Post hoc, ergo propter hoc

Toto je ten nejobvyklejší a nejklamnější ze všech omylů.

Bída dopadne na Angličany.

Přijde po dvou odlišných událostech:

1. Reformě tarifů.
2. Dvěma špatnými sklizněmi po sobě.

Ke které z těchto dvou okolností by ta první měla být přiřazena jakožto následek k příčině?

Protekcionisté si samozřejmě nemohou odpustit pokřik: „To proklatý volný obchod působí veškeré potíže. Slibovali nám jeho nekonečné požehnání, přijali jsme ho a nyní továrny zavírají a lidé trpí: Post hoc, ergo propter hoc.“

Volný obchod distribuuje tím nejspravedlivějším způsobem ovoce, kterým Prozřetelnost odměňuje práci člověka. Pokud je něco z tohoto ovoce zničeno přírodní pohromou, volný obchod stejně zajistí spravedlivou distribuci toho, co zbývá. Lidé budou bezpochyby hůře zásobeni; měla by však obvinění dopadnout na volný obchod nebo na přírodní katastrofu?

Volný obchod funguje v tomto smyslu stejně jako pojištění. Když nastane pohroma, pojišťovna uvolní mezi velké množství lidí prostředky shromážděné za spoustu let, což, kdyby neexistovala, by musel udělat pro sebe každý jednotlivec. Je tedy nyní správné říci, že od zavedení pojištění už není oheň katastrofou?

V letech 1842, 1843 a 1844 začala Anglie snižovat své tarify. V tutéž dobu byly sklizně nadmíru hojné; a je tedy rozumné předpokládat, že tyto dvě okolnosti přispěly k nevídané prosperitě Anglie v tomto období.

V roce 1845 byla sklizeň bídná a v roce 1846 ještě bídnější. Ceny jídla se zvýšily, lidé museli utratit více ze svých zdrojů jenom za to, aby se najedli a museli se tedy odpovídajícím způsobem uskrovnit ve spotřebě jiných komodit. Snížila se poptávka po oblečení, továrny byly méně vytížené a mzdy vykazovaly tendenci k poklesu.

Naštěstí byly v témže roce opět sníženy celní bariéry a velké množství jídla se díky tomu mohlo dostat na anglický trh. Jinak je téměř jisté, že by v zemi vypukla děsivá revoluce.

A přesto je volný obchod obviňován z katastrofy, které pomohl předejít a částečně jí zmírnit!

Ubožák malomocný žil v osamění. Nikdo se nechtěl dotknout čehokoliv, čeho se dotkl on. Odkázán na to, aby si vše poskytoval sám, vedl bídnou existenci. Jednoho dne ho vyléčil slavný lékař. Nyní má náš samotář možnost využít všech výhod volného obchodu. Jaká nádherná budoucnost se před ním otvírá! Baví sám sebe představami o tom, k jakému znamenitému využití bude moci, díky vztahům s ostatními lidmi, nasměrovat své fyzické síly. Ale nešťastnou náhodou si při práci zlomí obě ruce. Hleďte! Nyní je jeho úděl ještě hroznější. Při pohledu na jeho neštěstí novináři v jeho zemi řeknou: „Pohleďte, na co ho volný obchod snížil! Opravdu vzbuzoval menší lítost, když žil v osamění.“

„Ale jděte,“ odpověděl lékař, „neberete v úvahu ty zlomené ruce? Nemají snad nic společného s jeho nešťastnou situací? Jeho neštěstí vzešlo z toho, že již nemůže používat ruce a nikoliv z toho, že byl vyléčen z lepry. Byl by ještě politováníhodnějším, kdyby mohl používat jenom jednu ruku a trpěl malomocenstvím při obchodním jednání.“

Post hoc, ergo propter hoc; nevkládejte víru do tohoto sofismu.

—

Překlad: Vladimír Krupa