Teorie a praxe
My, obhájci volného obchodu, jsme často obviňováni z toho, že jsme teoretiky, kteří nehledí na praxi a neberou jí do svých úvah.
„Do jak nepříznivého světla staví pan Say[1],“ říká pan Ferrier[2], „tu předlouhou řadu ctihodných politiků a velkolepou skupinu spisovatelů, kteří nesouhlasí s jeho názory! A pan Say si toho je dobře vědom.“ Podívejme se jak se s tím vypořádal:
„Lidé na podporu dlouhotrvajících chyb často tvrdí, že přece musí být nějaké zrnko pravdy v těch myšlenkách, tak všeobecně přijímaných ve všech zemích. Jistě, je pochopitelná nedůvěra k poznání a závěrům, které jdou přímo proti přesvědčení, které bylo až do dnešního dne bráno jako pravdivé a jisté mnoha lidmi váženými pro jejich znalosti a moudrost. Připouštím, že tento argument je velmi přesvědčivý a může zpochybnit i ty nejneoddiskutovatelnější záležitosti, ačkoli je faktem, že i další chybné názory, jejichž nepravdivost je nyní nade vší pochybnost dokázána, byly všeobecně přijímány a zastávány po celá staletí. Není to tak dávno, kdy ještě celé národy, od těch nejbarbarštějších až po ty nejosvícenější, a všichni lidé od nejnižšího nosiče až po nejmoudřejšího filozofa měli za nezpochybnitelnou pravdu, že se svět skládá ze čtyř prvků. Nikdo ani nepomyslel na zpochybnění této doktríny, která je, jak dnes již dobře víme, chybná. A každý přírodovědec by se dnes znemožnil kdyby tvrdil, že existují prvky země, voda, oheň a vzduch.“
Na tuto námitku pan Ferrier odpovídá:
„Pokud si pan Say myslí, že jeho komentář je adekvátní odpovědí na onu velmi silnou námitku, tak se mýlí. Je pochopitelné, že i velmi dobře informovaní lidé mohli žít v mylném přesvědčení i po několik století. Tento fakt ale nic nedokazuje. Ať už jsou nebo nejsou voda, oheň vzduch a země považovány za prvky, tak to nic nemění na jejich praktickém využívání lidmi. Taková chyba nemá žádné následky. Nevede k pobouření. Neotřásá myšlením lidí a hlavně nemá žádný následek pro bohatství či chudobu lidí, a proto mohla tato chyba přetrvat tak dlouho. Fyzický svět se chová jako by neexistovala. Může ale totéž nastat, pokud se chyba dotýká morálního světa? Máme snad předpokládat, že absolutně chybný a v následcích škodlivý systém vlády by mohl přetrvat několik staletí mezi mnoha národy a se všeobecnou podporou tolika vzdělaných mužů? Může být vysvětleno, jak tento systém je slučitelný s trvalým nárůstem prosperity a bohatství těchto národů? Pan Say přiznává, že onen argument je velmi přesvědčivý. To opravdu je, a zůstal přesvědčivým, protože pan Say ho spíše posílil než vyvrátil.“
A poslechněme si, co nám o tomto říká pan de Saint-Charmas[3]:
„Až od poloviny osmnáctého století – od té doby než každý subjekt a každý princip nezačal být zpochybňován – tito dodavatelé teoretických idejí, které prý platí pro všechno, aniž by byly použity na cokoliv, začali psát o politické ekonomii. Systém politické ekonomie, který existoval před tím neměl psanou formu, ale byl praktikován vládami. Colbert[4], jak se říká, byl jeho vynálezcem a tento systém převládl u všech národů Evropy. A co je pozoruhodnější – převládá až dodnes navzdory urážení a posměchu, který je proti němu namířen a navzdory všem objevům moderní ekonomie. Tento systém, který jeho autoři nazvali merkantilismem, spočívá v zákazu, ať již přímým vyloučením nebo uvalením celních přirážek, dovozu zahraničního zboží, které by svou konkurencí mohlo zničit domácí průmysl. Ekonomové všech směrů prohlásili tento systém za absurdní a pravděpodobně ochuzující celé země, byl vyhnán z jejich teoretických knih, aby nalezl útočiště v praxi všech národů a oni teď nemohou pochopit proč, ve věci, která se týká bohatství národů, se vlády nespolehnou raděj na radu těchto autorů než na dlouho trvající praktickou zkušenost. A navíc nemohou pochopit, proč francouzská vláda ve věcech politické ekonomie vytrvale odporuje pokroku ve vědění a zachovává v praxi ty vžité chyby, které naši ekonomičtí spisovatelé vyvrátili. Ale dost toho merkantilistického systému, který má na své straně pouze fakta, a který není obhajován žádným pisatelem!“(Du systéme de l’import)
Takováto slova mohou v čtenářích vzbudit dojem, že ekonomové, kteří požadují svobodný obchod, stejně jako fourieristé[5] vynalezli nějaký zcela nový společenský řád, vizionářský a bizarní, který nemá precedent v celé historii lidské rasy. Přesto se mi zdá, že jestliže je něco umělým a bizarním zásahem do společnosti, tak to není volný obchod, ale protekcionismus. Není to svoboda vstupovat do dobrovolné směny, ale je to tarif postavený proti přirozenému řádu v tvorbě cen.
Nicméně mým cílem teď nebude srovnávat a hodnotit tyto dva systémy ale zjistit, který z nich je založený na zkušenosti.
V této otázce, která nás nyní zajímá, obhájci tarifů a monopolů tvrdí, že fakta jsou na jejich straně, a že my máme na své straně pouze teorie.
Vašemu oku lahodí ta dlouhá série státních zásahů, dlouhá zkušenost v Evropě, na kterou se odvoláváte, což panu Sayovi připadalo jako argument, který má jistou váhu. A připouštím, že svou odpovědí nevyvrátil tento protekcionistický argument. Ale rozhodně popírám tvrzení, že fakta jsou na Vaší straně. Jediná fakta, která máte jsou izolované případy vyplývající z vládního nátlaku, kdežto na naší straně máme všeobecnou praxi celé lidské rasy, svobodné a dobrovolné jednání všech lidí.
My říkáme:
„Pro člověka je lepší si věc koupit, když by bylo nákladnější, kdyby si jí měl vyrobit sám.“
A Vy říkáte:
„Je lepší si věc udělat sám i kdyby to bylo nákladnější než si ji koupit od někoho jiného.“
Nyní pánové pomiňme teorii, příklady a logiku, jež Vás protekcionisty vždy naplňuje odporem. Které z těchto dvou tvrzení se těší podpoře všeobecné praxe? Navštivte pole, dílny, mlýny a obchody. Rozhlédněte se kolem sebe kamkoli půjdete. Zjistěte si, co se děje ve Vaší vlastní domácnosti. Sledujte svoje vlastní činy. A potom řekněte, kterým principem se řídí farmáři, řemeslníci, továrníci i obchodníci. Kterým principem se řídíte Vy ve své vlastní praxi?
Šije si snad farmář své vlastní oblečení? Pěstuje krejčí, obilí které konzumuje? Peče snad Vaše hospodyně chleba doma, pokud zjistí, že jí vyjde levněji koupit ho v pekárně? Nezávisí snad celá ekonomie a společnost na dělbě práce, což znamená na směně? A co je směna jiného než naše kalkulace, která obsahuje úvahu o tom, co by nás stálo kdybychom si měli nějakou věc vyrobit přímo a kolik oproti tomu ušetříme času a úsilí, když jí získáme nepřímo?
Nejste to tedy Vy, kdo o sobě můžete říct, že jste praktičtí lidé, protože nenajdete jednu jedinou osobu na celé zemi, která by dobrovolně jednala podle Vašeho principu.
Ale samozřejmě říkáte, že jste nikdy nezamýšleli vztáhnout Váš princip na jednotlivce a na individuální vztahy. Zajisté rozumíte tomu, že by to znamenalo zpřetrhat všechny společenské vztahy a přinutit lidi, aby žili jako šneci, každý ve své ulitě. Myslíte tedy pouze, že toto je převládající praxe ve vztazích mezi jednotlivými skupinami lidí.
Toto tvrzení je ovšem také mylné. Rodina, komunita, okres, provincie, to jsou všechno skupiny, které také neuplatňují Váš princip v praxi. Všechny nakupují věci, které by pro ně bylo nákladnější přímo vyprodukovat. A národy by jednaly stejně pokud byste jim v tom nezabránili silou.
Praktičtí lidé jsme tudíž my. My jsme ti, kdo staví své principy na zkušenostech. Pro odporování restrikcím, které jste uvalili na určitá odvětví mezinárodního obchodu, stavíme svojí argumentaci na praxi a zkušenosti každého jednotlivce a každé skupiny jednotlivců, jejichž jednání je dobrovolné, a tudíž může být uváděno jako argument.
Vy na druhé straně začínáte s donucením nebo zákazem a poté poukazujete na vynucené jednání, které má podporovat Vaši věc: „Pohleďte, praxe dokazuje že máme pravdu!“
Napadáte naší teorii a teorii všeobecně. Ale když prosazujete princip protikladný k tomu našemu, nezastáváte náhodou svojí vlastní teorii? Zbavte se svých iluzí pánové. Vy jste přeci teoretici stejně jako my. Mezi naší a Vaší teorií je ale rozdíl:
Naše spočívá na sledování všeobecných faktů, všeobecných názorů, kalkulací a dějů a hlavně na jejich roztřídění a rozlišení tak, aby se jim dalo lépe porozumět. Naše teorie není v rozporu s praxí, protože to není nic víc než vysvětlená a popsaná praxe.
My pozorujeme, že člověk je veden svým pudem sebezáchovy a touhou po zlepšení své situace, a to co dělá svobodně a dobrovolně je přesně to, co nazýváme politickou ekonomií. A my nikdy nezapomeneme poukázat, že většina lidí je v praxi dobrými ekonomy, vyrábí nebo směňují podle toho, jestli je pro ně výhodnějším jedno nebo druhé. Každý si osvojuje znalost této vědy skrze svou vlastní zkušenost. A tato věda sama není nic jiného než ta samá zkušenost, přesně pozorovaná a metodicky popsaná a interpretovaná.
Vy na druhé straně můžete být oprávněně nazýváni teoretiky v tom pejorativním smyslu slova. To, co jste vynalezli není podpořeno praxí ani jednoho jediného člověka na zemi, a tudíž potřebujete donucování, abyste přinutili lidi produkovat to, co by bylo výhodnější nakoupit. To, co požadujete je, aby se lidé zřekli této výhody a jednali podle doktríny, která je v základu rozporná.
Vzpírám se rozšiřování této doktríny, která, jak sami připouštíte by byla absurdní, kdyby se měla aplikovat na vztahy mezi jednotlivci, rodinami, komunitami či provinciemi. Podle Vašeho vlastního pojetí je aplikovatelná pouze na mezinárodní vztahy.
A proto se snižujete k tomu, abyste opakovali každý den: „Neexistují absolutní principy. Co je dobré pro jednotlivce, rodinu, komunitu, provincii je špatné pro národ. Co je dobré v malém měřítku – koupit pokud je koupě výhodnější než produkce – je špatné ve větším měřítku. Politická ekonomie platná pro jednotlivce není platná pro celý národ,“ a další nesmysly stejného druhu.
A jakému účelu to všechno slouží? Řekněme si to na rovinu. Vy toužíte dokázat, že my spotřebitelé jsme Vaším majetkem! Že Vám patříme tělem i duší! Že máte exkluzivní práva nad našimi žaludky a našimi údy! Že jenom Vám náleží výsada nás živit a šatit za cenu, jakou si určíte, jakkoli jste neschopní, chamtiví, nebo v ekonomicky nevýhodné pozici!
Ne, Vy nejste praktičtí lidé. Jste nepraktičtí vizionáři – a vyděrači.
—
[1] Jean-Baptiste Say (1767-1832) Francouzský ekonom a obhájce volného obchodu, autor slavného zákona trhů. Jeho myšlenky měly na Bastiata velký vliv.
[2] F. L. A. Ferrier (1777-1861) Francouzský celní úředník a autor knih o tarifu a financí. Zde úryvek z jeho díla De l’administrator commerciale opposé a l’economie politique
[3] Auguste, vikomt de Saint Chamans (1777-1861), poslanec a státní rada v období Restaurace, protekcionista a zastánce vyrovnané obchodní bilance.
[4] Jean-Baptiste Colbert (1619-1683) Francouzský státník a hlavní finanční poradce Ludvíka XIV. Merkantilismus nebyl v jeho době nikterak novým učením. Colbert ho pouze začal využívat jako promyšlený systém státní podpory vybraným průmyslovým odvětvím, zatímco v dřívějších fázích bylo cílem merkantilismu prosté omezování dovozu – který byl považován za nežádoucí jako takový.
[5] Charles François Marie Fourier (1772-1837), vlivný socialista, který ve svém časopise Le Phalanstere v r. 1832 navrhl, aby základními výrobně-administrativními jednotkami plánované socialistické společnosti byly tzv. „falangy“, z nichž každá měla představovat seskupení 1 600 jedinců, bydlících a pracujících pohromadě v jedné budově — falanstéře. Organizace života ve falanstéře je věrnou kopií kasárenské reglementace, jež byla v éře Napoleona I. zaváděna do všech státních a veřejných institucí ve Francii.
