„Budiž proklety stroje! Jejich rok od roku narůstající výkon odsuzuje miliony dělníků k Bídě, protože jim bere práci, s prací plat, s platem i Chléb! Proklety budiž stroje!“

Hle, jaký povyk se strhl z Předsudku obyčejného lidu a jeho ozvěna se rozléhá tiskem.

Ovšem zatracovat stroje znamená zatracovat lidského ducha! Skutečnost, že se najde člověk, kterého taková doktrína nechá klidným, mě uvádí do rozpaků.[19]

Je-li totiž v konečném důsledku pravdivá, co z ní logicky vyplývá? Aktivita, blahobyt, bohatství a štěstí jsou vlastní pouze lidem hloupým, se strnulou myslí, kterým se od Boha nedostalo zhoubného daru myšlení, pozorovaní, plánování, vynalézavosti, dosahování maximálních výsledků s minimálními prostředky. Hadry, mrzké chatrče, chudoba a hladovění oproti tomu patří k nevyhnutelnému údělu každého národa, co v železe, ohni, větru, elektřině, magnetismu, v zákonech chemie a mechaniky, jedním slovem v přírodních silách, hledá a nachází přídavek k silám vlastním. A zde je na místě s Rousseauem prohlásit: „Myslící člověk je zvrhlé zvíře.“

A to není vše: je-li tato doktrína pravdivá a vzhledem k tomu, že všichni lidé přemýšlí a vynalézají, všichni se fakticky od první do poslední minuty svého života nepřetržitě pokoušejí přírodní síly využívat k tomu, aby udělali víc za vynaložení menšího úsilí, ulevili práci své, nebo těch, kterým za ni platí, aby dosáhli co možná nejvyšší míru uspokojení za co možná nejnižší míry práce, pak z toho nutně vyplývá, že veškeré lidstvo se žene k úpadku právě kvůli této inteligentní snaze o pokrok, jež každého člověka jen sužuje. Na základě statistiky by se pak nutně muselo odvodit, že obyvatelé Lancastru z této pravlasti strojů utečou hledat práci do Irska dosud stroji nedotčeného, a na základě historie zas, že barbarství zatemňuje období civilizace, která zas rozkvétá v dobách nevědomosti a barbarství.

Ve změti těchto protichůdných tvrzení nás cosi bezpochyby šokuje a varuje, že tento problém skrývá prvek rozřešení, který nebyl dostatečně rozvinut.

Hle, v čem spočívá celé tajemství: za tím, co je vidět, leží to, co není vidět. Pokusím se to osvětlit. Mé dokazování však bude jen opakováním již řečeného, neboť se jedná o jeden a ten samý problém.

Lidé z přirozeného sklonu vyhledávají, nezabrání-li se jim v tom násilím, láci — tedy to, co jim ušetří práci a zároveň poskytne stejné uspokojení — ať už tato výhoda pochází od dovedného Výrobce zahraničního, nebo od dovedného Výrobce užívajícího stroje.

Teoretická námitka, která se proti tomuto sklonu vznáší, je v obou případech stejná. V prvém i druhém případě se mu vytýká, že pod jeho vlivem na část pracovního trhu napohled dopadne nečinnost. Vězte tedy, že nezpůsobuje nečinnost, nýbrž ona pracovní místa uvolňuje pro činnost jinou.

Z toho důvodu se před něj v obou případech staví praktická překážka, násilí. Zákonodárce zapovídá zahraniční konkurenci a zakazuje konkurenci strojů. — Existuje snad jiný způsob, jak přirozený sklon všech lidí zastavit než ten, že se jim odebere svoboda?

Pravda, v mnoha zemích zákonodárce udeří pouze na jednu z těchto dvou konkurencí a spokojí se s tím, že nad druhou naříká. To dokazuje jedinou věc, totiž že v oné zemi je zákonodárce nedůsledný. To by nás však nemělo překvapovat. Ubírá-li se člověk špatnou cestou, je vždy nedůsledný, jinak by lidstvo vyhynulo. Nikdy jsme nebyli, ani nebudeme svědky toho, že by byl nějaký mylný princip doveden až do konce. Na jiném místě jsem poznamenal, že nedůslednost je hranicí absurdity. Mohl bych k tomu dodat, že je také zároveň jejím důkazem.

Přistupme k našemu dokazování; nebude dlouhé.

Kuba Prosťáček měl dva franky, které nechal vydělat dvěma dělníkům.

Znenadání si představí soustavu lan a závaží, které práci zkrátí na polovinu.

Dosáhne tím stejného užitku, ušetří jeden frank a propustí jednoho z dělníků.

Propustí jednoho z dělníků; to je to, co je vidět.

Maje na očích pouze toto, jeden by řekl: „Hle, jaká bída z pokroku civilizace plyne, jakou zhoubu přináší rovnosti svoboda. Lidská mysl dosáhla nějaké vymoženosti a hned vzápětí jeden dělník navždy padá do propasti chudoby. Možná však bude Kuba Prosťáček nadále zaměstnávat oba dělníky, ale bude jim dávat jen po 10 sou, budou si totiž konkurovat

a nechají se najmout za nižší cenu. Tímto způsobem se z bohatých stávají bohatší a z chudých chudší. Společnost se musí přetvořit.“

Nádherný závěr, co dělá čest předešlému úvodu.

Ovšem úvod a závěr – to vše je naštěstí mylné, protože za tou polovinou jevu, co je vidět, se skrývá druhá polovina, co není vidět.

Nevidíme frank, který Kuba Prosťáček ušetří ani nezbytné důsledky této úspory.

Kuba Prosťáček díky svému vynálezu zaplatí k tomu, aby dosáhl určitého užitku, za pracovní sílu pouze frank a další frank mu zbude.

Najde-li se tedy na světě dělník nabízející své nečinné ruce, jistě se také najde i kapitalista nabízející svůj nečinný frank. Tyto dva články se najdou a sloučí.

Je nabíledni, že vztah mezi nabídkou a poptávkou práce, mezi nabídkou a poptávkou platu se vůbec nezměnil.

Vynález a jeden dělník zaplacený prvním frankem nyní vykonávají práci, kterou předtím vykonávali dělníci dva.

Druhý dělník, původně zaplacený druhým frankem, se teď zaměstnává něčím novým.

Co se tedy na světě změnilo? Národnímu hospodářství se dostalo o statek navíc, jinými slovy vynález pro lidstvo představuje bezplatnou vymoženost, bezplatný zisk.

Z formy, jíž jsem své dokazování obdařil, by si člověk mohl vyvodit tyto důsledky:

„Veškeré plody pocházející ze strojů sklízí jen a jen kapitalista. Námezdní třída, jež na sobě zavedení strojů pocítí jen přechodně, z nich nikdy zisk mít nebude, protože podle vás samých dojde jen k realokaci části národní práce, aniž by jí, pravda, ubylo, ale také jí nepřibude.“

Účelem tohoto dílka není rozřešit všechny námitky. Jeho jediným záměrem je vyvrátit velmi nebezpečný a nadmíru rozšířený předsudek obyčejného lidu. Chtěl jsem dokázat, že nový stroj neuvolní jen určitý počet paží, nutně zároveň uvolní prostředky na jejich zaplacení. Tyto ruce a prostředky se sloučí ve výrobě něčeho, což by před vynálezem nebylo možné; z toho vyplývá, že konečný důsledek vynálezu představuje zvýšení uspokojených potřeb za stejné míry práce.

Kdo z tohoto zvýšení uspokojených potřeb těží?

Ano, v první řadě kapitalista, vynálezce, ten první, kdo s úspěchem použije stroj, který je odměnou jeho génia a odvahy. Ať už úsporu, kterou v tomto případě, jak jsme viděli, učiní na výrobních                                                                         

nákladech, vydá jakýmkoli způsobem (a vždy ji vydá), ta zaměstná právě tolik rukou, kolik jich uvolnil stroj.

Konkurence jej však brzy donutí, aby prodejní cenu snížil v rozsahu samotné úspory.

Pak už z prospěchu vynálezu netěží vynálezce, nýbrž ten, kdo si jej koupí: spotřebitel, veřejnost včetně dělníků, jedním slovem lidstvo. Není vidět, že Úspora, z níž těží všichni spotřebitelé, utváří fond, z něhož mohou platy náhradou načerpat to, co vysušil stroj.

Vrátíme-li se k předchozímu příkladu, Kuba Prosťáček tedy obdrží výrobek, přičemž za mzdy utratí dva franky.

Díky vynálezu ho pracovní síla přijde už jen na jeden frank.

Dokud tento specifický výrobek prodává za stejnou cenu, jeho zhotovení zaměstná o dělníka méně, to je to, co je vidět; ovšem frank, který Kuba Prosťáček ušetřil, zaměstná o dělníka navíc: to je to, co není vidět.

V momentě, kdy je Kuba Prosťáček v důsledku přirozeného chodu věcí nucen snížit cenu výrobku o jeden frank, neušetří už nic; už nevloží jeden frank do národního hospodářství tím, že by zadal nějakou výrobu. V tomto ohledu jej však nahradí ten, kdo onen frank získá, tedy lidstvo. Kdokoli si Kubův výrobek koupí, zaplatí o frank méně, jeden frank ušetří a nutně tuto úsporu použije ve prospěch mzdového fondu: to je to, co není vidět.

V otázce strojů se nabízelo i další řešení založené na faktech.

Mohli jsme slyšet: „Stroj zmenšuje výrobní náklady a snižuje cenu výrobku. Snížení ceny vyvolává zvýšení spotřeby, ta si žádá zvýšení produkce a nakonec i nasazení stejného počtu dělníků, či dokonce víc, než jich bylo třeba před zavedením vynálezu. Jako důkaz se uvádí polygrafie, přádelnictví, tisk atd.“

To není vědecké dokazování.

Nutně by z toho vyplývalo, že bude-li spotřeba toho specifického výrobku, o který běží, zcela nebo zhruba neměnná, zavedení strojů by bylo na úkor zaměstnanosti. — A tak tomu není.

Dejme tomu, že v určité zemi nosí všichni lidé klobouk. Podaří-li se s pomocí stroje snížit jejich cenu o polovinu, neplyne z toho nutně, že jejich spotřeba stoupne na dvojnásobek.

Bude se v takovém případě tvrdit, že část národního trhu práce bude stižena nečinností? Na základě soudu obyčejného lidu ano.

Podle mě však nikoli; třebaže se v oné zemi nekoupí ani o klobouk navíc, celkový mzdový fond na tom nijak tratit nebude; o co méně půjde do kloboučnického průmyslu, o to vyšší bude Úspora všech spotřebitelů, z níž půjdou platy pracovní síle odstavené zavedením stroje, což podnítí nový rozvoj ve všech průmyslových odvětvích.

A tak to chodí. Pamatuju noviny za 80 franků, nyní stojí 48. To pro předplatitele znamená úsporu 32 franků. Není jisté, nebo alespoň nutné, že oněch 32 franků zamíří zpět do novinového průmyslu; ovšem je jisté a nutné, že pokud nezamíří tam, zamíří jinam. Jeden si pořídí více novin, druhý se lépe nají, třetí se lépe oblékne, čtvrtý si obstará lepší nábytek. Tak jsou všechna hospodářská odvětví propojena. Tvoří rozsáhlý celek, jehož jednotlivé části komunikují tajnými kanály. Co se ušetří na jedné, přináší prospěch částem všem. Důležité je dobře pochopit, že úspory nikdy, ale nikdy nejdou na úkor pracovního trhu a mezd.


[19] Viz kapitoly XVI. a XVIII. první řady Ekonomických sofismat. (Pozn. fr. nakl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2016)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1688