Rubrika: Nový překlad (2016)

S národem se to má stejně jako s jednotlivcem. Pokud ten chce dosáhnout uspokojení nějaké potřeby, je na něm, aby zvážil, zda to za tu cenu stojí. Pro národ představuje ten nejcennější statek Bezpečnost. Pokud je k jejímu dosažení třeba mobilizovat 100 tisíc mužů a vynaložit 100 milionů, nic nenamítám. Jde o užitek pořízený za cenu oběti.

Nechť nevzejde žádná mýlka ohledně dosahu mé teze.

Některý ze zástupců lidu navrhne propustit sto tisíc mužů a ulevit tím daňovým poplatníkům o 100 milionů franků.

Dejme tomu, že se spokojíme s odpovědí: „Oněch 100 tisíc mužů a 100 milionů je pro národní bezpečnost nezbytných: jde o oběť; ovšem bez této oběti by Francii rozedraly frakce, nebo by čelila cizí invazi.“ – Nemám co bych zde proti tomuto argumentu namítl, ať už je správný, nebo mylný, z pohledu teorie neobsahuje ekonomické bludy. Ty se začínají vynořovat v momentě, kdy se oběť samotná prezentuje jako výhoda, protože někomu přináší prospěch.

Pokud se nemýlím, pak dříve než původce návrhu sestoupí z tribuny, k proslovu přispěchá další řečník:

„Propustit 100 tisíc mužů? Co vás to napadá? Co se s nimi stane? Z čeho budou žít? Z práce? Nevíte snad, že práce se všude nedostává? Že všechny profese jsou přeplněné? Máte v úmyslu je uvrhnout na pracovní trh, aby se zvýšila konkurence a snížila výše příjmů? Není ve chvíli, kdy je tak nesnadné vydělat si na holé živobytí, vhodnější, že chléb těmto 100 tisícům mužů poskytuje Stát? Považte navíc, že armáda spotřebovává víno, ošacení, zbraně, čímž šíří zaměstnanost v továrnách a v posádkových městech, a že v konečném důsledku je pro nesčetné dodavatele v konečném důsledku boží pomocí. Nezatrne ve vás při představě, že byste tento hospodářský ruch zarazili?“

Jak vidíme, tento proslov se zasazuje o vydržování sta tisíc vojáků z ekonomických důvodů nehledě na to, zda stát jejich službu potřebuje. Právě tyto důvody jsem si předsevzal vyvrátit. Sto tisíc mužů, kteří daňové poplatníky přijdou na 100 milionů franků, žije a dává živobytí, jak jen to 100 milionů dovolí: to je to, co je vidět.

Ovšem 100 milionů odebraných z kapes daňových poplatníků těmto a jejich dodavatelům zamezuje žít, jak jen to 100 milionů dovolí: to je to, co není vidět. Jen to zvažte, spočítejte a řekněte mi, jaký z toho plyne užitek širokým masám lidu?

Co se mě týče, vysvětlím vám, v čem tkví ztráta; pro zjednodušení vezměme do úvahy namísto 100 tisíc mužů a 100 milionů franků muže jediného a 1 000 franků.

Dejme tomu, že se nacházíme ve vesnici A. Verbíři na objížďce z ní odvedou jednoho muže. Na objížďce jsou i výběrčí daní a vyberou tam 1 000 franků. Muž i peněžní suma, která jej má na rok zaopatřit, aniž by cokoli činil, se přesunou do Met. Pokud máte na zřeteli pouze Mety, ano, máte stokrát pravdu, toto opatření je velmi výhodné; ovšem pokud pohlédnete na vesnici A, usoudíte jinak. Uvidíte totiž, nejste-li slepí, že vesnice přišla o jednoho pracovníka, o 1 000 franků, jimiž by se jeho práce byla odměnila, a o činnost, kterou by při útratě oněch 1 000 franků kolem sebe podněcoval.

Na první pohled došlo k náhradě. To, co by se dělo ve vesnici A., se děje v Metách, a je to. Ale přesně v tom tkví ztráta. Ve vesnici onen muž ryl a oral: byl to pracovník; v Metách dělá „vpravo hleď “ a „vlevo hleď“: je to voják. Peníze a jejich oběh zůstávají v obou případech neměnné; avšak v tom prvním vykonává po 300 dnů produktivní práci; v tom druhém vykonává 300 dnů práci neproduktivní, to vše za předpokladu, že část armády není pro bezpečí veřejnosti nezbytná.

A nyní vstupuje do hry propouštění. Upozorňujete mě na přírůstek 100 tisíc pracovníků, na povzbuzení konkurence a tlak, který toto vyvíjí na výši mezd. To je to, co vidíte.

Podívejme se však na to, co nevidíte. Nevidíte, že propuštění 100 tisíc vojáků ze služby neznamená, že oněch 100 milionů  zmizí, znamená to, že se vrátí daňovým poplatníkům. Nevidíte,  že vrhnout 100 tisíc osob na pracovní trh znamená vrhnout tam zároveň 100 milionů určených k zaplacení jejich práce; že stejné opatření, jež zvyšuje nabídku rukou, zvyšuje také poptávku po nich; z čehož plyne, že vaše snížení mezd je iluzorní. Nevidíte, že v zemi je před propouštěním i po něm 100 milionů franků odpovídajících 100 tisícům mužů; že veškerý rozdíl spočívá v tomto: před propouštěním dává stát 100 milionů franků 100 tisícům mužů za nicnedělání, po něm jim je dává za práci. Nevidíte nakonec, že ať už poplatník odevzdá své peníze vojákovi výměnou za nic, nebo pracovníkovi výměnou za něco, všechny konečné důsledky oběhu těchto peněz jsou v obou případech stejné; leč v druhém případě poplatník něco dostane, v prvním nedostane nic. – Výsledek: pro národ čistá ztráta.

Sofizma, které zde potírám, neobstojí ve zkoušce širší aplikace, která je prubířským kamenem každého principu. Nakonec, jestliže zvýšení stavu armády – po uvážení veškerých zájmů a s vědomím, že se vše kompenzuje –, představuje pro zemi zisk, proč nenaverbovat pod vojenský prapor rovnou celou mužskou populaci?

Byli jste někdy svědky běsnění řádného občana Kuby Prosťáčka, když se jeho nezbednému synu podařilo rozbít okenní tabuli? Pokud jste takovému představení přihlíželi, zcela určitě jste si všimli, že všichni ostatní přihlížející, ať už jich bylo třeba třicet, jako by se domluvili a nebohému majiteli poskytli tuto stejnou útěchu: „Všechno zlé je k něčemu dobré. Takové nehody udržují hospodářství v chodu. Každý musí z něčeho žít. Jak by k tomu přišli sklenáři, kdyby nikdo nikdy žádné okno nerozbil?“

Za těmito projevy účasti se však skrývá celá teorie, kterou by bylo záhodno odhalit flagrante delicto v tomto jednoduchém případě, uvážíme-li, že se jedná o ten samý koncept, jenž bohužel vládne většině našich ekonomických institucí.

Dejme tomu, že na opravu škody se musí vynaložit šest franků. Pokud chce někdo tvrdit, že nehoda sklenářskému průmyslu přinese šest franků a toto hospodářské odvětví měrou šesti franků povzbudí, jsem s ním zajedno a nijak to nepopírám, usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svou práci, vydělá si šest franků, bude si mnout ruce a nezbedné dítě ze srdce blahořečit. To je to, co je vidět.

Pokud se však, jak tomu příliš často bývá, cestou dedukce dojde k závěru, že rozbíjení oken je dobrá věc, uvádí to do oběhu peníze a že z toho obecně plyne povzbuzení hospodářství, musím zvolat: „A dost!“ Vaše teorie končí u toho, co je vidět, a nebere do úvahy to, co není vidět.

Není vidět, že náš občan utrativ šest franků za nějakou věc, už je nemůže utratit za něco jiného. Není vidět, že pokud by nemusel vyměnit okno, vyměnil by kupříkladu své sešlapané střevíce nebo by do své knihovny přidal další knihu. Zkrátka by těch šest franků využil, což už teď nemůže.

Proveďme si tedy obecnou hospodářskou rozvahu.

Rozbije-li se okno, sklenářskému průmyslu se dostane vzpruhy v míře šesti franků; to je to, co je vidět.

Pokud by se bylo nerozbilo, vzpruhy v míře šesti franků by se dostalo průmyslu obuvnickému (či úplně jinému); to je to, co není vidět.

Pokud bychom uvážili to, co není vidět, poněvadž je to negativní jev, právě tak jako to, co je vidět, poněvadž je to jev pozitivní, pochopili bychom, že hospodářství obecně a národnímu pracovnímu trhu neplyne žádný užitek, ať už se okna rozbíjí, nebo ne.

Proveďme si nyní malou rozvahu Kuby Prosťáčka. Dle první hypotézy, jež počítá s rozbitým oknem, vydá šest franků a má, o nic více či méně než před tím, užitek z okenní tabule.

Podle té druhé, tedy pokud by k nehodě vůbec nedošlo, by šest franků vydal za obuv a měl by užitek jak z páru střevíců, tak i z okenní tabule.

Vzhledem k tomu, že Kuba Prosťáček tvoří součást společnosti, nutně z toho musíme vyvodit, že společnost jako celek přišla po úplné rozvaze práce a užitku o hodnotu rozbité okenní tabule.

Tím se přes zobecnění dostáváme k tomuto nečekanému závěru:
„Společnost o hodnotu nadarmo ničených věcí přichází,“ a k tomuto aforismu, z něhož budou protekcionistům vstávat vlasy na hlavě: „Ničení, rozbíjení a mrhání nevede ke vzpruze národního pracovního trhu,“ anebo stručněji: „Destrukce nepřináší zisk.“

Co na to říkáte, páni protekcionisté z Moniteur industriel,[2] co na to říkáte, vy stoupenci ctihodného pana Saint-Chamans,[3] který s takovou přesností vypočítal, jak by hospodářství těžilo z požáru Paříže úměrně tomu, kolik domů by se muselo znovu postavit?

S politováním jeho důvtipné propočty narušuji, a to tím spíše že jejich ducha protlačil do naší legislativy. Žádám jej však, aby vše přepočítal znovu a vedle toho, co je vidět při tom uvážil i to, co není vidět.

Čtenář se musí bez váhání přiklonit ke konstatování, že v tomto malém dramatu, které jsem předložil jeho pozornosti, nefigurují pouze dvě, ale tři osoby. První z nich, Kuba Prosťáček, představuje Spotřebitele, toho omezila destrukce na užívání jedné věci namísto dvou. Druhá postava, kterou zosobňuje Sklenář, nám ukazuje Výrobce, jehož pracovnímu odvětví nehoda napomáhá. Třetí zastupuje Ševce (či kteréhokoli jiného výrobce), jehož řemeslo nehoda stejnou měrou omezuje. Právě tato třetí osoba, která zůstává vždycky ve stínu a reprezentuje to, co není vidět, je základním článkem problému. To ona nám dává pochopit, jak absurdní je spatřovat v destrukci zisk. To ona nás brzy poučí, že není o nic méně absurdní spatřovat zisk v restrikci, jež konec konců není ničím jiným než částečnou destrukcí. – A tak, doberete-li se podstaty všech argumentů, které se v prospěch restrikce prosazují, naleznete nakonec vždy jen parafrázi tohoto lidového rčení: „Jak by k tomu přišli sklenáři, kdyby nikdo nikdy žádné okno nerozbil?“[4]

—————————————————————————————————
[2] Noviny protekcionisticky orientovaného Výboru pro ochranu národního průmyslu. (Pozn. překl.)

[3] Poslanec a státní rada za období restaurace vikomt Auguste de Saint-Chamans (1777–1861) zastával protekcionistické pozice a prosazoval obchodní bilanci. Saint-Chamansův proslulý výrok, který zde Bastiat cituje, pochází ze spisu Nouvel essai sur la richesse des nations (Nové pojednání o bohatství národů, 1824), který byl později začleněn do díla Traité ďéconomie politique (Rozprava o politické ekonomii, 1852). (Pozn. překl.)

[4] Viz XX. kapitola první řady Ekonomických sofizmat. (Pozn. fr. nakl.)

Tento pamflet, který byl publikován v červenci roku 1850, je posledním textem, co Bastiat napsal. Veřejnosti ho sliboval přes rok. Jeho vydání nabralo zpoždění následovně. Nejprve autor text ztratil při stěhování z rue Choiseul do rue Alger. Po dlouhém a marném pátrání po rukopisu se rozhodl dílo napsat celé znovu a jako hlavní podklad pro své dokazování si vybral nedávno pronesené projevy z Národního shromáždění. Jakmile svůj úkol dovedl do konce, začal si vyčítat, že postupoval až příliš vážně, druhý rukopis spálil a sepsal ten, jejž přetiskujeme. (Pozn. fr. nakl.)

---

Jakýkoli čin, zvyk, instituce, zákon nemá v oblasti ekonomie následek jediný, nýbrž jich má celý sled. Jen ten prvý z nich je bezprostřední; projevuje se zároveň se svou příčinou, je vidět. K těm ostatním dojde až postupně, nejsou vidět; můžeme mluvit o štěstí, podaří-li se nám je předvídat.

Rozdíl mezi špatným a dobrým Ekonomem spočívá právě v tomto: ten první se omezuje na následek viditelný; ten druhý dbá jak následku, který je vidět, tak i těch, co je nutno předvídat.

To je ovšem ohromný rozdíl, neboť téměř vždy totiž dochází k tomu, že zatímco bezprostřední následek je příznivý, ty pozdější bývají neblahé a vice versa. – Z toho vyplývá, že špatný Ekonom sleduje malý prospěch v přítomnosti, po němž přijde velké budoucí zlo, kdežto správný Ekonom sleduje velký prospěch budoucí i za cenu malého zla v přítomnosti.

Tak to ostatně chodí i v oblastech hygieny a morálky. Čím sladší je první plod nějakého zvyku, tím trpčí bývají obvykle ty ostatní. Vezměte si takovou prostopášnost, lenost, marnotratnost. Pokud se člověk v nadšení nad tím následkem, co je vidět, ještě nenaučil rozpoznat ten, co není vidět, oddá se zhoubným návykům nejen z přirozeného sklonu, ale také záměrně.

To vysvětluje neodvratně smutný vývoj lidstva. Nevědomost obklopuje jeho kolébku; rozhoduje se tudíž ve svých činech pod vlivem jejich prvních následků, těch jediných, co při svém vzniku mohlo vidět. Teprve časem se naučilo dbát těch ostatních. Tuto lekci mu dali dva docela rozdílní učitelé: Zkušenost a Předvídavost. Zkušenost regíruje účinně, ale krutě. O veškerých následcích činu nás poučuje tak, že nás je nechává pocítit, a my, poté co se popálíme, nakonec nutně pochopíme, že oheň pálí. Tohoto příkrého lékaře bych rád nahradil, jak jen to bude možné, lékařem přívětivějším: Předvídavostí. Z tohoto důvodu přehlédnu následky několika ekonomických jevů a budu při tom vedle sebe klást to, co je vidět, a to, co není vidět.