Společnost představuje celek služeb, jež si lidé navzájem nuceně či z vlastní vůle poskytují, tedy celek služeb veřejných a služeb soukromých.
Ty první, zaváděné a regulované zákonem, který není vždy jednoduché, je-li tomu třeba, změnit, mohou s jeho pomocí o dlouhou dobu přežít vlastní užitečnost a zachovat si při tom pojmenování veřejné služby, třebaže už nadále nejsou vůbec službami, ba dokonce veřejnost jen trápí. Ty druhé spadají do domény vůle a osobní odpovědnosti. Po vzájemné dohodě jeden každý poskytuje a užívá, co chce a co si může dovolit. Vždycky se u nich předpokládá reálná užitečnost přesně měřitelná na základě jejich porovnávací hodnoty.
Právě z toho důvodu na ty první tak často doléhá strnulost, zatímco ty druhé se podvolují zákonu pokroku.
S ohledem na to, že přehnaný rozvoj veřejných služeb vede k plýtvání sil a do nitra společnosti zavádí zhoubný parazitismus, je až s podivem, že několik moderních sekt[14] připisuje tento ráz soukromým službám, těm svobodným, a snaží se z povolání učinit funkce. Tyto sekty ostře vystupují proti těm, jež nazývají zprostředkovatelé. S radostí by kapitalistu, bankéře, spekulanta, podnikatele, obchodníka drobného i velkoobchodníka odstranily, kladou jim totiž za vinu, že se vklínili mezi produkci a spotřebu s cílem obé odírat, aniž by jim jakkoli přidávali na hodnotě. — Ještě raději by sektáři práci, již vykonávají jejich nepřátelé, převedli, protože ta se úplně zrušit nedá, na Stát.
V tomto ohledu tkví sofizma socialistů v tom, že veřejnosti ukážou, co zprostředkovatelům výměnou za jejich služby platí, a zatají, kolik by se muselo za to samé hradit státu. Pořád tentýž boj mezi tím, co bije do očí, a tím, co lze nahlédnout pouze myslí, mezi tím, co je vidět, a tím, co není vidět.
Socialisté ve snaze rozšířit svou zhoubnou teorii uspěli zejména v roce 1847, kdy panoval nedostatek základních potravin.[15] Věděli velmi dobře, že i ta nejabsurdnější propaganda má u lidí, co strádají, vždycky alespoň nějakou šanci na úspěch; malesuada fames.[16]
Za pomoci velkých slov vykořisťování člověka člověkem, spekulace s hladem a šmelina se jali obchod očerňovat a zamlčovat jeho blahodárné účinky.
Ptali se: „Proč nechávat starost o dovoz zásob ze Spojených států a z Krymu v rukou obchodníků? Proč se zásobovací služby a vytváření záložních skladišť neujmou Stát, departementy a obce? Prodávaly by za nákupní cenu a lid, nebohý lid, by byl osvobozen od poplatku, jejž odvádí svobodnému, tedy egoistickým, individualistickým a anarchistickým obchodníkům.
Poplatek, který lid odvádí obchodníkům, to je to, co je vidět. Poplatek, co by lid v socialistickém systému odváděl Státu nebo jeho zástupcům, to je to, co není vidět.
V čem spočívá onen domnělý poplatek, jejž lid odvádí obchodníkům? V následujícím: dva lidé si zcela svobodně pod tlakem konkurence za dojednanou cenu vzájemně poskytnou službu.
Nachází-li se hladový žaludek v Paříži a obilí, které jej může uspokojit, v Oděse, strádání neustane, dokud se obilí nepřiblíží k žaludku. K tomu může dojít třemi způsoby: 1. Hladovějící se mohou sami vydat najít obilí; 2. Mohou se spolehnout na ty, co toto zaměstnání vykonávají; 3. Mohou se složit a úkonem pověřit státní úředníky.
Který z těchto tří způsobů je ten nejvýhodnější?
Vzhledem k tomu, že si lidé všech dob a ve všech zemích, zejména v těch svobodnějších, osvícenějších a zkušenějších, dobrovolně vybrali ten druhý, přiznávám, že z mého hlediska to dostačuje k tomu, abych předpokládal to samé. Má mysl se zpěčuje připustit možnost, že se by lidstvo v otázce, jež se ho dotýká natolik zásadním způsobem, mohlo mýlit.[17]
Podívejme se však na to blíže.
Samo sebou není proveditelné, aby se 36 milionů obyvatel vydalo do Oděsy pro obilí, jež potřebují. První způsob je k ničemu. Spotřebitelé nemohou jednat sami za sebe, musí se obrátit na zprostředkovatele, ať už na státní úředníky, nebo na obchodníky.
Podotkněme však, že tento první způsob by byl nejpřirozenější. V podstatě přísluší tomu, kdo hladoví, aby si sehnal obilí sám. Jedná se o úsilí, které se týká pouze jeho samého; jedná se o službu, jíž je povinován sám sobě. Pokud mu někdo jiný, ať už z jakéhokoli titulu, tuto službu prokáže a vezme na sebe jeho námahu, má právo na kompenzaci. Tímto svým výkladem chci konstatovat, že zprostředkovatelské služby v sobě obnáší princip odměny.
Ať je tomu jakkoli, uvážíme-li, že je nutné obrátit se na toho, jehož socialisté nazývají parazitem, který z nich pak má menší požadavky, obchodník, nebo státní úředník?
Obchod (budu jej pokládat za svobodný, jinak by nemělo smysl v jeho prospěch argumentovat), respektive obchodníci dle mého ve vlastním zájmu obvykle sledují roční období, den ze dne zjišťují stav sklizně, shromažďují informace ze všech koutů světa, předvídají potřeby, činí preventivní opatření. Mají k dispozici připravené lodě, obchodní partnery na všech stranách a jejich bezprostředním zájmem je co nejvýhodněji nakoupit a dosáhnout co nejvyšších výsledků za vynaložení co nejméně námahy. V daném okamžiku potřeby se zásobováním Francie zabývají nejen obchodníci francouzští, ale obchodníci z celého světa; a pokud jejich vlastní zájem způsobí, že svému úkolu za co nejmenších nákladů neodvratně dostojí, vzájemná konkurence stejně neodvratně způsobí, že ze všech ušetřených nákladů budou těžit spotřebitelé. Jakmile obilí dorazí, je v zájmu obchodníka prodat jej co nejdříve, aby zmírnil rizika, vydělat a začít nanovo, naskytne-li se příležitost. Potraviny distribuuje po celé zemi a vycházeje z porovnání cen, začíná vždy na místě, kde se cena zvedla nejvýše, to jest tam, kde se potřeba projevuje nejcitelněji. S ohledem na zájem hladovějících si tedy nelze představit lépe promyšlenou organizaci, jejíž půvab, který socialistům uniká, vyplývá právě z toho, že je svobodná. — Ano, spotřebitel musí obchodníkovi uhradit náklady na dopravu, překládky zboží, jeho skladování, provizi atd.; ovšem v kterém zřízení není ten, kdo obilí požívá, povinován uhradit náklady potřebné k tomu, aby mu bylo dostupné? Nadto se musí zaplatit odměna za prokázanou službu, co se však týče jejího podílu, ten sráží na minimum konkurence; co se týče její oprávněnosti, bylo by podivné, kdyby pařížští řemeslníci nepracovali pro marseillské obchodníky, když marseillští obchodníci pracují pro pařížské řemeslníky.
A co by se stalo, kdyby obchodníky podle vynálezu socialistů zastoupil Stát? Rád bych, aby mi někdo ukázal, v čem pak veřejnost ušetří. Ušetří na nákupní ceně? Jen si představte, že v určitý den, v okamžik potřeby do Oděsy dorazí zástupci 40 tisíc obcí; jen si představte, jaký dopad to bude mít na ceny. Ušetří tedy na nákladech? Bude snad potřeba méně lodí, méně námořníků, méně překládek, méně uskladnění, anebo budou od placení všech těchto položek osvobozeni? Ušetří na zisku obchodníků? Pojedou snad oni zástupci do Oděsy zadarmo? Budou cestovat a pracovat na principu bratrství? Nebudou potřebovat z něčeho žít? Neměl by se jim zaplatit čas? Myslíte, že to tisíckrát nepřevýší ty dvě, tři procenta, tedy sazbu, již si vydělá a za niž ručí obchodník?
A potom, představte si, jak obtížné by bylo vybrat tolik na daních, přerozdělit tolik potravin. Pomyslete na nespravedlnosti a zpronevěry s takovým podnikem nerozlučně spojené. Považte, jakou odpovědnost by vláda nesla.
Socialisté, kteří s těmito bláznivostmi přišli a v dobách nepříznivých je vnukli masám, se velkoryse prohlašují za pokrokáře a hrozí, že díky úzu – tomuto jazykovému tyranu – se ono slovo a význam, jenž nese, ustálí. Pokrokáři! To by znamenalo, že tito pánové dohlédli dále nežli obyčejný lid; mají jedinou chybu, přespříliš své století předstihli; a nenastal-li ještě čas na zrušení některých svobodných, údajně příživnických, služeb, pak jen pochybením veřejnosti, která je za socialismem pozadu. Podle mého nejlepšího vědomí a svědomí je pravda pravý opak a nevím, do kterého barbarského století by bylo třeba sestoupit, abychom se v této záležitosti dostali na úroveň socialistických poznatků.
Moderní sektáři proti současné společnosti bez ustání staví sdružení. Uniká jim však, že moderní společnost v rámci svobodného zřízení představuje opravdové sdružení na mnohem vyšší úrovni než všechny ty, co se vynořují z bujných představ socialistů.
Osvětleme to příkladem:
K tomu, aby se člověk ráno mohl obléci, je nutné, aby byl před tím nějaký kus půdy ohraničen, obdělán, vysušen, zorán a oset určitým druhem rostliny; tu musí spást stádo, z něj se musí získat vlna, ta se musí upříst, utkat, obarvit a přeměnit na sukno; sukno se musí nastříhat a z dílů ušít oblečení. Sled těchto činností v sobě zahrnuje spoustu dalších; počítá se totiž se zapojením orebního nářadí, ovčínů, továren, uhlí, strojů, povozů atd.
Pokud by společnost nebyla dosti reálným sdružením, ten, kdo chce oblečení, by byl nucen pracovat v odloučení od ostatních, tedy musel by sám vykonat bezpočet úkonů z řady jmenovaných, od prvního úderu motykou, jímž se řada počíná, do posledního stehu jehlou, který ji uzavírá.
Jednotlivé úkony se však díky potřebě sdružovat se, která je distinktivní charakteristikou lidského druhu, rozvrhly mezi velké množství pracujících, k obecnému dobru se dělí čím dál víc a podle toho, jak spotřeba stoupá, určitý specializovaný úkon může podnítit nové hospodářské odvětví. Následně dochází k přerozdělení produktu, při němž se postupuje na základě podílu hodnoty, kterou každý přispěl ke konečnému dílu. Není-li toto sdružení, pak se ptám, co jím je?
Povšimněte si, že žádný z pracujících nevykřesal ani nejmenší částečku suroviny z ničeho, takže jsou ve společném záměru omezeni na vzájemnou službu a pomoc; všichni se tedy dají považovat, jeden ve vztahu k druhému, za zprostředkovatele. Jestliže v průběhu celého podniku nabere doprava tolik na důležitosti, že zaměstná jednu osobu, spřádání druhou, tkaní třetí, proč by se ta první měla považovat za více příživnickou než zbylé dvě? Není snad dopravy zapotřebí? A ten, co ji obstará, neobětuje tomu svůj čas a úsilí? Neušetří tím čas a úsilí svým druhům? A co se těch týče, dělají více, nebo něco jiného než on? Nejsou ti všichni stran odměny, tedy vlastního podílu na konečném produktu, podřízeni stejnou měrou zákonu smluvní ceny? Neprobíhá tato dělba práce a nedochází k těmto úmluvám zcela svobodně a k obecnému dobru? K čemu by nám pak bylo, kdyby socialisté pod záminkou organizace despoticky smetli dobrovolné úmluvy, zarazili dělbu práce, snahy společné nahradili snahami jednotlivců a pokrok civilizace obrátili vzad?
Je snad sdružení, jak jsem ho zde popsal, o to méně sdružením, jestliže do něj každý vstupuje a vystupuje z něj svobodně, vybírá si v něm své místo, usuzuje a smlouvá za sebe a na vlastní zodpovědnost, vnáší do něj hybnou sílu a garanci osobního zájmu? Má-li si sdružení zasloužit své označení, potřebuje snad samozvaného reformátora, aby nám vnucoval svůj recept i vůli a měl se při tom takříkajíc za esenci všeho lidství?
Čím více tyto pokrokářské školy zkoumáme, tím více docházíme k přesvědčení, že stojí na jediném základu: na nevědomosti, jež se má za neomylnou a domáhá se ve jménu této neomylnosti despotismu.
Nechť mi prosím čtenář promine toto odbočení. Za časů, kdy horlení proti zprostředkovatelům, uniknuvší z knih přívrženců Saint-Simona, Fouriera a Cabeta, zaplavilo noviny i tribuny a vážně ohrožuje svobodu práce i obchodu, snad nebylo úplně od věci.
————————————————————————————————
[14] Bastiat své ideové protivníky – socialisty či přívržence restrikcí – často nepojmenovává přímo, nýbrž sahá po ironických nálepkách, přičemž souvislosti obvykle vyplynou z celku textu. Anglický překlad i předchozí překlad český jsou mnohem explicitnější. (Pozn. překl.)
[15] Roky 1846 a 1847 byly ve znamení špatného počasí, což vedlo v severní a západní Evropě k neúrodě obilí a brambor. Ve Francii se rok 1847 zapsal jako „rok drahého chleba“ – cena obilí se v poměru k předchozím létům zdvojnásobila, na venkově propukaly nepokoje. Neúroda řetězovou reakcí zasáhla celé hospodářství a přerostla ve finanční krizi. (Pozn. překl.)
[16] Hlad je špatný rádce. Pochází z Vergiliovy Aeneidy (VII. kniha, verš 276). (Pozn. překl.)
[17] Autor se ve svém díle často dovolává předpokládané pravdy, která vyplývá ze všeobecného souhlasu, jenž se zrcadlí v obvyklém způsobu jednání všech lidí. (Pozn. fr. nakl.)
