Rubrika: Co je vidět a co není vidět

Pan Ochranář (ne já, nýbrž pan Dupin jej tak pojmenoval), věnoval svůj čas a svůj kapitál přeměňování nerostů, nacházejících se na jeho půdě v Železo. Jelikož příroda byla štědřejší k Belgům, dávali tito Francouzům železo laciněji, nežli p. Ochranář, což znamená, že všichni Francouzi nebo celá Francie mohli dostati určité množství železa při menší práci, jestliže je kupovali od Flámů. Vedeni jsouce svými zájmy všimli si této výhody a denně bylo viděti mnoho cvočkářů, kovářů, kolářů, mechaniků, pod- kovářů a rolníků, jak si v Belgii zaopatřují železo sami nebo pomocí prostředníků. To se velmi znelíbilo p. Ochranáři.

Znovu připadl na myšlenku učiniti přítrž tomuto zlořádu vlastní silou. To bylo nejjednodušší, protože jen on sám tím trpěl. Vezmu svoji karabinu, řekl si, dám si za pás 4 pistole, naplním nábojnice, opásám se mečem a takto vyzbrojen odeberu se na hranice. Prvního kováře, cvočkáře, podkováře, mechanika nebo zámečníka, jenž tam přijde za svým obchodem, a ne za mým, zabiju, abych ho naučil, jak má žíti.

Odcházeje, jal se p. Ochranář přemýšleti a myšlenky tyto poněkud schladily jeho bojovnou náladu. Řekl si: Předně, není zcela vyloučeno, že kupci železa, moji krajané a nepřátelé, budou si věc vykládati ve zlé a místo, aby se nechali zabiti, zabijí mne samotného. Potom, i když všichni moji služebníci vyrukují, nebudeme moci uhlídati všechny přechody. A pak, takový postup by mi přišel příliš draho, byl by dražší, nežli skutečný výsledek.

Pan Ochranář odevzdával se již smutně osudu, že nebude svobodnějším, než druzí, když tu náhle paprsek světla jej osvítil.

Vzpomněl si, že v Paříži je veliká továrna na výrobu zákonů. Řekl si: co je zákon? Jest to opatření dobré nebo špatné, kterému je-li jednou nařízeno, každý se musí podrobiti, k jeho provedení zorganisuje se veřejná moc a za účelem řízení veřejné moci hrábne se do národa a naberou se odtud potřební lidé a peníze. Podařilo-li by se mně, aby z pařížské továrny vyšel zcela maličký zákon, jenž by zněl: „Dovoz belgického železa se zakazuje“, dosáhl bych tohoto: vláda nahradila by těch několik služebníků, které jsem chtěl poslati na hranice, dvaceti tisíci syny kovářů, zámečníků, cvočkářů, podkovářů, řemeslníků, mechaniků a vzpurných rolníků. A aby těchto 20.000 celníků bylo udržováno při dobrém zdraví a dobré mysli, rozdělí vláda mezi ně 25 milionů franků, které vezme opět těmže kovářům, cvočkářům, řemeslníkům a rolníkům. Střežení bude provedeno lépe a nebude mne nic stati, nebudu vydán na pospas surovosti kramářů, prodám železo za svoji cenu a budu se radovati ze sladkého osvěžení při pohledu jak náš veliký národ je hanebně klamán. To jej odnaučí, aby se stále prohlašoval za průkopníka a nositele všeho pokroku v Evropě. Bude to povedený kousek a stojí za pokus.

Pan Ochranář odebral se tedy do továrny na zákony. – Jindy vám snad povím historii jeho temných cest; dnes chci jen mluviti o jeho cestách zjevných. – Uplatnil u pánů zákonodárců tyto vývody:

„Belgické železo prodává se ve Francii za deset franků, což mne nutí, abych svoje železo prodával za tutéž cenu. Prodával bych je raději za patnáct franků, nemohu však k vůli belgickému železu, které Bůh zatrať. Urobte zákon nařizující: – Belgické železo nesmí do Francie. – Hned na to zvýším svoji cenu o pět franků a vizte následek:

Za každý cent železa, který dodám, dostanu patnáct franků místo desíti, zbohatnu rychleji a rozšířím značně svoji těžbu, budu zaměstnávati více dělníků. Moji dělníci i já zvýšíme svá vydání k velikému užitku našich dodavatelů v okruhu několika mílí. Tito, majíce větší odbyt, budou zadávati větší objednávky průmyslu a tak z jednoho na druhého rozšíří se činnost na celou zemi. Tento blahoslavený pětifrank, jemuž dopřejete spadnouti do mé pokladny, vyvolá, jako kámen hozený do jezera, nekonečný počet zářících kruhů, jež se budou rozšiřovati dál a dál.“

Unešeni touto řečí a okouzleni výkladem, že tak snadno lze pomocí zákonů zvětšili národní jmění, výrobci zákonů hlasovali pro Obmezení dovozu. K čemu mluviti o práci a hospodaření? – řekli. Proč voliti tyto obtížné prostředky ku zvětšení národního jmění, když stačí pouhé nařízení?

Skutečně, zákon měl v zápětí všechny důsledky ohlášené panem Ochranářem, jenom, že měl také jiné, neboť – buďme k němu spravedliví – nesoudil chybně, soudil však neúplně, žádaje privilegium, označil následky, které jest viděti, a nechal nepovšimnuty následky, jichž není viděti. Ukázal pouze dvě osoby, kdežto na scéně jsou tři. A je na nás, abychom toto opomenutí nedobrovolné, či úmyslné napravili.

Ano, peníz odvedený takto podle zákona do pokladny páně Ochranářovy, zjednal výhodu pro něho a pro ty, jichž práci mu jest podporovati. – Kdyby však ono nařízení nechalo spadnouti peníz s měsíce, nebyly by tyto dobré výsledky vyváženy žádnými špatnými účinky. Bohužel, tento záhadný pětifrank nepřichází s měsíce, nýbrž z kapsy kováře, cvočkáře, koláře, podkováte, rolníka, strojníka, zkrátka z kapsy Václava Dobráka, který dává dnes pětifrank, aniž dostal o miligram železa více, než tehdy, kdy platil za ně deset franků. Na první pohled se musí rozpoznati, že tohle mění celou věc, neboť – zcela zřejmě – zisk páně Ochranářův záleží ve ztrátě Václava Dobráka a vše, co pan Ochranář bude moci podniknouti za tento peníz ku podpoře národní práce, Václav Dobrák by byl udělal rovněž. Kámen byl hozen na jisté místo v jezeře, protože bylo zákonodárnou cestou zabráněno, aby byl vržen na místo jiné.

Tedy to, co není viděti, nahražuje to, co je viděti, a tak z celé věci nespravedlivost, bohužel nespravedlivost spáchaná zákonem.

To není vše. Řekl jsem, že třetí osoba je ponechána stále stranou. Je třeba ji uvésti na scénu, aby nám ukázala druhou ztrátu pěti franků. Nuže uvidíme výsledek celé věci, jak se vyvinula.

Václav Dobrák má 15 franků, ovoce své píle. Jsme ještě v době, kdy se těší ze svobody. Co udělá s těmito 15 franky. Koupi si nějaký módní předmět za 10 franků, a tímto předmětem platí (neb jeho sprostředkovatel platí místo něho) cent belgického železa. Václavu Dobrákovi zůstává ještě pět franků. Nehodí je do řeky, ale (a to je, co není viděti), dá je kterémukoliv průmyslníku výměnou za něco užitečného, na příklad knihkupci za knihu Bossuetovu „Rozprava o všeobecných dějinách“.

Tak, pokud se týče národní práce, jest tato podporována částkou 15 franků, t. j.: 10 fr. připadá na módní zboží, 5 fr. knihkupectví.

Pokud jde o Václava Dobráka, obdrží za svých 15 franků dva předměty, jichž potřebuje, t. j.:
1. cent železa,
2. knihu.

Přijde nařízení.

V jakém postavení se ocitne Václav Dobrák? V jakém postavení bude národní práce?

Václav Dobrák, dávaje svých 15 franků až do posledního centimu p. Ochranáři za cent železa, nebude míti nic více, než cent železa. Nedostane se mu knihy neb jiného předmětu. Ztrácí 5 franků. To je jisté. Nelze popříti, že, jsou-li omezením dovozu zvýšeny ceny předmětů, spotřebitel tento rozdíl ztrácí.

Však rozdíl tento prý získává národní práce

Nikoli, nezískává; neboť od vydání nařízeni je podporována právě tak jako dříve pouze v rozsahu 15 franků.

Jenomže od vydání nařízení oněch 15 franků Václava Dobráka připadne kovoprůmyslu, kdežto před vydáním nařízení byly rozděleny mezi předmět módní a knihu.

Násilí, vykonávané samotným panem Ochranářem na hranicích, nebo násilí, které tam dává konati zákonem, může býti s hlediska morálky posuzováno velmi různě. Jsou lidé, kteří myslí, že olupování ztrácí veškeru svoji nemorálnost, děje-li se v mezích zákona. Co mne se týče, nemohu si představiti okolnost více přitěžující. Ať jest tomu 

jakkoliv, jisto jest, že výsledky národohospodářské jsou tytéž.

Obracejte věc jak chcete, dívejte se však dobře, a uvidíte, že nic dobrého nevzejde z olupování jak zákonného tak nezákonného. Nepopíráme, že p. Ochranáři a jeho průmyslu, nebo – chcete-li – národní práci připadá zisk 5 franků. My však tvrdíme, že z toho pocházejí dvě ztráty: prvá pro Václava Dobráka, který platí 15 franků za to, co měl dříve za 10 franků, druhá ztráta pro národní práci, které už nepřipadne onen rozdíl. Vyberte si z těchto dvou ztrát onu, kterou byste chtěli vyvážiti zisk, námi připuštěný. Druhá ztráta bude nicméně ztrátou skutečnou.

Morálka: Znásilňování neznamená výrobu, nýbrž ničení. Kdyby znásilňování bylo výrobou, Francie byla by daleko bohatší nežli je.

Společnost je soubor služeb, které si lidé navzájem konají z donucení nebo dobrovolně, t. j. služeb veřejných a služeb soukromých.

Prvé z nich, uložené a upravené zákonem, který nemůže býti vždy dle potřeby snadno měněn, mohou přetrvati dlouho i s tímto zákonem k jejich vlastnímu užitku a mohou ještě podržeti název veřejných služeb, i když už nejsou ani službami a jsou jen veřejným týráním. Druhé náležejí do okruhu vůle a odpovědnosti jednotlivcovy. Každý při nich dává a přijímá co chce, co může, dohodnuv se o tom s druhou stranou. Vždy jest u nich předpokladem skutečná potřeba, přesně odměřená jejich hodnotou navzájem porovnanou.

Proto také ony služby trpí často ztrnulostí, tyto pak poslouchají zákona pokroku.

Jakkoli přehnaný rozvoj veřejných služeb, unikáním sil – (což má v zápětí) – vede k vytvoření zhoubného cizopasnictví v lůně společnosti, je dosti zvláštní, že mnoho moderních sekt, přičítajících tuto vlastnost svobodným a soukromým službám, snaží se pře- měniti různá povolání v úřady.

Tyto sekty stavějí se vší mocí proti tomu, co nazývají prostředníkem. Odstranily by rády kapitalistu, kupce a obchodníka, obviňujíce je, že se stavějí mezi výrobu a spotřebu, aby tak z obou kořistili, nic jim za to neposkytujíce. A tak chtěly by tyto sekty na stát převésti dílo, které zmínění lidé konají, když už se bez těch úkonů nelze obejíti.

Sofismus socialistů spočívá zde v tom, že ukazují společnosti, co ona platí sprostředkovatelům za jejich služby, a jí zakrývají, co by musela platiti státu. Jest to stále týž boj mezi tím, co bije do očí, a tím, co se pouze jeví rozumu, boj mezi tím co je viděti a co není viděti.

Tak zejména v roce 1847, v době veliké nouze, socialistické směry se snažily a také se jim dařilo popularisovati svoji neblahou theorii. Věděly dobře, že i ta nejsměšnější propaganda má vždy vyhlídku na úspěch u lidí, kteří trpí: malesuada fames! (hlad – špatný rádce).

Tak pomocí velikých frází: vykořisťování člověka člověkem, spekulace s hladem a hromadění zboží za účelem zdražování jaly se očerňovati obchod a zatajovati jeho blahodárnost.

„Proč, řekly, nechávám obchodníku obstarávati zboží ze Spojených Států a z Krymu? Proč stát, okresy a obce neorganisují zásobovací službu a nezřizují skladiště? Prodávalo by se za výrobní cenu a lid, ubohý lid byl by sproštěn poplatku, který platí obchodu svobodnému, t. j. sobeckému, individualistickému a anarchickému.

Poplatek, který platí lid obchodu, jest viděti. Poplatek, který by lid platil státu nebo jeho zmocněncům za systému socialistického, není viděti.

V čem spočívá tento domnělý poplatek, který lid platí obchodu? V tom: Že dva lidé si vzájemně prokazují službu zcela svobodně za tlaku soutěže a za cenu, na níž se dohodnou.

Je-li hladovějící žaludek v Paříži a obilí, které by ho mohlo nasytiti, je v Oděse, neodpomůže se této svízeli, leč přiblížením obilí žaludku. Lze to provésti třemi způsoby:

1. Hladovějící dojdou si sami pro obilí, 2. mohou se obrátit za tím účelem na ty, kteří se tím zaměstnávají, a 3. mohou se složiti a pověřiti provedením úkolu veřejné úředníky.

Který z těchto tří způsobů je nejvýhodnější?

Všude a v každé době, čím svobodnější, osvícenější a zkušenější byli lidé, vyvolili si vždy dobrovolně druhý způsob a přiznávám, že toto postačí v mých očích, abych i já se na tuto stranu přidal. Můj rozum se vzpouzí připustiti, že lidstvo jako celek by se mýlilo v otázce, která se ho dotýká tak z blízka.

Uvažme jen.

Je zřejmé neproveditelné, aby třicetšest milionů občanů odjelo do Oděsy pro obilí, které potřebují. Prvý způsob se tedy nehodí. Spotřebitelé nemohou jednati sami; jsou nuceni obrátiti se na sprostředkovatele, úředníky nebo obchodníky.

Řekněme, že onen prvý způsob byl by nejpřirozenější. Konec konců, kdo má hlad, jde si pro obilí. Jest to námaha, která se týká jej samého, služba, kterou jest povinen sám sobě. Prokáže-li mu někdo jiný – ať z jakéhokoli důvodu – tuto službu a vezme onu námahu, má právo na odměnu. Říkám to proto, abych konstatoval, že služby sprostředkovatelů přinášejí s sebou zásady odměny.

Ať jest tomu jakkoli, nutno-li se obraceti na toho, jejž socialisté nazývají cizopasníkem, který cizopasník dělá menší nároky, obchodník či úředník?

Obchod (předpokládám, že jest svobodný), obchod – pravím – jest nucen již ve svém vlastním zájmu studovati roční doby, zjišťovati den ze dne stav úrody, opatřovali si informace ze všech koutů světa, předvídali potřeby a předem činiti opatření. Má připravené lodi, má všude dopisovatele, a jeho bezprostředním zájmem jest, koupiti co možná nejlevněji, uspořiti na všech jednotlivostech podniku a dosáhnouti největších výsledků při nejmenší námaze. Nejsou to však pouze obchodnici francouzští, nýbrž obchodníci celého světa, kteří se zaměstnávají zásobováním Francie. Vede-li je zájem neodolatelně k splnění jejich úkolů, při nejmenším nákladu, vzájemná soutěž je neméně neodolatelně nutí, aby dopřáli spotřebitelům vy- získati na uspořených výlohách. Jakmile došlo obilí, jest v zájmu obchodu, prodati je co možná brzy, aby se vystříhal risika, aby dostal peníze a dle potřeby zase začal znova. Veden srovnáváním cen, rozděluje potraviny po celé zemi, začínaje vždy tam, kde je nejdráže, t, j. tam, kde potřeba jest nejnaléhavější. Nelze si tedy představili organisaci lépe uspořádanou v zájmu hladovějících a krása této organisace, socialisty nepostřehnutá, tkví právě v tom, že jest to organisace svobodná. – Spotřebitel ovšem zaplatí obchodu náklady dopravy, po vodě i po suchu, skladné, provisi, atd. V které pak soustavě nemusí ten, kdo obilí sní, zaplatiti nutné výlohy spojené s jeho opatřením? Mimo to je nutno zaplatiti odměnu za prokázanou službu; pokud jde však o tu částku, jest snížena soutěží na nejmožnější minimum. Co do její oprávněnosti, bylo by podivné, aby řemeslníci v Paříži nechtěli pracovati pro obchodníky v Marseille, pracují-li obchodníci v Marseille pro řemeslníky v Paříži.

Kdyby, dle vynálezu socialistů, stát se uvázal v obchod, co by se stalo? Kde tu, prosím, veřejnost uspoří? Snad v nákupní ceně? Představte si delegáty čtyřiceti tisíc obci, kteří přijdou jednoho dne do Oděsy, představte si účinek na cenu. Bude tu úspora v nákladech? Bude třeba méně lodi, méně námořníků, méně překládání, méně skladišť, nebo budeme sproštěni platiti toto vše? Bude tu úspora v zisku obchodníků? Přijdou vaši delegáti nebo úředníci jen tak zadarmo do Oděsy? Podniknou cestu a budou pracovati vedeni pouze zásadou bratrství? Nemusí i oni býti živi? Nebude třeba platiti jejich čas? Nemyslíte, že to bude tisíckrát vyšší než dvě neb tři procenta, která vydělá obchodník podle smlouvy?

Pomyslete konečně i na obtíže při vybíráni tolika daní a rozdílení potravin. Mějte na mysli i nespravedlivost a nerozlučné zneužívání v takovém podniku. Považte také odpovědnost, která by byla uvalena na vládu.

Socialisté, kteří vynalezli tuto bláhovost, a kteří ve dnech neštěstí ji namluvili masám, prohlašují se beze všeho za pokrokové muže a není bez jistého nebezpečí, že zvyk, tento tyran řečí schválí to slovo i úsudek, který je v něm obsažen. Pokrokoví! To předpokládá, že pánové mají rozhled daleko větší než obyčejní lidé, že jejich jedinou vadou jest, že jsou příliš napřed ve století, a nepřišla-li doposud doba zrušení jistých svobodných služeb, tak zvaných příživníků, že jest to chybou veřejnosti, která jest daleko za socialismem. Dle mého vědomi a svědomí jest právě opak pravdivý a nevím, do kterého barbarského století bychom se museli vrátiti, abychom v této věci se dostali na úroveň vědomostí socialistických.

Moderní sektáři stavějí stále proti nynější společnosti spolčování. Neuvědomují si, že společnost za svobodného režimu jest pravé sdružení, které daleko předčí všechna ta, jež vzešla z jejich plodné obrazotvornosti.

Objasněme to příkladem.

Aby se člověk ráno, když vstane, mohl obléci, je k tomu třeba, aby kus půdy byl ohraničen, připraven, vysušen, zorán, oset rostlinou jistého druhu, i je třeba, aby stáda ovcí na ní nalezla obživu, aby dala vlnu. Ta musí bytí předena, utkána, obarvena a připraveno z ní sukno. Sukno pak nutno nastříhali, načež se z něho ušije oblek. Celá tato řada činností vyžaduje spoustu jiných úkonů, poněvadž předpokládá užívání polního nářadí, ovčáren, továren, uhlí, strojů, vozů atd.

Není-li společnost skutečným sdružením, associací, pak ten, kdo by chtěl oblek, bude nucen pracovati sám o sobě, t. j. sám vykonávali nespočetné úkony po pořádku, od prvé rány motykou, kterou se započne, až do posledního stehu jehlou, kterým se oblek dohotoví.

Díky však našemu společenskému smyslu, který jest zřejmým znakem lidského plemene, rozdělily se tyto úkony na veliké množství pracovníků a stále ještě se dělí čím dál tím více k obecnému dobru, dle toho, jak při spotřebě stane se naléhavým jednotlivý úkon a může zaměstnali nový průmysl. Pak se přichází k rozdělování výrobku, které se provádí v rozsahu hodnoty, kterou každý přinesl k uskutečnění celého díla. Není-li to sdružení, co jest to tedy?

Pohleďte jen, když žádný z pracovníků nemohl stvořiti ani nejmenší částečku nějaké látky, omezili se všichni na vzájemné konání služeb, na vypomáháni si ku společnému cíli a tu všichni se mohou pokládati, jedni vůči druhým za sprostředkovatele. Jestliže na př. v hospodářské činnosti doprava se stává dosti důležitou, aby zaměstnala jednu osobu, předení druhou, tkaní třetí, proč pak by se musilo pohlížeti na první osobu jako na většího cizopasníka, nežli na ostatní? Což není třeba dopravy? Ten, kdo ji obstarává, nevěnuje ji čas a námahu? Neuspořuje ji svým druhům? Tito konají bud více nebo něco jiného, nežli on. Což nejsou všichni stejně hodni odměny, t. j. účasti na výnosu, podle zákona o sjednané ceně? Což neděje se ve vší svobodě a k obecnému dobru, že se práce rozdělí a uspořádá? Je nám toho třeba, aby přišel nějaký socialista a pod záminkou organisace despoticky nám zničil naše dobrovolná zařízení, zastavil dělbu práce, nahražoval snahy sdružené snahami osamocenými a obrátil pochod civilisace?

Sdružení, tak jak jsem je zde vypsal, je snad proto méně sdružením, že každý volně do něho vstupuje a z něho vystupuje, nachází si tam svoje místo, usuzuje a zavazuje se sám pro sebe, pod vlastní zodpovědností vnáší do něho vzpruhu a záruku osobního zájmu? Pro jakou zásluhu je třeba tohoto pojmenování, aby domnělý reformátor přišel nám ukládati svoji formuli a soustřeďovati – abych tak řekl – lidství v sobě samém?

čím více si všímáme těchto pokrokových směrů, tím více se přesvědčujeme, že v základě je tu jenom jedna věc: nevědomost, prohlašující se za neomylnou, dožadující se samovlády ve jménu této neomylnosti.

Nechť čtenář laskavě promine toto zabíhání. Nebude snad neužitečno v době, kdy povídání rozuteklá z knih saint-simonistů, přívrženců falanster a ikarií zaplavují noviny, řečnickou tribunu a ohrožují vážně svobodu práce a obchodu.[1]

[1]  Také tato úvaha vzbudí jisté u mnohého čtenáře prudký nesouhlas, neboť zdánlivě čelí proti každému pokusu odstranit podnikatelského prostředníka, hlavně z obchodu. My přece víme, co dovedli prostředníci za války, a teď lépe než před válkou si všímáme jejich praktik a jejich neochotného slevování v drobném prodeji, když ceny ve velkém už dávno povolily. Jsme přece svědky skvělého vývoje konsumních spolků a jejich velkonákupních společností. Ale pozor! Máme zajisté také v paměti veřejné čili „úřední“ aprovisace, různé veřejné „ošacovací“ a „zásobovací akce“, a konečně „tukárny“, „obilňáky“ a jak všelijak přezděl hlas lidu orgánům, jež měly zlořády soukromého obchodu za války a po válce odstranit. – Bastiat velebí činnost soukromých podnikatelů-prostředkovatelů ve svobodné soutěži, v níž každý (dle B.) má volno si vybírati nejen mezi sprostředkovateli ale také mezí jinými způsoby sebezásobení. Tato naprosto svobodná soutěž a volba je očisťujícím živlem, který odstraňuje všechnu neřest, příživnictví, neschopnost, a naopak rozžhavuje zájem, důmysl v zmenšování risika, stupňuje výkonnost technickými vynálezy a zlevňuje ceny. Kdyby tento Bastiatův předpoklad byl uskutečněn, měl by ve své úvaze pravdu naprostou. Poněvadž však předpoklad skutečné hospodářské svobody uskutečněn dnes není, nemůžeme než si přát, aby uskutečněn byl. Bastiat hájí podnikatele, překupníka, pro jeho lepši služby, lepši pro odběratele i dodavatele než jiný system. Toto měřítko je také měřítkem sociálních reformátorů, kteří tvrdí, že dnes soukromý podnikatel v mnohých obvodech dělá služby horší než dobrovolné organisace výrobců nebo odběratelů. V tomto zápase tedy jde o důkaz lepšího výkonu, lepší služby. Rozhodne zkušenost. Ale již dnes se zdá, že v mnohých oborech to soukromý podnikatel nebude, kdo zvítězí lepší službou. (Pozn. čes. vyd.)

Není nic přirozenějšího, jestliže národ, přesvědčiv se, že jakýsi veliký podnik může prospěti společnosti, jej uskuteční z výtěžku společných příspěvků. Přiznávám se však, že mne přechází trpělivost, slyším-li uváděti k podepření takového rozhodnutí tento hrubý omyl: „Jest to ostatně prostředek k zaopatření práce dělnictvu.“

Stát zřizuje novou cestu, staví palác, pře-stavuje ulici, staví průplav. Dává tak práci jistým dělníkům, to jest viděti; avšak připravuje o práci jiné dělníky, to není viděti.

Podívejme se na provádění stavby silnice. Tisíc dělníků přichází každého rána a odchází každý večer, odnášejíce své mzdy, to je zřejmé. Kdyby stavba silnice nebyla ustanovena, kdyby peníze na to nebyly odhlasovány, tito dobří lidé neměli by ani tuhle práci, ani tuhle mzdu za ni, což jest rovněž zřejmo.

Je to vše? Nezahrnuje tento podnik jako celek něco jiného? Což v okamžiku, kdy pan Dupin pronáší formuli: „Shromáždění přijalo“, padnou miliony po měsíčních paprscích zázračně do pokladen pánů Foulda a Bineaua? Není-liž nutno, aby stát organisoval svoje příjmy právě jako svá vydání, a aby vyslal výběrčí a přiměl poplatníky k placení daní?

Proberme věc v těchto dvou bodech. Uvědomujíce si určení, které stát dává odhlasovaným milionům, neopomeňte si také uvědomiti, jaké určení těmže milionům by byli dali poplatníci, kteří již tak učiniti nemohou. Pak porozumíte, že veřejný podnik je jako peníz, na jehož jedné straně je zobrazen dělník zaměstnaný s heslem: Co je viděti; a na rubu pak je dělník nezaměstnaný s heslem: Co není viděti.

Sofismus, který v tomto spisku potírám – je-li vztahován na veřejné práce – jest tím nebezpečnější, že slouží k ospravedlňování nejpošetilejších podniků a marnotratnosti.

Je-li skutečně třeba dráhy nebo mostu, postačí dovolávati se jeho potřeby. Není-li to možno, co se dělá? Utekou se k tomuto klamu: „Nutno dělníkům zaopatřiti práci!“

Jakmile padnou tato slova, rozkáže se navážeti a odvážeti náspy na Poli Martově. Veliký Napoleon – jak známo – se domníval, že koná filantropické dílo, když dal kopati a zase zarovnávali příkopy. Také říkal: „Co záleží na výsledku? Nutno jen viděti, jak blahobyt vniká do dělnické třídy“.

Podívejme se věci na kloub. Peníze nám jsou klamnou představou. Žádati všechny občany o přispění pro společnou věc ve formě peněz, znamená ve skutečnosti je žádati o věcné podporování; neboť každý si opatří svojí prací částku, která na něho připadá. Tomu by se snadno porozumělo, když by byli shromážděni všichni občané, aby vlastními úkony provedli dílo všem užitečné; odplatou jejich by byly výsledky díla samého. Avšak až by byli svoláni a byli přidrženi stavěti silnice, po nichž nikdo nebude jezditi, a paláce, kde nikdo nebude bydliti, a to vše jen pod záminkou, že se jim opatřuje práce, to přece by bylo nesmyslné, a měli by jistě pravdu, kdyby namítli: Této práce nám není třeba, raději pracujeme sami pro sebe.

Postup, spočívající v přispívání občanů penězi a ne prací, celkem nic nemění na těchto výsledcích. Pouze v druhém případě (při skutečné společné práci) postihne ztráta všechny. V prvém případě (při placení penězi) uniknou ztrátě ti, které zaměstnává stát, tím, že svůj podíl na ztrátě svalí na ostatní spoluobčany.

Jeden článek ústavy zní:

„Společnost podporuje rozvoj práce – – – státní institucí, okresy a obce veřejnými pracemi, k nimž lze použíti nezaměstnaných“.

Jako přechodné opatření v době krise, za tuhé zimy, tato pomoc poplatníkova může míti dobré výsledky. Uplatňuje se právě tak, jako pojištění. Nepřidává nic ani práci ani mzdě, ale ubírá z práce a mzdy v normální době, aby to vydala ovšem se ztrátou v dobách zlých.

Jako opatření stálé, všeobecné a soustavné je jenom zhoubným klamem, nemožností a protimyslem, jenž ukazuje trochu práce uložené, kterou jest viděti, a skrývá hodně práce znemožněné, kterou není viděti.[1]

[1] Tato kapitola by byla u nás před nějakým rokem nebo dvěma způsobila ještě mnohem víc pohoršení, než způsobí dnes. Ale kdo se trochu probere z frází o „potírání nezaměstnanosti“ „nouzovými pracemi“, ten dá Bastiatovi za pravdu. Na těch t. zv. nouzových pracech, jak skutečně se provádějí, vidět, jak málo nezaměstnané dělnictvo na nich vydělává, ale jak mnoho stát a obce ztrácejí v této ledabylé, zdlouhavé a proto drahé „nouzové práci“. U nás v přítomné době jest nad slunce jasnější, že potírat nejhorší neřest dnešní společenské soustavy — nezaměstnanost a podzaměstnanost — předpokládá, abychom dělali politiku k osvěžení soukromé podnikavosti, jež by dovedla lidem za poctivou práci dát poctivý plat, ale ne almužnu za poloviční lenošení. Stát má být „zaměstnavatelem v záloze“ jak to nazval H. O. Wells, má být zaměstnavatelem příkladným, ale to neznamená, že má jen vzorně mnoho platit, ale také vzornou práci chtít. Už stáři liberální lidumilové přáli dělnictvu, aby žilo v situaci, kdy dva podnikatelé se ucházejí o jediného dělníka – ne jak je tomu dnes, že dva (a víc!) dělníků se uchází o jednoho zaměstnavatele. Tím druhým zaměstnavatelem, který svými vzornými podmínkami pracovními a mzdovými soutěži se soukromým podnikatelem bychom chtěli mít stát. Dnešní stát a obec s „nouzovou prací“ místo skutečné práce, a s poloviční almužnou místo mzdy je karikatura jako dělaná pro Bastiatův důkaz. Mnohý český čtenář dovede si tento důkaz aplikovat také na nejeden veřejný úřad!
(Poz. čes. vyd.)

Má stát podporovali subvencemi umění? Možno tu jistě mnoho říci pro i proti. Ve prospěch subvenčního systému možno uvésti, že umění prohlubuje, povznáší a zjemňuje poesií duši národa, že ji odpoutává od hmotných zájmů, dává duši pocitovati krásno a působí takto příznivě na způsoby, obyčeje, mravy a dokonce i na průmysl. Jest otázka, co by bylo s hudbou ve Francii bez Théâtre-Italien a bez konservatoře, s dramatickým uměním bez Théâtre-Français, s malířstvím a sochařstvím bez našich sbírek a musei. Můžeme jíti dále a tázati se, zdali bez soustředění na jednom místě a tudíž také bez subvencování krásných umění tento vybraný vkus by se byl vyvinul, vkus, který je vznešeným údělem práce francouzské, a jenž doporučuje její výrobky v celém světě. Vzhledem k těmto výsledkům nebylo by velikou neobezřetností, kdyby všichni občané odřekli platiti tento skrovný příspěvek, který konec konců zajišťuje ve středu Evropy francouzskému národu duševní převahu a slávu?

Proti těmto a mnoha jiným důvodům, jichž váhu nepopírám, možno uvésti jiné důvody neméně závažné. Především řekne se, jde zde o spravedlivou distribuci (rozděleni). Což sahá právo zákonodárcovo tak daleko, aby ubral ze mzdy dělníkovy a tak doplňoval zisk umělcův? Pan Lamartine pravil: odepřete-li subvenci divadlu, kde se pak zastavíte na této cestě, nebudete logicky přinuceni zrušiti vaše fakulty, musea, ústavy a knihovny? Odpovědělo by se: budete-li dávati subvence všemu, co je dobré a užitečné, kde se zastavíte na této cestě, nebudete-li logicky přinuceni zříditi civilní listu pro zemědělství, průmysl, obchod, dobročinné účely a školství?[1] A potom, jest jisto, že subvence podporují pokrok v umění? Tato otázka ještě daleko není rozhodnuta a sami vidíme, že prosperují ona divadla, která sama sobě stačí. Uvažujeme-li však důkladněji, shledáme, že potřeby a přání vznikají jedny z druhých a že se přenášejí do sfér čím dál tím vytříbenějších, dle toho jak veřejné bohatství je umožňuje uspokojiti. Nemá se tudíž vláda míchati do těchto vztahů, protože by dle nynějšího stavu jmění nemohla z daní podněcovati průmysl přepychový, aniž poškodila průmysl nezbytné potřeby, maříc tím přirozený pochod kultury. Dlužno připomenouti, že takováto umělá přemístění potřeb, vkusu, práce a obyvatelstva přivádějí národy do nejisté a nebezpečné situace, nemající pevného základu.

Zde několik důvodů, které uvádějí odpůrci státního zasahování, co se týče pořadí, v němž dle mínění občanů nutno uspokojovati potřeby a přání a v důsledku toho i říditi svoji činnost. Doznávám, že náležím k těm, kteří mají za to, že výběr a podnět má přijíti ze zdola a ne se shora, od občanů a ne od zákonodárce. Opačná nauka, zdá se mi, vede ku zmaru svobody a lidské důstojnosti.

Než, usuzuje-li se takto, právě tak chybně jako nespravedlivě, jest známo, z čeho je viněn národohospodář? Zavrhujeme-li subvenci, znamená prý to, že zavrhujeme věc samu, jež má býti subvencována, že prý jsme nepřáteli všech druhů činností, poněvadž žádáme, aby tyto činnosti byly jednak svobodné, jednak, aby hledaly samy v sobě svoji odměnu. Tak, žádáme-li, aby stát neplatil z daní věci náboženské, jsme prý nevěrci; chceme-li, aby stát nepřispíval z daní na vzdělání, nenávidíme prý osvěty.[2] Řekneme-li, že stát nemá z daní zlepšovati hodnotu půdy nebo ten či onen druh průmyslu, jsme prý nepřáteli majetku a práce. Domníváme-li se, že stát nemá podporovati umělce, jsme prý barbaři, kteří soudí, že umění jsou zbytečná.

Protestuji ze všech sil proti těmto vývodům. Jsme daleci nesmyslné myšlenky odstraniti náboženství[3], vzdělání, vlastnictví, práci a umění, žádáme-li, aby stát chránil svobodný vývoj všech druhů lidské činnosti, aniž vydržoval jedny na úkor druhých. Na opak máme za to, že všechny tyto živé síly lidské společnosti vyvíjely by se harmonicky pod vlivem svobody, že žádná z nich by se nestala – jak dnes vidíme – zdrojem zmatků, přehmatů, tyranství a nepořádku.

Naši odpůrci myslí, že činnost, která není ani vydržována ani reglementována, je činností mařenou. Tvrdíme opak. Jejich víra je v zákonodárci a ne v lidstvu. Naše víra spočívá v lidstvu a ne v zákonodárci.

Tak říkal pan Lamartine: Ve jménu této zásady (t. j. nedávati podpor státních) jest třeba zrušiti veřejné výstavy, jež této zemi dělají čest a přinášejí bohatství.

Odpovídám panu Lamartinovi: S vašeho stanoviska nesubvencovati jest rušiti, jelikož vycházejíce ze skutečnosti, že vše existuje pouze z vůle státu, vyvozujete z toho, že žije pouze to, čemu daně umožňuji život. Obrátím však proti vám příklad, jejž jste vybral a ukáži vám, že největší a nejznamenitější z výstav, výstava myšlenkově nejliberálněji pojatá, nejuniversálnější, a mohl bych dokonce i užiti výrazu „všelidská“, jímž zde nijak nenadsazuji, jest výstava chystaná v Londýně, jediná, do které se neplete žádná vláda a kterou neživí žádná daň.

Vraceje se ke krásným uměním opakuji: je možno uvésti přesvědčivé důvody pro subvencování i proti němu. Čtenář pochopí, že vzhledem ku zvláštní povaze tohoto spisku nemusím ani vykládati tyto důvody, aniž z nich vybírati.

Avšak p. Lamartine uvedl předem argument, který nemohu pomiuouti mlčením, jelikož patří zrovna do rámce této hospodářské studie.

Praví:

„Otázka národohospodářská ve věci divadel je shrnuta v jediné slovo: t. j. v práci. Málo záleží na povaze této práce; jest to práce stejně plodná, stejně produktivní jako každý jiný druh prací v národě. Divadla – jak je vám známo – zaměstnávají a dávají ve Francii mzdu osmdesáti tisícům dělníků různého druhu, malířům, zedníkům, dekoratérům, krejčím, stavitelům atd., kteří vnášejí život a pohyb do mnoha čtvrtí tohoto hlavního města a z té příčiny žádají vaši přízeň“.

Vaši přízeň! – přeložte si to: vaše subvence.

A dále:

„Radovánky Paříže jsou prací a spotřebou venkova, přepych bohatého jest mzdou a chlebem dvou set tisíců dělníků všeho druhu, kteří jsou živi z všelikého druhu průmyslu pracujícího pro divadla po republice a kteří z těchto znamenitých, Francii proslavujících radovánek mají živobytí pro sebe, své rodiny a děti. Jim dáte těch 60.000 franků. (Velmi dobře! Velmi dobře I Nesčetné projevy souhlasu.)“

Pokud se mne týče, musím říci: Velmi špatně! Velmi špatně! – maje na zřeteli pouze vztah tohoto názoru na národohospodářský argument, o nějž se zde jedná.

Ovšem, dostane se těch 60.000 franků nebo aspoň jich část dělníkům pracujícím pro divadla. Několik drobtů může zajisté cestou zablouditi. Avšak podíváme-li se na věc z blízka, snad se nám ukáže, že koláč jde jinou cestou; šťastní dělníci, zbude-li jim několik drobečků! – Nicméně chci připustiti, že celá subvence připadne malířům, dekoratérům, krejčím, kadeřníkům atd. To je viděti.

Odkud však přichází tato subvence? Zde jest rub otázky, jejž jest stejně důležito prozkoumati jako její líc. Kde jest pramen těch šedesáti tisíc franků? A kam by se poděly, kdyby hlasováním zákonodárců nebyly napřed dirigovány do rue Rivoli a pak do rue Grenelle. To není viděti.

Dojista se nikdo neodváží tvrditi, že hlasování zákonodárců to bylo, jež dalo této částce se vylíhnouti v hlasovací urně, že jest pouhým přídavkem k národnímu jmění a že bez tohoto zázračného hlasování oněch šedesát tisíc franků by se stalo navždy neviditelnými a nenahmatatelnými. Dlužno připustili, že vše, co většina mohla učiniti, bylo, že rozhodla, aby se odněkud vzaly a někam byly poslány, a aby se jim dostalo jistého určení jen proto, že byly odvráceny od jiného určení.

Za těchto okolností jest zřejmo, že poplatník zdaněný jedním frankem nemůže tímto frankem již volně nakládati. Jest jasné, že bude zbaven možnosti ukojiti své potřeby v hodnotě jednoho franku a že i dělník, jenž by toto uspokojení mu byl mohl zjednati, bude připraven o mzdu v částce jednoho franku.

Neoddávejme se této dětské ilusi a nevěřme, že by hlasování ze dne 16. května přidalo něco k blahu a práci národa. Přemístí pouze užitky, přemístí mzdy, toť vše.

Podotkne se, že nahradí jistý druh uspokojení potřeby a jistý druh práce uspokojením a prací nutnější, mravnější a rozumnější? Zde bych mohl říci: vy rvouce 60.000 franků poplatníkům, zmenšíte mzdy zemědělských dělníků, nádeníků, tesařů, kovářů a zvýšíte o tolik mzdy zpěváků, kadeřníků, dekoratérů a krejčích. Nelze dokázati, že tato třída by byla více interesována nežli ona. Pan Lamartine to nedokazuje. Sám praví, že práce divadelní jest „stejně plodná, stejně produktivní, a ne více“ než každá jiná práce, což by se ještě mohlo popírati, neboť nejlepším důkazem, že divadelní práce není tak plodná, jako jiná práce, jest, že tato jest povolána vydržovati onu.

Avšak toto srovnávání hodnoty a vnitřní zásluhy různých druhů prací není předmětem této úvahy. Jest mi pouze ukázati, že, jestliže pan Lamartine a ti, kdož schvalují jeho dokazování, viděli levým okem mzdy získané dodavateli divadelníků, měli viděti pravým okem mzdy ušlé dodavatelům poplatníků; jelikož tak nečinili, dopustili se chyby tím, že pokládali přemístění za zisk. Byli-li by důslední ve svém učení, žádali by subvence do nekonečna; neboť co platí o jednom franku a o 60.000 fr., platí za týchž okolností i o miliardě franků.

Jde-li o daně, pánové, dokažte jejich užitečnost vážnými důvody, ne však tímto ne šťastným tvrzením: „Veřejná vydání dávají obživu dělnické třídě“. Toto tvrzení neprávem zastírá podstatný fakt, že totiž vydání veřejná vždy zastupují vydání soukromá a že tudíž dávají živobytí jednomu dělníku místo jinému, nepřinášejí však ničeho v úděl dělnické třídě jako celku. Vaše dokazování je velmi hezké, ale je příliš protimyslné, než aby bylo odůvodněním.

[1] Dnešní čtenář ovšem nesdílí autorova odporu k státní podpoře dobročinných účelů a školství, pokud jde o dobročinné účely a školství prospěšné celku. (Dnes zavrhujeme jen státní podpory „dobročinných účelů“ a „školství“, jež slouží jen některým skupinám obyvatelstva proti zájmu celkovému.) Poznalo se totiž zkušenosti, že školství nelze svěřit pouze soukromé podnikavosti učitelů a dobrovolné návštěvě žáků, a proto i státy velmi svobodymilovné zavedly povinnou a bezplatnou návštěvu jistých škol, jež pak ovšem se musí vydržovat ze státní pokladny – tedy z „civilní listy pro školství“.
(Pozn. čes. vyd.)

[2] V poznámce pod čarou na předch. str. jsme již upo­zornili na to, že stran veřejných výdajů na vzdělání jest obyvatelstvo civilisovaných států dnes jiného mínění než Bastiat r. 1850. Čtenář ovšem pochopí stanovisko Bastiatovo v jeho době, i když je neschvaluje.
(Pozn. čes. vyd.)

[3] Bastiat praví „náboženství“, nikoli nesnášenlivé církevnictvi.
(Pozn. čes. vyd.)

Nepřihodilo se vám nikdy slyšeti toto? „Daň jest nejvýhodnější umístění peněz; jest to zúrodňující rosa. Pohleďte, kolik rodin živí a sledujte v mysli její odrazy v průmyslu; jest to nekonečno, život.“

Abych potíral toto mínění, musím znova uvésti, co jsem vyvrátil. Politická ekonomie ví dobře, že její důvody nejsou dosti zábavné, aby se o nich mohlo říci: opakované se líbí. Stejně jako Basil upravila si pořekadlo, jak se jí hodilo, jsouc přesvědčena, že v jejích ústech opakované lépe poučuje.

Prospěch, že úředníci berou svůj plat, jest to, co jest viděti. Dobro, jež z toho plyne pro jejich dodavatele, to jest také ještě vidět. Jest to samozřejmé. Ale nevýhody, které poplatníci musí podstoupiti, aby daň zaplatili, ty není viděti, a ztráty, jež z toho povstávají jich dodavatelům, teprve není vidět, ačkoli bijí do očí.

Vydá-li úředník ve svůj prospěch o 5 franků více, plyne z toho, že poplatník vydá ve svůj prospěch o 5 franků méně. Výdaj úředníkův jest vidět, protože se stal, kdežto výdaj poplatníkův není viděti, jelikož mu bohužel bylo zabráněno jej učiniti.

Přirovnáváte národ k vyprahlé zemi a daň k zúrodňujícímu dešti. Budiž. Měli byste se však také zeptati, kde jsou zdroje tohoto deště, a není-li to právě daň, jež vyčerpává vlhkost z půdy a ji vysušuje.

Měli byste se ještě sebe zeptati, je-li možno, aby půda dostala z dešťů právě tolik drahocenné vody, kolik jí ztrácí vypařováním.

Je velmi jisto, že Václav Dobrák, vysází-li výběrčímu daní 5 franků, ničeho za ně nedostane. Když však potom úředník vydávaje těchto 5 franků, je vrací Václavu Dobrákovi, děje se tak za stejnou hodnotu v obilí nebo práci. Konečný výsledek pro Václava Dobráka je ztráta pěti franků.

Je pravda, že často, ba velmi často úředník splácí Václavu Dobrákovi službou rovnocennou. V tomto případě není ztráta ani na té či oné straně, jest tu pouhá výměna. Moje vývody nevztahují se ovšem na užitečné úřady. Píkám toto: chcete-li zříditi úřad, dokažte jeho užitečnost. Dokažte Václavu Dobrákovi, že službami, které mu prokazuje, rovná se tomu, co ho stojí. Avšak, nehledíce k této vnitřní užitečnosti, nedovolávejte se jako argumentu výhody, kterou poskytuje úředníkovi, jeho rodině a dodavatelům; nedokazujte, že podporuje práci.

Dává-li Václav Dobrák úředníkovi pět franků za službu skutečně užitečnou, jest to zcela totéž, jako když dává pět franků obuvníkovi za pár střevíců; z ručky do ručky a jsme vyrovnáni. Dá-li však Václav Dobrák úředníkovi pět franků a nedostane se mu pak za ně vůbec žádné služby neb naopak je ještě soužen, je to, jakoby je byl dal zloději. Je zbytečno říkati, že úředník vydá těchto pět franků ve prospěch národní práce; totéž byl by učinil i zloděj, totéž byl by učinil i Václav Dobrák, kdyby mu nebyl přišel do cesty ať již cizopasník, stojící mimo zákon, ať již cizopasník zákonitý.

Zvykněme si tudíž posuzovati věcí ne pouze dle toho, co je vidět, ale i dle toho, co není vidět.

V minulém roce byl jsem členem finančního výboru, neboť za Konstituanty nebyli členové oposice soustavně vylučováni ze všech komisí; v tomto ohledu jednala Konstituanta rozumně. Slyšeli jsme p. Thierse říci: „Po celý život jsem potíral stranu legitimistů a kněží. Od té doby však, kdy spoléčné nebezpečí nás sblížilo, od té doby, co se s nimi stýkám, co je znám, co hovoříme od srdce k srdci, zpozoroval jsem, že to nejsou obludy, za jaké jsem je pokládal.“

Ano, nedůvěra se přehání, nenávist se rozněcuje mezi stranami, nemajícími vzájemného styku; připustila-li by však většina do komisí několik členů menšiny, seznalo by se snad na té i oné straně, že názory nejsou si tak vzdáleny a že ani úmysly nejsou tak zvrácené, jak se má za to.

At jest tomu jakkoli, byl jsem minulého roku členem finančního komitétu. Kdykoli někdo z kolegů mluvil o nižším platu presidenta republiky, ministrů a velvyslanců, bylo mu odpověděno:

„Již v samotném zájmu služby jest nutno obklopiti jisté úřady leskem, a důstojností. Z téhož důvodu jest k nim povolati muže zasloužilé. Nesčetní prosebníci se obracejí na presidenta republiky a byl by ve velmi trapné situaci, kdyby musil vždy odmítati jejich žádosti. Jakási representace v salonech ministerských a diplomatických jest jedním z koleček vlád konstitučních, atd. atd.‘‘

Ačkoli takové důvody mohly by býti popírány, zasluhují zcela jistě, aby byly po-drobeny bedlivé úvaze. Důvody tyto spočívají na veřejném zájmu, ať již dobře či špatně oceněném; co mne se týče, dbám jich více než mnozí z našich Katonů, ovládaných duchem přílišného skrblictví a žárlivosti.

Co však se vzpouzí mému svědomí národního hospodáře, proč se rdím za pověst své vlasti, jako země rozumné, jest to, když se dojde (což se nikdy neopomene) k této nesmyslné a vždy příznivě přijímané banalitě:

„Ostatně nádhera vysokých hodnostářů podporuje umění, průmysl, práci. Hlava státu a jeho ministři nemohou dávati hostin a večírků, aby při tom nekoloval život ve všech žilách společenského tělesa. Snížiti jejich příjmy, znamená ochuzovati pařížský průmysl, což se odráží i v národním průmyslu.“

Promiňte, pánové, dbejte alespoň počtů a nechoďte před národní shromáždění francouzské s těmito výklady, nebo se bojím, že ke své hanbě s vámi bude na konec souhlasiti, že při sčítání téhož sloupce dostaneme jiný součet dle toho, sčítáme-li shora dolů nebo zdola nahoru.

Nuže! Dohodnu se s dělníkem, aby mi na poli udělal strouhu za odměnu pěti franků. Právě, když jsem jednal, přijde výběrčí a vezme mi těch pět franků a odevzdá je ministru vnitra. Můj plán je zmařen, ale pan ministr má k večeři o jeden chod více. K tomu vy se odvažujete tvrditi, že toto úřední vydání je přírůstek k dobru národního průmyslu! Nechápete, že tu jde pouze o přemístění uspokojení a práce? Je pravda, že ministr má svůj stůl bohatší, je však také pravda, že rolník má svoje pole špatněji vysušeno. Pařížský restauratér vydělal pět franků, uznávám, ale přiznejte mi také, že venkovský dělník ztratil výdělek pěti franků. Zkrátka: jídlo ministrovo a uspokojený restauratér jest to, co je vidět; zatopené pole a dělník, jemuž se nedostalo práce, jest to, co není vidět.

Co je tu námahy, aby se v národním hospodářství dokázalo, že dvě a dvě jsou čtyři. Podaří-li se vám to, řekne se: „Jest to tak jasné, že to jest až nudné.“ – A pak se přikročí k hlasování, jakobyste vůbec nic nebyl dokázal.

S národem se to má podobně jako s člověkem. Chce-li uspokojiti nějakou svoji potřebu, musí se sám přesvědčit!, stojí-li toto uspokojení za to. Jedním z největších statků národa jest bezpečnost. Jestliže, aby byla získána, jest nutno postaviti armádu sto tisíc mužů a vydati na ni sto milionů, nemám nic proti tomu. Je to užitek zakoupený za cenu oběti.

Nebudiž však mylně vykládán dosah mojí these.

Jakýsi poslanec navrhuje, aby bylo z vojenské služby propuštěno 100 tisíc mužů, čímž by bylo poplatníkům ulehčeno o sto milionů.

Zůstaňme při této odpovědi: „Těchto 100 tisíc mužů a 100 milionů jest nám nevyhnutelně třeba k dosažení bezpečnosti národa, jest to sice obě€, ale bez ní byla by

Francie rozvrácena stranami nebo uchvácena cizinou.“ Nemám, co bych namítal proti tomuto důvodu, který může býti ve skutečnosti správný neb nesprávný, který však theoreticky neobsahuje hospodářský blud. Blud začíná tehdy, chceme-li z oběti dělat výhodu, protože někdo má z ní prospěch.

Mýlil bych se velmi, kdybych se domníval, že by si některý řečník – sotvaže autor návrhu sestoupil s tribuny – nepospíšil zvolati:

„Propustiti 100 tisíc mužů! Co si myslíte! Co se s nimi stane! Z čeho budou živi? Z práce? Což nevíte, že jest všude nedostatek práce, že je vše zaplněno? Chcete zvýšením soutěže stlačiti mzdu? Není-li štěstím, že v době, kdy je tak obtížno uhájiti své živobytí, stát dává chléb stu tisíci lidí? Uvažte jen, armádě se dodává víno, oděv a zbraně, což udržuje v činnosti továrny a města posádek, a že armáda je zkrátka Prozřetelností svých nesčetných dodavatelů. Nechvějete se při pomyšlení, že zničíte tento ohromný průmyslový rozmach?“

Vidíme, že závěrem této řeči bylo udržeti 100 tisíc vojáků – nehledě k nezbytnostem služby – z důvodů hospodářských. Pouze tyto důvody jest mi vyvraceti.

Sto tisíc mužů, jichž vydržování stojí poplatníky 100 milionů, žije a dává žíti svým dodavatelům v rozsahu oněch sto milionů: to jest, co je vidět.

Avšak těchto sto milionů vyšlých z kapes poplatníků, nedává již živobytí těmto poplatníkům a jejich dodavatelům v rozsahu oněch 100 milionů: to jest, co není viděti. Kalkulujte, počítejte a řekněte mně, kde je prospěch celku.

Co se mne týče, řeknu vám, kde je ztráta a abych věc zjednodušil, budu místo o 100 tisíci mužů a stu milionech mluviti jen o jednom muži a tisíci francích.

Dejme tomu, že jsme ve vesnici A. Přijde se rekrutovat a odvedou jednoho muže. Zajdou tam rovněž výběrčí daní a odnesou 1000 franků. Muž i peníze se dopraví do Met, tyto za tím účelem, aby onen z nich byl rok živ, aniž by co dělal. Máte-li na zřeteli pouze Mety, pak máte stokrát pravdu, opatření toto jest velmi výhodné, obrátíte-li však své zraky k vesnici A, budete souditi jinak, neboť uvidíte, nejste-li slepí, že tato vesnice ztratila pracovníka a 1000 franků, jež měly býti odměnou za jeho práci a činnost, kterou by vydáním těchto tisíci franků kolem sebe vzbudil.

Na prvý pohled by se zdálo, že je tu kompensace, zjev, který se udál ve vesnici, odbývá se v Metách, a to je vše. Povšimněme si však, kde jest ztráta. Ve vesnici ryl a oral jeden muž: byl to pracovník; v Metách hází hlavou v pravo a v levo: je to voják. Peníze a oběh jsou v obou případech tytéž; avšak v jednom případě bylo tu 300 dní produktivní práce, v druhém 300 dni práce neproduktivní; rozumí se, že stále předpokládám, že část armády není nezbytná k veřejné bezpečnosti.

Všimněme si nyní propuštění z vojny. Upozorňujete mne na přírůstek 100 tisíc pracovníků, na vzbuzenou soutěž a tlak, který tato vykonává na mzdy. To jest to, co vidíte.

Všimněme si však toho, co nevidíte. Nevidíte, že, pošlete-li domů 100 tisíc vojáků, to neznamená zničení 100 milionů, nýbrž jich vrácení poplatníkům; nevidíte, že vržením 100 tisíc pracovníků na trh práce jest zároveň vržení 100 milionů určených k zaplacení jejich práce, – že tudíž totéž opatření, které zvyšuje nabídku pracovních sil, zvyšuje také poptávku, z čehož vyplývá, že vaše snížení mezd je bezpředmětné. Nevidíte, že stejně jako před propuštěním z vojny, tak i potom jest v zemi 100 milionů, jež odpovídají 100 tisíci mužů a že celý rozdíl tkví v tomto: zprvu dala země stu tisíci mužů sto milionů, aby nic nedělali, potom jim je dává, aby pracovali. Nevidíte konečně, dává-li poplatník vojákovi svoje peníze pro nic za nic, nebo pracovníkovi za něco, že všechny pozdější důsledky oběhu těchto peněz jsou v obou případech tytéž; pouze v druhém případě se poplatníkovi něčeho dostává, v prvém případě nedostává ničeho. – Výsledek: holá ztráta pro národ.

Sofisma, které zde potírám, neobstojí před zkouškou sevšeobecnění, které je zkušebním kamenem zásad. Jestliže tedy je vše vyrovnáno a prozkoumány veškeré zájmy a je-li v prospěchu národa zvětšovati armádu, proč se tedy nepovolá pod prapory všechno mužské obyvatelstvo země?

Byli jste svědky řádění Václava Dobráka, když jeho nezbedný synáček vyrazil okenní tabuli? Byli-li jste přítomni tomuto výjevu, byli byste pak mohli konstatovati, že všichni přítomní – i kdyby jich bylo třicet – zdáli se míti pro nešťastného majitele tuto stejnou útěchu: „Něco zlého pro něco dobrého. Takové nehody podporují průmysl. Každý musí býti živ. Co by dělali sklenáři, kdyby se nerozbily okenní tabule.“

Tato soucitná formulka obsahuje celou theorii a jest dobře ji přistihnouti flagrante delicto (při horkém činu) v tomto zcela jednoduchém případě, za předpokladu, že to jest formule zcela tatáž, která na neštěstí ovládá většinu našich národohospodářských zařízení.

Dejme tomu, že jest třeba vydati 6 franků, aby se napravila škoda; řekněme, že tato nehoda je dá sklenářskému průmyslu, že v rozsahu hodnoty šesti franků bude tento průmysl podepřen; uznávám a nepopírám, že se usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svoji práci, dostane 6 franků, zamne rukama a bude v duchu žehnati nezbedovi. To jest, co se vidí.

Jestliže však usuzujíce – jak se často děje – dospějete k závěru, že jest dobře rozbíjeti okna, že se tím podporuje oběh peněz, že z toho vyplývá podpora průmyslu vůbec, pak musím zvolati: zadržte, vaše theorie uvízla na tom, co je vidět a nebere v úvahu to, co nevidět.

Nevidí se, že náš občan utrativ 6 franků za jednu věc, nemůže je vydati za jinou; nevidí se, že, kdyby byl nemusil dáti spravit okno, byl by si byl dal spraviti na př. sešlapané střevíce, nebo by si byl přikoupil knihu do své knihovny. Zkrátka, byl by upotřebil těch 6 franků na něco jiného, což ovšem již nemůže učiniti.

Uvažujme tedy o průmyslu vůbec.

Bylo rozbito okno, sklářský průmysl získává 6 franků; to jest, co se vidí.

Kdyby okenní tabule nebyla bývala rozbita, byla by 6 franků získala živnost obuvnická (nebo jiná); to jest, co se nevidí.

A kdyby se uvažovalo o tom, co se nevidí, poněvadž je to fakt negativní, stejně jak o tom, co se vidí, poněvadž je to fakt positivní, porozumnělo by se, že ani průmysl, ani celek národní práce nemá na tom zájem, aby se okenní tabule roztloukaly nebo neroztloukaly.

Všimněme si však nyní Václava Dobráka.

V prvém případě, bylo-li totiž okno rozbito, vydá 6 franků a nemá o nic více a o nic méně, než měl dříve, má okenní tabuli.

V druhém případě, nestala-li se nehoda, byl by vydal 6 franků na střevíce, měl by pár bot i okenní tabuli.

Protože Václav Dobrák jest členem společností, nutno míti za to, že společnost jako celek přišla o hodnotu rozbité okenní tabule.

Takto zpovšechňujíce, dospějeme k tomuto neočekávanému závěru: „Společnost ztrácí hodnotu předmětů zbytečně zničených“, a k tomuto aforismu, při němž vstávají ochranářům hrůzou vlasy na hlavě: „Roztloukat, rozbíjet, rozhazovat – tak se nezvelebuje národní práce“, nebo stručněji: „Ničení není prospěchem“.

Co by tomu řekl Moniteur Industriel, co byste řekli vy, přívrženci dobrého pana de Saint-Chamans, jenž vypočítal tak přesně, co by získával průmysl stavbou domů, kdyby Paříž zničil požár?

Mrzí mne, že rušivě zasahuji do jeho důmyslných výpočtů, tím spíše, že jimi vnesl ducha do našeho zákonodárství, ale prosím jej, aby se do nich pustil znovu a nezapomínal na to, co se vidí a co se nevidí.

Jest třeba, aby si čtenář dobře uvědomil, že v tomto malém ději, který jsem mu předvedl, nejsou pouze dvě osoby, nýbrž tři. Prvá z nich: občan Dobrák představuje spotřebitele, jenž zničením dostal se do situace, že místo dvou věci, má jen jednu. Druhou v osobě sklenáře nám představuje výrobce, jejž nehoda podporuje v živnosti. Třetí osobou jest obuvník, neb jiný živnostník, jehož obor jest z téže příčiny nepříznivě postižen. Tato třetí osoba, jsoucí v ústraní a představující to, „co se nevidí“, jest nezbytným elementem problému. Ukazuje nám, jak nesmyslné jest viděti pro-spěch v ničení. Poví nám také v brzku, že jest stejně nesmyslným viděti prospěch v obmezování, které konec konců není ničím jiným, nežli částečným ničením. Jděte k zá-kladu všech těchto argumentů a najdete pouze parafrási věty: „Co by dělali sklenáři, kdyby se nerozbíjela okna?“

Tento pamflet byl uveřejněn v červenci 1850 a jest poslední, který Bastiat napsal. Veřejnosti byl přislibován více než rok. K opoždění došlo z této příčiny. Autor ztratil rukopis při přesídlení z ulice de Choiseul do ulice d’Alger. Po dlouhém a marném hledání rozhodl se Bastiat začíti své dílo úplně znovu a volil za základ svých vý­kladů řeči, které nedávno byl proslovil v Národním shro­máždění. Dokončiv práci dělal si výtky, že bral věc příliš vážně, spálil druhý rukopis a dal se do psaní tohoto pamfletu zde otištěného. (Poznámka vydavatelova z fran­couzského vydáni z r. 1873.)

Ve sféře národohospodářské určitá sku­tečnost, zvyk, zařízení nebo zákon nezpů­sobují pouze jeden účinek, ale celou řadu jich. Z těchto účinků pouze první jest bez­prostřední a ukazuje zároveň svoji příčinu; účinek tento se vidí. Ostatní účinky objevují se postupně, není jich vidět a šťasten ten, kdo je předvídá.

Mezi špatným a dobrým národohospodářem jest tento rozdíl: prvý se chopí viditelného účinku, druhý dbá účinku, který jest viděti i účinků, které nutno předvídati.

Rozdíl ten jest ohromný, protože se stává skoro vždy, kdy bezprostřední následek jest příznivý, že následky pozdější jsou zhoubné a naopak. Z toho plyne, že špatný národohospodář jde za malým prospěchem v přítomnosti, jenž v budoucnu bude následován velikým zlem, kdežto opravdový národohospodář, chtěje prospěch v budoucnosti, riskuje malé zlo v přítomnosti.

Ostatně jest tomu tak i v hygieně a morálce. Často čím sladší první ovoce zvyklosti, tím trpčí je ovoce pozdější. To dokazují: zvrhlost, lenost, marnotratnost. Člověk, který okouzlen jsa účinkem viditelným nenaučil se ještě rozeznávati ony účinky, jež není viděti, oddává se zhoubným zvykům ne pouze z náklonnosti, nýbrž z vypočítavosti.

Vysvětluje to osudově bolestný vývoj člověčenstva. Nevědomost obestírá jeho kolébku; projevuje se v jeho činech již jejich prvními následky, které by mohlo viděti, již jak vznikají. Teprve po dlouhé době naučí se uvažovati též o ostatních následcích. Dvě učitelky velmi rozdílné, dávají mu tuto lekci: Zkušenost a Prozíravost. Zkušenost vládne účinně, ale tvrdě. Ukazuje nám všechny účinky skutků, dávajíc nám je pociťovati; když jsme se byli spálili, nezbytně přicházíme k poznání, že oheň pálí. Tohoto drsného lékaře chtěl bych pokud možno nahraditi vlídnějším, Prozíravostí. Vyhledám proto následky několika národohospodářských zjevů a postavím navzájem proti sobě ty, které je viděti, a ony, jichž není vidět.