Závěr

Veškerá sofismata, na která jsem dosud útočil, se týkala pouze otázky politiky protekcionismu; a i mezi těmi, ke škodě čtenáře, jsem pominul některé z těch nejlepších — získaná práva, působení praktických obtíží, znehodnocování měny, atd. atd.

Ale politická ekonomie není omezena v tomto úzkém prostoru. Fourierismus, saint-simonismus, komunismus, mysticismus, sentimentalismus, falešný humanitarianismus, afektované usilování o imaginární rovnost a bratrství; otázky vztahující se k luxusu, mzdám, strojům; takzvané tyranii kapitálu; koloniím, odbytištím, dobyvačným výpravám, populaci, emigraci, asociacím, daním a půjčkám nyní zaplevelily pole vědy množstvím parazitických argumentů, sofismat, která volají po rýči a motyce pracovitého ekonoma.

Není to ale tak, že bych přehlédl slabinu ve svém plánu, nebo spíše v absenci mého plánu. Útočit jeden po druhém na všechny nekoherentní sofismata, která jsou někdy ve vzájemném konfliktu, ale častěji jeden z druhého vycházejí, znamená odsoudit se k neuspořádanému a vrtkavému zápasu a vystavit se neustálému opakování.

Velmi bych preferoval zkrátka popsat jak věci jsou místo toho, abych se zabýval tisíci aspekty toho, jak je nevědomost vidí! Ukázat zákonitosti podle nichž společnost prosperuje nebo hyne znamená zničit všechna sofismata naráz. Když Laplace[1] popsal vše co bylo v jeho době známé o pohybech nebeských těles, tak tím rozehnal – aniž by je musel jmenovat –- veškeré astrologické fantazie Egypťanů, Řeků a Hindů daleko jistěji, než kdyby jejich nespočetné množství měl popírat přímo. Pravda je jediná; kniha, která jí ukáže má velkolepou a trvalou strukturu:

Smělejší než pyramidy
A trvalejší než bronz,
Vzdoruje chtivosti tyranů.

Chyba je různorodá a pomíjivá: dílo, které s ní bojuje nemůže být samo o sobě ani velké ani trvalé.

Dokud ale postrádám sílu a možná i příležitost vydat se cestou Laplacovou a Sayovou[2], tak mohu jen věřit, že forma, kterou jsem zvolil bude mít svou skromnou užitečnost. Zdá se mi zvláště vhodně přizpůsobená potřebám naší doby, kdy vytížení lidé mohou studiu věnovat pouze příležitostně několik prchavých okamžiků.

Veliké pojednání by mu bezpochyby bylo nadřazené, ale pouze za podmínek, že by bylo čteno, zvažováno a důkladně zkoumáno. Jeho čtenáři vždy bude jen vybraná hrstka. Jeho posláním pak nejprve ustavit a poté rozšířit doménu získaných znalostí.

Vyvracení obecných předsudků nemůže mít tak velké ambice. Jeho cílem je pouze vyčištění cesty pro pravdu a připravení lidských myslí k jejímu pochopení, náprava veřejného mínění a zlomení nebezpečných zbraní v rukou těch, jež je zneužívají.

Právě v politické ekonomii má tento stále propukající boj s populárními omyly opravdovou praktickou hodnotu.

Věda může být rozdělena do dvou kategorií.

Některé budou známy striktně vzato pouze učencům. To jsou ty, jejichž praktická aplikace je svěřena konkrétní profesi. I přes svojí neznalost z nich má běžný člověk užitek. Ačkoliv neví nic o mechanice nebo astronomii tak si užívá užitku jenž mu poskytují hodinky a námořní navigace; a to mu pouze stačí vložit svou důvěru do rukou hodináře nebo kormidelníka. Využívá k dopravě parníku nebo vlaku ačkoliv neví nic o konstrukci parního stroje. Chodí podle zákona rovnováhy aniž by nad ním musel uvažovat, stejně jako pan Jourdain vytváří prózu aniž by to věděl.[3]

Na druhé straně jsou vědy, které ovlivňují veřejnost jenom natolik, nakolik jim veřejnost porozumí a odvozují svou působnost nikoliv od znalostí shromážděných několika mimořádně vzdělanými muži, ale od znalostí rozptýlených mezi všemi lidmi. Toto zahrnuje etiku, hygienu, politickou ekonomii a — v zemích, kde je člověk svým vlastním pánem — politiku. Jsou to právě tyto vědy o nichž Bentham[4] řekl: „Je užitečnější dosáhnout jejich rozšíření než pokroku.“ Co je platné, pokud velký muž, nebo samotný Bůh, vyhlásí pravidla etiky pokud budou lidé naplněni chybnými ideami a budou zaměňovat hřích za ctnost? Co je platné, když Adam Smith,[5] Jean-Baptiste Say a — podle pana de Saint-Chamans[6] — ekonomové všech škol vyhlásí, že vzhledem k obchodním transakcím je svoboda nadřazena donucení, pokud ti, kteří tvoří zákony i ti, pro které jsou tvořeny, jsou přesvědčeni o opaku?

Tyto vědy, které jsou oprávněně zvány společenskými, mají tuto zvláštnost přesně proto, že jejich praktická aplikace zahrnuje všechny a nikdo si v nich nepřipustí svou neznalost. Pokud někdo potřebuje vyřešit problém v chemii nebo geometrii, tak nepředstírá, že má jejich vrozené znalosti ani není zahanben, když by se měl poradit s panem Thénardem[7] nebo vyhledat informace na stránkách Legendra[8]nebo Bezouta[9]. Ve společenských vědách ale lidé zřídkakdy uznávají nějakou autoritu. Jelikož každý člověk každý den jedná podle svých vlastních idejí, ať už dobrých či špatných, rozumných či absurdních, ohledně etiky, hygieny, ekonomie a politiky, každý se cítí být dost kompetentní vykládat, diskutovat a rozhodovat o uspořádání těchto záležitostí. Jste snad nemocní? Neexistuje jediná stará dáma která by Vám nebyla připravená říci jak příčinu nemoci tak poradit s její léčbou: „Je to v tělesných šťávách,“ bude tvrdit; „potřebujete je pročistit.“ Co jsou to ale tělesné šťávy? A existují vůbec? To jsou otázky, kterými se netrápí. Na tuto dámu si okamžitě vzpomenu vždy, když slyším jak jsou obtíže společnosti vysvětlovány takovými banálními frázemi jako: nadprodukce, tyranie kapitálu, nadměrná průmyslová kapacita, a další nesmysly o kterých člověk ani nemůže říct Verba et votes, praetereaque nihil[10], jelikož obsahují tolik osudných chyb.

Z tohoto můžeme odvodit dva závěry: (1) Sofismata jsou rozšířenější ve společenských vědách než kdekoliv jinde, jelikož v nich se většina lidí bere v úvahu jen svůj vlastní názor nebo své instinktivní pocity; a (2) v těchto vědách jsou sofismata zvláště škodlivá, protože zavádějí veřejné mínění na scestí právě v té oblasti, kde je veřejné mínění autoritativní — v politice a tvorbě zákonů.

Tudíž tyto vědy vyžadují dva druhy knih: ty, které je objasňují a ty které je propagují, ty které vyloží pravdu a ty, které bojují s chybami.

Zdá se mi, že základní nedostatek ve formě této stručné knihy, opakování, je tím, co jí dává její hlavní užitečnost.

S ohledem na tuto otázku, kterou se zabývám, každé ze sofismat má bezpochyby svou vlastní frazeologii a specifický účel, ale mají společný kořen: přehlížení zájmu člověka jakožto spotřebitele. Ukázat, že toto sofisma je počátkem tisícerých cest k chybám znamená naučit veřejnost ho rozpoznávat, porozumět mu a nedůvěřovat mu za všech okolností.

Konec konců mým cílem zde nebylo vytvořit přesvědčení, ale vzbudit pochybnosti.

Neočekávám, že až čtenář odloží tuto knihu vykřikne: „Už vím!“ Budu děkovat nebesům, když si poctivě přizná: „Já nevím!“

„Já nevím, ale začínám mít obavy, že je něco podivného na tom vychvalovaném požehnání nedostatku.“ (Sofisma I)

„Již nejsem tak nadšený z úžasných přínosů překážek.“ (Sofisma II)

„Úsilí bez výsledku se mi už nezdá tak žádoucí jako výsledek bez úsilí.“ (Sofisma III)

„Může být pravdou, že klíčem k úspěchu v obchodu není totéž co v soubojích (dle rady šermířských mistrů) rozdávat a nepřijímat.“ (Sofisma VI)

„Rozumím tomu, že předmět získává hodnotu v poměru k množství práce která na něj byla aplikována; ale pro účely směny jsou tyto dvě hodnoty stejné pokud jedna z nich má původ v použití pluhu a druhá Jacquardova tkalcovského stavu?“[11] (Sofisma XXI)

„Uznávám, že by bylo podivné, kdyby se podmínky člověka měli zlepšovat tím, že by byl poroben a kdyby se měl stát bohatším tím, že bude zdaněn; a upřímně, zbavilo by mě to velké úzkosti a povzneslo by mi náladu kdyby se podařilo ukázat, jak autor Sofismat tvrdí, že neexistuje neslučitelnost mezi prosperitou a spravedlností, mezi mírem a svobodou, mezi rozšiřováním pracovních příležitostí a technickým pokrokem.“ (Sofismata XIV až XX)

„Tudíž, aniž bych byl plně uspokojen jeho argumenty, o kterých si nejsem jist, zda jsou dobře zdůvodněny, měl bych se poradit s experty v této vědě.“

Uzavřeme tuto monografii posledním důležitým pozorováním.

Svět se nemá dostatečně na pozoru před vlivem, jaký na něj má sofistika.

Když byla svržena vláda silnějšího, sofistika přinesla vládu lstivějšího, a těžko říci, který z těchto dvou tyranů je pro lidstvo větší pohromou.

Člověk má neumírněnou náklonnost k potěšení, vlivu, prestiži, moci a bohatství.

A je veden mocným podnětem, aby tyto věci získával na úkor druhých.

Ale ti druzí, z nichž se sestává veřejnost, jsou stejně mocně vedeni k tomu, aby hájili to co získali, za předpokladu, že mohou a že vědí jak.

Loupež, která hraje tak důležitou roli ve světských záležitostech, má pouze dva nástroje: sílu a podvod, a dva protivníky:odvahu a vědomosti.

Lidské kroniky přetékají záznamy o síle zneužité pro loupení. Sledování této záležitosti by znamenalo zreprodukovat téměř celou historii všech národů: Asyřanů, Babylóňanů, Médů, Peršanů, Egypťanů, Řeků, Římanů, Gótů, Franků, Hunů, Turků, Arabů, Mongolů, Tatarů, nemluvě o Španělech v Americe, Angličanech v Indii, Francouzích v Africe, Rusech v Asii, etc., etc.

Ale alespoň u civilizovaných národů se dnes lidé, kteří vytváří bohatství stali dost početnými a silnými aby ho mohli hájit. Znamená to snad, že již nejsou okrádáni? Vůbec ne; jsou okrádáni stejně jako dříve a navíc okrádají jeden druhého.

Jediným rozdílem je, že se změnili nástroje okrádání; již to není síla ale podvod, kterým je veřejnost zbavována svého bohatství.

Pro okrádání veřejnosti je nezbytné jí podvést. Podvést jí znamená přesvědčit jí, že je okrádána pro svoje vlastní dobro a přimět ji akceptovat výměnou za její majetek služby, které jsou jen fiktivní nebo ještě horší. To je účel sofistiky, ať už teokratické, ekonomické, politické či monetární. Tudíž od doby, kdy je brutální síla zkrocena, je sofisma nejen druhem zla, ale samotnou jeho podstatou. Musí tudíž být držen na uzdě. A za tímto účelem se veřejnost musí stát lstivější než je chytrák, stejně jako se stala silnější než je silák.

Dobří lidé, s tímto na mysli k Vám směřuji svůj první esej — ačkoliv předmluva je to podivně nemístná a věnování poněkud opožděné.

—

[1] Pierre Simon, markýz de Laplace (1749-1827) Francouzský astronom a matematik.

[2] Jean-Baptiste Say (1767-1832), francouzský ekonom a obhájce volného obchodu, autor slavného zákona trhů. Jeho myšlenky měly na Bastiata velký vliv.

[3] V Moliérově hře Měšťan šlechticem (Le Bourgeois gentilhomme) pan Jourdan – měšťan, který se učí šlechtickým způsobům nikdy nezjistil, že obyčejnou řeč lze vznešeně nazývat „prózou.“

[4] Jeremy Bentham (1748-1832), vlivný anglický filozof a právník. Jeho Kniha omylů (Book of Fallacies) pravděpodobně inspirovala název tohoto Bastiatova díla.

[5] Adam Smith (1723-1790), skotský morální filozof a ekonom. Je považován za zakladatele ekonomické vědy.

[6] Auguste, vikomt de Saint Chamans (1777-1861), poslanec a státní rada v období Restaurace, protekcionista a zastánce vyrovnané obchodní bilance.

[7] L. J. Thénard (1777-1857), francouzský chemik.

[8] A. M. Legendre (1752-1834), francouzský geometr.

[9] Étienne Bezout (1730-1783), francouzský matematik

[10] Latinsky: „Pouhá slova a zvuky a nic víc.“

[11] Komplexní a efektivní spřádací stroj byl vyvíjen po dlouhou dobu a jeden z početných přispěvatelů k jeho vývoji byl J. M. Jacquard (1752-1834), podnikatel a vynálezce z Lyonu.

Přeložil Vladimír Krupa, redakce Martin Pánek