Co je vidět a co není vidět (2016): 12. Právo na práci, právo na zisk

„Bratři, složte se mezi sebou, abyste mi mohli dát práci za vámi ur- čenou cenu.“ To je právo na práci, Socialismus elementární čili ten prvního stupně.

„Bratři, složte se mezi sebou, abyste mi mohli dát práci za mnou určenou cenu.“ To je právo na zisk, Socialismus rafinovaný čili ten druhého stupně.

První i druhý z nich přežívá díky těm svým následkům, co jsou vidět. Zacházejí na ty své následky, co nejsou vidět.

To, co je vidět, jsou práce a zisky podnícené daněmi uvalenými na veřejnost. To, co není vidět, jsou práce a zisky, co by způsobil ten samý příspěvek, pokud by zůstal u poplatníků.

V roce 1848 vystavilo Právo na práci na určitý čas dvojí tvář. To stačilo k tomu jej v očích veřejného mínění znevážit.

Jedna z těchto tváří se nazývala: národní dílny. Druhá zase: 45 centimů.[24]

Den co den proudily z rue Rivoli do národních dílen miliony franků. To je ta pěkná strana mince.

A zde máme její rub. K tomu, aby mohly z kasy miliony proudit, musely tam nejprve natéci. Z toho důvodu se organizátoři Práva na práci obrátili na daňové poplatníky.

Nuže, sedlák si řekne: „Musím zaplatit 45 centimů. Odřeknu si tedy nějaké ošacení, nedám meliorovat pole a opravit dům.“

Venkovský nádeník si pomyslí: „Pán si odepře ošacení, a tak bude mít švec méně práce; pán nedá meliorovat pole, méně práce bude mít i kopáč; nedá si spravit dům, a tak budou mít méně práce truhlář a zedník.“

Bylo tudíž dokázáno, že na jedné věci se dvakrát vydělat nedá a že k práci hrazené vládou dochází na úkor práce, kterou hradí daňový poplatník. Jakmile vyšlo najevo, že Právo na práci je stejně tak iluzorní jako nespravedlivé, byla to jeho smrt.

Nicméně právo na zisk, které není nic jiného než nadsazené Právo na práci, stále přežívá a výtečně se mu daří.

Není v roli, již společnosti přisoudil protekcionista, cosi hanebného? Vlastně jí říká:

„Musíš mi nezbytně poskytnout práci, a nadto práci výnosnou. Já hlupák si vybral průmyslové odvětví, kde končím s desetiprocentní ztrátou. Jestliže na mé krajany uvalíš daň o výši 20 franků a odevzdáš mi ji, má ztráta se rázem přemění v zisk. Vždyť každý má Právo na zisk; jsi mi tím povinována.“

Společnost, jež tomuto sofistovi nastaví ucho, vezme na svá bedra daně, aby mu učinila zadost, a neuvědomuje si, že ztráta, kterou dané odvětví zakusí, není o nic méně ztrátou, když jsou ostatní nuceni ji zahladit. Tato společnost si podle mého soudu břímě, jež na ni uvalili, zasluhuje.

Podobně můžeme vidět na četných tématech, která jsem prošel, že nezná-li člověk politickou ekonomii, nechá se oslnit bezprostředním následkem určitého jevu; pokud se s ní obeznámí a pojme do své my- sli, pak bude předvídat souhrn všech následků, těch bezprostředních i těch budoucích.[25]

Mohl bych zde podobné zkoušce podrobit hromadu dalších pro- blémů. Odrazuje mne však od toho monotónnost vždy jednotvárného důkazu a omezím se na to, že na Politickou ekonomii budu aplikovat to, co Chateaubriand tvrdí o Historii:

„V historii existují dva druhy následku: ten první – bezprostřední – je znát ihned, ten druhý – vzdálený – zprvu zpozorovat nelze. Tyto důsledky si často odporují; jedny plynou z naší moudrosti krátkodeché, druhé z moudrosti dlouhodobé. Čin Prozřetelnosti se vyjeví až po činu lidském. Za člověkem se zdvihá Bůh. Popírejte dle libosti tuto svrchovanou moudrost, nemusíte souhlasit s jejím působením, slovíčkařit, nazývat ‚silou okolností‘, nebo ‚rozumem‘ to, co obyčejný lid nazývá ‚Prozřetelností‘; pohlédněte avšak vždy na konec dokonané události a uvidíte, že vedla k opaku toho, co se očekávalo, nebyla-li od samého počátku založena na morálce a spravedlnosti.“


[24] Nový režim ustanovený po únorové revoluci financoval národní dílny, aby se tak vypořádal s nezaměstnaností, zároveň však také zvýšil sazbu nepřímého zdanění o 45 centimů. Dílny se ukázaly být neuspokojivým řešením problému nezaměstnanosti, jednalo se vlastně o fraškovitý systém dávek za málo práce, či dokonce za práci žádnou. Když se rozhodlo národní dílny zrušit a najít nezaměstnaným místa v armádě, v oblasti veřejných prací a v soukromém sektoru, pařížští pracující, rozlícení tím, že vláda zradila „právo na práci“, povstali a byli po lítých bojích v červnu roku 1849 poraženi. (Pozn. překl.) Marxistická historiografie prezentovala tuto revoltu jako první ryze proletářskou revoluci v dějinách lidstva, v níž proletariát poprvé bojoval za jasně uvědomělé zájmy své vlastní třídy, a nikoliv za zájmy buržoazie, jak tomu bylo za předešlých revolucí. Vzhledem k výše popsanému – a marxisty cudně zamlčovanému – charakteru činnosti v národních dílnách se nabízí závěr, že oním „třídním zájmem“ proletariátu nebylo ani tak „právo na práci“ jako spíše „právo na lenost“ (jak tomu ostatně nasvědčuje pozdější stejnojmenný programový spis Marxova zetě Paula Lafargua). Objektivní stanovisko k červnové revoltě lze najít například v Citové výchově Gustava Flauberta, kterého nijak nelze podezírat z nedostatku soucitu vůči chudým a dělným lidem. (Druhou část poznámky přebíráme z předchozího překladu téhož díla od Jána Pavlíka)

[25] Pokud by všechny následky nějakého činu dopadaly na jeho původce, ponaučili bychom se vbrzku. Tak tomu ale není. Někdy ty dobré a viditelné následky dopadají na nás, zatímco ty špatné a neviditelné na druhé a o to více jsou pro nás neviditelné. Musí se tedy čekat na reakci těch, na které dopadají špatné následky onoho činu. To někdy nějaký čas trvá, čímž se prodlužuje vláda omylu.

Někdo vykoná určitý skutek, jenž vede k dobrým následkům v jeho prospěch o hodnotě 10 a k následkům špatným o hodnotě 15, které se přerozdělí mezi 30 jeho bližních, takže na každého z nich dopadne ½. – Celkově se jedná o ztrátu a zákonitě musí přijít reakce. Musíme si však uvědomit, že na ni budeme čekat tím déle, o co více je to špatné rozptýleno v davu a čím více je to dobré soustředěno v jediném bodě. Nepublikovaný fragment autora: text poznámky. (Pozn. fr. nakl.).