Úsilí a výsledek

Již jsme viděli, že jsou zde překážky mezi našimi potřebami a jejich uspokojením. Uspěli jsme v odstraňování či zmenšování těchto překážek zaměstnáním našich produktivních kapacit. Tudíž může být velmi všeobecně řečeno, že práce je úsilí, které přináší výsledky.

Co je ale základním měřítkem našeho blahobytu, tedy našeho bohatství? Je to výsledek úsilí, nebo úsilí samo o sobě? Vždy existuje poměr mezi vykonaným úsilím a dosaženým výsledkem. Spočívá pokrok v relativním zvětšení prvního nebo druhého člena tohoto vztahu?

Obě teze mají své obhájce a političtí ekonomové jsou ve svých názorech na ně rozděleni.

Podle první teze, bohatství jsou užitečné výsledky práce a nikoliv práce samotná. Bohatství se zvyšuje úměrně k zvýšení poměru mezi výsledkem a úsilím. Absolutní dokonalost, jejímž archetypem je Bůh, spočívá v situaci, kdy je s nulovým úsilím dosaženo maximálního výsledku.

Druhá teze praví, že úsilí (tedy práce) je samo o sobě měřítkem bohatství. Pokrok podle ní spočívá ve zvyšování poměru mezi úsilím a výsledkem. Její ideál může být reprezentován věčnou a neproduktivní dřinou Sisyfa.

Zastánci první doktríny tak přirozeně vítají vše, co vede ke sníženému úsilí při současném zvýšení produkce: mocné stroje, které znásobí síly člověka; svobodnou směnu, která umožní lepší dělbu práce podle přírodních zdrojů a podmínek, kterých se dostalo různým národům; intelekt, který přináší nové objevy; zkušenost, která ověřuje hypotézy; konkurenci, která stimuluje producenty; etc.

Stejně tak logicky zastánci druhé doktríny vítají vše, co má za účinek zvětšení dřiny a zmenšení produkce: privilegia, monopoly, restrikce, zákazy, rozbíjení strojů, neúrodu, etc.

Je dobré poznamenat, že univerzální praxe lidstva se vždy řídí prvním principem. Nikdo nikdy neviděl a nikdo ani neuvidí sedláka, dělníka, obchodníka, řemeslníka, vojáka nebo učence, kteří by nevěnovali kapacitu svých myslí tomu, aby si usnadnili práci, měli jí rychleji hotovou a ušetřili si úsilí – krátce, aby s menším úsilím udělali více.

Opačná doktrína je zbožím na skladě teoretiků, zákonodárců, novinářů, státníků a ministrů vlády – tedy mužů, jejichž úlohou ve světě je provádět na společnosti své experimenty.

Přesto se dá vypozorovat, že ve svých osobních záležitostech jednají podle stejného principu jako všichni ostatní; snaží se obdržet za svou práci to největší možné množství užitečných služeb a zboží.

Lidé si tedy při pohledu na ně mohou myslet, že přeháním, a že to nejsou opravdoví Sisyfisté.

Jenže to ve skutečnosti pouze znamená, že nikdo v praxi tento princip nedovede do jeho logického extrému. To nastane vždy, když člověk vyjde ze špatných premis. Ty ho brzy zavedou k tak absurdním a škodlivým následkům, že se musí zkrátka zastavit. To proto nikdy průmyslová praxe Sisyfismus neumožnila; trest by následoval po chybě příliš těsně, aby zůstala neodhalena. Ale v doméně vládních zásahů se takoví teoretici a státníci mohou držet falešného principu dlouhou dobu, než odhalí jeho falešnost při jeho komplexních praktických následcích, zvláště v oblastech, se kterými nejsou dobře obeznámeni; a když v těchto důsledcích konečně odhalí jejich příčinu a přijmou princip opačný, tak se dostanou do rozporu sami se sebou, a pak hledají ospravedlnění v onom nesrovnatelně absurdním módním axiomu: V politické ekonomii neexistují absolutní principy.

Pojďme se tedy podívat, který z těchto dvou principů převládá v průmyslové praxi, a který v průmyslové legislativě.

Již jsem zde opakoval výroky pana Bugeauda[1]; ale pan Bugeaud je ve skutečnosti dvěma osobami, sedlákem a zákonodárcem.

Jako sedlák zaměřuje pan Bugeaud svou snahu na to, aby si ušetřil práci a získal chléb levně. Když dává přednost dobrému pluhu před špatným; když vylepšuje svoje pastviny; když hnojí svá pole; když si povolává na pomoc veškeré procesy, jejichž sílu a efektivitu mu odhalila věda a zkušenost; je to pouze s jediným cílem: zmenšit poměr úsilí ku výsledku. Samozřejmě nemáme žádný jiný způsob, jak hodnotit schopnosti sedláka a rozsah zlepšení způsobeného jeho činností, než změřit, jak se zmenšilo úsilí a jak se zvětšil výsledek; a jelikož všichni sedláci na světě jednají v souladu s tímto principem, člověk může říct, že všichni lidé se snaží, bezpochyby ku svému prospěchu, získat chléb a všechny ostatní komodity levněji – snížit úsilí nezbytné k tomu, aby dané množství komodity měli k dispozici.

Tato očividná tendence lidstva, jakmile je její existence jasná a ověřená, zdá se, by měla dostačovat, aby byl správný princip zákonodárci jasný stejně jako cesta, jakou by mohl průmyslu pomoci (nakolik je v jeho pravomoci to udělat); jelikož by bylo absurdní tvrdit, že lidský zákon by se měl příčit zákonu Prozřetelnosti.

Přesto pan Bugeaud jakožto zákonodárce se nechal slyšet: „Nerozumím teorii lacinosti; Raděj dám přednost tomu, abych viděl dražší chleba a hojnější práci.“ A následkem toho pan poslanec z Dordoně hlasoval pro legislativní opatření, která mají omezit obchod, a to přesně z toho důvodu, protože díky obchodu bychom mohli levněji získat to, co přímou produkcí můžeme mít pouze s vyššími náklady.

Je docela evidentní, že princip pana Bugeauda – zákonodárce je diametrálně odlišný od principu pana Bugeauda – sedláka. Kdyby byl konzistentní, tak by buď hlasoval proti restriktivním opatřením nebo by na vlastním statku uvedl do praxe princip, ke kterému se přihlásil z řečnické tribuny. Ve druhém případě by zasíval do té nejkamenitější půdy, protože takovým způsobem by si zajistil spoustu práce s malým výsledkem. Vzdal by se používání pluhu, protože obracení půdy rýčem by uspokojilo jeho přání mít dražší chléb a hojnější dřinu.

Vzývaný cíl a uznávaný efekt restriktivního opatření je zvýšení množství práce potřebné k získání stejného výsledku.

Dalším vzývaným cílem a uznávaným efektem je zvýšení cen, což neznamená nic jiného než nedostatek zboží. Tudíž, dovedená do extrému, je politika protekcionismu čirým Sisyfismem, jak jsme ho definovali: nekonečná práce s žádným výsledkem.

Baron Charles Dupin[2], o němž se říká, že vnáší mezi peery světlo ekonomické vědy, obvinil železnice, že poškozují říční plavbu; a je to vskutku přirozené, že rychlejší doprava zmenší užívání té méně efektivní. Ale železnice mohou poškodit plavbu jedině tím, že jí vezmou zakázky; a zakázky převezmou pouze, když zvládnou přepravu výhodněji, a přepravovat zboží výhodněji mohou pouze, když sníží poměr mezi úsilím a výsledkem. Tudíž, když si baron Dupin stěžuje na toto zmenšení úsilí, které je nutné k získání daného výsledku, pak následuje doktrínu Sisyfismu. Logicky, jestliže preferuje loď oproti vlaku, měl by preferovat vůz oproti lodi, nákladní mulu oproti vozu, a lidského nosiče oproti všem ostatním druhům transportu, jelikož ten potřebuje vydat nejvíc práce a má nejmenší výsledky.

„V práci spočívá bohatství národa,“ zněl výrok pana de Saint-Cricq[3], ministra obchodu, který obchodu nasadil na nohy těžké okovy. Nedejte se zmýlit, že by tento výrok byl pouze vyjádřením ve smyslu: „Ve výsledcích práce spočívá bohatství národa.“ Ne, tento ekonom měl skutečně na mysli, že intenzita práce je měřítkem bohatství; a důkazem je, jak krok za krokem, jednou restrikcí za druhou (vždy zavedenou s těmi nejlepšími úmysly) zařídil, aby Francie musela vydat dvojnásobek práce, aby si opatřila například to samé množství železa. V Anglii železo stojí osm franků; ve Francii stojí šestnáct. Za předpokladu, že jeden den práce stojí v průměru jeden frank je jasné, že by si Francie mohla skrze směnu opatřit quintal železa za osm dní práce. Díky restriktivnímu opatření pana de Saint-Cricq musí Francie vynaložit šestnáct dnů práce, aby si opatřila quintal železa přímou produkcí. Dvojnásobek práce pro uspokojení identické potřeby, tudíž dvojnásobek bohatství, tudíž bohatství je poměřováno nikoliv výsledky, ale intenzitou práce. Není toto sisyfismus ve své nejčistší podobě?

A tak, aby nemohlo dojít k omylu o smyslu tohoto výroku, jeho excelence se uráčila vysvětlit svoje myšlenky ještě názorněji a stejně jako nazvala intenzitu práce bohatstvím, nechala se slyšet, že hojnost výsledků práce, čili věcí vhodných k uspokojování našich potřeb, jechudobou. „Chudoba je všude, kde stroje nahradily lidskou práci, všude, kde je nadprodukce, tam byla narušena rovnováha mezi produkční kapacitou a kupní silou spotřebitelů.“ Podle pana de Saint-Cricq je jasné, že když je Francie v kritické situaci, tak je to proto, protože toho vyprodukovala příliš; její práce byla využita příliš inteligentně, je příliš plodná. Jsme příliš dobře krmeni, příliš dobře oblékáni, je nám poskytnuto příliš mnoho věcí; produkce se stala příliš rychlou a předběhla naší poptávku. Je nezbytné vyřešit takovou katastrofickou situaci a to restriktivními opatřeními, aby se pracovalo více a vyprodukovalo méně.

Také jsem citoval mínění dalšího ministra obchodu, pana d’Argout[4]. Zaslouží si chvilku naší pozornosti. Ve snaze omezit pěstování cukrové řepy prohlásil: „Pěstování cukrové řepy je bezpochyby užitečné, ale tato užitečnost je omezena. Její potenciál je daleko menší, než jí lidé bláhově předvídají. Abychom se o tom přesvědčili, stačí si pouze uvědomit, že rozšiřování jejího pěstování je možné pouze do meze dané poptávkou spotřebitelů. Zdvojnásobte či ztrojnásobte si současnou spotřebu cukru ve Francii; stejně zjistíte, že pouze malý kus země vystačí pro uspokojení potřeby spotřebitelů. (To je pozoruhodný stesk!) Žádáte důkaz? Kolik hektarů bylo osázeno cukrovou řepou v roce 1828? Celkem 3 130, čili 1/10 540 celkové orné půdy. Kolik je to dnes, kdy naše domácí zdroje pokrývají jednu třetinu naší spotřeby? Celkem 16 700 hektarů čili 1/1 978 celkové orné půdy, čili čtyřicet pět centiarů na komunu[5]. I za předpokladu, že naše produkce pokryje celou naší národní spotřebu, budeme mít pouze 48 000 hektarů cukrové řepy čili 1/689 celkové orné půdy.”

Dva prvky v tomto citátu stojí za pozornost: fakta a doktrína. Fakta nám dokazují, že stačí pouze málo půdy, kapitálu a manuální práce k vyprodukování velkého množství cukru, a že každá komuna ve Francii by si byla schopna zajistit hojnost cukru, kdyby jeden svůj hektar věnovala pěstování cukrové řepy. Doktrína spočívá ve vykreslování takové situace jako škodlivé, a v pohledu na efektivitu a produktivitu cukrovarnického průmyslu jako na omezení pro jeho užitečnost.

Nestavím se zde jako obránce cukrové řepy a ani nechci vynášet soudy o podivných faktech, která nám předkládá pan d’Argout[6]. Pouze si myslím, že je záhodno prozkoumat doktrínu státníka, kterému Francie na dlouhou dobu svěřila osud svého zemědělství a svého obchodu.

Na začátku jsem řekl, že existuje proměnlivý poměr mezi intenzitou práce a jejími výsledky; že absolutní nedokonalost spočívá v nekonečném úsilí bez jakéhokoliv výsledku; absolutní dokonalost v nekonečných výsledcích bez jakéhokoliv úsilí; a zdokonalování v postupném zmenšování úsilí v porovnání s výsledkem.

Ale pan d’Argout nás učí, že to, co vnímáme jako život je ve skutečnosti smrt, a že důležitost průmyslu je přímo úměrná jeho neproduktivitě. Co se například dá očekávat od pěstování cukrové řepy? Spolehneme se na to, že 48 000 hektarů půdy s odpovídajícím kapitálem a prací by stačilo zásobit cukrem celou Francii? Tudíž je to průmysl s omezenou užitečností – samozřejmě omezenou ve vztahu k poptávce po práci, jelikož podle bývalého ministra obchodu zaměstnat velké množství dělníků je jediné kritérium užitečnosti nějakého průmyslového odvětví. Tato užitečnost by byla ještě omezenější, kdybychom díky úrodnosti půdy či intenzitě pěstování cukrové řepy mohli získat z 24 000 hektarů to, co dnes vypěstujeme na 48 000. Ach, oč lépe bychom na tom byli, kdyby bylo nutné dvacetkrát či stokrát tolik půdy, kapitálu a práce k získání toho samého výsledku! Můžeme vložit naděje do nějakého nového průmyslového odvětví a to by bylo hodno státní podpory a ochrany, pokud by nabídlo široké uplatnění naší domácí pracovní síle. Ale vyprodukovat hodně s málo pracovníky? To by byl špatný příklad, a je to příležitost pro zákon, aby dal věci do pořádku.

Co ale platí pro cukr musí stejně platit i pro chléb. Pokud tedy má být užitečnost průmyslu posuzována nikoliv podle množství potřeb, které dokáže uspokojit s daným množstvím práce, ale docela naopak podle toho, o kolik víc zaměstná práce, aby uspokojil dané množství potřeb, tak bychom si měli přát, aby každý hektar půdy vyprodukoval pouze málo pšenice, aby každý žok pšenice obsahoval jen málo zrn – jinými slovy, aby naše země byla neúrodná; jelikož množství půdy, kapitálu a práce potřebné k nakrmení lidí by bylo nesrovnatelně větší, člověk by dokonce mohl říct, že množství pracovních příležitostí by bylo nepřímo úměrné její úrodnosti. Modlitby pánů Mesérse, Bugeauda, Saint-Cricq, Dupina a d’Argouta by byly vyslyšeny: chléb by byl drahý; práce hojnost; a Francie bohatá, alespoň ve smyslu, jaký tito pánové přikládají tomuto slovu.

Co bychom si měli přát ještě víc je to, aby lidská inteligence byla oslabena či zcela zmizela; jelikož dokud bude existovat, tak se bude bezohledně snažit zvýšit poměr výsledku k úsilí. V tom právě inteligence spočívá.

Tudíž Sisyfismus je doktrínou všech těch, jimž byl svěřen osud průmyslu naší země. Nebylo by správné jim to vyčítat. Tento princip vede naše vládní ministry jenom proto, že převládá mezi poslanci; mezi poslanci převládá proto, protože reprezentují voliče; a jejich voliči jsou jím ovlivnění, jelikož veřejné mínění je jím prosáklé.

Je mou povinností zde zopakovat, že neobviňuji takové muže jako Mesérs, Bugeaud, Dupin, Saint-Cricq nebo d’Argout z toho, že by byli naprostými Sisyfiky za všech okolností. Rozhodně takoví nejsou ve svých soukromých obchodních aktivitách; každý z nich se jistě snaží získat skrze směnu, co by ho stálo více, kdyby si to měl vyprodukovat sám. Ale tvrdím, že jsou Sisyfiky, když se snaží zabránit zemi, aby jednala stejně.

[1] Thomas Robert Bugeaud de la Piconnerie (1784 – 1849), maršál Francie a guvernér v Alžírsku, byl rovněž členem poslanecké sněmovny, statkářem, zajímal se o zemědělství a podporoval protekcionistická opatření v tomto odvětví.

[2] Charles Dupin (1784-1873) francouzský inženýr, matematik a ekonom, profesor Konzervatoře uměleckých řemesel, člen horní sněmovny a ministr Námořnictva. Mladší bratr Andrého Dupina.

[3] Pierre Laurent Barthélemy, hrabě de Saint-Cricq, člen poslanecké sněmovny, ministr průmyslu a obchodu 1828-1829.

[4] Antoine Maurice Appolinaire, hrabě d’Argout (1782 – 1858), finanční odborník, guvernér Banque de France, ministr průmyslu a obchodu 1831–1832.

[5] Centiar je desetitisícina hektaru, tedy jeden čtvereční metr. Komuna byla nejmenší administrativní jednotkou ve Francii, v průměru s menší rozlohou než deset čtverečních mil. Chyby se mohl dopustit pan Argout, Bastiat nebo vydavatel, ale centiar zde by měl být správně ar (setina hektaru); což by s 35 000 komunami ve Francii dávalo 0,45 hektaru cukrové řepy na komunu.

[6] Za předpokladu, že by 48 000 až 50 000 hektarů stačilo uspokojit současnou spotřebu, pak by trojnásobná spotřeba vyžadovala 150 000 hektarů, a ztrojnásobení spotřeby pan d’Argout připouští. Navíc, pokud by se pole s cukrovkou měnila každých šest let (jak bylo obvyklé), pak by pěstování cukrové řepy úspěšně zabralo 900 000 hektarů, čili 1/38 veškeré orné půdy.

Přeložil Vladímir Krupa.

Posted in Ekonomická sofismata I (1845)