Co je vidět a co není vidět (2016): 9. Úvěr
Lidé vždy, ale zejména během posledních let, snili o tom, že se bohatství stane všeobecně dostupným, bude-li všeobecně dostupný úvěr.
Nemyslím si, že bych přeháněl, když povím, že jen po únorové revoluci[20] pařížské lisy vyvrhly více než 10 tisíc brožurek velebících řešení tohoto Sociálního problému.
V základech tohoto řešení však želbohu leží čirý optický klam, je-li vůbec možné, aby v základech čehokoli stál klam.
Nejprve začnou zaměňovat kovové peníze s výrobky, poté peníze papírové s těmi kovovými a holedbají se, že z těchto dvou záměn získali něco skutečného.
V této věci je nezbytně nutné zapomenout na stříbro, mince, bankovky a další nástroje, jejichž prostřednictvím výrobky přecházejí z ruky do ruky, a soustředit se na výrobky samé, co jsou těmi skutečnými předměty úvěru.
Půjčí-li si totiž oráč 50 franků na koupi pluhu, nepůjčuje si ve 41 skutečnosti oněch 50 franků, ale pluh.
Půjčí-li si obchodník 20 tisíc franků na koupi domu, nepůjčuje si oněch 20 tisíc franků, ale dům.
Peníze zde figurují jen proto, aby se několik stran snadněji domluvilo.
Petr nemusí být ochoten zapůjčit svůj pluh, zatímco Jakub může být ochoten zapůjčit své peníze. Co tedy provede Vilém? Půjčí si peníze od Jakuba a od Petra si pluh koupí.
Ovšem nikdo si peníze nepůjčuje pro peníze samé. Člověk si peníze půjčuje proto, aby získal výrobek.
Jenže v žádné zemi nelze z ruky do ruky předat více výrobků, než kolik jich v té zemi je.
Ať už je suma mincí a bankovek oběhu jakákoli, množina dlužníků nemůže získat více pluhů, domů, nástrojů, zásob, surovin, než může dodat množina věřitelů.
Musíme si jasně uvědomit, že u každého dlužníka se předpokládá existence věřitele, každá výpůjčka implikuje půjčku.
Je-li tomu tak, čím dobrým mohou úvěrové instituce přispět? Mohou ulehčit spojení a dohodu mezi věřiteli a dlužníky. Nemohou však přispět k tomu, že okamžitě naroste množství vypůjčovaných a půjčovaných předmětů.
Právě toho se ale snaží dosáhnout Reformátoři, chtějí jediné, totiž poskytnout pluhy, domy, nářadí, zásoby, suroviny všem, kteří po nich touží.
A jak si představují, že toho dosáhnou?
Chtějí, aby za půjčku ručil stát.
Podívejme se na celou záležitost podrobněji, neboť vedle toho, co je vidět, obsahuje i něco, co není vidět. Vynasnažme se nazřít obé.
Dejme tomu, že na celém světě se nachází jediný pluh a o ten se uchází dva oráči.
Petr vlastní jediný pluh, který je ve Francii k dispozici. Jan a Jakub by si jej chtěli vypůjčit. Jan pro svou poctivost, majetek, dobrou pověst nabízí záruky. Lidé mu věří, má kredit. Jakub důvěru nevzbuzuje, nebo ji vzbuzuje méně. Přirozeně dojde k tomu, že Petr zapůjčí pluh Janovi.
V ten okamžik však zasáhne Stát a pod vlivem socialismu Petrovi poví: „Půjčte svůj pluh Jakubovi, za proplacení půjčky ručím, Janova záruka se té mé nevyrovná, ten za sebe ručí sám, za mě, pravda, neručí nikdo, avšak disponuji bohatstvím všech daňových poplatníků; v případě potřeby vám jistinu i úroky proplatím z jejich peněz.“
Následkem toho Petr svůj pluh zapůjčí Jakubovi: to je to, co je vidět.
Socialisté si mnou ruce řkouce: „Vida, jak se náš plán vydařil.“
Díky intervenci Státu má nebohý Jakub pluh. Už nebude muset zemi rýt; hle, už se ubírá cestou k blahobytu. To vše k jeho prospěchu a k zisku celého národa.
Co vás nemá, pánové, není to k zisku celého národa, neboť zde narážíme na to, co není vidět.
Není vidět, že pluh získal Jakub jen proto, že jej nezískal Jan.
Není vidět, že pokud bude Jakub orat místo rytí, Jan bude nucen rýt místo orání.
Následkem toho není to, co se považovalo za nárůst půjček, nýbrž jejich realokace.
Nadto není vidět, že tato realokace přivozuje dvě hluboké křivdy.
Křivdu vůči Janovi, který úvěr pro svou poctivost a pracovitost po zásluze získá, ale nakonec o něj přijde.
Křivdu vůči daňovým poplatníkům, kteří jsou nuceni uhradit dluh, s nímž nemají co do činění.
Co když někdo namítne, že vláda Janovi nabízí stejné výhody jako Jakubovi? Poněvadž je k dispozici pluh jediný, nemohou být půjčeny dva. Celý argument vždy skončí konstatováním, že díky zásahu Státu se vypůjčí více, nežli lze půjčit, protože onen pluh zde zastupuje veškerý disponibilní kapitál.
Pravda, zjednodušil jsem celou operaci na tu nejjednodušší podobu; pokuste se však podobným metrem poměřit ty nejsložitější vládní úvěrové instituce a přesvědčíte se o tom, že mohou dosáhnout pouze tohoto výsledku: mohou úvěr realokovat, nikoli ho navýšit. V dané zemi byl v daném čase jen určitý úhrn disponibilního kapitálu a ten byl všechen udán. Ručí-li za něj nesolventní Stát, může tím způsobem zvýšit množství dlužníků, způsobit nárůst úrokové míry (stále na vrub daňového poplatníka), nemůže tak ale zvýšit počet věřitelů a celkové množství půjček.
Ať se mi však vůbec nepřičítá odpověď, před níž mě chraň Bůh. Tvrdím, že zákon by vůbec neměl půjčky uměle podporovat; netvrdím však, že by jim měl uměle bránit. Pokud se v našem či jiném systému půjček vyskytnou překážky, které by šíření a poskytování úvěru bránily, Zákon by je měl odstranit; není nic lepšího, nic spravedlivějšího. To musí po Zákonu požadovat, zároveň se svobodou, všichni Reformátoři hodni toho jména.
[20]Lidová demonstrace proti předsedovi vlády Guizotovi, která proběhla 22. února 1848, způsobila, že jej král Ludvík Filip odvolal. Ani tato rozumná reakce však králi nepomohla: následujícího dne spustili vojáci střelbu do skupiny demonstrantů, načež Pařížané odpověděli ozbrojeným povstáním, které vedlo abdikaci Ludvíka Filipa a ustavení druhé republiky. (Pozn. překl.)
