Sůl, poštovní služby a tarif
Před několika dny lidé očekávali, že uvidí mechanismus zastupitelské vlády vytvořit zcela nový produkt, který z jejího soukolí dosud nedokázal vykrystalizovat: úlevu pro daňového poplatníka.
Každý netrpělivě čekal na výsledek; experiment měl ovlivnit peněženky lidí stejně jako vzbudil jejich zvědavost. Nikdo nepochyboval, že stroj politiky má dostatečný impuls, jelikož když vlastní zájem a novoty otáčí jeho koly, pak funguje obdivuhodně vždy, na všech místech, za všech ročních dob a za všech okolností.
Ale jak reformy směřovaly ke zjednodušení a vyrovnání nákladů vlády a k menší daňové zátěži, nikdo netušil, co se může stát.
Lidé říkali: „Brzy uvidíte. Teď je ten pravý čas. Toto je úkol pro čtvrté zasedání, kdy hlas veřejnosti něco znamená. V roce 1842 jsme dostali železnice; v roce 1846 budeme mít snížení solné daně a poštovních poplatků; do roku 1850 si počkáme na reformu tarifů a změnu systému nepřímého zdanění. Čtvrté zasedání bude slavným rokem pro daňového poplatníka.“[1]
Tudíž každý byl plný nadějí a vše se zdálo pracovat ve prospěch tohoto experimentu. Moniteur oznámil, že z jednoho čtvrtletí na druhé se vládní příjmy neustále zvyšují; a k jakým lepším účelům by mohly posloužit tyto neočekávané fondy, než aby umožnili vesničanovi koupit více soli na vyléčení horkosti[2] a odeslat navíc jeden dopis na bojiště, kde jeho syn riskuje život?
Co se však stalo? Stejně jako dvě sladké substance, jak se říká, zabrání sobě navzájem vykrystalizovat, nebo jako dva psi, kteří se rvou tak ukrutně, že z nich zbudou jen ocasy, tyto dvě reformy vyrušily jedna druhou. Vše, co nám zbylo, jsou ocasy, tedy množství navržených zákonů, argumenty pro a proti, zprávy, statistiky a dodatky, v nichž máme pro útěchu zachyceno a humanitárně oceněno naše utrpení a diagnostikovány příčiny pro homeopatickou léčbu. A reformy samotné nám nevykrystalizovaly. Z tyglíku nic nevzešlo a experiment se nepodařil.
Brzy již chemikové budou předstupovat před svoje soudce, aby vysvětlili toto selhání a budou se na ně obracet následujícím způsobem:
Jeden: „Já jsem navrhoval poštovní reformu; ale sněmovna chtěla snížit solnou daň, tak jsem musel stáhnout svůj návrh.“
Druhý: „Já jsem hlasoval pro snížení solné daně; ale ministerstvo navrhovalo poštovní reformu a tak jsme hlasování prohráli.“
A soudci shledají tuto logiku neprůstřelnou, zahájí experiment znovu s těmi samými daty a vyšlou ty samé chemiky zpět do práce.
To ukazuje, že na praxi zavedené před půl stoletím na druhé straně Kanálu může být něco velmi rozumného, když tam neprojednávají více reforem najednou, ale jednu po druhé.[3] Je to sice časově náročné a nudné, ale přináší to alespoň nějaké výsledky.
My projednáváme v tentýž okamžik okolo tuctu reforem; tlačí se jedna na druhou jako duše zemřelých před branou pekelnou a žádná nevejde.
„Běda! jak vyčerpaný jsem! Jedna po druhé, mějte slitování!“[4]
To řekl Dobroděj Sedláček Johnu Bullovi[5] při debatě o poštovní reformě.
DOBRODĚJ SEDLÁČEK
JOHN BULL
SEDLÁČEK: Ach, kdo mě vysvobodí z toho víru reforem! Moje hlava již puká. Lidé je vynalézají každý den: reforma vzdělávání, reforma financí, zdravotní reforma, parlamentní reforma, volební reforma, obchodní reforma, sociální reforma a teď přichází reforma pošty!
JOHN: Ta poslední je tak snadno proveditelná a tak užitečná, jak jsme zjistili, že si jí Vám troufnu doporučit.
SEDLÁČEK: Přesto říkají, že v Anglii dopadla špatně, a že přijde naši státní pokladnu na deset milionů.
JOHN: Které veřejnosti přinesou sto milionů.
SEDLÁČEK: Je to jisté?
JOHN: Podívejte na všechny znaky veřejné spokojenosti. Sledujte jak celý národ, pod vedením Peela a Russela dal panu Rowlandu Hillovi,[6] po Britském způsobu, hmatatelný důkaz své vděčnosti. Podívejte na chudé, kteří dávají najevo své city tím, že na dopisy, které odesílají, tisknou razítko s nápisem: Lidé vděční za poštovní reformu. Všimněte si prohlášení vedoucích Ligy[7] na půdě parlamentu, že bez ní by jim trvalo třicet let než by dokončili svůj velký úkol osvobodit jídlo pro chudé od dovozních omezení. Podívejte se na prohlášení obchodní komise, která lituje toho, že Anglický peněžní systém neumožňuje ještě větší snížení ceny posílání dopisů. Jaké další důkazy chcete?
SEDLÁČEK: Ano, ale co pokladna?
JOHN: Nejsou snad pokladna s veřejností na jedné lodi?
SEDLÁČEK: Ne tak docela. A mimo to, jste si jist, že náš poštovní systém potřebuje zreformovat?
JOHN: To je otázka. Podívejme se na to, jak funguje dnes. Co se stane s dopisem, který vložíte do schránky?
SEDLÁČEK: Celý mechanismus je nádherně jednoduchý. Pošťák schránku v určenou hodinu otevře a vybere řekněme stovku dopisů.
JOHN: A pak?
SEDLÁČEK: Pak je prozkoumá jeden po druhém. S pomocí geografické tabulky a měřítka zařadí každý do správné kategorie podle místa určení a hmotnosti. Existuje jedenáct zón a stejný počet váhových kategorií.
JOHN: To dává dobrých stodvacetjedna kombinací pro každý dopis.
SEDLÁČEK: Ano, a toto číslo musíte ještě zdvojnásobit, protože dopis může nebo nemusí být odeslán pro venkovské doručení.
JOHN: To znamená, že těchto sto dopisů bude muset být prohlédnuto 24 200 krát. Co potom poštmistr udělá?
SEDLÁČEK: Napíše jeho váhu do jednoho rohu a velikost poštovního poplatku doprostřed adresy ve formě obvyklého symbolu používaného poštovní službou.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Orazítkuje je; rozdělí je do pytlů podle toho, na který poštovní úřad budou odeslány a připojí celkové poštovné za tyto pytle.
JOHN: A pak?
SEDLÁČEK: Pak zaznamená sumy do kolonek v účetních knihách.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Potom napíše dopis poštmistrovi na každém místě určení, aby ho informoval o účetních položkách, které se ho týkají.
JOHN: V případě, že jsou dopisy předplacené?
SEDLÁČEK: Ach, pak musím připustit, že je to kapku komplikovanější. Poštmistr musí převzít dopis, zvážit ho a spočítat cestovní vzdálenost jako před tím, vybrat poštovní poplatek a provést změny; vybrat z třiceti známek tu, kterou nalepí; poznamenat na dopis číslo jeho zóny, jeho váhu a poštovné; přepsat celou adresu do jedné účetní knihy, pak do druhé, pak do třetí, pak na zvláštní list; zabalí dopis do tohoto listu, vše pošle převázáno stužkou poštmistrovi do místa doručení a každý z těchto kroků zaznamená do tuctu kolonek jeho hlavní účetní knihy.
JOHN: A to vše za pouhých čtyřicet centimů!
SEDLÁČEK: Ano, v průměru.
JOHN: Vidím, že odeslání je opravdu celkem jednoduché. Pojďme se podívat, jak to chodí při příchodu pošty do místa určení.[8]
SEDLÁČEK: Poštmistr otevře pytel s poštou.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Prozkoumá účty od poštmistra z místa odeslání.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Porovná součty na všech účtech se součty na jednotlivých pytlích dopisů.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Vypočítá celkový součet aby určil, kolik celkem má dostat odpovědný pošťák.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Potom s pomocí tabulek vzdáleností a měřítka ověří a opraví poštovné na každém dopisu.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Zaznamená do jedné účetní knihy po druhé všechny přeplatky a nedoplatky.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Napíše každému z deseti poštmistrů aby je upozornil na chyby okolo deseti či dvaceti centimů.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Roztřídí všechny dopisy, které obdržel, aby je rozdal pošťákům.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Spočítá celkové poštovné, které má každý pošťák vybrat.
JOHN: A potom?
SEDLÁČEK: Pošťáci ověří ceny; prodiskutují s poštmistrem smysl symbolů. Pošťáci složí zálohu dopředu a odejdou.
JOHN: Go on.[9]
SEDLÁČEK: Pošťák přijde k domu na adrese; zaklepe na dveře; sluha sejde dolů a otevře. Pošťák nese šest dopisů pro tuto adresu. Sluha s pošťákem spočítají poštovné, nejprve každý zvlášť a potom dohromady. Zjistí, že poštovné dělá dva franky a sedmdesát centimů.
JOHN: Go on.
SEDLÁČEK: Sluha odejde najít pána, ten pak začne ověřovat symboly. Trojky má za dvojky a devítky za čtyřky; má pochybnosti o váze a vzdálenosti; krátce pošťák musí být zavolán nahoru; a při čekání na něj se pán snaží odhadnout, kdo poslal který dopis a promýšlí, jestli by ho bylo lepší nepřijmout.
JOHN: Go on.
SEDLÁČEK: Pošťák vyjde nahoru a hájí výpočty poštovní administrativy. Diskutuje s pánem, zkoumají a váží dopisy a přepočítávají vzdálenosti; a nakonec adresát přijme pět dopisů a jeden odmítne.
JOHN: Go on.
SEDLÁČEK: Nyní zbývá jenom placení. Sluha doběhne k hokynáři aby rozměnil na drobnější peníze. Nakonec po dvaceti minutách může pošťák odejít a tak seběhne dolů, aby započal tentýž rituál v sousedním domě.
JOHN: Go on.
SEDLÁČEK: Vrátí se pak na poštovní úřad. S poštmistrem dvakrát projde svoje čísla. Vrátí odmítnuté dopisy a dostane za ně zpět složenou zálohu. Vylíčí námitky adresátů co se týče váhy a vzdáleností.
JOHN: Go on.
SEDLÁČEK: Poštmistr se podívá do účetních knih a vyplní speciální formuláře potřebné k zaúčtování nepřijatých dopisů.
JOHN: Pokračujte, jestli chcete.
SEDLÁČEK: Dobré nebe, já nejsem poštmistrem. Mohli bychom pokračovat k měsíčním uzávěrkám, metodám vynalezeným proto, aby se nejen vytvořil, ale i zkontroloval detailní účet na 50 milionů franků vzniklý z poštovních poplatků o průměrné výši 43 centimů a ze 116 milionů dopisů, z nichž každý může patřit do jedné z 242 kategorií.
JOHN: To jistě vypadá jako docela komplikovaný druh jednoduchosti. Člověk, který vyřešil tento problém musel mít stonásobek geniality Vašeho pana Pirona[10] nebo našeho Rowlanda Hilla.
SEDLÁČEK: Zdá se mi, že se našemu systému vysmíváte; představte ten Váš.
JOHN: V Anglii vláda zařídila prodej obálek a papírových obalů za jednu penny na všech místech, kde se to zdálo vhodné.[11]
SEDLÁČEK: A potom?
JOHN: Napíšete dopis, přehnete ho na čtvrtiny, vložíte do jedné z obálek a odešlete.
SEDLÁČEK: A potom?
JOHN: A potom už nic. Žádné vážení a měření vzdálenosti, žádné přeplatky nebo nedoplatky, žádné odmítnuté dopisy, žádné formuláře, žádné účetní knihy, kolonky a součty, žádné audity, žádné symboly k interpretování, etc., etc.
SEDLÁČEK: Musím říci, že to vypadá jednoduše. Není to ale příliš jednoduché? I dítě by tomu porozumělo. Reformy jako tyto dusí génia velkých administrátorů. Z mé strany dávám přednost Francouzské metodě. Vaše uniformní poštovní sazba má totiž ten největší z defektů. Je nespravedlivá.
JOHN: Proč jste to probůh řekl?
SEDLÁČEK: Protože je nespravedlivé přimět lidi platit stejně za dopis doručený do sousedství a do vzdálenosti stovek mil.
JOHN: V každém případě ale musíte připustit, že rozsah nespravedlnosti je omezen na jednu penny.
SEDLÁČEK: Jaký v tom je rozdíl? Je to pořád nespravedlnost.
JOHN: Ve skutečnosti je omezená jenom na půlpenny, protože druhá půlka jde na pokrytí nákladů, které jsou tytéž ať už dopis putuje na libovolnou vzdálenost.
SEDLÁČEK: Penny nebo půlpenny, v principu je to pořád nespravedlnost.
JOHN: Nakonec nespravedlnost, která dělá v konkrétním případě nanejvýš půlpenny, je zcela vyvážena tím, že každý občan občas píše do vzdálenějších míst a občas do sousedství.
SEDLÁČEK: To nepřijímám. Nespravedlnost může být, jat tvrdíte, nekonečně malá a nepatrná, ale stále existuje.
JOHN: Nutí Vás vláda zaplatit více za gram tabáku, který nakoupíte v rue de Clichy než který Vám prodá na Quai d’Orsay?[12]
SEDLÁČEK: Jaké spojení je mezi těmito věcmi, že je srovnáváte?
JOHN: Ten fakt, že v jednom i v druhém případě někdo musí zaplatit náklady na dopravu. Matematicky by bylo spravedlivé, aby každá špetka tabáku stála o miliontinu centimu více na rue de Clichy než na Quai d’Orsay.
SEDLÁČEK: Pravda. Konec konců člověk by neměl požadovat nemožné.
JOHN: Nehledě na fakt, že Váš poštovní systém je spravedlivý jenom zdánlivě. Pokud jsou dva domy vedle sebe, ale jeden v zóně a druhý mimo zónu, pak jeden zaplatí o deset centimů více než druhý, což je stejně, jako stojí poslat dopis do Anglie. Můžete vidět docela jasně, že navzdory zdání probíhá ve Vaší zemi nespravedlnost v daleko větším měřítku.
SEDLÁČEK: Zdá se, že ano. Moje námitka tedy ztrácí svou důležitost. Ale stále je tu ztráta zisku.
Zde jsem přestal naše rozmlouvající poslouchat. Zdálo se ovšem, že Dobroděj Sedláček byl docela přesvědčen; jelikož za několik dní poté, co vyšla zpráva pana de Vuitry[13], napsal tomuto významnému zákonodárci následující dopis.
Dobroděj Sedláček panu de Vuitry, poslanci,
předsedovi výboru pro změnu
zákona vztahujícího se k poštovním poplatkům
Pane:
Ačkoliv jsem si vědom extrémního nesouhlasu, který člověk riskuje, když zaujme postoj na základě absolutní teorie, nevěřím, že bych měl opustit myšlenku uniformního poštovního poplatku v té maximální výši, jaká je potřebná na uhrazení této poskytnuté služby.
Jsem si vědom toho, že při psaní Vám mám jistou nevýhodu, jelikož neudělám nic víc než zdůrazním rozdíl mezi námi. Na jedné straně horká hlava, doktrinářský reformátor, který mluví o náhlém převrácení celého systému bez nějakého přechodného období; snílek, který možná nikdy nespočinul očima na hoře zákonů, administrativních dekretů, tabulek, dodatků a statistik, které doprovázejí Vaši zprávu, jedním slovem, teoretik. Na druhé straně střízlivý, rozvážný a umírněný zákonodárce, který vše rozvažuje s opatrností a porovnává jednotlivé návrhy, který bere do úvahy nejrůznější dotčené zájmy a který odmítá všechny systémy, či si vytváří vlastní z toho, co si vypůjčí ze všech ostatních. Nemůže být pochyb o výsledku tak nerovného střetu.
Nicméně dokud otázka zůstane nevyřešena, má osoba právo vyjádřit své přesvědčení. Vím, že to moje je dostatečně prosté, aby vyvolalo pohrdlivý úsměv na rtech čtenáře. Vše, co si od něj troufám očekávat, je že mi ho věnuje až po a nikoliv před vyslechnutím mých argumentů.
Konec konců já se také mohu dovolávat zkušenosti. Velký národ tento systém uvedl do praxe. Jaký je jejich názor? Nikdo nepopírá, že jsou na tyto věci odborníky, takže jejich mínění by mělo mít nějakou váhu.
V Anglii se neozývá jediný hlas, který by nežehnal poštovní reformě. Podívejte se na sbírku k poctění pana Rowlanda Hilla; podívejte se na originální způsoby jimiž lidé, podle toho, co mi řekl John Bull, vyjadřují svou vděčnost; podívejte se na opakované prohlášení Ligy: „Bez penny post by nikdy nevzniklo to veřejné mínění, které se obrátilo proti protekcionistickému systému.“ Podívejte se na následující tvrzení, které jsem našel v práci citované z oficiálního zdroje: „Poštovné na dopisy by mělo být určeno nikoliv fiskálním cílem, ale pouze ve výši pokrývající náklady.“
K čemuž pan MacGregor[14] dodal: „Je pravdou, že od snížení poštovného na úroveň našich mincí s nejnižší hodnotou ho už není možné dále zlevnit, ačkoliv stále produkuje určitý čistý zisk. Ale tento zisk, který se neustále zvyšuje, by měl být plně věnován zlepšování poštovních služeb a rozšiřování našeho systému zásilkových lodí na všechna moře.“[15]
Toto mě přimělo k prozkoumání fundamentální myšlenky, na níž Váš výbor založil své argumenty, totiž že poštovné z dopisů by mělo sloužit jako zdroj vládních příjmů.
Tato myšlenka dominuje celé Vaší zprávě, a musím přiznat, že dokud bude mít taková koncepce nějaký vliv, tak nebudete schopen uskutečnit cokoliv velkého nebo vyprodukovat cokoliv konečného; budete mít štěstí, pokud se při snaze smířit všechny systémy nedostanete k tomu, že z každého vezmete jen jeho nevýhody.
Fundamentální otázka, se kterou bychom se měli vyrovnat, je potom tato: Je korespondence mezi jednotlivci vhodným objektem pro zdanění?
Nebudu se odvolávat k abstraktním principům. Nebudu nijak hlouběji rozvádět to, že jelikož společnost existuje pouze díky komunikaci myšlenek, cílem vlády by mělo být podporovat a nikoliv znesnadňovat tuto komunikaci.
Pouze prozkoumám současná fakta.
Celková délka silnic ve Francii je okolo 1 000 000 kilometrů. Za předpokladu, že každý kilometr stál 100 000 franků to dělá celkový kapitálový výdaj státu 100 miliard na usnadnění pohybu věcí i lidí.
Nyní, ptám se Vás, pokud by některý z Vašich vážených kolegů vystoupil v parlamentu s návrhem v takovémhle stylu: „ Od 1 ledna 1847 stát uvalí na všechny cestovatele daň, která nebude sloužit jen na pokrytí nákladů na vybudování a údržbu cest, ale také zajistí návratnost do státní pokladny ve výši pěti či šestinásobku vynaložených prostředků…“ neshledal byste takový návrh společensky destruktivním a skutečně hanebným?
Jak se tedy stalo, že představa zisku – co říkám? – prosté návratnosti, Vám nikdy nepřišla na mysl, když se jednalo o oběh věcí, ale zdá se Vám tak přirozená, když se jedná o pohyb myšlenek?
Troufnu si říci, že toto je výsledkem zvyku. Pokud by se jednalo o vytvoření poštovní služby, jistě by se jevilo odporné zakládat jí na fiskálním principu.
A povšimněte si prosím, že v tomto případě je přinucení patrnější.
Když stát otevře cestu, nenutí nikoho, aby jí používal. (To by bezpochyby dělal, kdyby použití cesty bylo zdaněné.) Ale jakmile je založena národní poštovní služba, nikdo nesmí poslat dopis, ani vlastní matce, jakýmikoliv jinými prostředky.
Tudíž v principu by poštovné za dopisy nemělo být větší, než kolik je třeba k pokrytí nákladů, a tudíž by z tohoto důvodu mělo být uniformní.
Pokud někdo vyjde z této myšlenky, jak by nebyl ohromen krásou a snadností reformy a tím, jak jednoduše by mohla být provedena?
Zde je celá a připravená k tisku ve formě zákona:
- Od 1. ledna 1847 budou zřízena prodejní místa, kde se budou prodávat oznámkované obálky a balicí papír za cenu pěti (či deseti) centimů.
- Každý dopis umístěný do některé z těchto obálek a nepřekračující hmotnost patnácti gramů, každé noviny nebo tištěný materiál zabalený do tohoto balícího papíru a nepřekračující hmotnost … gramů, budou přijaty a doručeny na udanou adresu.
- Účetní oddělení poštovní služby je kompletně zrušeno.
- Všechny předchozí zákony týkající se poštovného jsou zrušeny.
Je to velmi prosté, připouštím – příliš prosté – a předpokládám, že to vyvolá bouři námitek.
Ale to, jestli má tento systém své nedostatky, není otázkou; otázkou je, jestli Váš systém nemá ještě větší.
A poctivě řekněte, může se v jakémkoli aspektu (kromě příjmů) rovnat systému, který navrhuji?
Prozkoumejte je oba; srovnejte je z hlediska jednoduchosti, pohodlí, rychlosti, systematičnosti, úspornosti, spravedlnosti, rovnosti, podpory podnikání, emočního uspokojení, intelektuálního a morálního rozvoje, kulturního dopadu, a upřímně mi řekněte, jestli je možné na okamžik zaváhat.
Zdržím se obšírného výkladu o kterémkoliv z těchto srovnání. Spokojím se pouze se zmíněním názvu tuctu kapitol a zbytek ponechám nepopsán v přesvědčení, že není nikdo kompetentnější než Vy, kdo by je zaplnil.
Ale jelikož je zde jen námitka ohledně příjmu, tak k ní musím říci několik slov.
Vytvořil jste tabulku ukazující, že uniformní poštovné i ve výši dvaceti centimů by znamenalo ztrátu dvaadvaceti milionů pro státní pokladnu.
Při deseti centimech by ztráta byla dvacet osm milionů; při pěti centimech třiatřicet milionů – hypotézy tak děsivé, že jste je raději ani neformuloval.
Dovolte mi ale Vás upozornit na fakt, že tato čísla ve Vaší zprávě až příliš závisí na jednom předpokladu, který by neměl projít nepovšimnut. Ve všech Vašich tabulkách a výpočtech používáte potichu předpoklad, že ostatní věci zůstanou nezměněné. Předpokládáte, že jednoduchý administrativní systém bude stejně nákladný jako komplikovaný, a že bude odesláno stejné množství dopisů pokud průměrné poštovné bude čtyřicet centimů jako za uniformní sazbu dvacet centimů. Omezujete se na trojčlenku, tudíž: Osmdesát sedm milionů dopisů po čtyřiceti dvou a půl centimech vynesou tolik. Tudíž po dvaceti centimech tolik; ovšem s uvážením určitých odchylek – které jsou k cíli reformy nepříznivé.
Abychom mohli vypočítat opravdovou oběť, kterou by státní pokladna přinesla, bylo by nezbytné vědět, zaprvé, co by se ušetřilo na fungování poštovní služby; a potom nakolik by posílání dopisů vzrostlo. Vezměme do úvahy jenom to druhé, jelikož můžeme předpokládat, že úspory na fungování budou vyváženy rozšířením personálu pro zvládnutí většího objemu pošty.
Bezpochyby je nemožné přesně předvídat navýšení objemu odeslané pošty. Ale v těchto případech se aproximace jakožto rozumný základ pro odhad pokládá za přijatelnou.
Vy sám jste ve své zprávě uvedl, že v Anglii vedlo snížení poštovního poplatku o sedm osmin k navýšení objemu pošty o 360 %.
V naší zemi by snížení poštovní sazby z průměrných čtyřiceti tří centimů na pět centimů znamenalo také snížení o sedm osmin. Je tedy rozumné předpokládat tentýž výsledek, tedy 417 milionů dopisů místo 116 milionů.
Vezměme jako základ 300 milionů.
Po provedení poštovní reformy v Anglii se zvýšil počet dopisů per capita na třináct. Zacházíme příliš daleko když předpokládáme, že když bude naše poštovní sazba snížena na polovinu Anglické, počet dopisů per capita se zvýší na osm?
300 milionů dopisů po 5 centimech: 15 milionů fr.
100 milionů novin a tištěného materiálu po 5 centimech: 5 milionů fr.
Cestovatelé v poštovních dostavnících: 4 miliony fr.
Peněžní zásilky: 4 miliony fr.
Celkové příjmy: 28 milionů fr.
Současné výdaje (které by mohly být sníženy): 31 milionů fr.
Mínus náklady na poštovní lodě: 5 milionů fr.
Zůstatek z pošty, cestovatelů a peněžních zásilek: 26 milionů fr.
Čistý příjem: 2 miliony fr.
Dnešní čistý příjem: 19 milionů fr.
Pokles zisku o: 17 milionů fr.
Neměl by stát, který každý rok činí pozitivní oběť 800 milionů aby umožnil bezplatný pohyb osob učinit negativní oběť sedmnáct milionů aby neměl zisk z pohybu myšlenek?
Ale konec konců státní pokladna, jak vím, po čase začne považovat jisté věci za dané; a stejně jako si snadno vytvoří zvyk vídat zvýšení svého příjmu, jen nerada se smiřuje s jeho snížením byť o jediný centim. Je to jako by byla vybavena těmi úžasnými záklopkami, které naší krvi dovolují proudit jen jedním směrem a zabraňují proudit opačným. Budiž. Státní pokladna je příliš stará, abychom mohli změnit její způsoby. Nechovejme tudíž žádné naděje na to, že jí přesvědčíme, aby se vzdala příjmu, se kterým počítá. Co by ale řekla tomu, kdybych já, Dobroděj Sedláček, jí upozornil na jednoduchou, výhodnou a v základu praktickou možnost, jak poskytnout veliké dobrodiní celé zemi, které by jí nestálo jediný centim?
Hrubý příjem z poštovního systému: 50 milionů fr.
Hrubý příjem ze solné daně: 70 milionů fr.
Hrubý příjem z tarifů: 160 milionů fr.
Celkem z těchto tří zdrojů: 280 milionů
Nastavme tedy poštovné z dopisů na uniformní úroveň pět centimů.
Snižme daň ze soli na deset franků za quintal, jak o tom sněmovna hlasovala.
Dejte mi pravomoc měnit celní sazby tak, že mi zakážete zvýšit jakoukoliv sazbu, ale dovolíte mi sazby snižovat, jak se mi bude zdát vhodné.
A já, Dobroděj Sedláček, vám garantuji ne 280, ale 300 milionů. Dvě stovky Francouzských bankéřů budou mou zárukou. Vše co žádám pro sebe je to, co tyto tři daně vynesou nad 300 milionů.
Musím vyjmenovávat výhody svého návrhu?
- Národ bude těžit ze všech výhod lacinosti nezbytných životních potřeb jako je sůl etc.
- Otcové budou moci psát svým synům a matky svým dcerám. Pocity náklonnosti, vyjádření lásky a přátelství již budou omezeny jen hloubkou lidského srdce a ne kapsy či pokladnice.
- Donesení dopisu od jednoho přítele k druhému již nebude zakázáno našimi zákony jako kriminální čin.
- Obchod bude znovu kvést; naše obchodní loďstvo se zotaví ze svých ponižujících podmínek.
- Pokladna získá nejprve dvacet milionů; a poté všechno, co přiteče po jiných daňových cestách skrze úspory uskutečněné každým občanem na nákupech soli, posílání dopisů a nákupech dalších komodit, na něž bude snížená celní sazba.
Pokud můj návrh nebude přijat, jaký závěr z toho mám učinit? Za předpokladu, že by skupina bankéřů, které jsem si sehnal za ručitele, nabídla dostatečné záruky, pod jakou záminkou by mohla být má nabídka odmítnuta? Jistě ne pod záminkou potřeby vyrovnaného rozpočtu. Ten by byl jistě nevyrovnaný, ale nevyrovnaný takovým způsobem, že by příjmy převyšovaly výdaje. Co je zde předkládáno není teorie, systém, řada statistik, pravděpodobnost, odhad; činím Vám nabídku, stejnou nabídku jako společnost usilující o koncesi na železnici. Státní pokladna říká, kolik dostane z poštovního systému, solné daně a celních poplatků. Já jí nabízím více. Tudíž námitka nemůže přijít od státní pokladny. Nabízím snížení solné daně, poštovného a celních sazeb; slibuji je nezvyšovat; tudíž námitka nemůže vzejít od daňových poplatníků. Odkud tedy může vzejít? Od monopolistů? Zbývá se tedy přesvědčit, jestli jejich hlas přehluší hlas Francouzské vlády a Francouzského lidu. Abych nás toho uchránil, žádám Vás, abyste předložil můj návrh na zasedání vlády.
DOBRODĚJ SEDLÁČEK
P.S. Zde je text mojí nabídky:
Já, Dobroděj Sedláček, zastupující skupinu bankéřů a obchodníků, jsem připraven předložit veškeré záruky a podepsat všechny nezbytné úpisy;
Dozvěděl jsem se, že stát získává pouze 280 milionů při dnešních sazbách z tarifů, poštovního systému a solné daně;
Nabízím dodat 300 milionů hrubého příjmu z těchto tří zdrojů;
I poté, co snížím solnou daň ze třiceti na deset franků;
I poté, co snížím poštovné ze současných průměrných čtyřiceti dvou a půl centimu na uniformní úroveň mezi pěti až deseti centimy;
Za jediné podmínky, že mi bude dovoleno snižovat (a výslovně zakázáno zvyšovat) celní sazby.
„Vy jste se zbláznil,“ řekl jsem Dobroději Sedláčkovi, když mi ukázal tento dopis; „nebudete schopen dosáhnout ničeho bez umírněnosti. Vždyť včera jste Vy sám protestoval proti víru reforem a dnes požadujete hned tři najednou, a z jedné děláte podmínku pro druhé dvě. Vy se zruinujete.“
„Uklidněte se,“ odpověděl. „Všechno jsem důkladně uvážil. Kéž by tak můj návrh byl přijat! Ale nebude.“
Poté jsme se rozešli, on s hlavou plnou čísel a já s hlavou naplněnou postřehy, kterých čtenáře ušetřím.
—
[1] Toto byla schůze komor parlamentu ve volebním roce. Stejný princip, kdy se těsně před volbami snaží poslanci své voliče nějak uspokojit, je znám i z jiných zemí.
[2] Toto odkazuje na tehdy rozšířenou praktiku kloktat horkou slanou vodu z léčebných důvodů.
[3] Bastiat mohl mít na mysli Britskou parlamentní reformu 1832, poštovní reformu 1839 či fiskální reformu 1842.
[4] Citace z „Largo al factorum“, árie v prvním jednání Lazebníka Sevilského.
[5] John Bull – postava z obrázků a karikatur představující typického Angličana.
[6] Sir Robert Peel (1788-1850) Anglický státník, vůdce Toryů, ministerský předseda ve čtyřicátých letech devatenáctého století; Lord John Russel (1792-1878), Anglický státník, vůdce Whigů, vystřídal Peela na místě ministerského předsedy; Sir Rowland Hill (1795-1879), Britský pedagog a úředník zodpovědný za vytvoření „penny post“ v Anglii v roce 1840. Odkaz v textu se vztahuje na sumu 13 360 liber, která byla panu Hillovi darována skrze veřejnou sbírku v roce 1846.
[7] Liga proti obilným zákonům.
[8] Bastiat se zde vrací k případu, kdy dopis není předplacený.
[9] Toto „Go on“ je v originále Anglicky.
[10] Alexis Piron (1689-1773) méně významný básník a dramatik, ale legendární postava díky svému brilantnímu vtipu, kterým často překonávala i proslulého Voltaira.
[11] Z nějakého důvodu zde nejsou zmíněny známky, ačkoliv první se objevila už roku 1840.
[12] Prodej tabáku byl ve Francii vládním monopolem.
[13] Adolphe Vuitry (1813-1885) Francouzský ekonom a poslanec.
[14] John MacGregor (1797-1857) statistik, historik, diplomat a freetrader. V roce 1840 se stal sekretářem Britské obchodní komory. Mezi lety 1841 až 1850 publikoval několik zpráv o tarifech a regulacích v Evropských státech.
[15] To, co pan MacGregor o tomto tématu napsal ve své knize The Commercial and Financial Legislation of Europe and America (Londýn, Henry Hooper, 1841) zní: „Daň uvalená na veřejnost současnou poštovní reformou je tak mírná, že ačkoliv stále přináší značný příjem, jenž pravděpodobně ještě vzroste, nikdo si nepřeje žádnou změnu ve výši poštovného.“ (str. 264).
Překlad: Vladimír Krupa
