EKONOMICKÁ SOFIZMATA
DÍL DRUHÝ[90]
Průmysl má na vládu stejně tak skromný požadavek, jako měl Diogenes na Alexandra: USTUP MI ZE SLUNCE.
Jeremy Bentham
I. FYZIOLOGIE KRÁDEŽE
Proč se neustále zabývám politickou ekonomií, tou suchopárnou vědou?
Proč? Ptát se takto je uvážlivé. Všechna práce ze své podstaty odpuzuje natolik, že se člověk může po právu ptát, k jakému účelu slouží.
Tak se na to tedy podívejme.
Neobracím se na ty filozofy, kteří z vlastního přesvědčení či alespoň ve jménu lidskosti vyznávají úctu k bídě.
Promlouvám k těm, pro něž bohatství něco znamená. — A tímto slovem nechápejme nadbytek některých jedinců, nýbrž pohodlí, blahobyt, bezpečí, nezávislost, vzdělání a důstojnost všech.
Existují pouze dva způsoby, jak si opatřit prostředky nezbytné k zachování, zkrášlení a zlepšení života: PRODUKCE a KRÁDEŽ.
Někteří lidé tvrdí: KRÁDEŽ je nehoda, místní a přechodný zlořád pranýřovaný morálními principy, odsuzovaný zákonem a nehodný pozornosti politické ekonomie.
Ať jsme jakkoliv dobrosrdeční a optimističtí, přece jsme nuceni uznat, že OKRÁDÁNÍ se v tomto světě provozuje v příliš velkém měřítku a že se do všech významných lidských počinů míchá až příliš často na to, aby ho všechny společenské vědy, a politická ekonomie zejména, mohly ignorovat.
Pokročím dále. Společenský řád dělí od dokonalosti (tedy alespoň té, jíž je schopen dosáhnout) neustálá snaha členů dané společnosti žít a prosperovat na úkor druhého.
Kdyby tedy OKRÁDÁNÍ neexistovalo a společnost by byla dokonalá, společenské vědy by neměly co zkoumat.
Pokročím ještě mnohem dál. Když se OKRÁDÁNÍ stane způsobem života jistého společenství lidí propojených sociálními vztahy, brzy si tito lidé vytvoří zákon, který ho schvaluje a morální principy, jež ho oslavují.
K ilustraci toho, jaké místo okrádání v obchodování mezi lidmi zaujímá, postačí vyjmenovat několik jeho nejzřetelnějších forem.
V první řadě VÁLKA. — U divochů vítěz zabíjí poraženého, aby získal, když ne nepopiratelné, tedy alespoň nepopírané právo nad jeho lovištěm.
Dále OTROCTVÍ. — Když člověk přišel na to, že prací lze zúrodnit půdu, se svým bratrem se podělil takto: „Tobě dřina a mně sklizeň.“
Pak TEOKRACIE. — „Podle toho, jestli mi poskytneš či odepřeš to, co ti patří, ti otevřu bránu do nebes, nebo do pekel.“
A nakonec MONOPOL. — Jeho charakteristickým rysem je, že udržuje v platnosti zásadní společenský zákon: služba za službu, ovšem do vyjednávání nechává vstupovat sílu, a následkem toho narušuje spravedlivou rovnováhu mezi obdrženou službou a službou poskytnutou.
Okrádání s sebou vždy nese zárodek zkázy, který jej zahubí. Zřídkakdy většina okrádá menšinu. V takovém případě by se menšina ztenčila do té míry, že by již více nebyla schopna uspokojit chtivost většiny, a krádež by tím zašla na nedostatek potravy.
Téměř vždy je utlačována většina, což však nijak neznamená, že okrádání nečeká nevyhnutelný zánik.
Neboť pokud za okrádáním stojí síla jako ve válce a otroctví, časem přirozeně přejde na stranu většiny.
A pokud za ním stojí lest jako v teokracii a monopolu, většina ji přirozeně jednou prohlédne, jinak by inteligence nebyla inteligencí.
Jiný Prozřetelností seslaný zákon vkládá do srdce krádeže druhý zárodek kázy, a to následující:
Nejenže krádež bohatství přesouvá, ona z něj také vždy část zničí.
Válka ničí mnohé hodnoty.
Otroctví ochromuje mnohé schopnosti.
Teokracie odvrací mnohé úsilí k dětinským či hrozivým účelům.
Monopol také přesouvá bohatství z jedné kapsy do druhé; avšak během přesunu se ho velká část ztratí.
Tento zákon je obdivuhodný. — Kdyby jej nebylo a síly mezi utlačovateli a utlačovanými by byly vyrovnané, okrádání by nebralo konce. — Díky němu však bývá rovnováha vždy narušena; zloději si totiž zloději uvědomují, že dochází k ubývání bohatství, a pokud si toho vědomi nejsou, tak protože zlo vládne bez ustání a je v povaze všeho, že to, co ustavičně vládne, jednou skončí.
Ve skutečnosti vždy přijde okamžik, kdy postupně zrychlující ubývání bohatství nabude takových rozměrů, že se zloděj stane chudším, než by byl, kdyby zůstal čestným.
Podobně je na tom i lid, který válka stojí více, než je hodnota kořisti.
Nebo pán, jenž za práci otroka zaplatí více než za práci svobodného člověka.
Anebo teokracie, která lidi natolik otupila a vyčerpala jejich energii, že z nich již nemůže mít pražádný užitek.
Snaha monopolu vše pohltit se zvyšuje úměrně klesajícímu množství věcí k pohlcení, stejně jako je třeba vynaložit větší snahu k podojení vemene, čím méně mléka v něm zůstává.
Monopol bezesporu představuje poddruh okrádání. Existuje v několika odrůdách, do nichž mimo jiné patří sinekura, privilegium a restriktivní opatření.
Mezi formami, jež na sebe bere, mohou být i jednoduché a prosté. Taková byla feudální práva. Ve feudálním systému jsou masy okrádány a jsou si toho vědomy. Tento systém s sebou nese zneužívání síly a spolu s ní i padá.
Další podoby krádeže jsou velmi složité. Masy bývají často okrádány, aniž by o tom věděly. Může se dokonce stát, že věří, že krádeži vděčí za vše, za to, co je jim ponecháno, za to, co je jim sebráno i za to, co se v průběhu operace ztratí. Kromě toho si dovoluji tvrdit, že v průběhu času se díky důmyslnému mechanismu zvyku spousta lidí stala zloději, aniž by o tom věděli, či to tak chtěli. Monopoly tohoto druhu vznikají na základě lsti a živí se omyly. Rozplývají se jedině pod vlivem osvěty.
Již jsem řekl dost, abych dokázal, že z politické ekonomie lze v praxi nesporně těžit. Je jako pochodeň, co odhalí lest a zažene omyl, a dává tím zaniknout společenskému nepořádku nazývanému okrádání. Kdosi, nejspíš to byla žena, ji správně definoval jako bezpečnostní zámek na úsporách lidí.
Komentář
Pokud by osudem tohoto svazečku mělo být, že přežije tři nebo čtyři tisíce let, bude jako nový korán z generace na generaci znovu a znovu čten, zkoumán a studován větu po větě, slovo po slovu a písmeno po písmenu; pokud by kvůli ní všechny knihovny světa zavalily laviny anotací, vysvětlení a výkladů, mohl bych předchozí poznámky bez obav zanechat svému osudu v jejich poněkud mlhavé jadrnosti. Poněvadž však komentář potřebují, přijde mi rozumné přijít s ním sám.
Skutečný a spravedlivý lidský zákon zní: dobrovolně smluvená směna jedné služby za druhou. Krádež svobodnou diskuzi prostřednictvím síly či lsti zamezuje, a získává tak službu bez oplátky.
Násilná krádež probíhá následovně: Vyčkáváme, než člověk něco vyprodukuje, a pak mu to se zbraní v ruce odebereme.
Formálně tuto krádež odsuzuje desatero: Nepokradeš.
Pokud ji jednotlivec páchá na jiném jednotlivci, nazývá se klasická krádež a vede na galeje; pokud ji jeden národ páchá na jiném, říká se jí dobyvatelský výboj a přináší slávu.
Proč tento rozdíl? Hledání příčiny stojí za chvíli přemítání. Odhalí nám totiž nezadržitelnou moc veřejného mínění, které nás podobně jako atmosféra zcela obklopuje, takže jej vůbec nevnímáme. Neboť Rousseau nikdy nevyslovil větší pravdu než tuto: „Pozorování nám těch nejbližších skutečností si vyžaduje velký vědecký nadhled.“[91]
Tím, že zloděj jedná samostatně, staví proti sobě veřejné mínění. Pobuřuje všechny kolem sebe. Pokud si však najde nějaké společníky, chlubí se před nimi svými činy a již zde lze začít pozorovat moc veřejného mínění; pouhopouhé uznání ze strany jeho kompliců mu stačí k tomu, aby se zbavil pocitu, že dělá něco podlého, a dokonce začne být na svou ničemnost hrdý.
Válečník žije v jiném prostředí. Veřejné mínění, jež ho pranýřuje, se nachází jinde – u podrobeného národa; necítí se tedy být pod tlakem. Ovšem mínění, jež ho obklopuje, schvaluje jeho činy a podporuje ho. On i jeho druhové živě pociťují solidaritu, jež je pojí. Vlast, která si vytvořila nepřátele a nebezpečí, má potřebu odvahu svých dětí oslavovat. Ty nejneohroženější a ty, kteří jí při rozšiřování hranic přinášejí největší kořist, zahrnuje poctami, proslulostí a slávou. Básníci opěvují jejich činy a ženy jim pletou věnce. Moc veřejného mínění je taková, že dokáže od okrádání oddělit představu nespravedlnosti, a zbaví tak zloděje sebemenšího pocitu, že provedl něco špatného.
Veřejné mínění vojenskou krádež odsuzující, původem nikoliv ze země útočníků, nýbrž pocházející od lidu okrádaného, má jen velmi malý vliv. Přesto nezůstává zcela bez následku, jelikož národy se více stýkají a lépe si rozumějí. Z toho vyplývá, že studium jazyků a svobodná komunikace mezi národy napomáhají převaze takového mínění, které se staví proti tomuto druhu krádeže.
Naneštěstí se často stává, že národy obklopující zlodějský lid jsou také příležitostnými zloději, a jsou tudíž nasáklé stejnými předsudky.
Na to existuje jediný lék: čas. Lidé nejprve musí prostřednictvím trpké zkušenosti pochopit obrovské nevýhody toho, když se navzájem okrádají.
Dotkneme se i jiného zabraňujícího prostředku: umravňování. Účelem umravňování je ovšem šíření ctnostných činů. Jak by tedy tento prostředek mohl okrádání zabránit, když veřejné mínění řadí zlodějské činy mezi nejušlechtilejší ctnosti? Existuje snad mocnějšího prostředku k umravňování lidu než náboženství? Objevilo se kdy náboženství, které by více usilovalo o mír a bylo obecně šířeji přijímáno než křesťanství? A čeho jsme přesto po osmnáct století byli svědky? Viděli jsme, jak mezi sebou lidé válčí nejen navzdory náboženství, ale přímo v jeho jménu.
Ne vždy vede dobyvačný lid válku útočnou. I on zná zlé dny. Tehdy jeho vojáci brání své domovy, majetek, rodiny, nezávislost, svobodu. Válka nabývá posvátného a vznešeného charakteru. Vlajka posvěcena služebníky boha míru symbolizuje vše posvátné na této zemi; lidé se k ní upínají jako k živoucímu obrazu vlasti a cti; a válečnické ctnosti jsou vynášeny nad všechny ostatní. — Když však nebezpečí pomine, veřejné mínění přetrvává a díky přirozené reakci pomstychtivého ducha zaměnitelného s vlastenectvím lidé rádi potáhnou s drahocennou vlajkou od jednoho hlavního města k druhému. Zdá se, že takto příroda agresora trestá.
Obava z tohoto trestu, a nikoliv pokrok vědy, zadržuje zbraně v arzenálech, neboť nelze popřít, že pokud nehrozí odveta, i ty nejcivilizovanější národy vedou války a jen velmi málo se zabývají spravedlností. Himálaj, Atlas a Kavkaz jsou toho svědky.
Jestliže bylo bezmocné náboženství a pokud je bezmocné i poznání, jak tedy války zastavit?
Politická ekonomie dokazuje, že i v případě vítězného lidu se válka vždy vede v zájmu menšiny a na úkor mas. Stačilo by tedy, aby si masy tuto pravdu jasně uvědomily. Veřejné mínění, jež i nadále zůstává nejednotné, se pak postaví celou svou vahou na stranu míru.
Okrádání pomocí násilí nabírá ještě jiné formy. Agresor nečeká, než člověk něco vyprodukuje, aby mu to uzmul. Zmocní se člověka samotného, zbaví ho jeho vlastní osobnosti a donutí k práci; neříká mu: Pokud kvůli mně vynaložíš úsilí i já ho kvůli tobě vynaložím, ale namísto toho slýchá: Tobě dřina, mně požitky. Toto otroctví s sebou vždy nese zneužití síly.
Důležité je ovšem ptát se, zda není povaze neochvějně dominantní moci vlastní, že bude vždy zneužívána. Osobně tomu nevěřím, ovšem když čekám, že si moc sama vymezí své hranice, je to jako bych u padajícího kamene čekal sílu, jež zarazí jeho pád.
Ať mi alespoň ukážou nějakou zemi, nějakou dobu, v níž by otroctví bylo zrušeno svobodným a laskavým rozhodnutím otrokářů.
Otroctví poslouží jako druhý a do očí bijící příklad bezmocnosti náboženského a filantropického cítění při střetech s ráznou povahou osobního zájmu. Některým moderním směrům, které v odříkání hledají princip, jenž zreformuje společnost, se to může zdát politováníhodné. Nechť tyto směry začnou reformou lidské přirozenosti.
Na Antilách[92] se otrokáři od nastolení otroctví po generace hlásili ke křesťanství. Několikrát denně opakují tato slova: „Všichni lidé bratry jsou; milovat svého bližního znamená naplnit ten nejvyšší zákon.“ — A přesto mají otroky. Nic jim nepřipadá přirozenější a legitimnější. Doufají snad moderní reformátoři, že jejich morální zásady budou jednou stejně všeobecně přijímané, rozšířené, mocné a stejně často hlásané jako slova evangelia? Pokud se však evangelium po staletí nedokázalo přes mohutnou bariéru osobního zájmu, či skrze ni přesunout ze rtů do srdce, jak jen mohou doufat v zázrak u svých morálních zásad?
Znamená to tedy, že je otroctví nevyvratitelné? Nikoliv, jelikož osobní zájem, který mu dal vzniknout, ho i zničí. Tedy za předpokladu, že podpora konkrétních zájmů, které tuto ránu způsobily, nezabrání zájmům všeobecným v jejím zhojení.
Politická ekonomie dále doložila skutečnost, že svobodná práce je ve své podstatě pokroková, zatímco otrocká práce nezbytně statická. Tudíž se nelze vyhnout triumfu té první nad tou druhou. Jak dopadlo pěstování indigovníku černými otroky?[93]
Pokud se do produkce cukru zapojí svobodná práce, povede to k postupnému snížení jeho ceny. Otrok se tak pro svého pána stane méně výnosným. Kdyby zákony v Evropě cenu cukru uměle nenavyšovaly, v Americe by otroctví samo od sebe již dávno padlo. Proto se otrokáři, jejich věřitelé a zástupci v parlamentu aktivně snaží tyto zákony, jež dnes představují základní pilíře budovy otroctví, udržet.
Bohužel mají podporu obyvatel území, odkud již otroctví vymizelo; z toho můžeme znovu usoudit, že veřejné mínění je svrchované.
Je-li dokonce svrchované tam, kde vládne síla, pak o poznání mocněji třímá vládu ve světě lsti. Popravdě je její království právě tam. Lest je zneužitím rozumu; pokrok veřejného mínění tedy spočívá v pokroku rozumu. Tyto dvě síly vycházejí alespoň ze stejné podstaty. Zlodějův podvod předpokládá důvěřivost okradeného a přirozeným lékem důvěřivosti je pravda. Z toho vyplývá, že osvětou lidské mysli tomuto druhu krádeže uzmeme potravu.
Stručně zde projdu několik druhů krádeží páchaných ve velkém měřítku pomocí lsti. První přichází na řadu krádež pomocí teokratické lsti.
V čem spočívá? V tom, že se lidé vzdají potravin, oblečení, přepychu, úcty, vlivu, moci, skutečných služeb výměnou za fiktivní služby.
Pokud bych člověku řekl: — „Brzy ti poskytnu služby.“ — měl bych své slovo dodržet; jinak by tento člověk brzy poznal, co čekat, a má lest by se rychle provalila.
Když mu však řeknu: — „Výměnou za tvé služby ti poskytnu nesmírné služby, avšak nikoliv na tomto světě, nýbrž na onom. Závisí pouze na mně, jestli se po smrti staneš věčně šťastným či nešťastným; jsem prostředníkem mezi Bohem a člověkem, kterého stvořil, a podle své vůle ti otevřu brány nebeské, či pekelné.“ — Pokud by mi tento člověk uvěřil, byl by mi vydán na milost.
Tento podvod se provozoval ve velkém od počátku světa a víme, jakého stupně neomezené moci dosáhli egyptští kněží.
Jak podvodníci postupují, lze snadno pochopit. Postačí, když si položíme otázku, co bychom dělali na jejich místě.
Pokud bych se s takovými záměry ocitnul mezi primitivními kmeny a podařilo by se mi je nějakým mimořádným a zdánlivě zázračným činem přesvědčit, že vládnu nadpřirozenými schopnostmi, prohlásil bych se za božího vyslance s absolutní mocí nad budoucím osudem lidí.
Poté bych zakázal jakékoliv zkoumání svých nároků; zašel bych i dále: jelikož by se mým nejnebezpečnějším nepřítelem stal rozum, zakázal bych ho používat, minimálně v případě tohoto obávaného tématu. Z této záležitosti a otázek z ní vyplývajících bych, řečeno slovy divochů, učinil tabu. Hledat na ně odpovědi, prodiskutovávat je, ba si je jen klást, by se stalo neodpustitelným zločinem.
Bylo by jistě vrcholem důmyslnosti zamezit hranicí tabu veškerým intelektuálním snahám, které by mohly vést k odhalení mého podvodu. Jaké lepší záruky, že přetrvá, by se mi mohlo dostat, než že z každé pochybnosti učiním svatokrádež?
K této základní záruce bych nicméně dodal ještě nějaké další. Například aby masy nikdy neprozřely, udělil bych sobě a svým komplicům monopol na veškeré poznání, ukryl bych je pod roušku mrtvého jazyka a hieroglyfického písma, a aby mě nikdy nezaskočilo žádné nebezpečí, postaral bych se o založení instituce, která by mi umožnila den ode dne pronikat do tajemství vědomí všech lidí.
Nebylo by také nazmar uspokojit některé skutečné potřeby mého lidu, zvláště pak, kdybych si tím zvýšil svůj vliv a svou autoritu. Lidé například baží po vzdělání a morálce: učinil bych ze sebe zdroj obojího. Tímto způsobem bych podle své libosti vedl mysl a srdce svého lidu. Z morálky a své autority bych ukoval nerozpletitelný řetěz; prohlásil bych, že jedna bez druhé nemůže existovat, takže pokud by se nějaký opovážlivec nakonec pokusil otázkami tabu otřást, celá společnost, jež bez morálky nemůže přežít, by pocítila, že se jí chvěje zem pod nohama, a proti tomuto opovážlivému novátorovi by obrátila svůj hněv.
Jakmile bych dosáhl takového stavu věcí, lid by mi byl zjevně více oddaný, než kdyby byli mými otroky. Otrok proklíná své okovy, můj lid by žehnal těm svým a mně by se tak podařilo otisknout jim cejch poroby nikoliv na čelo, nýbrž hluboko do jejich vědomí.
Veřejné mínění může samo takovou pevnost nepravost zbořit; kde však má začít, když každý kámen je tabu? — To je úkolem času a knihtisku.
Bůh mě chraň toho, že bych snad měl v úmyslu podkopat onu utěšující víru, jež propojuje tento náročný život s životem blaženým! Ovšem nikdo, a to ani hlavní představitel křesťanství, nemůže popřít, že bylo zneužito nepotlačitelného sklonu, jenž nás k této víře ponouká. Zdá se mi, že lze rozpoznat podle jednoho znamení, zda je určitý lid klamán či nikoliv. Prozkoumejte náboženství a kněze; pozorujte, jestli kněz slouží náboženství, nebo jestli náboženství slouží knězi.
Pokud kněz slouží náboženství a záleží mu jen na tom, aby se na zemi šířily jeho morální zásady a blahodárný vliv, bude mírný, tolerantní, pokorný, dobrotivý a oddaný; v jeho životě se bude odrážet život jeho vznešeného vzoru; bude kázat o svobodě a rovnosti mezi lidmi, o míru a bratrství mezi národy; zavrhne svody světské moci, neboť se nebude chtít spolčovat s tím, co na tomto světě nejvíce potřebuje omezit; bude mužem lidu, mužem dobrých rad a slov útěchy, mužem váženého názoru, mužem evangelia.
Pokud však náboženství slouží knězi, bude s ním zacházet jako s nástrojem, který člověk proměňuje, ohýbá a převrací všemožným způsobem tak, aby z něj sám měl ten největší prospěch. Zvětší počet témat tabu; své morální zásady přizpůsobí různým dobám, lidem a okolnostem. Náboženství se bude snažit prosadit nastudovanými gesty a pózami; stokrát za den bude mumlat slova, jejichž smysl se již dávno vytratil a která se stanou pouhou samolibou konvencí. Bude kupčit se svatými věcmi, ale jenom natolik, aby víra lidí v jejich svatost zůstala neotřesena, a bude se snažit, aby čachry probíhaly o to nenápadněji, čím prozíravější bude lid. Zapojí se do světských intrik; vždy bude stát na straně těch u moci pod jedinou podmínkou, že mocní budou stát na jeho straně. Jednoduše z každého jeho činu bude patrné, že mu nejde o podporu víry ze strany kněžstva, nýbrž o šíření náboženství prostřednictvím kněžstva; a vzhledem k tomu, že tolik úsilí předpokládá nějaký cíl, a jelikož v této hypotéze nemůže být cílem nic jiného než moc a bohatství, konečným znakem toho, že se lid nechává oklamat, bude, když kněz oplývá bohatstvím a mocí.
Upřímné náboženské přesvědčení lze bezpochyby zneužít podobně jako to klamné. Dokonce čím větší vážnosti se těší, tím větší je riziko, že bude zneužito. Ovšem následky se od sebe zásadně liší. Zneužití vždy pobouří spravedlivou, osvícenou, nezávislou část lidu. Není možné, aby to vírou neotřáslo, a oslabení upřímného náboženského přesvědčení má hrozivější následky než zviklání toho klamného.
Takovéto okrádání je nepřímo úměrné prozíravosti lidu; ke zneužívání z jeho podstaty dochází pouze, dokud má kam postupovat. Ne, že by se uprostřed primitivní populace neobjevili žádní čestní a zbožní kněží; jak ovšem darebákovi zabránit, aby si neoblékl sutanu a nenasadil biskupskou čepici? Zloději podléhají Malthusovu zákonu: množí se jako prostředky obživy; a prostředkem k existenci darebáků je důvěřivost hlupáků. Ať bychom se snažili jakkoliv, vždy dojdeme k závěru, že veřejné mínění musí prozřít. Jiného léku není.
Další druh okrádání pomocí lsti se označuje termínem obchodní podvod, což se mi nezdá příliš přesné, neboť z něj může být obviněn nejen obchodník, který své zboží padělal či ho špatně odměřil, nýbrž také lékař, který si nechává zaplatit za zhoubné rady, právník, co zamotá proces, atd. Při směně dvou služeb je jedna z nich špatné jakosti; poněvadž však obdržená služba bývá v tomto případě vždy dohodnuta předem a bez nátlaku, je zřejmé, čím prozíravější společnost bude, tím více bude okrádání tohoto druhu ustupovat.
Dále přichází na řadu zneužívání veřejných služeb, což je pro okrádání tak nezměrné pole, že se na něj podíváme jen letmo.
Pokud by Bůh stvořil člověka jako samotářského tvora, každý by pracoval sám pro sebe. Osobní bohatství by odpovídalo službám, které by každý jedinec vykonal pro sebe samotného.
Avšak jelikož je člověk tvorem společenským, směňuje služby za služby a přejete-li si, můžete tuto větu postavit i obráceně.
Ve společnosti vyvstávají natolik všeobecné a univerzální potřeby, že na ně členové společnosti reagují ustanovením veřejných služeb. Patří mezi ně například potřeba bezpečnosti. Lidé se domluví na postupu, přispívají službami rozličných druhů na odměnu těm, kteří konají službu tím, že bdí nad vespolným bezpečím.
Všechno to zapadá do politické ekonomie: Udělej pro mě toto a já pro tebe udělám tamto. Podstata obchodu zůstává stejná, liší se pouze způsob odměňování; ovšem tato okolnost má nemalý dosah.
Při běžném obchodování si každý sám oceňuje buď službu, jíž se mu dostalo, či službu, kterou poskytl. Má vždy tu možnost směnu odmítnout, nebo ji provést jinde, z čehož vyplývá nutnost, aby byly na trhu nabízeny pouze služby, jež bude každý moci přijmout bez nátlaku.
Toto ovšem neplatí pro stát, zvláště před nástupem parlamentních vlád. Ať jeho služby potřebujeme či nikoliv, ať jsou kvalitní či nekvalitní, musíme je přijímat takové, jaké je poskytuje, a zaplatit za ně jím stanovenou cenu.
A poněvadž všichni lidé mají sklon odbývat služby, které poskytují, a u obdržených služeb očekávají tu největší kvalitu, okrádání by postupovalo rychle, kdybychom při soukromém obchodování neměli záruku dojednané ceny.
Tuto záruku nemáme, či skoro vůbec nemáme, při obchodování s veřejným činitelem. — A přece stát, složený z lidí (ačkoliv dnes se naznačuje opak), podléhá obecnému sklonu. Chce nám poskytovat mnoho služeb, více, než bychom si přáli, a předkládá nám jako opravdovou službu to, co se jí občas jen zdaleka podobá za tím účelem, aby nás donutil mu poskytovat služby na oplátku a odvádět daně.
I stát podléhá Malthusovu zákonu. Stát má tendenci hromadit více prostředků k obživě, než potřebuje, a narůstá úměrně těmto prostředkům, avšak existuje jen díky lidské důvěřivosti. Tedy běda těm národům, které neumějí omezit oblast působnosti státu! Stát vše pohltí; svobodu, soukromé podnikání, bohatství, blahobyt, nezávislost a důstojnost.
Na jednu okolnost musíme upozornit: Nejdůležitější službou, kterou od státu požadujeme, je bezpečnost. Aby nám ji stát zajistil, musí disponovat silou, jež je s to překonat všechny individuální i kolektivní, domácí i zahraniční síly, které by jej mohly ohrozit. Když se k tomu přidá onen politováníhodný sklon všech lidí žít na úkor druhých, vyvstává nám tu před očima opravdové nebezpečí.
Postřehli jste vůbec, v jak obrovském rozsahu zneužívá vládní aparát od počátku věků své moci k prostopášnému okrádání? Položme si otázku, jaké služby lidem poskytovaly a jaké si od nich žádaly státní úřady v Asýrii, Babylónu, Egyptě, Římě, Persii, Turecku, Číně, Rusku, Anglii a Francii? Samotné pomyšlení na tento strašlivý nepoměr děsí.
Nakonec byla ustanovena parlamentní vláda a dalo se a priori předpokládat, že ten prostopášný režim rázem zanikne.
Tyto vlády se totiž řídí podle následujícího principu:
„Lid si sám prostřednictvím svých zástupců určí povahu a rozsah funkcí, které považuje za vhodné veřejnými službami učinit, a velikost podílu svého platu, kterou je ochoten na tyto služby vymezit.“
Tímto se sklon zmocnit se majetku druhých dostal do konfrontace se sklonem k ochraně vlastního majetku. Měli bychom předpokládat, že druhý sklon převládne nad prvním.
Ano, jsem přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska se to podaří. Musíme si ale přiznat, že doposud se tak neděje.
Proč? Existují dva jednoduché důvody: Vlády projevily příliš mnoho důvtipu, zato lidé příliš málo.
Vlády jsou velmi schopné. Postupují metodicky, souvisle podle dobře promyšleného plánu, který díky tradici a zkušenostem neustále zdokonalují. Zkoumají člověka a jeho vášně. Pokud například přijdou na to, že lidé inklinují k válce, tak tento zhoubný sklon podněcují a povzbuzují.
Nejprve prostřednictvím diplomacie obklopí národ nebezpečím a pak po něm pochopitelně vyžadují vojáky, námořníky, arzenály a opevnění; často jim jde dokonce pouze o to lidi přinutit k tomu, aby něco poskytli; proto vytvořili hodnosti, výslužné a volná pracovní místa. To vše vyžaduje mnoho peněz, proto zavedli daně a půjčky.
Pokud je národ štědrý, vlády se nabídnou, že vyléčí veškeré nemoci lidstva. Slíbí, že pozvednou obchod, rozšíří průmysl, podpoří rozkvět zemědělství, umění a literatury, porazí chudobu atd. Stačí jen vytvořit místa pro nové státní zaměstnance a zaplatit je.
Zkrátka taktika státu spočívá v tom, že omezení vydává za užitečné služby; národ tedy neplatí za to, že mu stát slouží, nýbrž za to, že mu škodí. Vlády rostou do gigantických rozměrů a nakonec pohltí polovinu veškerých příjmů. Lid se pak diví, že ačkoliv slýchá o úžasných vynálezech, které umožňují vyrábět ohromná množství výrobků, musí stále pracovat stejně tvrdě; přes všechny sliby se jejich situace nezlepšuje.
Zatímco vlády vykazují tolik obratnosti, lid touto vlastností vůbec neoplývá. Když si pak má vybrat zástupce vládní moci, jejichž úkolem bude stanovit oblast působení vlády a výši jejího finančního odměňování, koho si vyberou? Vládní úředníky. Samotným představitelům výkonné moci svěří, aby sami určili hranice svého působení a svých požadavků. Jednají jako Moliérův Měšťák šlechticem, který výběr a počet svých šatů nechával na svém krejčím.
Situace se však vyvíjí od desíti k pěti a lid nakonec otevírá oči a vidí nikoliv řešení (tak daleko dosud nedospěl), nýbrž že je na něm pácháno zlo.
Vládnout je tak příjemná profese, že na ni všichni touží dosáhnout. Proto radní páni lidem nikdy nepřestanou podsouvat: Jsme si vědomi vašeho utrpení a velice toho litujeme. Jinak by se vám vedlo, kdybychom vám vládli my.
Toto období, které obvykle trvá velmi dlouho, naplňují vzpoury a bouře lidu. Pokud podlehne, náklady na tento střet bývají připsány k jeho daňovému břemenu. Když zvítězí, státní zaměstnanci se obmění, ale zlořád zůstane.
A tak to pokračuje, dokud se lidé konečně nenaučí rozpoznat svůj skutečný zájem a bránit ho. Takže pokaždé dojdeme ke stejnému závěru: Jedinou záchranu představuje pokrok veřejného myšlení.
Některé národy se zdají být neobvykle náchylné k tomu, že se z nich stane kořist vládního okrádání. To jsou ty národy, kde si lidé vůbec neuvědomují svou důstojnost a vitalitu, a proto by si připadali ztracení, pokud by je nikdo při každém kroku nevedl a nevládl jim. Aniž bych toho mnoho scestoval, navštívil jsem země, kde lidé věří, že by zemědělství neučinilo žádný pokrok, kdyby vláda nespravovala výzkumné farmy; že by koně brzy vymřeli, kdyby stát nevlastnil hřebčince; že by otcové své děti nezvládli vychovat nebo je učili jenom nemravnostem, pokud by vláda neurčila, co se má vyučovat atd. V takové zemi mohou revoluce přicházet v těsném sledu a vlády budou padat jedna za druhou. Nicméně ovládaní zůstanou i nadále vydáni napospas milosti svých vládců (neboť sklon, o němž jsem se zde zmínil, představuje látku, z níž byly vlády ušity), dokud si lidé neuvědomí, že je lepší ponechat co nejvíce služeb ve stejné kategorii jako služby, jež si zainteresované strany směňují za dojednanou cenu.
Ukázali jsme si, že společnost spočívá na směňování služeb. Směňovat by se měly pouze služby dobré a poctivé. Zjistili jsme ovšem, že lidé mají velký zájem relativní hodnotu poskytovaných služeb nadsazovat, a tudíž k tomu i nepotlačitelně inklinují. Popravdě pro toto přemršťování cen nevidím jiného konce, než že ti, komu jsou dané služby nabízeny, je budou moci svobodně přijmout či odmítnout.
Proto se někteří lidé obracejí na zákon, aby ostatní tohoto přirozeného práva svobodně se rozhodovat zbavil. Takovýto druh okrádání se nazývá privilegium či monopol. Pojďme si vyjasnit jejich původ a charakteristické rysy.
Každý ví, že po službách nabízených na sdíleném trhu bude tím větší poptávka a tím více vzroste jejich cena, čím budou vzácnější. Všichni tudíž vyžadují, aby zákon zasáhl a vyhnal z trhu ty, co na něj přicházejí nabízet shodné služby; či velmi podobně, pokud je poskytnutí služby podmíněno užitím určitého výrobního nástroje, všichni budou po zákonu požadovat, aby z nich učinil exkluzivní vlastníky. Jelikož je tento druh okrádání předmětem celého dílu, pohovořím zde o něm jen velmi stručně a omezím se na jedinou poznámku.
Pokud je monopol ojedinělou skutečností, obohacuje se díky němu ten, kdo jej na základě příslušného zákona získal. Může se pak stát, že každá skupina výrobců pro sebe bude požadovat podobný monopol namísto toho, aby se zasadila o jeho zrušení. Když se tento rys krádeže stane systémově platným, učiní z každého jedince oběť té nejsměšnější mystifikace a všichni pak v konečném důsledku žijí v domnění, že se jim ze sdíleného trhu s chudým výběrem dostává více. Není nutné zmiňovat, že tento podivný režim navíc vnáší mezi všechny společenské třídy, profese a národy všeobecný antagonizmus; od vlády vyžaduje neustálé, ale pokaždé nepředvídatelné zásahy; nahrává zlořádům, o nichž byla řeč v předchozím odstavci; všechna průmyslová odvětví uvrhuje do beznadějné nejistoty a lidé si kvůli němu navykají vkládat veškerou zodpovědnost za svou existenci na bedra zákona a nikoliv na svá vlastní. Jen s obtížemi si lze představit účinnější příčinu společenských nepokojů.
Zdůvodnění
Zajisté mi bude položena otázka: „Proč to ošklivé slovo: krádež? Mimo toho, že je hrubé, zraňuje a uráží, popuzuje proti vám poklidné a mírné lidi a jitří celou při.“
Na toto důrazně odpovídám, že respektuji jednotlivce; věřím v upřímnost téměř všech zastánců protekcionismu; a nečiním si právo zpochybňovat něčí osobní poctivost, ohleduplnost, filantropii. Ještě jednou opakuji, že protekcionismus je důsledkem, zhoubným důsledkem obyčejného omylu, který z každého nebo alespoň z většiny činí jednak oběť, jednak spolupachatele. — Nedokážu konekonců zabránit tomu, že stav věcí je takový, jaký je.
Představte si, že by někdo jako Diogenes vystrčil hlavu ze svého sudu a prohlásil: „Athéňané, necháváte se obsluhovat otroky. Nepomysleli jste si někdy, že se na svých bratřích dopouštíte té nejzločinnější krádeže?“
Nebo si představte proslov tribuna na Fóru: „Římané, založili jste svůj způsob života na nepřetržitém drancování jiných národů.“
Samozřejmě vyslovili nespornou pravdu. Mělo by se z toho však vyvozovat, že v Athénách a Římě bydleli výlučně nečestní lidé? A že si Sokrates, Platón, Cato a Cincinnatus zaslouží naše opovržení?
Koho by to vůbec napadlo? Tito slavní mužové přece žili v prostředí, které jim nenechávalo zahlédnout vlastní nespravedlnost. Však víme, že si Aristoteles ani nedovedl představit, že by společnost mohla fungovat bez otroků.
Otroctví přežilo do moderní doby, aniž by se nad ním plantážníci pozastavili. Armády posloužily jako nástroj pro slavné dobyvačné výboje, jinými slovy pro slavné krádeže. Znamená to snad, že se v nich nenachází žádní ohleduplní vojáci a důstojníci, kteří jsou možná ohleduplnější než podnikatelé v průmyslu; muži, kteří při pouhém pomyšlení na krádež zrudnou hanbou a kteří by tisíckrát raději čelili smrti, než aby se snížili k takové hanebnosti?
Neměli bychom odsuzovat jednotlivce, nýbrž všeobecnou tendenci, která je strhává a oslepuje, tendenci, z které lze vinit celou společnost.
Totéž platí o monopolu. Obviňuji systém a nikoliv jednotlivce; společnost jako celek a nikoliv její konkrétní členy. Jestliže ti největší filozofové nerozpoznali špatnost otroctví, oč snadněji se zemědělci a továrníci mohou splést ohledně povahy a dopadů protekcionismu?
———————————————————————————————————
[90] Druhý díl Ekonomických sofizmat, jehož některé kapitoly byly nejprve otištěny v Journal des Économistes a v Libre Échange, vyšel na konci ledna 1848. (Pozn. fr. nakl.). Jedná se o překlad druhého vydání tohoto dílu (Pozn. čes. vyd.)
[91] Tato parafráze Jeana-Jacquese Rousseaua pochází z prvního dílu Rozpravy o původu a základech nerovnosti mezi lidmi. Bastiatovi se natolik zalíbila, že ji uvádí ještě na pěti dalších místech v Ekonomických harmoniích. (Pozn. překl. do angl.)
[92] Poznámka se týká ostrovů Francouzských Antil jako Martinik a Guadeloupe, kde otroctví existovalo až do roku 1848, možná i déle. (Pozn. překl. do angl.)
[93] Efektivnější a (lidštější) metody produkce v Indii vedly k razantnímu poklesu pěstování indigovníku otroky na Francouzských Antilách. (Pozn. překl. do angl.)
