Rubrika: Co je vidět a co není vidět

Společnost představuje celek služeb, jež si lidé navzájem nuceně či z vlastní vůle poskytují, tedy celek služeb veřejných a služeb soukromých.

Ty první, zaváděné a regulované zákonem, který není vždy jednoduché, je-li  tomu  třeba,  změnit,  mohou  s jeho pomocí o dlouhou dobu přežít vlastní užitečnost a zachovat si při tom pojmenování veřejné služby, třebaže už nadále nejsou vůbec službami, ba dokonce veřejnost jen trápí. Ty druhé spadají do domény vůle a osobní odpovědnosti. Po vzájemné dohodě jeden každý poskytuje a užívá, co chce a co si může dovolit. Vždycky se u nich předpokládá reálná užitečnost přesně měřitelná na základě jejich porovnávací hodnoty.

Právě z toho důvodu na ty první tak často doléhá strnulost, zatímco ty druhé se podvolují zákonu pokroku.

S ohledem na to, že přehnaný rozvoj veřejných služeb vede k plýtvání sil a do nitra společnosti zavádí zhoubný parazitismus, je až s podivem, že několik moderních sekt[14] připisuje tento ráz soukromým službám, těm svobodným, a snaží se z povolání učinit funkce. Tyto sekty ostře vystupují proti těm, jež nazývají zprostředkovatelé. S radostí by kapitalistu, bankéře, spekulanta, podnikatele, obchodníka drobného i velkoobchodníka odstranily, kladou jim totiž za vinu, že se vklínili mezi produkci a spotřebu s cílem obé odírat, aniž by jim jakkoli přidávali na hodnotě. — Ještě raději by sektáři práci, již vykonávají jejich nepřátelé, převedli, protože ta se úplně zrušit nedá, na Stát.

V tomto ohledu tkví sofizma socialistů v tom, že veřejnosti ukážou, co zprostředkovatelům výměnou za jejich služby platí, a zatají, kolik by se muselo za to samé hradit státu. Pořád tentýž boj mezi tím, co bije do očí, a tím, co lze nahlédnout pouze myslí, mezi tím, co je vidět, a tím, co není vidět.

Socialisté ve snaze rozšířit svou zhoubnou teorii uspěli zejména v roce 1847, kdy panoval nedostatek základních potravin.[15] Věděli velmi dobře, že i ta nejabsurdnější propaganda má u lidí, co strádají, vždycky alespoň nějakou šanci na úspěch; malesuada fames.[16]

Za pomoci velkých slov vykořisťování člověka člověkem, spekulace s hladem a šmelina se jali obchod očerňovat a zamlčovat jeho blahodárné účinky.

Ptali se: „Proč nechávat starost o dovoz zásob ze Spojených států a z Krymu v rukou obchodníků? Proč se zásobovací služby a vytváření záložních skladišť neujmou Stát, departementy a obce? Prodávaly by za nákupní cenu a lid, nebohý lid, by byl osvobozen od poplatku, jejž odvádí svobodnému, tedy egoistickým, individualistickým a anarchistickým obchodníkům.

Poplatek, který lid odvádí obchodníkům, to je to, co je vidět. Poplatek, co by lid v socialistickém systému odváděl Státu nebo jeho zástupcům, to je to, co není vidět.

V čem spočívá onen domnělý poplatek, jejž lid odvádí obchodníkům? V následujícím: dva lidé si zcela svobodně pod tlakem konkurence za dojednanou cenu vzájemně poskytnou službu.

Nachází-li se hladový žaludek v Paříži a obilí, které jej může uspokojit, v Oděse, strádání neustane, dokud se obilí nepřiblíží k žaludku. K tomu může dojít třemi způsoby: 1. Hladovějící se mohou sami vydat najít obilí; 2. Mohou se spolehnout na ty, co toto zaměstnání vykonávají; 3. Mohou se složit a úkonem pověřit státní úředníky.

Který z těchto tří způsobů je ten nejvýhodnější?

Vzhledem k tomu, že si lidé všech dob a ve všech zemích, zejména v těch svobodnějších, osvícenějších a zkušenějších, dobrovolně vybrali ten druhý, přiznávám, že z mého hlediska to dostačuje k tomu, abych předpokládal to samé. Má mysl se zpěčuje připustit možnost, že se by lidstvo v otázce, jež se ho dotýká natolik zásadním způsobem, mohlo mýlit.[17]

Podívejme se však na to blíže.

Samo sebou není proveditelné, aby se 36 milionů obyvatel vydalo do Oděsy pro obilí, jež potřebují. První způsob je k ničemu. Spotřebitelé nemohou jednat sami za sebe, musí se obrátit na zprostředkovatele, ať už na státní úředníky, nebo na obchodníky.

Podotkněme však, že tento první způsob by byl nejpřirozenější. V podstatě přísluší tomu, kdo hladoví, aby si sehnal obilí sám. Jedná se o úsilí, které se týká pouze jeho samého; jedná se o službu, jíž je povinován sám sobě. Pokud mu někdo jiný, ať už z jakéhokoli titulu, tuto službu prokáže a vezme na sebe jeho námahu, má právo na kompenzaci. Tímto svým výkladem chci konstatovat, že zprostředkovatelské služby v sobě obnáší princip odměny.

Ať je tomu jakkoli, uvážíme-li, že je nutné obrátit se na toho, jehož socialisté nazývají parazitem, který z nich pak má menší požadavky, obchodník, nebo státní úředník?

Obchod (budu jej pokládat za svobodný, jinak by nemělo smysl v jeho prospěch argumentovat), respektive obchodníci dle mého ve vlastním zájmu obvykle sledují roční období, den ze dne zjišťují stav sklizně, shromažďují informace ze všech koutů světa, předvídají potřeby, činí preventivní opatření. Mají k dispozici připravené lodě, obchodní partnery na všech stranách a jejich bezprostředním zájmem je co nejvýhodněji nakoupit a dosáhnout co nejvyšších výsledků za vynaložení co nejméně námahy. V daném okamžiku potřeby se zásobováním Francie zabývají nejen obchodníci francouzští, ale obchodníci z celého světa; a pokud jejich vlastní zájem způsobí, že svému úkolu za co nejmenších nákladů neodvratně dostojí, vzájemná konkurence stejně neodvratně způsobí, že ze všech ušetřených nákladů budou těžit spotřebitelé. Jakmile obilí dorazí, je v zájmu obchodníka prodat jej co nejdříve, aby zmírnil rizika, vydělat a začít nanovo, naskytne-li se příležitost. Potraviny distribuuje po celé zemi a vycházeje z porovnání cen, začíná vždy na místě, kde se cena zvedla nejvýše, to jest tam, kde se potřeba projevuje nejcitelněji. S ohledem na zájem hladovějících si tedy nelze představit lépe promyšlenou organizaci, jejíž půvab, který socialistům uniká, vyplývá právě z toho, že je svobodná. — Ano, spotřebitel musí obchodníkovi uhradit náklady na dopravu, překládky zboží, jeho skladování, provizi atd.; ovšem v kterém zřízení není ten, kdo obilí požívá, povinován uhradit náklady potřebné k tomu, aby mu bylo dostupné? Nadto se musí zaplatit odměna za prokázanou službu, co se však týče jejího podílu, ten sráží na minimum konkurence; co se týče její oprávněnosti, bylo by podivné, kdyby pařížští řemeslníci nepracovali pro marseillské obchodníky, když marseillští obchodníci pracují pro pařížské řemeslníky.

A co by se stalo, kdyby obchodníky podle vynálezu socialistů zastoupil Stát? Rád bych, aby mi někdo ukázal, v čem pak veřejnost ušetří. Ušetří na nákupní ceně? Jen si představte, že v určitý den, v okamžik potřeby do Oděsy dorazí zástupci 40 tisíc obcí; jen si představte, jaký dopad to bude mít na ceny. Ušetří tedy na nákladech? Bude snad potřeba méně lodí, méně námořníků, méně překládek, méně uskladnění, anebo budou od placení všech těchto položek osvobozeni? Ušetří na zisku obchodníků? Pojedou snad oni zástupci do Oděsy zadarmo? Budou cestovat a pracovat na principu bratrství? Nebudou potřebovat z něčeho žít? Neměl by se jim zaplatit čas? Myslíte, že to tisíckrát nepřevýší ty dvě, tři procenta, tedy sazbu, již si vydělá a za niž ručí obchodník?

A potom, představte si, jak obtížné by bylo vybrat tolik na daních, přerozdělit tolik potravin. Pomyslete na nespravedlnosti a zpronevěry s takovým podnikem nerozlučně spojené. Považte, jakou odpovědnost by vláda nesla.

Socialisté, kteří s těmito bláznivostmi přišli a v dobách nepříznivých je vnukli masám, se velkoryse prohlašují za pokrokáře a hrozí, že díky úzu – tomuto jazykovému tyranu – se ono slovo a význam, jenž nese, ustálí. Pokrokáři! To by znamenalo, že tito pánové dohlédli dále nežli obyčejný lid; mají jedinou chybu, přespříliš své století předstihli; a nenastal-li ještě čas na zrušení některých svobodných, údajně příživnických, služeb, pak jen pochybením veřejnosti, která je za socialismem pozadu. Podle mého nejlepšího vědomí a svědomí je pravda pravý opak a nevím, do kterého barbarského století by bylo třeba sestoupit, abychom se v této záležitosti dostali na úroveň socialistických poznatků.

Moderní sektáři proti současné společnosti bez ustání staví sdružení. Uniká jim však, že moderní společnost v rámci svobodného zřízení představuje opravdové sdružení na mnohem vyšší úrovni než všechny ty, co se vynořují z bujných představ socialistů.

Osvětleme to příkladem:

K tomu, aby se člověk ráno mohl obléci, je nutné, aby byl před tím nějaký kus půdy ohraničen, obdělán, vysušen, zorán a oset určitým druhem rostliny; tu musí spást stádo, z něj se musí získat vlna, ta se musí upříst, utkat, obarvit a přeměnit na sukno; sukno se musí nastříhat a z dílů ušít oblečení. Sled těchto činností v sobě zahrnuje spoustu dalších; počítá se totiž se zapojením orebního nářadí, ovčínů, továren, uhlí, strojů, povozů atd.

Pokud by společnost nebyla dosti reálným sdružením, ten, kdo chce oblečení, by byl nucen pracovat v odloučení od ostatních, tedy musel by sám vykonat bezpočet úkonů z řady jmenovaných, od prvního úderu motykou, jímž se řada počíná, do posledního stehu jehlou, který ji uzavírá.

Jednotlivé úkony se však díky potřebě sdružovat se, která je distinktivní charakteristikou lidského druhu, rozvrhly mezi velké množství pracujících, k obecnému dobru se dělí čím dál víc a podle toho, jak spotřeba stoupá, určitý specializovaný úkon může podnítit nové hospodářské odvětví. Následně dochází k přerozdělení produktu, při němž se postupuje na základě podílu hodnoty, kterou každý přispěl ke konečnému dílu. Není-li toto sdružení, pak se ptám, co jím je?

Povšimněte si, že žádný z pracujících nevykřesal ani nejmenší částečku suroviny z ničeho, takže jsou ve společném záměru omezeni na vzájemnou službu a pomoc; všichni se tedy dají považovat, jeden ve vztahu k druhému, za zprostředkovatele. Jestliže v průběhu celého podniku nabere doprava tolik na důležitosti, že zaměstná jednu osobu, spřádání druhou, tkaní třetí, proč by se ta první měla považovat za více příživnickou než zbylé dvě? Není snad dopravy zapotřebí? A ten, co ji obstará, neobětuje tomu svůj čas a úsilí? Neušetří tím čas a úsilí svým druhům? A co se těch týče, dělají více, nebo něco jiného než on? Nejsou ti všichni stran odměny, tedy vlastního podílu na konečném produktu, podřízeni stejnou měrou zákonu smluvní ceny? Neprobíhá tato dělba práce a nedochází k těmto úmluvám zcela svobodně a k obecnému dobru? K čemu by nám pak bylo, kdyby socialisté pod záminkou organizace despoticky smetli dobrovolné úmluvy, zarazili dělbu práce, snahy společné nahradili snahami jednotlivců a pokrok civilizace obrátili vzad?

Je snad sdružení, jak jsem ho zde popsal, o to méně sdružením, jestliže do něj každý vstupuje a vystupuje z něj svobodně, vybírá si v něm své místo, usuzuje a smlouvá za sebe a na vlastní zodpovědnost, vnáší do něj hybnou sílu a garanci osobního zájmu? Má-li si sdružení zasloužit své označení, potřebuje snad samozvaného reformátora, aby nám vnucoval svůj recept i vůli a měl se při tom takříkajíc za esenci všeho lidství?

Čím více tyto pokrokářské školy zkoumáme, tím více docházíme k přesvědčení, že stojí na jediném základu: na nevědomosti, jež se má za neomylnou a domáhá se ve jménu této neomylnosti despotismu.

Nechť mi prosím čtenář promine toto odbočení. Za časů, kdy horlení proti zprostředkovatelům, uniknuvší z knih přívrženců Saint-Simona, Fouriera a Cabeta, zaplavilo noviny i tribuny a vážně ohrožuje svobodu práce i obchodu, snad nebylo úplně od věci.

————————————————————————————————

[14] Bastiat své ideové protivníky – socialisty či přívržence restrikcí – často nepojmenovává přímo, nýbrž sahá po ironických nálepkách, přičemž souvislosti obvykle vyplynou z celku textu. Anglický překlad i předchozí překlad český jsou mnohem explicitnější. (Pozn. překl.)

[15] Roky 1846 a 1847 byly ve znamení špatného počasí, což vedlo v severní a západní Evropě k neúrodě obilí a brambor. Ve Francii se rok 1847 zapsal jako „rok drahého chleba“ – cena obilí se v poměru k předchozím létům zdvojnásobila, na venkově propukaly nepokoje. Neúroda řetězovou reakcí zasáhla celé hospodářství a přerostla ve finanční krizi. (Pozn. překl.)

[16] Hlad je špatný rádce. Pochází z Vergiliovy Aeneidy (VII. kniha, verš 276). (Pozn. překl.)

[17] Autor se ve svém díle často dovolává předpokládané pravdy, která vyplývá ze všeobecného souhlasu, jenž se zrcadlí v obvyklém způsobu jednání všech lidí. (Pozn. fr. nakl.)

Je zcela přirozené, že národ určitý velký podnik poté, co se ubezpečí o jeho přínosu obci, uskuteční prostřednictvím výnosu z veřejných příspěvků. Trpělivost mi však dochází, zaslechnu-li na podporu takového usnesení citovat tuto šerednou ekonomickou mýlku: „Ostatně se jedná o prostředek, jak dělníkům vytvořit pracovní místa.“

Stát otevře silnici, dá postavit palác, opravit ulici, vyhloubit průplav; a tím dá práci určitým dělníkům, to je to, co je vidět; jiným dělníkům však práci odnímá, to je to, co není vidět.

Dejme tomu, že probíhá stavba nové silnice. Každé ráno přichází tisíc dělníků, každý večer se vrací domů a odnáší si plat, o tom není sporu. Tito dobří lidé by však k práci ani mzdě nepřišli, pokud by stavba silnice nebyla nařízena a nebyly odhlasovány peněžní fondy; o tom také není sporu.

Ale je to opravdu všechno? Nezahrnuje podnik celkem vzato ještě něco jiného? Snesou se snad v momentě, kdy pan Dupin[11] pronese ona obřadná slova „Shromáždění přijalo návrh“, zázrakem miliony na měsíčním paprsku přímo do truhlic pánů Foulda[12] a Bineaua[13]? Nemusí Stát k tomu, aby se dílo, jak se říká, zdárně dovedlo do konce, zaopatřit stejně jako výdej i příjem, nechat poslat výběrčí na venkov a poplatníky nechat odvést příspěvek?

Prozkoumejme tedy problém z obou stran. Poukazujete-li na účel, na nějž odhlasované miliony vynakládá vláda, neopomínejte účel, na který by ty samé miliony byli vynaložili – a už nemohou – poplatníci. Pochopíte tak, že veřejný podnik je mince o dvou stranách. Na té první je vyobrazen dělník v plné práci a devíza: To, co je vidět; na té druhé dělník bez práce nezaměstnaný a devíza: To, co není vidět.

Sofizma, jež v tomto spisu potírám, je s ohledem na veřejné práce o to nebezpečnější, že slouží k obhajobě těch nejšílenějších podniků a marnotratností. Jsou-li železnice nebo most užitečné, stačí na tuto užitečnost odkázat. Co si ale počít, když to provést nelze? Pak se přistupuje k této mystifikaci: „Dělníkům se musí obstarat práce.“

Po těchto slovech se nařídí na Martově poli vybudovat a hned zase odstranit terasy. Velký Napoleon, jak známo, považoval svůj příkaz hloubit příkopy a obratem je zase zasypávat za filantropický skutek. Však také říkával: „Co sejde na výsledku? Soustřeďme se pouze na bohatství šířící se mezi pracujícími vrstvami.“

Přistupme k meritu věci. Peníze nás šálí. Požaduje-li se od všech občanů příspěvek na společnou věc ve formě peněz, ve skutečnosti se od nich žádá příspěvek v naturáliích; zdaněnou částku si totiž každý z nich obstará prací. Nuže, dalo by se pochopit, že se shromáždí všichni občané k tomu, aby přispěli k uskutečnění díla užitečného všem; odměnou by jim bylo dílo samotné. Avšak poté, co se povolají, jsou přinuceni budovat silnice, po nichž nikdo nebude jezdit, paláce, které nebude nikdo obývat, to vše pod záminkou, že se jim zajišťuje práce – to by bylo přece absurdní a oni by samo sebou měli důvod namítnout: „Po takové práci nám nic není; raději bychom pracovali sami na sebe.“

Postup spočívající v tom, že občané přispějí peněžně, nikoli prací, na obecném výsledku nic nemění. Toliko při pracovním zapojení se ztráta rozdělí mezi všechny. V prvním případě – při peněžní formě příspěvku – ti, co zaměstná Stát, svému podílu na ztrátě unikají, přihazují jej k tomu, který už na sebe vzali jejich krajané.

Jeden článek Ústavy praví:

„Společnost podporuje rozvoj práce a napomáhá mu… Stát, departementy a obce zřizují veřejné práce vhodné k zaměstnání nečinných rukou.“

Jako dočasné opatření v krizových obdobích, během tuhé zimy, může vést tento zásah daňového poplatníka k dobrým výsledkům. Funguje podobně jako pojištění. K práci ani mzdě nic nepřidává, leč bere práci a platy běžných období a dotuje jimi, pravda se ztrátou, těžké časy.

Jako opatření stálé, obecné a systematické však představuje jen a jen ničivou mystifikaci, věc nemožnou, kontradikci ukazující onu trochu práce, která byla podnícena a co je vidět, a skrývající to množství práce, jemuž bylo zamezeno a co není vidět.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

[1] Význačný francouzský inženýr a ekonom Charles Dupin (1784–1873) působil jako profesor na Conservatoire national des arts et métiers (Národní konzervatoř umění a řemesel). Politické ekonomii přispěl nejvíce na poli ekonomické statistiky. (Pozn. překl.)

[2] Politik a finančník Achille Fould (1800–1867) stál na straně červencové revoluce. Už v prozatímní vládě měl rozhodující slovo ohledně financí a udržel si jej až do své smrti: až na krátké proluky byl bez ustání ministrem financí. (Pozn. překl.)

[3] Jean-Martial Bineau (1805–1855), inženýr a politik, byl v roce 1849, tedy v době, kdy tento esej vznikal, jmenován ministrem veřejných prací. (Pozn. překl.)

Měl by stát subvencovat umění?

Bezpochyby se dá říci mnoho věcí Pro i Proti.

Ve prospěch systému subvencí můžeme konstatovat, že umění ducha národa prohlubují, povznášejí a krášlí, odtrhují ho od materiálních zájmů, dodávají mu smysl pro krásu, a působí tak příznivě na jeho způsoby, zvyky, mravy a také na hospodářství. Můžeme si položit otázku, jak by na tom byla hudba ve Francii bez Théâtre-Italien a Konzervatoře; dramatické umění bez Théâtre-Français; malířství a sochařství bez sbírek a muzeí. Můžeme jít dále a ptát se, zda by se bez centralizace a následného subvencování krásných umění vyvinul onen vybraný vkus, který je ušlechtilou výsadou francouzského hospodářství a jehož produkty vzbuzují úctu po celém světě? Nebylo by ve světle takových výsledků velkou nerozvážností vzdát se onoho skrovného příspěvku všech občanů, díky němuž v konečném důsledku nabyli v rámci Evropy převahy a věhlasu?

Proti těmto a mnoha dalším důvodům, jimž na síle neupírám, můžeme vznést důvody jiné, o nic méně přesvědčivé. V první řadě se vynořuje otázka, řekněme, distributivní spravedlnosti. Spadá do práva zákonodárce i krátit mzdu řemeslníkovi, aby o to navýšil zisky umělce? Pan Lamartine[8] poznamenal: „Odejmete-li divadlu subvenci, jak daleko budete v této cestě pokračovat, nebudete pak logicky nuceni rušit Fakulty, Muzea, Instituty a Knihovny?“ Mohli bychom odpovědět: „Chcete-li subvencovat vše dobré a užitečné, jak daleko budete v této cestě pokračovat, nebudete logicky nuceni sestavit civilní listu zemědělství, průmyslu, obchodu, dobročinnosti, školství? A pak, napomáhají vskutku subvence rozvoji umění?“ Odpověď na tuto otázku je v nedohlednu a na vlastní oči se můžeme přesvědčit, že prosperující divadla jsou ta, která se uživí sama. Přikročíme-li nakonec k hlubší úvaze, lze sledovat, že potřeby a přání se podněcují navzájem a pronikají do čím dál rafinovanějších oblastí tou měrou, jak je veřejné bohatství umožní uspokojit. Vláda rozhodně nesmí do těchto vztahů vstupovat, jelikož za daného stavu veřejného bohatství by nedokázala luxusní průmysl daněmi podpořit, aniž by se to nedotklo klíčových průmyslových odvětví, čímž by zároveň převrátila přirozený civilizační vývoj. Můžeme pozorovat, že takové umělé přesouvání potřeb, vkusu, práce a populace dostává národy do nejistého a nebezpečného stavu, který postrádá jakýkoli pevný základ.

Předkládám některá ze zdůvodnění, jichž se dovolávají protivníci zásahů Státu, ve věci přesvědčení občanů, v jakém pořadí by měly být jejich potřeby a tužby uspokojovány a v důsledku toho řízena jejich činnost. Přiznávám, že patřím k těm, co jsou toho soudu, že volba a podnět by měly přijít zdola, a nikoli shora, od občanů, a nikoli od zákonodárců; opačná doktrína vede podle mne k zániku svobody a lidské důstojnosti.

Zdalipak se však ví, co se pak na základě chybné a nespravedlivé dedukce předhazuje ekonomům? Zavrhujeme-li subvence, obviňují nás, že zavrhujeme tu věc samou, o jejíž podporu se jedná, a že jsme proti všemožným druhům činností proto, že si přejeme, aby tyto činnosti byly jednak svobodné a jednak aby odměnu nacházely v sobě samých. Žádáme-li tudíž, aby Stát daněmi nezasahoval do církevních záležitostí, jsme ateisté. Žádáme-li, aby Stát daněmi nezasahoval do školství, nenávidíme osvětu. Tvrdíme-li, že by Stát neměl uměle stanovovat hodnotu půdy nebo určitého průmyslového odvětví, nepřejeme majetku a práci. Máme-li za to, že by Stát neměl subvencovat umění, jsme barbaři, co považují umění za zbytečná.

Ze všech sil zde proti těmto vývodům protestuji. Nechováme absurdní myšlenku vymýtit církev, školství, majetek a práci, namísto toho požadujeme, aby Stát podporoval rozvoj všech těchto oborů lidské činnosti, aniž by některé z nich subvencoval na úkor jiných. Věříme naopak, že všechny tyto živé síly společnosti by se pod vlivem svobody rozvíjely harmonicky a žádná z nich se nestala, jak můžeme v současnosti pozorovat, zdrojem problémů, zneužití, tyranie a nepořádku.

Naši protivníci mají za to, že pokud není určitá činnost subvencována ani regulována, znamená to její konec. My si myslíme pravý opak. Oni věří v zákonodárce, nikoli v lidstvo. My zase v lidstvo, nikoli v zákonodárce.

V tomto smyslu pan Lamartine poznamenal: „V duchu této zásady se musí veřejné výstavy, jež zemi přinášejí čest a bohatství, zrušit.“

Na to panu Lamartinovi odpovídám: „Nesubvencovat je podle vašeho názoru toho samé co zrušit, vycházíte totiž z předpokladu, že vše existuje z vůle Státu, a vyvozujete z toho, že přežívá jen to, co vyživuje daň. Obrátím příklad, který jste si vybral, proti vám – připomínám, že ta největší, nejvznešenější z výstav, koncipována se záměrem nanejvýš liberálním, univerzálním, ba dokonce mohu užít slova ‚humánním‘, které zde není přepjaté, je výstava připravovaná v Londýně,[9] jediná výstava, do které se žádná vláda neplete a jež není subvencovaná žádnou daní.“

Vrátíme-li se ke krásným uměním, opakuji, že pro systém subvencí a proti němu se mohou uvádět různé pádné důvody. S ohledem na specifický účel tohoto spisu čtenář pochopí, že nemám potřebu je rozebírat ani mezi nimi rozhodovat.

Pan Lamartine však předložil argument, jejž nemohu přejít mlčením, spadá totiž do přesně vymezeného okruhu této ekonomické studie.

Řekl:

„Ekonomický aspekt lze v otázce divadel shrnout pod jediné slovo: práce. Na povaze této práce záleží pramálo, je stejně plodná, stejně výnosná jako všechny ostatní druhy práce ve státě. Divadla ve Francii, jak víte, živí a vyplácí přinejmenším 80 tisíc dělníků všeho druhu: malířů, zedníků, garderobiérů, architektů atd., kteří oživují a rozpohybovávají několik čtvrtí hlavního města a z tohoto titulu se jim musí dostat vašich sympatií.“

Vašich sympatií! — Překládejte jako: vašich subvencí.
A dále:

„Požitky hlavního města dodávají práci a spotřební statky jednotlivým departementům, přepych bohatých přináší mzdu a chléb 200 tisícům pracujících všeho druhu, kteří z rozvětveného divadelního průmyslu po celé Francii žijí a z těchto vznešených požitků, jež Francii přináší věhlas, se jim dostává nezbytného živobytí pro jejich rodiny a děti. Oněch 60 tisíc franků dáváte právě jim.“ („Velmi dobře! Velmi dobře!“ Chvála ze všech stran.) “

Omezím-li význam tohoto úsudku na ekonomický argument, o nějž tu běží, jsem nucen za sebe konstatovat: „Velmi špatně! Velmi špatně!

Ano, oněch 60 tisíc franků, o které se jedná, přijde, přinejmenším zčásti, právě pracujícím v divadlech. Pár drobků se může cestou docela dobře ztratit. Pokud bychom však věc podrobili bližšímu ohledání, možná bychom zjistili, že koláč nabral docela jinou cestu; divadelním nádeníkům zbude s trochou štěstí pár zbytečků. Rád ale připustím, že celá subvence přijde malířům, dekoratérům, kostymérům, kadeřníkům atd. To je to, co je vidět.

Odkud však pochází? Hle, rub problému, co se musí prozkoumat stejně závažně jako jeho líc. Odkud pochází oněch 60 tisíc franků? A kam by přišly, kdyby je hlasování zákonodárného shromáždění nesměřovalo nejprve do rue Rivoli a odtamtud do rue Grenelle?[10] To je to, co není vidět.

Nikdo si zajisté netroufne tvrdit, že se ona suma díky této volbě vylíhne v hlasovací urně; že jde o čistý přírůstek národního bohatství; že bez tohoto zázračného hlasování by těch 60 tisíc franků zůstalo provždy zraku skrytých a nedalo se nahmatat. Nutno připustit, že to jediné, čeho většina dosáhla, představuje rozhodnutí, že se suma někde vezme, aby se poslala jinam, a jediného místa určení se jí dostane jen tak, že se od jiného odvrátí.

Má-li se věc takto, pak je zřejmé, že poplatník odevzdav frank na daních, už jím nebude moci dále nakládat. Je zřejmé, že bude připraven o uspokojení své potřeby v míře jednoho franku a dělník, ať už jakýkoli, jenž by mu onu potřebu býval poskytl, přijde o mzdu ve stejném rozsahu.

Nepropadejme tedy dětinské iluzi a nevěřme tomu, že hlasování z 16. května národnímu blahobytu a zaměstnanosti cokoli přidává. Jen realokuje požitky, realokuje mzdy – toť vše.

Co když někdo bude tvrdit, že zákonodárci uspokojení určité potřeby a určitý druh práce nahradili uspokojováním potřeb a pracemi, které jsou naléhavější, duchovnější, rozumnější? Na tomto kolbišti bych mohl zabojovat. Mohl bych říct: „Tím, že poplatníkům uzmete 60 tisíc franků, umenšíte mzdy zemědělcům, kopáčům, truhlářům, kovářům a navýšíte mzdy zpěvákům, kadeřníkům, dekoratérům a kostymérům. Nic nenasvědčuje tomu, že by posledně jmenovaná třída byla užitečnější než ta prvá. Pan Lamartine to nedokazuje. Sám tvrdí, že práce divadel je stejně plodná, stejně výnosná (nikoli více) jako všechny ostatní, s čímž by se ještě dalo polemizovat; nejlepším důkazem toho, že ta divadelní není stejně plodná jako ostatní práce, představuje skutečnost, že na ty ostatní se apeluje, aby tu divadelní subvencovaly.“

Ovšem toto porovnávání mezi hodnotou a vlastní záslužností různých druhů práce se tématu, o kterém pojednávám, netýká. Chci zde pouze ukázat, že pokud pan Lamartine a lidé, co jeho argumentaci odměnili potleskem, levým okem zahlédli mzdy, jež si vydělali dodavatelé divadelníků, pak okem pravým museli zahlédnout mzdy, které prodělali dodavatelé daňových poplatníků; v opačném případě se vystavují posměchu, protože realokaci pokládají za zisk. Pokud by ve své doktríně byli důslední, požadovali by subvence donekonečna; vždyť to, co platí pro jeden frank a 60 tisíc franků, platí za stejných okolností i pro miliardu franků.

A co se, pánové, daní týče, dokažte jejich prospěšnost důvody těžícími z podstaty věci, a nikoli oním neblahým tvrzením: „Veřejné výdaje poskytují obživu pracující třídě.“ To chybně zamlčuje jednu zásadní skutečnost, totiž že veřejné výdaje nahrazují vždy výdaje osobní a v důsledku poskytují obživu jednomu pracujícímu na úkor druhého, avšak k údělu pracující třídy jako celku nijak nepřispívají. Vaše argumentace, byť nanejvýš v kurzu, je příliš absurdní, neboť její zdůvodnění postrádá rozumu.

---

[8] Alphonse Marie Louis de Lamartine (1790–1869) byl jedním z největších básníků francouzského romantismu a posléze se stal význačným státníkem. Poprvé byl zvolen poslancem v roce 1834, nejvyšší slávy dosáhl za únorové revoluce v roce 1848, kdy se zásadně přičinil o vznik (druhé) republiky. Svou výřečností tehdy uklidnil pařížské davy, které ji hrozily zničit, a stanul v čele prozatímní vlády. Brzy ztratil vliv, spíš než praktický politik byl idealista, vynikal jako řečník. V roce 1851 se definitivně stáhl do soukromí. (Pozn. překl.)

[9] Bastiat zde odkazuje na velkou mezinárodní výstavu průmyslu a kultury pořádanou roku 1851 v londýnském Hyde Parku, kterou sponzorovala Royal Society for the Encouragement of Arts, Manufactures and Commerce (Královská společnost pro podporu umění, průmyslu a obchodu). Tuto první z řady velkých mezinárodních výstav, „světových výstav“, proslavil mimo jiné Křišťálový palác, v němž se konala. Záštity nad výstavou se ujal choť královny Viktorie princ Albert. (Pozn. překl.)

[10] Autor tím má zřejmě na mysli z pařížské radnice dodavatelům divadel na levém břehu Seiny. (Pozn. překl.)

Nezaslechli jste už někdy:

„Daně jsou ta nejlepší investice, hotová životadárná rosa. Jen se podívejte, kolika rodinám dává živobytí, a představte si jejich dopad na hospodářství: jsou ohromné, život sám.“

K tomu, abych toto dogma popřel, musím zopakovat, co vyvrátilo předchozí sofizma. Politická ekonomie si je dobře vědoma, že její argumenty nejsou dostatečně zábavné na to, aby se o nich dalo říci, že repetita placet, čili opakované věci se líbí.[5] Sestavila tudíž pro svou vlastní potřebu podobně jako Basilio v Lazebníku sevillském přísloví v neochvějném přesvědčení, že vyjde-li z jejích úst, pak repetita docent, čili opakováním se člověk učí.

Výhody, ke kterým si v podobě mezd přijdou státní úředníci, jsou tím, co je vidět. Dobro, jež z toho vzejde jejich dodavatelům, to je to, co je ještě vidět. Bije to do očí.

Avšak nevýhody, od nichž se poplatníci pokoušejí osvobodit, jsou tím, co není vidět, a škoda, která z toho plyne jejich dodavatelům, je tím, co nadto není vidět, třebaže to vnitřním zrakem přehlédnout nelze.

Jestliže státní úředník utratí ke svému prospěchu o pět franků více, nese to s sebou, že poplatník ve svůj prospěch utratí o pět franků méně. Ovšem vydání úředníka je vidět, poněvadž k němu dojde; zatímco to poplatníkovo není vidět, poněvadž se želbohu zabrání tomu, aby k němu došlo.

Přirovnáváte národ k vyprahlé zemi a daně k životadárnému dešti. Budiž. Měli byste se však také ptát po zdroji onoho deště, zdali to nejsou právě daně, co odčerpává vlhkost z půdy a vysouší ji.

Měli byste se dále ptát, zdali je možné, že půda při dešti přijme tolik oné vzácné vody, jako kolik jí pro něj ztrácí vypařováním?

Skutečností neochvějně jistou zůstává, že když Kuba Prosťáček vyplatí výběrčímu daní pět franků, nedostane na oplátku nic. Když je pak nějaký státní úředník při svých výdajích Kubovi Prosťáčkovi vrátí, bývá to za obilí nebo práci odpovídající hodnoty. Konečným výsledkem pro Kubu Prosťáčka je ztráta pěti franků.

Pravda, že často, ba nejčastěji, chcete-li, prokáže úředník Kubovi Prosťáčkovi odpovídající službu. V takovém případě netratí ani jedna, ani druhá strana, pouze došlo ke směně. Ovšem má argumentace v žádném případě nemíří na úředníky užitečné. Pravím toto: „Chcete-li založit úřad, dokažte jeho užitečnost. Dosvědčte, že má pro Kubu Prosťáčka s ohledem na služby, které mu poskytuje, hodnotu odpovídající tomu, co jej úřad stojí. Ovšem, odhlédneme-li od této skutečné užitečnosti, nevzývejte jako argument tu výhodu, která plyne úředníkovi, jeho rodině, jeho dodavatelům; neodvolávejte se na to, že podněcuje zaměstnanost.“

Jestliže dá Kuba Prosťáček úředníkovi pět franků za službu vskutku užitečnou, je to obdobná situace, jako když dá ševci pět franků za pár střevíců. Něco za něco a nakonec jsou si kvit. Pokud však Kuba Prosťáček vydá úředníkovi pět franků a nedostane se mu za to služby žádné, nebo je nakonec kvůli tomu dokonce popotahován, je to jako by je vydal zloději. Tvrzení, že úředník těchto pět franků utratí ku prospěchu státního hospodářství, ničemu neposlouží; podobně by tak učinil i zloděj; podobně by tak učinil i Kuba Prosťáček, kdyby cestou nepotkal parazita, ať už toho v mezích zákona, nebo toho mimo něj.

Zvykněme si tedy nesoudit věci jen podle toho, co je vidět, ale nadto podle toho, co není vidět.

Minulý rok jsem zasedal ve finančním výboru, za konstituanty[6] totiž členové opozice nebyli důsledně vyloučeni ze všech parlamentních výborů; v tomto postupovala konstituanta moudře. Vyslechli jsme si projev pana Thierse:[7] „Zasvětil jsem svůj život boji proti stranám legitimistů a klerikálů. Od té doby, co nás sblížilo společné nebezpečí, od té doby, co se s nimi stýkám, co je znám, co spolu upřímně rozmlouváme, jsem pochopil, že to nejsou taková monstra, jak jsem si dříve představoval.“

Ano, mezi stranami, které se nemísí, se nadsazuje nedůvěra a rozněcuje nenávist; kdyby většina nechala do výborů proniknout několik členů z menšiny, možná by obě strany došly ke zjištění, že jejich názory nejsou natolik vzdálené, a hlavně, že záměry toho druhého nejsou natolik zvrácené, jak se o nich soudilo.

Buď jak buď, minulý rok jsem zasedal ve finančním výboru. Pokaždé když některý z našich kolegů promluvil o tom, že by se měly gáže prezidenta republiky, ministrů a velvyslanců ustanovit na nějakou rozumnou výši, dočkal se odpovědi:

„Určité úřady se musí obklopit leskem a důstojenstvím, a to pro dobro služby samotné. Tímto způsobem se do ní povolají schopní lidé. Na prezidenta republiky se obrací nespočet nešťastníků a byl by vystaven nepříjemné pozici, pokud by byl nucen je vždy odmítat. Jistá úroveň reprezentace v ministerských a diplomatických salonech patří k soukolí ústavních vlád atd., atd.“

Jakkoli lze s těmito argumenty polemizovat, jistě si zaslouží řádný rozbor. Zakládají se na obecném zájmu, ať už je dobře, či špatně uvážen; pokud jde o mě, přihlížím k němu více než mnoho našich Katonů, hnaných omezeným duchem škudlení, nebo závisti.

Jedna věc však pobuřuje mé svědomí jakožto ekonoma a s ohledem na intelektuální renomé své země se pokaždé červenám, když se dospěje (a to se nikdy neopomine) k této absurdní banalitě, která bývá přijata vždy příznivě:

„Přepych vysokých státních úředníků přeje uměním, hospodářství, zaměstnanosti. Hlava Státu a ministři nemohou pořádat hostiny a soaré, aniž by tím zároveň nerozproudili krev ve všech žilách těla společnosti. Snížení jejich platů se rovná vyhladovění hospodářství v Paříži a nepřímo i v celé zemi.“

Pro smilování boží, pánové, berte ohled alespoň na aritmetiku a nepředstupujte před francouzské Národní shromáždění v obavě, že vás ke své hanbě nepodpoří, s tvrzením, že při sčítání vyjde jiná suma, podle toho jestli se s ním začne odspoda, či shora.

Jakže? Dejme tomu, že se dohodnu s nějakým kopáčem, že mi za pět franků vyhloubí na mém poli strouhu. Jakmile to sjednáme, výběrčí daní mi oněch pět franků vezme a ty skončí u ministra vnitra; náš obchod je zmařen, ovšem pan ministr při pořádání večeře přidá jeden chod. Na základě čeho si troufáte tvrdit, že tento vládní výdaj je přínosem pro národní hospodářství? Není vám snad jasné, že došlo k pouhopouhé realokaci spotřeby a práce? Ministr má lépe zaopatřenou tabuli, pravda; ovšem zemědělec má hůře odvodněné pole, také pravda. Pařížský lahůdkář si vydělal pět franků, to připouštím; vy však připusťte, že venkovský kopáč o možnost vydělat si pět franků přišel. Lze o tom říct jediné, totiž že vládní tabule a spokojený lahůdkář jsou to, co je vidět; zatímco podmáčené pole a kopáč bez práce jsou to, co není vidět.

Dobrý Bože, jaké úsilí se musí vynaložit, aby se v politické ekonomii dokázalo, že dvě a dvě jsou čtyři; a když se to člověku povede, zvedne se křik: „Vždyť je to tak jasné, až je to trapné.“ – A následně se hlasuje tak, jako by byl člověk nic nedokázal.

---

[5] Aforismus vycházející z Horaciova spisu De arte poetica, v němž autor uvádí, že některé dílo se bude líbit jen jednou, kdežto jiné se může opakovat desetkrát a stejně se bude znovu líbit. (Pozn. překl.)

[6] První francouzské ústavodárné shromáždění (1789–1791). (Pozn. překl.)

[7] Francouzský státník a významný historik Adolphe Thiers (1797–1877) byl během své dlouhé politické kariéry dvakrát ministerským předsedou (1836, 1840) a na znamení konečné pocty byl roku 1871 zvolen prezidentem třetí republiky. (Pozn. překl.)

S národem se to má stejně jako s jednotlivcem. Pokud ten chce dosáhnout uspokojení nějaké potřeby, je na něm, aby zvážil, zda to za tu cenu stojí. Pro národ představuje ten nejcennější statek Bezpečnost. Pokud je k jejímu dosažení třeba mobilizovat 100 tisíc mužů a vynaložit 100 milionů, nic nenamítám. Jde o užitek pořízený za cenu oběti.

Nechť nevzejde žádná mýlka ohledně dosahu mé teze.

Některý ze zástupců lidu navrhne propustit sto tisíc mužů a ulevit tím daňovým poplatníkům o 100 milionů franků.

Dejme tomu, že se spokojíme s odpovědí: „Oněch 100 tisíc mužů a 100 milionů je pro národní bezpečnost nezbytných: jde o oběť; ovšem bez této oběti by Francii rozedraly frakce, nebo by čelila cizí invazi.“ – Nemám co bych zde proti tomuto argumentu namítl, ať už je správný, nebo mylný, z pohledu teorie neobsahuje ekonomické bludy. Ty se začínají vynořovat v momentě, kdy se oběť samotná prezentuje jako výhoda, protože někomu přináší prospěch.

Pokud se nemýlím, pak dříve než původce návrhu sestoupí z tribuny, k proslovu přispěchá další řečník:

„Propustit 100 tisíc mužů? Co vás to napadá? Co se s nimi stane? Z čeho budou žít? Z práce? Nevíte snad, že práce se všude nedostává? Že všechny profese jsou přeplněné? Máte v úmyslu je uvrhnout na pracovní trh, aby se zvýšila konkurence a snížila výše příjmů? Není ve chvíli, kdy je tak nesnadné vydělat si na holé živobytí, vhodnější, že chléb těmto 100 tisícům mužů poskytuje Stát? Považte navíc, že armáda spotřebovává víno, ošacení, zbraně, čímž šíří zaměstnanost v továrnách a v posádkových městech, a že v konečném důsledku je pro nesčetné dodavatele v konečném důsledku boží pomocí. Nezatrne ve vás při představě, že byste tento hospodářský ruch zarazili?“

Jak vidíme, tento proslov se zasazuje o vydržování sta tisíc vojáků z ekonomických důvodů nehledě na to, zda stát jejich službu potřebuje. Právě tyto důvody jsem si předsevzal vyvrátit. Sto tisíc mužů, kteří daňové poplatníky přijdou na 100 milionů franků, žije a dává živobytí, jak jen to 100 milionů dovolí: to je to, co je vidět.

Ovšem 100 milionů odebraných z kapes daňových poplatníků těmto a jejich dodavatelům zamezuje žít, jak jen to 100 milionů dovolí: to je to, co není vidět. Jen to zvažte, spočítejte a řekněte mi, jaký z toho plyne užitek širokým masám lidu?

Co se mě týče, vysvětlím vám, v čem tkví ztráta; pro zjednodušení vezměme do úvahy namísto 100 tisíc mužů a 100 milionů franků muže jediného a 1 000 franků.

Dejme tomu, že se nacházíme ve vesnici A. Verbíři na objížďce z ní odvedou jednoho muže. Na objížďce jsou i výběrčí daní a vyberou tam 1 000 franků. Muž i peněžní suma, která jej má na rok zaopatřit, aniž by cokoli činil, se přesunou do Met. Pokud máte na zřeteli pouze Mety, ano, máte stokrát pravdu, toto opatření je velmi výhodné; ovšem pokud pohlédnete na vesnici A, usoudíte jinak. Uvidíte totiž, nejste-li slepí, že vesnice přišla o jednoho pracovníka, o 1 000 franků, jimiž by se jeho práce byla odměnila, a o činnost, kterou by při útratě oněch 1 000 franků kolem sebe podněcoval.

Na první pohled došlo k náhradě. To, co by se dělo ve vesnici A., se děje v Metách, a je to. Ale přesně v tom tkví ztráta. Ve vesnici onen muž ryl a oral: byl to pracovník; v Metách dělá „vpravo hleď “ a „vlevo hleď“: je to voják. Peníze a jejich oběh zůstávají v obou případech neměnné; avšak v tom prvním vykonává po 300 dnů produktivní práci; v tom druhém vykonává 300 dnů práci neproduktivní, to vše za předpokladu, že část armády není pro bezpečí veřejnosti nezbytná.

A nyní vstupuje do hry propouštění. Upozorňujete mě na přírůstek 100 tisíc pracovníků, na povzbuzení konkurence a tlak, který toto vyvíjí na výši mezd. To je to, co vidíte.

Podívejme se však na to, co nevidíte. Nevidíte, že propuštění 100 tisíc vojáků ze služby neznamená, že oněch 100 milionů  zmizí, znamená to, že se vrátí daňovým poplatníkům. Nevidíte,  že vrhnout 100 tisíc osob na pracovní trh znamená vrhnout tam zároveň 100 milionů určených k zaplacení jejich práce; že stejné opatření, jež zvyšuje nabídku rukou, zvyšuje také poptávku po nich; z čehož plyne, že vaše snížení mezd je iluzorní. Nevidíte, že v zemi je před propouštěním i po něm 100 milionů franků odpovídajících 100 tisícům mužů; že veškerý rozdíl spočívá v tomto: před propouštěním dává stát 100 milionů franků 100 tisícům mužů za nicnedělání, po něm jim je dává za práci. Nevidíte nakonec, že ať už poplatník odevzdá své peníze vojákovi výměnou za nic, nebo pracovníkovi výměnou za něco, všechny konečné důsledky oběhu těchto peněz jsou v obou případech stejné; leč v druhém případě poplatník něco dostane, v prvním nedostane nic. – Výsledek: pro národ čistá ztráta.

Sofizma, které zde potírám, neobstojí ve zkoušce širší aplikace, která je prubířským kamenem každého principu. Nakonec, jestliže zvýšení stavu armády – po uvážení veškerých zájmů a s vědomím, že se vše kompenzuje –, představuje pro zemi zisk, proč nenaverbovat pod vojenský prapor rovnou celou mužskou populaci?

Byli jste někdy svědky běsnění řádného občana Kuby Prosťáčka, když se jeho nezbednému synu podařilo rozbít okenní tabuli? Pokud jste takovému představení přihlíželi, zcela určitě jste si všimli, že všichni ostatní přihlížející, ať už jich bylo třeba třicet, jako by se domluvili a nebohému majiteli poskytli tuto stejnou útěchu: „Všechno zlé je k něčemu dobré. Takové nehody udržují hospodářství v chodu. Každý musí z něčeho žít. Jak by k tomu přišli sklenáři, kdyby nikdo nikdy žádné okno nerozbil?“

Za těmito projevy účasti se však skrývá celá teorie, kterou by bylo záhodno odhalit flagrante delicto v tomto jednoduchém případě, uvážíme-li, že se jedná o ten samý koncept, jenž bohužel vládne většině našich ekonomických institucí.

Dejme tomu, že na opravu škody se musí vynaložit šest franků. Pokud chce někdo tvrdit, že nehoda sklenářskému průmyslu přinese šest franků a toto hospodářské odvětví měrou šesti franků povzbudí, jsem s ním zajedno a nijak to nepopírám, usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svou práci, vydělá si šest franků, bude si mnout ruce a nezbedné dítě ze srdce blahořečit. To je to, co je vidět.

Pokud se však, jak tomu příliš často bývá, cestou dedukce dojde k závěru, že rozbíjení oken je dobrá věc, uvádí to do oběhu peníze a že z toho obecně plyne povzbuzení hospodářství, musím zvolat: „A dost!“ Vaše teorie končí u toho, co je vidět, a nebere do úvahy to, co není vidět.

Není vidět, že náš občan utrativ šest franků za nějakou věc, už je nemůže utratit za něco jiného. Není vidět, že pokud by nemusel vyměnit okno, vyměnil by kupříkladu své sešlapané střevíce nebo by do své knihovny přidal další knihu. Zkrátka by těch šest franků využil, což už teď nemůže.

Proveďme si tedy obecnou hospodářskou rozvahu.

Rozbije-li se okno, sklenářskému průmyslu se dostane vzpruhy v míře šesti franků; to je to, co je vidět.

Pokud by se bylo nerozbilo, vzpruhy v míře šesti franků by se dostalo průmyslu obuvnickému (či úplně jinému); to je to, co není vidět.

Pokud bychom uvážili to, co není vidět, poněvadž je to negativní jev, právě tak jako to, co je vidět, poněvadž je to jev pozitivní, pochopili bychom, že hospodářství obecně a národnímu pracovnímu trhu neplyne žádný užitek, ať už se okna rozbíjí, nebo ne.

Proveďme si nyní malou rozvahu Kuby Prosťáčka. Dle první hypotézy, jež počítá s rozbitým oknem, vydá šest franků a má, o nic více či méně než před tím, užitek z okenní tabule.

Podle té druhé, tedy pokud by k nehodě vůbec nedošlo, by šest franků vydal za obuv a měl by užitek jak z páru střevíců, tak i z okenní tabule.

Vzhledem k tomu, že Kuba Prosťáček tvoří součást společnosti, nutně z toho musíme vyvodit, že společnost jako celek přišla po úplné rozvaze práce a užitku o hodnotu rozbité okenní tabule.

Tím se přes zobecnění dostáváme k tomuto nečekanému závěru:
„Společnost o hodnotu nadarmo ničených věcí přichází,“ a k tomuto aforismu, z něhož budou protekcionistům vstávat vlasy na hlavě: „Ničení, rozbíjení a mrhání nevede ke vzpruze národního pracovního trhu,“ anebo stručněji: „Destrukce nepřináší zisk.“

Co na to říkáte, páni protekcionisté z Moniteur industriel,[2] co na to říkáte, vy stoupenci ctihodného pana Saint-Chamans,[3] který s takovou přesností vypočítal, jak by hospodářství těžilo z požáru Paříže úměrně tomu, kolik domů by se muselo znovu postavit?

S politováním jeho důvtipné propočty narušuji, a to tím spíše že jejich ducha protlačil do naší legislativy. Žádám jej však, aby vše přepočítal znovu a vedle toho, co je vidět při tom uvážil i to, co není vidět.

Čtenář se musí bez váhání přiklonit ke konstatování, že v tomto malém dramatu, které jsem předložil jeho pozornosti, nefigurují pouze dvě, ale tři osoby. První z nich, Kuba Prosťáček, představuje Spotřebitele, toho omezila destrukce na užívání jedné věci namísto dvou. Druhá postava, kterou zosobňuje Sklenář, nám ukazuje Výrobce, jehož pracovnímu odvětví nehoda napomáhá. Třetí zastupuje Ševce (či kteréhokoli jiného výrobce), jehož řemeslo nehoda stejnou měrou omezuje. Právě tato třetí osoba, která zůstává vždycky ve stínu a reprezentuje to, co není vidět, je základním článkem problému. To ona nám dává pochopit, jak absurdní je spatřovat v destrukci zisk. To ona nás brzy poučí, že není o nic méně absurdní spatřovat zisk v restrikci, jež konec konců není ničím jiným než částečnou destrukcí. – A tak, doberete-li se podstaty všech argumentů, které se v prospěch restrikce prosazují, naleznete nakonec vždy jen parafrázi tohoto lidového rčení: „Jak by k tomu přišli sklenáři, kdyby nikdo nikdy žádné okno nerozbil?“[4]

—————————————————————————————————
[2] Noviny protekcionisticky orientovaného Výboru pro ochranu národního průmyslu. (Pozn. překl.)

[3] Poslanec a státní rada za období restaurace vikomt Auguste de Saint-Chamans (1777–1861) zastával protekcionistické pozice a prosazoval obchodní bilanci. Saint-Chamansův proslulý výrok, který zde Bastiat cituje, pochází ze spisu Nouvel essai sur la richesse des nations (Nové pojednání o bohatství národů, 1824), který byl později začleněn do díla Traité ďéconomie politique (Rozprava o politické ekonomii, 1852). (Pozn. překl.)

[4] Viz XX. kapitola první řady Ekonomických sofizmat. (Pozn. fr. nakl.)

Tento pamflet, který byl publikován v červenci roku 1850, je posledním textem, co Bastiat napsal. Veřejnosti ho sliboval přes rok. Jeho vydání nabralo zpoždění následovně. Nejprve autor text ztratil při stěhování z rue Choiseul do rue Alger. Po dlouhém a marném pátrání po rukopisu se rozhodl dílo napsat celé znovu a jako hlavní podklad pro své dokazování si vybral nedávno pronesené projevy z Národního shromáždění. Jakmile svůj úkol dovedl do konce, začal si vyčítat, že postupoval až příliš vážně, druhý rukopis spálil a sepsal ten, jejž přetiskujeme. (Pozn. fr. nakl.)

---

Jakýkoli čin, zvyk, instituce, zákon nemá v oblasti ekonomie následek jediný, nýbrž jich má celý sled. Jen ten prvý z nich je bezprostřední; projevuje se zároveň se svou příčinou, je vidět. K těm ostatním dojde až postupně, nejsou vidět; můžeme mluvit o štěstí, podaří-li se nám je předvídat.

Rozdíl mezi špatným a dobrým Ekonomem spočívá právě v tomto: ten první se omezuje na následek viditelný; ten druhý dbá jak následku, který je vidět, tak i těch, co je nutno předvídat.

To je ovšem ohromný rozdíl, neboť téměř vždy totiž dochází k tomu, že zatímco bezprostřední následek je příznivý, ty pozdější bývají neblahé a vice versa. – Z toho vyplývá, že špatný Ekonom sleduje malý prospěch v přítomnosti, po němž přijde velké budoucí zlo, kdežto správný Ekonom sleduje velký prospěch budoucí i za cenu malého zla v přítomnosti.

Tak to ostatně chodí i v oblastech hygieny a morálky. Čím sladší je první plod nějakého zvyku, tím trpčí bývají obvykle ty ostatní. Vezměte si takovou prostopášnost, lenost, marnotratnost. Pokud se člověk v nadšení nad tím následkem, co je vidět, ještě nenaučil rozpoznat ten, co není vidět, oddá se zhoubným návykům nejen z přirozeného sklonu, ale také záměrně.

To vysvětluje neodvratně smutný vývoj lidstva. Nevědomost obklopuje jeho kolébku; rozhoduje se tudíž ve svých činech pod vlivem jejich prvních následků, těch jediných, co při svém vzniku mohlo vidět. Teprve časem se naučilo dbát těch ostatních. Tuto lekci mu dali dva docela rozdílní učitelé: Zkušenost a Předvídavost. Zkušenost regíruje účinně, ale krutě. O veškerých následcích činu nás poučuje tak, že nás je nechává pocítit, a my, poté co se popálíme, nakonec nutně pochopíme, že oheň pálí. Tohoto příkrého lékaře bych rád nahradil, jak jen to bude možné, lékařem přívětivějším: Předvídavostí. Z tohoto důvodu přehlédnu následky několika ekonomických jevů a budu při tom vedle sebe klást to, co je vidět, a to, co není vidět.