Vysoké a nízké ceny

Cítím, že je mou povinností představit čtenáři určitý — avšak běda, teoretický — komentář iluze, které daly vzniknout výrazy vysoké ceny a nízké ceny. Na první pohled se může zdát, že lidé budou považovat tento komentář za poněkud těžko pochopitelný; ale otázkou není, jestli je těžko pochopitelný, ale jestli je pravdivý. Věřím tomu, že je nejen naprosto pravdivý, ale je i obzvláště vhodný pro vzbuzení pochybností v myslích těch — není jich rozhodně malý počet — kteří mají upřímnou víru v efektivitu protekcionismu.

Ať už jsme obhájci volného obchodu nebo prosazujeme restriktivní opatření, všichni musíme používat výrazy vysoké ceny a nízké ceny. Ti první prohlašují, že jsou pro nízké ceny, protože nízké ceny jsou výhodnější z pohledu spotřebitele, ti druzí chválí vysoké ceny, jelikož mají na mysli zájem výrobce. Další zaujímají pozici ve středu a říkají: „Výrobce i spotřebitel jsou ta samá osoba.“; tudíž se nedokáží jasně rozhodnout jestli by cílem zákona měly být ceny vysoké nebo nízké.

Tváří v tvář tomuto konfliktu zbývá zákonu, jak se zdá, pouze jedna jediná možnost, a tou je umožnit, aby ceny vznikaly přirozeně. To se ale jistě setká s námitkami zarputilých nepřátel laissez faire. Rezolutně budou trvat na tom, že zákon musí intervenovat, a to i tehdy, když nebudou vědět, jakým směrem by se měl vydat. Přesto by bylo správné, aby právě ti, kteří chtějí použít zákon k vytvoření uměle vysokých nebo uměle nízkých cen vysvětlili pozadí svých preferencí. Důkazní břemeno by mělo spočívat výlučně na nich. Z čehož plyne, že volný obchod by měl vždy být považován za dobrý, dokud se neprokáže opak, jelikož volný obchod spočívá v tom, že výše cen je určena přirozeně.

Role ale byly převráceny. Obhájci vysokých cen v minulosti úspěšně svůj systém prosadili; a tak je teď úkolem obhájců přirozených cen, aby dokázali nadřazenost svého systému. Na obou stranách se argument obrací ke smyslu dvou vyjádření a tudíž je důležité vyjasnit si, co tato vyjádření ve skutečnosti znamenají.

Nejprve ale musíme svou pozornost obrátit k událostem, které mohou mást zastánce obou táborů.

Aby dosáhli zvýšení cen, protekcionisté prosadili dovozní tarif; k jejich překvapení a zklamání však cena poklesla.

Aby dosáhli snížení cen, freetradeři prosadili částečné zavedení svého programu; k jejich údivu však cena vzrostla.

Například ve Francii bylo zavedeno dvaadvaceti procentní clo na dovoz vlny; a přesto se domácí vlna nyní prodává za nižší cenu než před zavedením tohoto zákona.

V Anglii bylo clo na dovoz vlny nejprve sníženo a poté zcela zrušeno; a přesto je nyní cena vlny v Anglii vyšší než byla kdy dříve.

A nejsou to jen tyto izolované případy, jelikož na ceně vlny není nic unikátního, co by z ní dělalo výjimku ze všeobecného zákona řídícího všechny ceny. Tentýž výsledek se dostaví kdykoliv jsou okolnosti analogické. V rozporu s očekáváním, protekcionistický tarif celkem často následovalo snížení a konkurenci zvýšení ceny dotyčné komodity.

Takže se celá debata dostala do zmatku s protekcionisty tvrdícími svým oponentům: „To náš systém přinesl snížení cen, po kterém tak toužíte,“ na což ti druzí odpovídají: „To volný obchod přinesl vysoké ceny, které shledáváte tak výhodnými.“[1]

Nebylo by zábavné, kdyby se takto nízké ceny staly heslem v rue Hauteville a vysoké ceny v rue Choiseul?[2]

Evidentně v těchto věcech existuje nedorozumění, iluze, která musí být rozptýlena, o což se nyní pokusím.

Představte si dva izolované národy, každý o milionu obyvatel. Předpokládejte, že ceteris paribus jeden z nich má dvojnásobek všeho — pšenice, masa, železa, nábytku, paliva, knih, obleků, etc. — co ten druhý. Evidentně je tedy dvojnásob bohatý.

Přesto není žádný důvod předpokládat, že se peněžní ceny budou v těchto dvou zemích lišit. Mohou být dokonce vyšší v bohatší zemi. Může být, že ve Spojených státech bude všechno nominálně dražší než v Polsku a přesto budou Američané ve všech ohledech lépe zaopatřeni; tudíž vidíme, že to, co je známkou bohatství nejsou peněžní ceny zboží, ale jeho hojnost. Když si tedy přejeme srovnat protekcionismus s volným obchodem, neměli bychom se ptát, kde budou ceny vyšší a kde nižší, ale kde bude hojnost a kde nedostatek.

Měli bychom si povšimnout, že když jsou výrobky směňovány, tak relativní nedostatek všeho nebo relativní hojnost všeho může zanechat peněžní ceny beze změny, ale nikoliv relativní podmínky obyvatel těchto dvou zemí.

Prozkoumejme to trochu hlouběji.

Když zvýšení nebo snížení tarifu má opačný efekt než se očekává — snížení cen následuje po zvýšení tarifu a růst cen občas doprovází odstranění cla — je povinností politické ekonomie hledat vysvětlení tohoto fenoménu, který je v rozporu s vžitými představami; jelikož podstatou vědy — pokud je hodná tohoto jména — je věrné popsání a správné vysvětlení pozorovaných událostí.

Jedna z okolností, kterou nikdy nesmíme pustit ze zřetele při našem výzkumu je to, že ceny jsou výsledkem dvou příčin a ne pouze jediné.[3]

Jedním z nejznámějších principů politické ekonomie je ten, že ceny jsou determinovány vztahem mezi nabídkou a poptávkou.

Existují tedy dva faktory, které ovlivňují ceny: nabídka a poptávka. Tyto faktory jsou inherentně proměnlivé. Mohou působit ve stejném směru nebo v opačném směru a odlišném poměru v každém jednotlivém případě. Tudíž ceny jsou výsledkem nekonečného množství kombinací těchto dvou faktorů.

Růst ceny je tedy následkem buď zmenšené nabídky nebo zvýšené poptávky.

Pokles ceny pak je následkem buď zvýšení nabídky nebo zmenšení poptávky.

Tudíž mohou existovat dva druhy zvýšení cen a dva druhy snížení cen.

Zvýšení cen následkem zmenšení nabídky bývá špatné, jelikož nižší nabídka implikuje nedostatek a tudíž i strádání (taková je zkušenost v tomto roce co se týče pšenice); zvýšení cen dobrého druhu bývá následkem zvýšené poptávky, protože to předpokládá zvýšení všeobecné úrovně prosperity.

Stejně tak nízké ceny jsou žádoucí, pokud mají svůj původ v hojnosti a nežádoucí, pokud jsou způsobeny omezením poptávky pramenícím z chudoby spotřebitelů.

Nyní si prosím všimněte, že politika protekcionismu má tendenci vyprodukovat jak špatný druh vysokých cen tak špatný druh nízkých cen: špatný druh vysokých cen snížením nabídky zboží — což je samozřejmě její přiznávaný cíl; a špatný druh nízkých cen tím, že omezuje poptávku, jelikož podporuje investice kapitálu i práce nemoudrým směrem a zatěžuje spotřebitele daněmi a omezeními.

Tudíž nakolik budeme brát v úvahu ceny, tyto dvě tendence neutralizují jedna druhou; a proto tento systém, který omezuje poptávku stejně jako nabídku nedosáhne v dlouhém období ani těch vysokých cen, které jsou jeho cílem.

Co se ale týče podmínek v nichž lidé žijí, tyto dvě tendence se navzájem posilují, aby je učinily horší.

Účinek volného obchodu je zcela opačný. Nemusí všeobecně vést k nižším cenám; jelikož se zde také střetávají dvě tendence: žádoucí snížení cen způsobené zvýšením nabídky i.e. cestou hojnosti a také zvyšování cen skrze rostoucí poptávku, i.e. všeobecný blahobyt. Tyto dvě tendence se ve vztahu k peněžním cenám mohou neutralizovat; ale obě se podílejí na zvýšení blahobytu populace.

Krátce řečeno, nakolik je politika protekcionismu efektivní, lidé degradují ke stavu věcí v němž je snížena jak nabídka tak poptávka; v systému volného obchodu postupují k tomu stavu věcí, v němž se poptávka i nabídka zvyšují aniž by nezbytně musely mít vliv na peněžní ceny. Tyto ceny nejsou dobrým kritériem blahobytu. Mohou velmi snadno zůstat tytéž, ať už se společnost propadá do té nejhorší bídy nebo postupuje k vyšším úrovním prosperity.

Následující příklad může posloužit jako ilustrace výše řečeného.

Sedlák v jižní Francii si myslí, že má ve svých rukou všechny poklady Peru, jelikož je chráněn tarifem proti zahraniční konkurenci. Nezáleží na tom, že je chudý jako Job; stejně věří tomu, že dříve či později z něj protekcionistická politika udělá boháče. Za těchto okolností, pokud mu bude položena otázka, jak jí formuloval Odierův výbor: „Chcete být vystaven zahraniční konkurenci — ano nebo ne?“ jeho první reakcí bude odpovědět „Ne“ a Odierův výbor[4] hrdě poskytne této odpovědi širokou publicitu.

Nicméně člověk musí proniknout do této věci poněkud hlouběji. Bezpochyby zahraniční konkurence — a konkurence všeobecně — je pro výrobce vždy nepříjemná; a pokud se jí jedno průmyslové odvětví dokáže zbavit, stane se podnikání v tomto odvětví po určitou dobu velmi výnosné.

Protekcionismus ale neznamená jedno izolované privilegium; je to systém. Pokud chce zvýšit zisky sedlákům skrze redukci množství obilí a masa, snaží se tím samým způsobem zvýšit zisky i jiným výrobcům skrze redukci množství železa, látek, paliva, nářadí, etc. tedy skrze všeobecný nedostatek.

A pokud tedy nedostatek obilí má vliv na zvýšení jeho ceny díky snížení nabídky, nedostatek všech ostatních komodit za které je obilí směňováno vede ke snížení jeho ceny skrze snížení poptávky; takže vůbec není jisté, že v dlouhém období bude jeho cena o jediný centim vyšší než v systému volného obchodu. Jediné co je jisté je, že jelikož je v zemi veškerého zboží méně, každý člověk dosáhne ve všech ohledech menšího uspokojení svých potřeb.

Sedlák by se spíše měl zeptat sám sebe, jestli by mu nebylo lépe, kdyby se sice obilí a potraviny směly dovézt ze zahraničí, ale na druhou stranu by byl obklopen zámožnější populací schopnou dobře zaplatit za veškerou zemědělskou produkci.

Předpokládejme, že ve Francii existuje departmán, jehož obyvatelé jsou oblečeni v hadrech, přebývají v chatrčích a živí se kaštany. Jak můžete předpokládat, že se zde bude dařit zemědělství? Co zde můžete produkovat s rozumnou nadějí na slušný výdělek? Maso? To není součástí jejich stravy. Mléko? Spokojí se s pitím vody. Máslo? Pro ně by to byl luxus. Vlnu? Omezují její užívání nakolik je to možné. Máme předpokládat, že veškerého tohoto zboží se mohou masy vzdát aniž by to vyvolalo sestupný tlak na ceny vyrovnávající vzestupný tlak vyvolaný protekcionismem?

Co jsme teď řekli o sedlákovi platí stejně i pro továrníka. Textilní továrníci předpokládají, že zahraniční konkurence by mohla snížit ceny skrze zvýšení nabídky. Pravda; nezvýší se však opět tyto ceny následkem zvýšené poptávky? Je spotřeba oblečení fixní a neproměnlivá kvantita? Má každý tolik oblečení kolik potřebuje a kolik by chtěl? A pokud bude všeobecná úroveň prosperity zvýšená zrušením těchto restrikcí, nepoužijí lidé ušetřené peníze aby se lépe oblékli?

Problémem — věčným problémem — pak není, jestli protekcionismus podporuje to či ono průmyslové odvětví, ale jestli po zvážení všech věcí restrikce ze své podstaty přinese větší produktivitu než volný obchod.

Toto si ovšem nikdo tvrdit nedovolí. Jinak by lidé vždy neuznávali, že máme „v principu pravdu.“

V tomto případě, pokud je restrikce výhodná pro každé jednotlivé odvětví průmyslu jenom tehdy, když sníží ve větším rozsahu všeobecný blahobyt, musíme z toho vyvodit, že peněžní ceny samy o sobě vyjadřují vztah mezi jednotlivými průmyslovými odvětvími, mezi nabídkou a poptávkou, a že tedy lukrativní ceny, které jsou cílem protekcionimu, nebudou touto politikou dosaženy, ale ve skutečnosti jejich dosažení bude znemožněno.[5]

Addendum

K článku publikovaném pod názvem „Vysoké a nízké ceny“ nám přišla od čtenářů řada dopisů, z nichž dva zde přetiskujeme společně s naší odpovědí:

Vážená redakce:

Převrátili jste veškeré moje myšlenky. Býval jsem velkým obhájcem volného obchodu a vždy jsem shledal velmi přesvědčivé používat argument o nízkých cenách. Všude jsem vždy říkal: „V systému volného obchodu bude chléb, maso, vlna, len, železo a palivo levnější.“ To nepotěší ty, kteří tyto komodity prodávají, ale zlepší to pozici těch, kteří je kupují. Nyní vznášíte pochybnosti, jestli bude mít ve skutečnosti volný obchod za následek snížení cen. A pokud ne, tak k jakému je užitku? Co jím lidé získají, pokud zahraniční konkurence, která škodí jejich mzdám, jim nepřinese prospěch při jejich nákupech?

Vážený freetradere:

Dovolte nám říci, že jste článek, který vyprovokoval Váš dopis, nepřečetl příliš pozorně. My tvrdíme, že volný obchod funguje stejně jako cesty, kanály, železnice a vše ostatní, co usnadňuje dopravu odstraňováním překážek. První tendencí je zvýšení nabídky té komodity, pro kterou bylo clo zrušeno, a tedy tendence ke snížení její ceny. Pokud ale v téže době dojde ke zvýšení nabídky všeho ostatního, za co se tato komodita dá vyměnit, zvýší se po ní poptávka a její cena půjde nahoru. Ptáte se, co lidé získají volným obchodem. Předpokládejte, že máte váhy s několika miskami a na každé je určité množství věcí, které jste jmenoval. Pokud přidáte trochu pšenice na jednu misku, tak bude mít tendenci převážit; pokud ale přidáte trochu oblečení, železa a paliva na další misky, rovnováha bude obnovena. Co se týče jazýčku na vahách, nic se nezměnilo. Ale co se týče lidí, tak ti jsou lépe nakrmeni, lépe oblečeni a lépe ubytováni.

Vážená redakce:

Jsem textilním továrníkem a protekcionistou. Přiznávám, že Váš článek o vysokých a nízkých cenách způsobil, že jsem zvážil svoji pozici. Má jistě určitou platnost, ale vyžadoval by ještě rozhodující důkaz, který by mě přiměl změnit můj názor.

Vážený protekcionisto:

My tvrdíme, že cílem Vašich restriktivních opatření je něco špatného, jmenovitě umělé zvýšení cen. Ovšem ne vždy se splní naděje těch, kteří tato opatření podporují. Je jisté, že spotřebitelům působí veškeré zlo plynoucí z vysokých cen. Ale již není jisté, jestli nevyhnutelně přinesou výrobcům ty zisky, které očekávají. Proč? Protože když snižují nabídku, tak také snižují poptávku.

Toto dokazuje, že v ekonomickém uspořádání tohoto světa působí morální síla, ozdravující moc, díky které budou nespravedlivé ambice nakonec zklamány.

Všimněte si pane, že jedním z faktorů zvyšujícím prosperitu každého průmyslového odvětví je všeobecný blahobyt komunity. Cena domu nezávisí pouze na původních nákladech, ale také na počtu a ekonomickém statutu jeho obyvatel. Mají dva přesně stejné domy nezbytně tutéž cenu? Jistě že nikoliv, pokud jeden stojí v Paříži a druhý v Bretani. Člověk by nikdy neměl mluvit o ceně, aniž by vzal v úvahu všechny relevantní okolnosti a člověk by si měl uvědomit, že žádné snažení není marnější než snaha založit prosperitu části na zruinování celku. A přesto je to právě tohle, o co se politika protekcionismu snaží.

Konkurence vždy byla a vždy bude obtížná pro ty, kteří se s ní potýkají. To proto se lidé vždy a všude snažili nějak se jí zbavit. My (a možná také Vy) často navštěvujeme municipální rady, na nichž místní obchodníci válčí proti obchodníkům přespolním. Jejich kulkami jsou výjimky z místních podmínek pro ustájení zvířat, licence pro postavení stánků pro prodej zboží, mostní mýta, etc., etc.

Nyní zvažte, jak by dopadla Paříž, kdyby místní obchodníci v této válce zvítězili.

Předpokládejte, že první švec, který se zde usadil, úspěšně zabránil příchodu jiných ševců; že první krejčí, první zedník, první tiskař, první hodinář, první holič, první doktor a první pekař všichni úspěšně získali monopol na vykonávání své profese. Paříž by dodnes zůstala vesnicí s 1 200 až 1 500 obyvateli. Místo toho zůstal její trh relativně otevřený, a přesně díky tomu se mohla rozrůstat až do podoby dnešní metropole. Pro nepřátele konkurence to znamenalo pouze dlouhou sérii potíží; ale učinilo to z Paříže město o milionu obyvatel. Bezpochyby to zvýšilo všeobecnou úroveň prosperity, ale znamenalo to bídu pro jednotlivé ševce a krejčí? To je zásadní otázka, na kterou byste se měl ptát. Jak postupně přicházeli konkurenti, tak byste řekl, „Cena obuvi půjde dolů.“ Ale šla dolů? Nikoliv; jelikož se zvyšující senabídkou se zároveň zvýšila i poptávka.

Totéž bude platit pro oblečení, pokud bude dováženo beze cla. Budete mít více konkurentů, to je pravda; ale budete mít rovněž více bohatších zákazníků. Nikdy Vás to nenapadlo, když jste sledoval, jak se v zimě musí devět desetin Vašich krajanů obejít bez pořádného oblečení, v jehož výrobě jste tak dobrý?

Pokud chcete zbohatnout, nechte zbohatnout své zákazníky. Toto je lekce, jejíž pochopení Vám zabere velmi dlouhou dobu.

Pokud lidé tuto lekci pochopí, budou pak hledat svůj individuální blahobyt ve všeobecném blahobytu. Žárlivost mezi lidmi, městy, provinciemi a národy pak již nebude trápit tento svět.

—

[1] Naposledy pan Duchatel*, který dříve obhajoval volný obchod s vidinou nízkých cen, prohlásil ve sněmovně: „Nebylo by pro mě obtížné dokázat, že protekcionismus vede k nízkým cenám.“

* (Charles Jacques Marie Tanneguy, Comte de Duchatel (1803-1867), autor Considération d’économie politique sur la bienfaisance (1836). Spolupracoval s Pierrem Lerouxem a dalšími v redakci Le Globe, politickém a literárním měsíčníku. Sloužil jako kabinetní ministr v Červnové monarchii a byl jedním z podporovatelů tarifních reforem roku 1834.)

[2] Bastiat v této době bydlel v rue Choiseul zatímco Odiérův výbor sídlil v rue Hauteville.

[3] Autor v proslovu proneseném 29. srpna 1846 v Montesquieho sále poskytl jasný příklad znázorňující tento princip.

[4] Výbor na obranu domácího průmyslu byl v té době veden Antoinem Odierem (1766-1853), předsedou Pařížské obchodní komory, poslancem a později Peerem.

[5] V Le Libre échange z 1. srpna 1847 autor nadále rozšířil toto téma, což zde přetiskujeme.

Překlad: Vladimír Krupa