Co je vidět a co není vidět (2016): 5. Veřejné práce

Je zcela přirozené, že národ určitý velký podnik poté, co se ubezpečí o jeho přínosu obci, uskuteční prostřednictvím výnosu z veřejných příspěvků. Trpělivost mi však dochází, zaslechnu-li na podporu takového usnesení citovat tuto šerednou ekonomickou mýlku: „Ostatně se jedná o prostředek, jak dělníkům vytvořit pracovní místa.“

Stát otevře silnici, dá postavit palác, opravit ulici, vyhloubit průplav; a tím dá práci určitým dělníkům, to je to, co je vidět; jiným dělníkům však práci odnímá, to je to, co není vidět.

Dejme tomu, že probíhá stavba nové silnice. Každé ráno přichází tisíc dělníků, každý večer se vrací domů a odnáší si plat, o tom není sporu. Tito dobří lidé by však k práci ani mzdě nepřišli, pokud by stavba silnice nebyla nařízena a nebyly odhlasovány peněžní fondy; o tom také není sporu.

Ale je to opravdu všechno? Nezahrnuje podnik celkem vzato ještě něco jiného? Snesou se snad v momentě, kdy pan Dupin[11] pronese ona obřadná slova „Shromáždění přijalo návrh“, zázrakem miliony na měsíčním paprsku přímo do truhlic pánů Foulda[12] a Bineaua[13]? Nemusí Stát k tomu, aby se dílo, jak se říká, zdárně dovedlo do konce, zaopatřit stejně jako výdej i příjem, nechat poslat výběrčí na venkov a poplatníky nechat odvést příspěvek?

Prozkoumejme tedy problém z obou stran. Poukazujete-li na účel, na nějž odhlasované miliony vynakládá vláda, neopomínejte účel, na který by ty samé miliony byli vynaložili – a už nemohou – poplatníci. Pochopíte tak, že veřejný podnik je mince o dvou stranách. Na té první je vyobrazen dělník v plné práci a devíza: To, co je vidět; na té druhé dělník bez práce nezaměstnaný a devíza: To, co není vidět.

Sofizma, jež v tomto spisu potírám, je s ohledem na veřejné práce o to nebezpečnější, že slouží k obhajobě těch nejšílenějších podniků a marnotratností. Jsou-li železnice nebo most užitečné, stačí na tuto užitečnost odkázat. Co si ale počít, když to provést nelze? Pak se přistupuje k této mystifikaci: „Dělníkům se musí obstarat práce.“

Po těchto slovech se nařídí na Martově poli vybudovat a hned zase odstranit terasy. Velký Napoleon, jak známo, považoval svůj příkaz hloubit příkopy a obratem je zase zasypávat za filantropický skutek. Však také říkával: „Co sejde na výsledku? Soustřeďme se pouze na bohatství šířící se mezi pracujícími vrstvami.“

Přistupme k meritu věci. Peníze nás šálí. Požaduje-li se od všech občanů příspěvek na společnou věc ve formě peněz, ve skutečnosti se od nich žádá příspěvek v naturáliích; zdaněnou částku si totiž každý z nich obstará prací. Nuže, dalo by se pochopit, že se shromáždí všichni občané k tomu, aby přispěli k uskutečnění díla užitečného všem; odměnou by jim bylo dílo samotné. Avšak poté, co se povolají, jsou přinuceni budovat silnice, po nichž nikdo nebude jezdit, paláce, které nebude nikdo obývat, to vše pod záminkou, že se jim zajišťuje práce – to by bylo přece absurdní a oni by samo sebou měli důvod namítnout: „Po takové práci nám nic není; raději bychom pracovali sami na sebe.“

Postup spočívající v tom, že občané přispějí peněžně, nikoli prací, na obecném výsledku nic nemění. Toliko při pracovním zapojení se ztráta rozdělí mezi všechny. V prvním případě – při peněžní formě příspěvku – ti, co zaměstná Stát, svému podílu na ztrátě unikají, přihazují jej k tomu, který už na sebe vzali jejich krajané.

Jeden článek Ústavy praví:

„Společnost podporuje rozvoj práce a napomáhá mu… Stát, departementy a obce zřizují veřejné práce vhodné k zaměstnání nečinných rukou.“

Jako dočasné opatření v krizových obdobích, během tuhé zimy, může vést tento zásah daňového poplatníka k dobrým výsledkům. Funguje podobně jako pojištění. K práci ani mzdě nic nepřidává, leč bere práci a platy běžných období a dotuje jimi, pravda se ztrátou, těžké časy.

Jako opatření stálé, obecné a systematické však představuje jen a jen ničivou mystifikaci, věc nemožnou, kontradikci ukazující onu trochu práce, která byla podnícena a co je vidět, a skrývající to množství práce, jemuž bylo zamezeno a co není vidět.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

[1] Význačný francouzský inženýr a ekonom Charles Dupin (1784–1873) působil jako profesor na Conservatoire national des arts et métiers (Národní konzervatoř umění a řemesel). Politické ekonomii přispěl nejvíce na poli ekonomické statistiky. (Pozn. překl.)

[2] Politik a finančník Achille Fould (1800–1867) stál na straně červencové revoluce. Už v prozatímní vládě měl rozhodující slovo ohledně financí a udržel si jej až do své smrti: až na krátké proluky byl bez ustání ministrem financí. (Pozn. překl.)

[3] Jean-Martial Bineau (1805–1855), inženýr a politik, byl v roce 1849, tedy v době, kdy tento esej vznikal, jmenován ministrem veřejných prací. (Pozn. překl.)