Co je vidět a co není vidět: X. Alžírsko

Ale podívejme se, na tribuně Národního shromáždění jsou čtyři řečníci a soutěží mezi sebou o přízeň pléna. Zprvu mluví všichni najednou, pak jeden po druhém. Co říkají? Velice krásné věci, ovšemže o moci a velikosti Francie, o tom, že je nutné sít, abychom mohli sklízet, o skvělé budoucnosti naší ohromné kolonie, o tom, že je výhodné posílat do dalekých krajů přebytek naší populace atd., atd. Jsou to nádherné ukázky výmluvnosti, vždy okrášlené tímto závěrem:

„Odhlasujte padesát miliónů (více nebo méně), aby se v Alžírsku vybudovaly přístavy a cesty, aby se tam mohli dopravit kolonisté, aby se tam pro ně mohla vystavět obydlí, vyklučit pole. Tím pomůžete francouzskému dělníkovi, poskytnete podporu práci v Africe a zvelebíte marseilleský obchod. To všechno bude představovat zisk.“

Ano, je to pravda, pokud máme na mysli pouze to, co se s těmito padesáti milióny děje od té chvíle, kdy je stát vynaloží, pokud sledujeme, kam jdou, a nikoli odkud přicházejí; je to pravda, jestliže bereme v úvahu pouze dobro, které vykonají poté, co opustí pokladny daňových výběrčích, a jestliže přitom nemyslíme ani na zlo, které bylo způsobeno tím, že tyto peníze byly přinuceny do oněch pokladen vstoupit, ani na dobro, které se kvůli tomu nemohlo realizovat. Ano, z tohoto omezeného stanoviska je to všechno zisk. Dům vystavěný v Barbarii je to, co je vidět; přístav vybudovaný v Barbarii je také to, co je vidět; práce vykonaná v Barbarii je rovněž to, co je vidět; určité snížení nabídky pracovní síly ve Francii je opět to, co je vidět; velká obchodní aktivita v Marseille je pořád ještě to, co je vidět.

Je tu však něco jiného, co není vidět – že totiž padesát miliónů vydaných státem již nemohou vydat poplatníci, kteří by tak učinili nebýt odhlasovaného zdanění. Od veškerého dobra, jež se připisuje veřejným výdajům, nutno odečíst veškeré zlo způsobené znemožněním výdajů soukromých – alespoň pokud nejdeme tak daleko a netvrdíme, že Dobroděj Sedláček by byl neudělal vůbec nic s pětifrankem, který získal ve vší počestnosti a o který ho připravila daň; je to tvrzení absurdní, neboť jestliže vynaložil námahu, aby si jej vydělal, učinil tak v naději, že mu poslouží k uspokojení nějaké jeho potřeby. Byl by postavil kvalitní plot kolem své zahrady, avšak teď to již nemůže udělat; to je to, co není vidět. Byl by si opatřil pro své pole hnojivo, ale teď již to nejde; to je to, co není vidět. Byl by zvýšil svůj domek o jedno patro, a již nemůže; to je to, co není vidět. Byl by si koupil dokonalejší nástroje, a hle, již se to nedá; to je to, co není vidět. Byl by se lépe živil, šatil, dopřál by svým synům vyššího vzdělání, byl by zaokrouhlil věno své dcery, ale nic z toho teď není s to udělat; to je to, co není vidět. Byl by vstoupil do svépomocného spolku, ale teď již nevstoupí; to je to, co není vidět. Na jedné straně jsou zde požitky, které mu byly odejmuty, jakož i prostředky nezbytné k rozvoji jeho činnosti, které se již nedostanou do jeho rukou, na druhé straně je zde práce nádeníka, tesaře, kováře, krejčího a vesnického učitele, kterou by byl stimuloval a která teď prostě neexistuje: to je ještě stále to, co není vidět.

Naši občané ve značné míře počítají s budoucím rozkvětem Alžírska; budiž. Ať však také zahrnou do svých kalkulací to, že Francie bude mezitím zcela nevyhnutelně zasažena marasmem. Různí lidé mě chtějí přesvědčit tím, že poukazují na rozkvět marseilleského obchodu; jestliže je však založen na výtěžku z daní, pak já na druhé straně vždy poukáži na obchod stejného rozsahu, jenž byl zmařen ve zbytku země v důsledku zdanění. Oni řeknou: „Podívejte se na kolonistu, dopraveného do Barbarie; je to ulehčení pro obyvatelstvo, jež zůstává v mateřské zemi.“ Odpovím: Jak je to možné, když při dopravě tohoto kolonisty do Alžírska tam byl zároveň s ním přepraven dvojnásobek nebo trojnásobek kapitálu, který by jej uživil ve Francii?[1]

Jediný účel, který mám na zřeteli, je umožnit čtenáři, aby pochopil, že u všech veřejných výdajů se za zjevným, viditelným dobrem nachází také zlo, které je mnohem nesnadněji rozpoznatelné. Nakolik je to v mých silách, chtěl bych udělat všechno pro to, aby si čtenář osvojil zvyk vidět jedno i druhé a počítat s obojím.

Když se navrhuje nějaký veřejný výdaj, je nutné, aby byl zkoumán sám o sobě a aby se abstrahovalo od jeho domněle blahodárného působení na celkovou zaměstnanost, neboť takovéto působení je pouhou chimérou. To, co v tomto ohledu způsobí veřejný výdaj, způsobil by rovněž výdaj soukromý. Není zde tudíž nic, co by se dělo ve prospěch práce.

Hodnocení vnitřního smyslu veřejných výdajů věnovaných Alžírsku není předmětem tohoto spisku.

Nemohu se však zdržet, abych zde neuvedl jednu obecnou tezi. Říká nám, že předpoklad, který se týká účinků kolektivních výdajů hrazených z daní, je vždy nepříznivý. Proč? Zde je vysvětlení:

V první řadě tím vždy poněkud trpí spravedlnost. Jelikož Dobroděj Sedláček pracoval v potu tváře, aby si vydělal pětifrank v naději, že jím bude moci uspokojit nějakou svoji potřebu, pocítí přinejmenším velkou mrzutost, když zaintervenuje berní úřad, zbaví ho této možnosti a pětifrank převede na někoho jiného. Jak fiskální instituce, tak osoby, které je nutí k této činnosti, by tady zajisté měly podat dobré důvody. Viděli jsme, že stát podává velmi nejapný důvod, když říká: „Za tento pětifrank dám dělníkům práci,. neboť Dobroděj Sedláček (nebude-li mít klapky na očích) odpoví velmi promptně: „Hromské dílo! Za těch pět franků bych jim dal práci sám!“

Pokud se řečený důvod odsune stranou, ukáží se ostatní důvody ve vší své nahotě a diskuse mezi erárem a ubohým Dobrodějem se tím velmi zjednoduší. Jestliže mu stát řekne: Beru ti pět franků, abych jimi zaplatil četníka, který tě zbaví nutnosti starat se o tvou bezpečnost; – abych vydláždil ulici, kterou každodenně chodíš; – abych zaplatil magistrát, jehož úkolem je zajistit, aby tvoje svoboda a tvoje vlastnictví byly respektovány; – abych nakrmil vojáka, jenž chrání naše hranice, pak Dobroděj Sedláček zaplatí beze slova, anebo bych se musel velice mýlit. Avšak když mu stát řekne: Beru ti pět franků, abych ti dal pět centimů jako prémii v případě, že budeš dobře obdělávat svoje pole; – nebo abych dal tvého syna vzdělávat v tom, v čem ty nechceš, aby byl vzděláván; – nebo aby si pan ministr ke své opulentní hostině mohl přidat ještě stoprvní jídlo; – beru ti je, abych vystavěl domek v Alžírsku, a kromě toho ti vezmu každý rok ještě pět franků, abych tam mohl vydržovat osadníka; vezmu ti ovšem ještě dalších pět franků na vydržování vojáka, jenž hlídá tohoto osadníka, a dalších pět franků na vydržování generála, který hlídá toho vojáka atd., atd., tak jako bych na vlastní uši slyšel ubohého Dobroděje křičet: „Tento zákonný režim se velice podobá režimu, který zavedli lupiči v lese u Bondy!“[2] A ježto stát předvídá tuto námitku, co udělá? Smíchá všechno dohromady; a vyzdvihne právě onen nejapný argument, který by měl postrádat jakýkoli vliv na tuto otázku; mluví o dopadech pětifranku na zaměstnanost; poukazuje na ministrova kuchaře a dodavatele; poukazuje na osadníka, vojína a generála, kteří jsou živi z těch pěti franků; poukazuje zkrátka na to, co je vidět. A tak dokud se Dobroděj Sedláček nenaučí přemýšlet také o tom, co není vidět, zůstane Dobroděj Sedláček hlupákem. Proto nutím sám sebe k tomu, abych ho to naučil pomocí koňských dávek neustálého opakování téhož.

Ze skutečnosti, že veřejné výdaje pouze realokují práci, aniž by zvyšovaly zaměstnanost, plyne proti nim druhá a velice závažná námitka. Realokace práce znamená realokaci pracovníků čili narušování působení přirozených zákonů, které řídí distribuci populace v daném teritoriu. Pokud se ponechá 50 miliónů franků poplatníkům, kteří se nacházejí všude po celé zemi, představují tyto milióny živnou půdou pro práci ve 40 000 obcích Francie; působí jako pouto, které každého váže k rodné zemi; rozdělují se mezi tolik dělníků, kolik je jen možné, a mezi veškerá možná průmyslová odvětví. Když stát odejme těchto 50 miliónů svým občanům a poté je akumuluje a vydá v určitém místě, přitáhne tím na toto místo proporcionální množství práce, která se sem přemístila odjinud, a tudíž tomu odpovídající množství pracovníků vykořeněných z rodné půdy, což je obyvatelstvo fluktuující, deklasované, a odvažuji se říci, že nebezpečné, jakmile onen kapitál bude vyčerpán. – Nicméně dochází k následujícímu (a tímto se dostávám ke svému tématu): tato horečná činnost, která je, abych tak řekl, směstnána do úzkého prostoru, přitahuje všechny pohledy a je tím, co je vidět; lid aplauduje, projevuje bouřlivý souhlas, je okouzlen krásou a jednoduchostí celého postupu, žádá si jeho opakování a rozšíření. To, co lid není s to vidět, je skutečnost, že stejné množství práce, pravděpodobně mnohem užitečnější, bylo v ostatních částech Francie odsouzeno k nečinnosti.

—

[1] Velectěný pan ministr války nedávno potvrdil, že každá osoba přepravená do Alžíru přišla stát na 8 000 franků. Je jisté, že ti ubožáci, kterých se to týká by si mohli zajistit velmi dobré živobytí ve Francii z poloviny této částky, tj. z kapitálu 4 000 franků. Nuže velmi rád bych se dozvěděl, jak můžete pomoci francouzskému obyvatelstvu, když mu odeberete jednoho muže a s ním zároveň existenční prostředky pro dva? (vepsaná poznámka F. Bastiata)

[2] Les nedaleko vesnice Bondy severně od Paříže, který byl notoricky známý jako útočiště lupičů a zlodějů. Neopatrný cestovatel zde často platil daň „za průjezd“.

Přeložil Ján Pavlík. Převzato s laskavým svolením Liberálního institutu.