Co je vidět a co není vidět (1923): I. Rozbité okno.

Byli jste svědky řádění Václava Dobráka, když jeho nezbedný synáček vyrazil okenní tabuli? Byli-li jste přítomni tomuto výjevu, byli byste pak mohli konstatovati, že všichni přítomní – i kdyby jich bylo třicet – zdáli se míti pro nešťastného majitele tuto stejnou útěchu: „Něco zlého pro něco dobrého. Takové nehody podporují průmysl. Každý musí býti živ. Co by dělali sklenáři, kdyby se nerozbily okenní tabule.“

Tato soucitná formulka obsahuje celou theorii a jest dobře ji přistihnouti flagrante delicto (při horkém činu) v tomto zcela jednoduchém případě, za předpokladu, že to jest formule zcela tatáž, která na neštěstí ovládá většinu našich národohospodářských zařízení.

Dejme tomu, že jest třeba vydati 6 franků, aby se napravila škoda; řekněme, že tato nehoda je dá sklenářskému průmyslu, že v rozsahu hodnoty šesti franků bude tento průmysl podepřen; uznávám a nepopírám, že se usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svoji práci, dostane 6 franků, zamne rukama a bude v duchu žehnati nezbedovi. To jest, co se vidí.

Jestliže však usuzujíce – jak se často děje – dospějete k závěru, že jest dobře rozbíjeti okna, že se tím podporuje oběh peněz, že z toho vyplývá podpora průmyslu vůbec, pak musím zvolati: zadržte, vaše theorie uvízla na tom, co je vidět a nebere v úvahu to, co nevidět.

Nevidí se, že náš občan utrativ 6 franků za jednu věc, nemůže je vydati za jinou; nevidí se, že, kdyby byl nemusil dáti spravit okno, byl by si byl dal spraviti na př. sešlapané střevíce, nebo by si byl přikoupil knihu do své knihovny. Zkrátka, byl by upotřebil těch 6 franků na něco jiného, což ovšem již nemůže učiniti.

Uvažujme tedy o průmyslu vůbec.

Bylo rozbito okno, sklářský průmysl získává 6 franků; to jest, co se vidí.

Kdyby okenní tabule nebyla bývala rozbita, byla by 6 franků získala živnost obuvnická (nebo jiná); to jest, co se nevidí.

A kdyby se uvažovalo o tom, co se nevidí, poněvadž je to fakt negativní, stejně jak o tom, co se vidí, poněvadž je to fakt positivní, porozumnělo by se, že ani průmysl, ani celek národní práce nemá na tom zájem, aby se okenní tabule roztloukaly nebo neroztloukaly.

Všimněme si však nyní Václava Dobráka.

V prvém případě, bylo-li totiž okno rozbito, vydá 6 franků a nemá o nic více a o nic méně, než měl dříve, má okenní tabuli.

V druhém případě, nestala-li se nehoda, byl by vydal 6 franků na střevíce, měl by pár bot i okenní tabuli.

Protože Václav Dobrák jest členem společností, nutno míti za to, že společnost jako celek přišla o hodnotu rozbité okenní tabule.

Takto zpovšechňujíce, dospějeme k tomuto neočekávanému závěru: „Společnost ztrácí hodnotu předmětů zbytečně zničených“, a k tomuto aforismu, při němž vstávají ochranářům hrůzou vlasy na hlavě: „Roztloukat, rozbíjet, rozhazovat – tak se nezvelebuje národní práce“, nebo stručněji: „Ničení není prospěchem“.

Co by tomu řekl Moniteur Industriel, co byste řekli vy, přívrženci dobrého pana de Saint-Chamans, jenž vypočítal tak přesně, co by získával průmysl stavbou domů, kdyby Paříž zničil požár?

Mrzí mne, že rušivě zasahuji do jeho důmyslných výpočtů, tím spíše, že jimi vnesl ducha do našeho zákonodárství, ale prosím jej, aby se do nich pustil znovu a nezapomínal na to, co se vidí a co se nevidí.

Jest třeba, aby si čtenář dobře uvědomil, že v tomto malém ději, který jsem mu předvedl, nejsou pouze dvě osoby, nýbrž tři. Prvá z nich: občan Dobrák představuje spotřebitele, jenž zničením dostal se do situace, že místo dvou věci, má jen jednu. Druhou v osobě sklenáře nám představuje výrobce, jejž nehoda podporuje v živnosti. Třetí osobou jest obuvník, neb jiný živnostník, jehož obor jest z téže příčiny nepříznivě postižen. Tato třetí osoba, jsoucí v ústraní a představující to, „co se nevidí“, jest nezbytným elementem problému. Ukazuje nám, jak nesmyslné jest viděti pro-spěch v ničení. Poví nám také v brzku, že jest stejně nesmyslným viděti prospěch v obmezování, které konec konců není ničím jiným, nežli částečným ničením. Jděte k zá-kladu všech těchto argumentů a najdete pouze parafrási věty: „Co by dělali sklenáři, kdyby se nerozbíjela okna?“