II. Dvě morálky
Mám za to, že čtenář poté, co dospěl, dospěl-li vůbec, na konec předcházející kapitoly, zvolal:
„Dobrá tedy, vyčítá se ekonomům neprávem, že jsou chladní suchaři? Jaký to obraz lidstva! Loupež by byla osudovou silou, takřka běžným jevem, nabírala by všech forem a docházelo by k ní pod nejrůznějšími záminkami, prostřednictvím zákona či mimo něj, ty nejsvětější věci by byly zneužívány, loupež by střídavě těžila z lidské slabosti a důvěřivosti, živila by se jimi a narůstala úměrně k jejich všudypřítomnosti! Lze si vůbec představit ještě žalostnější obraz světa?“
Otázka však nespočívá v tom, je-li tento obraz žalostný, nýbrž v tom, zdali je pravdivý. Na to nám odpoví historie.
Je dosti zvláštní, že ti, kdo politickou ekonomii (či ekonomismus, jak tuto vědu rádi nazývají) hanobí, protože člověka a svět zkoumá takové, jací jsou, propadají daleko hlubšímu pesimismu než samotní ekonomové, alespoň co se týče minulosti a přítomnosti. Jen otevřete jejich knihy a noviny. Co v nich uvidíte? Zatrpklost a nenávist vůči společnosti; a to do takové míry, že samotné slovo civilizace je pro ně synonymem nespravedlnosti, nepořádku a anarchie. Dospěli k tomu, že zatracují svobodu, tak nepatrnou důvěru chovají ve vývoj lidské rasy, výsledek jejího přirozeného uspořádání. Svobodu! Podle nich to právě ona námi smýká blíže a blíže k propasti.
Je pravda, že do budoucnosti hledí s optimismem. Neboť pokud lidstvo, ze své podstaty neschopné, kráčelo šest tisíc let špatnou ces- tou, nyní přišel zvěstovatel, který mu ukázal cestu spásy, a bude-li stádo poddajné pastýřově holi, zavede jej do země zaslíbené, kde se blahobytu dostává bez jakéhokoliv úsilí a v níž jsou řád, bezpečí a harmonie odměnou za neprozřetelnost.
Lidstvo se musí jen uvolit k tomu, aby reformátoři změnili, jak říká Rousseau, jeho fyzickou a morální konstituci.
Politická ekonomie si nedala za cíl prozkoumat, jaká by byla společnost, kdyby byl Bůh člověka stvořil jinak, než původně zamýšlel. Lze jen litovat, že Prozřetelnost na samém počátku zapomněla požádat o radu některé z našich moderních sociálních reformátorů. Podobně jako by byla nebeská mechanika naprosto odlišná, pokud by se Stvořitel poradil s Alfonsem Moudrým;[94] i společenský řád, kdyby nezanedbal Fourierových rad, by se v ničem nepodobal tomu, v němž jsme nuceni dýchat, žít a pohybovat se. Avšak protože je to ten náš, in eo vivimus, movemur et sumus,[95] nezbývá nám, než jej studovat a poznávat jeho zákony, zejména pokud jeho zlepšování závisí hlavně na tomto poznání.
Nedokážeme zabránit tomu, aby lidské srdce nebylo příbytkem neukojitelných přání.
Nedokážeme zařídit, aby si upokojení těchto přání nežádalo práce.
Nedokážeme se vyhnout tomu, aby člověk necítil odpor k práci takovou měrou, jako jej vábí uspokojení.
Nedokážeme zabránit tomu, že toto uspořádání dává mezi lidmi vzniknout věčné snaze zvýšit vlastní podíl požitků a zbavit se silou či lstí jha práce na úkor druhých.
Není v naší pravomoci světové dějiny vymazat, umlčet hlas minulosti svědčící o tom, že věci se tak měly od samého počátku. Nemůžeme popřít, že válka, otroctví, nevolnictví, teokracie, zneužívání vládní moci, privilegia, podvody všeho druhu a monopoly byly nepopiratelné a hrozivé projevy kombinace dvou citů lidského srdce: záliby v požitcích a odporu k únavě.
„V potu své tváře své budeš jíst chléb.“ — Avšak každý chce co nejvíce chleba a co nejméně potu. Takový je závěr historie. Díkybohu nám historie též ukazuje, že rozdělení požitků a úsilí mezi lidmi je čím dál rovnoměrnější.
Nechceme-li popírat to, co je nad slunce jasné, musíme připustit, že alespoň v tomto ohledu došlo v lidské společnosti k určitému pokroku.
Je-li tomu tak, pak přece musí ve společnosti existovat nějaká přirozená a prozřetelná síla, nějaký zákon, který způsobuje, že princip nerovnosti postupně zaniká a že princip spravedlnosti se stále více prosazuje.
Tvrdíme, že tato síla existuje uvnitř společnosti a že ji tam vložil Bůh. Kdyby tam nebyla, byli bychom odkázáni hledat ji jako utopisté v umělých prostředcích, v opatřeních, která si žádají předchozí proměny fyzické a morální konstituce člověka, anebo bychom spíše považovali toto hledání za něco zbytečného a marného, jelikož nám není dáno porozumět pákovému efektu bez opěrného bodu.
Pokusme se tedy popsat tuto blahodárnou sílu, která postupně překonává sílu škodlivou, již jsme přiřkli jméno loupež a jejíž působení je až příliš dobře prokázáno úsudkem a potvrzeno zkušeností.
Každé škodlivé jednání má nutně dva póly: bod, z něhož vychází, a bod, do něhož směřuje; člověka, jenž čin vykonává, a člověka, na nějž tento čin působí; čili, jak se říká ve škole: agens (původce děje) a patiens (objekt dějem zasažený).
Existují tedy dvě možnosti, jak škodlivému jednání zamezit: buďto aktivní jedinec od činu dobrovolně upustí, anebo ten pasivní vzdoruje.
Odtud pocházejí dvě morálky, které si ani zdaleka neprotiřečí: morálka náboženská či filozofická a morálka, již si dovolím nazvat ekonomická.
Chce-li zlomyslný čin zarazit náboženská morálka, obrací se na jeho původce, na člověka jakožto agens. Říká mu: „Naprav se, očisti se, přestaň páchat zlo; čiň dobro; ovládni své vášně; obětuj své vlastní zájmy; neutlačuj svého bližního, neboť tvým úkolem je ho milovat a ulevit mu; buď nejprve spravedlivý a poté dobrotivý.“ Tato morálka bude provždy tou nejkrásnější a nejdojemnější, to ona bude lidskou rasu ukazovat v její veškeré vznešenosti; ona se bude nejvíce propůjčo- vat obratům výmluvnosti a vzbuzovat u lidí nejvíce obdivu a sympatií.
Morálka ekonomická usiluje o stejný výsledek, ale obrací se na člověka zejména jakožto na patiens. Ukazuje mu následky lidského jednání a prostřednictvím tohoto prostého výkladu ho podněcuje k tomu, aby se těm činům, které ho poškozují, postavil a těch, které mu přinášejí užitek, si vážil. Snaží se v utlačovaném davu šířit dostatek zdravého rozumu, osvěty a oprávněné nedůvěry a učinit tak útlak čím dál více nesnadný a nebezpečný.
Je třeba poznamenat, že ekonomická morálka působí také na utlačovatele. Zlomyslný čin má dobré i zlé následky: zlé pro toho, kdo jej zakouší, dobré pro toho, kdo jej vykonává; bez toho by k němu nedošlo. Ovšem to málo dobrých ty zlé nevyváží. Jejich úhrn má vždy nutně nad dobrými navrch, protože samotný akt útlaku má za následek ochabování sil, způsobuje nebezpečí, vyvolává represálie a vyžaduje nákladná opatření. Samotné působení těchto následků se neomezuje pouze na reakci utlačovaných, nýbrž přivádí na stranu spravedlnosti všechny ty, jejichž srdce nepropadla zkaženosti, a narušuje bezpečnost samotných utlačovatelů.
Avšak je snadno pochopitelné, že tato etika, spíše pomyslná nežli skutečná, jež koneckonců není ničím jiným než vědeckým důkazem; která by dokonce ztratila na účinnosti, pokud by se její charakter změnil; jež se neobrací na srdce, nýbrž na mysl; která se nesnaží ovlivnit, nýbrž přesvědčit; která neposkytuje rady, nýbrž důkazy; jejímž posláním není dojímat, nýbrž objasnit a nad neřestí si nevymůže jiného vítězství, než že ji zbaví toho, čím ji přiživuje; bývala obviňována ze strohosti a střízlivosti.
Tato výtka je sice pravdivá, avšak nespravedlivá. Znovu se zde předhazuje, že politická ekonomie nám neříká vše, nezahrnuje vše a není univerzální vědou. Kdo kdy však na ní vznesl tak přepjatý požadavek?
Ona obžaloba by byla opodstatněná jen tehdy, kdyby politická ekonomie předkládala své postupy jako výlučné a takříkajíc by náboženství a filosofii zpupně zakázala užívat jim vlastních a přímých prostředků zdokonalení člověka.
Připusťme tedy souběžné působení morálky ve vlastním slova smyslu a politické ekonomie, přičemž ta prvá, všímajíc si ohavnosti zlomyslného činu, pranýřuje jeho pohnutky, zatímco ta druhá zlomyslný čin v našem přesvědčení znevažuje výčtem jeho následků.
Přiznejme podobně, že triumf náboženského moralisty, dojde-li k němu, potěší více, je krásnější a radikálnější. Zároveň je však těžké nepřiznat, že triumf ekonomické vědy je snazší a jistější.
Jean-Baptiste Say[96] v několika málo řádcích, účinnějších než celá hromada objemných svazků, vyjevuje, že existují dva způsoby, jak skoncovat se zmatkem, jejž do úctyhodné rodiny vneslo pokrytectví: potrestat Tartuffa, anebo nechat zmoudřet Orgona.[97] Molière, veliký malíř lidského srdce, měl vždy, zdá se, na zřeteli onen druhý postup, pokládal jej za účinnější.
Totéž platí v divadle světa.
Vyložte mi, co dělal César, a já vám povím, jací byli Římané jeho doby.
Povězte mi, čeho dosáhla moderní diplomacie, a já vám řeknu, jaký je morální stav národů.
Neplatili bychom téměř dvě miliardy na daních, kdybychom o nich nepověřili hlasovat ty, kteří se z daní živí.
Nepotýkali bychom se s tolika problémy a výdaji v africké záležitosti, kdybychom byli zcela přesvědčeni, že dvě a dvě jsou čtyři v politické ekonomii stejně jako v aritmetice.[98]
Pan Guizot[99] by nedostal příležitost pronést: Francie je dost bohatá, aby si svou slávu zaplatila, pokud by Francie nebyla milovala falešnou slávu.
Tentýž státník by nebyl řekl: Svoboda je příliš vzácná, než aby s ní Francie kupčila, kdyby Francie dobře pochopila, že obrovský státní rozpočet a svoboda jsou neslučitelné.
Těmi, kteří monopoly udržují, nejsou – oproti obecnému přesvědčení – monopolisté, ale naopak ti, kteří monopolům podléhají.
A co se týče voleb, zkorumpovaní nejsou důsledkem korupčníků, právě naopak; důkazem budiž, že všechny náklady spojené s korupcí nesou ti úplatní. Neměli by korupci zarazit právě oni?
Ať tedy náboženská morálka obměkčuje, dokáže-li to, srdce Tartuffů, Césarů, kolonialistů, sinekuristů, monopolistů atd. Politická ekonomie si klade za cíl poučit jejich naivní oběti.
Která z těchto dvou metod je účinnější při prosazování společenského pokroku? Je na to třeba vůbec odpovídat? Mám za to, že ta druhá. Obávám se, že lidstvo se nevyhne nutnosti osvojit si nejprve obrannou morálku.
Marně jsem pozoroval, četl, zkoumal a bádal, nenacházím žádný zlořád, jenž by probíhal v jen trochu širším měřítku a zašel poté, co by se ho dobrovolně zřekli ti, kdož z něj těží.
Naopak pozoruji mnohé nepřístojnosti podléhat mužnému odporu těch, na které doléhají.
Popsat jejich následky je tudíž nejúčinnějším prostředkem, jak je vymýtit. — Skutečně to platí, zejména jedná-li o takový zlořád, jenž jako protekcionismus vystavuje masy reálným nesnázím a těm, kteří věří tomu, že z něj těží, nechává uvíznout v iluzi a zklamání!
A konečně, povede toto pojetí morálky samotné k zdokonalení společnosti, jak bychom mohli doufat a předvídat na základě milé povahy lidské duše a jejích nejvznešenějších schopností? Nic mi není vzdálenější než takovéto tvrzení. Připusťme, že by se všude rozšířila obranná morálka, která koneckonců není ničím jiným než poznáním pochopitelných zájmů vždy v souladu se spravedlností a obecným prospěchem. Taková společnost, jakkoliv jistě dobře uspořádaná, by však mohla být jen velice málo přitažlivá, darebů by v ní už nebylo jen proto, že by v ní už nebylo naivních hlupáků; neřesti, vždy latentně přítomné a takříkajíc ztuhlé hlady, by k oživení stačilo jen málo krmě; nad rozumností každého by bděli všichni ostatní; reforma by v ní usměrňovala vnější úkony, ovšem zarazila by se na povrchu, aniž by kdy dosáhla až do hlubin lidského vědomí. Taková společnost se nám někdy zjeví vtělená v oněch přesných, přísných, spravedlivých mužích připravených odrazit i ten nejmenší zásah do svých práv, schopných odrazit útok z jakékoliv strany. Takového muže si ceníte; možná jej obdivujete; zvolili byste ho za svého poslance, ale nikoliv za svého přítele.
Nechť tyto dvě morálky namísto vzájemného hanobení pracují v souladu a útočí na neřest z obou pólů. Zatímco ekonomové budou dělat svou práci, otvírat oči Orgonům, vyvracet předsudky, vzbuzovat oprávněnou a nutnou nedůvěru, studujovat a odhalujovat pravou povahu věcí a činů, ať se náboženský moralista přičiňuje ze svého konce přitažlivější, ale těžší prací. Nechť se utká s bezprávím v těsném zápasu; pronásleduje jej do nejtajnějších zákoutí lidského srdce; pečuje o půvaby dobročinnosti, sebezapření, obětavosti; nechť čistí pramen ctností tam, kde my dokážeme pouze zadusit pramen neřestí, to je jeho úkol, vznešený a krásný. Proč by však popíral užitečnost úkolu, který připadl nám?
Neotevírala by náboženské morálce společnost, třeba ne hluboce ctnostná, nicméně dobře uspořádaná působením ekonomické morálky (tedy znalostí ekonomie těla společnosti), možnosti pokroku?
Zvyk, jak se říká, je druhou přirozeností.
Země, v níž díky pouhému odporu osvícené veřejnosti si všichni dávno odvykli nespravedlnosti, by se mohla stát smutným místem. Byla by však, mám ten pocit, dobře připravena přijmout učení vyššího a ryzejšího řádu. Odvyknout zlu je velkým pokrokem v cestě k dobru. Lidé nesmí setrvat v nehybnosti. Jakmile sestoupí z cesty neřesti, která vede jen k hanebnostem, pocítí tím spíše přitažlivost ctnosti.
Společnost musí si projít tím prozaickým stádiem, kdy všichni lidé budou ctnostní z vypočítavosti, aby se odtud mohla pozdvihnout do končin poetičtějších, kde jí už této hybné síly zapotřebí nebude.
[94] Alfons X. Moudrý, vládce v letech 1252–1284, sice slabý král, ale člověk s ency- klopedickými zájmy. Traduje se, že pronesl následující výrok: „Kdybych byl přítomen aktu stvoření, byl bych měl několik užitečných tipů, jak svět lépe uspořádat.“ (Pozn. překl. do angl.)
[95] Sk 17,28: „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme.“ (Pozn. překl.)
[96] Jean-Baptiste Say (1767–1832), francouzský ekonom a obhájce volného obchodu, autor zákona trhů. Jeho myšlenky měly na Bastiata velký vliv. (Pozn. překl.)
[97] V Molièrově komedii Tartuffe je její stejnojmenný protagonista intrikánský pokrytec a Orgon, dobromyslná oběť své hlouposti, jej hostí ve svém domě. (Pozn. překl. do angl.)
[98] Africkou záležitostí se míní řada nákladných francouzských vojenských výprav za účelem dobýt Alžírsko. (Pozn. překl. do angl.)
[99] Francois Pierre Guillaume Guizot (1787–1874), francouzský státník a historik. V boji o moc v roce 1840 hlavní protivník Thiersův. Nabádal francouzský lid, aby se věnoval vydělávání peněz, byl proti domácím reformám a choval přátelské vztahy k Velké Británii. (Pozn. překl. do angl.)
