Jak jsem již dříve podotkl, je velmi smutné, že když se na věci nazírá z hlediska zájmu producenta, dojde nevyhnutelně k poškození zájmu veřejného, protože producent jako takový požaduje pouze úsilí, nouzi a překážky.

Výborný příklad jsem na to objevil v novinách města Bordeaux.

Pan Simiot[70] si klade otázku:

Měl by vlak z Paříže do Španělska zastavovat v Bordeaux?

Odpovídá na ni kladně a nachází celou řadu argumentů, které tu nebudu rozebírat, za všechny však uvedu alespoň jeden:

Železnice z Paříže do Bayonne by měla být v Bordeaux přerušena, aby zboží a cestující, kteří se v tomto městě budou muset zastavit, dali příležitost k výdělku převozníkům, podomním obchodníkům, poslíčkům, úschovnám, hotelům aj.

Je jasné, že i zde se zájem producentů staví před zájem spotřebitelů.

Má-li se však Bordeaux těšit z výhod plynoucích ze zastávky vlaku a shoduje-li se výsledný zisk se zájmem veřejnosti, pak by přece ve veřejném zájmu a přirozeně i v zájmu domácího průmyslu měla o přerušení cesty žádat i města Angoulême, Poitiers, Tours, Orléans a mnohá další, kterými vlak projíždí, Ruffec, Châtellerault atd., atd., neboť čím více zastávek vznikne, tím početnější také budou úschovny, nosiči a překládkové služby. Tímto způsobem dostaneme železnici složenou z četných proluk, tedy anti-železnici.

Ať se to pánům brojícím proti volnému obchodu líbí nebo ne, vůbec není potvrzeno, že by se protekcionistický princip nějak lišil od principu přerušované trati: spotřebitel je obětován producentu a účel prostředku.

—————————————————————————————————
[70] Alexandre Étienne Simiot, autor Gare du chemin de fer de Paris–Bordeaux (Nádraží při železnici Paříž–ordeaux) (Bordeaux: Durand, 1846), později poslanec za girondisty v zákonodárném shromáždění. (Pozn. překl. do angl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2015)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1598

PETICE VÝROBCŮ LOJOVÝCH A VOSKOVÝCH SVÍCÍ, KAHANŮ, SVÍCNŮ, LUCEREN, KRATIKNOTŮ, ZHASÍNADEL, JAKOŽ I VÝROBCŮ LOJE, OLEJE, SMOLY, LIHU A OBECNĚ VŠEHO, CO SOUVISÍ S OSVĚTLENÍM.

Pánům členům poslanecké sněmovny.

Pánové,

jste na dobré cestě. Odmítáte abstraktní teorie; nepřikládáte velký význam hojnosti a nízkým cenám. Zabýváte se především o úděl výrobce. Chcete jej osvobodit od zahraniční konkurence, chcete zkrátka vyhradit domácí trh domácímu průmyslu.

Přicházíme vám nabídnout úžasnou příležitost aplikovat vaši… jak to jen říci? Teorii? Ne, nic není tak klamné jako teorie. Doktrínu? Systém? Princip? Vy však nemáte rádi doktríny, ze systémů vás jímá hrůza, a co se týče principů, prohlašujete, že sociální ekonomie žádné nemá; řekněme tedy, že vaše jednání je počínání bez teorie a bez principů.

Naše průmyslové odvětví je vystaveno nesnesitelné konkurenci jistého zahraničního soupeře, jehož výrobní podmínky při produkci světla zcela zjevně převyšují veškeré naše možnosti v tak obrovské míře, že náš domácí trh zaplavuje světlem za pohádkově nízké ceny; neboť jakmile se objeví, je konec s naším prodejem, všichni spotřebitelé se obracejí na něj a celé jedno francouzské průmyslové odvětví s nesčíslnými specializovanými výrobami je najednou prudce zasaženo naprostou stagnací. Tento rival, jímž není nikdo jiný než slunce, proti nám vede tak urputnou válku, až to v nás vzbuzuje podezření, že ho proti nám štve proradný Albion (mají tam v poslední době vynikající diplomacii), a to tím spíše, že slunce se chová k onomu povýšenému ostrovu se zvláštní šetrností, kterou si odpouští ve vztahu k nám.[43]

Žádáme vás, abyste ve své laskavosti vypracovali zákon, jenž by nařídil bezpodmínečné uzavření všech oken, vikýřů, mřížoví, žaluzií, okenic, rolet, špehýrek, volských ok ve štítech a portálech, zkrátka všech otvorů, děr, štěrbin, trhlin a prasklin, jimiž si sluneční světlo navyklo pronikat do domů na úkor poctivých řemesel, která jsou předmětem naší pýchy, jelikož z nich pramení bohatství naší země, a bylo by tudíž nevděčné nechat nás nyní v tomto nerovném boji na holičkách.

Nepovažujte pánové poslanci laskavě náš požadavek za výraz satiry a nezamítněte jej, aniž byste vyslechli důvody, které zde vznášíme na jeho podporu.

Tedy v první řadě, uzavřete-li, nakolik to jen bude možné, veškeré přístupy k přirozenému světlu, a vytvoříte tak potřebu světla umělého, které z francouzských průmyslových odvětví by tím nebylo postupně povzbuzeno?
Spotřebujeme-li více loje, bude zapotřebí více hovězího dobytka a ovcí a v důsledku toho budeme svědky zvětšení výměry nových pastvin, jakož i zvýšení produkce masa, vlny, kůže a zvláště hnojiva, tohoto základu veškerého zemědělského bohatství.

Spotřebujeme-li více oleje, budeme svědky expanze v produkci máku, oliv a řepky. Tyto bohaté, leč půdu značně vyčerpávající plodiny v pravý čas umožní využít onu úrodnost, kterou zemi přinesl chov dobytka.

Naše vřesoviště pokryjí jehličnany bohaté na pryskyřici. Četné roje včel budou v horách sbírat voňavé poklady, které se nyní bez užitku ztrácejí stejně jako květy, z nichž pochází. Není tudíž ani jednoho zemědělského odvětví, které by se pak nezačalo markantně rozvíjet. Totéž platí o lodní dopravě: tisíce lodí vyplují na lov velryb a za krátkou dobu budeme mít námořnictvo schopné hájit čest Francie a naplnit vlastenecké zanícení níže podepsaných žadatelů, obchodníků se svícemi atd.

Avšak co říci o pařížských artiklech? Představte si, že od nynějška budou pozlacené, bronzové a křišťálové svícny, lampy, lustry a kandelábry zářit v prostorných obchodních domech, ve srovnání s nimiž jsou ty dnešní jen pouhými boudami.

Už nebude nikoho, včetně nebohého sběrače pryskyřice na vrcholu duny či ubohého horníka v hlubinách důlní štoly, komu by nestoupla mzda a blahobyt.

Račte to zvážit, pánové; a nakonec nabudete přesvědčení, že snad není jediného Francouze, bohatým akcionářem Anzinské společnosti počínaje a skromným prodavačem sirek konče, jehož postavení by se po úspěchu naší petice nezlepšilo.

Tušíme, jaké budete vznášet námitky, pánové, avšak všechny do jedné budou vycházet z ošoupaných knih stoupenců svobodného obchodu. Osmělujeme se vás vyzvat, abyste vyslovili, byť jen jediné, slovo proti nám, jež by se v okamžiku neobrátilo proti vám samotným či proti principu, kterým se řídí celá vaše politika.
Řeknete nám, že pokud my tímto protekcionistickým opatřením získáme, Francie jím nezíská nic, protože náklady uhradí spotřebitel?

Na to odpovíme:

Právo dovolávat se zájmů spotřebitele vám už nenáleží. Vždy když mezi ním a výrobcem došlo k rozporu, za všech okolností jste ho obětovali. — Činili jste tak pro podporu průmyslu a zvětšení oblasti práce. Ze stejného důvodu tak musíte učinit znovu.

Sami jste tuto námitku předjímali. Tvrdili vám, že spotřebitel si přeje volné uvedení železa, uhlí, obilí a textilu.
Odpověděli jste na to, že sice ano, avšak výrobce si přeje jejich vyloučení. Výtečně! Pokud si tedy spotřebitelé přejí uvedení přirozeného světla, producenti jsou pro jeho zákaz.

Namítali jste dál, že výrobce a spotřebitel jsou spojené nádoby. Pokud továrník díky protekcionismu vydělá, nechá vydělat zemědělce. Pokud bude zemědělství prosperovat, otevře odbytiště továrnám.

Výtečně! Pokud nám udělíte monopol na osvětlení během dne, okamžitě nakoupíme velké množství loje, uhlí, oleje, pryskyřic, vosku, lihu, stříbra, železa, bronzu a křišťálu, abychom náš průmysl zásobili surovinami, a nadto, jakmile spolu se svými početnými dodavateli zbohatneme, zvýší se naše spotřeba a budeme šířit blahobyt do všech odvětví domácího průmyslu.

Ohradíte se, že sluneční světlo je bezplatným darem a že odmítat bezplatné dary by bylo jako pod záminkou podpory prostředků, jimiž se bohatství dosahuje, odmítat bohatství jako takové?

Mějte se však na pozoru, zasadíte tím smrtelný úder do srdce své vlastní politiky; mějte se na pozoru, až doposud jste zahraniční výrobek zavrhovali, protože se podobá bezplatnému daru a tím spíše, čím více se bezplatnému daru podobá. Máte sotva poloviční důvod požadavkům ostatních monopolistů vyhovět; abyste vyhověli naší žádosti, máte důvod úplný, naše žádost je totiž v dokonalé shodě s politikou, kterou provádíte; a zamítnout naší žádost zrovna na základě toho, že má pevnější základ než jiné požadavky, by znamenalo totéž jako klást rovnici + × + = −; jinými slovy by to znamenalo vršit absurditu na absurditu.

Na stvoření každého produktu se v závislosti na zemi a podnebí v různé míře podílí práce a příroda. Část, jíž přispěje příroda, je vždy zdarma; to díl lidské práce přidává hodnotu a musí se platit.

Pomeranč z Lisabonu se prodává o polovinu levněji než pomeranč z Paříže, protože přírodní, a tím pádem bezplatné teplo činí pro ten prvý to, co se u toho druhého dosáhne teplem umělým a tedy drahým. Když se k nám doveze pomeranč z Portugalska, můžeme tedy říci, že půlku z něj dostáváme zadarmo a půlku platíme, nebo jinými slovy, že je za poloviční cenu ve srovnání s pomeranči z Paříže.

Nuže, právě pro tuto půl-bezplatnost (promiňte mi toto slovo) horujete pro zákaz jeho dovozu. Ptáte se, jak může domácí pěstitel vzdorovat zahraniční konkurenci, jestliže musí vykonat veškerou práci, zatímco tomu cizímu stačí udělat práce půl a o zbytek se postará slunce?

Jestliže vám však ona půl-bezplatnost způsobila, že odmítáte konkurenci, jak by vás pak naprostá bezplatnost přivedla k tomu, abyste ji přijali? Buďto tedy nejste vůbec důslední ve své logice, anebo byste poté, co pro její škodlivost domácímu pracovnímu trhu vyloučíte půl-bezplatnost, měli a fortiori, s dvojnásobnou horlivostí, vyloučit také naprostou bezplatnost.

Nebo ještě jinak, pokud je k nám nějaký produkt – uhlí, železo, obilí nebo textil – dovezen ze zahraničí a můžeme ho získat a vynaložit u toho méně práce, než kdybychom ho vyrobili sami, pak rozdíl je bezplatný dar, který je nám udělen. Velikost tohoto daru je úměrná výši onoho rozdílu. Může to být čtvrtina, polovina nebo tři čtvrtiny z hodnoty produktu, pokud cizina požaduje čtvrtinu, polovinu nebo tři čtvrtiny domácí ceny. Může být i úplný, to když dárce, jak tomu činí slunce u světla, nežádá nic. Otázkou zůstává, klademe si ji spíše formálně, zda pro Francii přejete užitek bezplatné spotřeby, anebo údajné výhody produkce za úplatu? Vyberte si tedy, ale zachovejte si logiku; protože odmítnete-li, jak tomu činíte, uhlí, železo, pšenici a cizí látky úměrně tomu, jak se jejich cena blíží nule, bylo by opravdu nedůsledné přijmout sluneční světlo, jehož cena je po celý den nulová.

——————————————————————————————————

[43] „Proradným Albionem“ se míní Anglie, typicky francouzské popíchnutí naráží na anglickou mlhu, která slunci zamezuje být v Anglii na překážku umělému osvětlení v takové míře jako ve Francii. Ve 40. letech 19. století byly francouzsko-anglické vztahy tu a tam značně napjaté. (Pozn. překl. do angl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2015)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1575

Co je pro člověka a vůbec celou společnost lepší: hojnost, nebo nedostatek?

Cože? Jak se na to vůbec může někdo ptát? Všichni se rozkřiknou, jak je vůbec možné tvrdit, že nedostatek je základem lidského blahobytu? Copak s tím už kdo kdy přišel?

Ale ano, přišel; ano, obhajoval právě toto; a vlastně se to tvrdí neustále. Neváhal bych dokonce prohlásit, že teorie nedostatku je z ekonomických teorií tou nejpopulárnější. Poskytuje látku konverzacím, novinám, knihám i tribunám a jakkoliv podivné se to může zdát, je jisté, že politická ekonomie dostojí svému úkolu a praktickému poslaní teprve, až rozšíří a učiní nevyvratitelným toto prosté tvrzení:

„Bohatství lidí znamená hojnost věcí.“

Neslyšíme snad každý den: „Cizinci nás zaplaví svými výrobky.“ A hojnost tedy vyvolává obavy.

Neprohlásil snad pan de Saint-Cricq,[7] že „čelíme nadvýrobě“?

I on se tedy hojnosti obával.

A co dělníci, nerozbíjejí snad stroje? Bojí se tedy nadprodukce čili hojnosti.

Nepronesl snad pan Bugeaud[8] tato slova: „Ať zdraží chléb a zemědělec zbohatne!“ Chléb ovšem může zdražit pouze tehdy, je-li ho nedostatek; pan Bugeaud tedy vychvaluje nedostatek.

Nezaložil snad pan d‘Argout[9] svůj argument proti cukrovarnickému průmyslu na jeho velké produkci? Neřekl snad: „Cukrová řepa nemá žádnou budoucnost a její pěstování by se nemělo šířit. Stačí jí obětovat několik málo hektarů v každém departementu. Ty zcela zaopatří veškerou spotřebu ve Francii“? Dobro tedy vidí v neúrodě, nedostatku a zlo v úrodnosti a hojnosti.

Nevychází snad každé ráno v Presse či Commerce a ve většině denního tisku jeden nebo více článků, jež mají sněmovny[10] a vládu přesvědčit o tom, že zvyšování cen všech věcí zákonodárnou cestou – prostřednictvím spekulace se cly – je správnou a rozumnou politikou? Nepodřizují se snad všechny tři složky státní moci den co den tomu, co jim noviny diktují? Ovšem prostřednictvím cel se ceny věcí zvyšují jen tak, že se snižuje jejich nabídka na trhu! Noviny, vláda, ministři tedy teorii nedostatku uvádějí do praxe, tudíž jsem měl pravdu, když jsem tvrdil, že tato teorie je tou nejpopulárnější ze všech ostatních.

Jak vůbec mohlo dojít k tomu, že dělníci, novináři i státníci spatřují v hojnosti nebezpečí a v nedostatku výhodu? Předsevzal jsem si dojít až ke zdroji této iluze.

Můžeme pozorovat, že člověk bohatne úměrně tomu, jak dobře zhodnocuje svou práci, tedy z toho, co prodá za vyšší cenu. Za vyšší cenu prodává úměrně vzácnosti a nedostatku toho druhu produktu, jenž je předmětem jeho práce. Z toho můžeme vyvodit, že přinejmenším tohoto jedince nedostatek obohacuje. Pokud tento závěr vztáhneme na všechny pracující, odvodíme z něj teorii nedostatku. Odtud se přechází k uplatnění této teorie v praxi a ve snaze všem pracujícím prospět se prostřednictvím restrikcí, omezováním strojů a pomocí jiných podobných prostředků uměle vyvolá drahota a nedostatek.

To samé platí pro hojnost. Můžeme pozorovat, že když je produktu nadbytek, prodává se za nižší cenu, takže jeho původce vydělá méně. Nachází-li se všichni výrobci v této situaci, čelí všichni chudobě: hojnost tedy společnost ruinuje. A jelikož každé přesvědčení se snaží přeměnit v činy, můžeme v mnoha zemích pozorovat, jak lidské zákony bojují proti hojnosti věcí.

V obecné podobě by toto sofizma zřejmě udělalo malý dojem; ovšem pokud se vztáhne na omezený soubor skutečností, na určité průmyslové odvětví nebo pouze na jistou skupinu výrobců, je krajně klamné, což se dá snadno vysvětlit. Zakládá se na sylogismu, který není zcela chybný, ale je neúplný. Žel, v mysli máme vždy to, co je na sylogismu pravdivé. Avšak neúplnost je velmi negativním jevem: chybějící skutečnost totiž pravděpodobně a velmi snadno pomineme.

Člověk produkuje, aby mohl konzumovat. Je zároveň producentem i spotřebitelem. Úvaha, již jsem tu rozvíjel, člověka nahlíží pouze z toho prvního aspektu. Pokud bychom ho vnímali pouze jako konzumenta, vedla by k opačnému závěru. Vlastně bychom mohli říci: Spotřebitel je tím bohatší, čím levněji všechny věci kupuje; věci kupuje levněji úměrně jejich nadbytku, hojnost ho tedy obohacuje; vztáhnemeli tuto úvahu na všechny spotřebitele, dostaneme se k teorii hojnosti!

Těmto iluzím dalo vzniknout nedokonalé porozumění konceptu směny. Prozkoumáme-li svůj osobní zájem, nepochybně zjistíme, že je dvojí. V roli prodávajícího jsou naším zájmem vysoké ceny a v důsledku toho nedostatek; v roli kupujícího zase ceny nízké anebo, což vyjde nastejno, hojnost zboží. Úvahu tedy nemůžeme založit na tom či onom zájmu, pokud nejprve nezjistíme, který z těch dvou se shoduje se všeobecným a stálým zájmem lidského druhu.

Pokud by člověk byl osamělým zvířetem, pokud by pracoval jen a pouze pro sebe a konzumoval přímo plody své namáhavé práce, zkrátka pokud by se neúčastnil žádné směny zboží, teorie nedostatku by nikdy nespatřila světlo světa. Je nad slunce jasné, že hojnost by pro něj byla výhodnou, ať už by pocházela z jakéhokoliv zdroje, ať už by plynula z jeho řemesla, důmyslných nástrojů a výkonných strojů, jež by vynalezl, ať už by za ni vděčil plodnosti půdy, štědrosti přírody, či dokonce tajemné invazi výrobků a plodů, jež by z vnějšího světa přinesl proud a zanechal na pobřeží. Žádný osamocený člověk by nikdy nepomyslel na to, že by pro povzbuzení a zajištění své vlastní práce zničil nástroje, které mu ji ulehčují, znehodnotil úrodnou půdu či naházel zpátky do vln statky, které mu moře vyplavilo. Přirozeně by chápal, že práce není účelem, ale pouze prostředkem: bylo by absurdní, pokud by odmítal účel ze strachu, že poškodí prostředek. Chápal by rovněž, že musí-li dvě hodiny denně věnovat na zajištění svých potřeb, představuje jakákoliv okolnost (stroj, úrodnost půdy, velkorysý dar, cokoliv), jež by mu ušetřila hodinu práce při stejném výsledku, jednu volnou hodinu navíc, kterou může využít k dalšímu zlepšování svého životního údělu; dospěl by k poznání, že úspora práce zkrátka není nic jiného než pokrok.

Směna zboží nám však kalí pohled na tuto prostou pravdu. V sociálním státě a s dělbou práce, kterou s sebou takový stát nese, se produkce a spotřeba výrobku nesměšují v jednom a tom samém jedinci. Každý má sklon brát svou práci jako účel a nikoliv jako pouhý prostředek. Směna vytváří ve vztahu ke každému výrobku dva zájmy – zájem producenta a zájem konzumenta – a tyto dva zájmy stojí vždy bezprostředně ve vzájemném protikladu. Je tedy nezbytné rozebrat a prozkoumat jejich povahu. Vezměme si jakéhokoliv producenta; v čem spočívá jeho bezprostřední zájem? Ve dvou věcech: 1) aby se co nejmenší možné množství lidí věnovalo té samé práci, kterou dělá on, a 2) aby co největší možné množství lidí vyhledávalo výsledek této práce; politická ekonomie to vykládá ještě stručněji: ať je nabídka velmi omezená a poptávka velmi široká; nebo ještě jinými slovy: omezená konkurence a neomezený trh.

V čem spočívá bezprostřední zájem spotřebitele? Aby nabídka produktu, o který se jedná, byla široká a poptávka omezená.

Jelikož si tyto dva zájmy odporují, jeden z nich se nutně musí s všeobecným zájmem shodovat, zatímco ten druhý je s ním v rozporu.

Ovšem který by měl upřednostnit zákonodárce, musí-li se přiklonit k jednomu z nich jako výrazu obecného dobra?

Abychom to zjistili, stačí zamyslet nad tím, co by nastalo, pokud by tajné touhy lidí došly naplnění.

Je třeba přiznat, že v roli producenta chová každý z nás značně protispolečenská přání. Jsme vinaři? Jistě bychom se nezlobili, kdyby pomrzly všechny vinice světa vyjma té naší: to je teorie nedostatku. Jsme majiteli hutí? V tom případě si přejeme, aby na trhu nebylo jiné železo než to, se kterým přicházíme my, a to bez ohledu na potřeby veřejnosti a právě tato zřetelně pociťovaná a nedokonale uspokojená potřeba nás přiměje dát vyšší cenu: i toto je teorie nedostatku.

Jsme farmáři? Pak můžeme prohlásit spolu s panem Bugeaudem: Nechť je chléb drahý, to jest vzácný, a zemědělci budou prosperovat: i to je stále teorie nedostatku. Jsme lékaři? Pak si nemůžeme zastírat, že některá fyzická zlepšení – celostátní hygienická opatření, rozvoj určitých ctností jako umírněnost a střídmost, osvícenecký pokrok, v jehož důsledku by byl každý schopen dbát o své vlastní zdraví, objev určitých jednoduchých a snadno aplikovatelných léků – by pro naši profesi byla smrtelnými ránami. V roli lékařů jsou naše tajná přání protispolečenská. Nechci tvrdit, že lékaři taková přání chovají. Rád bych věřil tomu, že by s radostí přivítali univerzální všelék; v takovém citu se v nich neprojevuje lékař, ale člověk, křesťan: vznešeným sebezapřením se staví na stranu konzumenta. Avšak s ohledem na výkon profese, která mu je zdrojem blahobytu, vážnosti i samotných prostředků k obživě rodiny, je nemožné, aby jeho tužby, nebo chcete-li jeho zájmy, nebyly protispolečenské.

Vyrábíme snad bavlněné látky? Pak si je přejeme prodat za cenu, která je pro nás co nejvýhodnější. Rádi bychom souhlasili s tím, že všechny konkurenční továrny budou zavřeny. Netroufáme-li toto přání projevit veřejně či přikročit k jeho vykonání s jistou vidinou úspěchu, dosahujeme toho přece jen do určité míry postranními prostředky: například tak, že vyloučíme látky z ciziny, tím snížíme nabízené množství a za použití síly a ve vlastní prospěch způsobíme nedostatek oblečení.

Podobně můžeme prozkoumat všechna odvětví a vždy dojdeme k závěru, že producent jako takový má vždy protispolečenské zájmy. Jak praví Montaigne:[11] „Obchodník bohatne hýřením mladých, farmář vysokou cenou obilí, architekt chátráním domů, soudní úředníci spory a hádkami. Dokonce i církevní hodnostář vděčí za svou úctu a živnost naší smrtelnosti a hříšnosti. Žádný lékař se netěší z dobrého zdraví svých vlastních přátel, stejně tak se voják neraduje z míru ve městě, kde přebývá, a nejinak je tomu i u dalších profesí.“

Z toho vyplývá, že pokud by tajná přání všech producentů došla naplnění, svět by rychle upadl do barbarství. Plachta by vypověděla páru, pádlo by vypovědělo plachtu a dopravní prostředky by postupně ustoupily vozíku, ten zas mule a mula podomnímu obchodníku. Vlna by vyhostila bavlnu, bavlna by vyhostila vlnu a tak dále, dokud by pro nedostatek všech věcí nezmizel z povrchu zemského i člověk sám. Předpokládejte nyní na okamžik, že by zákonodárná i veřejná moc byly ponechány na vůli Mimerelova výboru[12] a každý z členů tohoto sdružení by měl právo nechat přijmout a potvrdit nějaký drobný zákon: je tak těžké si představit, jakému průmyslovému zákoníku by byla veřejnost podrobena?
Jestliže nyní přesuneme pozornost k bezprostřednímu zájmu spotřebitele, zjistíme, že je v dokonalém souladu s obecným zájmem, s tím, co si žádá blaho celého lidstva. Když se na trhu vyskytne zákazník, přeje si jej nalézt hojně zásobený. Přeje si sezóny příhodné všem sklizním; aby mu čím dál dokonalejší vynálezy přinášely na dosah velké množství výrobků a uspokojení; aby se ušetřil čas a práce; aby se smazaly vzdálenosti; aby duch míru a práva umožnil snížit břemeno daní; aby padly hranice všeho druhu; v tom všem se bezprostřední zájem spotřebitele ubírá paralelně stejným směrem jako zájem veřejný. Zákazník může svá tajná přání hnát až do absurdních a chimérických rozměrů, a přesto se nestane, že by nebyla ve shodě s přáními jeho bližních. Může si přát, aby živobytí a přístřeší, střecha nad hlavou a rodinný krb, vzdělání a morálka, bezpečí a mír, síla a zdraví byly dostupné bez námahy, bez práce a bez omezení, jako je prach na cestách, záplavy, vzduch, jež nás obklopuje, a sluneční svit, který nás zaplavuje, a aniž by naplnění takových přání bylo v rozporu s dobrem celé společnosti.

Někdo snad namítne, že pokud by tato přání byla vyslyšena, producent by pracoval čím dál tím méně, až by nakonec pro nezájem neměl práci žádnou. Proč by tomu tak mělo být? V tomto krajním předpokladu by totiž všechny představitelné potřeby a touhy byly zcela uspokojeny. Člověk by stejně jako Všemohoucí stvořil všechny věci jediným aktem své vůle. Dokáže mi někdo vysvětlit, jaký by byl v takovém případě důvod zánik průmyslové produkce litovat?

Představme si nyní zákonodárné shromáždění složené z pracujících, v němž by každý člen do zákona vtělil své tajné přání jakožto producenta; tvrdím, že zákoník vzešlý z takového shromáždění by byl systematicky uspořádaným monopolem, teorie nedostatku v praxi.

Podobně by sněmovna, v níž by každý z pozice spotřebitele dbal jen na svůj bezprostřední zájem, vytvořila systém volného obchodu, zrušila všechna omezující opatření a odstranila všechny uměle vytvořené překážky obchodu, zkrátka uvedla by do praxe teorii hojnosti.

Z toho vyplývá:

Brát ohled pouze na bezprostřední zájem producenta znamená nebrat ohled na zájem společnosti;

brát jako základ pouze bezprostřední zájem spotřebitele by znamenalo brát jako základ obecný zájem.

Budiž mi dovoleno, třebaže tím riskuji, že se budu opakovat, ještě jednou zdůraznit toto hledisko.

Mezi prodávajícím a kupujícím panuje zásadní rozpor.

První si přeje, aby zboží na trhu bylo vzácné, v omezené nabídce a drahé.                                                                                             

Druhý by rád, aby ho bylo hojně, nabídka široká a zboží laciné. Zákony, jež by měly být přinejmenším nestranné, se zastávají prodávajícího na úkor kupujícího, producenta na úkor spotřebitele, drahoty na úkor láce, nedostatku na úkor hojnosti.

Zákony vycházejí, jestliže ne záměrně, pak přinejmenším logicky, z tohoto předpokladu: národ je bohatý, jestliže má všeho nedostatek.

Tvrdí totiž: Vytvořením dobrých podmínek na trhu by měl být zvýhodněn právě producent. K tomu je potřeba zvýšit cenu; k zvýšení ceny je třeba omezit nabídku; omezení nabídky znamená vyvolat nedostatek.

Dejme tomu, že bychom za současného stavu věcí, kdy tyto zákony působí ve své plné síle, dokázali sestavit kompletní inventář, nikoliv z hlediska ceny, ale na základě hmotnosti, rozměrů, objemu a množství všeho zboží – obilí, masa, plátna, paliv, zboží z kolonií atd. –, jež by mohlo uspokojit potřeby a vkus obyvatel Francie.

Předpokládejme dále, že by zítřejšího dne byla zrušena všechna obchodní omezení dovozu zahraničního zboží do Francie. Dejme tomu, že tři měsíce nato bychom přistoupili k vyhotovení nového inventáře, abychom vyhodnotili následky tohoto opatření. Není snad pravda, že by se ve Francii nacházelo více obilí, dobytka, sukna, plátna, železa, uhlí, cukru atd. spíše při druhém sčítání než při tom prvním? Stejně tak je pravda, že clo nemá žádný jiný účel, než zabránit v dovozu všech těch věcí, omezit jejich nabídku, zabránit snížení ceny a jejich hojnosti.

Nuže, ptám se, je lid lépe nasycen pod vládou našich zákonů, protože je v zemi méně chleba, masa a cukru? Je lépe ošacen, protože je méně příze, plátna a sukna? Zatápí se mu lépe, protože je méně uhlí? Má snadnější práce, protože je méně železa, mědi, náčiní a strojů? Někdo však namítne, že pokud nás cizina zaplaví svými produkty, odnese si naši peněžní hotovost.

Co na tom záleží? Hotovými penězi se člověk neživí, neobléká se do zlata ani netopí stříbrem. Co na tom, je-li v zemi víc, nebo míň hotových peněz, více chleba v kredenci, více masa na hácích, více oblečení ve skříních a více dřeva v dřevnících? Omezující zákony vždy stavím před toto dilema:

Buďto připustíte, že vyvolávají nedostatek, anebo to nepřipustíte.

Pokud to připustíte, doznáte tím zároveň, že lid poškozují, jak jen mohou. Pokud to nepřipustíte, pak popíráte, že omezily nabídku, zvýšily ceny, popíráte tudíž, že upřednostnily producenta.

Takové zákony jsou buď zhoubné, nebo bez účinku. Nemohou být k užitku.[14]


[7] Pierre Laurent Barthélemy, hrabě de Saint-Cricq, člen poslanecké sněmovny, ministr průmyslu a obchodu v letech 1828–1829 a později pair, člen panské sněmovny. (Pozn. překl. do angl.)

[8] Thomas Robert Bugeaud de la Piconnerie (1784–1849), maršál Francie a guvernér v Alžírsku. Byl rovněž členem poslanecké sněmovny, zajímal se o zemědělství a podporoval protekcionistická opatření. (Pozn. překl. do angl.)

[9] Antoine Maurice Appolinaire, hrabě d’ Argout (1782–1858), finanční odborník, guvernér Banque de France. (Pozn. překl. do angl.)

[10] Francouzské zákonodárné orgány – panská a poslanecká sněmovna. (Pozn. překl. do angl.)

[11] Michel de Montaigne (1553–1592) humanistický esejista z období francouzské renesance. (Pozn. překl. do angl.)

[12] Sdružení obchodníků pod vedením výrobce textilu P. A. H. Mimerela de Roubaix (1786–1871).

[13] Autor toto své tvrzení v pozdějším díle upravil. Viz XI. kapitola Ekonomických harmonií. (Pozn. fr. nakl.)

[14] Autor o tomto tématu pojednal šířeji v XI. kapitole Ekonomických harmonií a dále v jiné formě ve článku Nadbytek (Abondance), který napsal do Slovníku politické ekonomie (Dictionnaire de l‘économie politique). (Pozn. fr. nakl.)


Zaúčtováno v Nový překlad (2015)
Short Link: https://bastiat.cz?p=1544

Veškerá sofismata, na která jsem dosud útočil, se týkala pouze otázky politiky protekcionismu; a i mezi těmi, ke škodě čtenáře, jsem pominul některé z těch nejlepších — získaná právapůsobení praktických obtížíznehodnocování měny, atd. atd.

Ale politická ekonomie není omezena v tomto úzkém prostoru. Fourierismus, saint-simonismus, komunismus, mysticismus, sentimentalismus, falešný humanitarianismus, afektované usilování o imaginární rovnost a bratrství; otázky vztahující se k luxusu, mzdám, strojům; takzvané tyranii kapitálu; koloniím, odbytištím, dobyvačným výpravám, populaci, emigraci, asociacím, daním a půjčkám nyní zaplevelily pole vědy množstvím parazitických argumentů, sofismat, která volají po rýči a motyce pracovitého ekonoma. Přečtěte si více #8250;


Zaúčtováno v Ekonomická sofismata I (1845)
Short Link: https://bastiat.cz?p=860

Někdy sofisma expanduje natolik, že se přemění v ucelenou, propracovanou a složitou teorii. V životě běžných lidí se ale častěji zkracuje a smrskává, zříká se formy principu a ukrývá se za slovem či frází.

Paul-Louis[1] se modlil: „Rač nás dobrý Pane ochránit před nástrahami ďábla — a před metaforami!“ A je opravdu těžké říci, co z toho v tomto světě způsobilo více zla. Je to ďábel, říkáte; to on vložil loupeživého ducha do srdcí nás všech a díky němu jsme tak slabá stvoření náchylná podlehnout hříchům. Ano, ale pak stále ještě zbývá protiakce proti loupení ze strany těch, kteří jím trpí. A co paralyzuje tuto protiakci je sofistika. Meč, který zášť vložila do rukou útočníka, by byl bezmocný, kdybysofisma neroztříštilo štít v rukou napadeného; a Malebranche[2] měl pravdu, když napsal na přední stranu své knihy: Omyl je příčinou lidského neštěstí. Přečtěte si více #8250;


Zaúčtováno v Ekonomická sofismata I (1845)
Short Link: https://bastiat.cz?p=858

Říká se, že nejvýhodnější ze všech druhů obchodů je ten, při kterém se vyměňuje vyrobené zboží za suroviny, jelikož tyto suroviny jsou oporou pro život domácí práce.

Tudíž je z toho vyvozen závěr, že nejlepší systém tarifů bude takový, který umožní dovoz surovin a vystaví co nejvíc překážek dovozu hotového zboží. Přečtěte si více #8250;


Zaúčtováno v Ekonomická sofismata I (1845)
Short Link: https://bastiat.cz?p=856

Ničení strojů a zakazování dovozu cizího zboží – to jsou dva požadavky vycházející ze stejné doktríny.

Tedy lidé, kteří sice tleskají velkým vynálezům, avšak souhlasí s protekcionismem, jsou značně nekonzistentní.

Co vytýkají svobodnému obchodu? Dávají mu za vinu, že nechává cizince, kteří jsou buď dovednější než my nebo žijí v příhodnějších podmínkách než my, vyrábět zboží, které bychom bez existence volného obchodu mohli vyrábět sami. Stručně řečeno mu dávají za vinu, že snižuje národní zaměstnanost. Přečtěte si více #8250;


Zaúčtováno v Ekonomická sofismata I (1845)
Short Link: https://bastiat.cz?p=854

Mezi argumenty, které jsou vznášeny ve prospěch protekcionismu, nesmíme zapomenout na ten, který je založen na myšlence národní nezávislosti.

„Co budeme dělat v případě války,“ ptají se lidé, „pokud se vydáme na milost Angličanům ohledně železa a uhlí?“ Přečtěte si více #8250;


Zaúčtováno v Ekonomická sofismata I (1845)
Short Link: https://bastiat.cz?p=852

Můžeme jenom žasnout nad tím, s jakou lehkostí jsou někteří lidé ochotní oddat se nevědomosti v záležitostech, které je nanejvýš důležité, aby znali; a můžeme mít jistotu, že jsou odhodláni zůstat neporazitelně ignorantští, pokud prohlásí za svůj axiom, že neexistují absolutní principy.

Navštivte jednání parlamentu a naslouchejte debatě o otázce, jestli by měl zákon zakázat mezinárodní směnu nebo jestli by měl povolit volný obchod. Přečtěte si více #8250;


Zaúčtováno v Ekonomická sofismata I (1845)
Short Link: https://bastiat.cz?p=850

Je smutnou skutečností, jak jsem již řekl dříve, že když se na věci díváme z hlediska zájmů výrobce, nepochybně poškodíme zájem celé společnosti, protože výrobce jako takový si nepřeje nic než námahu, nouzi a překážky. Přečtěte si více #8250;


Zaúčtováno v Ekonomická sofismata I (1845)
Short Link: https://bastiat.cz?p=847