Friedrich Hayek: Předmluva k „Vybraným esejům z politické ekonomie“

I ti, kteří pochybují o významu Frédérica Bastiata, jakožto ekonomického teoretika potvrdí, že byl geniálním publicistou. J. A. Schumpeter ho nazval „nejbrilantnějším ekonomickým žurnalistou, jaký kdy žil“. Pro účely uvedení tohoto dílu, který obsahuje některé z jeho nejúspěšnějších článků určených široké veřejnosti, můžeme při tomto hodnocení zůstat. Někdo by mohl potvrdit Schumpeterovo zlehčení Bastiata, že „nebyl teoretikem“, aniž by to vážně snížilo jeho význam. Je pravdou, že když se na sklonku své extrémně krátké kariéry pokusil podat teoretické ospravedlnění svých obecných koncepcí, neuspokojil tím profesionály. Byl by to samozřejmě zázrak, pokud by člověk pouze po pěti letech pravidelného psaní o veřejných záležitostech, snaze trvající pouze pár měsíců a s rapidně se zhoršující smrtelnou nemocí, dokázal obhájit body, v nichž se lišil od etablované doktríny.

Přesto si můžeme klást otázku, jestli to byla pouze jeho předčasná smrt ve věku 49 let, jež mu v tom zabránila. Jeho polemické spisy, které po sobě zanechal, s jistotou ukazují, že dokázal rozlišit věci opravdu důležité a dar jít přímo k jádru věci, což je dostatečný materiál slibující opravdový vědecký přínos.

Nic to nedokládá lépe než slavný titul prvního eseje v této knize: „Co je a co není vidět v politické ekonomii!“ Nikomu se ještě nepodařilo jasněji a v jedné větě vyjádřit hlavní potíž racionální ekonomické politiky, a jak bych rád bych dodal, rozhodující argument pro svobodu. Idea, která je ve zhuštěné podobě vyjádřena těmito několika slovy, je tím, co mě přimělo k tomu, abych použil slovo »génius« v úvodní větě. Je to skutečně text, kolem něhož lze rozvinout celý systém libertariánské ekonomické politiky. A ačkoli tvoří titul pouze k prvnímu eseji v této knize, jedná se o hlavní myšlenku přítomnou také v ostatních esejích. Bastiat ilustruje tento význam znovu a znovu při odhalování omylů jeho současníků. Později ukážu, že ačkoli omyly, se kterými bojoval jsou dnes obvykle obhajovány v daleko sofistikovanější formě, ve své podstatě zůstaly od Bastiatových časů nezměněny. Ale nejprve bych rád řekl několik slov o všeobecném významu této ústřední myšlenky.

Ta je jednoduchá – pokud soudíme nějakou ekonomickou politiku pouze podle jejích okamžitých a konkrétně předvídatelných následků, tak nejen že nedosáhneme životaschopného řádu, ale určitě budeme postupně dusit svobodu, a tudíž způsobíme více zla než kolik dobra tato politika vyprodukuje. Svoboda je důležitá, aby mohli rozdílní jednotlivci plně využít konkrétních okolností, o kterých mají znalosti pouze oni. Tudíž nikdy nemůžeme vědět, jakým užitečným činům zabráníme pokud omezíme jejich svobodu sloužit svým bližním jakýmkoliv způsobem si přejí. Veškeré takové zásahy totiž spočívají na obdobných restrikcích. Jsou vždy samozřejmě podniknuty s nějakým konkrétním cílem. Proti těmto předvídatelným přímým následkům takové vládní akce, jsme schopni postavit pouze pravděpodobnost, že nějaké neznámé, ale užitečné akci jednotlivce bude zabráněno. Následkem toho, pokud jsou taková rozhodnutí činěna případ od případu a nejsou založena na lpění na svobodě, jakožto obecném principu, tak svoboda je odsouzena k porážce téměř ve všech případech.

Bastiat měl samozřejmě pravdu, když zacházel se svobodnou volbou jako s morálním principem, který nesmí být nikdy obětován předpokládané prospěšnosti; protože třeba neexistuje žádný aspekt svobody, který by nebyl obětován, kdyby bylo možné poukázat pouze na konkrétní škody způsobené jeho opuštěním.

Bastiat zaměřil svoje argumenty proti určitým stále se zjevujícím chybám, které byly běžné v jeho době. Jen málo lidí je dnes vyslovuje ve stejně naivní podobě jako to bylo možné tehdy[1]. Ale nechť se čtenář nenechá mýlit, že by tyto chyby nehrály stále důležitou roli v současných ekonomických diskusích: dnes jsou vyjadřovány většinou v sofistikovanější podobě, a tudíž je obtížnější je objevit. Čtenář, který se je naučí rozeznávat v jejich nejjednodušší podobě alespoň zpozorní, pokud někde objeví tytéž závěry vyvozené z toho, co se zdá být vědečtějšími argumenty. Je charakteristické pro mnohé dnešní ekonomy, že se snaží stále novými argumenty obhajovat tytéž předsudky, které jsou tak atraktivní, protože zásady z nich plynoucí jsou tak příjemné či vyhovující: utrácení je dobré a spoření je špatné; plýtvání je výhodné a hospodárnost poškozuje masy lidí; peníze vykonají více dobra v rukách vlády než v rukách lidí; je povinností vlády dohlédnout na to, aby každý dostal kolik si zaslouží; etc., etc., etc.

Žádná z těchto myšlenek neztratila v čase svou moc a jediným rozdílem je, že Bastiat proti nim bojoval na straně profesionálních ekonomů proti populárním pověrám zneužitým zájmovými skupinami, zatímco dnes jsou táž tvrzení propagována vlivnými ekonomickými školami a oděna do působivého a laikům neproniknutelného hábitu. Je pochybné, jestli jediná z chyb, o kterých se dalo doufat, že je Bastiat pohřbil už jednou provždy, nezažila svoje vzkříšení. Uvedu pouze jeden příklad a to o Bastiatově nejznámější ekonomické bajce, „Petici výrobců svíček proti konkurenci slunce“, ve které požadují zákaz oken kvůli výhodám, které prosperita výrobců svíček bude mít pro všechny ostatní. Známá francouzská učebnice ekonomické historie ve svém posledním vydání tento příběh doplnila následující poznámkou: „Mělo by být poznamenáno, že podle Keynese – za předpokladu podzaměstnanosti a v souladu s teorií multiplikátoru – je tento argument výrobců svíček doslova a do písmene platný.“

Pozorný čtenář si všimne, že ačkoliv se Bastiat pustil do křížku s tolika ekonomickými pověrami, které jsou nám dobře známé, jedno z hlavních nebezpečí naší doby se na jeho stránkách neobjevuje. Ačkoliv měl co dočinění s nejrůznějšími výstředními návrhy pro bezúročné půjčky, přímá inflace skrze vládní deficit se nezdála být v jeho době hlavním nebezpečím [2]. Zvýšení výdajů pro něj znamenalo nezbytné a okamžité zvýšení zdanění. Důvodem bylo, že mezi lidmi, kteří měli velkou inflaci stále v živé paměti, pokračující znehodnocování peněz by bylo něco, co by nebyli ochotni tolerovat. Takže pokud by čtenář inklinoval k pocitu nadřazenosti nad docela jednoduchými klamy, které Bastiat často pokládal za nezbytné vyvracet, měl by mít na paměti, že v některých aspektech byli jeho předci před sto lety podstatně moudřejší než současná generace.

F. A. Hayek

—

[1] Toto tak úplně neplatí – viz například jásot nad „přebytkem“ zahraničního obchodu a pod.

[2] Bastiatův esej „Co jsou peníze.“ byl dlouho považován za ztracený a byl znovuobjeven až v 90. letech a Hayek s ním proto nebyl obeznámen.