Co je vidět a co není vidět (2016): I. Rozbité okno

Byli jste někdy svědky běsnění řádného občana Kuby Prosťáčka, když se jeho nezbednému synu podařilo rozbít okenní tabuli? Pokud jste takovému představení přihlíželi, zcela určitě jste si všimli, že všichni ostatní přihlížející, ať už jich bylo třeba třicet, jako by se domluvili a nebohému majiteli poskytli tuto stejnou útěchu: „Všechno zlé je k něčemu dobré. Takové nehody udržují hospodářství v chodu. Každý musí z něčeho žít. Jak by k tomu přišli sklenáři, kdyby nikdo nikdy žádné okno nerozbil?“

Za těmito projevy účasti se však skrývá celá teorie, kterou by bylo záhodno odhalit flagrante delicto v tomto jednoduchém případě, uvážíme-li, že se jedná o ten samý koncept, jenž bohužel vládne většině našich ekonomických institucí.

Dejme tomu, že na opravu škody se musí vynaložit šest franků. Pokud chce někdo tvrdit, že nehoda sklenářskému průmyslu přinese šest franků a toto hospodářské odvětví měrou šesti franků povzbudí, jsem s ním zajedno a nijak to nepopírám, usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svou práci, vydělá si šest franků, bude si mnout ruce a nezbedné dítě ze srdce blahořečit. To je to, co je vidět.

Pokud se však, jak tomu příliš často bývá, cestou dedukce dojde k závěru, že rozbíjení oken je dobrá věc, uvádí to do oběhu peníze a že z toho obecně plyne povzbuzení hospodářství, musím zvolat: „A dost!“ Vaše teorie končí u toho, co je vidět, a nebere do úvahy to, co není vidět.

Není vidět, že náš občan utrativ šest franků za nějakou věc, už je nemůže utratit za něco jiného. Není vidět, že pokud by nemusel vyměnit okno, vyměnil by kupříkladu své sešlapané střevíce nebo by do své knihovny přidal další knihu. Zkrátka by těch šest franků využil, což už teď nemůže.

Proveďme si tedy obecnou hospodářskou rozvahu.

Rozbije-li se okno, sklenářskému průmyslu se dostane vzpruhy v míře šesti franků; to je to, co je vidět.

Pokud by se bylo nerozbilo, vzpruhy v míře šesti franků by se dostalo průmyslu obuvnickému (či úplně jinému); to je to, co není vidět.

Pokud bychom uvážili to, co není vidět, poněvadž je to negativní jev, právě tak jako to, co je vidět, poněvadž je to jev pozitivní, pochopili bychom, že hospodářství obecně a národnímu pracovnímu trhu neplyne žádný užitek, ať už se okna rozbíjí, nebo ne.

Proveďme si nyní malou rozvahu Kuby Prosťáčka. Dle první hypotézy, jež počítá s rozbitým oknem, vydá šest franků a má, o nic více či méně než před tím, užitek z okenní tabule.

Podle té druhé, tedy pokud by k nehodě vůbec nedošlo, by šest franků vydal za obuv a měl by užitek jak z páru střevíců, tak i z okenní tabule.

Vzhledem k tomu, že Kuba Prosťáček tvoří součást společnosti, nutně z toho musíme vyvodit, že společnost jako celek přišla po úplné rozvaze práce a užitku o hodnotu rozbité okenní tabule.

Tím se přes zobecnění dostáváme k tomuto nečekanému závěru:
„Společnost o hodnotu nadarmo ničených věcí přichází,“ a k tomuto aforismu, z něhož budou protekcionistům vstávat vlasy na hlavě: „Ničení, rozbíjení a mrhání nevede ke vzpruze národního pracovního trhu,“ anebo stručněji: „Destrukce nepřináší zisk.“

Co na to říkáte, páni protekcionisté z Moniteur industriel,[2] co na to říkáte, vy stoupenci ctihodného pana Saint-Chamans,[3] který s takovou přesností vypočítal, jak by hospodářství těžilo z požáru Paříže úměrně tomu, kolik domů by se muselo znovu postavit?

S politováním jeho důvtipné propočty narušuji, a to tím spíše že jejich ducha protlačil do naší legislativy. Žádám jej však, aby vše přepočítal znovu a vedle toho, co je vidět při tom uvážil i to, co není vidět.

Čtenář se musí bez váhání přiklonit ke konstatování, že v tomto malém dramatu, které jsem předložil jeho pozornosti, nefigurují pouze dvě, ale tři osoby. První z nich, Kuba Prosťáček, představuje Spotřebitele, toho omezila destrukce na užívání jedné věci namísto dvou. Druhá postava, kterou zosobňuje Sklenář, nám ukazuje Výrobce, jehož pracovnímu odvětví nehoda napomáhá. Třetí zastupuje Ševce (či kteréhokoli jiného výrobce), jehož řemeslo nehoda stejnou měrou omezuje. Právě tato třetí osoba, která zůstává vždycky ve stínu a reprezentuje to, co není vidět, je základním článkem problému. To ona nám dává pochopit, jak absurdní je spatřovat v destrukci zisk. To ona nás brzy poučí, že není o nic méně absurdní spatřovat zisk v restrikci, jež konec konců není ničím jiným než částečnou destrukcí. – A tak, doberete-li se podstaty všech argumentů, které se v prospěch restrikce prosazují, naleznete nakonec vždy jen parafrázi tohoto lidového rčení: „Jak by k tomu přišli sklenáři, kdyby nikdo nikdy žádné okno nerozbil?“[4]

—————————————————————————————————
[2] Noviny protekcionisticky orientovaného Výboru pro ochranu národního průmyslu. (Pozn. překl.)

[3] Poslanec a státní rada za období restaurace vikomt Auguste de Saint-Chamans (1777–1861) zastával protekcionistické pozice a prosazoval obchodní bilanci. Saint-Chamansův proslulý výrok, který zde Bastiat cituje, pochází ze spisu Nouvel essai sur la richesse des nations (Nové pojednání o bohatství národů, 1824), který byl později začleněn do díla Traité ďéconomie politique (Rozprava o politické ekonomii, 1852). (Pozn. překl.)

[4] Viz XX. kapitola první řady Ekonomických sofizmat. (Pozn. fr. nakl.)