„Budiž proklety stroje! Jejich rok od roku narůstající výkon odsuzuje miliony dělníků k Bídě, protože jim bere práci, s prací plat, s platem i Chléb! Proklety budiž stroje!“

Hle, jaký povyk se strhl z Předsudku obyčejného lidu a jeho ozvěna se rozléhá tiskem.

Ovšem zatracovat stroje znamená zatracovat lidského ducha! Skutečnost, že se najde člověk, kterého taková doktrína nechá klidným, mě uvádí do rozpaků.[19]

Je-li totiž v konečném důsledku pravdivá, co z ní logicky vyplývá? Aktivita, blahobyt, bohatství a štěstí jsou vlastní pouze lidem hloupým, se strnulou myslí, kterým se od Boha nedostalo zhoubného daru myšlení, pozorovaní, plánování, vynalézavosti, dosahování maximálních výsledků s minimálními prostředky. Hadry, mrzké chatrče, chudoba a hladovění oproti tomu patří k nevyhnutelnému údělu každého národa, co v železe, ohni, větru, elektřině, magnetismu, v zákonech chemie a mechaniky, jedním slovem v přírodních silách, hledá a nachází přídavek k silám vlastním. A zde je na místě s Rousseauem prohlásit: „Myslící člověk je zvrhlé zvíře.“

A to není vše: je-li tato doktrína pravdivá a vzhledem k tomu, že všichni lidé přemýšlí a vynalézají, všichni se fakticky od první do poslední minuty svého života nepřetržitě pokoušejí přírodní síly využívat k tomu, aby udělali víc za vynaložení menšího úsilí, ulevili práci své, nebo těch, kterým za ni platí, aby dosáhli co možná nejvyšší míru uspokojení za co možná nejnižší míry práce, pak z toho nutně vyplývá, že veškeré lidstvo se žene k úpadku právě kvůli této inteligentní snaze o pokrok, jež každého člověka jen sužuje.

Na základě statistiky by se pak nutně muselo odvodit, že obyvatelé Lancastru z této pravlasti strojů utečou hledat práci do Irska dosud stroji nedotčeného, a na základě historie zas, že barbarství zatemňuje období civilizace, která zas rozkvétá v dobách nevědomosti a barbarství.

Ve změti těchto protichůdných tvrzení nás cosi bezpochyby šokuje a varuje, že tento problém skrývá prvek rozřešení, který nebyl dostatečně rozvinut.

Hle, v čem spočívá celé tajemství: za tím, co je vidět, leží to, co není vidět. Pokusím se to osvětlit. Mé dokazování však bude jen opakováním již řečeného, neboť se jedná o jeden a ten samý problém.

Lidé z přirozeného sklonu vyhledávají, nezabrání-li se jim v tom násilím, láci — tedy to, co jim ušetří práci a zároveň poskytne stejné uspokojení — ať už tato výhoda pochází od dovedného Výrobce zahraničního, nebo od dovedného Výrobce užívajícího stroje.

Teoretická námitka, která se proti tomuto sklonu vznáší, je v obou případech stejná. V prvém i druhém případě se mu vytýká, že pod jeho vlivem na část pracovního trhu napohled dopadne nečinnost. Vězte tedy, že nezpůsobuje nečinnost, nýbrž ona pracovní místa uvolňuje pro činnost jinou.

Z toho důvodu se před něj v obou případech staví praktická překážka, násilí. Zákonodárce zapovídá zahraniční konkurenci a zakazuje konkurenci strojů. — Existuje snad jiný způsob, jak přirozený sklon všech lidí zastavit než ten, že se jim odebere svoboda?

Pravda, v mnoha zemích zákonodárce udeří pouze na jednu z těchto dvou konkurencí a spokojí se s tím, že nad druhou naříká. To dokazuje jedinou věc, totiž že v oné zemi je zákonodárce nedůsledný.

To by nás však nemělo překvapovat. Ubírá-li se člověk špatnou cestou, je vždy nedůsledný, jinak by lidstvo vyhynulo. Nikdy jsme nebyli, ani nebudeme svědky toho, že by byl nějaký mylný princip doveden až do konce. Na jiném místě jsem poznamenal, že nedůslednost je hranicí absurdity. Mohl bych k tomu dodat, že je také zároveň jejím důkazem.

Přistupme k našemu dokazování; nebude dlouhé.

Kuba Prosťáček měl dva franky, které nechal vydělat dvěma dělníkům.

Znenadání si představí soustavu lan a závaží, které práci zkrátí na polovinu.

Dosáhne tím stejného užitku, ušetří jeden frank a propustí jednoho z dělníků.

Propustí jednoho z dělníků; to je to, co je vidět.

Maje na očích pouze toto, jeden by řekl: „Hle, jaká bída z pokroku civilizace plyne, jakou zhoubu přináší rovnosti svoboda. Lidská mysl dosáhla nějaké vymoženosti a hned vzápětí jeden dělník navždy padá do propasti chudoby. Možná však bude Kuba Prosťáček nadále zaměstnávat oba dělníky, ale bude jim dávat jen po 10 sou, budou si totiž konkurovat a nechají se najmout za nižší cenu. Tímto způsobem se z bohatých stávají bohatší a z chudých chudší. Společnost se musí přetvořit.“

Nádherný závěr, co dělá čest předešlému úvodu.

Ovšem úvod a závěr – to vše je naštěstí mylné, protože za tou polovinou jevu, co je vidět, se skrývá druhá polovina, co není vidět.

Nevidíme frank, který Kuba Prosťáček ušetří ani nezbytné důsledky této úspory.

Kuba Prosťáček díky svému vynálezu zaplatí k tomu, aby dosáhl určitého užitku, za pracovní sílu pouze frank a další frank mu zbude.

Najde-li se tedy na světě dělník nabízející své nečinné ruce, jistě se také najde i kapitalista nabízející svůj nečinný frank. Tyto dva články se najdou a sloučí.

Je nabíledni, že vztah mezi nabídkou a poptávkou práce, mezi nabídkou a poptávkou platu se vůbec nezměnil.

Vynález a jeden dělník zaplacený prvním frankem nyní vykonávají práci, kterou předtím vykonávali dělníci dva.

Druhý dělník, původně zaplacený druhým frankem, se teď zaměstnává něčím novým.

Co se tedy na světě změnilo? Národnímu hospodářství se dostalo o statek navíc, jinými slovy vynález pro lidstvo představuje bezplatnou vymoženost, bezplatný zisk.

Z formy, jíž jsem své dokazování obdařil, by si člověk mohl vyvodit tyto důsledky:

„Veškeré plody pocházející ze strojů sklízí jen a jen kapitalista. Námezdní třída, jež na sobě zavedení strojů pocítí jen přechodně, z nich nikdy zisk mít nebude, protože podle vás samých dojde jen k realokaci části národní práce, aniž by jí, pravda, ubylo, ale také jí nepřibude.“

Účelem tohoto dílka není rozřešit všechny námitky. Jeho jediným záměrem je vyvrátit velmi nebezpečný a nadmíru rozšířený předsudek obyčejného lidu. Chtěl jsem dokázat, že nový stroj neuvolní jen určitý počet paží, nutně zároveň uvolní prostředky na jejich zaplacení. Tyto ruce a prostředky se sloučí ve výrobě něčeho, což by před vynálezem nebylo možné; z toho vyplývá, že konečný důsledek vynálezu představuje zvýšení uspokojených potřeb za stejné míry práce.

Kdo z tohoto zvýšení uspokojených potřeb těží?

Ano, v první řadě kapitalista, vynálezce, ten první, kdo s úspěchem použije stroj, který je odměnou jeho génia a odvahy. Ať už úsporu, kterou v tomto případě, jak jsme viděli, učiní na výrobních nákladech, vydá jakýmkoli způsobem (a vždy ji vydá), ta zaměstná právě tolik rukou, kolik jich uvolnil stroj.

Konkurence jej však brzy donutí, aby prodejní cenu snížil v rozsahu samotné úspory.

Pak už z prospěchu vynálezu netěží vynálezce, nýbrž ten, kdo si jej koupí: spotřebitel, veřejnost včetně dělníků, jedním slovem lidstvo.

Není vidět, že Úspora, z níž těží všichni spotřebitelé, utváří fond, z něhož mohou platy náhradou načerpat to, co vysušil stroj.

Vrátíme-li se k předchozímu příkladu, Kuba Prosťáček tedy obdrží výrobek, přičemž za mzdy utratí dva franky.

Díky vynálezu ho pracovní síla přijde už jen na jeden frank.

Dokud tento specifický výrobek prodává za stejnou cenu, jeho zhotovení zaměstná o dělníka méně, to je to, co je vidět; ovšem frank, který Kuba Prosťáček ušetřil, zaměstná o dělníka navíc: to je to, co není vidět.

V momentě, kdy je Kuba Prosťáček v důsledku přirozeného chodu věcí nucen snížit cenu výrobku o jeden frank, neušetří už nic; už nevloží jeden frank do národního hospodářství tím, že by zadal nějakou výrobu. V tomto ohledu jej však nahradí ten, kdo onen frank získá, tedy lidstvo. Kdokoli si Kubův výrobek koupí, zaplatí o frank méně, jeden frank ušetří a nutně tuto úsporu použije ve prospěch mzdového fondu: to je to, co není vidět.

V otázce strojů se nabízelo i další řešení založené na faktech.

Mohli jsme slyšet: „Stroj zmenšuje výrobní náklady a snižuje cenu výrobku. Snížení ceny vyvolává zvýšení spotřeby, ta si žádá zvýšení produkce a nakonec i nasazení stejného počtu dělníků, či dokonce víc, než jich bylo třeba před zavedením vynálezu. Jako důkaz se uvádí polygrafie, přádelnictví, tisk atd.“

To není vědecké dokazování.

Nutně by z toho vyplývalo, že bude-li spotřeba toho specifického výrobku, o který běží, zcela nebo zhruba neměnná, zavedení strojů by bylo na úkor zaměstnanosti. – A tak tomu není.

Dejme tomu, že v určité zemi nosí všichni lidé klobouk. Podaří-li se s pomocí stroje snížit jejich cenu o polovinu, neplyne z toho nutně, že jejich spotřeba stoupne na dvojnásobek.

Bude se v takovém případě tvrdit, že část národního trhu práce bude stižena nečinností? Na základě soudu obyčejného lidu ano. Podle mě však nikoli; třebaže se v oné zemi nekoupí ani o klobouk navíc, celkový mzdový fond na tom nijak tratit nebude; o co méně půjde do kloboučnického průmyslu, o to vyšší bude Úspora všech spotřebitelů, z níž půjdou platy pracovní síle odstavené zavedením stroje, což podnítí nový rozvoj ve všech průmyslových odvětvích.

A tak to chodí. Pamatuju noviny za 80 franků, nyní stojí 48. To pro předplatitele znamená úsporu 32 franků. Není jisté, nebo alespoň nutné, že oněch 32 franků zamíří zpět do novinového průmyslu; ovšem je jisté a nutné, že pokud nezamíří tam, zamíří jinam. Jeden si pořídí více novin, druhý se lépe nají, třetí se lépe oblékne, čtvrtý si obstará lepší nábytek.

Tak jsou všechna hospodářská odvětví propojena. Tvoří rozsáhlý celek, jehož jednotlivé části komunikují tajnými kanály. Co se ušetří na jedné, přináší prospěch částem všem. Důležité je dobře pochopit, že úspory nikdy, ale nikdy nejdou na úkor pracovního trhu a mezd.


[19] Viz kapitoly XVI. a XVIII. první řady Ekonomických sofismat. (Pozn. fr. nakl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1688

Pan Ochranář (Já ho tak nepojmenoval, to pan Dupin, co od té doby… ale nechme to být…) obětoval svůj čas a kapitál tomu, aby rudu vytěženou na svých pozemcích přeměnil na železo. Vzhledem k tomu, že příroda ji štědřeji nadělila Belgičanům, ti poskytují železo Francouzům levněji než pan Ochranář, a v důsledku všichni Francouzi, respektive Francie jako taková, mohou získat dané množství železa za vynaložení méně práce, koupí-li si jej od počestných Vlámů. Chopili se tedy, vedeni vlastním zájmem, příležitosti a den co den před očima defilovaly davy kovářů, kolářů, výrobců hřebíků, mechaniků, podkovářů a oráčů, které si samy, nebo s pomocí zprostředkovatele opatřovaly zásoby železa v Belgii. To se velmi zprotivilo panu Ochranáři.

Nejprve ho napadlo, že učiní přítrž tomuto neřádu sám vlastními silami. S ohledem na to, že tím tratil on sám, to bylo to nejmenší, co mohl učinit. „Vezmu si svou kulovnici,“ řekl si, „za opasek zastrčím čtyři pistole, naláduju patrontašku, opásám se kordem a takto vybaven se vydám na hranice. Prvního kováře, výrobce hřebíků, podkováře, mechanika nebo zámečníka, co se tam objeví ve svém zájmu a ne v tom mém, zabiju, abych ho přivedl na správnou životní cestu.“

Na odchodu proběhne panu Ochranářovi hlavou několik myšlenek, v jejichž důsledku se jeho bojovný zápal trochu utiší. Pomyslí si: „Je docela možné, že si nákupčí železa, moji krajané a nepřátelé, věc špatně vyloží a místo toho, aby se nechali zabít, zabijí mě. A potom, i kdybych zapojil všechny své sluhy, nebudeme s to uhlídat každý přechod. A ke všemu mě ten postup bude stát příliš, mnohem víc, než kolik by vynesl výsledek.“

Pan Ochranář se už už celý smutný oddává představě, že je pouze tolik svobodný jako všichni ostatní, když tu mu mysl osvítil záblesk světla.

Vzpomněl si, že v Paříži existuje obrovská fabrika na zákony. A dál k sobě promlouvá: „Co je to zákon? Opatření, jemuž se každý, jakmile se jednou ustanoví, musí podvolit, ať už je dobré, nebo špatné. K provádění zákona byly ustanoveny policie a četnictvo, muži a prostředky potřebné ke zřízení této veřejné moci se čerpají z národa.

Kdybych dosáhl toho, že obrovská pařížská fabrika vydá docela maličký zákoníček se slovy ‚dovoz belgického železa se zakazuje‘, dočkal bych se následujících výsledků: vláda by namísto těch pár sluhů, co jsem chtěl poslat na hranice, povolala 20 tisíc synů mně odbojných kovářů, zámečníků, výrobců hřebíků, podkovářů, řemeslníků, mechaniků a oráčů. K tomu, aby těch 20 tisíc celníků udržela v dobré náladě a ve zdraví, by mezi ně rozdělila 25 milionů franků vybraných od těch samých kovářů, výrobců hřebíků, řemeslníků a oráčů. Hranice by tak byly lépe střeženy; nic by mě to nestálo, nemusel bych čelit hrubým vetešníkům, železo bych prodával za svou cenu a pohled na potupně oklamaný lid bych si užíval jako sladkou kratochvíli. To už jej naučí prohlašovat se bez ustání pionýrem a původcem veškerého pokroku. Chytrý a mazaný tah, za námahu jistě stojí.“

A tak se pan Ochranář vydal do fabriky na zákony. — Jednoho dne vám možná vylíčím příběh jeho tajných pletich; dnes chci ale pohovořit o těch krocích, které neskrýval. — Prosadil u pánů zákonodárců tuto úvahu:

,,Belgické železo se ve Francii prodává za 10 franků, pročež jsem nucen prodávat i to své za stejnou cenu. Raději bych jej prodával za 15, ale kvůli tomu belgickému, čert ho sper, nemohu. Vyrobte mi takový zákon, v němž by stálo — ‚Belgické železo už se do Francie dovážet nebude‘, — a já obratem cenu navýším o pět franků a vizte důsledky: Na každém metrickém centu železa, co veřejnosti dodám, vydělám namísto 10 franků 15, rychleji zbohatnu, rozšířím těžbu ve svých dolech, zaměstnám víc dělníků. Oni i já zvýšíme svá vydání k nemalému užitku dodavatelů v okruhu mnoha kilometrů. Ti, protože navýší odbyt, budou více objednávat od průmyslu a postupně aktivita ovládne celou zemi. Oněch blahoslavených pět franků, jež mi vhodíte do pokladny, vyšle do dálky podobně jako kámen vržený do jezera nekonečný počet soustředných kruhů.“

Výrobci zákonů, okouzleni tímto proslovem a potěšeni zjištěním, že zvýšit zákonodárnou cestou bohatství národa je tak lehké, odhlasovali Restriktivní opatření. „Na co ty řeči o práci a šetření?“ nechali se slyšet, „K čemu takové bolestivé prostředky ke zvýšení národního bohatství, když k tomu stačí jeden Výnos?“

A vskutku, zákon měl všechny ty důsledky, které pan Ochranář předpovídal; měl ovšem i další, protože, buďme k němu spravedliví, jeho úvaha sice nebyla mylná, ale byla neúplná. Když se domáhal monopolu, zmínil z důsledků to, co je vidět, kdežto to, co není vidět, nechal ve stínu. Ukázal pouze dvě postavy, zatímco na jevišti stojí tři. Ať už bylo toto opomenutí bezděčné, či úmyslné, je na nás uvést jej na pravou míru.

Ano, stříbrný pětifrank takto prostřednictvím zákona přesměrován do pokladnice pana Ochranáře představuje pro něj a pro ty, jejichž práci zapříčiní, výhodu. — A pokud by výnos snesl onen pětifrank z měsíce, tyto kladné účinky by nebyly kompenzovány protiváhou účinků škodlivých. Bohužel však tato tajemná mince nepochází z měsíce, ale z kapsy kováře, výrobce hřebíků, koláře, podkováře, oráče, stavaře, jedním slovem z kapsy Kuby Prosťáčka, co za ni dnes nedostane ani o miligram železa víc než za časů, kdy za něj platil franků 10. Na první pohled musí zcela jasné, že tato skutečnost problém zcela mění, je totiž zjevné, že Zisk pana Ochranáře kompenzuje Ztráta Kuby Prosťáčka, a vše, co pro podporu domácího hospodářství bude moci díky této stříbrné minci vykonat pan Ochranář, by beztak učinil také Kuba Prosťáček. Kámen dopadl na určité místo jezera, protože zákonodárci zabránili tomu, aby dopadl jinam.

Vidíme tedy, že to, co není vidět, kompenzuje to, co je vidět, a jako zůstatek celého počinu do této chvíle přetrvává nespravedlnost, žalostnější tím spíš, že jde o nespravedlnost spáchanou prostřednictvím zákona.

A to není vše. Zmínil jsem, že ve stínu stále zůstává třetí zúčastněný. Na tomto místě jej musím uvést na scénu, neboť nám odhalí druhou ztrátu pěti franků. Vyjde nám z toho celkový výsledek tohoto manévru.

Dejme tomu, že Kuba Prosťáček má 15 franků, plody své lopoty. Stále se ještě nacházíme v době, kdy mohl jednat svobodně. Jak s těmi 15 franky naloží? Za 10 franků si koupí nějaké módní zboží a za toto zboží, jež zaplatil (nebo ho za něj uhradil zprostředkovatel), si pořídí metrický cent belgického železa. Kubovi teď ještě zbývá pět franků. Nehodí je do řeky, ale (a to je to, co není vidět) dá je nějakému živnostníkovi výměnou za určitý požitek, například knihkupci oplátkou za Bossuetovu Rozpravu o světových dějinách.[18]

Co se týče národního hospodářství, tomu se dostane stimulu 15 franků, a to:

10 franků za módní zboží;
5 franků knihkupci.

Co se týče Kuby Prosťáčka, ten za svých 15 franků pořídí dva předměty, jimiž uspokojí své potřeby, a to:

1. metrický cent železa;
2. knihu.

Posléze do hry vstoupí výnos zákonodárců.

Kterak ovlivní podmínky Kuby Prosťáčka? A kterak ovlivní stav národního hospodářství?

Vzhledem k tomu, že Kuba vydá 15 franků do posledního centimu panu Ochranáři, jediným užitkem mu bude metrický cent železa. O potěšení z knihy nebo jakéhokoli jiného předmětu přichází. Přichází o pět franků. Jistě se mnou souhlasíte; nesouhlasit nelze; nelze nesouhlasit s tím, že zatímco restriktivní opatření zvyšují cenu komodit, rozdíl jde na úkor spotřebitele.

Ovšem na rozdílu, jak jsme slyšeli, získá národní hospodářství.

Nikoli, nezíská; neboť po uvedení výnosu stejně jako před ním se mu dostává podpory v rozsahu 15 franků.

Avšak 15 franků Kuby Prosťáčka půjde po uvedení výnosu do metalurgie, kdežto před ním přišla část na módní zboží a další knihkupci.

Z morálního hlediska se může násilí, jehož se pan Ochranář dopustí na hranicích, nebo prostřednictvím zákona, posuzovat docela odlišně. Někteří lidé zastávají názor, že jakmile se okrádání uzákoní, veškerá jeho nemorálnost zmizí. Co se týče mě, nedokážu si představit více přitěžující okolnost. Buď jako buď, jisté je, že ekonomické důsledky zůstávají stejné.

Ať už k tomu přistoupíte jakkoli, zachovejte si nezkalený zrak a uvidíte, že ze zákonného ani nezákonného okrádání nikdy nic dobrého nevzejde. Nepopíráme, že z toho panu Ochranáři a jeho průmyslovému odvětví, či chcete-li národnímu hospodářství, vzejde zisk pěti franků. Tvrdíme však, že z toho vzejdou též dvě ztráty: tratí Kuba Prosťáček, jenž platí 15 franků za to, co měl předtím za 10; tratí národní hospodářství, kterému už nepřipadne onen rozdíl. Vyberte si na vyvážení zisku, který nepopíráme, z těch dvou ztrát dle libosti. Ta druhá pak nebude představovat nic jiného než čistou ztrátu.

Ponaučení: Nátlak nepřináší plody, ale zkázu. Ó, to kdyby nátlak nesl plody, pak by Francie byla mnohem bohatší, nežli ve skutečnosti je.

—————————————————————————————

[18] Význačný francouzský katolický teolog, kazatel, spisovatel a historik Jacques Béningne Bossuet (1627–1704) byl biskupem condomským a později meauxským. Jeho smuteční orace na pohřbech členů královské rodiny se řadí mezi skvostné ukázky francouzského klasického stylu. Z pozice vychovatele dauphina, syna Ludvíka XVI., napsal své dílo Světové dějiny, jednu z knih, na které vyrostly generace francouzských školáků. Jeho nezlomný postoj vůči protestantismu a ústřední role v církevně-politickém a dogmatickém hnutí galikanismu pomohly snížit závislost francouzské katolické církve na papeži. (Pozn. překl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1686

Společnost představuje celek služeb, jež si lidé navzájem nuceně či z vlastní vůle poskytují, tedy celek služeb veřejných a služeb soukromých.

Ty první, zaváděné a regulované zákonem, který není vždy jednoduché, je-li  tomu  třeba,  změnit,  mohou  s jeho pomocí o dlouhou dobu přežít vlastní užitečnost a zachovat si při tom pojmenování veřejné služby, třebaže už nadále nejsou vůbec službami, ba dokonce veřejnost jen trápí. Ty druhé spadají do domény vůle a osobní odpovědnosti. Po vzájemné dohodě jeden každý poskytuje a užívá, co chce a co si může dovolit. Vždycky se u nich předpokládá reálná užitečnost přesně měřitelná na základě jejich porovnávací hodnoty.

Právě z toho důvodu na ty první tak často doléhá strnulost, zatímco ty druhé se podvolují zákonu pokroku.

S ohledem na to, že přehnaný rozvoj veřejných služeb vede k plýtvání sil a do nitra společnosti zavádí zhoubný parazitismus, je až s podivem, že několik moderních sekt[14] připisuje tento ráz soukromým službám, těm svobodným, a snaží se z povolání učinit funkce. Tyto sekty ostře vystupují proti těm, jež nazývají zprostředkovatelé. S radostí by kapitalistu, bankéře, spekulanta, podnikatele, obchodníka drobného i velkoobchodníka odstranily, kladou jim totiž za vinu, že se vklínili mezi produkci a spotřebu s cílem obé odírat, aniž by jim jakkoli přidávali na hodnotě. — Ještě raději by sektáři práci, již vykonávají jejich nepřátelé, převedli, protože ta se úplně zrušit nedá, na Stát.

V tomto ohledu tkví sofizma socialistů v tom, že veřejnosti ukážou, co zprostředkovatelům výměnou za jejich služby platí, a zatají, kolik by se muselo za to samé hradit státu. Pořád tentýž boj mezi tím, co bije do očí, a tím, co lze nahlédnout pouze myslí, mezi tím, co je vidět, a tím, co není vidět.

Socialisté ve snaze rozšířit svou zhoubnou teorii uspěli zejména v roce 1847, kdy panoval nedostatek základních potravin.[15] Věděli velmi dobře, že i ta nejabsurdnější propaganda má u lidí, co strádají, vždycky alespoň nějakou šanci na úspěch; malesuada fames.[16]

Za pomoci velkých slov vykořisťování člověka člověkem, spekulace s hladem a šmelina se jali obchod očerňovat a zamlčovat jeho blahodárné účinky.

Ptali se: „Proč nechávat starost o dovoz zásob ze Spojených států a z Krymu v rukou obchodníků? Proč se zásobovací služby a vytváření záložních skladišť neujmou Stát, departementy a obce? Prodávaly by za nákupní cenu a lid, nebohý lid, by byl osvobozen od poplatku, jejž odvádí svobodnému, tedy egoistickým, individualistickým a anarchistickým obchodníkům.

Poplatek, který lid odvádí obchodníkům, to je to, co je vidět. Poplatek, co by lid v socialistickém systému odváděl Státu nebo jeho zástupcům, to je to, co není vidět.

V čem spočívá onen domnělý poplatek, jejž lid odvádí obchodníkům? V následujícím: dva lidé si zcela svobodně pod tlakem konkurence za dojednanou cenu vzájemně poskytnou službu.

Nachází-li se hladový žaludek v Paříži a obilí, které jej může uspokojit, v Oděse, strádání neustane, dokud se obilí nepřiblíží k žaludku. K tomu může dojít třemi způsoby: 1. Hladovějící se mohou sami vydat najít obilí; 2. Mohou se spolehnout na ty, co toto zaměstnání vykonávají; 3. Mohou se složit a úkonem pověřit státní úředníky.

Který z těchto tří způsobů je ten nejvýhodnější?

Vzhledem k tomu, že si lidé všech dob a ve všech zemích, zejména v těch svobodnějších, osvícenějších a zkušenějších, dobrovolně vybrali ten druhý, přiznávám, že z mého hlediska to dostačuje k tomu, abych předpokládal to samé. Má mysl se zpěčuje připustit možnost, že se by lidstvo v otázce, jež se ho dotýká natolik zásadním způsobem, mohlo mýlit.[17]

Podívejme se však na to blíže.

Samo sebou není proveditelné, aby se 36 milionů obyvatel vydalo do Oděsy pro obilí, jež potřebují. První způsob je k ničemu. Spotřebitelé nemohou jednat sami za sebe, musí se obrátit na zprostředkovatele, ať už na státní úředníky, nebo na obchodníky.

Podotkněme však, že tento první způsob by byl nejpřirozenější. V podstatě přísluší tomu, kdo hladoví, aby si sehnal obilí sám. Jedná se o úsilí, které se týká pouze jeho samého; jedná se o službu, jíž je povinován sám sobě. Pokud mu někdo jiný, ať už z jakéhokoli titulu, tuto službu prokáže a vezme na sebe jeho námahu, má právo na kompenzaci. Tímto svým výkladem chci konstatovat, že zprostředkovatelské služby v sobě obnáší princip odměny.

Ať je tomu jakkoli, uvážíme-li, že je nutné obrátit se na toho, jehož socialisté nazývají parazitem, který z nich pak má menší požadavky, obchodník, nebo státní úředník?

Obchod (budu jej pokládat za svobodný, jinak by nemělo smysl v jeho prospěch argumentovat), respektive obchodníci dle mého ve vlastním zájmu obvykle sledují roční období, den ze dne zjišťují stav sklizně, shromažďují informace ze všech koutů světa, předvídají potřeby, činí preventivní opatření. Mají k dispozici připravené lodě, obchodní partnery na všech stranách a jejich bezprostředním zájmem je co nejvýhodněji nakoupit a dosáhnout co nejvyšších výsledků za vynaložení co nejméně námahy. V daném okamžiku potřeby se zásobováním Francie zabývají nejen obchodníci francouzští, ale obchodníci z celého světa; a pokud jejich vlastní zájem způsobí, že svému úkolu za co nejmenších nákladů neodvratně dostojí, vzájemná konkurence stejně neodvratně způsobí, že ze všech ušetřených nákladů budou těžit spotřebitelé. Jakmile obilí dorazí, je v zájmu obchodníka prodat jej co nejdříve, aby zmírnil rizika, vydělat a začít nanovo, naskytne-li se příležitost. Potraviny distribuuje po celé zemi a vycházeje z porovnání cen, začíná vždy na místě, kde se cena zvedla nejvýše, to jest tam, kde se potřeba projevuje nejcitelněji. S ohledem na zájem hladovějících si tedy nelze představit lépe promyšlenou organizaci, jejíž půvab, který socialistům uniká, vyplývá právě z toho, že je svobodná. — Ano, spotřebitel musí obchodníkovi uhradit náklady na dopravu, překládky zboží, jeho skladování, provizi atd.; ovšem v kterém zřízení není ten, kdo obilí požívá, povinován uhradit náklady potřebné k tomu, aby mu bylo dostupné? Nadto se musí zaplatit odměna za prokázanou službu, co se však týče jejího podílu, ten sráží na minimum konkurence; co se týče její oprávněnosti, bylo by podivné, kdyby pařížští řemeslníci nepracovali pro marseillské obchodníky, když marseillští obchodníci pracují pro pařížské řemeslníky.

A co by se stalo, kdyby obchodníky podle vynálezu socialistů zastoupil Stát? Rád bych, aby mi někdo ukázal, v čem pak veřejnost ušetří. Ušetří na nákupní ceně? Jen si představte, že v určitý den, v okamžik potřeby do Oděsy dorazí zástupci 40 tisíc obcí; jen si představte, jaký dopad to bude mít na ceny. Ušetří tedy na nákladech? Bude snad potřeba méně lodí, méně námořníků, méně překládek, méně uskladnění, anebo budou od placení všech těchto položek osvobozeni? Ušetří na zisku obchodníků? Pojedou snad oni zástupci do Oděsy zadarmo? Budou cestovat a pracovat na principu bratrství? Nebudou potřebovat z něčeho žít? Neměl by se jim zaplatit čas? Myslíte, že to tisíckrát nepřevýší ty dvě, tři procenta, tedy sazbu, již si vydělá a za niž ručí obchodník?

A potom, představte si, jak obtížné by bylo vybrat tolik na daních, přerozdělit tolik potravin. Pomyslete na nespravedlnosti a zpronevěry s takovým podnikem nerozlučně spojené. Považte, jakou odpovědnost by vláda nesla.

Socialisté, kteří s těmito bláznivostmi přišli a v dobách nepříznivých je vnukli masám, se velkoryse prohlašují za pokrokáře a hrozí, že díky úzu – tomuto jazykovému tyranu – se ono slovo a význam, jenž nese, ustálí. Pokrokáři! To by znamenalo, že tito pánové dohlédli dále nežli obyčejný lid; mají jedinou chybu, přespříliš své století předstihli; a nenastal-li ještě čas na zrušení některých svobodných, údajně příživnických, služeb, pak jen pochybením veřejnosti, která je za socialismem pozadu. Podle mého nejlepšího vědomí a svědomí je pravda pravý opak a nevím, do kterého barbarského století by bylo třeba sestoupit, abychom se v této záležitosti dostali na úroveň socialistických poznatků.

Moderní sektáři proti současné společnosti bez ustání staví sdružení. Uniká jim však, že moderní společnost v rámci svobodného zřízení představuje opravdové sdružení na mnohem vyšší úrovni než všechny ty, co se vynořují z bujných představ socialistů.

Osvětleme to příkladem:

K tomu, aby se člověk ráno mohl obléci, je nutné, aby byl před tím nějaký kus půdy ohraničen, obdělán, vysušen, zorán a oset určitým druhem rostliny; tu musí spást stádo, z něj se musí získat vlna, ta se musí upříst, utkat, obarvit a přeměnit na sukno; sukno se musí nastříhat a z dílů ušít oblečení. Sled těchto činností v sobě zahrnuje spoustu dalších; počítá se totiž se zapojením orebního nářadí, ovčínů, továren, uhlí, strojů, povozů atd.

Pokud by společnost nebyla dosti reálným sdružením, ten, kdo chce oblečení, by byl nucen pracovat v odloučení od ostatních, tedy musel by sám vykonat bezpočet úkonů z řady jmenovaných, od prvního úderu motykou, jímž se řada počíná, do posledního stehu jehlou, který ji uzavírá.

Jednotlivé úkony se však díky potřebě sdružovat se, která je distinktivní charakteristikou lidského druhu, rozvrhly mezi velké množství pracujících, k obecnému dobru se dělí čím dál víc a podle toho, jak spotřeba stoupá, určitý specializovaný úkon může podnítit nové hospodářské odvětví. Následně dochází k přerozdělení produktu, při němž se postupuje na základě podílu hodnoty, kterou každý přispěl ke konečnému dílu. Není-li toto sdružení, pak se ptám, co jím je?

Povšimněte si, že žádný z pracujících nevykřesal ani nejmenší částečku suroviny z ničeho, takže jsou ve společném záměru omezeni na vzájemnou službu a pomoc; všichni se tedy dají považovat, jeden ve vztahu k druhému, za zprostředkovatele. Jestliže v průběhu celého podniku nabere doprava tolik na důležitosti, že zaměstná jednu osobu, spřádání druhou, tkaní třetí, proč by se ta první měla považovat za více příživnickou než zbylé dvě? Není snad dopravy zapotřebí? A ten, co ji obstará, neobětuje tomu svůj čas a úsilí? Neušetří tím čas a úsilí svým druhům? A co se těch týče, dělají více, nebo něco jiného než on? Nejsou ti všichni stran odměny, tedy vlastního podílu na konečném produktu, podřízeni stejnou měrou zákonu smluvní ceny? Neprobíhá tato dělba práce a nedochází k těmto úmluvám zcela svobodně a k obecnému dobru? K čemu by nám pak bylo, kdyby socialisté pod záminkou organizace despoticky smetli dobrovolné úmluvy, zarazili dělbu práce, snahy společné nahradili snahami jednotlivců a pokrok civilizace obrátili vzad?

Je snad sdružení, jak jsem ho zde popsal, o to méně sdružením, jestliže do něj každý vstupuje a vystupuje z něj svobodně, vybírá si v něm své místo, usuzuje a smlouvá za sebe a na vlastní zodpovědnost, vnáší do něj hybnou sílu a garanci osobního zájmu? Má-li si sdružení zasloužit své označení, potřebuje snad samozvaného reformátora, aby nám vnucoval svůj recept i vůli a měl se při tom takříkajíc za esenci všeho lidství?

Čím více tyto pokrokářské školy zkoumáme, tím více docházíme k přesvědčení, že stojí na jediném základu: na nevědomosti, jež se má za neomylnou a domáhá se ve jménu této neomylnosti despotismu.

Nechť mi prosím čtenář promine toto odbočení. Za časů, kdy horlení proti zprostředkovatelům, uniknuvší z knih přívrženců Saint-Simona, Fouriera a Cabeta, zaplavilo noviny i tribuny a vážně ohrožuje svobodu práce i obchodu, snad nebylo úplně od věci.

————————————————————————————————

[14] Bastiat své ideové protivníky – socialisty či přívržence restrikcí – často nepojmenovává přímo, nýbrž sahá po ironických nálepkách, přičemž souvislosti obvykle vyplynou z celku textu. Anglický překlad i předchozí překlad český jsou mnohem explicitnější. (Pozn. překl.)

[15] Roky 1846 a 1847 byly ve znamení špatného počasí, což vedlo v severní a západní Evropě k neúrodě obilí a brambor. Ve Francii se rok 1847 zapsal jako „rok drahého chleba“ – cena obilí se v poměru k předchozím létům zdvojnásobila, na venkově propukaly nepokoje. Neúroda řetězovou reakcí zasáhla celé hospodářství a přerostla ve finanční krizi. (Pozn. překl.)

[16] Hlad je špatný rádce. Pochází z Vergiliovy Aeneidy (VII. kniha, verš 276). (Pozn. překl.)

[17] Autor se ve svém díle často dovolává předpokládané pravdy, která vyplývá ze všeobecného souhlasu, jenž se zrcadlí v obvyklém způsobu jednání všech lidí. (Pozn. fr. nakl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1681

Je zcela přirozené, že národ určitý velký podnik poté, co se ubezpečí o jeho přínosu obci, uskuteční prostřednictvím výnosu z veřejných příspěvků. Trpělivost mi však dochází, zaslechnu-li na podporu takového usnesení citovat tuto šerednou ekonomickou mýlku: „Ostatně se jedná o prostředek, jak dělníkům vytvořit pracovní místa.“

Stát otevře silnici, dá postavit palác, opravit ulici, vyhloubit průplav; a tím dá práci určitým dělníkům, to je to, co je vidět; jiným dělníkům však práci odnímá, to je to, co není vidět.

Dejme tomu, že probíhá stavba nové silnice. Každé ráno přichází tisíc dělníků, každý večer se vrací domů a odnáší si plat, o tom není sporu. Tito dobří lidé by však k práci ani mzdě nepřišli, pokud by stavba silnice nebyla nařízena a nebyly odhlasovány peněžní fondy; o tom také není sporu.

Ale je to opravdu všechno? Nezahrnuje podnik celkem vzato ještě něco jiného? Snesou se snad v momentě, kdy pan Dupin[11] pronese ona obřadná slova „Shromáždění přijalo návrh“, zázrakem miliony na měsíčním paprsku přímo do truhlic pánů Foulda[12] a Bineaua[13]? Nemusí Stát k tomu, aby se dílo, jak se říká, zdárně dovedlo do konce, zaopatřit stejně jako výdej i příjem, nechat poslat výběrčí na venkov a poplatníky nechat odvést příspěvek?

Prozkoumejme tedy problém z obou stran. Poukazujete-li na účel, na nějž odhlasované miliony vynakládá vláda, neopomínejte účel, na který by ty samé miliony byli vynaložili – a už nemohou – poplatníci. Pochopíte tak, že veřejný podnik je mince o dvou stranách. Na té první je vyobrazen dělník v plné práci a devíza: To, co je vidět; na té druhé dělník bez práce nezaměstnaný a devíza: To, co není vidět.

Sofizma, jež v tomto spisu potírám, je s ohledem na veřejné práce o to nebezpečnější, že slouží k obhajobě těch nejšílenějších podniků a marnotratností. Jsou-li železnice nebo most užitečné, stačí na tuto užitečnost odkázat. Co si ale počít, když to provést nelze? Pak se přistupuje k této mystifikaci: „Dělníkům se musí obstarat práce.“

Po těchto slovech se nařídí na Martově poli vybudovat a hned zase odstranit terasy. Velký Napoleon, jak známo, považoval svůj příkaz hloubit příkopy a obratem je zase zasypávat za filantropický skutek. Však také říkával: „Co sejde na výsledku? Soustřeďme se pouze na bohatství šířící se mezi pracujícími vrstvami.“

Přistupme k meritu věci. Peníze nás šálí. Požaduje-li se od všech občanů příspěvek na společnou věc ve formě peněz, ve skutečnosti se od nich žádá příspěvek v naturáliích; zdaněnou částku si totiž každý z nich obstará prací. Nuže, dalo by se pochopit, že se shromáždí všichni občané k tomu, aby přispěli k uskutečnění díla užitečného všem; odměnou by jim bylo dílo samotné. Avšak poté, co se povolají, jsou přinuceni budovat silnice, po nichž nikdo nebude jezdit, paláce, které nebude nikdo obývat, to vše pod záminkou, že se jim zajišťuje práce – to by bylo přece absurdní a oni by samo sebou měli důvod namítnout: „Po takové práci nám nic není; raději bychom pracovali sami na sebe.“

Postup spočívající v tom, že občané přispějí peněžně, nikoli prací, na obecném výsledku nic nemění. Toliko při pracovním zapojení se ztráta rozdělí mezi všechny. V prvním případě – při peněžní formě příspěvku – ti, co zaměstná Stát, svému podílu na ztrátě unikají, přihazují jej k tomu, který už na sebe vzali jejich krajané.

Jeden článek Ústavy praví:

„Společnost podporuje rozvoj práce a napomáhá mu… Stát, departementy a obce zřizují veřejné práce vhodné k zaměstnání nečinných rukou.“

Jako dočasné opatření v krizových obdobích, během tuhé zimy, může vést tento zásah daňového poplatníka k dobrým výsledkům. Funguje podobně jako pojištění. K práci ani mzdě nic nepřidává, leč bere práci a platy běžných období a dotuje jimi, pravda se ztrátou, těžké časy.

Jako opatření stálé, obecné a systematické však představuje jen a jen ničivou mystifikaci, věc nemožnou, kontradikci ukazující onu trochu práce, která byla podnícena a co je vidět, a skrývající to množství práce, jemuž bylo zamezeno a co není vidět.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

[1] Význačný francouzský inženýr a ekonom Charles Dupin (1784–1873) působil jako profesor na Conservatoire national des arts et métiers (Národní konzervatoř umění a řemesel). Politické ekonomii přispěl nejvíce na poli ekonomické statistiky. (Pozn. překl.)

[2] Politik a finančník Achille Fould (1800–1867) stál na straně červencové revoluce. Už v prozatímní vládě měl rozhodující slovo ohledně financí a udržel si jej až do své smrti: až na krátké proluky byl bez ustání ministrem financí. (Pozn. překl.)

[3] Jean-Martial Bineau (1805–1855), inženýr a politik, byl v roce 1849, tedy v době, kdy tento esej vznikal, jmenován ministrem veřejných prací. (Pozn. překl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1679

Měl by stát subvencovat umění?

Bezpochyby se dá říci mnoho věcí Pro i Proti.

Ve prospěch systému subvencí můžeme konstatovat, že umění ducha národa prohlubují, povznášejí a krášlí, odtrhují ho od materiálních zájmů, dodávají mu smysl pro krásu, a působí tak příznivě na jeho způsoby, zvyky, mravy a také na hospodářství. Můžeme si položit otázku, jak by na tom byla hudba ve Francii bez Théâtre-Italien a Konzervatoře; dramatické umění bez Théâtre-Français; malířství a sochařství bez sbírek a muzeí. Můžeme jít dále a ptát se, zda by se bez centralizace a následného subvencování krásných umění vyvinul onen vybraný vkus, který je ušlechtilou výsadou francouzského hospodářství a jehož produkty vzbuzují úctu po celém světě? Nebylo by ve světle takových výsledků velkou nerozvážností vzdát se onoho skrovného příspěvku všech občanů, díky němuž v konečném důsledku nabyli v rámci Evropy převahy a věhlasu?

Proti těmto a mnoha dalším důvodům, jimž na síle neupírám, můžeme vznést důvody jiné, o nic méně přesvědčivé. V první řadě se vynořuje otázka, řekněme, distributivní spravedlnosti. Spadá do práva zákonodárce i krátit mzdu řemeslníkovi, aby o to navýšil zisky umělce? Pan Lamartine[8] poznamenal: „Odejmete-li divadlu subvenci, jak daleko budete v této cestě pokračovat, nebudete pak logicky nuceni rušit Fakulty, Muzea, Instituty a Knihovny?“ Mohli bychom odpovědět: „Chcete-li subvencovat vše dobré a užitečné, jak daleko budete v této cestě pokračovat, nebudete logicky nuceni sestavit civilní listu zemědělství, průmyslu, obchodu, dobročinnosti, školství? A pak, napomáhají vskutku subvence rozvoji umění?“ Odpověď na tuto otázku je v nedohlednu a na vlastní oči se můžeme přesvědčit, že prosperující divadla jsou ta, která se uživí sama. Přikročíme-li nakonec k hlubší úvaze, lze sledovat, že potřeby a přání se podněcují navzájem a pronikají do čím dál rafinovanějších oblastí tou měrou, jak je veřejné bohatství umožní uspokojit. Vláda rozhodně nesmí do těchto vztahů vstupovat, jelikož za daného stavu veřejného bohatství by nedokázala luxusní průmysl daněmi podpořit, aniž by se to nedotklo klíčových průmyslových odvětví, čímž by zároveň převrátila přirozený civilizační vývoj. Můžeme pozorovat, že takové umělé přesouvání potřeb, vkusu, práce a populace dostává národy do nejistého a nebezpečného stavu, který postrádá jakýkoli pevný základ.

Předkládám některá ze zdůvodnění, jichž se dovolávají protivníci zásahů Státu, ve věci přesvědčení občanů, v jakém pořadí by měly být jejich potřeby a tužby uspokojovány a v důsledku toho řízena jejich činnost. Přiznávám, že patřím k těm, co jsou toho soudu, že volba a podnět by měly přijít zdola, a nikoli shora, od občanů, a nikoli od zákonodárců; opačná doktrína vede podle mne k zániku svobody a lidské důstojnosti.

Zdalipak se však ví, co se pak na základě chybné a nespravedlivé dedukce předhazuje ekonomům? Zavrhujeme-li subvence, obviňují nás, že zavrhujeme tu věc samou, o jejíž podporu se jedná, a že jsme proti všemožným druhům činností proto, že si přejeme, aby tyto činnosti byly jednak svobodné a jednak aby odměnu nacházely v sobě samých. Žádáme-li tudíž, aby Stát daněmi nezasahoval do církevních záležitostí, jsme ateisté. Žádáme-li, aby Stát daněmi nezasahoval do školství, nenávidíme osvětu. Tvrdíme-li, že by Stát neměl uměle stanovovat hodnotu půdy nebo určitého průmyslového odvětví, nepřejeme majetku a práci. Máme-li za to, že by Stát neměl subvencovat umění, jsme barbaři, co považují umění za zbytečná.

Ze všech sil zde proti těmto vývodům protestuji. Nechováme absurdní myšlenku vymýtit církev, školství, majetek a práci, namísto toho požadujeme, aby Stát podporoval rozvoj všech těchto oborů lidské činnosti, aniž by některé z nich subvencoval na úkor jiných. Věříme naopak, že všechny tyto živé síly společnosti by se pod vlivem svobody rozvíjely harmonicky a žádná z nich se nestala, jak můžeme v současnosti pozorovat, zdrojem problémů, zneužití, tyranie a nepořádku.

Naši protivníci mají za to, že pokud není určitá činnost subvencována ani regulována, znamená to její konec. My si myslíme pravý opak. Oni věří v zákonodárce, nikoli v lidstvo. My zase v lidstvo, nikoli v zákonodárce.

V tomto smyslu pan Lamartine poznamenal: „V duchu této zásady se musí veřejné výstavy, jež zemi přinášejí čest a bohatství, zrušit.“

Na to panu Lamartinovi odpovídám: „Nesubvencovat je podle vašeho názoru toho samé co zrušit, vycházíte totiž z předpokladu, že vše existuje z vůle Státu, a vyvozujete z toho, že přežívá jen to, co vyživuje daň. Obrátím příklad, který jste si vybral, proti vám – připomínám, že ta největší, nejvznešenější z výstav, koncipována se záměrem nanejvýš liberálním, univerzálním, ba dokonce mohu užít slova ‚humánním‘, které zde není přepjaté, je výstava připravovaná v Londýně,[9] jediná výstava, do které se žádná vláda neplete a jež není subvencovaná žádnou daní.“

Vrátíme-li se ke krásným uměním, opakuji, že pro systém subvencí a proti němu se mohou uvádět různé pádné důvody. S ohledem na specifický účel tohoto spisu čtenář pochopí, že nemám potřebu je rozebírat ani mezi nimi rozhodovat.

Pan Lamartine však předložil argument, jejž nemohu přejít mlčením, spadá totiž do přesně vymezeného okruhu této ekonomické studie.

Řekl:

„Ekonomický aspekt lze v otázce divadel shrnout pod jediné slovo: práce. Na povaze této práce záleží pramálo, je stejně plodná, stejně výnosná jako všechny ostatní druhy práce ve státě. Divadla ve Francii, jak víte, živí a vyplácí přinejmenším 80 tisíc dělníků všeho druhu: malířů, zedníků, garderobiérů, architektů atd., kteří oživují a rozpohybovávají několik čtvrtí hlavního města a z tohoto titulu se jim musí dostat vašich sympatií.“

Vašich sympatií! — Překládejte jako: vašich subvencí.
A dále:

„Požitky hlavního města dodávají práci a spotřební statky jednotlivým departementům, přepych bohatých přináší mzdu a chléb 200 tisícům pracujících všeho druhu, kteří z rozvětveného divadelního průmyslu po celé Francii žijí a z těchto vznešených požitků, jež Francii přináší věhlas, se jim dostává nezbytného živobytí pro jejich rodiny a děti. Oněch 60 tisíc franků dáváte právě jim.“ („Velmi dobře! Velmi dobře!“ Chvála ze všech stran.) “

Omezím-li význam tohoto úsudku na ekonomický argument, o nějž tu běží, jsem nucen za sebe konstatovat: „Velmi špatně! Velmi špatně!

Ano, oněch 60 tisíc franků, o které se jedná, přijde, přinejmenším zčásti, právě pracujícím v divadlech. Pár drobků se může cestou docela dobře ztratit. Pokud bychom však věc podrobili bližšímu ohledání, možná bychom zjistili, že koláč nabral docela jinou cestu; divadelním nádeníkům zbude s trochou štěstí pár zbytečků. Rád ale připustím, že celá subvence přijde malířům, dekoratérům, kostymérům, kadeřníkům atd. To je to, co je vidět.

Odkud však pochází? Hle, rub problému, co se musí prozkoumat stejně závažně jako jeho líc. Odkud pochází oněch 60 tisíc franků? A kam by přišly, kdyby je hlasování zákonodárného shromáždění nesměřovalo nejprve do rue Rivoli a odtamtud do rue Grenelle?[10] To je to, co není vidět.

Nikdo si zajisté netroufne tvrdit, že se ona suma díky této volbě vylíhne v hlasovací urně; že jde o čistý přírůstek národního bohatství; že bez tohoto zázračného hlasování by těch 60 tisíc franků zůstalo provždy zraku skrytých a nedalo se nahmatat. Nutno připustit, že to jediné, čeho většina dosáhla, představuje rozhodnutí, že se suma někde vezme, aby se poslala jinam, a jediného místa určení se jí dostane jen tak, že se od jiného odvrátí.

Má-li se věc takto, pak je zřejmé, že poplatník odevzdav frank na daních, už jím nebude moci dále nakládat. Je zřejmé, že bude připraven o uspokojení své potřeby v míře jednoho franku a dělník, ať už jakýkoli, jenž by mu onu potřebu býval poskytl, přijde o mzdu ve stejném rozsahu.

Nepropadejme tedy dětinské iluzi a nevěřme tomu, že hlasování z 16. května národnímu blahobytu a zaměstnanosti cokoli přidává. Jen realokuje požitky, realokuje mzdy – toť vše.

Co když někdo bude tvrdit, že zákonodárci uspokojení určité potřeby a určitý druh práce nahradili uspokojováním potřeb a pracemi, které jsou naléhavější, duchovnější, rozumnější? Na tomto kolbišti bych mohl zabojovat. Mohl bych říct: „Tím, že poplatníkům uzmete 60 tisíc franků, umenšíte mzdy zemědělcům, kopáčům, truhlářům, kovářům a navýšíte mzdy zpěvákům, kadeřníkům, dekoratérům a kostymérům. Nic nenasvědčuje tomu, že by posledně jmenovaná třída byla užitečnější než ta prvá. Pan Lamartine to nedokazuje. Sám tvrdí, že práce divadel je stejně plodná, stejně výnosná (nikoli více) jako všechny ostatní, s čímž by se ještě dalo polemizovat; nejlepším důkazem toho, že ta divadelní není stejně plodná jako ostatní práce, představuje skutečnost, že na ty ostatní se apeluje, aby tu divadelní subvencovaly.“

Ovšem toto porovnávání mezi hodnotou a vlastní záslužností různých druhů práce se tématu, o kterém pojednávám, netýká. Chci zde pouze ukázat, že pokud pan Lamartine a lidé, co jeho argumentaci odměnili potleskem, levým okem zahlédli mzdy, jež si vydělali dodavatelé divadelníků, pak okem pravým museli zahlédnout mzdy, které prodělali dodavatelé daňových poplatníků; v opačném případě se vystavují posměchu, protože realokaci pokládají za zisk. Pokud by ve své doktríně byli důslední, požadovali by subvence donekonečna; vždyť to, co platí pro jeden frank a 60 tisíc franků, platí za stejných okolností i pro miliardu franků.

A co se, pánové, daní týče, dokažte jejich prospěšnost důvody těžícími z podstaty věci, a nikoli oním neblahým tvrzením: „Veřejné výdaje poskytují obživu pracující třídě.“ To chybně zamlčuje jednu zásadní skutečnost, totiž že veřejné výdaje nahrazují vždy výdaje osobní a v důsledku poskytují obživu jednomu pracujícímu na úkor druhého, avšak k údělu pracující třídy jako celku nijak nepřispívají. Vaše argumentace, byť nanejvýš v kurzu, je příliš absurdní, neboť její zdůvodnění postrádá rozumu.


[8] Alphonse Marie Louis de Lamartine (1790–1869) byl jedním z největších básníků francouzského romantismu a posléze se stal význačným státníkem. Poprvé byl zvolen poslancem v roce 1834, nejvyšší slávy dosáhl za únorové revoluce v roce 1848, kdy se zásadně přičinil o vznik (druhé) republiky. Svou výřečností tehdy uklidnil pařížské davy, které ji hrozily zničit, a stanul v čele prozatímní vlády. Brzy ztratil vliv, spíš než praktický politik byl idealista, vynikal jako řečník. V roce 1851 se definitivně stáhl do soukromí. (Pozn. překl.)

[9] Bastiat zde odkazuje na velkou mezinárodní výstavu průmyslu a kultury pořádanou roku 1851 v londýnském Hyde Parku, kterou sponzorovala Royal Society for the Encouragement of Arts, Manufactures and Commerce (Královská společnost pro podporu umění, průmyslu a obchodu). Tuto první z řady velkých mezinárodních výstav, „světových výstav“, proslavil mimo jiné Křišťálový palác, v němž se konala. Záštity nad výstavou se ujal choť královny Viktorie princ Albert. (Pozn. překl.)

[10] Autor tím má zřejmě na mysli z pařížské radnice dodavatelům divadel na levém břehu Seiny. (Pozn. překl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1676

Nezaslechli jste už někdy:

„Daně jsou ta nejlepší investice, hotová životadárná rosa. Jen se podívejte, kolika rodinám dává živobytí, a představte si jejich dopad na hospodářství: jsou ohromné, život sám.“

K tomu, abych toto dogma popřel, musím zopakovat, co vyvrátilo předchozí sofizma. Politická ekonomie si je dobře vědoma, že její argumenty nejsou dostatečně zábavné na to, aby se o nich dalo říci, že repetita placet, čili opakované věci se líbí.[5] Sestavila tudíž pro svou vlastní potřebu podobně jako Basilio v Lazebníku sevillském přísloví v neochvějném přesvědčení, že vyjde-li z jejích úst, pak repetita docent, čili opakováním se člověk učí.

Výhody, ke kterým si v podobě mezd přijdou státní úředníci, jsou tím, co je vidět. Dobro, jež z toho vzejde jejich dodavatelům, to je to, co je ještě vidět. Bije to do očí.

Avšak nevýhody, od nichž se poplatníci pokoušejí osvobodit, jsou tím, co není vidět, a škoda, která z toho plyne jejich dodavatelům, je tím, co nadto není vidět, třebaže to vnitřním zrakem přehlédnout nelze.

Jestliže státní úředník utratí ke svému prospěchu o pět franků více, nese to s sebou, že poplatník ve svůj prospěch utratí o pět franků méně. Ovšem vydání úředníka je vidět, poněvadž k němu dojde; zatímco to poplatníkovo není vidět, poněvadž se želbohu zabrání tomu, aby k němu došlo.

Přirovnáváte národ k vyprahlé zemi a daně k životadárnému dešti. Budiž. Měli byste se však také ptát po zdroji onoho deště, zdali to nejsou právě daně, co odčerpává vlhkost z půdy a vysouší ji.

Měli byste se dále ptát, zdali je možné, že půda při dešti přijme tolik oné vzácné vody, jako kolik jí pro něj ztrácí vypařováním?

Skutečností neochvějně jistou zůstává, že když Kuba Prosťáček vyplatí výběrčímu daní pět franků, nedostane na oplátku nic. Když je pak nějaký státní úředník při svých výdajích Kubovi Prosťáčkovi vrátí, bývá to za obilí nebo práci odpovídající hodnoty. Konečným výsledkem pro Kubu Prosťáčka je ztráta pěti franků.

Pravda, že často, ba nejčastěji, chcete-li, prokáže úředník Kubovi Prosťáčkovi odpovídající službu. V takovém případě netratí ani jedna, ani druhá strana, pouze došlo ke směně. Ovšem má argumentace v žádném případě nemíří na úředníky užitečné. Pravím toto: „Chcete-li založit úřad, dokažte jeho užitečnost. Dosvědčte, že má pro Kubu Prosťáčka s ohledem na služby, které mu poskytuje, hodnotu odpovídající tomu, co jej úřad stojí. Ovšem, odhlédneme-li od této skutečné užitečnosti, nevzývejte jako argument tu výhodu, která plyne úředníkovi, jeho rodině, jeho dodavatelům; neodvolávejte se na to, že podněcuje zaměstnanost.“

Jestliže dá Kuba Prosťáček úředníkovi pět franků za službu vskutku užitečnou, je to obdobná situace, jako když dá ševci pět franků za pár střevíců. Něco za něco a nakonec jsou si kvit. Pokud však Kuba Prosťáček vydá úředníkovi pět franků a nedostane se mu za to služby žádné, nebo je nakonec kvůli tomu dokonce popotahován, je to jako by je vydal zloději. Tvrzení, že úředník těchto pět franků utratí ku prospěchu státního hospodářství, ničemu neposlouží; podobně by tak učinil i zloděj; podobně by tak učinil i Kuba Prosťáček, kdyby cestou nepotkal parazita, ať už toho v mezích zákona, nebo toho mimo něj.

Zvykněme si tedy nesoudit věci jen podle toho, co je vidět, ale nadto podle toho, co není vidět.

Minulý rok jsem zasedal ve finančním výboru, za konstituanty[6] totiž členové opozice nebyli důsledně vyloučeni ze všech parlamentních výborů; v tomto postupovala konstituanta moudře. Vyslechli jsme si projev pana Thierse:[7] „Zasvětil jsem svůj život boji proti stranám legitimistů a klerikálů. Od té doby, co nás sblížilo společné nebezpečí, od té doby, co se s nimi stýkám, co je znám, co spolu upřímně rozmlouváme, jsem pochopil, že to nejsou taková monstra, jak jsem si dříve představoval.“

Ano, mezi stranami, které se nemísí, se nadsazuje nedůvěra a rozněcuje nenávist; kdyby většina nechala do výborů proniknout několik členů z menšiny, možná by obě strany došly ke zjištění, že jejich názory nejsou natolik vzdálené, a hlavně, že záměry toho druhého nejsou natolik zvrácené, jak se o nich soudilo.

Buď jak buď, minulý rok jsem zasedal ve finančním výboru. Pokaždé když některý z našich kolegů promluvil o tom, že by se měly gáže prezidenta republiky, ministrů a velvyslanců ustanovit na nějakou rozumnou výši, dočkal se odpovědi:

„Určité úřady se musí obklopit leskem a důstojenstvím, a to pro dobro služby samotné. Tímto způsobem se do ní povolají schopní lidé. Na prezidenta republiky se obrací nespočet nešťastníků a byl by vystaven nepříjemné pozici, pokud by byl nucen je vždy odmítat. Jistá úroveň reprezentace v ministerských a diplomatických salonech patří k soukolí ústavních vlád atd., atd.“

Jakkoli lze s těmito argumenty polemizovat, jistě si zaslouží řádný rozbor. Zakládají se na obecném zájmu, ať už je dobře, či špatně uvážen; pokud jde o mě, přihlížím k němu více než mnoho našich Katonů, hnaných omezeným duchem škudlení, nebo závisti.

Jedna věc však pobuřuje mé svědomí jakožto ekonoma a s ohledem na intelektuální renomé své země se pokaždé červenám, když se dospěje (a to se nikdy neopomine) k této absurdní banalitě, která bývá přijata vždy příznivě:

„Přepych vysokých státních úředníků přeje uměním, hospodářství, zaměstnanosti. Hlava Státu a ministři nemohou pořádat hostiny a soaré, aniž by tím zároveň nerozproudili krev ve všech žilách těla společnosti. Snížení jejich platů se rovná vyhladovění hospodářství v Paříži a nepřímo i v celé zemi.“

Pro smilování boží, pánové, berte ohled alespoň na aritmetiku a nepředstupujte před francouzské Národní shromáždění v obavě, že vás ke své hanbě nepodpoří, s tvrzením, že při sčítání vyjde jiná suma, podle toho jestli se s ním začne odspoda, či shora.

Jakže? Dejme tomu, že se dohodnu s nějakým kopáčem, že mi za pět franků vyhloubí na mém poli strouhu. Jakmile to sjednáme, výběrčí daní mi oněch pět franků vezme a ty skončí u ministra vnitra; náš obchod je zmařen, ovšem pan ministr při pořádání večeře přidá jeden chod. Na základě čeho si troufáte tvrdit, že tento vládní výdaj je přínosem pro národní hospodářství? Není vám snad jasné, že došlo k pouhopouhé realokaci spotřeby a práce? Ministr má lépe zaopatřenou tabuli, pravda; ovšem zemědělec má hůře odvodněné pole, také pravda. Pařížský lahůdkář si vydělal pět franků, to připouštím; vy však připusťte, že venkovský kopáč o možnost vydělat si pět franků přišel. Lze o tom říct jediné, totiž že vládní tabule a spokojený lahůdkář jsou to, co je vidět; zatímco podmáčené pole a kopáč bez práce jsou to, co není vidět.

Dobrý Bože, jaké úsilí se musí vynaložit, aby se v politické ekonomii dokázalo, že dvě a dvě jsou čtyři; a když se to člověku povede, zvedne se křik: „Vždyť je to tak jasné, až je to trapné.“ – A následně se hlasuje tak, jako by byl člověk nic nedokázal.


[5] Aforismus vycházející z Horaciova spisu De arte poetica, v němž autor uvádí, že některé dílo se bude líbit jen jednou, kdežto jiné se může opakovat desetkrát a stejně se bude znovu líbit. (Pozn. překl.)

[6] První francouzské ústavodárné shromáždění (1789–1791). (Pozn. překl.)

[7] Francouzský státník a významný historik Adolphe Thiers (1797–1877) byl během své dlouhé politické kariéry dvakrát ministerským předsedou (1836, 1840) a na znamení konečné pocty byl roku 1871 zvolen prezidentem třetí republiky. (Pozn. překl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1673

S národem se to má stejně jako s jednotlivcem. Pokud ten chce dosáhnout uspokojení nějaké potřeby, je na něm, aby zvážil, zda to za tu cenu stojí. Pro národ představuje ten nejcennější statek Bezpečnost. Pokud je k jejímu dosažení třeba mobilizovat 100 tisíc mužů a vynaložit 100 milionů, nic nenamítám. Jde o užitek pořízený za cenu oběti.

Nechť nevzejde žádná mýlka ohledně dosahu mé teze.

Některý ze zástupců lidu navrhne propustit sto tisíc mužů a ulevit tím daňovým poplatníkům o 100 milionů franků.

Dejme tomu, že se spokojíme s odpovědí: „Oněch 100 tisíc mužů a 100 milionů je pro národní bezpečnost nezbytných: jde o oběť; ovšem bez této oběti by Francii rozedraly frakce, nebo by čelila cizí invazi.“ – Nemám co bych zde proti tomuto argumentu namítl, ať už je správný, nebo mylný, z pohledu teorie neobsahuje ekonomické bludy. Ty se začínají vynořovat v momentě, kdy se oběť samotná prezentuje jako výhoda, protože někomu přináší prospěch.

Pokud se nemýlím, pak dříve než původce návrhu sestoupí z tribuny, k proslovu přispěchá další řečník:

„Propustit 100 tisíc mužů? Co vás to napadá? Co se s nimi stane? Z čeho budou žít? Z práce? Nevíte snad, že práce se všude nedostává? Že všechny profese jsou přeplněné? Máte v úmyslu je uvrhnout na pracovní trh, aby se zvýšila konkurence a snížila výše příjmů? Není ve chvíli, kdy je tak nesnadné vydělat si na holé živobytí, vhodnější, že chléb těmto 100 tisícům mužů poskytuje Stát? Považte navíc, že armáda spotřebovává víno, ošacení, zbraně, čímž šíří zaměstnanost v továrnách a v posádkových městech, a že v konečném důsledku je pro nesčetné dodavatele v konečném důsledku boží pomocí. Nezatrne ve vás při představě, že byste tento hospodářský ruch zarazili?“

Jak vidíme, tento proslov se zasazuje o vydržování sta tisíc vojáků z ekonomických důvodů nehledě na to, zda stát jejich službu potřebuje. Právě tyto důvody jsem si předsevzal vyvrátit. Sto tisíc mužů, kteří daňové poplatníky přijdou na 100 milionů franků, žije a dává živobytí, jak jen to 100 milionů dovolí: to je to, co je vidět.

Ovšem 100 milionů odebraných z kapes daňových poplatníků těmto a jejich dodavatelům zamezuje žít, jak jen to 100 milionů dovolí: to je to, co není vidět. Jen to zvažte, spočítejte a řekněte mi, jaký z toho plyne užitek širokým masám lidu?

Co se mě týče, vysvětlím vám, v čem tkví ztráta; pro zjednodušení vezměme do úvahy namísto 100 tisíc mužů a 100 milionů franků muže jediného a 1 000 franků.

Dejme tomu, že se nacházíme ve vesnici A. Verbíři na objížďce z ní odvedou jednoho muže. Na objížďce jsou i výběrčí daní a vyberou tam 1 000 franků. Muž i peněžní suma, která jej má na rok zaopatřit, aniž by cokoli činil, se přesunou do Met. Pokud máte na zřeteli pouze Mety, ano, máte stokrát pravdu, toto opatření je velmi výhodné; ovšem pokud pohlédnete na vesnici A, usoudíte jinak. Uvidíte totiž, nejste-li slepí, že vesnice přišla o jednoho pracovníka, o 1 000 franků, jimiž by se jeho práce byla odměnila, a o činnost, kterou by při útratě oněch 1 000 franků kolem sebe podněcoval.

Na první pohled došlo k náhradě. To, co by se dělo ve vesnici A., se děje v Metách, a je to. Ale přesně v tom tkví ztráta. Ve vesnici onen muž ryl a oral: byl to pracovník; v Metách dělá „vpravo hleď “ a „vlevo hleď“: je to voják. Peníze a jejich oběh zůstávají v obou případech neměnné; avšak v tom prvním vykonává po 300 dnů produktivní práci; v tom druhém vykonává 300 dnů práci neproduktivní, to vše za předpokladu, že část armády není pro bezpečí veřejnosti nezbytná.

A nyní vstupuje do hry propouštění. Upozorňujete mě na přírůstek 100 tisíc pracovníků, na povzbuzení konkurence a tlak, který toto vyvíjí na výši mezd. To je to, co vidíte.

Podívejme se však na to, co nevidíte. Nevidíte, že propuštění 100 tisíc vojáků ze služby neznamená, že oněch 100 milionů  zmizí, znamená to, že se vrátí daňovým poplatníkům. Nevidíte,  že vrhnout 100 tisíc osob na pracovní trh znamená vrhnout tam zároveň 100 milionů určených k zaplacení jejich práce; že stejné opatření, jež zvyšuje nabídku rukou, zvyšuje také poptávku po nich; z čehož plyne, že vaše snížení mezd je iluzorní. Nevidíte, že v zemi je před propouštěním i po něm 100 milionů franků odpovídajících 100 tisícům mužů; že veškerý rozdíl spočívá v tomto: před propouštěním dává stát 100 milionů franků 100 tisícům mužů za nicnedělání, po něm jim je dává za práci. Nevidíte nakonec, že ať už poplatník odevzdá své peníze vojákovi výměnou za nic, nebo pracovníkovi výměnou za něco, všechny konečné důsledky oběhu těchto peněz jsou v obou případech stejné; leč v druhém případě poplatník něco dostane, v prvním nedostane nic. – Výsledek: pro národ čistá ztráta.

Sofizma, které zde potírám, neobstojí ve zkoušce širší aplikace, která je prubířským kamenem každého principu. Nakonec, jestliže zvýšení stavu armády – po uvážení veškerých zájmů a s vědomím, že se vše kompenzuje –, představuje pro zemi zisk, proč nenaverbovat pod vojenský prapor rovnou celou mužskou populaci?


Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1669

Byli jste někdy svědky běsnění řádného občana Kuby Prosťáčka, když se jeho nezbednému synu podařilo rozbít okenní tabuli? Pokud jste takovému představení přihlíželi, zcela určitě jste si všimli, že všichni ostatní přihlížející, ať už jich bylo třeba třicet, jako by se domluvili a nebohému majiteli poskytli tuto stejnou útěchu: „Všechno zlé je k něčemu dobré. Takové nehody udržují hospodářství v chodu. Každý musí z něčeho žít. Jak by k tomu přišli sklenáři, kdyby nikdo nikdy žádné okno nerozbil?“

Za těmito projevy účasti se však skrývá celá teorie, kterou by bylo záhodno odhalit flagrante delicto v tomto jednoduchém případě, uvážíme-li, že se jedná o ten samý koncept, jenž bohužel vládne většině našich ekonomických institucí.

Dejme tomu, že na opravu škody se musí vynaložit šest franků. Pokud chce někdo tvrdit, že nehoda sklenářskému průmyslu přinese šest franků a toto hospodářské odvětví měrou šesti franků povzbudí, jsem s ním zajedno a nijak to nepopírám, usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svou práci, vydělá si šest franků, bude si mnout ruce a nezbedné dítě ze srdce blahořečit. To je to, co je vidět.

Pokud se však, jak tomu příliš často bývá, cestou dedukce dojde k závěru, že rozbíjení oken je dobrá věc, uvádí to do oběhu peníze a že z toho obecně plyne povzbuzení hospodářství, musím zvolat: „A dost!“ Vaše teorie končí u toho, co je vidět, a nebere do úvahy to, co není vidět.

Není vidět, že náš občan utrativ šest franků za nějakou věc, už je nemůže utratit za něco jiného. Není vidět, že pokud by nemusel vyměnit okno, vyměnil by kupříkladu své sešlapané střevíce nebo by do své knihovny přidal další knihu. Zkrátka by těch šest franků využil, což už teď nemůže.

Proveďme si tedy obecnou hospodářskou rozvahu.

Rozbije-li se okno, sklenářskému průmyslu se dostane vzpruhy v míře šesti franků; to je to, co je vidět.

Pokud by se bylo nerozbilo, vzpruhy v míře šesti franků by se dostalo průmyslu obuvnickému (či úplně jinému); to je to, co není vidět.

Pokud bychom uvážili to, co není vidět, poněvadž je to negativní jev, právě tak jako to, co je vidět, poněvadž je to jev pozitivní, pochopili bychom, že hospodářství obecně a národnímu pracovnímu trhu neplyne žádný užitek, ať už se okna rozbíjí, nebo ne.

Proveďme si nyní malou rozvahu Kuby Prosťáčka. Dle první hypotézy, jež počítá s rozbitým oknem, vydá šest franků a má, o nic více či méně než před tím, užitek z okenní tabule.

Podle té druhé, tedy pokud by k nehodě vůbec nedošlo, by šest franků vydal za obuv a měl by užitek jak z páru střevíců, tak i z okenní tabule.

Vzhledem k tomu, že Kuba Prosťáček tvoří součást společnosti, nutně z toho musíme vyvodit, že společnost jako celek přišla po úplné rozvaze práce a užitku o hodnotu rozbité okenní tabule.

Tím se přes zobecnění dostáváme k tomuto nečekanému závěru:
„Společnost o hodnotu nadarmo ničených věcí přichází,“ a k tomuto aforismu, z něhož budou protekcionistům vstávat vlasy na hlavě: „Ničení, rozbíjení a mrhání nevede ke vzpruze národního pracovního trhu,“ anebo stručněji: „Destrukce nepřináší zisk.“

Co na to říkáte, páni protekcionisté z Moniteur industriel,[2] co na to říkáte, vy stoupenci ctihodného pana Saint-Chamans,[3] který s takovou přesností vypočítal, jak by hospodářství těžilo z požáru Paříže úměrně tomu, kolik domů by se muselo znovu postavit?

S politováním jeho důvtipné propočty narušuji, a to tím spíše že jejich ducha protlačil do naší legislativy. Žádám jej však, aby vše přepočítal znovu a vedle toho, co je vidět při tom uvážil i to, co není vidět.

Čtenář se musí bez váhání přiklonit ke konstatování, že v tomto malém dramatu, které jsem předložil jeho pozornosti, nefigurují pouze dvě, ale tři osoby. První z nich, Kuba Prosťáček, představuje Spotřebitele, toho omezila destrukce na užívání jedné věci namísto dvou. Druhá postava, kterou zosobňuje Sklenář, nám ukazuje Výrobce, jehož pracovnímu odvětví nehoda napomáhá. Třetí zastupuje Ševce (či kteréhokoli jiného výrobce), jehož řemeslo nehoda stejnou měrou omezuje. Právě tato třetí osoba, která zůstává vždycky ve stínu a reprezentuje to, co není vidět, je základním článkem problému. To ona nám dává pochopit, jak absurdní je spatřovat v destrukci zisk. To ona nás brzy poučí, že není o nic méně absurdní spatřovat zisk v restrikci, jež konec konců není ničím jiným než částečnou destrukcí. – A tak, doberete-li se podstaty všech argumentů, které se v prospěch restrikce prosazují, naleznete nakonec vždy jen parafrázi tohoto lidového rčení: „Jak by k tomu přišli sklenáři, kdyby nikdo nikdy žádné okno nerozbil?“[4]

—————————————————————————————————
[2] Noviny protekcionisticky orientovaného Výboru pro ochranu národního průmyslu. (Pozn. překl.)

[3] Poslanec a státní rada za období restaurace vikomt Auguste de Saint-Chamans (1777–1861) zastával protekcionistické pozice a prosazoval obchodní bilanci. Saint-Chamansův proslulý výrok, který zde Bastiat cituje, pochází ze spisu Nouvel essai sur la richesse des nations (Nové pojednání o bohatství národů, 1824), který byl později začleněn do díla Traité ďéconomie politique (Rozprava o politické ekonomii, 1852). (Pozn. překl.)

[4] Viz XX. kapitola první řady Ekonomických sofizmat. (Pozn. fr. nakl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1665

Tento pamflet, který byl publikován v červenci roku 1850, je posledním textem, co Bastiat napsal. Veřejnosti ho sliboval přes rok. Jeho vydání nabralo zpoždění následovně. Nejprve autor text ztratil při stěhování z rue Choiseul do rue Alger. Po dlouhém a marném pátrání po rukopisu se rozhodl dílo napsat celé znovu a jako hlavní podklad pro své dokazování si vybral nedávno pronesené projevy z Národního shromáždění. Jakmile svůj úkol dovedl do konce, začal si vyčítat, že postupoval až příliš vážně, druhý rukopis spálil a sepsal ten, jejž přetiskujeme. (Pozn. fr. nakl.)


Jakýkoli čin, zvyk, instituce, zákon nemá v oblasti ekonomie následek jediný, nýbrž jich má celý sled. Jen ten prvý z nich je bezprostřední; projevuje se zároveň se svou příčinou, je vidět. K těm ostatním dojde až postupně, nejsou vidět; můžeme mluvit o štěstí, podaří-li se nám je předvídat.

Rozdíl mezi špatným a dobrým Ekonomem spočívá právě v tomto: ten první se omezuje na následek viditelný; ten druhý dbá jak následku, který je vidět, tak i těch, co je nutno předvídat.

To je ovšem ohromný rozdíl, neboť téměř vždy totiž dochází k tomu, že zatímco bezprostřední následek je příznivý, ty pozdější bývají neblahé a vice versa. – Z toho vyplývá, že špatný Ekonom sleduje malý prospěch v přítomnosti, po němž přijde velké budoucí zlo, kdežto správný Ekonom sleduje velký prospěch budoucí i za cenu malého zla v přítomnosti.

Tak to ostatně chodí i v oblastech hygieny a morálky. Čím sladší je první plod nějakého zvyku, tím trpčí bývají obvykle ty ostatní. Vezměte si takovou prostopášnost, lenost, marnotratnost. Pokud se člověk v nadšení nad tím následkem, co je vidět, ještě nenaučil rozpoznat ten, co není vidět, oddá se zhoubným návykům nejen z přirozeného sklonu, ale také záměrně.

To vysvětluje neodvratně smutný vývoj lidstva. Nevědomost obklopuje jeho kolébku; rozhoduje se tudíž ve svých činech pod vlivem jejich prvních následků, těch jediných, co při svém vzniku mohlo vidět. Teprve časem se naučilo dbát těch ostatních. Tuto lekci mu dali dva docela rozdílní učitelé: Zkušenost a Předvídavost. Zkušenost regíruje účinně, ale krutě. O veškerých následcích činu nás poučuje tak, že nás je nechává pocítit, a my, poté co se popálíme, nakonec nutně pochopíme, že oheň pálí. Tohoto příkrého lékaře bych rád nahradil, jak jen to bude možné, lékařem přívětivějším: Předvídavostí. Z tohoto důvodu přehlédnu následky několika ekonomických jevů a budu při tom vedle sebe klást to, co je vidět, a to, co není vidět.


Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1663