Rubrika: První překlad (1923)

Nepřihodilo se vám nikdy slyšeti toto? „Daň jest nejvýhodnější umístění peněz; jest to zúrodňující rosa. Pohleďte, kolik rodin živí a sledujte v mysli její odrazy v průmyslu; jest to nekonečno, život.“

Abych potíral toto mínění, musím znova uvésti, co jsem vyvrátil. Politická ekonomie ví dobře, že její důvody nejsou dosti zábavné, aby se o nich mohlo říci: opakované se líbí. Stejně jako Basil upravila si pořekadlo, jak se jí hodilo, jsouc přesvědčena, že v jejích ústech opakované lépe poučuje.

Prospěch, že úředníci berou svůj plat, jest to, co jest viděti. Dobro, jež z toho plyne pro jejich dodavatele, to jest také ještě vidět. Jest to samozřejmé. Ale nevýhody, které poplatníci musí podstoupiti, aby daň zaplatili, ty není viděti, a ztráty, jež z toho povstávají jich dodavatelům, teprve není vidět, ačkoli bijí do očí.

Vydá-li úředník ve svůj prospěch o 5 franků více, plyne z toho, že poplatník vydá ve svůj prospěch o 5 franků méně. Výdaj úředníkův jest vidět, protože se stal, kdežto výdaj poplatníkův není viděti, jelikož mu bohužel bylo zabráněno jej učiniti.

Přirovnáváte národ k vyprahlé zemi a daň k zúrodňujícímu dešti. Budiž. Měli byste se však také zeptati, kde jsou zdroje tohoto deště, a není-li to právě daň, jež vyčerpává vlhkost z půdy a ji vysušuje.

Měli byste se ještě sebe zeptati, je-li možno, aby půda dostala z dešťů právě tolik drahocenné vody, kolik jí ztrácí vypařováním.

Je velmi jisto, že Václav Dobrák, vysází-li výběrčímu daní 5 franků, ničeho za ně nedostane. Když však potom úředník vydávaje těchto 5 franků, je vrací Václavu Dobrákovi, děje se tak za stejnou hodnotu v obilí nebo práci. Konečný výsledek pro Václava Dobráka je ztráta pěti franků.

Je pravda, že často, ba velmi často úředník splácí Václavu Dobrákovi službou rovnocennou. V tomto případě není ztráta ani na té či oné straně, jest tu pouhá výměna. Moje vývody nevztahují se ovšem na užitečné úřady. Píkám toto: chcete-li zříditi úřad, dokažte jeho užitečnost. Dokažte Václavu Dobrákovi, že službami, které mu prokazuje, rovná se tomu, co ho stojí. Avšak, nehledíce k této vnitřní užitečnosti, nedovolávejte se jako argumentu výhody, kterou poskytuje úředníkovi, jeho rodině a dodavatelům; nedokazujte, že podporuje práci.

Dává-li Václav Dobrák úředníkovi pět franků za službu skutečně užitečnou, jest to zcela totéž, jako když dává pět franků obuvníkovi za pár střevíců; z ručky do ručky a jsme vyrovnáni. Dá-li však Václav Dobrák úředníkovi pět franků a nedostane se mu pak za ně vůbec žádné služby neb naopak je ještě soužen, je to, jakoby je byl dal zloději. Je zbytečno říkati, že úředník vydá těchto pět franků ve prospěch národní práce; totéž byl by učinil i zloděj, totéž byl by učinil i Václav Dobrák, kdyby mu nebyl přišel do cesty ať již cizopasník, stojící mimo zákon, ať již cizopasník zákonitý.

Zvykněme si tudíž posuzovati věcí ne pouze dle toho, co je vidět, ale i dle toho, co není vidět.

V minulém roce byl jsem členem finančního výboru, neboť za Konstituanty nebyli členové oposice soustavně vylučováni ze všech komisí; v tomto ohledu jednala Konstituanta rozumně. Slyšeli jsme p. Thierse říci: „Po celý život jsem potíral stranu legitimistů a kněží. Od té doby však, kdy spoléčné nebezpečí nás sblížilo, od té doby, co se s nimi stýkám, co je znám, co hovoříme od srdce k srdci, zpozoroval jsem, že to nejsou obludy, za jaké jsem je pokládal.“

Ano, nedůvěra se přehání, nenávist se rozněcuje mezi stranami, nemajícími vzájemného styku; připustila-li by však většina do komisí několik členů menšiny, seznalo by se snad na té i oné straně, že názory nejsou si tak vzdáleny a že ani úmysly nejsou tak zvrácené, jak se má za to.

At jest tomu jakkoli, byl jsem minulého roku členem finančního komitétu. Kdykoli někdo z kolegů mluvil o nižším platu presidenta republiky, ministrů a velvyslanců, bylo mu odpověděno:

„Již v samotném zájmu služby jest nutno obklopiti jisté úřady leskem, a důstojností. Z téhož důvodu jest k nim povolati muže zasloužilé. Nesčetní prosebníci se obracejí na presidenta republiky a byl by ve velmi trapné situaci, kdyby musil vždy odmítati jejich žádosti. Jakási representace v salonech ministerských a diplomatických jest jedním z koleček vlád konstitučních, atd. atd.‘‘

Ačkoli takové důvody mohly by býti popírány, zasluhují zcela jistě, aby byly po-drobeny bedlivé úvaze. Důvody tyto spočívají na veřejném zájmu, ať již dobře či špatně oceněném; co mne se týče, dbám jich více než mnozí z našich Katonů, ovládaných duchem přílišného skrblictví a žárlivosti.

Co však se vzpouzí mému svědomí národního hospodáře, proč se rdím za pověst své vlasti, jako země rozumné, jest to, když se dojde (což se nikdy neopomene) k této nesmyslné a vždy příznivě přijímané banalitě:

„Ostatně nádhera vysokých hodnostářů podporuje umění, průmysl, práci. Hlava státu a jeho ministři nemohou dávati hostin a večírků, aby při tom nekoloval život ve všech žilách společenského tělesa. Snížiti jejich příjmy, znamená ochuzovati pařížský průmysl, což se odráží i v národním průmyslu.“

Promiňte, pánové, dbejte alespoň počtů a nechoďte před národní shromáždění francouzské s těmito výklady, nebo se bojím, že ke své hanbě s vámi bude na konec souhlasiti, že při sčítání téhož sloupce dostaneme jiný součet dle toho, sčítáme-li shora dolů nebo zdola nahoru.

Nuže! Dohodnu se s dělníkem, aby mi na poli udělal strouhu za odměnu pěti franků. Právě, když jsem jednal, přijde výběrčí a vezme mi těch pět franků a odevzdá je ministru vnitra. Můj plán je zmařen, ale pan ministr má k večeři o jeden chod více. K tomu vy se odvažujete tvrditi, že toto úřední vydání je přírůstek k dobru národního průmyslu! Nechápete, že tu jde pouze o přemístění uspokojení a práce? Je pravda, že ministr má svůj stůl bohatší, je však také pravda, že rolník má svoje pole špatněji vysušeno. Pařížský restauratér vydělal pět franků, uznávám, ale přiznejte mi také, že venkovský dělník ztratil výdělek pěti franků. Zkrátka: jídlo ministrovo a uspokojený restauratér jest to, co je vidět; zatopené pole a dělník, jemuž se nedostalo práce, jest to, co není vidět.

Co je tu námahy, aby se v národním hospodářství dokázalo, že dvě a dvě jsou čtyři. Podaří-li se vám to, řekne se: „Jest to tak jasné, že to jest až nudné.“ – A pak se přikročí k hlasování, jakobyste vůbec nic nebyl dokázal.

S národem se to má podobně jako s člověkem. Chce-li uspokojiti nějakou svoji potřebu, musí se sám přesvědčit!, stojí-li toto uspokojení za to. Jedním z největších statků národa jest bezpečnost. Jestliže, aby byla získána, jest nutno postaviti armádu sto tisíc mužů a vydati na ni sto milionů, nemám nic proti tomu. Je to užitek zakoupený za cenu oběti.

Nebudiž však mylně vykládán dosah mojí these.

Jakýsi poslanec navrhuje, aby bylo z vojenské služby propuštěno 100 tisíc mužů, čímž by bylo poplatníkům ulehčeno o sto milionů.

Zůstaňme při této odpovědi: „Těchto 100 tisíc mužů a 100 milionů jest nám nevyhnutelně třeba k dosažení bezpečnosti národa, jest to sice obě€, ale bez ní byla by

Francie rozvrácena stranami nebo uchvácena cizinou.“ Nemám, co bych namítal proti tomuto důvodu, který může býti ve skutečnosti správný neb nesprávný, který však theoreticky neobsahuje hospodářský blud. Blud začíná tehdy, chceme-li z oběti dělat výhodu, protože někdo má z ní prospěch.

Mýlil bych se velmi, kdybych se domníval, že by si některý řečník – sotvaže autor návrhu sestoupil s tribuny – nepospíšil zvolati:

„Propustiti 100 tisíc mužů! Co si myslíte! Co se s nimi stane! Z čeho budou živi? Z práce? Což nevíte, že jest všude nedostatek práce, že je vše zaplněno? Chcete zvýšením soutěže stlačiti mzdu? Není-li štěstím, že v době, kdy je tak obtížno uhájiti své živobytí, stát dává chléb stu tisíci lidí? Uvažte jen, armádě se dodává víno, oděv a zbraně, což udržuje v činnosti továrny a města posádek, a že armáda je zkrátka Prozřetelností svých nesčetných dodavatelů. Nechvějete se při pomyšlení, že zničíte tento ohromný průmyslový rozmach?“

Vidíme, že závěrem této řeči bylo udržeti 100 tisíc vojáků – nehledě k nezbytnostem služby – z důvodů hospodářských. Pouze tyto důvody jest mi vyvraceti.

Sto tisíc mužů, jichž vydržování stojí poplatníky 100 milionů, žije a dává žíti svým dodavatelům v rozsahu oněch sto milionů: to jest, co je vidět.

Avšak těchto sto milionů vyšlých z kapes poplatníků, nedává již živobytí těmto poplatníkům a jejich dodavatelům v rozsahu oněch 100 milionů: to jest, co není viděti. Kalkulujte, počítejte a řekněte mně, kde je prospěch celku.

Co se mne týče, řeknu vám, kde je ztráta a abych věc zjednodušil, budu místo o 100 tisíci mužů a stu milionech mluviti jen o jednom muži a tisíci francích.

Dejme tomu, že jsme ve vesnici A. Přijde se rekrutovat a odvedou jednoho muže. Zajdou tam rovněž výběrčí daní a odnesou 1000 franků. Muž i peníze se dopraví do Met, tyto za tím účelem, aby onen z nich byl rok živ, aniž by co dělal. Máte-li na zřeteli pouze Mety, pak máte stokrát pravdu, opatření toto jest velmi výhodné, obrátíte-li však své zraky k vesnici A, budete souditi jinak, neboť uvidíte, nejste-li slepí, že tato vesnice ztratila pracovníka a 1000 franků, jež měly býti odměnou za jeho práci a činnost, kterou by vydáním těchto tisíci franků kolem sebe vzbudil.

Na prvý pohled by se zdálo, že je tu kompensace, zjev, který se udál ve vesnici, odbývá se v Metách, a to je vše. Povšimněme si však, kde jest ztráta. Ve vesnici ryl a oral jeden muž: byl to pracovník; v Metách hází hlavou v pravo a v levo: je to voják. Peníze a oběh jsou v obou případech tytéž; avšak v jednom případě bylo tu 300 dní produktivní práce, v druhém 300 dni práce neproduktivní; rozumí se, že stále předpokládám, že část armády není nezbytná k veřejné bezpečnosti.

Všimněme si nyní propuštění z vojny. Upozorňujete mne na přírůstek 100 tisíc pracovníků, na vzbuzenou soutěž a tlak, který tato vykonává na mzdy. To jest to, co vidíte.

Všimněme si však toho, co nevidíte. Nevidíte, že, pošlete-li domů 100 tisíc vojáků, to neznamená zničení 100 milionů, nýbrž jich vrácení poplatníkům; nevidíte, že vržením 100 tisíc pracovníků na trh práce jest zároveň vržení 100 milionů určených k zaplacení jejich práce, – že tudíž totéž opatření, které zvyšuje nabídku pracovních sil, zvyšuje také poptávku, z čehož vyplývá, že vaše snížení mezd je bezpředmětné. Nevidíte, že stejně jako před propuštěním z vojny, tak i potom jest v zemi 100 milionů, jež odpovídají 100 tisíci mužů a že celý rozdíl tkví v tomto: zprvu dala země stu tisíci mužů sto milionů, aby nic nedělali, potom jim je dává, aby pracovali. Nevidíte konečně, dává-li poplatník vojákovi svoje peníze pro nic za nic, nebo pracovníkovi za něco, že všechny pozdější důsledky oběhu těchto peněz jsou v obou případech tytéž; pouze v druhém případě se poplatníkovi něčeho dostává, v prvém případě nedostává ničeho. – Výsledek: holá ztráta pro národ.

Sofisma, které zde potírám, neobstojí před zkouškou sevšeobecnění, které je zkušebním kamenem zásad. Jestliže tedy je vše vyrovnáno a prozkoumány veškeré zájmy a je-li v prospěchu národa zvětšovati armádu, proč se tedy nepovolá pod prapory všechno mužské obyvatelstvo země?

Byli jste svědky řádění Václava Dobráka, když jeho nezbedný synáček vyrazil okenní tabuli? Byli-li jste přítomni tomuto výjevu, byli byste pak mohli konstatovati, že všichni přítomní – i kdyby jich bylo třicet – zdáli se míti pro nešťastného majitele tuto stejnou útěchu: „Něco zlého pro něco dobrého. Takové nehody podporují průmysl. Každý musí býti živ. Co by dělali sklenáři, kdyby se nerozbily okenní tabule.“

Tato soucitná formulka obsahuje celou theorii a jest dobře ji přistihnouti flagrante delicto (při horkém činu) v tomto zcela jednoduchém případě, za předpokladu, že to jest formule zcela tatáž, která na neštěstí ovládá většinu našich národohospodářských zařízení.

Dejme tomu, že jest třeba vydati 6 franků, aby se napravila škoda; řekněme, že tato nehoda je dá sklenářskému průmyslu, že v rozsahu hodnoty šesti franků bude tento průmysl podepřen; uznávám a nepopírám, že se usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svoji práci, dostane 6 franků, zamne rukama a bude v duchu žehnati nezbedovi. To jest, co se vidí.

Jestliže však usuzujíce – jak se často děje – dospějete k závěru, že jest dobře rozbíjeti okna, že se tím podporuje oběh peněz, že z toho vyplývá podpora průmyslu vůbec, pak musím zvolati: zadržte, vaše theorie uvízla na tom, co je vidět a nebere v úvahu to, co nevidět.

Nevidí se, že náš občan utrativ 6 franků za jednu věc, nemůže je vydati za jinou; nevidí se, že, kdyby byl nemusil dáti spravit okno, byl by si byl dal spraviti na př. sešlapané střevíce, nebo by si byl přikoupil knihu do své knihovny. Zkrátka, byl by upotřebil těch 6 franků na něco jiného, což ovšem již nemůže učiniti.

Uvažujme tedy o průmyslu vůbec.

Bylo rozbito okno, sklářský průmysl získává 6 franků; to jest, co se vidí.

Kdyby okenní tabule nebyla bývala rozbita, byla by 6 franků získala živnost obuvnická (nebo jiná); to jest, co se nevidí.

A kdyby se uvažovalo o tom, co se nevidí, poněvadž je to fakt negativní, stejně jak o tom, co se vidí, poněvadž je to fakt positivní, porozumnělo by se, že ani průmysl, ani celek národní práce nemá na tom zájem, aby se okenní tabule roztloukaly nebo neroztloukaly.

Všimněme si však nyní Václava Dobráka.

V prvém případě, bylo-li totiž okno rozbito, vydá 6 franků a nemá o nic více a o nic méně, než měl dříve, má okenní tabuli.

V druhém případě, nestala-li se nehoda, byl by vydal 6 franků na střevíce, měl by pár bot i okenní tabuli.

Protože Václav Dobrák jest členem společností, nutno míti za to, že společnost jako celek přišla o hodnotu rozbité okenní tabule.

Takto zpovšechňujíce, dospějeme k tomuto neočekávanému závěru: „Společnost ztrácí hodnotu předmětů zbytečně zničených“, a k tomuto aforismu, při němž vstávají ochranářům hrůzou vlasy na hlavě: „Roztloukat, rozbíjet, rozhazovat – tak se nezvelebuje národní práce“, nebo stručněji: „Ničení není prospěchem“.

Co by tomu řekl Moniteur Industriel, co byste řekli vy, přívrženci dobrého pana de Saint-Chamans, jenž vypočítal tak přesně, co by získával průmysl stavbou domů, kdyby Paříž zničil požár?

Mrzí mne, že rušivě zasahuji do jeho důmyslných výpočtů, tím spíše, že jimi vnesl ducha do našeho zákonodárství, ale prosím jej, aby se do nich pustil znovu a nezapomínal na to, co se vidí a co se nevidí.

Jest třeba, aby si čtenář dobře uvědomil, že v tomto malém ději, který jsem mu předvedl, nejsou pouze dvě osoby, nýbrž tři. Prvá z nich: občan Dobrák představuje spotřebitele, jenž zničením dostal se do situace, že místo dvou věci, má jen jednu. Druhou v osobě sklenáře nám představuje výrobce, jejž nehoda podporuje v živnosti. Třetí osobou jest obuvník, neb jiný živnostník, jehož obor jest z téže příčiny nepříznivě postižen. Tato třetí osoba, jsoucí v ústraní a představující to, „co se nevidí“, jest nezbytným elementem problému. Ukazuje nám, jak nesmyslné jest viděti pro-spěch v ničení. Poví nám také v brzku, že jest stejně nesmyslným viděti prospěch v obmezování, které konec konců není ničím jiným, nežli částečným ničením. Jděte k zá-kladu všech těchto argumentů a najdete pouze parafrási věty: „Co by dělali sklenáři, kdyby se nerozbíjela okna?“

Tento pamflet byl uveřejněn v červenci 1850 a jest poslední, který Bastiat napsal. Veřejnosti byl přislibován více než rok. K opoždění došlo z této příčiny. Autor ztratil rukopis při přesídlení z ulice de Choiseul do ulice d’Alger. Po dlouhém a marném hledání rozhodl se Bastiat začíti své dílo úplně znovu a volil za základ svých vý­kladů řeči, které nedávno byl proslovil v Národním shro­máždění. Dokončiv práci dělal si výtky, že bral věc příliš vážně, spálil druhý rukopis a dal se do psaní tohoto pamfletu zde otištěného. (Poznámka vydavatelova z fran­couzského vydáni z r. 1873.)

---

Ve sféře národohospodářské určitá sku­tečnost, zvyk, zařízení nebo zákon nezpů­sobují pouze jeden účinek, ale celou řadu jich. Z těchto účinků pouze první jest bez­prostřední a ukazuje zároveň svoji příčinu; účinek tento se vidí. Ostatní účinky objevují se postupně, není jich vidět a šťasten ten, kdo je předvídá.

Mezi špatným a dobrým národohospodářem jest tento rozdíl: prvý se chopí viditelného účinku, druhý dbá účinku, který jest viděti i účinků, které nutno předvídati.

Rozdíl ten jest ohromný, protože se stává skoro vždy, kdy bezprostřední následek jest příznivý, že následky pozdější jsou zhoubné a naopak. Z toho plyne, že špatný národohospodář jde za malým prospěchem v přítomnosti, jenž v budoucnu bude následován velikým zlem, kdežto opravdový národohospodář, chtěje prospěch v budoucnosti, riskuje malé zlo v přítomnosti.

Ostatně jest tomu tak i v hygieně a morálce. Často čím sladší první ovoce zvyklosti, tím trpčí je ovoce pozdější. To dokazují: zvrhlost, lenost, marnotratnost. Člověk, který okouzlen jsa účinkem viditelným nenaučil se ještě rozeznávati ony účinky, jež není viděti, oddává se zhoubným zvykům ne pouze z náklonnosti, nýbrž z vypočítavosti.

Vysvětluje to osudově bolestný vývoj člověčenstva. Nevědomost obestírá jeho kolébku; projevuje se v jeho činech již jejich prvními následky, které by mohlo viděti, již jak vznikají. Teprve po dlouhé době naučí se uvažovati též o ostatních následcích. Dvě učitelky velmi rozdílné, dávají mu tuto lekci: Zkušenost a Prozíravost. Zkušenost vládne účinně, ale tvrdě. Ukazuje nám všechny účinky skutků, dávajíc nám je pociťovati; když jsme se byli spálili, nezbytně přicházíme k poznání, že oheň pálí. Tohoto drsného lékaře chtěl bych pokud možno nahraditi vlídnějším, Prozíravostí. Vyhledám proto následky několika národohospodářských zjevů a postavím navzájem proti sobě ty, které je viděti, a ony, jichž není vidět.