Suroviny

Říká se, že nejvýhodnější ze všech druhů obchodů je ten, při kterém se vyměňuje vyrobené zboží za suroviny, jelikož tyto suroviny jsou oporou pro život domácí práce.

Tudíž je z toho vyvozen závěr, že nejlepší systém tarifů bude takový, který umožní dovoz surovin a vystaví co nejvíc překážek dovozu hotového zboží.

V politické ekonomii neexistuje šířeji přijímaný sofismus, než je tento. Není drahý pouze protekcionistické škole, ale také — a to je vážnější — některým zastáncům liberální školy; což je politováníhodné, protože to nejhorší co se dobré věci může stát není to, že bude schopně napadena, ale že bude nekompetentně obhajována.

Svoboda směny bude pravděpodobně sdílet osud svobody všeobecné: pronikne do našich zákonů teprve poté, co se usídlí v našich myslích. Pokud je pravdou, že reforma musí být všeobecně přijímána, aby bylo odhodlání jí zavést, pak platí, že jí nic nemůže zdržet tolik jako to, co uvádí veřejné mínění v omyl; a co je vhodněji uzpůsobeno k tomu zmýlit veřejné mínění než práce, které sice obhajují volný obchod, ale jsou samy založeny na doktríně protekcionismu?

Před několika lety se tři Francouzská města — Lyon, Bordeaux a Le Havre — vzbouřila proti protekcionistickému systému. Celý národ — a také celá Evropa — s úžasem hleděla na to, co považovala za prapor volného obchodu. Běda, ve skutečnosti se stále jednalo o prapor monopolu — monopolu o něco chamtivějšího a daleko absurdnějšího než byl ten, který se snažili tito rebelové svrhnout. S užitím sofismu, který se zde pokusím odhalit, neudělali nic víc než zopakovali, s dodatečnou nekonzistentností, doktrínu ochrany pro domácí práci.

Co je ve skutečnosti protekcionistický systém? Poslechněme si co, nám na toto téma může povědět pan de Saint-Cricq[1]:

„V práci spočívá bohatství národa, protože pouze práce samotná vytváří materiální předměty které uspokojují naše potřeby, a protože univerzální blahobyt spočívá v hojnosti těchto předmětů.“ Tolik k premisám jeho argumentu.

„Ale tato hojnost musí být produktem domácí práce. Pokud by byla produktem zahraniční práce, tak by domácí práce byla nezaměstnaná.“ Zde spočívá chyba. (Viz. předchozí kapitoly.)

„Co by tedy měla pro své zemědělství a průmysl země udělat? Zajistit své trhy pro produkty své vlastní půdy a své práce.“ Toto je cíl, kterého má být dosaženo.

„A proto musí uvalit restrikce prostřednictvím tarifů a, pokud to bude nutné, zcela zakázat dovoz produktů půdy a práce cizích národů.“ Toto jsou prostředky k dosažení cíle.

Srovnejme tento systém s tím, navrhovaným peticí z Bordeaux.

Ta rozděluje zboží do tří kategorií.

„První se sestává z jídla a ze surových materiálů, na něž ještě žádná práce nebyla aplikována. V principu by měl moudrý ekonomický systém umožnit dovoz tohoto zboží beze cla.“ Kde není žádná práce není žádná potřeba ochrany.

„Druhá se sestává z výrobků které prošly hrubým zpracováním. Toto hrubé zpracování opravňuje k uvalení nízkého cla.“ Zde protekcionismus začíná, protože, podle signatářů petice, práce začíná přispívat k hodnotě produktu.

„Třetí zahrnuje hotové zboží, které nemůže žádným způsobem poskytnout zaměstnání pro domácí práci; tato třída tedy může být nejvíce zdaněna.“ Zde práce a spolu s ní protekcionismus dosahují svého maxima.

Je jasné, že signatáři petice zastávají názor, že zahraniční práce poškozuje domácí práci; toto je klasická chyba protekcionistického myšlení.

Požadují, aby byl Francouzský trh chráněn pro Francouzskou práci; toto je cíl protekcionistického systému.

Požadují, aby byla zahraniční práce předmětem restrikcí a daní. Toto jsou klasické prostředky protekcionistického systému.

Jaký rozdíl tudíž můžeme najít mezi signatáři petice z Bordeaux a panem de Saint-Cricq, vůdcem protekcionistického sboru?

Jenom jeden: smysl přikládaný slovu práce.

Pan de Saint-Cricq ho rozšiřuje na všechno, tudíž trvá na ochraně všeho.

„V práci spočívá veškeré bohatství národa,“ říká. „Ochraňujte veškeré zemědělství, veškerý průmysl — to je zvolání které se bude zas a znova ozývat v této sněmovně.“

Signatáři petice považují za práci jenom tu činnost, která se odehrává v továrnách; tudíž by udělili privilegium ochrany jenom zboží vyrobenému v továrnách.

„Surové materiály jsou ty na něž ještě žádná práce nebyla aplikována. V principu by měl být umožněn dovoz tohoto zboží beze cla. Hotové zboží nemůže poskytnout zaměstnání pro domácí práci; tato třída tedy může být nejvíce zdaněna.“

Mým cílem zde není prozkoumat, jestli je ochrana domácí práce rozumná. V tomto se pan de Saint-Cricq a signatáři z Bordeaux shodnou, a já, jak si mohl pozorný čtenář povšimnout v předcházejících kapitolách, nesouhlasím s žádným z nich.

Mým cílem zde je pouze určit, který z nich – pan de Saint-Cricq nebo signatáři z Bordeaux – užívá slovo práce v jeho pravém významu.

V tomto ohledu musím říci, že pozice pana de Saint-Cricq je stokrát lépe podložena, což si můžeme demonstrovat na dialogu, který by se mezi nimi mohl odehrát:

Pan de Sanit-Cricq: „Uznáváte, že produkty naší domácí práce by měly být chráněny. Uznáváte, že když produkt zahraniční práce vstoupí na náš trh, tak tím u nás zničí přesně tolik pracovních příležitostí kolik jich dá cizincům. Ale tvrdíte, že existuje spousta zboží které má hodnotu, jelikož je kupováno a prodáváno, a na něž víceméně žádná lidská práce nebyla aplikována. A do toho zahrnujete pšenici, mouku, maso, dobytek, slaninu, sůl, surové železo, měď, olovo, uhlí, vlnu, kůže, osivo, tec.

„Pokud mi dokážete, že hodnota těchto věcí nepochází z práce, pak uznám, že je nesmyslné je ochraňovat.“

„Pokud ale na druhou stranu dokážu já Vám, že stejné množství práce je ve vlně o hodnotě 100 franků a v textilu o hodnotě 100 franků, budete muset uznat, že ochraňovat jsme povinni obojí.“

„Takže proč balík vlny má hodnotu 100 franků? Není to přesně proto, že to je jeho prodejní cena? A co je tato prodejní cena jiného než součet toho, co muselo být vyplaceno na mzdách, platech, úroku a ziscích všem dělníkům a kapitalistům kteří spolupracovali na výrobě tohoto balíku?“

Signatáři: „Ve vztahu k vlně můžete mít pravdu. Ale můžete říct, že pytel obilí, ingot železa, quintal uhlí jsou produktem práce? Nebyly vytvořeny přírodou?“

Pan de Sanit-Cricq: „Bezpochyby, příroda vytvořila základní prvky všech těchto věcí, ale je to práce, která vytvořilo jejich hodnotu. Já sám jsem se mýlil, když jsem tvrdil, že prácevytváří materiální věci a toto chybné vyjádření mě dovedlo k mnoha dalším chybám. Není v moci člověka tvořit, udělat něco z ničeho, ať už je průmyslníkem nebo zemědělcem; a pokud by výrobou bylo myšleno tvoření, veškerá naše práce by se musela považovat za neproduktivní, Vaše jakožto obchodníků více než všech ostatních s možnou výjimkou té mé.“

„Zemědělec tudíž nemůže oprávněně tvrdit, že vytvořil pšenici, je ovšem oprávněn tvrdit, že vytvořil její hodnotu – svou prací a prací svých služebníků, pastevců krav a ženců změnil na obilí určité substance, které se mu žádným způsobem nepodobají. Jak se toto liší od práce mlynáře, který jí přemění na mouku, či pekaře, který z ní upeče chléb?“

„Aby se člověk mohl obléknout, je potřeba vykonat mnoho úkonů. Před aplikací jakékoliv lidské práce, opravdové suroviny na oblečení jsou vzduch, voda, teplo, oxid uhličitý, světlo a minerální látky, které se musí spojit dohromady. Toto jsou suroviny o kterých může být pravdivě řečeno, že na ně nebyla aplikována žádná lidská práce, jelikož nemají žádnouhodnotu, a já bych nesnil o tom, abych je (pomocí protekcionismu) chránil. Ale první aplikace práce přemění tyto substance v krmivo, druhá ve vlnu, třetí v přízi, čtvrtá v sukno a pátá v hotový oblek. Kdo by byl tak drzý aby řekl, že jakákoliv z částí tohoto podniku není prací, od první brázdy vyryté sedlákovým pluhem až do posledního stehu krejčího jehly?“

„A protože tato práce je rozdělena mezi několik průmyslových odvětví z důvodu vyšší rychlosti a lepší kvality při výrobě hotového produktu, což je v tomto případě oblek, chcete arbitrární rozlišení důležitosti těchto úkonů podle pořadí v němž následuje jeden za druhým, takže první z nich si nezasluhuje název práce, zatímco poslední, který má výjimečně být hoden tohoto názvu, si jediný zasluhuje privilegium ochrany?“

Signatáři: „Ano, my víme, že pšenice a vlna nejsou výrobky, na které by nebyla aplikována žádná lidská práce. Ale sedlák na rozdíl od továrníka nedělá všechno sám či s pomocí svých dělníků. Příroda mu pomáhá; a pokud je práce zapojena do produkce pšenice, ta není výlučně produktem práce.“

 Pan de Sanit-Cricq: „Ale veškerá hodnota spočívá výlučně na práci potřebné k jejímu vyprodukování. Jsem rád, že příroda přispívá k fyzické produkci pšenice. Dokonce bych si mohl přát, aby byla výlučně produktem přírody. Ale Vy musíte připustit, že jsem svou prací přiměl přírodu aby mi přišla na pomoc; a když Vám prodávám pšenici, tak si prosím povšimněte, že to není práce přírody, za kterou žádám odměnu, ale moje vlastní.“

„Z Vašeho způsobu argumentace se dá ovšem vyvodit, že zboží vyrobené v továrně také není výlučně produktem práce. Nepovolává si snad továrník přírodu na pomoc? Nepomáhá si snad parní stroj využitím hmotnosti atmosféry, stejně jako já mám prospěch z její vlhkosti která pomáhá při orbě? Jsou snad zákony gravitace, přenosu energie, vztahu chemických prvků, jeho dílem?“

Signatáři: „Dobrá. Tento případ je analogický tomu s vlnou. Ale uhlí je jistě výtvorem přírody a samotné přírody. Je opravdu tím produktem, na který nebyla aplikována žádná lidská práce.“

 Pan de Sanit-Cricq: „Ano, příroda vytvořila uhlí, ale práce vytvořila jeho hodnotu. Během milionů let kdy leželo pohřbeno a neznámé v hlubinách země, nemělo uhlí žádnou hodnotu. Někdo se k němu musel dostat a vyhledat ho: to je forma práce. Někdo ho musel přinést na trh: to je také forma práce. Tudíž jak jsem říkal, cena kterou za něj platíte na trhu není nic jiného než odměna za práci potřebnou k jeho vytěžení a přepravě.“[41]

Je očividné, že dosud měl pan de Saint-Cricq lepší argumenty. Hodnota surovin, stejně jako hodnota hotového zboží, představuje náklady na výrobu, tedy prácepotřebné k jejich dodání na trh. Není možné představit si předmět který má hodnotu ale aniž by na něj byla aplikována jakákoliv lidská práce, takže rozlišení signatářů je bezvýznamné v teorii a bylo by nespravedlivé v praxi, kvůli nerovnému rozdělení ekonomických výhod které by vyplynulo z jeho aplikace. Jedna třetina Francouzského národa zaměstnaná v průmyslu by se těšila privilegiu monopolu na základě tvrzení, že pracují, zatímco dvě třetiny – tedy zemědělská populace – by byla ponechána konkurenci na základě předpokladu, že produkuje bez práce.

Bezpochyby jejich odpovědí by bylo, že je výhodnější pro národ dovážet to, co je nazýváno suroviny, ať už jsou produkovány prací či ne, a vyvážet hotové výrobky.

Tento názor je velmi často prezentován a široce akceptován.

„Čím hojnější budou suroviny,“ říkají signatáři z Bordeaux, „tím více se bude tovární výroba rozšiřovat a expandovat.“

„Suroviny poskytují neomezené možnosti k zaměstnání obyvatel země do které jsou dováženy.“

„Jelikož suroviny jsou esenciální pro práci,“ říká Le Havreská petice, „musí být předmětem zvláštního zacházení a postupně přejít do těch nejnižších celních sazeb.“

Táž petice má za to, že protekcionismus pro tovární výrobky by neměl být zredukován postupně, ale až po dlouhé době a nikoliv na nejnižší sazby, ale na dvacet procent.

„Mezi věcmi které musí být laciné a hojné,“ říká Lyonská petice, „továrníci počítají veškeré suroviny.“

To vše je založeno na iluzi.

Viděli jsme, že veškerá hodnota představuje práci. Je pravdou, že tovární práce znásobuje desetkrát, někdy i stokrát, hodnotu nedokončeného výrobku; což znamená, že distribuuje desetkrát nebo stokrát více v příjmech v celém národě. Tudíž lidé mají sklon uvažovat takto: Produkce quintalu železa představuje výdělek pouhých patnácti franků pro všechny třídy pracujících. Přeměna tohoto quintalu železa na hodinky přinese 10 000 franků. Troufne si někdo říct, že není v nejvyšším zájmu národa obdržet za svou práci 10 000 franků místo patnácti?

Tento způsob uvažování zanedbává fakt že směna, ať už mezinárodní nebo meziosobní, neprobíhá v termínech stejných množství nebo stejné hmotnosti. Lidé nevymění quintal železa za quintal hodinek, nebo libru hrubé příze za libru kašmírových šálů; ale určitou hodnotu jedné věci za stejnou hodnotu věci jiné. Směnit hodnotu za ekvivalentní hodnotu znamená směnit množství práce za stejné množství práce. Tudíž není pravdou, že když národ prodává textil nebo hodinky za 100 franků získává víc, než když prodává vlnu nebo železo za 100 franků.

V zemi, kde nemůže být přijat žádný zákon a uložena žádná daň bez svolení těch, kterým zákon vládne a na něž daň dopadne, může být veřejnost oloupena jedině poté, co je podvedena. Naše nevědomost je surovinou pro všechna vydírání, která jsou na nás praktikována a můžeme si být předem jistí, že každý sofismus je předchůdcem loupežného činu. Přátelé, když zpozorujete sofismus v petici, dejte si dobrý pozor na svou peněženku jelikož si můžete být jistí, že právě o tu signatářům jde.

Podívejme se, jaký motiv rejdařů z Bordeaux a Le Havru a továrníků z Lyonu se skrývá za jejich rozlišením mezi zemědělskými produkty a továrními výrobky.

„Je to hlavně první kategorie [v níž jsou suroviny, na které nebyla aplikována žádná lidská práce],“ říkají signatáři z Bordeaux, „která představuje hlavní podporu pro naše obchodní loďstvo… V principu  by moudrý ekonomický systém vyžadoval aby tato skupina byla dovážena beze cla… Druhá kategorie [polotovary] mohou býtzdaněny v určitém rozsahu. Třetí [hotové zboží které nevyžaduje další práci], považujeme za nejvíce zdanitelné.”

Signatáři z Le Havru jsou toho názoru, „že je pro nás imperativem postupná redukce cla na suroviny na tu nejnižší sazbu, takže průmysl může úspěšně využítnámořní kapacity, které mu poskytnou primární a nezbytné prostředky pro zaměstnání jeho práce.“

Továrníci se pohotově revanšovali rejdařům za jejich pozornost. Obdobně Lyonská petice požadovala bezcelní dovoz surovin „aby dokázala,“ jak říká, „že zájmy průmyslových měst nejsou vždy v rozporu se zájmy přístavních měst.“

To není; ale musíme říci, že zájmy obou, tak jak je signatáři peticí chápou, jsou v tomto případě v rozporu se zájmy zemědělců a spotřebitelů všeobecně.

To je pánové, oč Vám ve skutečnosti jde! To je cílem vašeho ekonomického rozlišení! Chcete po zákonu, aby zabránil hotovému zboží překročit oceán, takže daleko nákladnější přeprava surovin v nezpracovaném stavu, kdy obsahují nečistoty a odpad, poskytne více práce Vašim námořním kapacitám. Toto nazývátemoudrým ekonomickým systémem.

Proč potom podle tohoto principu nepožadovat, aby se dřevo z Ruska dováželo s větvemi, kůrou a kořeny; zlato z Mexika v jeho minerálním stavu a kůže z Buenos Aires stále natažené na kostech zapáchajících zdechlin?

Očekávám, že jakmile získají v parlamentu většinu majitelé železnic, prosadí zákon zakazující v Cognacu výrobu té brandy, která se pije v Paříži. Neposkytl by snad zákon vyžadující přepravu deseti sudů vína za každý sud brandy pařížskému průmyslu nezbytný prostředek k zaměstnání jeho práce a k využití našich lokomotiv?

Jak dlouho budou lidé zavírat oči před tak prostou pravdou?

Průmysl, námořní kapacity a práce prohlašující za svůj cíl všeobecný blahobyt, společné dobro; přitom vytváří zbytečné průmyslové kapacity, nadbytečné přepravní kapacity, podporují nepotřebnou práci nikoliv pro dobro veřejnosti ale na její náklady. Co je žádoucí samo o sobě není práce, ale spotřeba; veškerá neproduktivní práce je čirou ztrátou. Platit námořníkům, aby přepravovali přes moře nepoužitelný odpad je totéž jako platit jim, aby do vody házeli oblázky. Tudíž jsme dospěli k závěru, že všechny ekonomické sofismy, přes jejich nekonečnou různost, spočívají v záměně cíle a prostředků a v upřednostňování jednoho na úkor druhého.

—

[1] Pierre Laurent Barthélemy, hrabě de Saint-Cricq, člen poslanecké sněmovny, ministr průmyslu a obchodu 1828-1829.

Přeložil Vladimír Krupa