Naše výrobky jsou zatíženy daněmi

Toto je tentýž sofismus. Lidé požadují, aby byl uvalen tarif na zahraniční výrobky kvůli tomu, aby se neutralizoval efekt domácích daní uvalených na tytéž výrobky, když jsou vyráběny ve Francii. Toto je ta samá záležitost, kterou jsme již diskutovali v kapitole o vyrovnání podmínek pro výrobu. Zbývá nám dodat už jen málo. Domácí daň je umělá překážka, která má tentýž účinek jako přírodní překážka, tedy zvýšení nákladů. Pokud náklady vzrostou natolik, že se vyplatí importovat výrobky ze zahraničí a nevyrábět je doma, pak ponechte věci tak, jak jsou. Jednotlivec si ve svém vlastním zájmu vybere menší zlo. Ve skutečnosti bych mohl čtenáře odkázat na předchozí příklady; ale sofismus, s nímž zde chci bojovat, se objevuje znovu a znovu v peticích, nářcích a žádostech -– mohl bych téměř říct požadavcích -– protekcionistické školy a soudím, že si zaslouží samostatnou kapitolu.

Pokud budeme mluvit o některé z oněch výjimečných daní, které jsou uvaleny na určité produkty, jsem připraven uznat, že je příhodné uvalit tu samou daň na zahraniční produkci. Například, bylo by absurdní osvobodit zahraniční sůl od solné daně, ale nikoliv proto, že by tím Francie něco ztratila z ekonomického úhlu pohledu. Právě naopak, jelikož princip je neměnný, Francie by získala odstraněním této daně stejně jako v případě odstranění jakékoliv jiné překážky, ať už přírodní nebo umělé. Ale v tomto případě překážka existuje z fiskálního důvodu. Tohoto důvodu musí být dosaženo; a pokud by zahraniční sůl byla na trhu prodávána nezdaněná, pokladna by ztratila stovky milionů franků které by musely být vybrány nějakou jinou daní. Bylo by potom evidentně nekonzistentní vytvořit překážku a přitom se vyhnout žádanému cíli. Pak by bylo samozřejmě daleko lepší spolehnout se na onu jinou daň a nezdanit francouzskou sůl vůbec. Toto je také jediný případ, kdy připouštím oprávněnost celního tarifu, který nebude ochranný, ale bude se skrze něj vybírat daň.

Ale je chybou argumentovat, že země, jenom proto, že je zatížená větším daňovým břemenem než její sousedé, by se měla tarify bránit jejich konkurenci a na tento sofismus budu nyní útočit.

Několikrát jsem prohlásil, že se chci omezit na čistě teoretickou úvahu a odhalit, nakolik je to jen možné, zdroj protekcionistických chyb. Pokud bych se s nimi pustil do polemiky, tak bych se jich zeptal: „Proč zaměřujete své tarify principiálně proti Anglii a Belgii, kde jsou nejvyšší daně na celém světě? Nejsem pak oprávněn označit Vaše argumenty za pouhé výmluvy?“ Já ovšem nejsem jedním z těch, kteří věří, že protekcionisty motivuje jen jejich zištnost a nikoliv přesvědčení. Protekcionismus je příliš populární, aby všichni jeho přívrženci mohli být označeni za neupřímné. Pokud by většina lidí měla víru ve volný obchod, pak bychom měli volný obchod. Bezpochyby jsou to zištné motivy, které jsou odpovědné za vznik našich tarifů, ale až poté, co se jim podařilo vytvořit upřímné přesvědčení. „Vůle,“ řekl Pascal[1], „je jedním ze základních orgánů víry.“ Ale víra není o nic méně opravdová pokud má svoje kořeny ve vůli a v tajném působení sobeckosti.

Obraťme se nyní k sofismu založenému na premise o domácí daňové zátěži.

Stát může peníze vybrané na daních využít dobře nebo špatně. Využije je dobře, pokud za ně veřejnosti poskytne služby o ekvivalentní hodnotě, jakou vybral na daních. Využije je špatně, když promrhá své příjmy aniž by za ně něco veřejnosti poskytl.

V prvním případě je sofismem říci, že daně vytvářejí v zemi, kde se platí, výrobní podmínky nepříznivější než v zemi, kde tyto daně nejsou. Platíme dvacet milionů za soudy a policii, ale dostáváme bezpečnost, kterou nám tyto soudy a tato policie poskytují a čas, který nám tím šetří; a je nepravděpodobné, že výroba je bezpečnější nebo rychlejší u těch národů, kde každý člověk může vzít zákon do svých rukou. Platíme stovky milionů za cesty, mosty, přístavy a železnice. Ale tím získáme tyto cesty, přístavy, mosty a železnice; a pokud se při jejich budování nestala chyba, tak nelze říci, že díky nim jsou výrobní podmínky horší než v zemích, které nejsou zatíženy daněmi podporujícími veřejné práce, kde ale díky tomu žádné veřejné práce neprobíhají. A toto vysvětluje, proč, ačkoliv obviňujeme naše domácí daně z naší průmyslové podřadnosti, zaměřujeme své tarify proti těm zemím, které jsou samy nejvíce zdaňovány. Faktem je, že když jsou daně správně užity,  mohou spíše zlepšit než zhoršit výrobní podmínky v těchto zemích. Tudíž můžeme opět usoudit, že protekcionistický sofismus není odvozen od pravdy ale naopak, je s ní v protikladu.

Pokud domácí daně přináší malý výnos, zrušte je, jestli můžete; ale tou nejpodivnější představitelnou metodou jak neutralizovat jejich efekt je doplnit daně uložené pro veřejné účely daněmi uloženými kvůli prospěchu jednotlivců. Pěkný způsob jak napravit situaci! Stát vybírá na daních příliš, říkáte. To je ale o důvod víc, abychom ještě nezdaňovali jeden druhého!

Protekcionistický tarif je daň namířená proti zahraničnímu zboží, ale její účinky dopadají, na což nikdy nezapomínejme, na domácího spotřebitele. A spotřebitel je daňovým poplatníkem. A není absurdní mu říkat: „Jelikož jsou u nás vysoké daně, musíme zvýšit cenu všeho co kupuješ; jelikož si stát bere část tvého příjmu, musíme dát další část tvého příjmu monopolistovi?“

Ale prozkoumejme hlouběji tento sofismus, který se těší takové oblibě mezi našimi zákonodárci, ačkoliv je docela podivné, že titíž lidé, kteří brání neproduktivní daně (jelikož takové jsou podle naší současné hypotézy) jim také přičítají naší údajnou průmyslovou nedostatečnost, aby ospravedlnili jiné daně a restrikce jako kompenzační nástroj.

Zdá se mi jasné, že ani podstata ani následky protekcionismu by se nezměnily, kdyby na sebe vzal formu přímé daně uvalené státem na celou společnost, jejíž výtěžek by byl distribuován jako subvence privilegovaným průmyslovým odvětvím.

Předpokládejme, že zahraniční železo stojí na našem trhu osm franků a francouzské dvanáct.

Podle této hypotézy existují dva způsoby jak může vláda zajistit francouzským výrobcům domácí trh.

Prvním je uvalení cla pěti franků na zahraniční železo. Je jasné, že to je z francouzského trhu vyžene, jelikož nepůjde prodat za méně než třináct franků, tj. osm franků čisté ceny a pět franků daně, a tudíž bude vytlačeno z trhu francouzským železem za dvanáct franků. V tomto případě to bude kupující, spotřebitel, který ponese veškeré náklady protekcionismu.

Na druhou stranu by stát mohl uvalit daň na celou společnost a dát její výtěžek jako subvenci výrobcům železa. Protekcionistický efekt by byl tentýž. V tomto případě by zahraniční železo také bylo vytlačeno z francouzského trhu, jelikož naši výrobci by prodávali svůj produkt za sedm franků, což by jim umožnila pětifranková subvence. A s domácím železem za sedm franků by cizinci nemohli prodávat svoje za osm.

Mezi těmito dvěma systémy vidím jediný rozdíl. Princip je tentýž; účinek je tentýž; ale v jednom případě protekcionismus platí určití jednotlivci zatímco v druhém případě ho platí všichni.

Upřímně přiznávám, že bych dal přednost druhému systému. Zdá se mi spravedlivější, ekonomičtější a čestnější: spravedlivější, jelikož jestliže chce společnost platit subvence určitým svým členům, tak by měla být povinnost přispívat rovnoměrně rozložena; ekonomičtější, jelikož tak ušetříme mnoho nákladů na celníky a odstraníme mnohé restrikce; a nakonec čestnější, jelikož pak veřejnost jasně uvidí podstatu této operace a bude vědět, co dělá.

Pokud by ale protekcionistický systém nabyl této formy, bylo by opravdu směšné od lidí slyšet: „Platíme vysoké daně za armádu, námořnictvo, soudy, veřejné práce, veřejné školy, národní dluh, etc.; celkem více než miliardu franků. A proto by bylo vhodné, kdyby nám stát vzal další miliardu, aby mohl pomoci těm ubohým výrobcům železa, chudým akcionářům Anzijské společnosti[2] a nešťastným majitelům lesů.“

Člověku stačí pouze prozkoumat tuto záležitost blíže, aby se přesvědčil, že tomuto se rovná sofismus, se kterým bojuji. Dělejte jak libo pánové; nemůžete někomu dát peníze aniž byste je zároveň nevzali od někoho jiného. Neustále trváte na vysávání daňových poplatníků až do sucha. Dobrá, ale alespoň s ním nezacházejte jako s hlupákem. Neříkejte mu: „Beru ti peníze abych ti splatil to, co jsem ti vzal předtím.“

Trvalo by velmi dlouho kritizovat vše, co je na tomto sofismu nepravdivé. Spokojím se s poukazem na tři body.

Argumentujete, že jelikož je Francie přetížena daněmi, je nutné chránit to nebo ono průmyslové odvětví. Tyto daně ale budeme muset platit v každém případě, ať už protekcionismus bude nebo ne. Když potom mluvčí určitého průmyslového odvětví argumentuje: „My platíme daně které zvyšují náklady na naši výrobu a požadujeme proto, aby protekcionistický tarif zvýšil odpovídajícím způsobem prodejní cenu našeho zboží,“ co je tento argument jiného než požadavek, aby bylo daňové břemeno přeneseno na zbytek komunity? Účelem tohoto požadavku je pokrýt, skrze zvýšenou cenu, sumu zaplacenou na daních. A protože celkové příjmy ze všech daní se vždy musí dostat do pokladny, a protože skrze zvýšení cen je břemeno přesunuto na veřejnost, tak ta zaplatí nejenom svůj podíl na daních, ale i podíl tohoto průmyslového odvětví. Ale pak řeknete, že bude ochráněn každý. Zaprvé je to nemožné a zadruhé, kdyby to bylo možné, tak kdo by zaplatil daně? Já zaplatím za Vás a Vy zaplatíte za mě; ale daň bude muset být zaplacena tak jako tak.

Tudíž jste obětí iluze. Platíte daně, abyste měli armádu, námořnictvo, církev, veřejné školy, soudy, cesty, etc., a přesto chcete od daní osvobodit nejprve jedno průmyslové odvětví, potom druhé, potom třetí a ve všech případech tím způsobem, že přemístíte toto břemeno na veřejnost. Ale tím vytváříte pouze nekonečné komplikace a s žádným jiným výsledkem, než jsou tyto komplikace samy. Pokud mi můžete nějak dokázat, že zvýšení cen díky protekcionismu dopadne na cizince, mohl bych vidět určitou platnost ve Vašem argumentu. Pokud ale před zavedením protekcionismu francouzská veřejnost platila dně a po jeho zavedení bude platit i clo k těmto daním, tak opravdu nevidím, co může být protekcionismem získáno.

Zajdu ale ještě dál: Tvrdím, že čím vyšší jsou daně uvalené na naše domácí výrobky, tím rychleji musíme otevřít naše přístavy a naše hraniční přechody pro zboží z ciziny, které je zdaněné méně. A proč? Abychom na ně přenesli větší část našeho daňového zatížení. Není nesporným axiomem politické ekonomie, že daně v konečném výsledku zaplatí spotřebitel? Tudíž čím více se zahraniční obchod rozšíří, tím více nám zahraniční spotřebitel uhradí z daní uvalených na výrobky které mu prodáváme; zatímco my jim posíláme v tomto ohledu menší úhradu, jelikož podle naší hypotézy jsou jejich výrobky zdaněny méně než naše.

Nakonec, s ohledem na ony tíživé daně, které používáte jako ospravedlnění pro protekcionistický systém, nepoložili jste si někdy otázku, jestli to není sám systém, který je produkuje? K čemu by byly veliké armády a mocná námořnictva, kdybychom měli volný obchod… Ale to je již záležitost politiků.

 A nezaměňujme při příliš hlubokém zkoumání jejich záležitosti s našimi.[3]

—

[1] Blaise Pascal (1623-1662) velký francouzský asketa, náboženský filozof, geometr a spisovatel; jeho nejznámější dílo je Pensées, sbírka fragmentů jeho nedokončené práce na obranu Křesťanství.

[2] Anzijská společnost byla významným průmyslovým podnikem, jehož aktivity byly založeny na těžbě uhlí v severovýchodní Francii; v době kdy psal Bastiat svá Sofismata existovala již skoro 100 let.

[3] Citát z la Fontaineovi bajky La Belette éntrée dans un grenier.

Přeložil Vladimír Krupa