisté zvýšiti počet uchazečů o úvěr a tím zvýšiti úrokovou sazbu (vždy na úkor poplatníků), ale co nemůže udělati, jest, že nemůže zvýšiti počet věřitelů a sumu všech zápůjček.

Prosím, aby se mi nepřičítal závěr, před nímž mne Bůh chraň, říkám, že Zákon nemá nijak uměle podporovati půjček, ale neříkám, že jim má uměle překáželi. Vyskytují-li se v našem úvěrovém systému překážky v rozšiřování a užívání úvěru, nechť se odstraní, nic není lepšího, nic spravedlivějšího. Neboť to jest se svobodou vše, co mají žádati od zákona reformátoři, hodní tohoto jména.

Zaúčtováno v První překlad (1923)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1771

„Zlořečené stroje! Každým rokem postupující jejich moc, vrhá miliony dělníků do chudoby tím, že odnímá jim práci, s prací mzdu a se mzdou chléb! Zlořečené stroje!“

Toť výkřik, který se zdvihá z obecného předsudku, a jehož ozvěna zaznívá v časopisech.

Proklínati stroje však jest jako proklínati lidského ducha.

Nechápu jen, že se může vyskytnouti člověk, který zastává tento názor.

Neboť jestliže je opravdivý, jaký je jeho důsledek? Ten, že činnosti, blahobytu, bohatství a štěstí nemůže na světě dosáhnouti nikdo, leda nevědomý lid, duševně ztrnulý, jemuž bůh nedal neblahého daru myšlení, pozorování, kombinování, vynalézáni, aby dosáhl největších výsledků prostředky co nejmenšími. Naopak, hadry, doupě, chudoba, vysílení jsou neodvratným údělem každého národa, který hledá a nachází v železu, ohni, větru, v elektrické síle, magnetismu, v zákonech chemie a mechaniky, zkrátka v silách přírodních doplněk svých vlastních sil a můžeme zde právem říci s Rousseauem: „Každý myslící člověk je zvrhlý živočich.“

To není vše, je-li správná nauka, že všichni lidé myslí a vynalézají, že skutečně všichni od prvého do posledního a v každé minutě své existence se snaží podrobiti si přírodní síly k spolupráci, dělati více s málem a ušetřiti buďto svoji pracovní sílu a nebo onu, kterou si platí, a dosáhnouti tak nejvyššího možného stupně uspokojení přinejmenším možném stupni práce, nutno z toho vyvoditi, že veškeré lidstvo jest vlečeno k svému úpadku právě pro tuto moudrou snahu po pokroku, který působí starosti všem jeho členům.

Z toho plyne, že dlužno konstatovati podle statistiky, že obyvatelé Lancasteru, utíkajíce z této vlasti strojů, jdou hledat práci do Irska, kde stroje jsou neznámy, a podle historie, že barbarství zatemňuje epochy civilisace a že civilisace září v době nevědomosti a barbarství.

Zřejmě jest v této spoustě odporů něco, co nás zaráží a naznačuje, že problém skrývá podstatu rozluštění, která nebyla dostatečně objasněna.

Zde celá záhada: za tím, co je viděti, leží to, co není viděti. Pokusím se to objasniti. Moje dokazování nemůže bytí leč opakováním předešlého neboť jde o problém téhož druhu.

Jest přirozeným sklonem lidi jíti za lácí – není-li jim v tom násilím bráněno – t. j. za tím, co při stejném uspokojení jim uspoří práci, ať již jim tato láce kyne od zručného výrobce cizího, nebo od zručného výrobce strojního.

Theoretická námitka proti tomuto sklonu je v obou případech stejná. V jednom jako v druhém uvádí se proti němu práce odsouzená jím zdánlivě k nečinnosti. Nebo práce nikoli znemožněná, nýbrž uvolněná, pohotová k jiným účelům, to je právě, co onen sklon blíže vyznačuje.

Proto v obou případech se proti tomuto sklonu staví tatáž praktická překážka, násilí. Zákonodárce zakazuje soutěž cizí, jakož i soutěž strojovou. Neboť jak jinak možno zastavili přirozenou snahu všech lidi, než vezme-li se jim svoboda?

V mnohých zemích, jest pravda, zákonodárce nestihá než jednu z těchto soutěži, a omezuje se na to, že si na druhou pouze naříká. Dokazuje to ovšem jen jednu věc, t. j. že v těchto zemích zákonodárce je nedůsledný.

To nás ovšem nesmí překvapiti. Na špatné dráze člověk je vždy nedůsledný, neboť jinak by bylo lidstvo ubito. Nikdy nebylo viděti a neuvidí se, aby falešná zásada byla hnána až do krajnosti. Řekl jsem na jiném místě: Nedůslednost je hranicí nesmyslu. Mohl bych dodati: Jest zároveň jeho důkazem. Vraťme se k našemu dokazování; nebude to dlouhé. Václav Dobrák měl dva franky, které dal vydělati dvěma dělníkům. Vymyslil si však nové zařízení s použitím provazů a závaží, jež zjednodušuje práci o polovinu.

Dociluje tak stejného výsledku, uspoří jeden frank a propustí jednoho dělníka.

Propouští jednoho dělníka, to je vidět.

Jelikož se vidí pouze tohle, řekne se: „Tady je viděti, jak bída jde v zápětí za civilisací, hle, jak svoboda jest osudnou pro rovnost… Lidský duch dobyl jisté vymoženosti a ihned na to dělník jest navždy u- vržen do propasti chudoby. Jest však možno, že Václav Dobrák zaměstnávati bude oba dělníky, nedá však každému více než 50 centimů, neboť tito budou soutěžiti a nabídnou svoji práci za cenu nižší. Takto boháči stávají se stále bohatšími a chudáci chudšími. Jest třeba přetvořiti společnost!“

Krásný závěr, hodný svého úvodu.

Šťastnou náhodou však úvod i závěr jsou chybné, jelikož za jednou částí zjevu, kterou je vidět, jest druhá, kterou není vidět.

Nevidí se uspořený frank Václava Dobráka a nutný následek této úspory.

Jelikož, díky svému vynálezu, Václav Dobrák vydá pouze 1 frank za pracovní sílu, aby dosáhl určité práce, zůstává mu druhý frank.

Jestliže je tu dělník, který nabízí své nezaměstnané paže, je tu také kapitalista, jenž nabízí svůj zahálející frank.

Tyto dva živly se setkávají a spojují.

Jest rovněž nad slunce jasnější, že mezi nabídkou a poptávkou po práci, mezi nabídkou a poptávkou po mzdě, se vztah nikterak nezměnil.

Vynález a jeden dělník placený prvým frankem vykonávají nyní práci, kterou dříve dělali dělníci dva.

Druhý dělník placený druhým frankem vy-konává práci novou.

Co se tedy ve světě změnilo? Je o jedno národní uspokojení potřeb více, jinými slovy, vynález je vymoženost získaná zdarma, je to prospěch pro lidstvo, jenž nic nestojí.

Ze způsobu mého dokazování, mohl by se odvoditi tento důsledek:

„Kapitalistovi se dostává veškerého užitku ze strojů. Třída námezdní, i jestliže tím trpí pouze přechodně, přece jen nezíská nikdy, neboť dle vašeho vlastního tvrzeni, ony stroje přemísťují část národní práce aniž ji zmenšily, ale také aniž ji rozmnožily.“

Řešiti všechny námitky není úkolem tohoto spisku. Jeho jediný účel jest bojovati proti vulgárním předsudkům velice rozšířeným a velmi nebezpečným. Chtěl jsem do- kázati, že nový stroj neuvolňuje pouze jistý počet paží, nýbrž uvolňuje a to nucené také odměnu, která jim připadá. Tyto paže a tato odměna se spojují, aby vytvořily, co nebylo možno vytvořiti před dobou, kdy vy nález byl učiněn; z čehož vysvítá, že její konečný výsledek jest vzrůst spotřeby při stejné práci.

Komu jde k duhu tento vzrůst spotřeby?

Komu? Především kapitalistovi, vynálezci, tomu, kdo první s úspěchem použil stroje, a v tom právě jest odměna za jeho důmysl a odvahu.

V tomto případě, jak jsme právě viděli, dociluje při výrobním nákladu úspory, která ať jakkoliv vydána (a ona se vydá vždy) zaměstná právě tolik rukou, kolik stroj jich vyřadil.

Brzy však soutěž jej přinutí, aby snížil prodejní cenu v mezích této úspory.

Zde už to není pouze vynálezce, jenž shrábne užitek plynoucí z vynálezu, jest to kupec výrobku, spotřebitel, veřejnost a s ní i dělnictvo, zkrátka lidstvo.

A tak, co není vidět, je, že Úspora takovým způsobem opatřená, všem spotřebitelům vytvoří kapitál, v němž mzda nachází zdroj, nahražující onen, který mu stroje vysušily.

Vraťme se k příkladu shora uvedenému. Václav Dobrák získá výrobek, vydávaje dva franky na mzdě.

Díky vynálezu, stojí ho pracovní síla jen jeden frank.

Dokud prodává výrobek za tutéž cenu, je tu o jednoho dělníka méně, který by se zabýval onou zvláštní výrobou, to je vidět; je tu však o jednoho dělníka více, jenž dostal práci za frank ušetřený Václavem Dobrákem, to není vidět.

Když následkem přirozeného chodu věci Václav Dobrák je nucen snížiti výrobní cenu o jeden frank, neušetří tedy již nic, nemá už frank, aby mohl z národní práce si objednati novou výrobu. Avšak v tomto ohledu na jeho místo nastupuje ten, kdo získal ušetřený frank, a – to jest lidstvo.

Kdokoliv při koupi výrobku platí jej o jeden frank laciněji, ušetří jeden frank a nutně touto úsporou poslouží k rozhojnění mzdového fondu; a to je také ještě, co není vidět.

Problém strojů došel ještě jiného řešení, opíraného o fakta.

Řeklo se: Stroj snižuje výrobní náklad a tudíž snížil i cenu výrobku. Snížená cena vyvolává větší spotřebu, jež pak zvyšuje výrobu a konec konců vyžaduje právě tolik dělníků neb ještě více jich po vynálezu, než jich bylo třeba před tím. Na důkaz toho uvádí se knihtiskařství, přádelnictví, časopisectví atd.

Toto znázorňování není vědecké.

Z toho bylo by nutno vyvoditi, že zůstává-li spotřeba specielního výrobku, o který jde, nezměněna nebo skorém nezměněna, stroj by byl na úkor práci. Tomu ovšem tak není.

Představte si, že v jisté zemi všichni lidé nosí klobouky. Jestliže pomocí strojů se podaří snížiti jich cenu na polovinu, nevyplývá z toho nevyhnutelně, že jejich spotřeba bude dvojnásobná.

Řekne se v tomto případě, že část národní práce byla postižena nečinností? Ano, bude-li se dokazovati způsobem vulgárním. Ne však dle mého; neboť i kdyby v této zemi se nekoupilo ani o jeden klobouk více, celkový fond mzdový by tím neutrpěl; oč by připadalo méně průmyslu kloboučnickému, našlo by se v úspoře docílené všemi spotřebiteli, a odtud by se platila veškerá práce, kterou stroj učinil nepotřebnou, a tím by se vyvolal nový rozvoj našeho průmyslu.

Tak se věci mají. Viděl jsem časopisy za 80 franků, nyní stojí 48 fr. Je tu úspora 32 franků pro předplatitele. Není jisto, není však alespoň nutno, aby těchto 32 fr. zůstalo zachováno průmyslu časopiseckému; co je však jisto, co je nutno, jest, že jestliže se neberou tímto směrem, dávají se směrem jiným. Jeden užívá jich, aby si koupil více časopisů, druhý, aby se lépe stravoval, třetí, aby se lépe šatil, čtvrtý, aby se lépe zařídil nábytkem.

Takto všechna odvětví průmyslu jsou solidární. Tvoří ohromný celek, jehož všechny části jsou spojeny tajnými kanály. Tím, co se uspoří v jednom odvětví, získají druhá. Důležito jest, aby se dobře rozumělo, že nikdy, zcela nikdy úspora nevzniká ke zmenšení práce a mzdy.

Zaúčtováno v První překlad (1923)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1768

Rubrika: Co je vidět a co není vidět

Obraz I.

Obraz II. Rada konšelů.

Obraz III. Po dvaceti letech.

Obraz IV. Pobouření.