Jörg Guido Hülsmann: Odkaz Frédérica Bastiata v ekonomii

Claude Frédéric Bastiat (1801–1850) je jedním z největších ekonomů. Nikdo mu nemůže upřít zásadní roli, kterou sehrál jako strůjce a organizátor hnutí za svobodný obchod, která vzkvétala v Evropě v polovině devatenáctého století. Všichni historikové jej uznávají jako velkého spisovatele. Bezpochyby byl „jedním z největších ekonomických žurnalistů, který kdy žil.“[1]

Hodnota jeho přínosů k obohacení ekonomické teorie je však málo uznávána[2], třebaže do ekonomie vnesl množství významných objevů. Zůstává opomíjena z toho důvodu, že se obecně týká problémů, které jsou situovány mimo oblast zájmu dnešních ekonomů. Přesto jeho myšlenky vykazují mnohé shody se současnou tradicí rakouské ekonomie.[3]

 HARMONIE NEBO ROVNOVÁHA

V učebnicích historie ekonomického myšlení, alespoň v těch, které uvádějí jeho jméno, je Bastiat prezentován zejména coby zastánce doktríny harmonie. Ačkoliv toto je pravda, všeobecně se už příliš dobře nerozumí tomu, co tato doktrína skutečně říká a jak se liší od modernějších způsobů chápání společenských jevů. Bastiatův magnum opus nese odpovídající název Ekonomické harmonie. Právě v této knize objasňuje a hájí teze, že zájmy všech členů společnosti jsou ve vzájemné harmonii pokud jsou respektována jejich vlastnická práva, nebo řečeno moderním jazykem, dokud volný trh funguje nezávisle na vládních intervencích.

Základ jeho argumentace je velmi prostý. Tvrdí, že v přirozenosti volného trhu není nic co by mohlo apriori zamezit působení jeho mechanismů. Jinými slovy, volný trh nikdy inherentně nepůsobí proti zájmům jakékoliv části populace. Jedinou skupinou jejíž zájmy není možné smířit se zájmy všech ostatních jsou podvodníci a zloději, kteří žijí z ukradeného majetku druhých.

Jak říkal Bastiat o hranicích konceptu jinak univerzálních ekonomických harmonií: „Jakkoli milujeme smír, existují dva principy, které nelze smířit: svoboda a donucení.“[4] Volný trh tudíž může uspokojit všechny zájmy kromě zájmů těch, kteří z jakéhokoliv důvodu chtějí narušit vlastnictví druhých.

Výsledek je, že volání po institucionálních zásazích není nutné. Samozřejmě neexistuje žádná záruka, že trh uspokojí každého jednotlivce v každém okamžiku. Bastiat neříká, že trh nebude podléhat „příčinám narušení“ (str. 489ff.), kterými jsou chyba nebo násilí. Právě naopak. Na mnoha stránkách ve svých knihách kladl důraz na tyto prvky v životě společnosti. (viz, například, 1851, str. 494ff., 554ff.). Jeho argumentace se vůbec nedotýká otázky, jestli všichni členové společenství vždy jednají v harmonii jeden s druhým, ale otázky, jestli jsou vždy harmonické jejich zájmy. Bastiat odmítá to první, ale potvrzuje to druhé.

Zájmy všech členů společnosti jsou harmonické dokud navzájem respektují svá vlastnická práva, odvozená od vlastnictví sebe sama, jelikož kooperace mezi nimi je vždy fyzicky produktivnější než kdyby pracoval každý jednotlivec pouze sám pro sebe.[5] Každý člen společnosti může profitovat z dobře organizované dělby práce a v podstatě trhu neexistuje nic, co by této dělbě a priori bránilo.

Když Bastiat obhajuje harmonii zájmů na volném trhu, činí tak na velmi základní rovině, aby se tak naráz vypořádal s velkou a rozličnou skupinou intelektuálních oponentů. Nezabředá do toho, aby diskutoval každý návrh na vládní intervenci sám o sobě, ale jde přímo ke společné premise všech těchto návrhů, konkrétně té, že na volném trhu jsou některé zájmy inherentně antagonické. Bastiat důkladně analyzoval mnoho takzvaných protikladných zájmů a v každém z případů dokazuje, že tvrzení o protikladnosti je nepodložené.

Například, ačkoliv se zdá, že zájmy dlužníka a věřitele jsou v konfliktu, ve skutečnosti tomu tak není, protože dlužník sám má zájem na tom, aby se jeho věřiteli dařilo dobře, jinak by si nemohl eventuelně znovu půjčit, a věřitel má zájem na prosperitě dlužníka, protože pouze prosperující dlužník může platit úrok.

Bastiat zkoumá celou řadu obdobných vztahů, jako mezi spotřebitelem a výrobcem, proletářem a vlastníkem, dělníkem a kapitalistou, venkovskou a městskou populací, našincem a cizincem, vlastníkem půdy a nájemcem, lidem a buržoazií, etc. Odmítá také Malthusovu populační teorii, podle níž růst populace musí vyústit v nedostatek jídla a tudíž znamená konflikt zájmů mezi členy společnosti.

Téměř všechny jeho argumenty ve vztahu k jednotlivým tématům míří přímo k jádru věci. Na příklad když se potýká s návrhem omezit „neférovou“ konkurenci vyrovnáním podmínek pro výrobce, Bastiat píše (1964b, str. 29f.):

„Vyrovnat podmínky pro výrobu neznamená pouze překážet směně v nějakém rozsahu, ale přímo zaútočit na samotnou podstatu směny; jelikož směna je založena přesně na různosti, nebo jestli chcete na nerovnosti schopností, úrodnosti půdy, klimatu a podnebí, kterou se snažíte eliminovat….Na dostizích vítězí jeden kůň a ostatní prohrávají; ale když dva koně pracují aby vyprodukovali něco užitečného, každý vyprodukuje množství úměrné své síle; a přestože silnější nám poskytne větší službu neznamená to, že slabší nám neposkytne vůbec žádnou.“

Bastiatův argument pro volný trh ovšem nebyl založen na odmítání té či oné izolované vládní intervence, ale na odmítnutí společné premisy všech těchto návrhů vládních intervencí. Brilantně argumentuje, že veškeré takové návrhy obsahují nějakou variantu tvrzení, že v samé podstatě volného trhu existuje antagonismus zájmů určitých jednotlivců nebo skupin. Toto je hlavním předmětem jeho nedokončených Ekonomických harmonií. V předmluvě, kterou se obrací na mládež Francie, Bastiat (1851, str. 3; můj překlad) píše:

„Co jednotlivé socialistické školy… radikálně odlišuje od školy ekonomické není ten či onen detail…; bodem rozkolu je již tato základní a zásadní otázka: Jsou zájmy lidí samy o sobě harmonické nebo antagonické?“

Krátký pohled do historie ekonomického myšlení ve dvacátém století potvrzuje Bastiatovo nahlížení společného jmenovatele intervencionistických schémat. Nejdůležitější ekonomická ospravedlnění pro vládní intervence jsou založeny na existenci obchodních cyklů, monopolů, veřejných statků a nezaměstnanosti, přičemž se v každém z těchto případů předkládá koncept selhání trhu, což není nic jiného než prohlášení, že problém pramení ze samotné podstaty volného trhu. Trh sám o sobě ho prý nedokáže vyřešit, nebo ho nedokáže vyřešit tak dobře jako vláda, velký deus ex machina, kterého je nutno povolat na scénu.

Věrni Bastiatovu duchu, mnoho Rakouských i několik mainstreamových ekonomů případ od případu vyvrací tato neopodstatněná obvinění trhu ze selhání. Tato vyvracení by jistě získala na síle, pokud by se skombinovala s útokem na všeobecný omyl který tvoří jejich základ ve všech jednotlivých případech. A pokud dojde na takovou snahu, současní ekonomové by měli velký prospěch s pečlivého prostudování Bastiatovi doktríny ekonomických harmonií.

Hodí se poznamenat, že Bastiatův ekonomicko-harmonický argument ostře kontrastuje s typickým argumentem pro volný trh ve dvacátém století, inspirovaným pracemi Léona Walrase, podle kterého trh dosahuje nebo se blíží k dosažení rovnováhy, nebo maximálního společenského užitku.  Tudíž se podívejme jak o několik desetiletí později vystavěl svojí vědeckou argumentaci pro volný trh Louis Rougier (1938, str. 70; můj překlad):

„Ekonomická věda demonstrovala, že maximálního uspokojení pro obchodující partnery je dosaženo v režimu volné konkurence. Při směně jednoho jediného produktu, sama volná hra nabídky a poptávky umožní vznik rovnovážné ceny z velkého množství individuálních  transakcí – ceny za níž bude množství produkce nabízené na trhu nejlépe zcela prodáno vzhledem k danému rozvrstvení kupní síly mezi členy společnosti v daném čase.“

Tento typ argumentu byl velmi rozšířen ve 30. letech 20. století a je dodnes používán díky úsilí ekonomů Chicagské školy. V kontrastu k tomu, Bastiat nikdy neprohlašoval, že laissez-faire musí vést ke stavu dokonalosti. Jeho tvrzení znělo, že při respektu k soukromému vlastnictví vznikne přirozený řád, v němž nejsou zájmy jednotlivců antagonické, ale navzájem se podporují. Společnost se pak může konstantně rozvíjet a činit pokroky, ačkoliv nikdy nemusí dosáhnout dokonalosti.

 ANALYTICKÝ VÝZNAM VLASTNICTVÍ A PŘIVLASTŇOVÁNÍ

Již jsme narazili na skutečnost, že z Bastiatova pohledu ekonomická harmonie závisí na určitých formách přivlastňování, jmenovitě na formě přivlastňování na níž se zakládá volný trh. Bastiat jasně viděl, že násilné přivlastňování — či invaze [do práv jednotlivců], jak toto později nazval Murray Rothbard — přináší nevyhnutelně konflikt zájmů, který narušuje a nakonec ničí celé fungování trhu. Jeho hlavní přínos k pozitivní ekonomické analýze spočívá v sofistikovaném popisu příčin a důsledků těchto narušení způsobených násilným přivlastňováním. „Protekcionismus,“ což je politika halící partikulární zájmy pod plášť zákona, narušuje přirozenou harmonii zájmů a vytváří střet o privilegia který končí socialismem a válkou. Například tarif na víno podporuje domácí producenty vína na úkor domácích spotřebitelů a zahraničních producentů vína.

Protože vládní intervence vytvoří vítěze a poražené, znevýhodněné skupiny jsou přirozeně puzeny k tomu, aby se bránily a to převzetím kontroly nad vládou a jejím využitím ke svému vlastnímu obohacení, a tudíž k dalšímu zvrácení zákona. Jakmile je jednou protekcionismus akceptován jako princip, tak uvede do pohybu proces který zcela zničí přirozený řád soukromého vlastnictví a končí úplným socialismem. Hlavním nástrojem tohoto procesu je zvrácení zákona:

„Člověk se přirozeně bouří proti nespravedlnosti, jejíž je obětí. Je-li tedy loupení vedeno zákonem ve prospěch těch, kteří zákon vytvářejí, všechny oloupené třídy se snaží poklidnými nebo revolučními prostředky dostat k tvorbě zákonů…. Než tato situace nastane, legální loupení je vedeno pouze několika jedinci, avšak dotýká se většiny lidí. Tak to obvykle bývá tam, kde je zákonodárná moc koncentrována v rukou několika osob.  Jakmile se však toto právo stane všeobecným, lidé se snaží vyřešit své protichůdné zájmy všeobecným loupením. Namísto toho, aby ze společnosti nespravedlnost vykořenili, učiní ji všeobecnou. Jakmile oloupené třídy získají politickou moc, zavedou systém odvetných opatření vůči jiným třídám. Legální loupení nezruší (k tomu nemají dostatek rozumu), namísto toho svou účastí na něm napodobují své zlé předchůdce, a to i přesto, že je proti jejich vlastním zájmům.“[6]

Naneštěstí většině lidí chybí ekonomické vzdělání a tudíž jsou náchylní považovat takové vládní zásahy nikoliv za akt loupeže na některých lidech ve prospěch jiných, ale za zdroj podporující bohatství všech. Speciálně těmto lidem Bastiat (1964a, str. 144) adresoval svou větu: „Stát je velkou fikcí, skrze níž se každý snaží žít na náklady všech ostatních.“

Bastiatovo psaní o dialektickém vztahu mezi přirozeným řádem soukromého vlastnictví a člověkem stvořenými zákony z něj udělalo důležitého předchůdce dnešního akademického oboru práva a ekonomie, i když k tomuto předmětu přistupuje ze zcela jiného úhlu než dnešní autoři hlavního proudu. Bastiat zdůrazňuje zásadní fakt, že jelikož je zákon člověkem vytvořená instituce, může dojít k jeho zvrácení pro jiné účely než je ochrana soukromého vlastnictví.

Bastiat tudíž užívá vlastnictví a přivlastňování jako fundamentálních prvků své analýzy — byly počátečním bodem od něhož se jeho systém odvíjel a nikoliv pouze nástrojem praktické implementace jím vymyšleného systému. Byla to přesně tato metoda, která učinila jeho boj za laissez-faire tak protivný Cairnesovi (1965), Jevonsovi (1968), a dalším Britským ekonomům a také nové generaci francouzských ekonomů, která zaplnila křesla na katedrách politické ekonomie v poslední čtvrtině devatenáctého století (viz Salerno 2001). Z jejich pohledu obsahovala Bastiatova metoda petitio principii — předpokládala jako pravdivé něco, co mělo být dokázáno až na konci analýzy.

Tato námitka je ovšem mylná. Bastiat nevychází ve své argumentaci z toho, že tamto nebo toto vlastnické právo je daným faktem, nebo z postulátu, že by se jím měla řídit veřejná politika; spíše se zabývá srovnávací analýzou dvou radikálně odlišných forem přivlastňování — vlastnictví a lup, či tvoření a krádež.(1851, str. 220, 502) — a srovnání efektů tvoření oproti krádeži je možné bez ohledu na to, který z nich je ve zkoumané ekonomice zrealizován.

Oproti mínění Cairnese a dalších pozdějších kritiků je Bastiatovo vědomé analytické užití vlastnictví a přivlastňování pravděpodobně jeho nejdůležitější přínos ekonomické vědě, ovšem sžíravá kritika pozdějších Britských a Francouzských autorit v politické ekonomii odradila téměř všechny ekonomy od jeho následování. Když Murray Rothbard na počátku šedesátých let a Hans-Hermann Hoppe v pozdních osmdesátých letech započali s oživováním této metody, učinili tak téměř od základů a bez odkazu na svého velkého francouzského předchůdce.

LIDSKÉ JEDNÁNÍ, VLASTNICTVÍ A HODNOTA

V Bastiatově myšlení hraje vlastnictví hlavní roli nejen při analýze vládních intervencí, ale také v jeho teorii hodnoty. Bohužel téměř všechny jeho myšlenky o vztahu mezi vlastnictvím a hodnotou jsou rozvíjeny v jeho nedokončených Ekonomických harmoniích (zvláště v kapitolách, kde pojednává o směně, hodnotě a vlastnictví), na kterých pracoval na svém smrtelném loži a které jsou tudíž charakteristické téměř horečnatým opakovaným zdůrazňováním několika klíčových faktů, na nichž se zakládá jeho argumentace. Následující výklad poskládá tato fakta do celkového kontextu. Podle Pellissier-Tanona (2001), je Bastiatova teorie hodnoty nejdetailněji rozebrána v Gonnardovi (1941, str. 338ff.).

První věcí, které si je třeba povšimnout je, že Bastiat omezuje svou analýzu hodnoty na tržní fenomén. Když užívá slovo „hodnota“ tak tím míní směnný poměr ustanovený na trhu. Tudíž je rozsah jeho analýzy omezenější než je tomu u moderních marginalistů, kteří rovněž používají výraz „hodnota“ v naprosto odlišném smyslu. Nemělo by se z toho ovšem vyvozovat, že odlišná terminologie mluví per se proti Bastiatovi nebo že dokazuje rozpor mezi jeho teorií a moderní teorií hodnoty.[7]

Ústřední myšlenkou Bastiatovi teorie hodnoty je smělá charakterizace tržních směnných poměrů jako poměrů lidských služeb (Bastiat 1851, str. 118). Znovu a znovu opakuje, že hodnota je vztah mezi dvěma službami navzájem směňovanými na trhu, a že pouze lidské služby mají hodnotu, zatímco služby přírody jsou vždy zdarma. Tato tvrzení se zdají být neslučitelná s moderní teorií mezního užitku, která vysvětluje tržní ceny v termínech spotřebitelské volby. Ale jak se přesvědčíme, Bastiatova teorie služeb a hodnoty se vztahuje k tržním cenám takovým způsobem, který není moderní teorií hodnoty vůbec pokryt. Tato se snaží vysvětlit přesný poměr v jakém jsou věci na trhu směňovány, tohle ale vůbec není Bastiatovým zájmem.[8] Jeho hlavním cílem je vysvětlit, co si lidé na trhu vyměňují a jeho odpovědí je, že na trhu jsou směňovány výlučně lidské služby.

A jak uvidíme, tato odpověď je nejen zcela správná co se toho týče, ale rovněž poskytuje chybějící spojení mezi moderní ekonomickou teorií hodnoty a cenami na straně jedné, a moderní libertariánskou teorií vlastnictví na straně druhé.

Klíčem k porozumění Bastiatově teorii hodnoty je pochopit, že užívá slova „služba“ v odlišném smyslu než dnešní ekonomická věda, tedy ve smyslu lidského jednání vykonaného ve službě jiných lidí. Z jeho pohledu je politická ekonomie vědou o lidském jednání, a tudíž musí být „založena na projevené aktivitě, na úsilí, na recipročních službách které jsou směňovány jedna proti druhé, jelikož mohou být srovnány, hodnoceny a oceněny a toto ocenění je možné právě z toho důvodu, že jsou navzájem směňovány.“[9] Naproti tomu potřeby a uspokojení jsou pojmy nevhodné jako základ pro ekonomickou vědu, protože tyto fenomény jsou spoutány s každým jednotlivcem a tudíž neměřitelné.[10]

Bastiat vysvětluje i další stejně zásadní věc, že lidé neslouží jeden druhému pouze skrze akce které jsou vykonány bezprostředně, ale také skrze akce vykonané v minulosti (Bastiat 1851, str. 233). Tudíž člověk vykonává službu pro druhého nejen když mu stříhá vlasy, vede jeho obchodní účetnictví nebo dává lekce klavíru, ale také když mu předá kus půdy, kterou předtím vlastnoručně přeměnil nebo koláč který upekl. V případě půdy a koláče nepřichází minulá služba sama, ale „smíšena“ s přírodními zdroji, které přeměnila.

Takové užití jazyka může být neobvyklé, ale rozhodně není nesprávné. Dnes mluvíme o službách v mnohem užším smyslu slova, jako o vydané práci která může být ohodnocena nezávisle na doplňujících výrobních faktorech použitých při poskytování služby.

Například práce sekretářky je službou, ale už ne propiska nebo počítač který používá. Naproti tomu z Bastiatova úhlu pohledu je obstarání každého tohoto faktoru produkce službou: sekretářka poskytuje službu svou prací, výrobce propisek poskytnul službu tím, že dodal propisku a výrobce počítačů tím, že dodal počítač. Zaměstnavatel sekretářky pak poskytuje služby všem vlastníkům těchto faktorů tím, že jim dává peníze výměnou za služby které obdržel. Tudíž dává dokonalý smysl charakterizovat Bastiatovu tržní směnu jako směnu služeb.

Důležitost této charakterizace tržní směny plyne z její podobnosti s Lockeovsko-Rothbardovskou teorií přivlastňování a vlastnictví.[11] Podle teorie přivlastňování Johna Lockea — což byla standardní teorie v Bastiatových kruzích[12] — člověk vlastní kus půdy pokud ho mění a zhodnocuje svým jednáním. Při směně této půdy na trhu potom člověk vyměňuje svou minulou činnost – což je, řečeno po Bastiatovsku, jeho minulá služba — za nějakou cenu, která sama je nezbytně buď jednáním nebo minulým jednáním smíšeným s nějakým přírodním zdrojem. Tudíž můžeme vidět, že Bastiatova teorie hodnoty není ničím jiným než konzistentním uplatněním Lockeova důrazu na spojení mezi vlastnictvím[vznikem vlastnických práv] a lidským jednáním na ekonomickou teorii.[13]

Rakouští ekonomové jako Mises (1998), Rothbard (1993), a Hoppe (1989, 1993) běžně zdůrazňují, že směna a tržní ceny jsou založeny na vlastnictví. Neexistuje, že by se věci vyměňovaly samy od sebe, jako ve walrasovském modelu všeobecné rovnováhy; veškeré tržní směny se odehrávají mezi lidskými bytostmi a ve všech tržních směnách si tyto lidské bytosti vyměňují svá vlastnická práva. Například když si Brown vymění jablko za Greenovu hrušku, jablko musí být Brownovým majetkem a hruška Greenovým majetkem, jinak se žádná směna neodehraje. Bastiatova analýza směny a hodnoty doplňuje a posiluje rakouskou teorii cen argumentem, že v základu jsou veškeré ceny nějakého majetku minulé, současné či budoucí lidské jednání.

Vycházeje z této myšlenky, že to za co platíme na trhu je pouze jednání jiných lidí, rozvinul Bastiat podrobnou analýzu vztahů mezi hodnotou na straně jedné a spojeným působením lidského jednání a přírodních zdrojů na straně druhé.

Bastiat (1851, str. 122) zdůrazňuje, že užitečnost služby přírodního zdroje musí být striktně odlišována od užitečnosti lidské služby. Pouze užitečnost lidského jednání má vztah k vlastnictví a hodnotě, zatímco užitečnost přírodního zdroje nikoliv. Užitečnost přírodních zdrojů tudíž nemá žádný dopad na ceny, které jsou determinovány výlučně užitečností lidského jednání (1851, str. 158). Jinými slovy, lidské jednání i přírodní síly mohou vyprodukovat užitečný efekt, ale člověk platí pouze za užitek který plyne z lidského jednání a nikdy neplatí za užitek, který mu přináší příroda. Ten je vždy bezplatný v tom smyslu, že je dostupný každému kdo vydá úsilí na „sklizení“ nikým nevlastněného zdroje. Bastiat říká:

„Z předchozích kapitol a zvláště z těch kde jsme pojednávali o užitečnosti a hodnotě, můžeme odvodit následující větu: Každý člověk se těší gratis z veškerého užitku poskytnutého či vyprodukovaného přírodou, za podmínky, že vydá úsilí na jeho získání, nebo nahradí odpovídající službou těm, kdo za něj toto úsilí vydají.“ (1851, str. 217; můj překlad; kurzíva původní)

Mimo to, protože se lidé neustále snaží zvýšit fyzickou produktivitu svojí práce skrze vynálezy, dělbu práce, akumulaci kapitálu etc., a protože toho mohou dosáhnout pouze zapojením většího množství přírodních sil do výrobních procesů, hodnota produktů — to jest jejich cena vyjádřená formou minulého, současného či budoucího jednání na straně kupujícího — konstantně klesá (Bastiat 1851, str. 241). „Co nastane, když je použit výrobní nástroj? To, že užitek je získán jednodušeji. Tudíž služba [získávání užitku] bude mít menší hodnotu. Od doby kdy byl vynalezen knihtisk za knihy jistě platíme méně — obdivuhodný a špatně chápaný fenomén!“ (str. 153).

Tudíž v rozvíjející se společnosti charakterizované zvyšováním technologických znalostí, akumulace kapitálu a dalších faktorů zvyšuje fyzickou produktivitu lidského jednání a všichni lidé mají prospěch z většího užitku dostupného za nižší ceny. V takové společnosti člověk vždy platí za užitek poskytnutý skrze služby jiných lidských bytostí, ale zvyšující se užitek pocházející z dovednějšího využití přírodních sil je zdarma.

Takže bez ohledu na individuální úsilí, každý člen rozvíjející se lidské společnosti má prospěch ze zvýšené fyzické produktivity práce jakéhokoliv jiného člena společnosti. Tento bezplatný prospěch je přidáván k obdobným všeobecným podmínkám blahobytu, jako je kyslík, gravitace, sluneční svit, etc., které jsou stejné pro všechny jednotlivce. Jak se dostupnost této bezplatné užitečnosti zvětšuje, relativní důležitost užitečnosti za kterou se musí zaplatit — jmenovitě, užitek vyplývající z lidského jednání — konstantně klesá.

Bastiat nazval tento fenomén „progresivním společenstvím“ všech lidských bytostí, zdůrazňujíc znovu a znovu: „Není to souhrn hodnot, který se zmenšil, ale soubor užitku, který se zvětšil. Není to výhradní doména vlastnictví, která byla zredukována, ale výhradní doména společenství, která byla zvětšena“ (str. 231; můj překlad).

 KONTRAFAKTICKÁ ANALÝZA

Bastiat chápal, že jeho analýza destruktivních účinků násilného přivlastňování spočívá na zvláštním typu srovnání laissez-faire a intervencionismu, jmenovitě na kontrafaktickém porovnání. Ve svém skvělém eseji „Co je a co není vidět,“ Bastiat představuje svou úvahu jako kontrafaktický příběh o rozbitém okně. Chlapec rozbije skleněnou tabuli a obvyklý ekonomický sofista chválí přínos této nehody, která udrží sklenářský průmysl v chodu. Bastiat (1964a, str. 2f.) namítá:

„Dejme tomu, že je třeba vydat 6 franků, aby se napravila škoda. Pokud by někdo chtěl říci, že tato nehoda je poskytne sklenářskému průmyslu a že tedy v rozsahu hodnoty šesti franků se tomuto průmyslu dostane podpory, tak má můj souhlas. Nemám nižádnou námitku a uznávám, že se usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svoji práci, dostane 6 franků, bude si mnout ruce a v duchu bude blahořečit onomu enfant terribleTo je to, co je vidět. Jestliže však – jak se velmi často stává – cestou dedukce dospějete k závěru, že je dobré rozbíjet okna, že se tím napomáhá oběhu peněz, že z toho rezultuje podpora průmyslu obecně, pak je mojí povinností zvolat: Zadržte! Vaše teorie uvízla na tom, co je vidět, a nebere v úvahu to, co vidět není!

Zde není vidět to, že náš občan – protože utratil 6 franků za jednu věc – nemůže již vydat tuto sumu na jinou věc; není vidět, že kdyby nemusel dát spravit okno, dal by si spravit např. sešlapané střevíce, nebo by si přikoupil další knihu do své knihovny. Byl by zkrátka upotřebil těch 6 franků na něco jiného, což ovšem již nemůže učinit.“

Zde máme kontrafaktickou podstatu ekonomického argumentu ve zhuštěné podobě. Ve skutečnosti již sám název eseje, „Co je a co není vidět,“ shrnuje tento argument. F.A. Hayek (1964, str. ix) prohlásil s oprávněným obdivem: „Nikomu se ještě nepodařilo jasněji a v jedné větě vyjádřit hlavní potíž racionální ekonomické politiky a jak bych rád dodal, rozhodující argument pro ekonomickou svobodu.“ Vědom si toho, že se dostal k samotným základním kamenům vědeckého uvažování, Bastiat přidal ke svému eseji podtitul: „politická ekonomie v jedné lekci“ — který anticipoval klasickou knihu Henryho Hazlitta (1946), nesoucí téměř stejný název, které se prodalo přes milion kopií a jak její autor říká, neudělal v ní nic víc, než  rozšířil Bastiatův přístup na širší škálu ekonomických problémů.

Bastiatovi obdivovatelé v devatenáctém století velmi dobře postřehli jeho rozchod s typem argumentů, které užívala Britská škola Smitha a Ricarda. Jeho životopisec Fontenay (1881) napsal, že Bastiat svým způsobem pokračoval ve výzkumu zahájeném fyziokraty. Tito viděli lidské štěstí jako předmět ekonomické vědy, která pro ně byla vědou o přirozeném právu. Naproti tomu Britští klasičtí ekonomové pojali ekonomii jako vědu o (viditelných) faktech a nahradili lidské štěstí materialisticky pojatým „bohatstvím.“ Bastiatův největší přínos podle Fontenaye spočíval v tom, že integroval tyto dva přístupy do „vědy o faktech z pohledu přirozeného práva“ — což znamená, že přirozené právo je určující pro směnu, hodnotu a vlastnictví.

Bohužel tato perspektiva nahlížení podstaty ekonomických zákonů přetrvala velmi krátce — zejména v díle Courcelle-Seneuila (1867) — poté upadla v zapomnění. Bastiat byl pomluvený jako politický agitátor a jeho vědecký přínos byl systematicky snižován.[14] Ekonomická věda se dostala pod dominantní nadvládu Britské politické ekonomie, která, co se týče její materialistické metodologie, došla svého dovršení v pozitivismu dvacátého století.

A v neposlední řadě, Bastiatův vhled do esenciálních vztahů mezi faktickou či viditelnou částí lidského jednání na straně jedné a neviditelnou či kontrafaktickou částí lidského jednání na straně druhé, byl nahrazen rozlišením více odpovídajícím pozitivistickému myšlení, konkrétně rozlišením mezi krátkým a dlouhým obdobím. Neviditelné důsledky jednání byly interpretovány jako dlouhodobé a tudíž z krátkodobé perspektivy neviditelné následky.

Zdá se, jakoby si sám Bastiat nebyl plně vědom podstaty své argumentace. Na jedné straně uhodil hřebíček na hlavičku ve svém dřívějším eseji, kde kritizoval chybu post hoc, ergo propter hoc (1964b, str. 187ff.). Na druhé straně i v některých pasážích „Co je a co není vidět,“ upadá nazpět do rozlišení mezi krátkým a dlouhým obdobím, například v kapitole o spoření a přepychu, kterou uzavírá tímto tvrzením:

„Z mravního hlediska nelze popřít nadřazenost spoření oproti přepychu. Můžeme navíc najít útěchu v myšlence, že také z ekonomického hlediska musí tuto nadřazenost uznat každý, kdo se nezastavuje u bezprostředních účinků jevů, nýbrž pokračuje ve svém zkoumání až k jejich účinkům nejzazším.(Bastiat 1964a, str. 47)“

Přesto tyto nekonzistence nebyly rozhodující pro pozdější odmítání jeho díla. Hlavním faktorem byly materialisticko-pozitivistické předsudky  v základním přístupu Britských klasických ekonomů. Tyto neopodstatněné apriorní představy o podstatě ekonomické vědy zabránily, aby se Bastiat — spolu s dalšími důležitými kontinentálními ekonomy — stal široce známým v Anglosaských zemích a tudíž, jak se dnes věci mají, i mezi studenty ekonomie na celém světě.

Tyto předsudky brání ekonomům až do dneška v adekvátním čtení „Co je a co není vidět.“ Většina čtenářů vyvodila z tohoto eseje, že určité ekonomické argumenty zahrnují srovnání, ale jen málo pochopilo, že tyto argumenty jsou založeny na komparativních ekonomických zákonech, a zvláště to, že tyto zákony jsou v podstatě kontrafaktické. To je opravdovou ironií vzhledem k tomu, jak široce je tento esej mezi ekonomy známý. Bastiatova předčasná smrt mu zabránila detailně vysvětlit logickou strukturu své argumentace a zobecnit své objevy. Další výzkum založený na tomto přístupu bezpochyby přinese bohatou úrodu myšlenek.[15]

ZÁVĚR

Zde jsme mluvili o čtyřech oblastech, v nichž Frédéric Bastiat učinil důležité přínosy ekonomické teorii. Tyto přínosy mají trvalou hodnotu a jsou schopny obohatit současný výzkum v rakouské tradici. Bastiatova velká témata — harmonie na místo rovnováhy, vlastnictví proti loupení, vztah vlastnictví a hodnoty — zůstala během nešťastného dvacátého století profesionální ekonomickou vědou ignorována. Je čas znovu se navrátit k dílům tohoto génia a stavět na základech které položil.

[1] Schumpeter (1954, str. 500). Pro současné vydání Bastiatových nejvýznamnějších teoretických děl, viz. Bastiat (1964a, 1964b, 1964c, 1983, 1996, 2001). V tomto článku čerpám především z Bastiat (1851). O Bastiatově formativním období, viz. Paul-Dejean (1997).

[2] Srovnej Schumpeterův (1954, str. 500) slavný výrok: „Netvrdím, že by byl Bastiat špatným teoretikem. Tvrdím, že nebyl vůbec žádným teoretikem.“ Toto byl pravděpodobně rozsudek smrti pro mainstreamový výzkum o Bastiatově místě v historii ekonomického myšlení. Bastiat například není zmíněn v Blaugovi (1997), Backhousovi (1985), Ekelundovi a Hébertovi (1990), a Niehansovi (1990). Jeho příspěvek k teorii hodnoty je zmíněn v Pribramovi (1983, str. 193) a ve vydání editovaném Blaugem (1986b, str. 56). Blaug shrnuje současný mainstreamový názor mezi historiky ekonomického myšlení. Říká, že  Bastiat „se snažil vybavit svoje liberální přesvědčení teoretickým rodokmenem,“ nejpozoruhodněji skrze svou teorii hodnoty, Blaug (1986a, str. 14f.) tvrdí: „Jako ekonomický teoretik byl třetiřadý.“

[3] Pro další práce s obdobnými tvrzeními, viz Hülsmann (2000b) a následující články publikované v Journal des économistes et des études humaines u příležitosti oslavy Bastiatova jubilea: Barmoullé (2001), Thornton (2001), a Lane (2001). Tyto práce doplňují stávající pohled mnoha rakouských ekonomů, kteří rozpoznali v Bastiatovi jednoho ze svých hlavních předchůdců, ale podceňovali jeho teoretický přínos; viz Mises (1985, str. 197), Kirzner (1987), Rothbard (1995, str. 444ff.), DiLorenzo (1999), a Garello (2001). Další ekonomové, ačkoliv s Bastiatem plně sympatizující, nedokázali rozeznat jeho význam jakožto ekonomického teoretika; viz konkrétně Russell (1969) a Roche (1971). Pozoruhodné je, že Bastiatovi  francouzští současníci nebo skoro-současníci, jako Molinari (1851), Paillottet (1851), Fontenay (1881), a Bidet (1906), obvykle vidí jeho práci jako velký přínos k ekonomické vědě, ačkoliv se jejich pohled soustředí méně na technické aspekty než současné práce.

[4] Bastiat (1851, str. 12; můj překlad). Citát ukazuje, že se Schumpeter (1954, str. 440, 500) mýlil v názoru, že Bastiat kladl „výlučný důraz na třídní harmonii.“ Bastiat ve skutečnosti následoval Charlese Dunoyera a další francouzské ekonomy počátku devatenáctého století,  kteří spojili Quesnayovu doktrínu harmonie s novou doktrínou třídního antagonismu, jmenovitě antagonismu mezi třídou politiků – byrokratů a industriální třídou (viz Liggio 1977, Raico 1977 a Weinburg 1978). Co odlišuje tyto takzvané industrialisty a Bastiata od Ricarda, Saint-Simona a Marxe není důraz na třídní antagonismus per se, ale jejich odlišný pohled na konkrétní projevy třídního antagonismu. Zatímco Ricardo a socialisté věří, že existuje antagonismus inherentní v systému volného trhu, Bastiat a industrialisté tvrdí, že konflikt zájmů vzniká pouze politickou akcí.

[5] Mises (1998, str. 158ff.) později zdůrazňoval tento bod při diskusi o sdružovacím zákonu.

[6] Bastiat (1964a, str. 55; také 1851, str. 105ff.). Ve dvacátém století byla dynamika státního intervencionismu oblíbeným tématem rakouských ekonomů. Viz zvláště Mises (1977) a v současnosti Ikeda (1997) a zde citovaná literatura.

[7] Bastiat ve skutečnosti souhlasil s Condillacem a Sayem, že každá strana v tržní směně má z interakce zisk. Přesto z jeho pohledu, tato formální charakteristika všech tržních směn — nazýval jí „primitivní pravdou“ — nemůže vysvětlit, proč vůbec směna vznikla (viz Bastiat 1851, str. 81, 122). Pravým vysvětlením je, že kooperativní produkce je fyzicky produktivnější než izolovaná produkce.(viz Bastiat 1851, str. 86f. 97). Ludwig von Mises (1998, str. 144) zaujal v zásadě tentýž postoj, zdůrazňujíc zásadní důležitost tohoto bodu následujícími slovy:

„The fundamental facts that brought about cooperation, society, and civilisation and transformed the animal man into a human being are the facts that work performed under the division of labour is more productive than isolated work and that man’s reason is capable of recognising this truth. But for these facts men would have forever remained deadly foes of one another, irreconcilable rivals in the endeavours to secure a portion of the scarce supply of means of sustenance provided by nature.“

[8] V tomto se také odlišuje od  Careye (1965, str. 7ff.) který sice zastává podobnou teorii, ale byl primárně zaměřen na vysvětlení konkrétních kvantit směňovaných na trhu. Ve světle moderní teorie hodnoty se již dá říci, že Careyho snaha odvodit tržní ceny od  očekávaných nákladů na práci-služby byla marná.

[9] Bastiat (1851, str. 117; můj překlad; kurzíva původní). Všimněte si zde Bastiatovi anticipace konceptu demonstrovaných preferencí.

[10] Ibid. Tento argument je zajímavou anticipací argumentů, které byly ve dvacátém století vznášeny proti meziosobnímu srovnávání hodnoty.

[11] Murray Rothbard nedokázal rozpoznat tyto afinity, protože naprosto neporozuměl významu slova „služba“ v Bastiatově myšlení, které četl v dnešním smyslu: „Bastiat učinil důležitý příspěvek ekonomické teorii když poukázal na to, že veškeré zboží včetně materiálního, je produktivní a má hodnotu přesně z toho důvodu, že produkuje nemateriální služby.“ (Rothbard 1995, str. 445f.).

[12] Viz například Comte (1834), Thiers (1848), Molinari (1849), Faucher (1851), Wolowski a Levasseur (1884), a de Nouvion (1905). O Thiersově vlastnické ekonomii, viz Stiebler (1999).

[13] Jak je dobře známo Karel Marx se pokoušel o podobný, byť fundamentálně pochybený počin. Také on se snažil odvodit hodnotu zboží od práce potřebné k vyprodukování tohoto zboží. Ale zatímco pro Marxe zůstala hodnota zboží mystickou substancí odvozenou výlučně z práce užité k jeho produkci, v Bastiatových očích je hodnota pozorovaný vztah — založený na oboustranném souhlasu obchodujících partnerů — mezi prací použitou k jeho produkci a prací použitou k produkci služby, za kterou je směňováno.

[14] Britští ekonomové a muži, kteří později obsadili nová vládou placená křesla na katedrách politické ekonomie ve Francii, hráli hlavní role v této proti-Bastiatovské kampani; viz Salerno (1988, 2001).

[15] O současném výzkumu ohledně rozsahu a podstaty kontrafaktických zákonů, viz Hülsmann (2000a, 2001).

O autorovi: J. G. Hülsmann vyučuje ekonomii na Pařížské Universitě, Angers. Tento článek pochází z Quarterly Journal of Austrian Economics, ročník. 4, číslo. 4.

Přeložila Hana Koukalová, text překladu doplnil a upravil Vladimír Krupa
Převzato s laskavým souhlasem Liberálního institutu.

Reference

Backhouse, Roger. 1985. A History of Modern Economic Analysis. Oxford: Basil Blackwell.

Bastiat, Frédéric. 1851. Harmonies économiques. 2 vydání Paříž: Guillaumin.

Bastiat, Frédéric. 1964a. Selected Essays on Political Economy. New York: Van Nostrand.

Bastiat, Frédéric. 1964b. Economic Sophisms. New York: Van Nostrand.

Bastiat, Frédéric. 1964c. Economic Harmonies. New York: Van Nostrand.

Bastiat, Frédéric. 1983. Oeuvres économiques. Paříž: Presses Universitaires de France.

Bastiat, Frédéric. 1996. The Law. Irvington-on-Hudson, N.Y.: Foundation for Economic Education.

Bastiat, Frédéric. 2001. Ce qu’on voit et ce qu’on ne voit pas. Choix de Sophismes et de Pamphlets économiques. 2 vydání Paříž: Romillat.

Bidet, F. 1906. F. Bastiat, l’homme, l’économiste. Paříž: Giard et Brière.

Blaug, Mark. 1986a. Great Economists Before Keynes. Cambridge, U.K.: Cambridge University Press.

1986b. Who’s Who in Economics. Brighton, U.K.: Wheatsheaf Books.

1997. Economic Theory in Retrospect. 5 vydání. Cambridge, U.K.: Cambridge University Press.

Bramoullé, Gérard. 2001. „Frédéric Bastiat: Praxeologist Theoretician.“ Journal des économistes et des études humaines 11 (2/3): 361 — 372.

Cairnes, John E. [1873] 1965. „Bastiat.“ Essays on Political Economy. Reprint. New York: Augustus M. Kelley.

Carey, Henry Charles. [1837] 1965. Principes of Political Economy. díl. 1. The Laws of the Production and Distribution of Wealth. Reprint. New York: Augustus M. Kelley.

Comte, Charles. 1834. Traité de la propriété. 2 díl. Paříž: Chamerot, Ducollet.

Courcelle Seneuil, J.G. [1857] 1867. Traité d’économie politique. díl. 1. 2. vydání. Paříž: Amyot.

DiLorenzo, Thomas J. 1999. „Frédéric Bastiat: Between the French and Marginalist Revolutions.“ In 15 Great Austrian Economists. Randall G. Holcombe, ed. Auburn, Ala.: Mises Institute.

Ekelund, Robert B., and Robert F. Hébert. 1990. A History of Economic Theory and Method. 3. vydání. New York: McGraw-Hill.

Faucher, Léon. 1851. „Propriété.“ Dictionnaire de l’économie politique. Coquelin and Guillaumin, eds. Díl 2. Paříž: Guillaumin. Str. 460 — 73.

Fontenay, Roger de. 1881. „Notice sur la vie et les écrits de Frédéric Bastiat.“ F. Bastiat. Oeuvres completes. díl. 1: 9 — 52. Paříž: Guillaumin. přetištěno v Bastiat (1983, str. 25-47; 2001, str. 31 — 57).

Garello, Jacques. 2001. „To Err is Human: Bastiat on Value and Progress.“ Journal des économistes et des études humaines 11 (2/3): 373 — 86.

Gonnard, René. 1941. Histoire des doctrines économiques. Paris: LADJ.

Hayek, F.A. 1964. „Introduction.“ F. Bastiat. Selected Essays on Political Economy. New York: Van Nostrand. Str. ix — xii.

Hoppe, Hans-Hermann. 1989. Theory of Socialism and Capitalism. Boston: Kluwer.

Hoppe, Hans-Hermann. 1993. The Economics and Ethics of Private Property. Boston: Kluwer.

Hülsmann, Jörg Guido. 2000a. „A Realist Approach to Equilibrium Economics.“ Quarterly Journal of Austrian Economics 3(4): 3—51.

Hülsmann, Jörg Guido. 2000b. „Bastiat, Frédéric (1801 — 1850).“ Unpublished manuscript. Forthcoming in Encyclopedia of Libertarianism. Schultz, ed. Washington, D.C.: Cato Institute.

Hülsmann, Jörg Guido 2001. „Fact and Counterfactuals in Economic Law.“ Unpublished manuscript.

Ikeda, Sanford. 1997. The Dynamics of the Mixed Economy. Londýn: Routledge.

Jevons, William Stanley. [1882] 1968. The State in Relation to Labour. New York: Kelley.

Kirzner, Israel M. 1987. „Economic Harmony.“ The New Palgrave: A Dictionary of Economics. Londýn: Macmillan.

Lane, Georges. 2001. „Bastiat, l’aversion pour l’incertitude et la loi d’association.“ Journal des économistes et des études humaines 11 (2/3): 415 — 50.

Liggio, Leonard. 1977. „Charles Dunoyer and French Classical Liberalism.“ Journal of Libertarian Studies 1(3): 153 — 78.

Mises, Ludwig von. [1949] 1998. Human Action: A Treatise on Economics. Scholar’s Edition. Auburn, Ala.: Mises Institute.

Mises, Ludwig von. [1927] 1985. Liberalism. 3. vydání. Irvington-on-Hudson, N.Y.: Foundation for Economic Education.

Mises, Ludwig von. [1929] 1977. Critique of Interventionism. New York: Arlington House.

Molinari, Gustave de. 1849. Les Soirées de la rue Saint-Lazare. Paříž: Guillaumin.

Molinari, Gustave de. 1851. „Biographie de F. Bastiat.“ Journal des économistes 28 (únorové číslo): 180ff.

Niehans, Jürg. 1999. A History of Economic Theory: Classic Contributions, 1729 — 1890. Baltimore: The Johns Hopkins University Press.

Nouvion, G. de. 1905. Frédéric Bastiat. Sa vie, son oeuvre, ses doctrines. Paříž: Paillottet, Prosper.

1851. „Bastiat.“ Dictionnaire de l’économie politique. Svazek 1. Coquelin and Guillaumin, eds. Paříž: Guillaumin. Str. 145 — 46.

Paul-Dejean, Jean-Claude. 1997. Les années de formation de Frédéric Bastiat (1801 — 1844). Paříž: Institut Euro 92.

Pellissier-Tanon, Arnaud. 2001. „The Labor Theory of Value and Social Justice. The Teachings of Social Catholic Criticisms of Bastiat’s Doctrine.“ Journal des Économistes et des études humaines 11(2/3): 295 — 309.

Pribram, Karl. 1983. A History of Economic Reasoning. Baltimore: The John Hopkins University Press.

Raico, Ralph. 1977. „Classical Liberal Exploitation Theory: A Comment on Professor Liggio’s Paper.“ Journal of Libertarian Studies 1(3): 179—83.

Roche, George Charles III. 1971. Frédéric Bastiat — A Man Alone. New Rochelle, N.Y.: Arlington House.

Rothbard, Murray N. 1993. Man, Economy, and State. 3 vydání. Auburn, Ala.: Mises Institute.

Rothbard, Murray N. 1995. Classical Economics. Cheltenham, U.K.

Edward Elgar. Rougier, Louis. 1938. Les mystiques économiques. Paříž: Librairie de Médicis.

Russell, Dean. 1969. Frédéric Bastiat: Ideas and Influence. Irvington-on-Hudson, N.Y.: Foundation for Economic Education.

Salerno, Joseph T. 1988. „The Neglect of the French Liberal School in Anglo-American Economics: A Critique of Received Explanations.“ Review of Austrian Economics 2:113—56.

Salerno, Joseph T. 2001. „The Neglect of Bastiat’s School by English-Speaking Economists: A Puzzle Resolved.“ Journal des économistes et des études humaines 11 (2/3): 451—95.

Schumpeter, Joseph A. 1954. History of Economic Analysis. New York: Oxford University Press.

Stiebler, Reinhard. 1999. „A Pre-History of Misesian Calculation: The Contribution of Adolphe Thiers.“ Quarterly Journal of Austrian Economics 2(4): 41—47.

Thiers, Adolphe. 1848. De la propriété. Paříž: Paulin, Lheureux.

Thornton, Mark. 2001. „Frédéric Bastiat as an Austrian Economist.“ Journal des économistes et des études humaines 11 (2/3): 387—98.

Weinburg, Mark. 1978. „Social Analysis of Three Early 19th Century French Liberals: Say, Comte, and Dunoyer.“ Journal of Libertarian Studies 2(1): 45—63.

Wolowski, Léon, and Levasseur, Émile. 1884. „Property.“ Lalor’s Cyclopedia of Political Science, etc. díl. 3. Chicago: M.B. Cary.