Co je vidět a co není vidět (1923): III. Daň.

Nepřihodilo se vám nikdy slyšeti toto? „Daň jest nejvýhodnější umístění peněz; jest to zúrodňující rosa. Pohleďte, kolik rodin živí a sledujte v mysli její odrazy v průmyslu; jest to nekonečno, život.“

Abych potíral toto mínění, musím znova uvésti, co jsem vyvrátil. Politická ekonomie ví dobře, že její důvody nejsou dosti zábavné, aby se o nich mohlo říci: opakované se líbí. Stejně jako Basil upravila si pořekadlo, jak se jí hodilo, jsouc přesvědčena, že v jejích ústech opakované lépe poučuje.

Prospěch, že úředníci berou svůj plat, jest to, co jest viděti. Dobro, jež z toho plyne pro jejich dodavatele, to jest také ještě vidět. Jest to samozřejmé. Ale nevýhody, které poplatníci musí podstoupiti, aby daň zaplatili, ty není viděti, a ztráty, jež z toho povstávají jich dodavatelům, teprve není vidět, ačkoli bijí do očí.

Vydá-li úředník ve svůj prospěch o 5 franků více, plyne z toho, že poplatník vydá ve svůj prospěch o 5 franků méně. Výdaj úředníkův jest vidět, protože se stal, kdežto výdaj poplatníkův není viděti, jelikož mu bohužel bylo zabráněno jej učiniti.

Přirovnáváte národ k vyprahlé zemi a daň k zúrodňujícímu dešti. Budiž. Měli byste se však také zeptati, kde jsou zdroje tohoto deště, a není-li to právě daň, jež vyčerpává vlhkost z půdy a ji vysušuje.

Měli byste se ještě sebe zeptati, je-li možno, aby půda dostala z dešťů právě tolik drahocenné vody, kolik jí ztrácí vypařováním.

Je velmi jisto, že Václav Dobrák, vysází-li výběrčímu daní 5 franků, ničeho za ně nedostane. Když však potom úředník vydávaje těchto 5 franků, je vrací Václavu Dobrákovi, děje se tak za stejnou hodnotu v obilí nebo práci. Konečný výsledek pro Václava Dobráka je ztráta pěti franků.

Je pravda, že často, ba velmi často úředník splácí Václavu Dobrákovi službou rovnocennou. V tomto případě není ztráta ani na té či oné straně, jest tu pouhá výměna. Moje vývody nevztahují se ovšem na užitečné úřady. Píkám toto: chcete-li zříditi úřad, dokažte jeho užitečnost. Dokažte Václavu Dobrákovi, že službami, které mu prokazuje, rovná se tomu, co ho stojí. Avšak, nehledíce k této vnitřní užitečnosti, nedovolávejte se jako argumentu výhody, kterou poskytuje úředníkovi, jeho rodině a dodavatelům; nedokazujte, že podporuje práci.

Dává-li Václav Dobrák úředníkovi pět franků za službu skutečně užitečnou, jest to zcela totéž, jako když dává pět franků obuvníkovi za pár střevíců; z ručky do ručky a jsme vyrovnáni. Dá-li však Václav Dobrák úředníkovi pět franků a nedostane se mu pak za ně vůbec žádné služby neb naopak je ještě soužen, je to, jakoby je byl dal zloději. Je zbytečno říkati, že úředník vydá těchto pět franků ve prospěch národní práce; totéž byl by učinil i zloděj, totéž byl by učinil i Václav Dobrák, kdyby mu nebyl přišel do cesty ať již cizopasník, stojící mimo zákon, ať již cizopasník zákonitý.

Zvykněme si tudíž posuzovati věcí ne pouze dle toho, co je vidět, ale i dle toho, co není vidět.

V minulém roce byl jsem členem finančního výboru, neboť za Konstituanty nebyli členové oposice soustavně vylučováni ze všech komisí; v tomto ohledu jednala Konstituanta rozumně. Slyšeli jsme p. Thierse říci: „Po celý život jsem potíral stranu legitimistů a kněží. Od té doby však, kdy spoléčné nebezpečí nás sblížilo, od té doby, co se s nimi stýkám, co je znám, co hovoříme od srdce k srdci, zpozoroval jsem, že to nejsou obludy, za jaké jsem je pokládal.“

Ano, nedůvěra se přehání, nenávist se rozněcuje mezi stranami, nemajícími vzájemného styku; připustila-li by však většina do komisí několik členů menšiny, seznalo by se snad na té i oné straně, že názory nejsou si tak vzdáleny a že ani úmysly nejsou tak zvrácené, jak se má za to.

At jest tomu jakkoli, byl jsem minulého roku členem finančního komitétu. Kdykoli někdo z kolegů mluvil o nižším platu presidenta republiky, ministrů a velvyslanců, bylo mu odpověděno:

„Již v samotném zájmu služby jest nutno obklopiti jisté úřady leskem, a důstojností. Z téhož důvodu jest k nim povolati muže zasloužilé. Nesčetní prosebníci se obracejí na presidenta republiky a byl by ve velmi trapné situaci, kdyby musil vždy odmítati jejich žádosti. Jakási representace v salonech ministerských a diplomatických jest jedním z koleček vlád konstitučních, atd. atd.‘‘

Ačkoli takové důvody mohly by býti popírány, zasluhují zcela jistě, aby byly po-drobeny bedlivé úvaze. Důvody tyto spočívají na veřejném zájmu, ať již dobře či špatně oceněném; co mne se týče, dbám jich více než mnozí z našich Katonů, ovládaných duchem přílišného skrblictví a žárlivosti.

Co však se vzpouzí mému svědomí národního hospodáře, proč se rdím za pověst své vlasti, jako země rozumné, jest to, když se dojde (což se nikdy neopomene) k této nesmyslné a vždy příznivě přijímané banalitě:

„Ostatně nádhera vysokých hodnostářů podporuje umění, průmysl, práci. Hlava státu a jeho ministři nemohou dávati hostin a večírků, aby při tom nekoloval život ve všech žilách společenského tělesa. Snížiti jejich příjmy, znamená ochuzovati pařížský průmysl, což se odráží i v národním průmyslu.“

Promiňte, pánové, dbejte alespoň počtů a nechoďte před národní shromáždění francouzské s těmito výklady, nebo se bojím, že ke své hanbě s vámi bude na konec souhlasiti, že při sčítání téhož sloupce dostaneme jiný součet dle toho, sčítáme-li shora dolů nebo zdola nahoru.

Nuže! Dohodnu se s dělníkem, aby mi na poli udělal strouhu za odměnu pěti franků. Právě, když jsem jednal, přijde výběrčí a vezme mi těch pět franků a odevzdá je ministru vnitra. Můj plán je zmařen, ale pan ministr má k večeři o jeden chod více. K tomu vy se odvažujete tvrditi, že toto úřední vydání je přírůstek k dobru národního průmyslu! Nechápete, že tu jde pouze o přemístění uspokojení a práce? Je pravda, že ministr má svůj stůl bohatší, je však také pravda, že rolník má svoje pole špatněji vysušeno. Pařížský restauratér vydělal pět franků, uznávám, ale přiznejte mi také, že venkovský dělník ztratil výdělek pěti franků. Zkrátka: jídlo ministrovo a uspokojený restauratér jest to, co je vidět; zatopené pole a dělník, jemuž se nedostalo práce, jest to, co není vidět.

Co je tu námahy, aby se v národním hospodářství dokázalo, že dvě a dvě jsou čtyři. Podaří-li se vám to, řekne se: „Jest to tak jasné, že to jest až nudné.“ – A pak se přikročí k hlasování, jakobyste vůbec nic nebyl dokázal.