Co je vidět a co není vidět (2016): 4. Divadla, krásná umění
Měl by stát subvencovat umění?
Bezpochyby se dá říci mnoho věcí Pro i Proti.
Ve prospěch systému subvencí můžeme konstatovat, že umění ducha národa prohlubují, povznášejí a krášlí, odtrhují ho od materiálních zájmů, dodávají mu smysl pro krásu, a působí tak příznivě na jeho způsoby, zvyky, mravy a také na hospodářství. Můžeme si položit otázku, jak by na tom byla hudba ve Francii bez Théâtre-Italien a Konzervatoře; dramatické umění bez Théâtre-Français; malířství a sochařství bez sbírek a muzeí. Můžeme jít dále a ptát se, zda by se bez centralizace a následného subvencování krásných umění vyvinul onen vybraný vkus, který je ušlechtilou výsadou francouzského hospodářství a jehož produkty vzbuzují úctu po celém světě? Nebylo by ve světle takových výsledků velkou nerozvážností vzdát se onoho skrovného příspěvku všech občanů, díky němuž v konečném důsledku nabyli v rámci Evropy převahy a věhlasu?
Proti těmto a mnoha dalším důvodům, jimž na síle neupírám, můžeme vznést důvody jiné, o nic méně přesvědčivé. V první řadě se vynořuje otázka, řekněme, distributivní spravedlnosti. Spadá do práva zákonodárce i krátit mzdu řemeslníkovi, aby o to navýšil zisky umělce? Pan Lamartine[8] poznamenal: „Odejmete-li divadlu subvenci, jak daleko budete v této cestě pokračovat, nebudete pak logicky nuceni rušit Fakulty, Muzea, Instituty a Knihovny?“ Mohli bychom odpovědět: „Chcete-li subvencovat vše dobré a užitečné, jak daleko budete v této cestě pokračovat, nebudete logicky nuceni sestavit civilní listu zemědělství, průmyslu, obchodu, dobročinnosti, školství? A pak, napomáhají vskutku subvence rozvoji umění?“ Odpověď na tuto otázku je v nedohlednu a na vlastní oči se můžeme přesvědčit, že prosperující divadla jsou ta, která se uživí sama. Přikročíme-li nakonec k hlubší úvaze, lze sledovat, že potřeby a přání se podněcují navzájem a pronikají do čím dál rafinovanějších oblastí tou měrou, jak je veřejné bohatství umožní uspokojit. Vláda rozhodně nesmí do těchto vztahů vstupovat, jelikož za daného stavu veřejného bohatství by nedokázala luxusní průmysl daněmi podpořit, aniž by se to nedotklo klíčových průmyslových odvětví, čímž by zároveň převrátila přirozený civilizační vývoj. Můžeme pozorovat, že takové umělé přesouvání potřeb, vkusu, práce a populace dostává národy do nejistého a nebezpečného stavu, který postrádá jakýkoli pevný základ.
Předkládám některá ze zdůvodnění, jichž se dovolávají protivníci zásahů Státu, ve věci přesvědčení občanů, v jakém pořadí by měly být jejich potřeby a tužby uspokojovány a v důsledku toho řízena jejich činnost. Přiznávám, že patřím k těm, co jsou toho soudu, že volba a podnět by měly přijít zdola, a nikoli shora, od občanů, a nikoli od zákonodárců; opačná doktrína vede podle mne k zániku svobody a lidské důstojnosti.
Zdalipak se však ví, co se pak na základě chybné a nespravedlivé dedukce předhazuje ekonomům? Zavrhujeme-li subvence, obviňují nás, že zavrhujeme tu věc samou, o jejíž podporu se jedná, a že jsme proti všemožným druhům činností proto, že si přejeme, aby tyto činnosti byly jednak svobodné a jednak aby odměnu nacházely v sobě samých. Žádáme-li tudíž, aby Stát daněmi nezasahoval do církevních záležitostí, jsme ateisté. Žádáme-li, aby Stát daněmi nezasahoval do školství, nenávidíme osvětu. Tvrdíme-li, že by Stát neměl uměle stanovovat hodnotu půdy nebo určitého průmyslového odvětví, nepřejeme majetku a práci. Máme-li za to, že by Stát neměl subvencovat umění, jsme barbaři, co považují umění za zbytečná.
Ze všech sil zde proti těmto vývodům protestuji. Nechováme absurdní myšlenku vymýtit církev, školství, majetek a práci, namísto toho požadujeme, aby Stát podporoval rozvoj všech těchto oborů lidské činnosti, aniž by některé z nich subvencoval na úkor jiných. Věříme naopak, že všechny tyto živé síly společnosti by se pod vlivem svobody rozvíjely harmonicky a žádná z nich se nestala, jak můžeme v současnosti pozorovat, zdrojem problémů, zneužití, tyranie a nepořádku.
Naši protivníci mají za to, že pokud není určitá činnost subvencována ani regulována, znamená to její konec. My si myslíme pravý opak. Oni věří v zákonodárce, nikoli v lidstvo. My zase v lidstvo, nikoli v zákonodárce.
V tomto smyslu pan Lamartine poznamenal: „V duchu této zásady se musí veřejné výstavy, jež zemi přinášejí čest a bohatství, zrušit.“
Na to panu Lamartinovi odpovídám: „Nesubvencovat je podle vašeho názoru toho samé co zrušit, vycházíte totiž z předpokladu, že vše existuje z vůle Státu, a vyvozujete z toho, že přežívá jen to, co vyživuje daň. Obrátím příklad, který jste si vybral, proti vám – připomínám, že ta největší, nejvznešenější z výstav, koncipována se záměrem nanejvýš liberálním, univerzálním, ba dokonce mohu užít slova ‚humánním‘, které zde není přepjaté, je výstava připravovaná v Londýně,[9] jediná výstava, do které se žádná vláda neplete a jež není subvencovaná žádnou daní.“
Vrátíme-li se ke krásným uměním, opakuji, že pro systém subvencí a proti němu se mohou uvádět různé pádné důvody. S ohledem na specifický účel tohoto spisu čtenář pochopí, že nemám potřebu je rozebírat ani mezi nimi rozhodovat.
Pan Lamartine však předložil argument, jejž nemohu přejít mlčením, spadá totiž do přesně vymezeného okruhu této ekonomické studie.
Řekl:
„Ekonomický aspekt lze v otázce divadel shrnout pod jediné slovo: práce. Na povaze této práce záleží pramálo, je stejně plodná, stejně výnosná jako všechny ostatní druhy práce ve státě. Divadla ve Francii, jak víte, živí a vyplácí přinejmenším 80 tisíc dělníků všeho druhu: malířů, zedníků, garderobiérů, architektů atd., kteří oživují a rozpohybovávají několik čtvrtí hlavního města a z tohoto titulu se jim musí dostat vašich sympatií.“
Vašich sympatií! — Překládejte jako: vašich subvencí.
A dále:
„Požitky hlavního města dodávají práci a spotřební statky jednotlivým departementům, přepych bohatých přináší mzdu a chléb 200 tisícům pracujících všeho druhu, kteří z rozvětveného divadelního průmyslu po celé Francii žijí a z těchto vznešených požitků, jež Francii přináší věhlas, se jim dostává nezbytného živobytí pro jejich rodiny a děti. Oněch 60 tisíc franků dáváte právě jim.“ („Velmi dobře! Velmi dobře!“ Chvála ze všech stran.) “
Omezím-li význam tohoto úsudku na ekonomický argument, o nějž tu běží, jsem nucen za sebe konstatovat: „Velmi špatně! Velmi špatně!
Ano, oněch 60 tisíc franků, o které se jedná, přijde, přinejmenším zčásti, právě pracujícím v divadlech. Pár drobků se může cestou docela dobře ztratit. Pokud bychom však věc podrobili bližšímu ohledání, možná bychom zjistili, že koláč nabral docela jinou cestu; divadelním nádeníkům zbude s trochou štěstí pár zbytečků. Rád ale připustím, že celá subvence přijde malířům, dekoratérům, kostymérům, kadeřníkům atd. To je to, co je vidět.
Odkud však pochází? Hle, rub problému, co se musí prozkoumat stejně závažně jako jeho líc. Odkud pochází oněch 60 tisíc franků? A kam by přišly, kdyby je hlasování zákonodárného shromáždění nesměřovalo nejprve do rue Rivoli a odtamtud do rue Grenelle?[10] To je to, co není vidět.
Nikdo si zajisté netroufne tvrdit, že se ona suma díky této volbě vylíhne v hlasovací urně; že jde o čistý přírůstek národního bohatství; že bez tohoto zázračného hlasování by těch 60 tisíc franků zůstalo provždy zraku skrytých a nedalo se nahmatat. Nutno připustit, že to jediné, čeho většina dosáhla, představuje rozhodnutí, že se suma někde vezme, aby se poslala jinam, a jediného místa určení se jí dostane jen tak, že se od jiného odvrátí.
Má-li se věc takto, pak je zřejmé, že poplatník odevzdav frank na daních, už jím nebude moci dále nakládat. Je zřejmé, že bude připraven o uspokojení své potřeby v míře jednoho franku a dělník, ať už jakýkoli, jenž by mu onu potřebu býval poskytl, přijde o mzdu ve stejném rozsahu.
Nepropadejme tedy dětinské iluzi a nevěřme tomu, že hlasování z 16. května národnímu blahobytu a zaměstnanosti cokoli přidává. Jen realokuje požitky, realokuje mzdy – toť vše.
Co když někdo bude tvrdit, že zákonodárci uspokojení určité potřeby a určitý druh práce nahradili uspokojováním potřeb a pracemi, které jsou naléhavější, duchovnější, rozumnější? Na tomto kolbišti bych mohl zabojovat. Mohl bych říct: „Tím, že poplatníkům uzmete 60 tisíc franků, umenšíte mzdy zemědělcům, kopáčům, truhlářům, kovářům a navýšíte mzdy zpěvákům, kadeřníkům, dekoratérům a kostymérům. Nic nenasvědčuje tomu, že by posledně jmenovaná třída byla užitečnější než ta prvá. Pan Lamartine to nedokazuje. Sám tvrdí, že práce divadel je stejně plodná, stejně výnosná (nikoli více) jako všechny ostatní, s čímž by se ještě dalo polemizovat; nejlepším důkazem toho, že ta divadelní není stejně plodná jako ostatní práce, představuje skutečnost, že na ty ostatní se apeluje, aby tu divadelní subvencovaly.“
Ovšem toto porovnávání mezi hodnotou a vlastní záslužností různých druhů práce se tématu, o kterém pojednávám, netýká. Chci zde pouze ukázat, že pokud pan Lamartine a lidé, co jeho argumentaci odměnili potleskem, levým okem zahlédli mzdy, jež si vydělali dodavatelé divadelníků, pak okem pravým museli zahlédnout mzdy, které prodělali dodavatelé daňových poplatníků; v opačném případě se vystavují posměchu, protože realokaci pokládají za zisk. Pokud by ve své doktríně byli důslední, požadovali by subvence donekonečna; vždyť to, co platí pro jeden frank a 60 tisíc franků, platí za stejných okolností i pro miliardu franků.
A co se, pánové, daní týče, dokažte jejich prospěšnost důvody těžícími z podstaty věci, a nikoli oním neblahým tvrzením: „Veřejné výdaje poskytují obživu pracující třídě.“ To chybně zamlčuje jednu zásadní skutečnost, totiž že veřejné výdaje nahrazují vždy výdaje osobní a v důsledku poskytují obživu jednomu pracujícímu na úkor druhého, avšak k údělu pracující třídy jako celku nijak nepřispívají. Vaše argumentace, byť nanejvýš v kurzu, je příliš absurdní, neboť její zdůvodnění postrádá rozumu.
[8] Alphonse Marie Louis de Lamartine (1790–1869) byl jedním z největších básníků francouzského romantismu a posléze se stal význačným státníkem. Poprvé byl zvolen poslancem v roce 1834, nejvyšší slávy dosáhl za únorové revoluce v roce 1848, kdy se zásadně přičinil o vznik (druhé) republiky. Svou výřečností tehdy uklidnil pařížské davy, které ji hrozily zničit, a stanul v čele prozatímní vlády. Brzy ztratil vliv, spíš než praktický politik byl idealista, vynikal jako řečník. V roce 1851 se definitivně stáhl do soukromí. (Pozn. překl.)
[9] Bastiat zde odkazuje na velkou mezinárodní výstavu průmyslu a kultury pořádanou roku 1851 v londýnském Hyde Parku, kterou sponzorovala Royal Society for the Encouragement of Arts, Manufactures and Commerce (Královská společnost pro podporu umění, průmyslu a obchodu). Tuto první z řady velkých mezinárodních výstav, „světových výstav“, proslavil mimo jiné Křišťálový palác, v němž se konala. Záštity nad výstavou se ujal choť královny Viktorie princ Albert. (Pozn. překl.)
[10] Autor tím má zřejmě na mysli z pařížské radnice dodavatelům divadel na levém břehu Seiny. (Pozn. překl.)
