Co je vidět a co není vidět (2016): 3. Daně
Nezaslechli jste už někdy:
„Daně jsou ta nejlepší investice, hotová životadárná rosa. Jen se podívejte, kolika rodinám dává živobytí, a představte si jejich dopad na hospodářství: jsou ohromné, život sám.“
K tomu, abych toto dogma popřel, musím zopakovat, co vyvrátilo předchozí sofizma. Politická ekonomie si je dobře vědoma, že její argumenty nejsou dostatečně zábavné na to, aby se o nich dalo říci, že repetita placet, čili opakované věci se líbí.[5] Sestavila tudíž pro svou vlastní potřebu podobně jako Basilio v Lazebníku sevillském přísloví v neochvějném přesvědčení, že vyjde-li z jejích úst, pak repetita docent, čili opakováním se člověk učí.
Výhody, ke kterým si v podobě mezd přijdou státní úředníci, jsou tím, co je vidět. Dobro, jež z toho vzejde jejich dodavatelům, to je to, co je ještě vidět. Bije to do očí.
Avšak nevýhody, od nichž se poplatníci pokoušejí osvobodit, jsou tím, co není vidět, a škoda, která z toho plyne jejich dodavatelům, je tím, co nadto není vidět, třebaže to vnitřním zrakem přehlédnout nelze.
Jestliže státní úředník utratí ke svému prospěchu o pět franků více, nese to s sebou, že poplatník ve svůj prospěch utratí o pět franků méně. Ovšem vydání úředníka je vidět, poněvadž k němu dojde; zatímco to poplatníkovo není vidět, poněvadž se želbohu zabrání tomu, aby k němu došlo.
Přirovnáváte národ k vyprahlé zemi a daně k životadárnému dešti. Budiž. Měli byste se však také ptát po zdroji onoho deště, zdali to nejsou právě daně, co odčerpává vlhkost z půdy a vysouší ji.
Měli byste se dále ptát, zdali je možné, že půda při dešti přijme tolik oné vzácné vody, jako kolik jí pro něj ztrácí vypařováním?
Skutečností neochvějně jistou zůstává, že když Kuba Prosťáček vyplatí výběrčímu daní pět franků, nedostane na oplátku nic. Když je pak nějaký státní úředník při svých výdajích Kubovi Prosťáčkovi vrátí, bývá to za obilí nebo práci odpovídající hodnoty. Konečným výsledkem pro Kubu Prosťáčka je ztráta pěti franků.
Pravda, že často, ba nejčastěji, chcete-li, prokáže úředník Kubovi Prosťáčkovi odpovídající službu. V takovém případě netratí ani jedna, ani druhá strana, pouze došlo ke směně. Ovšem má argumentace v žádném případě nemíří na úředníky užitečné. Pravím toto: „Chcete-li založit úřad, dokažte jeho užitečnost. Dosvědčte, že má pro Kubu Prosťáčka s ohledem na služby, které mu poskytuje, hodnotu odpovídající tomu, co jej úřad stojí. Ovšem, odhlédneme-li od této skutečné užitečnosti, nevzývejte jako argument tu výhodu, která plyne úředníkovi, jeho rodině, jeho dodavatelům; neodvolávejte se na to, že podněcuje zaměstnanost.“
Jestliže dá Kuba Prosťáček úředníkovi pět franků za službu vskutku užitečnou, je to obdobná situace, jako když dá ševci pět franků za pár střevíců. Něco za něco a nakonec jsou si kvit. Pokud však Kuba Prosťáček vydá úředníkovi pět franků a nedostane se mu za to služby žádné, nebo je nakonec kvůli tomu dokonce popotahován, je to jako by je vydal zloději. Tvrzení, že úředník těchto pět franků utratí ku prospěchu státního hospodářství, ničemu neposlouží; podobně by tak učinil i zloděj; podobně by tak učinil i Kuba Prosťáček, kdyby cestou nepotkal parazita, ať už toho v mezích zákona, nebo toho mimo něj.
Zvykněme si tedy nesoudit věci jen podle toho, co je vidět, ale nadto podle toho, co není vidět.
Minulý rok jsem zasedal ve finančním výboru, za konstituanty[6] totiž členové opozice nebyli důsledně vyloučeni ze všech parlamentních výborů; v tomto postupovala konstituanta moudře. Vyslechli jsme si projev pana Thierse:[7] „Zasvětil jsem svůj život boji proti stranám legitimistů a klerikálů. Od té doby, co nás sblížilo společné nebezpečí, od té doby, co se s nimi stýkám, co je znám, co spolu upřímně rozmlouváme, jsem pochopil, že to nejsou taková monstra, jak jsem si dříve představoval.“
Ano, mezi stranami, které se nemísí, se nadsazuje nedůvěra a rozněcuje nenávist; kdyby většina nechala do výborů proniknout několik členů z menšiny, možná by obě strany došly ke zjištění, že jejich názory nejsou natolik vzdálené, a hlavně, že záměry toho druhého nejsou natolik zvrácené, jak se o nich soudilo.
Buď jak buď, minulý rok jsem zasedal ve finančním výboru. Pokaždé když některý z našich kolegů promluvil o tom, že by se měly gáže prezidenta republiky, ministrů a velvyslanců ustanovit na nějakou rozumnou výši, dočkal se odpovědi:
„Určité úřady se musí obklopit leskem a důstojenstvím, a to pro dobro služby samotné. Tímto způsobem se do ní povolají schopní lidé. Na prezidenta republiky se obrací nespočet nešťastníků a byl by vystaven nepříjemné pozici, pokud by byl nucen je vždy odmítat. Jistá úroveň reprezentace v ministerských a diplomatických salonech patří k soukolí ústavních vlád atd., atd.“
Jakkoli lze s těmito argumenty polemizovat, jistě si zaslouží řádný rozbor. Zakládají se na obecném zájmu, ať už je dobře, či špatně uvážen; pokud jde o mě, přihlížím k němu více než mnoho našich Katonů, hnaných omezeným duchem škudlení, nebo závisti.
Jedna věc však pobuřuje mé svědomí jakožto ekonoma a s ohledem na intelektuální renomé své země se pokaždé červenám, když se dospěje (a to se nikdy neopomine) k této absurdní banalitě, která bývá přijata vždy příznivě:
„Přepych vysokých státních úředníků přeje uměním, hospodářství, zaměstnanosti. Hlava Státu a ministři nemohou pořádat hostiny a soaré, aniž by tím zároveň nerozproudili krev ve všech žilách těla společnosti. Snížení jejich platů se rovná vyhladovění hospodářství v Paříži a nepřímo i v celé zemi.“
Pro smilování boží, pánové, berte ohled alespoň na aritmetiku a nepředstupujte před francouzské Národní shromáždění v obavě, že vás ke své hanbě nepodpoří, s tvrzením, že při sčítání vyjde jiná suma, podle toho jestli se s ním začne odspoda, či shora.
Jakže? Dejme tomu, že se dohodnu s nějakým kopáčem, že mi za pět franků vyhloubí na mém poli strouhu. Jakmile to sjednáme, výběrčí daní mi oněch pět franků vezme a ty skončí u ministra vnitra; náš obchod je zmařen, ovšem pan ministr při pořádání večeře přidá jeden chod. Na základě čeho si troufáte tvrdit, že tento vládní výdaj je přínosem pro národní hospodářství? Není vám snad jasné, že došlo k pouhopouhé realokaci spotřeby a práce? Ministr má lépe zaopatřenou tabuli, pravda; ovšem zemědělec má hůře odvodněné pole, také pravda. Pařížský lahůdkář si vydělal pět franků, to připouštím; vy však připusťte, že venkovský kopáč o možnost vydělat si pět franků přišel. Lze o tom říct jediné, totiž že vládní tabule a spokojený lahůdkář jsou to, co je vidět; zatímco podmáčené pole a kopáč bez práce jsou to, co není vidět.
Dobrý Bože, jaké úsilí se musí vynaložit, aby se v politické ekonomii dokázalo, že dvě a dvě jsou čtyři; a když se to člověku povede, zvedne se křik: „Vždyť je to tak jasné, až je to trapné.“ – A následně se hlasuje tak, jako by byl člověk nic nedokázal.
[5] Aforismus vycházející z Horaciova spisu De arte poetica, v němž autor uvádí, že některé dílo se bude líbit jen jednou, kdežto jiné se může opakovat desetkrát a stejně se bude znovu líbit. (Pozn. překl.)
[6] První francouzské ústavodárné shromáždění (1789–1791). (Pozn. překl.)
[7] Francouzský státník a významný historik Adolphe Thiers (1797–1877) byl během své dlouhé politické kariéry dvakrát ministerským předsedou (1836, 1840) a na znamení konečné pocty byl roku 1871 zvolen prezidentem třetí republiky. (Pozn. překl.)
