Co je vidět a co není vidět (2016): 10. Alžírsko
Hle, na tribuně se dohaduje čtveřice řečníků. Nejprve mluví všichni najednou, posléze jeden po druhém. O čem promlouvají? O překrásných věcech, bezpochyby o velikosti a síle Francie, o nutnosti sít, aby se mohlo sklízet, o skvělé budoucnosti naší obrovské kolonie, o tom, jak by bylo výhodné nalít do těchto dálav naší přetékající populaci atd., atd.; úžasné příklady výřečnosti, pokaždé vyšperkované tímto závěrem:
„Odhlasujte (přibližně) 50 milionů franků, aby se v Alžírsku mohly vybudovat přístavy a silnice, na přepravu kolonistů, na výstavbu jejich domů, vyklučení polí. Ulevíte tím francouzskému pracujícímu, podpoříte zaměstnanost v Africe a marseilleský obchod díky vám rozkvete. Všichni na tom vydělají.“
Ano, to je všechno pravda, pokud těch 50 milionů bereme do úvahy od okamžiku, kdy je Stát vydává; pokud se díváme, kam jdou, a ne odkud přišly; jestliže uvážíme dobro, jež přinesou na cestě z poklad- nice výběrčích, a nikoliv způsobené zlo a dobro, kterému se zamezilo, když do ní putovaly; ano, z tohoto omezeného úhlu pohledu na tom všichni vydělají. Dům postavený v zemi Berberů, to je to, co je vidět; přístav vyhloubený v zemi Berberů, to je to, co je vidět; zaměstnanost vyvolaná v zemi Berberů, to je to, co je vidět; o něco méně rukou ve Francii, to je to, co je vidět; velký pohyb zboží v Marseille, to je stále to, co je vidět.
Ovšem máme tu jinou skutečnost, která není vidět. Oněch 50 milionů franků, co utratil Stát, už nemůže, jak by byl býval učinil, utratit daňový poplatník. Od dobra přisuzovaného veřejným výdajům musíme pokaždé odečíst zlo výdajů soukromých, kterým tím bylo zamezeno; — pokud tedy nepřistoupíme k tvrzení, že Kuba Prosťáček by s poctivě vydělanými pěti franky, které uchvátily daně, beztak nic neudělal; to je ovšem absurdní tvrzení, uvážíme-li, že pokud si je s námahou vydělal, jistě doufal, že si jimi poslouží k uspokojení svých potřeb. Nechal by kolem své zahrádky vztyčit plot, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Nechal by meliorovat své políčka, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Přistavil by další patro chalupy, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Rozšířil by své řemeslné náčiní, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Lépe by se stravoval a šatil, svým synům by zajistil lepší vzdělání, zvýšil by věno své dceři, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Vstoupil by do svépomocného spolku, ale už nemůže, to je to, co není vidět. Požitky, jež mu byly odepřeny, uzmuté prostředky, které zamezily jeho rukám činit, na straně jedné a na druhé straně práce kopáče, truhláře, kováře, krejčího, učitele z jeho vísky, již by podpořil, ale nedojde k ní, to je stále to, co není vidět.
S budoucí prosperitou Alžírska se hodně počítá; budiž. Nechť se ale také vezme do úvahy úpadek, který kvůli tomu mezitím ne- vyhnutelně dopadne na Francii. Ukazují mi, jak vzkvétá obchod v Marseille; jestliže k němu dochází ze přispění daní, vždycky na- jdu nějaký rovnocenný obchod potlačený ve zbytku země. Tvrdí: „Tento kolonista přepravený do země Berberů představuje pro zbytek zbývající francouzské populace úlevu.“ „Jak je možné, že při přepravě onoho kolonizátora do Alžíru se tam přepravilo též dvakrát či třikrát více kapitálu, než za který by mohl žít ve Francii?“[21]
Celou dobu jsem sledoval jediný záměr, totiž aby čtenář pochopil, že za zjevným dobrem každého veřejného výdaje se skrývá mnohem hůře rozeznatelné zlo. Chtěl bych docílit toho, jak jen bude v mých silách, aby si čtenář uvykl vidět jedno i druhé a obé zvažovat.
Každý návrh veřejného výdaje se musí posoudit bez ohledu na údajné povzbuzení zaměstnanosti, jež z něj vyplývá, protože toto povzbuzení je pouhý přelud. Co v tomto ohledu učiní veřejný výdaj, učinil by též výdaj soukromý. Otázka práce a zaměstnanosti tedy stojí zcela mimo debatu.
Smyslem tohoto spisu není hodnotit vlastní hodnotu veřejných výdajů v Alžírsku.
Nemohu si ale odpustit obecný postřeh. Předpoklad bývá vždy nepříznivý vůči kolektivním výdajům získaným prostřednictvím zdanění. A proč? Z tohoto důvodu:
V první řadě tím vždy krapet tratí spravedlnost. Kuba Prosťáček, který si oněch pět franků vydělal v potu tváře a s vidinou nějakého požitku, je přinejmenším mrzutý, když státní pokladna zasáhne, požitek mu odejme a přidělí někomu jinému. Není pochyb o tom, že dobré odůvodnění tohoto činu je teď na státní pokladně, nebo na těch, co ji spravují. Viděli jsme, že Stát uvedl zdůvodnění hanebné řka: „Díky těmto pěti franků dám lidem práci.“ Kuba Prosťáček (jakmile prozře) neopomene odvětit:
„K ďasu! Díky těmto pěti frankům jim dám práci i já sám.“
Dáme-li tento důvod stranou, ty ostatní se vyjeví ve své nahotě a debata mezi státní pokladnou a Kubou Prosťáčkem se rázem zjednoduší. Pokud mi Stát poví: „Oněch pět franků ti beru, abych zaplatil četníka, jenž bude místo tebe bdít nad tvou bezpečností; — na vydláždění ulic, jimiž se den co den ubíráš; — na provoz soudů, co prosazují tvé vlastnictví a svobodu; — na stravu vojáka, který brání naše hranice,“ nepochybuji o tom, že je Kuba Prosťáček zaplatí beze slova, anebo se šeredně mýlím. Avšak řekne-li mu Stát: „Oněch pět franků ti beru, abych ti dal jeden sou[22] jako prémii v případě, že budeš dobře vzdělávat své pole; — abych tvého syna naučil tomu, co ty ho naučit nechceš; — aby si pan ministr mohl přidat stý chod na své hostině; — na vybudování chýše v Alžírsku, ovšem s tou výhradou, že ti budu brát rok co rok o pět franků navíc na vydržování kolonisty a dalších pět na vydržování generála, co bude dohlížet na vojáky atd.,“ mám za to, že se chudák Kuba rozkřikne: „Tento právní systém nápadně připomíná, jak to chodí v lese u Bondy!“[23] A vzhledem k tomu, že Stát námitku předpokládá, co provede? Všechno zamlžuje; vynáší právě onen hanebný důvod, jenž by na danou otázku neměl mít žádný vliv; rozebírá dopad pěti franků na zaměstnanost; ukazuje na kuchaře a dodavatele pana ministra; ukazuje na osadníka, vojáka a generála vydržovaného těmi pěti franky; ukazuje na to, co je vidět, a pokud se to Kuba Prosťáček nenaučí vyvažovat tím, co není vidět, bude oklamán. A proto se jej snažím poučit mocnými dávkami opakování téhož.
Ze skutečnosti, že veřejné výdaje realokují zaměstnanost, aniž by ji zvyšovaly, vyplývá v jejich neprospěch druhá a závažná námitka. Realokovat práci znamená přemístit i pracující, to jest narušit přirozené zákony, podle nichž je populace na určitém teritoriu uspořádána. Jestliže se oněch 50 milionů nechá daňovému poplatníkovi, jehož najdeme po celé Francii, povzbudí práci v každé ze 40 tisíc obcí naší vlasti; nabírají funkci pojítka každého k vlastní rodné hroudě; rozdělí se mezi všechny možné pracující a mezi všechna myslitelná hospodářská odvětví. Zatímco pokud Stát oněch 50 milionů odebere občanům, soustředí a vydá je na daném místě, přitáhne na toto místo poměrné množství realokované práce, odpovídající množství pře- sídlených pracujících, populaci nestabilní, deklasovanou a troufám si tvrdit nebezpečnou, jakmile se fond vyčerpá! — Následně však dochází k tomuto (čímž se vracím k pojednávanému tématu): tato horečná aktivita, takříkajíc vtěsnána do omezeného prostoru, všem bije do očí, to je to, co je vidět; lid tleská, udiven lehkostí a krásou celého postupu se domáhá toho, aby se k němu přistoupilo znovu a ve větší míře. Ovšem stejné množství práce, pravděpodobně mnohem účelnější, odsouzené k nečinnosti všude jinde ve Francii, to je to, co není vidět.
[21] Ministerstvo války před nedávnem potvrdilo, že každý jedinec přepravený do Alžírska stát stojí osm tisíc franků. Není sporu o tom, že tito nešťastníci by mohli ve Francii blaže- ně žít za polovinu této částky. Rád bych tedy věděl, v čem přesně se francouzskému lidu pomůže, když ubude jednoho člověka za cenu životních nákladů pro dva? (Pozn. autora)
[22] Oněch pět franků představuje 100 sou. Stát tedy Kubovi nabízí setinu toho, co odevzdal. (Pozn. překl.)
[23] Les severně od Paříže, notoricky proslulé rejdiště lupičů. Bastiat toto přirovnání používá nejednou. (Pozn. překl.)
