Vyrovnání výrobních podmínek

Říká se… ale abych se vyhnul obvinění, že vkládám sofismus protekcionistům do úst, nechť promluví jejich nejráznější zastánci sami.

Věříme, že náš protekcionistický tarif by jednoduše měl vyvažovat rozdíl mezi čistými náklady na vyprodukování komodity u nás a obdobné komodity produkované v cizině… Ochranný tarif vypočtený na tomto základě prostě zajišťuje volnou konkurenci; …volná konkurence může existovat jedině když je zajištěna rovnost výrobních podmínek. V případě koňského dostihu je předepsána váha kterou má každý kůň nést a podmínky jsou tak srovnány; jinak by to již nebyla soutěž. V případě ekonomiky, pokud nějaký prodávající může dostat své zboží na trh levněji než jiný, přestává být konkurentem a stává se monopolistou… Pokud bychom zrušili tuto ochranu, která představuje rozdíl mezi čistými náklady, cizinci by vtrhli na náš trh a získali monopoly.[1]

 Každá osoba by si měla přát, pro své vlastní dobro stejně jako pro dobro svých spoluobčanů, aby produkce v jeho zemi byla ochráněna před konkurencí cizinců, kdykoliv mohou cizinci doručit své zboží za nižší cenu.[2]

Tento argument se objevuje znovu a znovu v dílech protekcionistické školy. Mým cílem je ho dopodrobna prozkoumat a proto žádám čtenáře o laskavou pozornost a trpělivost. V této kapitole se budu zabývat nerovnostmi, které vyplývají z přirozenosti věcí a v další pak nerovnostmi, které plynou z rozdílných daní.

Zde, stejně jako kdekoliv jinde, nacházíme obhájce protekcionismu na straně výrobců; zatímco my hájíme zájmy nešťastného spotřebitele, kterého oni absolutně odmítají brát do úvahy. Protekcionisté srovnávají průmysl s dostihovou dráhou. Ale na dostihové dráze je závod jak prostředkem tak účelem.Tam, kde pobízíte své koně s jediným účelem – zjistit který z nich je nejrychlejší – souhlasím, že byste jim měli zajistit rovné podmínky. Pokud je ale vaším cílem co nejrychleji dopravit do cíle důležitou zprávu, dali byste snad závaží navíc do sedla toho koně, který má největší šanci dostat se tam první? Přesto přesně toto dělají protekcionisté v případě průmyslu. Zapomínají na žádoucí výsledek, což je lidský blahobyt; jejich důkaz kruhem opomíjí tento výsledek a dokonce ho obětovává.

Ale jelikož nemůžeme přesvědčit své oponenty, aby přijali náš úhel pohledu, přijměme jejich a prozkoumejme tuto otázku ve vztahu k produkci.

Pokusím se ukázat:

(1)   Že požadovat vyrovnání výrobních podmínek znamená zaútočit na samotnou podstatu směny.

(2)   Že není pravdou, že pracovní příležitosti z jedné země mohou být sníženy konkurencí země s příznivějšími výrobními podmínkami.

(3)   Že i kdyby předchozí bod byl pravdou, tak protekcionistický tarif nezpůsobí vyrovnání výrobních podmínek.

(4)   Že svobodný obchod sám od sebe tyto podmínky vyrovnává nakolik je to jen možné.

(5)   A nakonec, že jsou to ty nejméně zvýhodněné země které mohou směnou získat nejvíce.

1) Vyrovnat podmínky pro výrobu neznamená pouze překážet směně v nějakém rozsahu, ale přímo zaútočit na samotnou podstatu směny; jelikož směna je založena přesně na různosti, nebo jestli chcete na nerovnosti schopností, úrodnosti půdy, klimatu a podnebí, kterou se snažíte eliminovat. Pokud Guienne posílá víno do Bretaně a Bretaň posílá pšenici do Guienne,[3] je to tak protože tyto dvě provincie nabízejí odlišné podmínky pro výrobu. Je snad mezinárodní obchod založen na jiném základě? Navíc útočit na nerovné podmínky ve kterých se směna zrodila a díky nimž existuje znamená v důsledku útočit na směnu samotnou. Pokud by protekcionisté měli moc důsledně zavádět svá přesvědčení do legislativy; pak by omezili každého člověka na život v naprosté izolaci. Přísně logická analýza mimo to ukáže, že neexistuje jediný jejich sofismus, který by nevedl ke zkáze a ničení.

2) V praxi není pravdou, že nerovnost ve výrobních podmínkách mezi dvěma obdobnými výrobami znamená nezbytně krach té méně zvýhodněné. Na dostizích vítězí jeden kůň a ostatní prohrávají; ale když dva koně pracují aby vyprodukovali něco užitečného, každý vyprodukuje množství úměrné své síle; a přestože silnější nám poskytne větší službu neznamená to, že slabší nám neposkytne vůbec žádnou. Pšenice se pěstuje ve všech departmánech Francie, ačkoliv mezi nimi existují ohromné rozdíly v úrodnosti; a když se náhodou vyskytne nějaký depártmán, kde se pšenice nepěstuje, tak je to proto, že by se tam nevyplatilo pěstovat pšenici ani pro vlastní spotřebu. Analogicky je jasné, že v systému svobodného obchodu, navzdory poměrným rozdílům, se bude pšenice pěstovat v každém Evropském království; a pokud se najde nějaké, které se rozhodne přerušit pěstování pšenice, tak to udělá pokud najde, ve svém zájmu, lepší využití pro svou půdu, svůj kapitál a svou pracovní sílu. A proč úrodnost jednoho departmánu neanuluje úsilí sedláků v sousedním, méně úrodném departmánu? Protože ekonomické fenomény mají flexibilitu a elasticitu a takzvanou schopnost dosáhnout vyrovnání, které rovněž unikají pozornosti protekcionistické školy. Protekcionisté nás obviňují, že jsme doktrináři; ale oni sami jsou doktrináři vyššího řádu, jelikož postavili svou doktrínu na jednom jediném faktu namísto souhrnu faktů. V předchozím případě je rozdíl v ceně polností tím, co kompenzuje jejich odlišnou úrodnost. Na tvé půdě vyroste třikrát víc než na mé, ale tvoje půda tě stála desetkrát tolik, takže ti stále mohu konkurovat. To je celé tajemství. A povšimněte si, že nadřazenost v některých aspektech vede k podřazenosti v jiných. Rovnováha je ustavena, nebo má sklon být ustanovena, nikoliv náhodně, ale nevyhnutelně přesně z tohoto důvodu; a nemůže být popřeno, že systém volného obchodu podporuje nejvíce tuto tendenci.

Vybral jsem si za příklad odvětví zemědělství, ale mohl jsem to stejně dobře udělat s odvětvím průmyslu. V Quimperu[4] jsou krejčí, ale to nezabrání aby byli i v Paříži, ačkoliv ti druzí musí platit více za nájem, nábytek, pomocníky a jídlo. Ale také mají odlišnou klientelu a tento fakt postačuje nejen k udržení rovnováhy, ale přiklání se na její stranu.

Tudíž když někdo mluví o vyrovnání výrobních podmínek, tak by se měl alespoň ujistit, jestli volný obchod nedělá to čeho chce dosáhnout arbitrární kontrolou.

Tato přirozená vyrovnávající tendence ekonomického fenoménu je tak důležitá pro diskusi a natolik vhodná, aby nás naplnila obdivem k Božské moudrosti, která vládne nad regulací společnosti založené na stejných právech, že se u ní na chvíli zdržím.

Protekcionisté si zvykli říkat: „Ty a ty národy nad námi mají výhodu protože mají levné uhlí, železo, stroje, kapitál či práci; jim nemůžeme konkurovat.“

Později prozkoumám další implikace tohoto tvrzení. Nyní se budu věnovat tomu abych zjistil, jestli se nadřazenost v jednom aspektu a podřazenost v druhém nakonec navzájem nevyvažují a tudíž jestli nevedou k rovnováze.

Předpokládejme, že existují dvě země, A a BA má oproti B veškeré výhody. Z toho bude protekcionista vyvozovat, že veškerý průmysl se soustředí v zemi A, a že země B nebude nic vyrábět. A, jak řekne, bude mnohem víc prodávat než kupovat; B bude víc kupovat než prodávat. O to bych se mohl přít, ale pro tento okamžik tento předpoklad přijmu.

Podle této hypotézy je po práci v zemi A velká poptávka, a brzy tam tedy vzrostou mzdy.

Po železe, uhlí, jídle a kapitálu je také v zemi A velká poptávka a brzy tam jejich cena stoupne.

Mezitím jsou práce, železo, uhlí, půda a jídlo poptávány málo v zemi B a tak tam mzdy a ceny poklesnou.

A to není vše. Jelikož A neustále prodává a B neustále kupuje, peníze odcházejí z B do A. Jsou pak hojné v A a vzácné v B.

Ale hojnost peněz znamená, že je jich na nákup čehokoliv potřeba hodně. Tudíž jsou v A opravdu vysoké reálné životní náklady, což pramení z vysoké poptávky a nominálně vysoké životní náklady následkem hojnosti drahých kovů.

Vzácnost peněz znamená že je jich na každý nákup potřeba málo. Tudíž budou v B nominálně nízké životní náklady spolu s reálně nízkými životními náklady.

Za těchto okolností bude průmysl mít veškerou motivaci – motivaci, abych tak řekl, o intenzitě vysokého stupně – opustit zemi A a usadit se v zemi B.

Abychom se navrátili do reality, měli bychom říci, že průmysl by nečekal na tento okamžik, protože náhlé realokace se protiví jeho povaze; už od samotného počátku, pokud tomu nezabrání restrikce, se bude postupně dělit a přecházet mezi AB podle zákona nabídky a poptávky, tedy podle zákona spravedlnosti a užitečnosti.

A když říkám, že pokud by bylo možné aby se průmysl koncentroval v jedné oblasti, tak sám tento fakt by znamenal vnik neodolatelné tendence k decentralizaci, nehovím si v žádné prázdné hypotéze.

Poslechněme si, co řekl továrník Manchesterské obchodní komoře (vynechal jsem čísla, kterými podporoval svoje argumenty)

„Kdysi jsme vyváželi textil; pak textil ustoupil vývozu příze, která je surovinou pro textil, následně vývozu strojů, které zpracovávaly přízi; poté kapitálu, se kterým jsme vyráběli naše stroje; a nakonec našich pracovníků a naší průmyslové zručnosti, která je zdrojem našeho kapitálu. Všechny tyto zdroje odešly, jeden po druhém, aby sloužily tam, kde to shledají nejvýhodnější – kdekoliv jsou životní náklady menší a život jednodušší – v Prusku, v Rakousku, ve Švýcarsku a v Itálii vidíme rozvíjející se ohromný průmysl podporovaný anglickým kapitálem a řízený anglickými inženýry.“

Zde můžete jasně vidět, že Příroda, nebo lépe řečeno Prozřetelnost, která je důvtipnější, inteligentnější a bystřejší než Vaše omezená a rigidní teorie předpokládá, neumožňuje existenci té koncentrace práce, těch monopolů veškerých výhod, které berete jako nesporný a nenapravitelný fakt. Prozřetelnost dohlédla prostředky stejně tak jednoduchými jako neselhávajícími, aby  existovalo rozptýlení, rozšíření, vzájemná závislost a pokrok. Všechny tyto tendence Vaše restriktivní zákony paralyzují nakolik jen mohou; jelikož takové prostředky směřují, skrze izolování komunit, k tomu, aby uchovaly a zintensivnily rozdíly týkající se výrobních podmínek, aby zamezily jejich vyrovnání, zabránily jejich míšení, neutralizovaly vyrovnávací síly a zmrazily národy v jejich současných pozicích nadřazenosti a podřazenosti.

3) Za třetí říkat, že protekcionistický tarif vyrovnává výrobní podmínky, znamená rozšiřovat chybu špatným způsobem vyjadřování. Není pravdou, že importní clo vyrovnává podmínky pro výrobu. Ty zůstávají stejné, jako byly předtím. Ba co horšího, vše co tyto cla vyrovnávají jsou podmínky prodeje. Můžete třeba říct, že si hraji se slovy, ale já mohu totéž obvinění vznést proti svým oponentům. Pokud nemohou dokázat, že výroba a prodej jsou synonyma, jsem oprávněn je obvinit, pokud ne z hraní se slovy tak alespoň z jejich matení.

Dovolte mi toto znázornit příkladem:

Předpokládejme, že se nějaký pařížský spekulant rozhodne produkovat pomeranče. Ví, že pomeranče z Portugalska se v Paříži prodávají za deset centimů; on naproti tomu, kvůli nákladům na sazenice a skleníky, které bude potřebovat, a díky studenému počasí, které bude často mařit jeho úsilí, si nemůže říct o méně než o frank[5] pokud má mít vůbec nějaký zisk. Bude tedy požadovat, aby na pomeranče z Portugalska byl uvalen tarif devadesát centimů. „Prostředkem této celní sazby,“ řekne, „budou výrobní podmínky vyrovnány,“ a sněmovna, tak jako vždy aplaudující tomuto způsobu uvažování, uvalí clo devadesát centimů na zahraniční pomeranče.

Trvám na tom, že navzdory tomuto tarifu výrobní podmínky nebyly žádným způsobem změněny. Zákon neochladil horké počasí v Lisabonu ani nezpůsobil, že by mrazíky v Paříži byly méně časté a méně štiplavé. Dozrávání pomerančů bude stále přirozené na březích řeky Tajo a umělé na březích Seiny; což znamená, že pěstování pomerančů bude stále vyžadovat daleko více lidské práce v jedné zemi než ve druhé. Jediné co bude vyrovnáno budou podmínky prodeje: Portugalci nám budou muset prodávat své pomeranče za jeden frank, z čehož devadesát centimů půjde na celní tarif. Těchto devadesát centimů evidentně zaplatí Francouzský spotřebitel. A všimněme si toho absurdního výsledku. Za každý snědený Portugalský pomeranč neztratí země nic; jelikož devadesát centimů vybraných navíc od spotřebitelů poputuje do státní pokladny. Peníze změní majitele, ale nebudou ztraceny. Nicméně za každý snědený Francouzský pomeranč bude ztraceno devadesát centimů, nebo přibližně tolik, protože kupující je jistě ztratí, ale prodávající je nezíská, jelikož podle této hypotézy neobdrží za pomeranče víc, než sou jeho čisté náklady. Nechám na protekcionistech, aby si z toho vyvodili závěr.

4) Pokud trvám na rozlišování mezi výrobními podmínkami a podmínkami prodeje, což protekcionisté bezpochyby shledají paradoxním, je to proto, že to hodlám využít jako základu pro další ještě podivnější paradox: Chcete opravdu vyrovnatvýrobní podmínky? Pak tedy povolte volný obchod.

„Ach!“ řeknou; „tohle je už příliš. Už ve svém vtipkování zacházíte příliš daleko!“ Dobrá! Pokud to bude pouze pro ukojení zvědavosti, žádám protekcionisty, aby sledovali můj argument až k jeho závěru. Nebude to trvat dlouho. Obrátím se k příkladu, který obvykle užívám.

Na okamžik předpokládejme, že průměrný denní příjem každého Francouze je jeden frank, z čehož plyne, že přímo vyprodukovat jeden pomeranč ve Francii si vyžádá jeden den práce či její ekvivalent; zatímco vyprodukovat směnnou hodnotu Portugalského pomeranče bude trvat jen desetinu dne, což neznamená nic víc, než že v Lisabonu slunce vykoná to, co může být vykonáno v Paříži pouze za použití lidské práce. Není tedy evidentní, že pokud mohu vyprodukovat pomeranč, nebo – což vyjde nastejno – dost abych si ho koupil s desetinou denní práce, jsou pro mě výrobní podmínky naprosto stejné jako pro Portugalského pěstitele, mimo nákladů na dopravu do Paříže, kterou musím v ceně zaplatit? Tudíž je jasné, že volný obchod vyrovnává výrobní podmínky, ať už přímo či nepřímo, natolik nakolik mohou být vyrovnány, protože odstraní veškeré rozdíly, mimo toho nevyhnutelného – nutnosti dopravy.

Navíc volný obchod také vyrovná podmínky pro požitky, pro uspokojení – krátce pro spotřebu. Lidé, zdá se, nikdy neberou tento aspekt do svých úvah, přestože je zásadní pro celou diskusi. Konec konců, spotřeba je konečným cílem veškerého našeho produktivního úsilí. V systému volného obchodu můžeme těžit z výhod Portugalského klimatu stejně jako samo Portugalsko; a obyvatelé Le Havru mohou mít stejný přístup k výhodám které příroda dala Newcastlu ve formě bohatých minerálních zdrojů, jako mají obyvatelé Londýna.

5) Jak mohou protekcionisté vidět, osvojil jsem si paradoxní humor a nyní jsem hotov zajít ještě dále. Tvrdím a docela upřímně věřím tomu, že pokud dvě země mají nerovné výrobní podmínky, ta z nich, která se těší menší přízni přírody, může z volného obchodu získat více. Abych toto dokázal, musím se poněkud odchýlit od obvyklé formy, kterou mají spisy tohoto druhu. Nicméně tak učiním – zaprvé proto, že následující these bude vyjádřením mé pointy a pak protože tato odbočka mi poskytne příležitost vysvětlit ekonomický zákon té nejvyšší důležitosti. Opravdu si myslím, že když bude tento zákon dobře pochopen, všechny ty sekty, které v naší době hledají v zemi fantazie onu ekonomickou harmonii, kterou nebyly schopny odhalit v realitě, by zaujaly poněkud vědečtější pohled na věc. Mluvím o zákonu spotřeby, který bohužel většina ekonomů zanedbává.

Spotřeba je účelem, konečnou příčinou všech ekonomických fenoménů a je to tudíž spotřeba, která je konečným a definitivním ospravedlněním, jenž má být nalezeno.

Ani nepříznivý ani příznivý efekt se nedotkne pouze výrobce. Výhody, které mu daruje příroda či společnost, stejně jako nevýhody, kterými ho stíhá, se tak říkajíc přenesou a mají sklon být nevědomky rozprostřeny na celou komunitu, tedy na masu spotřebitelů. To je obdivuhodný zákon jak ve svých příčinách tak v účincích; a ten, komu se podaří ho plně vysvětlit, bude mít právo říci: „Při cestě životem jsem splatil svůj dluh společnosti.“

Každá okolnost jenž přináší prospěch práci a výrobě těší producenta, jelikož bezprostředním efektem je, že může poskytnout více služeb komunitě a říci si o větší odměnu. Každá okolnost jenž překáží výrobě škodí producentovi jelikož bezprostředním efektem je omezení jeho služeb a následně také jeho odměny. Přesně proto, že okamžitá výhoda nebo těžkost způsobená šťastnými nebo nešťastnými okolnostmi je v první řadě pociťována producentem, ten je neodolatelně nucen vyhledávat ty první a vyhýbat se těm druhým.

Tím samým způsobem, když si pracovník úspěšně zlepší své dovednosti, sklidí okamžité výhody tohoto zlepšení. To je nezbytně nutné k tomu, aby ho to přimělo pracovat inteligentně; a je to správné, protože je správné odměnit úsilí korunované úspěchem.

Ale já tvrdím, že tyto dobré a špatné důsledky, jakkoliv samy o sobě trvalé, nezůstávají natrvalo vlastnictvím výrobce. Jinak by se nerovnosti mezi lidmi stávaly nekonečně a progresivně většími, a proto se tyto výhody a těžkosti výrobců stávají rychle součástí všeobecného osudu lidstva.

Jak tento proces probíhá? Vysvětlím to za pomoci několika příkladů.

Vraťme se do patnáctého století. Muži, kteří se živili uměním opisovat knihy, dostávali za službu kterou odváděli odměnu určenou průměrnou úrovní mezd. Mezi těmito písaři se vyskytl jeden, který hledal a objevil způsob jak rychle rozmnožit kopie téhož díla. Objevil knihtisk.[6]

Nejprve se z jednoho člověka stal boháč, zatímco spousta jiných zchudla. Jakkoliv ohromný to byl objev, člověk by na první pohled mohl váhat s úsudkem, jestli byl škodlivý nebo užitečný. Očividně se ve světě ocitnul prvek neomezené nerovnosti. Gutenberg profitoval ze svého vynálezu a používal svůj zisk k jeho dalšímu rozšiřování, dokud nezruinoval všechny opisovače. A veřejnost, tedy spotřebitelé, získala málo, jelikož Gutenberg snížil cenu knih jen natolik, aby je prodal pod cenou svých rivalů.

Ale Bůh ve své moudrosti zavedl harmonii nejen do pohybu nebeských těles, ale také do vnitřních mechanismů společnosti. Tudíž ekonomické výhody tohoto vynálezu nezůstaly v exkluzivním vlastnictví jednotlivce, ale staly se už pro věčnost společným dědictvím celého lidstva.

Během doby se znalosti rozšířily a Gutenberg už nebyl jediným tiskařem; ostatní ho napodobovali. Jejich zisky byly z počátku velké. Byli velmi štědře odměněni za to, že postupovali v předvoji inovátorů, a tyto veliké zisky byly nezbytné k tomu, aby je přilákaly a přiměli přispět k velkému konečnému výsledku. Vydělali hodně, ale méně než vynálezce, jelikož začala již působit konkurence. Cena knih byla pořád nižší a nižší a zisk tiskařů se zmenšoval spolu s tím, jak se vynález stával starším a tisk si zasluhoval menší zvláštní odměnu. Brzy tak dosáhl nový průmysl normálního stavu: odměna tiskařů již nebyla mimořádně vysoká, a stejně jako u písařů předtím byla dána pouze průměrnou výší mezd. Tudíž výroba sama o sobě se opět stala měřítkem pro odměnu. Přesto vynález přinesl pokrok; ušetřil čas, práci a námahu nutnou k vyprodukování daného množství knih. Jak se ale tato úspora projevila? V lacinosti knih. A čí byl zisk? Zákazníků, společnosti, lidstva. Tiskaři, kteří neměli nadále žádnou zvláštní zásluhu, nedostávali ani žádnou zvláštní odměnu. Jako lidé, jako spotřebitelé, bezpochyby sdíleli výhody, které vynález poskytl společnosti. To bylo ale vše. Nakolik byli tiskaři, nakolik byli výrobci, navrátili se k podmínkám, které byly běžné pro všechny výrobce v zemi. Společnost jim platila za jejich práci a nikoliv za užitečnost vynálezu. Ten se stal společným a volně dostupným dědictvím lidstva.

Přiznávám, že ve mně moudrost a krása těchto zákonů probouzí obdiv a respekt. V nich spatřuji Saint-Simonovo[7]: Každý podle svých možností; každému podle jeho produkce. V nich spatřuji uskutečnění komunismu, tedy tendenci zboží stát se společným dědictvím lidstva; nikoliv Saint-Simonismus, ale komunismus vedený nekonečnou předvídavostí a neponechaný slabostem, vášním a tyranii lidí.

Co jsem říkal o tiskařském lisu bych mohl říct i o ostatních výrobních nástrojích, od hřebíku a kladiva po lokomotivu a elektrický telegraf. Společnost, která je vlastní, skrze ně získává hojnost spotřebního zboží; a vlastní je jako bezplatné dary, jelikož jejich účinkem je snížení cen komodit; a ta část ceny, která je eliminována přispěním vynálezu k produkci, jasně činí produkt v tomto rozsahu bezplatným. Vše, co zbývá zaplatit, je lidská práce; a ta je placena bez ohledu na výsledky vynálezu, když tento vynález projde skrze tento nevyhnutelný cyklus, který jsem právě popsal. Vezměme si například pilu. Povolám si pracovníka ke svému domu, ten přijde s pilou, já mu platím dva franky denně a on pro mě udělá dvacet pět prken. Pokud by pila nebyla vynalezena, nestihl by možná udělat za den ani jedno prkno, přesto by jeho denní výplata nebyla nižší. Užitek vyprodukovaný pilou je tudíž bezplatným darem, který jsem dostal od přírody, nebo spíše, je to podíl z dědictví, který jsem obdržel společně s mými bližními, díky moudrosti našich předků. Totéž platí o zemědělských nástrojích. Mám dva pracovníky na svém poli. Jeden pracuje s pluhem a druhý s rýčem. Výsledky jejich práce jsou docela odlišné, ale jejich denní mzda je stejná; jelikož odměna je úměrná nikoliv vyprodukovanému užitku, ale požadovanému úsilí.

Napínám čtenářovu trpělivost a prosím ho aby věřil, že jsem neztratil ze zřetele volný obchod. Doufám, že si zapamatuje závěr, ke kterému jsem dospěl: Odměna je úměrná nikoliv užitku, který výrobce nabízí na trhu, ale jeho práci.[8]

Dosud jsem uváděl příklady lidských vynálezů. Nyní pojednám o výhodách vyplývajících z přírody.

Každý výrobek je výsledkem spolupráce mezi přírodou a člověkem. Ale podíl užitku kterým přispívá příroda je vždy bezplatný. Je to pouze ta část užitku vytvořená lidskou prací, která je předmětem směny a následně odměny. Tato se bezpochyby velmi liší podle toho jak je práce intenzivní, jaké vyžaduje schopnosti, jakou rychlost, jaká je po ní poptávka, jaká je v daném oboru momentální konkurence, etc., etc. Nicméně je stejně v principu pravdou to, že příspěvek přírodních zákonů, který je obsažen ve veškeré produkci, se nezapočítává do ceny výrobku.

Neplatíme za vzduch který dýcháme, ačkoliv je pro nás natolik užitečným, že bychom bez něj nepřežili ani dvě minuty. Neplatíme za něj, protože nám ho příroda poskytuje bez přispění lidské práce. Pokud bychom ale chtěli ze vzduchu oddělit jeden z plynů z nichž je složen – například abychom provedli experiment – museli bychom k tomu vyvinout úsilí nebo by někdo jiný toto úsilí musel vyvinout místo nás a my bychom mu potom museli zaplatit ekvivalentním úsilím zahrnutým do nějakého jiného výrobku. Z tohoto je evidentní, že směna se týká vynaloženého úsilí, námahy, práce. Není to kyslík za který platím,  jelikož ten mám všude k dispozici, ale práce, která je potřebná na jeho izolování, práce, která byla vykonána a kterou musím zaplatit. Bude řečeno, že se musí platit i za jiné věci – zásoby, materiál, vybavení? Ale to je stále práce spojená s těmito věcmi, za niž se platí. Cena uhlí znázorňuje práci, která je potřebná pro jeho vytěžení a přepravu.

Neplatíme za sluneční světlo, protože to je bezplatný dar přírody. Ale platíme za světlo pocházející z hoření plynu, loje, oleje a vosku, protože v těchto případech je zde nějaká lidská práce, která musí být odměněna; a všimněme si, že odměna odpovídá práci a nikoliv užitku, že jakékoliv z těchto osvětlení, ačkoliv vrhá intenzivnější světlo než druhé, může stejně stát méně zkrátka proto, že to samé množství lidské práce ho vyprodukuje více.

Pokud bych měl nosiči vody, který zásobuje můj dům, zaplatit úměrně k absolutní užitečnosti vody[9], celé moje jmění by nebylo dostatečné. Ale já mu platím úměrně k újmě, kterou musel podstoupit. Pokud by požadoval víc, jiní by pro mě tuto práci udělali místo něho a nakonec, v čase nouze, bych si to udělal sám. Předmětem naší dohody tudíž není voda, ale práce jenž musí být vykonána na získání vody. Tento bod je natolik důležitý a závěr, který z něj odvodím vrhne tolik světla na otázku svobody mezinárodního obchodu, že ho raději objasním několika dodatečnými příklady.

Výživná látka v bramborách nás nestojí mnoho, protože můžeme získat hodně brambor s vynaložením málo práce. Platíme více za pšenici, protože její produkce vyžaduje větší množství lidské práce. Je zřejmé, že kdyby příroda dělala pro pšenici to co dělá pro brambory tak by se cena obého vyrovnala. Nicméně producenti obilí nemohou navždy vydělávat o moc více než producenti brambor. Zákon nabídky a poptávky jim stojí v cestě.

Pokud by se šťastným zázrakem zvýšila úrodnost veškeré půdy, spotřebitel a nikoliv zemědělec by těžil výhody z tohoto fenoménu, jelikož ten by vedl k hojnosti a tudíž k nízkým cenám jídla. Jelikož každý hektolitr pšenice by vyžadoval méně práce, sedlák by ho mohl vyměnit pouze za výrobek který také vyžaduje menší množství práce.  Pokud by se naopak úrodnost půdy náhle snížila, byl by podíl přírody na produkci nižší a práce vyšší, takže cena pšenice by byla vyšší. Tudíž mám pravdu, když říkám, že každý ekonomický fenomén v dlouhém období rozptyluje svůj účinek mezi spotřebitele, tj. lidstvo. Dokud nebudete schopni sledovat jeho účinky takto daleko, dokud se budete zastavovat jenom u těch okamžitých účinků, které se týkají pouze výrobců, nejste ekonomy; stejně jako nejste doktory pokud nesledujete účinek léku na celý organismus a spokojíte se s pozorováním jak ovlivní jazyk nebo hrdlo.

Tropické oblasti se hodí velmi dobře k produkci cukru a kávy. To znamená, že příroda odvede větší díl práce a pro lidskou práci zbude ten menší. Ale kdo těží z výhod této štědrosti ze strany přírody? Nejsou to tyto oblasti, jelikož konkurence jim umožňuje žádat odměnu pouze za vykonanou práci; místo toho je to lidstvo, jelikož následek štědrosti přírody je levnost; a z levného zboží mají prospěch všichni.

Kdyby v určité oblasti byli uhlí a železná ruda na povrchu, že by se člověku stačilo sehnout a sbírat je, budu ochotně souhlasit, že to z počátku budou obyvatelé tohoto zvýhodněného regionu, kteří budou profitovat z této šťastné okolnosti. Jakmile se ale rozvine konkurence, tak bude cena uhlí a železa klesat do té doby, dokud nebudou dary přírody dostupné bezplatně všem a pouze lidská práce samotná bude odměňována v souladu s průměrnou úrovní mezd.

Tudíž, následkem působení zákona nabídky a poptávky, dary přírody a vylepšení výrobního procesu jsou – nebo mají sklon postupně se stát – společným a bezplatným dědictvím spotřebitelů, mas, lidstva všeobecně. Takže země, jenž nemají přístup k těmto výhodám mohou vše získat skrze směnu od těch zemí, které ho mají, jelikož směna se týká produktů práce bez ohledu na užitek, kterým k těmto produktům přispěla příroda; je jasné, že nevětší výhodu mají ty země, které mohou smísit svou práci s největším množstvím tohoto přírodního užitku při vytváření dané produkce. Tato produkce, která představuje méně lidské práce, bude méně odměňovaná; jinými slovy bude levnější, a jestliže všechny přírodní dary budou mít za následek nižší ceny, evidentně to není země v níž se vyrábí, ale země v níž se spotřebovává, která bude sklízet výhody.

Nyní tedy vidíme, jak absurdní je pro spotřebovávající zemi odmítat výrobky s odůvodněním, že jsou levné. To je jako říct: „Nestojím o nic, co mi dává příroda. Můžete vyrábět zboží a prodávat mi ho výměnou jen za polovinu práce kterou bych musel vynaložit, kdybych si toto zboží měl vyrobit sám. Můžete to dělat, protože ve Vaší zemi za Vás příroda polovinu práce udělala. Dobrá! Já tedy odmítám koupit toto zboží a budu čekat až se u Vás klima změní natolik, že Vás přinutí žádat dvakrát tolik mojí práce. Pak můžeme jednat za rovných podmínek.“

A je zvýhodněná země, B je země přírodou špatně zaopatřená. Tvrdím, že směna je výhodná pro obě země, ale zvláště výhodná pro B; protože to, co je předmětem obchodní směny není užitek, ale hodnota. V zemi A tedy je k dispozici větší množství užitku o téže hodnotě, jelikož k užitečnosti výrobku přispěla příroda i lidská práce, zatímco hodnota odpovídá pouze příspěvku práce. Tudíž směna je výhodnější pro B, jelikož platí A jenom za práci a získá více přírodního užitku než dává.

Nyní jsme v pozici, kdy můžeme zformulovat obecné pravidlo.

Směna znamená výměnu hodnoty; a jelikož konkurence činíce hodnotu ekvivalentní práci, směna tedy znamená výměnu sobě rovných množství práce. Čím k výrobku přispěla příroda je oběma stranám směny přístupné bezplatně, z čehož plyne, že směna provedená se zeměmi s nejlepšími přírodními podmínkami je tou nejvýhodnější.

Teorie, jejíž obrysy jsem se v této kapitole pokusil načrtnout, ještě stále potřebuje v mnohém promyslet a upřesnit. Vztáhnul jsem jí pouze k předmětu volného obchodu. Možná ale v mysli pozorného čtenáře zaseje semínko které až dospěje, tak vymýtí nejen protekcionismus, ale spolu s ním i Fourierismus[10], Saint-Simonismus, komunismus a všechny další myšlenkové školy, jejichž cílem je zrušit vládu zákonanabídky a poptávky nad světem. Z pohledu výrobce je konkurence bezpochyby v rozporu s jeho bezprostředním zájmem; pokud ale vezmeme do úvahy všeobecný účel veškeré práce, i.e. všeobecný blahobyt – krátce, pokud přijmeme úhel pohledu spotřebitele – můžeme shledat, že konkurence má v morální sféře tutéž roli jako rovnováha ve sféře fyzické. Je základem pro opravdový komunismus, opravdový socialismus a tu rovnost bohatství a postavení, jenž je tolik vzývána v dnešní době; a pokud tolik čestných publicistů a reformátorů požaduje arbitrární kontrolu, je to proto, že neporozuměli svobodné směně.

[1] Auguste, Vikomt de Romanet, autor Rapport fait au Comité central pour la défense du travail national (1843) novinář a protekcionista.

[2] Christophe Joseph Alexandre Mathieu de Dombasle (1777-1843) statkář a agronom, známý zlepšovatel zemědělských strojů a také autor několika prací o zdanění v nichž podporoval svoje protekcionistické myšlenky.

[3] Guienne je provincie v jihozápadní části Francie

[4] Quimper je město v Bretani s 20 000 obyvateli, s pozoruhodnými historickými a architektonickými pamětihodnostmi. Pravděpodobně pro svou vzdálenost od Paříže se ovšem stalo ve Francii terčem vtipkování obdobně jako u nás fiktivní Kocourkov.

[5] Johann Gutenberg (1398?-1468) kterému je připisován vynález knihtisku, nebyl písařem a pravděpodobně ani příliš nezbohatl v tiskařském průmyslu. Bastiatovy znalosti ohledně historie knihtisku pocházely z větší části z rozličných padělaných dokumentů o Gutenbergovi, které byly v devatenáctém století obecně rozšířené a přijímané jako pravdivé.

[6] Claude Henri de Rouvroy, hrabě de Saint-Simon (1760-1825), přední představitel francouzského socialismu; přídomek „utopický“, je s jeho pojetím socialismu spojován zejména pod vlivem Engelsova spisu Vývoj socialismu od utopie k vědě. V Bastiatově době mnozí ovšem pokládali možnost realizace těchto představ za zcela neutopickou a reálnou.

[7] Je pravdou, že práce není odměňována uniformě. Odměna se liší podle toho zda je více či méně vyčerpávající, nebezpečná, jaké vyžaduje schopnosti etc. Díky konkurenci je toto vše v odměně zahrnuto a je to tato variabilní odměna, o níž mluvím. (poznámka Bastiata)

[8] Pozorný čtenář si již jistě všiml, že v této části zakládá Bastiat svoji argumentaci na pracovní teorii hodnoty, která byla v jeho době široce přijímaná, přestože už tehdy mnoho ekonomů (včetně Bastiata samotného — jak je vidět i na konci této kapitoly) o její platnosti vyslovovalo své pochyby a nacházelo v ní nekonzistence (hlavně se jednalo o vysvětlení úroku, pozemkové renty atd.) V této konkrétní větě je ovšem zřetelně vidět ona logická chyba, kvůli které byla tehdy všeobecně zavrhována konkurenční představa o tom, že hodnota je spojená také s užitkem a nikoliv pouze a výhradně s prací a kvůli které se většina tehdejších ekonomů přikláněla k pracovní teorii i přes její logické chyby. To, že je hodnota dána mezním užitkem (a že uvažovat o užitku jako o absolutní užitečnosti je chybou) zformulovali a do ekonomické teorie prosadili Menger, Jevons, Walras a Marshall, čímž na konci 19. století v ekonomii vyvolali tzv. marginalistickou revoluci. Jejich pojetí hodnoty je dodnes v ekonomii široce přijímané a uznávané (je základem prakticky veškeré dnešní ekonomie) a na pracovní teorii hodnoty se hledí jako na omyl klasických ekonomů. Takto to vše vysvětluje Ludwig von Mises v Lidském jednání (str. 109 v českém vydání): “Podívejme se na stav ekonomického myšlení v době, než Carl Menger, William Stanley Jevons a Léon Walras rozpracovali moderní teorii hodnoty. Kdokoli chce vytvořit základní teorii hodnoty a cen, musí se nejprve vypořádat s užitkem. Skutečně není nic vhodnějšího než předpokládat, že věci se hodnotí podle jejich užitku. Pak nicméně nastává obtíž, která před starší ekonomy postavila nepřekonatelný problém. Pozorovali, že věci, jejichž užitek je větší, mají menší hodnotu než věci s menším užitkem. Železa si lidé cení méně než zlata. To se zdá být s teorií hodnoty a cen založenou na užitku a hodnotě užití v rozporu. Ekonomové tedy dospěli k názoru, že takovou teorii musejí opustit a pokusili se vysvětlit jevy hodnoty a tržní směny odlišnými teoriemi. Až později objevili, že onen zjevný paradox byl výsledkem chybného formulování daného problému. Hodnocení a volby, které dávají vzniknout směnným poměrům na trhu, se nevztahují na zlato a železo. Jednající člověk není v pozici, kdy by musel volit mezi veškerým zlatem a veškerým železem. Rozhoduje se v konkrétním čase za konkrétních podmínek mezi přesně omezeným množstvím zlata a přesně omezeným množstvím železa. Jeho rozhodnutí o volbě mezi 100 uncemi zlata a 100 tunami železa vůbec nezáleží na rozhodnutí, které by učinil, kdyby se dostal do vysoce nepravděpodobné situace volby mezi veškerým zlatem a veškerým železem. Jediné, na čem v jeho konkrétní volbě záleží, je, zda za současných podmínek považuje přímé či nepřímé uspokojení ze 100 uncí zlata za větší či menší než přímé či nepřímé uspokojení, které by mohl získat ze 100 tun železa. Nevyjadřuje akademický či filozofický soud týkající se „absolutní“ hodnoty zlata a železa; neurčuje, zda je zlato či železo důležitější pro lidstvo; nespekuluje jako autor knih o filozofii historie či o etických principech. Pouze volí mezi dvěma uspokojeními, která nemůže mít současně.”

[9] Charles François Marie Fourier (1772-1837), vlivný socialista, který ve svém časopise Le Phalanstere v r. 1832 navrhl, aby základními výrobně-administrativními jednotkami plánované socialistické společnosti byly tzv. „falangy“, z nichž každá měla představovat seskupení 1 600 jedinců, bydlících a pracujících pohromadě v jedné budově — falanstéře. Organizace života ve falanstéře je věrnou kopií kasárenské reglementace, jež byla v éře Napoleona I. zaváděna do všech státních a veřejných institucí ve Francii.

Přeložil Vladimír Krupa.

Posted in Ekonomická sofismata I (1845)