Opět vzájemnost

Pan de Saint-Cricq[1] se táže: „Jsme si jistí, že cizinci od nás nakoupí tolik, kolik nám prodají?“

Pan de Dombasle[2] by rád věděl: „Jaký důvod máme věřit tomu, že angličtí obchodníci se budou shánět v naší zemi spíše než v nějaké jiné, po produktech, které potřebují, aby se hodnota toho, co k nám dovezou rovnala hodnotě toho, co od nás vyvezou?“

Žasnu nad tím, jak muži, kteří sami sebe zvou praktickými, mohou zaměstnávat svůj rozum věcmi naprosto vzdálenými veškeré praxi!

V praxi je to možná jedna směna ze sta, možná jedna směna z tisíce či desetitisíce, která se odehraje jako přímý barter jednoho produktu za jiný? Od doby, kdy jsou na světě peníze, který farmář by si řekl: „Přeji si koupit boty, klobouk, právní radu, a vzdělání pro syna pouze od obuvníka, kloboučníka, právníka a učitele, kteří ode mě nakoupí mou pšenici o naprosto stejné hodnotě?“ Proč by potom takové nesnáze měly samy na sebe uvalovat národy?

Jak obchod ve skutečnosti probíhá?

Představme si národ, který nemá žádné obchodní vztahy se zbytkem světa, a jehož jeden obyvatel vyprodukoval pšenici. Prodá jí na domácím trhu za nejvyšší cenu, jakou může dostat a výměnou obdrží … co? Peníze, tzn. záruky nebo směnky, které jsou nekonečně dělitelné, a jejichž prostřednictvím je oprávněn čerpat z nabídky domácího zboží kdykoli to shledává vhodným. Na konci celé této operace si vezme z celku přesně tolik, nakolik k němu přispěl a jeho spotřeba se přesně rovná jeho produkci.

Pokud je umožněna v tomto národě svobodná směna s okolním světem, tak již to není domácí trh, ale všeobecný neboli světový trh, na kterém každý jedinec nabízí své produkty a odkud získává prostředky k uspokojení svých přání a potřeb. Není jeho starostí, jestli to, co nabízí na trhu koupí jeho krajan nebo cizinec; jestli peníze, které získá pocházejí od Francouze či Angličana; jestli výrobky, za něž poté vymění tyto peníze, byly vyprodukovány na druhé straně Rýna nebo Pyrenejí. Pro každého jednotlivce vždy platí přesná rovnovážnost mezi tím, čím přispěl a co si odnesl z velké společné hromady; a pokud je toto pravdou pro každého jednotlivce, je to pravdou pro národ jako celek.

Celý rozdíl mezi těmito dvěma případy spočívá v tom, že v tom druhém má každá jednotka k dispozici větší trh, na kterém může kupovat a prodávat a následkem toho má více příležitostí, aby provedla obě operace co nejvýhodněji.

Může být namítnuto, že jestliže nikdo nebude kupovat produkty určitého jednotlivce, které nabízí na trhu, tak tento jednotlivec si následkem toho také nebude moci koupit nic od nikoho jiného. Totéž platí pro národy.

Odpověď je taková, že jestliže národ nemůže koupit nic od jakéhokoliv jiného národa, tak také již nic neprodá na světovém trhu; bude pracovat pouze sám pro sebe. Bude přinucen v tomto případě k tomu, k čemu ho chcete donutit už od začátku tzn. k izolaci.

A tak bude zrealizován ideál protekcionistického systému.

Není bláznivé, že se snažíte podřídit národ takovému systému ze strachu, že jinak riskujeme, že k němu jednoho dne dospějeme bez Vašeho přičinění?

—

[1] Pierre Laurent Barthélemy, hrabě de Saint-Cricq, člen poslanecké sněmovny, ministr průmyslu a obchodu 1828-1829.

[2] Christophe Joseph Alexandre Mathieu de Dombasle (1777-1843) statkář a agronom, známý zlepšovatel zemědělských strojů a také autor několika prací o zdanění, v nichž podporoval svoje protekcionistické myšlenky.