Václav Klaus: Frédéric Bastiat

1. Seminář Centra pro ekonomiku a politiku k dvoustému výročí narození Frédérica Bastiata jsme chtěli uspořádat již v červnu, ale nestihli jsem to. Není to sice úplně jisté, ale snad se narodil 19. června a my jsme právě tento den — bohužel — oslavovali jiné, daleko méně významné výročí.

2. Při přípravě tohoto vystoupení jsem si ověřil, že Bastiat u nás není tak známý jako jiní významní klasičtí liberálové, ale není sebemenších pochyb o tom, že je to ztráta hlavně pro nás. Detailně o něm dnes pohovoří prof. Holman, já si dovolím uvést pouze pár úvodních poznámek. Co víme nebo co je možné vědět o Bastiatovi? Podíval jsem se do Malé československé encyklopedie z roku 1984 a dočetl jsem se tam, že to byl zastánce hospodářského liberalismu a apologet harmonie třídních zájmů v kapitalismu, ale k mému překvapení v nové velké encyklopedii Diderot heslo Bastiat neexistuje vůbec.

3. CEP začal a bude i v budoucnu připomínat velikány ekonomie, společenských věd, liberalismu. Před 2 lety jsme připomněli sté výročí narození F. von Hayeka, loni 50 let od smrti Schumpetera a dnes je na řadě Bastiat. Ten je v čase předběhl a proto víme i to, co o něm řekli tito jeho dva slavní následovníci.

Schumpeter, jeden z největších znalců dějin ekonomických doktrín, řekl, že Bastiat nebyl ekonomickým teoretikem (což je nepochybně pravda, protože s ním nejsou spojeny žádné ekonomické učebnicové věty, poučky, teorémy), ale považoval ho za „nejbrilantnějšího ekonomického žurnalistu všech dob“ (ve své knize History of Economic Analysis).

Podobně se na něj díval Hayek, který ho označil za „geniálního publicistu“.

4. Z mého pohledu byl Bastiat jedním z nejvýznamnějších obhájců ekonomické svobody a jedním z nejpřesvědčivějších odpůrců státního intervencionalismu a to nejen v době jeho života, tedy v první polovině devatenáctého století, ale vůbec. Jeho texty i dnes vypadají nesmírně moderně a stojí za čtení, ač byly psány ve čtyřicátých letech devatenáctého století a měly své dobové cíle a ambice. Bastiat zemřel na Štědrý večer roku 1850 na tuberkulózu, když mu bylo pouhých 49 let. Publikujícím autorem byl v podstatě jen posledních 5 let svého života a v revolučním roce 1848 vstoupil do politiky a stal se členem francouzského Národního shromáždění, kde srdnatě bojoval nejen se socialisty a komunisty, ale i s monarchisty, protekcionisty a intervencionisty všeho druhu.

Musím připomenout jednu věc z oboru politiky. O vstup do parlamentu usiloval již v roce 1846, ale neuspěl. Napsal tehdy všem svým voličům osobní dopis, což se dalo zvládnout, protože v jeho volebním okrsku bylo jen 369 voličů. Obyvatel tam bylo daleko více, ale volit směli jen ti, kteří platili jistou částku daní. Ve svém dopise napsal, že ví, že je těžké zavděčit se voličům, z čehož plyne, že „nejlepší politikou pro kandidáta je skrývat svůj názor, že by nejbezpečnější bylo nemít názor vůbec žádný a že by měl kandidát vyslovovat jen obecné pravdy“. Bastiat to samozřejmě myslel ironicky, ale mnozí politikové se přesně tak chovají. V závěru tohoto svého dopisu zdůraznil, že „lidé nemusí sdílet mé názory, ale nemohou říci, že by se mé názory měnily. Ony jsou totiž nezměnitelné. Můj názor je natolik koherentní, že žádné dílčí změny nepřipouští. Buď prohraje nebo bude triumfovat jako celek“. To je před volbami úctyhodné stanovisko.

5. Bastiat ovlivnil obrovské množství svých současníků a následovníků. Robert Holman jistě promluví o různých hlubších souvislostech, já zmíním jen dvě úsměvné historky. Na počátku 60-tých let někdo poradil mocné General Electric, že by bylo dobré udělat televizní dokument s myšlenkami Bastiata a hercem, který tento dokument namluvil, nebyl nikdo jiný než Ronald Reagan. Byl to tak úspěšný pořad, že s ním začal jezdit po Kalifornii „naživo“. Mluvil přitom tak přesvědčivě — o svobodě a roli státu — že mu bylo doporučeno, aby začal pronášet své vlastní projevy. A on opravdu začal.

Reagana bych nechtěl srovnávat s Berlusconim. Ale letos v létě, když členové Berlusconiho vlády a jeho poslanci odcházeli na letní prázdniny, osobně jim každému věnoval Bastiatovu knihu „Zákon“ s tím, že si po prázdninách vyzkouší, jestli ji pozorně přečetli. I to může být pro leckoho z nás inspirací.

6. V roce 1969 jsem se jako student setkal v americké Ithace s povinnou literaturou kursu mikroekonomie a díky tomu i s Bastiatovým pamfletem „Petice výrobců svíček“, který nikoho nemůže nechat chladným. Myšlenka této fingované petice, že jsou výrobci svíček znevýhodňováni nekalou konkurencí cizího rivala, který má daleko lepší výrobní podmínky a díky tomu zaplavuje domácí trh svými produkty s nesmírně nízkou cenou, je nepochybně geniální. Že je tímto výrobcem světla slunce asi tušíte. Výrobci svíček podle Bastiata proto žádají stát, aby přikázal zavřít přes den všechny okenice. Tedy stát má ochranou domácích výrobců zvýšit domácí výrobu. Pánové Grégr a Fencl to určitě nečetli dodnes. Tento text je však třeba číst i dnes, ne jen o něm mluvit, protože Bastiatova argumentace je vskutku mimořádná.

Takovýchto jeho textů je však více. Neméně unikátní je např. jeho pamflet s názvem „Negativní železnice“. V Bastiatově době se připravovala stavba železnice spojující Francii a Španělsko, Paříž a Madrid. Byznysmeni a měšťané z Bordeaux tehdy skutečně navrhovali přerušit v jejich městě koleje, což by umožnilo rozkvět průmyslu a obchodu v tomto městě a Bastiat neomylně přesně zaútočil. Co je dobré pro občany Bordeaux, musí být dobré i pro občany všech ostatních měst a vesnic na trase Paříž – Madrid a proto doporučil postavit železnici „skládající se ze samých přerušení kolejí, tedy negativní železnici“. Známý americký ekonom Henry Hazlitt (Economics in One Lesson), říká, že je Bastiat mistrem techniky „reductio ad absurdum“.

Není možné nezmínit jeho text „Co je a co není vidět“, který velmi čistě a velmi přesně odlišuje efekty bezprostřední a efekty následné. Měli by si to přečíst všichni naši socialisté, vedení panem Špidlou, aby např. začali domýšlet bezprostředně neviděné důsledky svého sociálního zákonodárství. Problém je i v tom, že obvykle nejsou vidět abstraktní pravidla, že nejsou vidět instituce a že hlavně není vidět svoboda a její důsledky. V tomto smyslu je Bastiat velmi hayekovský, zdůrazňuje ekonomickou svobodu a vlastnická práva a věří, že se právě tím dospívá k harmonii (jedna jeho kniha se jmenuje Economic Harmonies) za předpokladu, že se politikové nebudou plést do cesty svobodným jednotlivcům.

Citovat jeho vtipné nápady je možné dlouho. Dlouhá léta bojoval proti merkantilismu a protekcionismu a proti nezbytné vyrovnanosti bilance zahraničního obchodu. Je-li natolik lepší vývoz než dovoz, bylo by nejlepší, kdyby se lodě s exportním zbožím potopily a proto nemohly přivést zpátky žádný import. Socialistům vytýkal, že se chtějí o lidi starat, jako se zahradník stará o své květinky. A vysvětloval jim, že „lidská zahrádka“ není takto vylepšovatelná. Reagoval i na umělé pokusy vytvářet nová pracovní místa a zvýšit tak zaměstnanost myšlenkou požádat krále, aby lidem zakázal používání pravé ruky (nebo dokonce, aby jim jedna ruka byla useknuta). To by umožnilo zaměstnat dvojnásobek lidí.

7. Velmi slavný je jeho esej o státu a často bývá jako motto uváděn jeho následující výrok: „Stát je velká fiktivní entita, pomocí níž se každý snaží žít na úkor všech ostatních“. Bastiat také říkal, že stát nic neprodukuje, že nic nevytváří, že vytváří pouze byrokracii, vůči čemuž neviděl žádnou vhodnou brzdu. Říkal: „očekávat, že stát sám v sobě najde sílu ubránit se své přirozené expanzi, je totéž, jako očekávat, že padající kámen sám v sobě najde energii k tomu, aby se v pádu zastavil“.

I v jeho době stála Francie před problémem vyrovnanosti státního rozpočtu. O tehdejší vládě říkal, že „vládne, i když vidí, že se rozpočet rok od roku zvyšuje, že je v současnosti v hlubokém deficitu, že je předurčena i jeho budoucnost a že při první mimořádné situaci objevíme, že jsme bez jakýchkoli zdrojů“. I to nám něco připomíná.

8. Bastiat chtěl svobodu, chtěl otevřenost vůči světu, chtěl eliminaci bariér a protekcionismu. V dnešní terminologii bychom mohli říci, že by určitě byl pro globalizaci, což antiglobalizátoři dobře vědí. Narodil se v Normandii, v městě Bayonne, ale jeho socha je v sousedním městečku Mugron, kde prožil většinu svého života. Když tam letos v červnu pořádali oslavy jeho narození, antiglobalističtí demonstranti mu nasadili na hlavu popelnici. A právě to demonstruje sílu idejí – Bastiatiovy myšlenky provokují i ty, kteří se bojí svobody i po dvou stech letech.

Václav Klaus, 3.9.2001
Poznámky k vystoupení na semináři CEPu, dne 4. září 2001.