Vzájemnost

Ukázali jsme si, že vše, co po cestě zvyšuje náklady na dopravu, působí jako ochrana trhu, nebo chcete-li, že ochrana trhu působí stejně jako vše, co zvyšuje náklady na dopravu.

Lze tedy popravdě říci, že cla jsou jako močál, údolí, propast, strmý svah, zkrátka překážka, která ve svém důsledku zvyšuje rozdíl mezi spotřební cenou a cenou výrobní. Stejně tak močály a bažiny představují doslova ochranná cla.

Existují lidé (není jich, pravda, mnoho, ale jsou), kteří začínají chápat, že umělé překážky nejsou o nic méně překážkami a že ochrana trhu nám nijak nepřidává na blahobytu, a to přesně ze stejného důvodu, který způsobuje, že doprava po kanálu je výhodnější než po “kamenité, strmé a nepohodlné cestě”.

Říkají však zároveň, že tato otevřenost musí být vzájemná. Kdybychom snížili bariéry vůči Španělsku, aniž by je Španělsko snížilo vůči nám, jistě bychom na tom prodělali. Uzavírejme tedy obchodní smlouvy na základě spravedlivé vzájemnosti, dělejme ústupky, aby druzí ustupovali nám, obětujme něco tím, že nakoupíme, abychom tak vydělali tím, že prodáme. Lidé, kteří takto uvažují – a nerad jim to říkám – kteří se řídí, ať už jsou si toho vědomi, nebo ne, podle zásady protekcionismu, jsou jen o něco méně důslední než úplní prohibicionisté.

Ukážu to na následujícím podobenství.
Stulta a Puerta [1]
 Byla jednou kdesi dvě města, Stulta a Puera, a ta nechala mezi sebou velmi nákladně vybudovat silnici. Když byla hotová, Stulta si řekla: „Teď mě Puera zaplaví svými výrobky. Tomu je třeba zabránit.” Nato založila a zaplatila oddíl Bariéristů, nazvaný podle toho, že jejich úkolem bylo klást překážky do cesty povozům přijíždějícím z Puery. Brzy nato si i Puera pořídila oddíl Bariéristů.

Když uplynulo několik staletí a rozmohla se osvěta, úroveň vědění Puery se zvýšila natolik, že pochopila, že vzájemné překážky mohou být vlastně pro obě strany škodlivé. Vyslala tedy do Stulty diplomata, který – když pomineme jeho zdobnou mluvu – hovořil asi takto: „Postavili jsme silnici, a teď si na ni klademe překážky. To je proti zdravému rozumu. Bývalo by lepší nechat vše tak, jak tomu bylo na začátku. Nemuseli bychom platit napřed silnici, a pak ještě překážky. Jménem Puery k Vám přicházím s návrhem, ne snad abychom se naráz vzdali vzájemných překážek – to by znamenalo jednat zásadově, a my přece pohrdáme zásadami stejně jako Vy – ale abychom je trošku zmírnili, samozřejmě tak, aby ústupky každé strany byly vždy pečlivě a spravedlivě posuzovány.” Taková byla vyslancova slova.

Stulta si vyžádala čas na rozmyšlenou. Poradila se postupně se svými továrníky a zemědělci. Po několika letech nakonec prohlásila, že odstupuje od jednání.

Když to obyvatelé Puery uslyšeli, svolali poradu. Jeden stařec (vždy ho podezřívali, že se nechal od Stulty tajně podplatit) se postavil a pravil: „Překážky Stulty škodí našemu vývozu, to je nepříjemné. Ty naše zase škodí našemu dovozu, a to je další nepříjemnost. S těmi jejich nic nenaděláme, ale ty druhé záleží jen na nás. Zbavme se tedy alespoň jedněch, když už nemůžeme odstranit ty druhé. Zrušme naše Bariéristy, i když nám Stulta neoplatí stejně. Jednou se jistě i ona naučí lépe hospodařit.”

Jiný radní, který byl rázný a praktický muž a zásady neuznával a čerpal z dávné zkušenosti svých předků, na to řekl: „Neposlouchejme toho snílka, toho teoretika, toho novátora, toho utopistu, toho ekonoma, toho stultofila. Vždyť kdyby překážky mezi Stultou a Puerou nebyly vyrovnané a jaksepatří vyvážené, byli bychom ztracení. Bylo by obtížnější vycházet než vcházet, vyvážet než dovážet. Byli bychom vůči Stultě v nevýhodě, tak jako jsou Havre, Nantes, Bordeaux, Lisabon, Londýn, Hamburk či Nový Orléans v nevýhodě vůči městům u pramenů Seiny, Loiry, Garonny, Temže, Labe a Mississippi; protože je obtížnější plout proti proudu než po proudu řeky.” (Jeden z přítomných: „Města u ústí řek odjakživa vzkvétají více než ta u pramenů.” Druhý z přítomných: „To není možné.” První hlas: „Ale je to tak.” Druhý hlas: „Dobrá, tak vzkvétají proti pravidlům.”)

Takto uzavřená argumentace shromážděním otřásla. Řečníkovi se nakonec podařilo všechny přesvědčit slovy o národní nezávislosti, o národní cti, o národní důstojnosti, o národní práci, o záplavě výrobků, daních, o ničivé konkurenci; stručně řečeno, dosáhl toho, že překážky zůstaly tak, jak byly. A pokud vás to zajímá, mohu vás zavést do jisté země, kde na vlastní oči uvidíte, jak Cestáři i Bariéristé pracují s tím nejlepším svědomím z pověření jednoho a téhož zákonodárného shromáždění a za peníze jedněch a týchž daňových poplatníků, a přitom jedni silnici budují, zatímco druzí ji zahrazují.

[1] Tato jména jsou odvozena z latinských slov znamenajících “bláznovská” a “dětinská”.

Přeložil Petr Mach

Posted in Ekonomická sofismata I (1845)