Ilona Bažantová: Bastiatův vliv na české ekonomické myšlení

1. České ekonomické myšlení poloviny 19. století

České ekonomické myšlení poloviny 19. století nebylo na osobnosti nikterak bohaté. Přesto i u nás lze najít zajímavé ekonomické názory a díla. Nemůžeme se srovnávat s Anglií či Francií, přesto by nebylo správné na české ekonomické myšlení shlížet s despektem, jenž mnohdy pramení spíše z naší neznalosti. Je pravda, že žádný český národohospodář nebyl čistý teoretik, základním rysem jejich názorů se jeví větší či menší eklektičnost a pozitivní pragmatičnost. Podle mého názoru to rozhodně v dobovém kontextu nesnižuje význam, který čeští národohospodáři pro rozvoj české společnosti a jejího podnikatelského uvědomění měli. Většinou působili v praktické politické či ekonomické sféře, což samozřejmě také zpětně jejich názory ovlivňovalo a utvářelo. Nečinili si nárok na originální výzkumné výsledky a v mnohém se inspirovali zahraničními autory, které znali a sledovali.

Stejně jako lze v klasickém ekonomickém myšlení první poloviny 19. století charakterizovat dvě tendence, „pesimistickou“ s hlavními představiteli D. Ricardem a T. Malthusem a „optimistickou“ tendenci harmonického vývoje společnosti spojenou s především s F. Bastiatem, J. B. Sayem, Ch. Dunoyerem a částečně s Ch. H. Careyem, lze obdobu najít v českém ekonomickém myšlení. Nejvýraznější optimistický pohled na ekonomický vývoj společnosti měl u nás F. L. Rieger, E. Jonák a M. Wellner. Všichni byli taktéž Bastiatovými myšlenkami ovlivněni.

Země Koruny České jako součást rakouského soustátí byly pod přímým jazykovým celoněmeckým vlivem a běžná znalost francouzštiny a francouzských reálií nevytvářela umělé bariéry. Nejen proto bylo dílo nejvýznamnějšího „optimisty“, francouzského ekonoma a publicisty Frédérica Claude Bastiata (1801 –1850) českým národohospodářům na počátku druhé poloviny 19. století známé a některé z nich přímo pozitivně ovlivnilo nebo s ním polemizovali a ujasňovali si tak své názory jako např. F. L. Chleborad.

Frédéric Bastiat používal lehký a přitažlivý jazyk s mnoha metaforami a srovnáními, kterými složité ekonomické vztahy zjednodušoval[1] na „zřejmé pravdy“. To bylo dalším důvodem jeho oblíbenosti v českém prostředí. Česká národní reprezentace nepožadovala složité teoretické ekonomické teorie. V rozvoji průmyslu, volné soutěži a svobodnému přístupu k podnikání oprávněně spatřovala jeden z předpokladů dosažení politické emancipace a zvýšení svého vlivu v habsburské monarchii.

2. Přímý vliv

Může nás těšit, že nesmazatelnou stopu Bastiatova učení lze nalézt i v českém ekonomickém myšlení druhé poloviny 19. století, ačkoli tento fakt žádné učebnice nebo odborné studie nezdůrazňují.

Význačný staročeský politik, právník a poslanec František Ladislav Rieger (1818 – 1903) se po studiích začal nejprve soustavněji věnovat národohospodářské teorii. Od roku 1844 působil spolu s dalšími představiteli českého národně liberálního hnutí v „Jednotě ku povzbuzení průmyslu“, kde se mj. zabýval, např. i ve spolupráci s Karlem Havlíčkem Borovským, tvorbou české ekonomické terminologie.

Vzhledem ke své aktivní účasti na Kroměřížském sněmu a revolučních událostech roku 1848 byl nucen se uchýlit do Francie, kde se v letech 1849 –1850 věnoval studiu ekonomického díla A. Smitha, J. B. Saye a ostatních francouzských ekonomů. Při svém pobytu ve Francii se seznámil i s Bastiatovým dílem, které mu poskytovalo argumenty podporující jeho liberální industriální teorii. Procestoval i Anglii, kde, mimo jiné, navštívil místa, která popisoval F. Engels ve své práci „Postavení dělnické třídy v Anglii“, a tyto poznatky využil Rieger ke kritice tohoto díla.

Ve Francii byl přijat i na nejvyšší úrovni a byl představen politicky nejdůležitějším lidem: ekonomu M. Chevalierovi, budoucímu ministerskému předsedovi A. Thiersovi a francouzskému prezidentovi Ludvíku Napoleonu Bonapartovi (budoucímu císaři Napoleonovi III.). Zda se osobně setkal s F. Bastiatem, jenž v téže době byl poslancem v Paříži, není doloženo.

Protože se Rieger chtěl po návratu z exilu ucházet o habilitaci[2] z národního hospodářství na pražské univerzitě, pro potřeby výuky přeložil teoreticky jednodušší knihu Josepha Droze (1773 – 1850) z roku 1829 „Économie politique ou Principes de la Science des Richesses“ (pod českým názvem „Politické hospodářství čili zásady vědy o statcích“ vyšla r.1853) a jako habilitační spis napsal „O statcích hmotných a nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství“ (1850), kde fakticky přejímá ekonomickou myšlenkovou koncepci J. B. Saye, když např. tvrdí: „Země, kapitál a práce jsou hlavními prameny výroby“.[3] Rieger ve svých názorech na produktivní a neproduktivní práci oponuje A. Smithovi. Argumenty, že i duševní práce např. lékaře, kněze apod. je produktivní, přejímá od Saye a Bastiata.

Ve druhém díle napsaném ve Francii a částečně v Anglii v roce 1850, ale vydaném až r. 1860 „Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího“ Rieger odmítá názory, ve kterých je kritizován průmysl. Rozvoj průmyslu byl tehdy prvořadým hospodářským cílem v programu české politické reprezentace a inteligence a je logické, že Rieger byl i tímto hlediskem ovlivněn při hodnocení zahraničních ekonomických názorů.

F. L. Rieger optimisticky tvrdil a na rozvoji především Anglie a částečně Francie první poloviny 19. století dokazoval, že základní podmínkou hospodářského rozvoje je svobodná soutěž („svoboda v soutěži … je jedinou garantií pokroku člověčenstva, jakož i postupu výroba a láce, ano že by průmysl bez ní zakrněl a se zarazil, že by se stal nepohnutým…“)[4] a rozvoj továrního průmyslu zvyšuje národní bohatství a blahobyt národa. Blahobyt národa však není konečným cílem – pouze na jeho základě je možno dosáhnout také svobody. Svobodný rozvoj průmyslu umožní svobodný rozvoj občanské společnosti, ve kterých nebude bariér, společenských přehrad a rodových výsad: „…pak svoboda tržby a průmyslu, kteráž jest nevyhnutelnou podmínkou mocného lidských statků rozmnožování, pojišťují nám přecházení statků z jedné rodiny do druhé, z jednoho stavu do druhého a dávají člověku naději, že žádné nakupení statků u jednotlivců, žádné jich příliš nestejné a nespravedlivé rozdělení, byť se i na čas státi mělo, dlouhého trvání míti nemůže“, zdůrazňuje Rieger.[5] Stejné myšlenky najdeme u Bastiata: „Řešení problémů lidských vztahů musí být nalezeno ve svobodě.“ Veškerá naděje pro lidstvo „spočívá ve svobodné, dobrovolné činnosti lidí v mezích zákona.“[6]

V polovině 19. století začal na pražské Vysoké technické škole[7] (česky) a na Právnické fakultě (německy) přednášet statistiku a národní hospodářstvíEberhard Antonín Jonák(1820 – 1879), který ovlivnil celou generaci studentů.

V roce 1871 vydal populárně psanou učebnici, určenou spíše pro laiky „Základové hospodářství„. V tomto díle je patrný silný vliv Bastiatových „Ekonomických harmonií“ a Jonák byl stejně jako jeho francouzský vzor hlasatelem ekonomické harmonie a pozitivního vlivu hospodářské soutěže. Konkurence mezi všemi zúčastněnými má blahodárné účinky na celé národní hospodářství, tvrdí Jonák: „Soutěž jest zákonem lidské společnosti, jemuž se musíme podrobiti. Ona jest jen následkem osobního zisku, jenž vcelku pobádá k blahodárné činnosti. Každý hledí s druhým závoditi, aby měl z toho užitek; na této tužbě zakládá se však prospěch celku. Soutěž ale též nedovoluje, aby zištnost jednotlivce na újmu jiným se vyvíjela.“[8]

Jonákovi jde o totéž jako ostatním českým národohospodářům – dosáhnout hospodářské síly a bohatství českého národa. Argumentuje obdobně jako před ním F. L. Rieger. Právě svobodná konkurence umožní zavedení výkonných strojů a rozvoj průmyslu a ten umožní blahobyt národa.

Podle Jonáka je svoboda možná pouze tam, kde existuje svobodná konkurence. Ta umožňuje srovnání všech křivd – kde je konkurence, tam může každý dosáhnout majetku a blahobytu. Úspory těžké práce a její zjednodušení prostřednictvím vynálezů a důmyslných strojů umožňuje také pouze konkurence. V Bastiatových „Ekonomických harmoniích“ (kap. XI.) lze nalézt tezi: „Celku prospívá pokrok jednotlivce, jednotlivci prospívá pokrok celku.“ Jonák taktéž tvrdí: „Soutěž jest zákonem lidské společnosti, jemuž se musíme podrobiti. Ona jest jen následkem osobního zisku, jenž vcelku pobádá k blahodárné činnosti. Každý hledí s druhým závoditi, aby měl z toho užitek, na této tržbě zakládá se však prospěch celku. Soutěž ale též nedovoluje, aby zištnost jednotlivce na újmu jiným se vyvíjela.“[9] Jak je vidět, Jonák uznává působení „neviditelné ruky trhu“.

Další Jonákův názor připomíná Bastiatův harmonický vztah práce a kapitálu[10] a vzájemného poskytování služeb, byť se na ně neodkazuje a vydává jej za svůj. Jonák tvrdil, že majitelé a dělníci jsou na sobě závislí a poskytují si vzájemně výhodné služby – majetek poskytuje dělníkům práci a obživu a dělník naopak umožňuje, aby majitel mohl svůj kapitál využívat: „Tak potřebuje jeden druhého a spojuje oba jeden užitek, jehož žádný z nich o sobě dosáhnouti nemůže.“[11] … „Obé tedy, kapitál i práce, jsou nutny. Prospěch jich vzájemný jest pevně sloučen, co škodí jednomu, škodí též druhému… Prospěchy továrníků a jejich dělníků jsou společné, což však často se od obou zneuznává,“[12] zdůrazňuje Jonák a „vypůjčuje“ si Bastiatovu výzvu z VII. kapitoly „Ekonomických harmonií“: „Kapitalisté a dělníci, přestaňte na sebe hleděti s nedůvěrou a závistí!“

Podle Jonáka každý, kdo rozmnožuje kapitál společnosti, je dobrodincem lidstva a vytváří jeho blahobyt. Proto je také nutné majetek chránit, jinak by zmizel významný motiv pro podnikání. „Bezpečnost majetku…urychluje pokroky lidstva, proto jest povinností společnosti chrániti majetek proti každému.“[13]

Již v roce 1869 se František Ladislav Chleborad (1839 – 1911) ve své obsáhlé, skoro pěti set stánkové knize „Soustava národního hospodářství politického“ jako první český národohospodář na více než sto stranách zabývá dějinám světového ekonomického myšlení od starověku až do své doby. Pro ilustraci, co se mohli čtenáři o Bastiatovi z Chleboradovy knihy dozvědět, si ocitujme příslušnou pasáž:

 „Frédéric Bastiat, od něhož pocházejí proslulé ‚Souhlasy hospodářské (Harmonies Économiques‘), kteréž zakládají se na ideách Carey‘ových. Proto ale nelze viniti Bastiata z plagiatu, jako o něm tvrdil Dühring. Neboť Bastiat se nevydával nikdy za původce všech ideí v díle svém obsažených, jak o tom svědčí předmluva k ‚Harmonies Économiques‘. Tyto začal spisovati r. 1848. První článek jeho ‚Ústrojí přirozené a umělecké‘ vyšel v Journal des Économistes 1843. Článek tento označuje nejlépe celý jeho směr. Praví:

 1. Máme zákony obecné od psaných neodvislé, kteréž musí se hledati, a zákony psanými jenom zviditelňovati. Zákony tyto jsou předmětem politického hospodářství.

 2. Ústrojí společenské, vedle zákonů těchto se vyvinuvší, jest to nejlepší a nejdůmyslnější, neboť ‚veškeré zájmy oprávněné shodujou se‘.

 3. Bláhovo bylo by tudíž (!) snažení vynalézti ústrojí lepšího.

 Úsudek tento učinil oproti utopickým snahám socialistů. Však pouhého odporu překročiv, octl se sám na stanovišti výstředném a háje oproti ideám socialismu přirozený vlastně přírodní a nahodilý vývoj hospodářství společenského, stal se přívržencem (ovšem nejdůmyslnějším) školy manchesterské.[14]

Za „manchesterskou školu“ označoval Chleborad široký proud autorů, uznávající zásadu „laissez-faire“; podle kontextu používal též označení „industrialisté“. K francouzským „industrialistům“, ke kterým řadil J. B. Saye i F. Bastiata, byl na rozdíl od anglických Chleborad shovívavější: „Industrialismus francouzský vyniká svou lidumilností. Kdežto anglický hledí pouze k nabývání bohatství; směřuje tento k skutečnému blahobytu; onen jest bezohledný, tento ke všem stejně prohlédá; onen jest abstraktní, tento sociální; onen učenecký, tento populární. Mimo tyto chvalné stránky mají industrialisti francouzští velikou zásluhu o rozšíření vědy hospodářství po celém světě, jelikož spisy jejich, vynikající zřetelností a půvabností, všude nalezly obliby.“[15] Chleborad tak potvrzuje úvodní tvrzení tohoto příspěvku, že lehký, skoro až novinářský styl Bastiatových prací naopak napomohl rozšíření a pochopení jeho děl. Určitým signálem je také fakt, že Chleborad ve svém dějepisném přehledu věnoval F. Bastiatovi rozsahem stejné místo jako J. B. Sayovi.

Chleborad se jako první český národohospodář obšírněji věnoval teorii hodnoty. Původní teorie hodnoty vypracovali podle něj Smith, Lindwurm, Carey, Bastiat a Dühring.

 Hodnota je podle Bastiata vztah dvou směňovaných služeb. Směna služeb vzniká přirozeně – nikdo nikoho k ničemu nenutí, každý vyrábí v souladu s přirozenými zájmy užitečné věci s cílem směnit je za jiné užitečné věci, a harmonicky – prokazované služby jsou vzájemné, každá hodnota obsahuje dobrodiní pro toho, kdo ji přijímá a zásluhu pro toho, kdo je postupuje. Od Careyho (i když jej necituje) převzal tezi, že základem hodnoty je spíše námaha uspořená tomu, jenž hodnoty přijímá, než námaha podstoupená tím, kdo hodnotu dává, a proto hodnotu Bastiat odvíjí od služby, která zahrnuje oba tyto činitele.

F. Bastiat převzal od J. B. Saye teorii služeb výrobních faktorů, kterou rozpracoval v nástroj poznání hospodářské harmonie. Avšak, na rozdíl od Saye, náhradě podléhají jen služby, které prokazuje člověk pomocí své práce. Pod prací chápe jakoukoli lidskou činnost včetně duševních pochodů, jako např. námahy a napětí. Úhradě (směně) podléhají ty služby, které poskytuje člověk, tj. v pojmu služba je zahrnuta užitečnost, vzácnost, nesnadnost získání, výrobní náklady, práce apod.

F. L. Chleborad Bastiatovu teorii, podle níž hodnota vzniká výměnou, nepokládal za správnou. Chleborad sám volil moderní přístup subjektivního pohledu na hodnotu v podobném duchu jako o několik let později a daleko propracovaněji rakouská škola. Hodnotu chápal jako dosažený užitek vzhledem k nákladům: „Užitek bez nákladu jest zadarmo; náklad bez užitku jest marný: teprve užitek, jehož bez nákladu nabýti nelze, jest hodnotou.“[16] Hodnota z hlediska užitku pro jednotlivce se může lišit a Chleborad dokonce mluvil o psychologickém postupu při oceňování hodnoty. Z hlediska celé společnosti si lidé ustanovili měřítko, což v hospodářství pokročilém je vždy platidlo neboli drahokov neboli peníze, upozorňoval Chleborad.

Přesto, že s Bastiatovou hodnotovou teorií Chleborad nesouhlasil a polemizoval s ní, jednu z jeho myšlenek přejímá: podle Chleborada ve všech případech měření hodnoty existuje mez, kterou hodnota nikdy nepřekročí a pod níž neklesne. Je to tzv. „náklad obnovný“, za který se dá věc v současnosti obnovit nebo nahradit: „Věc, která se dá obnoviti, nestojí nikdy ani více, ani méně než by stála okamžitá její obnova,“[17] tvrdí Chleborad a sám upozorňuje, že tuto myšlenku vyslovoval Carey, ačkoli podle jeho názoru jí zformuloval F. Bastiat.

Bastiat byl nucen zaujmout stanovisko k Ricardově teorii pozemkové renty a k zákonu klesajících výnosů, které odporovaly jeho hospodářské harmonii a bezkonfliktnímu vývoji lidstva k blahobytu. Řeší to svým tzv. zákonem bezplatné užitečnosti, kdy půda nebo příroda dává všem zdarma všechny své plody a renta prostě neexistuje. Cenou se neplatí přirozená užitečnost, ale pouze se hradí nutné výlohy s umožněním jejich užívání. Cena zemědělských produktů uhrazuje pouze „cenu práce“ a „cenu kapitálu“: „Uhlí je poskytováno zdarma všem lidem. Není to ani paradox, ani přehánění, je jim poskytováno zdarma jako voda proudu pod jedinou podmínkou, totiž jíti pro ně nebo zahraditi tuto námahu těm, jež tak činí za nás,“ vysvětloval Bastiat.[18]

Stejně jako Bastiat a Carey, odmítal i F. L. Chleborad Ricardovu teorii pozemkové renty. Chleborad vychází ze stejných předpokladů jako oni a jejich nauku akceptuje, ačkoli své vzory necituje a navíc sebevědomě tvrdí, že „dokázal jsem… že služba přírody jest zadarmo. Nechť koupíš věc jakoukoli a rozebereš všecky části její, nalezneš, že toliko náklad lidský jest zaplacen.“[19] Co se týká vyvrácení Malthusova populačního zákona, Chleborad konstatuje, že Bastiat zůstal stát v půli správné cesty a on jej doplní – „Mohl bych ovšem s Bastiatem odkázati čtenáře k důvěře, že ten, jenž tak krásně a souhlasně zařídil svět tento, postará se též o osudy potomstva našeho po sta tisíců letech: však pokusím se přece o rozvedení problému tam, kde Bastiat přestal.“[20] Chleborad zdůvodňuje, že nikdy nemůže převýšit počet obyvatel prostředky obživy (volnou půdu k obdělávání), protože se zvyšováním osvěty, vyšším stupněm duševních schopností a vzdělanosti bude klesat porodnost, a na druhou stranu, pokud se nebude lidstvo vzdělávat, pak se nebude se rozšiřovat svoboda, dokonalá výměna, blahobyt, a tudíž ani nebudou prostředky a předpoklady k růstu populace. Tím Chleborad podle svých slov rozřešil problém, od kterého odstoupil Bastiat a který nerozluštil ani Carey.

Další český právník a národohospodářský publicista Maxmilián Wellner (1838 – 1904) ve své knize „Hospodářství národní“ vydané r. 1874 za největšího soudobého ekonoma prohlašoval F. Bastiata, dále pak Ch. H. Careye. Vyzvedával i H. Thünena, naopak byl kritický k J. S. Millovi.

Obdiv k Bastiatovi je vidět již z definice ekonomie jako vědy. Podle Bastiata je ekonomie „ve své podstatě vědou, která determinuje, zda budou zájmy lidstva harmonické nebo protikladné“[21], zatímco Wellner tvrdí: „Věda hospodářství národního jest vlastně vědou, která zkoumá jedinou – ovšem velmi těžkou – otázku, totiž tu, máme-li při jednotlivých oborech přijmouti zásadu laissez faire, neb zásadu vměšování se vlády.“[22]

Svobodná soutěž a zásada „laissez-faire“ jsou podle Wellnera základem každého fungujícího národního hospodářství. Harmonie existuje, pouze v některých oblastech je nutné jí podpořit. Pomoc poskytují různé subjekty: např. církev může pomoci školství, stát by měl podporovat rozvoj železnic a lesního hospodářství. Dělníci mohou svépomocí zlepšit, tj. zharmonizovat svou situaci v námezdně pracovních vztazích a zde stát nemá vůbec zasahovat. Jak dalece se má ubírat působení státu, to jest „poopravovat směr hospodaření“, je podle Wellnera složitá otázka, protože se to nedá stanovit jednotným pravidlem. Cílem by však vždy mělo být harmonické fungování národního hospodářství: „Účelem státu jest, aby hmotným a nehmotným potřebám jednotlivců harmoničtěji vyhověno bylo, než kdyby každý hospodařil o své újmě.“[23]

Co se týká vztahu práce a kapitálu, odkazuje Wellner na Jonákovo dílo „Základové hospodářství“ a svou argumentaci o poklesu míry zisku jako důkazu relativního podílu zisku a zvyšování podílu práce na produktu Wellner opírá o Bastiatovu teorii i statistická zkoumání: „Historie mzdy učí nás, že při národech kráčejících osvětou ku předu mzdy stoupají. Úkaz to harmonie, povážíme-li, že úroky kapitálů jdou spíše dolů.“[24]

Wellner sice nepřebírá Bastiatovu hodnotovou teorii (velmi zjednodušeně se přidržuje Sayeovi koncepce), ale v teorii rozdělování je jeho vzorně opisujícím, i když trochu povrchním žákem. Plně přejímá Bastiatovy názory na pozemkovou rentu: „Bastiat definoval rentu gruntovní jednoduše za čistý výnos z kapitálu. S tím doslovně souhlasím,“ prohlašoval Wellner.[25]

Podobně souhlasil s Bastiatovou teorií bezplatné užitečnosti Josef Bartošek v díle „Národní hospodářství dle všeobecně uznaných zásad“ z roku 1867, či se k ní v téže době přikláněl Antonín Emanuel Komers (1814 – 1893), resp. v překladu a souhrnu Komersových děl Karel František Procházka (1839 – 1878).

3. Zprostředkovaný vliv

Bastiatovy názory se do českého prostředí dostávaly i zprostředkovaně, oklikou. Jednou z cest byla kritika Bastiatova ideového následovníka. V roce 1848 ve Francii polemizoval F. Bastiat s L. Blancem – v Německu se ostrou diskusí mezi H. Schulze-Delitzschem a F. Lassallem opakovala na počátku 60. let 19. století historie.

 Hermann Franz Schulze-Delitzsch (1808 – 1883) byl německý liberální politik, právník a národohospodář. Vystudoval práva v Lipsku a Halle a poté působil jako soudce v pruském městě Delitzschi, v revolučním roce 1848 se stal poslancem. Od roku 1852, kdy opouští státní službu, se věnoval publicistické a praktické národohospodářské a později i politické činnosti za německou liberální stranu. Vydal množství spisů, jež však mají spíše praktický národohospodářský a politický ráz, např. „Příručka pro německé řemeslníky a dělníky“ („Associationsbuch für deutsche Handwerker und Arbeiter“ 1853), „Záloženská a úvěrová společenstva jako Lidové banky“ („Vorschuss- und Creditvereine als Volksbanken“ 1855), „Sociální otázka. Dvě přednášky“(„Die sociale Frage. 2 Vorträge“ 1869), „Průmyslový velkokapitál a dělnické hnutí v Německu“ („Der industrielle Grossbesitz und die Arbeiterbewegung in Deutschland“ 1870).

Nejvýznamnější kniha, do češtiny překládaná jako „Kapitola z katechismu německého dělníka“ („Kapitel zu einem deutschen Arbeiterkatechismus“) z roku 1863 obsahuje šest Schulze-Delitzschových přednášek v berlínském dělnickém spolku a podle slov autora měla být učebnicí pro řemeslníky a dělníky s cílem odvrátit je od Lassallova programu státem zakládaných či podporovaných dělnických výrobních družstev, které měli změnit charakter kapitalistické společnosti na státně-dělnicko-socialistický.

Na Schulze-Delitzschovu aktivitu podrážděně reagoval Ferdinand Lassalle (1825 – 1864) ekonomickým dílem „Pan Bastiat Schulze-Delitzsch aneb kapitál a práce“ („Herr Bastiat – Schulze von Delitzsch, der ökonomische Julian order: Capital und Arbeit“ 1863).

Hermann Schulze-Delitzsch se opravdu inspiroval Bastiatovou tezí „potřeba – úsilí – uspokojení“ i harmonickým pohledem na vývoj kapitalismu. Schulze-Delitzsch ve všech svých pracích shodně s Bastiatem tvrdil, že potřeby jsou vlastní každému člověku a ten musí vynakládat úsilí k dosažení svých potřeb, musí správně, tj. správným způsobem využívat své síly k uspokojování svých potřeb, přičemž oba kladli důraz na slovo „své“. Solidarita se nesmí dotknout individuální odpovědnosti jednotlivce a musí být dobrovolná, neomezující svobodu.

Podle Bastiata je i sociální solidarita trestuhodná. Negace solidarity musí vytvořit druh zodpovědnosti, která je vedoucí silou pokroku a systémem k omezování zla a k rozlišování dobra. K zajištění a uspíšení správné odměny všech činů je nutno solidaritu omezit, aby nepůsobila proti individuální odpovědnosti a spravedlnosti. „Zavrhujeme umělou jednotu, která nedělá nic jiného, než že zbavuje osoby individuální odpovědnosti.“[26] „Jakmile uspokojování nějaké potřeby stane se předmětem péče veřejné, ztrácí jednotlivec část svého svobodného rozhodování, ochabuje ve svém úsilí, stává se méně člověkem… Tato mravní zmalátnělost, jež se ho zmocní, stíhá z téhož důvodu všechny jeho spoluobčany.“[27]

H. Schulze-Delitzsch se především zaměřoval na propagaci úvěrových a spotřebních družstev na bázi dobrovolnosti bez státního dirigismu. Na státu se podle něj nesmí žádat nic jiného, než odstranění překážek vadících volnému rozvoji lidských schopností, neboť člověk má potřeby a současně je nadán, aby je uspokojil pomocí práce a tomu nic nesmí bránit a ničit vědomí jeho vlastní odpovědnosti. Stát má chránit bezpečnost, právními předpisy apod. zabezpečovat hospodářskou soutěž, svobodu živností, obchodu a práce a pečovat o vzdělání lidu. Jak je vidět, Schulze-Delitzsch v tomto převzal Bastiatovy názory, i když ne úplně – Bastiat byl principiálně i proti bezplatnému vzdělání a odmítal např. povinné sociální a úrazové pojištění.

Bastiat byl zapřísáhlým odpůrcem státních podpor: „Do státní pokladny nemůže vstoupit nic pro prospěch jedné osoby nebo jedné třídy, aniž by jiné osoby nebo třídy nebyly přinuceny to tam vložit. …Mějte toto na mysli a hodnoťte ochranná cla, podpory, zaručené zisky, zaručená zaměstnání, veřejná vzdělání, progresivní zdanění, bezplatný úvěr a státní podniky. Zjistíte, že jsou vždy založeny na zákonném drancování a organizovaném bezpráví.“[28] Zákonným drancováním rozumí Bastiat jednak přerozdělování společenského bohatství v rámci dobročinnosti, kdy zákon „…bere jedněm osobám a dává osobám druhým“ a dále celkovou hospodářskou činnost státu včetně jeho protekcionistickým opatření: Z logiky Bastiatových úvah vyplývá závěr, který nás nepřekvapí: „Žádné zákonné drancování. Toto je princip práva, klidu, pořádku, stability, harmonie a logiky.“[29]

Kapitalismus je harmonický řád a kapitál není nepřítelem dělnictva a malých živnostníků, je jen jejich zneuznaným přítelem, hlásal Schulze-Delitzsch. Na kapitálu závisí poptávka po práci, ulehčuje práci používáním strojů a zvyšováním produktivity („výrobním upotřebením kapitálu v dokonalejší organizaci, jež se dociluje pomocí strojů a dělby práce“) se snižuje cena spotřebních předmětů. Byl si vědom, že ne každý může samostatně podnikat, a proto navrhoval v určitých oblastech svépomoc spolčováním. Jednalo se o záložny, opatřující členům úvěr, spolky zásobovací, spolky strojové zřizované ke společnému nákupu a používání strojů, konzumní spolky pro levnější prodej potravin svým členům, skladištní spolky a tzv. výpomocné pokladny zřizované pro případ nemoci. K zakládání výrobních společenstev jako nejvyššímu stupni byl dosti skeptický a radil k co nejvyšší obezřetnosti, neboť „tam, kde pro ně nejsou vytvořeny příznivé podmínky, nezbytně hrozí jejich nezdar.“ I v tomto byl Schulze-Delitzsch ovlivněn Bastiatovou zásadou podřízení výrobce spotřebiteli, na které se musí hospodářství rozvíjet.

Na rozdíl od F. Lassalla propagoval H. Schulze-Delitzsch „nepolitická“ družstva a ve svých úvahách se vždy přidržoval pouze hospodářských kritérií. Původně odmítal i odborové dělnické organizace, teprve když je od roku 1868 začali Lassallovi stoupenci zřizovat, zapracoval je do svého programu.

V Rakousku a v českých zemích byl patrný silný teoretický i praktický vliv Schulze-Delitzschovy činnosti u zakládání záloženských a spotřebních družstev,[30] k jeho příkladu se výslovně hlásil František Ladislav Chleborad, František Cyril Kampelík (1805 – 1872) a František Šimáček (1834 – 1885), jeho činnost oceňoval Max Wellner a význačný český národohospodář a staročeský politik Albín Bráf (1851 – 1912), byť s drobnou poznámkou o jeho jednostranné liberální orientaci. V roce 1883 A. Bráf pronesl řeč na schůzi uspořádané „Českým klubem“ na počest památky H. Schulze-Delitzsche. To mu bylo příležitostí nejenom seznámit posluchače s činností Schulze-Delitzsche, kterou dával do protikladu s působením Lassalla, jehož názory byly od konce 60. let až do počátku 90. let 19. století v českém dělnickém prostředí populární, ale především vyzdvihnout odlišnosti české společnosti a zdůraznit pozitivní vliv svépomocných záložen na rozvoj českého podnikání.[31] Další český univerzitní národohospodář Josef Kaizl (1854 – 1901) ve své učebnici ekonomie„Národní hospodářství“ z roku 1883 se několikrát dovolával Lassallova díla „Herr Bastiat – Schulze von Delitzsch, der ökonomische Julian order: Capital und Arbeit“. Někde s Lassallem nesouhlasí, např. s jím hlásaným železným zákonem mzdovým, někde ano, např. při rozboru otázek konjunktury.

Ještě se musíme zmínit o dalším nepřímému Bastiatovu vlivu, nebo spíše o diskusích o originalitě jeho díla ve vztahu ke Careyovi. Tato diskuse byla sledována a probíhala i v českých zemích. Jednu z hlavních úloh měl v 60. a 70. letech 19. století tehdy velmi populární německý filozof, fyzik a ekonom Eugen Karl Dühring (1833 – 1921), který měl vliv na české intelektuály i na vznikající dělnické hnutí německé a zprostředkovaně taktéž na české. Dühring své rozsáhlé dílo velikášsky koncipoval jako program zásadní myšlenkové a sociální reformy světa. Jako ekonom brojil proti marxismu a neuznával ani mladší německou historickou školu. Vycházel z Careye a byl v německy mluvících zemích jeho hlavním popularizátorem – viz jeho dílo „Careyův převrat národohospodářské a sociální vědy“ („Carey’s Umwalzung der Volkswirtschaftslehre und Socialwissenschaft“) z roku 1865. Americký ekonom Charles Henry Carey (1793 – 1879) byl také hlasatelem ekonomické harmonie, i když v jeho díle se hlásá volná soutěž mezi jednotlivci a současně se zavrhuje volná soutěž mezi státy.

Bastiatovi byla často vyčítána nepůvodnost a plagiátorství právě vůči Careyovi – i podle Dühringa Bastiat svou základní vizi od Careyho opsal. Stejně jako český národohospodář F. L. Chleborad ve výše uvedené citaci, tak i já spolu s Ch. Gidem[32] usuzuji, že to je přehnané tvrzení. V dějinách ekonomického myšlení máme mnoho jiných příkladů nezávislého uveřejnění podobných názorů. Když r. 1850 vyšla Bastiatova kniha „Les Harmonies économiques“, Carey okamžitě v dopise adresovaném a zveřejněném v časopise „Journal des Économistes“ obvinil Bastiata z plagiátu. V tomtéž roce 1850 totiž uveřejnil Carey dílo, dokonce s podobným názvem – „Harmony of Interests, Agricultural, Manufacturing and Commercial“. Bastiat, již umírající, odpověděl, že četl první Careyovo dílo (což bylo třísvazkové „Principles of Political Economy“ vyšlé 1837, 1838 a 1840), a velmi nešťastným způsobem se v témže časopise omlouval, že jej necitoval, protože prý Carey napsal tolik zlého o Francouzích, že jej nemohl doporučit k četbě. Bastiatovo „přiznání“ se postupem doby zjednodušilo ve smyslu, že své „Harmonie“ opsal od Careyovy „Harmonie“.[33]

Snad kdyby Bastiat předčasně nezemřel, mohl některé úvahy v „Harmoniích“ jen načrtnuté více rozvinout a vědecky se tak obhájit a nám zanechat další zajímavé myšlenky, z nichž mnohé ani v současnosti neztratily na významu.

4. České překlady Bastiatových děl

Čeští čtenáři se s Bastiatovým dílem seznamovali především ve francouzském originále; např. dílo „Ekonomické harmonie“ v originálním francouzském vydání i v německém překladu z r. 1850 bylo v knižním fondu knihovny Právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. A právě až do vzniku Československa se jen na Právnické fakultě učilo „národní hospodářství“ jako vysokoškolský státnicový předmět. V 80. letech 19. století se u nás objevuje také několik dalších německých překladů Bastiatových děl.

O Bastiatovo dílo byl zájem i za první republiky, o čemž svědčí český překlad Bastiatova díla „Co je a co není vidět“ z roku 1923 překladatelů J. Kulhánkové a E. Barchana. Předmluvu napsal Josef Macek (1887 –1972), pozdější význačný český národohospodář. Tato krátká Mackova předmluva rozhodně stojí za přečtení a odhaduji, že mnozí, mající Macka „schématicky zařazeného“, budou překvapeni. Ostatně za přečtení stojí celý soubor esejí „Co je a co není vidět“, tak, jak je zde dále přetištěn z vydání z roku 1923. I když existuje výborný, moderní překlad tohoto díla z pera Jána Pavlíka, myslím, že i archaičtější sloh a hlavně dobové poznámky českého vydavatele současného čtenáře také zaujmou.

Na závěr ještě se ještě zmiňme o dalších českých překladech Bastiatových děl. „Les Harmonies économiques“ bohužel doposud na český překlad čeká a existuje pouze pár rozsáhlejších citací v prvorepublikových „Dějinách nauk národohospodářských“ od Ch. Gida a Ch. Rista v překladu Jana a Milady Koudelkových (I. díl 1915 a II. díl 1917, Praha, nakladatelství Jan Laichter) a 4,5 strany českého překladu Františka Schwarze pod názvem „Svoboda jako konkurence“vycházející z německé předlohy (in sborník textů „Liberalismus v kostce“ vydaný Liberálním institutem v roce 1994). V roce 1991 vydalo nakladatelství Academia Bastiatův „Zákon“ (překladatel Luboš Hlinovský použil anglickou verzi). Výše zmiňovaný překlad Jána Pavlíka „Co je a co není vidět a jiné práce“ vyšel péčí Liberálního institutu v roce 1998. Časopis „Laissez-Faire“ v říjnu 1998 uveřejnil text „Obchodní bilance“ (překlad J. Pavlík) a v monotématickém čísle z června 2001 Bastiatovy texty: „Laissez faire“ (překlad Veronika Machová), „Travail humain, travail national“ pod názvem „Dovozy a vynálezy“ přeložili Tereza Smetanová a Petr Mach a „Vzájemnost“ („Réciprocité“) v překladu Veroniky Machové.

—

O autorovi: Ilona Bažantová

Tento příspěvek vychází z autorčiných studií zpracovaných s podporou grantu GA ČR č. 402/99/0605 „Dějiny českého ekonomického myšlení“.

—

[1] Pozdějšími renomovanými ekonomy byla Bastiatova vědeckost velmi zpochybňována. Bastiat si však tak ostré odsouzení nezaslouží. Svá díla tvořil ve 40. letech 19. století, kdy v ekonomické teorii nebyly používány matematické ani grafické nástroje a vysokou míru abstrakce v drtivé většině nenacházíme ani v dílech jiných ekonomů.

[2] Habilitace byla odmítnuta jak z důvodů národnostních – spis byl psán česky a nemohl být německými profesory náležitě vědecky posouzen, tak z důvodů politických – studenti by prý v Riegerovi viděli více politického bojovníka než vědce.

[3] Rieger, F. L.: O statcích hmotných a nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství. Praha, 1850, s. 72.

[4] Rieger, F. L.: Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího. Litomyšl 1860, s. 129.

[5] Tamtéž, s. 184.

[6] Bastiat, F.: Zákon. Praha 1991, s. 56, 57.

[7] Tzv. polytechnika byl zemský vzdělávací ústav v Praze na úrovni vysoké školy. Dne 24. září 1868 rozhodl zemský sněm (bez účasti českých poslanců) o rozdělení na část českou a německou.

[8] Jonák, E.: Základové hospodářství. Praha 1871, s. 175.

[9] Tamtéž, s. 175.

[10] Bastiat vyvracel Ricardovy vize protichůdnosti zisku a mzdy, která narušovala jeho optimismus. Podle zákona harmonie jsou zájmy kapitálu a práce solidární, podíl jednoho i druhého stoupá současně, avšak podíl práce rychleji než podíl kapitálu, neboť podle Bastiata klesá průměrná úroková míra.

[11] Jonák, E.: Základové hospodářství. Praha 1871, s. 146.

[12] Tamtéž, s. 152.

[13] Tamtéž, s. 57.

[14] Chleborad, F. L.: Soustava národního hospodářství politického. Praha 1869, s. 129 – 130.

[15] Tamtéž, s. 128.

[16] Tamtéž, s. 195.

[17] Tamtéž, s. 197 – 198.

[18] Srovnej Bastiat, F.: Les Harmonies économiques. 10. vydání Ouvres complétes, s. 257. In Gide, Ch. – Rist, Ch.: Dějiny nauk národohospodářských. Díl II. Praha 1917, s. 25.

[19] Chleborad, F. L.: Soustava národního hospodářství politického. Praha 1869, s. 410.

[20] Tamtéž, s. 411.

[21] Bastiat, F.: Zákon. Praha 1991, s. 52.

[22] Wellner, M.: Hospodářství národní. Tábor, 1874, s. 156.

[23] Tamtéž.

[24] Tamtéž, s. 110.

[25] Tamtéž, s. 190.

[26] Bastiat, F.: Zákon. Praha, 1991, s. 29.

[27] Srovnej Bastiat, F.: Les Harmonies économiques. 10. vydání Ouvres complétes, s. 545. Dle Gide, Ch. – Rist, Ch.: cit. dílo. Díl II. s. 8.

[28] Bastiat, F.: Zákon. Praha, 1991, s. 28.

[29] Tamtéž, s. 23.

[30] Blíže srovnej Bažantová, I.: Družstevní a svépomocné koncepce v českém ekonomickém myšlení. Vývoj názorů a pokusů o praktickou realizaci do roku 1948. Praha 2001.

[31] Bráf, A.: H. Schulze-Delitzsch a záložny české. Řeč ve schůzi uspořádané „Českým klubem“ v Praze dne 25. května 1883. In Život s dílo. Díl IV. Praha 1923.

[32] In Gide,Ch. – Rist, Ch.: Dějiny nauk národohospodářských. Díl II. Praha 1917, s. 12 – 13.

[33] Podle tehdy průměrné doby vydání dané technickými možnostmi a vzdáleností místa vydání obou knih (Filadelfie – Paříž) ani jeden z autorů nemohl druhou „Harmonii“ opsat. Mnoho shodných myšlenek lze nalézt v celém „optimistickém proudu“, dále např. v díle Ch. Dunoyera „De la Liberté“ z r. 1845. Zrovna tak je možné nastolit otázku originality úvah M. Careye, F. Lista a Ch. H. Careye.