Co je vidět a co není vidět (1923): IV. Divadla a krásná umění.

Má stát podporovali subvencemi umění? Možno tu jistě mnoho říci pro i proti. Ve prospěch subvenčního systému možno uvésti, že umění prohlubuje, povznáší a zjemňuje poesií duši národa, že ji odpoutává od hmotných zájmů, dává duši pocitovati krásno a působí takto příznivě na způsoby, obyčeje, mravy a dokonce i na průmysl. Jest otázka, co by bylo s hudbou ve Francii bez Théâtre-Italien a bez konservatoře, s dramatickým uměním bez Théâtre-Français, s malířstvím a sochařstvím bez našich sbírek a musei. Můžeme jíti dále a tázati se, zdali bez soustředění na jednom místě a tudíž také bez subvencování krásných umění tento vybraný vkus by se byl vyvinul, vkus, který je vznešeným údělem práce francouzské, a jenž doporučuje její výrobky v celém světě. Vzhledem k těmto výsledkům nebylo by velikou neobezřetností, kdyby všichni občané odřekli platiti tento skrovný příspěvek, který konec konců zajišťuje ve středu Evropy francouzskému národu duševní převahu a slávu?

Proti těmto a mnoha jiným důvodům, jichž váhu nepopírám, možno uvésti jiné důvody neméně závažné. Především řekne se, jde zde o spravedlivou distribuci (rozděleni). Což sahá právo zákonodárcovo tak daleko, aby ubral ze mzdy dělníkovy a tak doplňoval zisk umělcův? Pan Lamartine pravil: odepřete-li subvenci divadlu, kde se pak zastavíte na této cestě, nebudete logicky přinuceni zrušiti vaše fakulty, musea, ústavy a knihovny? Odpovědělo by se: budete-li dávati subvence všemu, co je dobré a užitečné, kde se zastavíte na této cestě, nebudete-li logicky přinuceni zříditi civilní listu pro zemědělství, průmysl, obchod, dobročinné účely a školství?[1] A potom, jest jisto, že subvence podporují pokrok v umění? Tato otázka ještě daleko není rozhodnuta a sami vidíme, že prosperují ona divadla, která sama sobě stačí. Uvažujeme-li však důkladněji, shledáme, že potřeby a přání vznikají jedny z druhých a že se přenášejí do sfér čím dál tím vytříbenějších, dle toho jak veřejné bohatství je umožňuje uspokojiti. Nemá se tudíž vláda míchati do těchto vztahů, protože by dle nynějšího stavu jmění nemohla z daní podněcovati průmysl přepychový, aniž poškodila průmysl nezbytné potřeby, maříc tím přirozený pochod kultury. Dlužno připomenouti, že takováto umělá přemístění potřeb, vkusu, práce a obyvatelstva přivádějí národy do nejisté a nebezpečné situace, nemající pevného základu.

Zde několik důvodů, které uvádějí odpůrci státního zasahování, co se týče pořadí, v němž dle mínění občanů nutno uspokojovati potřeby a přání a v důsledku toho i říditi svoji činnost. Doznávám, že náležím k těm, kteří mají za to, že výběr a podnět má přijíti ze zdola a ne se shora, od občanů a ne od zákonodárce. Opačná nauka, zdá se mi, vede ku zmaru svobody a lidské důstojnosti.

Než, usuzuje-li se takto, právě tak chybně jako nespravedlivě, jest známo, z čeho je viněn národohospodář? Zavrhujeme-li subvenci, znamená prý to, že zavrhujeme věc samu, jež má býti subvencována, že prý jsme nepřáteli všech druhů činností, poněvadž žádáme, aby tyto činnosti byly jednak svobodné, jednak, aby hledaly samy v sobě svoji odměnu. Tak, žádáme-li, aby stát neplatil z daní věci náboženské, jsme prý nevěrci; chceme-li, aby stát nepřispíval z daní na vzdělání, nenávidíme prý osvěty.[2] Řekneme-li, že stát nemá z daní zlepšovati hodnotu půdy nebo ten či onen druh průmyslu, jsme prý nepřáteli majetku a práce. Domníváme-li se, že stát nemá podporovati umělce, jsme prý barbaři, kteří soudí, že umění jsou zbytečná.

Protestuji ze všech sil proti těmto vývodům. Jsme daleci nesmyslné myšlenky odstraniti náboženství[3], vzdělání, vlastnictví, práci a umění, žádáme-li, aby stát chránil svobodný vývoj všech druhů lidské činnosti, aniž vydržoval jedny na úkor druhých. Na opak máme za to, že všechny tyto živé síly lidské společnosti vyvíjely by se harmonicky pod vlivem svobody, že žádná z nich by se nestala – jak dnes vidíme – zdrojem zmatků, přehmatů, tyranství a nepořádku.

Naši odpůrci myslí, že činnost, která není ani vydržována ani reglementována, je činností mařenou. Tvrdíme opak. Jejich víra je v zákonodárci a ne v lidstvu. Naše víra spočívá v lidstvu a ne v zákonodárci.

Tak říkal pan Lamartine: Ve jménu této zásady (t. j. nedávati podpor státních) jest třeba zrušiti veřejné výstavy, jež této zemi dělají čest a přinášejí bohatství.

Odpovídám panu Lamartinovi: S vašeho stanoviska nesubvencovati jest rušiti, jelikož vycházejíce ze skutečnosti, že vše existuje pouze z vůle státu, vyvozujete z toho, že žije pouze to, čemu daně umožňuji život. Obrátím však proti vám příklad, jejž jste vybral a ukáži vám, že největší a nejznamenitější z výstav, výstava myšlenkově nejliberálněji pojatá, nejuniversálnější, a mohl bych dokonce i užiti výrazu „všelidská“, jímž zde nijak nenadsazuji, jest výstava chystaná v Londýně, jediná, do které se neplete žádná vláda a kterou neživí žádná daň.

Vraceje se ke krásným uměním opakuji: je možno uvésti přesvědčivé důvody pro subvencování i proti němu. Čtenář pochopí, že vzhledem ku zvláštní povaze tohoto spisku nemusím ani vykládati tyto důvody, aniž z nich vybírati.

Avšak p. Lamartine uvedl předem argument, který nemohu pomiuouti mlčením, jelikož patří zrovna do rámce této hospodářské studie.

Praví:

„Otázka národohospodářská ve věci divadel je shrnuta v jediné slovo: t. j. v práci. Málo záleží na povaze této práce; jest to práce stejně plodná, stejně produktivní jako každý jiný druh prací v národě. Divadla – jak je vám známo – zaměstnávají a dávají ve Francii mzdu osmdesáti tisícům dělníků různého druhu, malířům, zedníkům, dekoratérům, krejčím, stavitelům atd., kteří vnášejí život a pohyb do mnoha čtvrtí tohoto hlavního města a z té příčiny žádají vaši přízeň“.

Vaši přízeň! – přeložte si to: vaše subvence.

A dále:

„Radovánky Paříže jsou prací a spotřebou venkova, přepych bohatého jest mzdou a chlebem dvou set tisíců dělníků všeho druhu, kteří jsou živi z všelikého druhu průmyslu pracujícího pro divadla po republice a kteří z těchto znamenitých, Francii proslavujících radovánek mají živobytí pro sebe, své rodiny a děti. Jim dáte těch 60.000 franků. (Velmi dobře! Velmi dobře I Nesčetné projevy souhlasu.)“

Pokud se mne týče, musím říci: Velmi špatně! Velmi špatně! – maje na zřeteli pouze vztah tohoto názoru na národohospodářský argument, o nějž se zde jedná.

Ovšem, dostane se těch 60.000 franků nebo aspoň jich část dělníkům pracujícím pro divadla. Několik drobtů může zajisté cestou zablouditi. Avšak podíváme-li se na věc z blízka, snad se nám ukáže, že koláč jde jinou cestou; šťastní dělníci, zbude-li jim několik drobečků! – Nicméně chci připustiti, že celá subvence připadne malířům, dekoratérům, krejčím, kadeřníkům atd. To je viděti.

Odkud však přichází tato subvence? Zde jest rub otázky, jejž jest stejně důležito prozkoumati jako její líc. Kde jest pramen těch šedesáti tisíc franků? A kam by se poděly, kdyby hlasováním zákonodárců nebyly napřed dirigovány do rue Rivoli a pak do rue Grenelle. To není viděti.

Dojista se nikdo neodváží tvrditi, že hlasování zákonodárců to bylo, jež dalo této částce se vylíhnouti v hlasovací urně, že jest pouhým přídavkem k národnímu jmění a že bez tohoto zázračného hlasování oněch šedesát tisíc franků by se stalo navždy neviditelnými a nenahmatatelnými. Dlužno připustili, že vše, co většina mohla učiniti, bylo, že rozhodla, aby se odněkud vzaly a někam byly poslány, a aby se jim dostalo jistého určení jen proto, že byly odvráceny od jiného určení.

Za těchto okolností jest zřejmo, že poplatník zdaněný jedním frankem nemůže tímto frankem již volně nakládati. Jest jasné, že bude zbaven možnosti ukojiti své potřeby v hodnotě jednoho franku a že i dělník, jenž by toto uspokojení mu byl mohl zjednati, bude připraven o mzdu v částce jednoho franku.

Neoddávejme se této dětské ilusi a nevěřme, že by hlasování ze dne 16. května přidalo něco k blahu a práci národa. Přemístí pouze užitky, přemístí mzdy, toť vše.

Podotkne se, že nahradí jistý druh uspokojení potřeby a jistý druh práce uspokojením a prací nutnější, mravnější a rozumnější? Zde bych mohl říci: vy rvouce 60.000 franků poplatníkům, zmenšíte mzdy zemědělských dělníků, nádeníků, tesařů, kovářů a zvýšíte o tolik mzdy zpěváků, kadeřníků, dekoratérů a krejčích. Nelze dokázati, že tato třída by byla více interesována nežli ona. Pan Lamartine to nedokazuje. Sám praví, že práce divadelní jest „stejně plodná, stejně produktivní, a ne více“ než každá jiná práce, což by se ještě mohlo popírati, neboť nejlepším důkazem, že divadelní práce není tak plodná, jako jiná práce, jest, že tato jest povolána vydržovati onu.

Avšak toto srovnávání hodnoty a vnitřní zásluhy různých druhů prací není předmětem této úvahy. Jest mi pouze ukázati, že, jestliže pan Lamartine a ti, kdož schvalují jeho dokazování, viděli levým okem mzdy získané dodavateli divadelníků, měli viděti pravým okem mzdy ušlé dodavatelům poplatníků; jelikož tak nečinili, dopustili se chyby tím, že pokládali přemístění za zisk. Byli-li by důslední ve svém učení, žádali by subvence do nekonečna; neboť co platí o jednom franku a o 60.000 fr., platí za týchž okolností i o miliardě franků.

Jde-li o daně, pánové, dokažte jejich užitečnost vážnými důvody, ne však tímto ne šťastným tvrzením: „Veřejná vydání dávají obživu dělnické třídě“. Toto tvrzení neprávem zastírá podstatný fakt, že totiž vydání veřejná vždy zastupují vydání soukromá a že tudíž dávají živobytí jednomu dělníku místo jinému, nepřinášejí však ničeho v úděl dělnické třídě jako celku. Vaše dokazování je velmi hezké, ale je příliš protimyslné, než aby bylo odůvodněním.

[1] Dnešní čtenář ovšem nesdílí autorova odporu k státní podpoře dobročinných účelů a školství, pokud jde o dobročinné účely a školství prospěšné celku. (Dnes zavrhujeme jen státní podpory „dobročinných účelů“ a „školství“, jež slouží jen některým skupinám obyvatelstva proti zájmu celkovému.) Poznalo se totiž zkušenosti, že školství nelze svěřit pouze soukromé podnikavosti učitelů a dobrovolné návštěvě žáků, a proto i státy velmi svobodymilovné zavedly povinnou a bezplatnou návštěvu jistých škol, jež pak ovšem se musí vydržovat ze státní pokladny – tedy z „civilní listy pro školství“.
(Pozn. čes. vyd.)

[2] V poznámce pod čarou na předch. str. jsme již upozornili na to, že stran veřejných výdajů na vzdělání jest obyvatelstvo civilisovaných států dnes jiného mínění než Bastiat r. 1850. Čtenář ovšem pochopí stanovisko Bastiatovo v jeho době, i když je neschvaluje.
(Pozn. čes. vyd.)

[3] Bastiat praví „náboženství“, nikoli nesnášenlivé církevnictvi.
(Pozn. čes. vyd.)