Robert Holman: Bastiatův odkaz dnešnímu světu

V letošním roce si připomínáme dvousté výročí narození Frederica Bastiata, klasického liberála v nejplnějším smyslu tohoto slova. I když u něj nalezneme pronikavé pochopení principů politické ekonomie, sotva najdeme jeho jméno v publikacích o dějinách ekonomického myšlení. Bastiat totiž nebyl ekonomickým teoretikem v takovém smyslu jako třeba Jean Baptiste Say, David Ricardo nebo Thomas Malthus. Jeho přínos byl v něčem jiném. Bastiat snad lépe než kdo jiný pochopil, jaký význam má svoboda člověka pro společenský pokrok a zároveň jaké nebezpečí jí hrozí za strany státu – a to i státu plně demokratického. Nikdy se přitom neomezil na abstraktní filosofování. Mluvil a psal o zdanění, o obchodu, o odborech, o vzdělání, o byrokracii, o válce. Je přitom pozoruhodné, jak současné jsou jeho myšlenky. Při čtení jeho článků a knih by nás mohlo napadnout, že je píše člověk, který žije s námi v našem dnešním světě.

Claude Frederic Bastiat se narodil v roce 1801 v malém městě Bayonne na pobřeží Biskajského zálivu v rodině obchodníka. Matka mu zemřela, když mu bylo osm let, a otec zemřel dva roky poté. Frederic byl vychován dědečkem, který jej poslal do benediktinské koleje. Nedostudoval a v sedmnácti letech se vrátil do rodného města, aby převzal obchodní firmu svého otce. Život obchodníka jej však nikdy plně neuspokojoval. Mnoho četl, zajímal se o filosofii, právo a politickou ekonomii. Čtyřicet pět let prožil Bastiat v poklidném provinčním městečku, jakoby se četbou a diskusemi s přáteli připravoval na těch posledních pět let svého života, kdy se aktivně zapojil do velké pařížské politiky a kdy teprve napsal téměř všechna svá díla.

Praxi obchodníka vděčil Bastiat za pochopení mnoha věcí. Stačilo dívat se kolem sebe, aby viděl zhoubné důsledky intervencionistické a ochranářské politiky státu. Jeho rodné přístavní město prožilo během napoleonských válek hospodářský úpadek. Ale proč se nevzpamatovávalo v době míru? Protože vládní ochranářská politika, jak Bastiat mohl na vlastní oči vidět, měla na prosperitu obchodních přístavů stejné devastující účinky jako válečná britská blokáda. Hlavním nástrojem, který vláda používala k ochraně domácích výrobců, bylo dovozní clo. Bastiat jako obchodník dobře chápal souvislosti mezi dovozními cly a prázdnými sklady a doky jeho dříve prosperujícího města. Cla potlačovala obchod. Také zvyšovala ceny na domácím trhu. Ve Francii byl dovoz obilí a ostatních zemědělských produktů téměř úplně zakázán. Ve 40. letech vláda dovozními cly nejprve zdvojnásobila ceny anglického sukna a železa a nakonec jejich dovoz úplně znemožnila. Díky obchodnímu ochranářství rostly životní náklady ve městech a reálné mzdy dělníků permanentně klesaly. A když Bastiat navštívil Španělsko a Portugalsko, viděl, že tamní vlády prováděly stejnou obchodní politiku jako Francie. To byla pro něho první praktická zkušenost s hospodářskou politikou státu. A ta jej také přivedla k systematickému studiu děl velkých politických ekonomů jako byli Adam Smith Jean-Baptiste Say.

Bastiat napsal několik článků a nabídl je ekonomickým časopisům, ale nebyly přijaty. Zájem o obchodní politiku jej nakonec přivedl ke sledování hnutí za svobodu obchodu v Anglii, které v té době vedl Richard Cobden. Cobden založil v Anglii Ligu proti obilným zákonům, jejímž cílem bylo zrušit vysoká dovozní cla na obilí. Liga byla velmi aktivní, její členové organizovali shromáždění, vylepovali plakáty, na každém kroku přesvědčovali o prospěšnosti svobodného obchodu. Francouzský tisk nevěnoval těmto událostem žádnou pozornost, ale Bastiat sledoval Cobdenovo hnutí velmi pozorně. V roce 1844 napsal studii o důsledcích anglických a francouzských dovozních cel na budoucnost obou národů a nabídl ji prestižnímu časopisuJournal des Économistes. A dočkal se prvního úspěchu : jeho článek byl přijat jako brilantní a originální analýza palčivého problému, sužujícího francouzskou ekonomiku. Bastiat se stal přes noc respektovaným autorem, časopis od něho žádal další příspěvky. A on neodmítl. Vstoupil do nové tvůrčí éry svého života. Napsal sérii článků, později publikovaných pod názvemEkonomické sofismy. Byl zvolen členem-korespondentem Akademie věd. Konečně v roce 1845 přijel do Paříže, kde mu bylo nabídnuto vedení časopisu Journal des Économistes. Jeho přátelé mu radili, aby se ucházel o katedru politické ekonomie na universitě. On se však rozhodl odjet do Anglie a navázat styky s Cobdenem. Bastiat neskrýval obdiv k aktivitám Cobdenovi Ligy. Jeho přátelství s Richardem Cobdenem pokračovalo formou korespondence až do konce Bastiatova života.

Mezitím se ve Francii mobilizovali Bastiatovi odpůrci, kteří jej obviňovali z přátelství k Anglii (což v těch dobách znamenalo téměř totéž jako být “nepřítelem Francie”) a z toho, že on a jeho “angličtí přátelé” svým úsilím o svobodu obchodu chtějí připravit francouzské dělníky o práci. Bastiat reagoval sérií pamfletů, v nichž přímočarými a vtipnými argumenty a jednoduchými příklady rozbíjel jeden za druhým mýty obchodního ochranářství a státní regulace.

Po návratu do Francie začal Bastiat (po vzoru Cobdenovy ligy) organizovat hnutí za svobodný obchod. V roce 1846 se mu podařilo založit Společnost pro svobodný obchod v Bordeaux. Povzbuzen tímto úspěchem přijel do Paříže s úmyslem založit podobnou společnost s celonárodní působností. Paříž se však ukázala být tvrdším oříškem. “Věnuji této věci veškerý svůj čas, ale pokračuje to želvím tempem. Myslím, že tento úžasný Babylón není místem pro mne”, psal Bastiat v jednom ze svých dopisů Cobdenovi. Vytrval však a vláda konečně dala souhlas ke vzniku Francouzské společnosti svobodného obchodu. Společnost začala organizovat série mítinků a kampaní a zakládat pobočky ve větších městech. Bastiatovy argumenty za svobodu obchodu se neomezovaly jen na ekonomické přínosy. Zdůrazňoval morální rozměr a politický význam. Svobodný obchod byl pro něj zárukou míru : “tam, kde zboží nemůže překračovat hranice, překračují je armády”, říkal.

Podobné organizace jako byla Bastiatova Společnost pro svobodný obchod, vznikaly i v Belgii, Itálii, Švédsku, Německu a ve Španělsku. Ale ve Francii nezískalo toto hnutí za svobodu obchodu nikdy dostatečně velkou podporu a nakonec v roce 1848 ukončila Společnost úplně svou činnost.

Bastiat neúnavně (ovšem marně) vyvracel prastarý ale dodnes zakořeněný mýtus, podle kterého je aktivní obchodní bilance pro národní hospodářství “příznivá”, zatímco pasivní bilance je “nepříznivá”. Na důkaz nesmyslnosti tohoto mýtu použil příklad obchodníka, který vyveze do ciziny francouzské zboží, aby za utržené peníze nakoupil a do Francie dovezl zahraniční zboží. Když obchodník vyveze z Francie zboží dejme tomu za milion franků a prodá je v zahraničí za milion dvě stě tisíc, a když pak za tyto peníze nakoupí v cizině zboží, doveze je do Francie a tam je za milion dvě stě tisíc prodá, pak tento obchodník nepochybně utržil zisk dvě stě tisíc. Ale Francie – podle doktríny obchodní bilance – utrpí ztrátu, protože její dovoz bude o dvě stě tisíc větší než její vývoz. K ještě pikantnějšímu závěru dospějeme, pokud se loď po opuštění francouzského přístavu potopí. Nešťastný obchodník utrpí ztrátu, ale zato Francie, jejíž celník poté, co loď opustila přístav, zaznamenal export, získává milion franků coby příspěvek k aktivní obchodní bilanci..

V roce 1846 vyšel v Le libre-échange jeden z nejslavnějších Bastiatových pamfletů Petice výrobců svíček. V něm výrobci svíček, knotů, lojů, lihu a pryskyřice přicházejí do Parlamentu s touto peticí :

“Pánové, trpíme nekalou soutěží zahraničního konkurenta, která nás ruinuje. Konkurenta, který vyrábí světlo za podmínek natolik příznivějších, nežli to dokážeme my, že zaplavuje náš domácí trh světlem neuvěřitelně nízké ceny. Od chvíle, kdy se objeví, naše prodeje klesají, všichni lidé se obracejí k němu a naše odvětví – odvětví francouzského průmyslu, jehož větve jsou bezpočetné – jsou okamžitě redukována do úplné stagnace.

Tímto naším rivalem není nikdo jiný než Slunce. Ono s námi vede tak nemilosrdnou válku, že to vypadá, jako by jej proti nám naváděla ona perfidní Anglie, o níž je známo, že trpí sluncem mnohem méně než naše země.

Žádáme vás proto o milostivé vydání zákona, který přikáže zavírat všechna okna, vikýře, světlíky, okenice, zatahovat závěsy, ucpat všechny otvory, kterými by mohl sluneční svit jakkoli vniknout do domů, ke škodě nás, výrobců svíček, výrobců, kteří obohacujeme tuto zemi, a tato země nás proto nesmí vydat napospas nerovné konkurenci.”

O více než 100 let později napsal Henry Hazlitt : “Bastiatova Petice výrobců svíček je zničující, je to záblesk ryzího génia, je to reductio ad absurdum, nikdo ji nepřekoná.”

Bastiat s oblibou používal metodu reductio ad absurdum (redukce na absurdno), která mu pomáhala odkrývat nesmyslné nápady a požadavky zájmových skupin a jejich obhájců v Parlamentu. Tento postup spočívá v tom, že se z nesprávné premisy vyvodí její nejzazší důsledky. K nejznámějším v tomto směru patří Bastiatův krátký pamflet Negativní železnice.

Francie Bastiatovy generace nepřála svobodnému podnikání. Úspěšné byly jen podniky, které dodávaly na chráněné trhy, nebo které dokázaly získat vládní subvence či monopolní výsady. Bastiat si uvědomoval, že historickým zdrojem této politiky je tradice a mentalita privilegia. Dřívější privilegia šlechty, zrušená revolucí, nahradila buržoazie, která ovládla státní moc, novými privilegii pro sebe – privilegii ochrany, privilegii státních subvencí a monopolních výsad. Bastiat pochopit, že boj za svobodu je ve své podstatě bojem proti privilegiím jakéhokoli druhu.

Mezitím však již hospodářská politika, podrývající prosperitu francouzské ekonomiky, připravovala půdu pro revoluci roku 1848. Když revoluce začala, Bastiat pochopil, že jedním z jejích hlavních ideových zdrojů byly myšlenky socialismu. V Paříži je v té době reprezentoval hlavně Louis Blanc, který organizoval dělnickou třídu na principu svých Národních dílen. Bastiat založil časopis La république Francaise a na jeho stránkách zahájil křižácké tažení proti socialismu. Setkal se s ohlasem a byl zvolen poslancem do Národního shromáždění. V té době již nemocný tuberkulózou, přijel Bastiat do Paříže, aby tam viděl statisíce ozbrojených a vyhladovělých dělníků, zmatených socialistickými vizemi. Proti Blancovi a dalším socialistům napsal Bastiat Individualismus a bratrství. Ale když byl Louis Blanc po potlačení revoluce obviněn ze spiknutí, Bastiat vystoupil na jeho obranu. Ukázal tím, že nebojuje s lidmi, ale s myšlenkami.

Bastiat dokázal psát a mluvit s takovou rozhodností a zápalem, tak přesvědčivě uměl formulovat své myšlenky, že získával respekt i u svých nepřátel. Jeden pařížský deník, stojící v opozici vůči Bastiatovy, o něm napsal :

“Ačkoli nesdílíme myšlenky tohoto spisovatele-ekonoma, musíme přiznat, že umí formulovat věci s opravdovou jasností, příznačnou pro praktického muže … což dělá skutečný dojem v Parlamentu. Pan Bastiat není dobrým veřejným řečníkem, někdy váhá, hledá správný výraz a ne vždy jej nalézá. Ale když má možnost vypracovat své myšlenky, jsou plné přesvědčivých argumentů”

Bastiat odzbrojoval své ideové nepřátele nejen logikou argumentu ale i břitkým humorem. Jeho aforismy jsou dodnes s oblibou citovány. Za všechny alespoň jeden :

“Tak tohle je tedy bratrství : Ty jsi vyrobil, já ne. Jsme kamarádi – rozdělme se ! Ty máš něco, já nemám nic. Jsme bratři – rozdělme se !”

Nejlepší kritiku socialismu či komunismu provedl Bastiat ve svém zřejmě nejznámějším díle Zákon, kde charakterizoval komunismus jako legalizovanou loupež. Zákon je organizovaná moc, uvědomoval si Bastiat, a jakmile se použije k útoku na soukromý majetek, stává se zákon organizovanou nespravedlností.

Porevoluční pařížská vláda byla rozhodnuta zastavit komunismus. Jako jeden z nejrozhodnějších odpůrců komunismu v ní vystupoval ministr Thiers. Tentýž Thiers, který byl horlivým stoupencem silné vlády, obchodního ochranářství a státní regulace. Bastiat vystoupil proti Thiersovy pamfletem Protekcionismus a komunismus, ve kterém ukazoval, že politika vládní regulace se od politiky komunismu v principu neliší. Thierse komentoval Bastiat slovy :

“Máme dobrý důvod říci, že cesty Páně jsou tak neomylné jako jsou nevyzpytatelné. Ochranářství, jakmile se stane dostatečně rozšířeným, stává se komunismem, tak jako se malý kapr stane velkým kaprem, když jej Bůh ponechá žít. Pokouším se vám ukázat, jak je to podivné, když se šampión protekcionismu staví do role ničitele komunismu.”

Stejně rozhodně se Bastiat vyslovoval proti bujení státní byrokracie. V jednom ze svých vystoupení v Parlamentu řekl :

“Pevně věřím v myšlenky pana Malthuse, pokud je aplikujeme na růst byrokracie. Neboť její růst co do počtů lidí a vládních projektů je vysvětlitelný stejným Malthusovým principem populace, podle kterého jsou počty determinovány množstvím obživy. Když odhlasujeme 800 milionů franků na vládní služby, úřednictvo pohltí 800 milionů. Dáme-li dvě miliardy, byrokraté a jejich projekty se okamžitě rozmnoží k pohlcení celé této částky.”

Další velkolepý důkaz svého smyslu pro spravedlnost poskytl Bastiat, když v Parlamentu vystoupil proti návrhu zakázat dělnické spolky. Byl již v posledním roce svého života, zesláblý nemocí, ale o nic méně odhodlaný hájit princip svobody. Ve své řeči varoval Bastiat poslance, že zákaz dělnických organizací by byl nebezpečným precedentem pro omezování svobody spolčování, což by bylo v rozporu se samotným principem svobody jako takové.

“Ptají se nás : Chcete hájit svobodu z pouhé platonické lásky ke svobodě ? A já za sebe říkám : Ano. Svoboda může být pro národy zkouškou, ale ona jediná je osvěcuje a učí. Mimo svobodu je jen útlak. … My ve Francii velice milujeme svobodu, ale málo jí rozumíme. Ó, zkusme jí porozumět lépe! Nebudeme ji proto o nic méně milovat”

V roce 1850 vyšla Bastiatova kniha Ekonomické harmonie, která byla vyvrcholením jeho intelektuální tvorby. Bastiat se snažil ukázat, že na svobodných trzích, kde si mohou lidé dobrovolně a bez omezení vyměňovat služby, v principu nemohou existovat konflikty zájmů. Ty vznikají teprve tehdy, když lidé začnou využívat stát k získání nějakých privilegií.

Naše moderní ekonomie začala až ve druhé polovině dvacátého století systematicky studovat ekonomické chování politiků, byrokratů a zájmových skupin. Obzvláštní zásluhu v tomto směru má americká škola veřejné volby, která se konstituovala v 70. letech. Jak zjišťujeme, ve Fredericu Bastiatovy měla významného předchůdce.

V posledních měsících života napsal Bastiat snad nejpozoruhodnější a nejzralejší ekonomický pamflet Co je a co není vidět. V něm ukázal své pronikavé pochopení principů státních zásahů do hospodářství. Každý státní zásah vyvolává kromě prvního efektu, který je vidět, také sérii dalších efektů, které už vidět nejsou, ale které neméně hluboce ovlivňují náš hospodářský život. V příkladu Rozbité okno odhaluje Bastiat (86 let před vznikem keynesiánské ekonomie) krátkozrakost a marnost snahy oživovat hospodářství vládními výdaji. Malý uličník rozbil okno. Lidé se seběhli a nešťastnému majiteli okna poskytovali útěchu : “Všechno špatné je k něčemu dobré, takové nehody podporují průmysl, co by dělali sklenáři, kdyby nikdo nikdy nerozbil žádné okno.” Stojí-li zasklení okna 6 franků, vytvořil malý uličník v této hodnotě práci pro sklenáře a lze mu tedy vlastně blahořečit. Jenže, jak Bastiat podotýká, toto je pouze to, co je vidět. To, co není vidět, je, že majitel rozbitého okna pak už nemohl tyto franky vydat za něco jiného – například za boty, které si zamýšlel koupit – a tím obuvník přišel o práci v hodnotě 6 franků. Malý uličník tedy nevytvořil žádnou práci navíc, protože přírůstek práce pro sklenáře je plně negován úbytkem práce pro obuvníka. Jenom to okno, které mohlo zůstat celé, je rozbité.

Bastiat tak odhalil jeden z dodnes nejzakořeněnějších bludů, kterému lidé podléhají. Může vláda stimulovat hospodářství svými výdaji ? Na první pohled se zdá že ano, ale to jen proto, že registrujeme pouze viditelné účinky těchto výdajů. Ale už nevidíme, že vláda na své výdaje někomu odebrala peníze a tím o stejnou sumu zmenšila výdaje soukromých osob. Bastiat k tomu říká :

“Existuje jen jeden rozdíl mezi špatným ekonomem a dobrým ekonomem : špatný ekonom se omezí jen na viditelný účinek, kdežto dobrý ekonom bere do úvahy jak účinek který je vidět, tak i ty účinky, které nejsou vidět a které musejí být pouze předvídány. Ale tento rozdíl je obrovský, protože se skoro vždy stává, že je li okamžitý důsledek příznivý, pozdější, vzdálené účinky jsou katastrofální”

Na podzim roku 1850 odjel Bastiat na radu lékařů do Itálie. Měl stále ještě v úmyslu napsat druhý díl Ekonomických harmonií. Ale síly ho již opouštěly. O vánocích téhož roku zemřel. Několik měsíců před Bastiatovou smrtí řekl o něm jeho ideový odpůrce, známý socialista Proudhon :

“Je oddán tělem i duší republice, svobodě, rovnosti a pokroku”.

 

Prof. Ing. Robert Holman CSc.

 

 

 

� [akh?�%�_age: initial; background-attachment: initial; background-origin: initial; background-clip: initial; background-color: white; background-position: initial initial; background-repeat: initial initial; “>Bastiat odzbrojoval své ideové nepřátele nejen logikou argumentu ale i břitkým humorem. Jeho aforismy jsou dodnes s oblibou citovány. Za všechny alespoň jeden :

 

“Tak tohle je tedy bratrství : Ty jsi vyrobil, já ne. Jsme kamarádi – rozdělme se ! Ty máš něco, já nemám nic. Jsme bratři – rozdělme se !”

Nejlepší kritiku socialismu či komunismu provedl Bastiat ve svém zřejmě nejznámějším díle Zákon, kde charakterizoval komunismus jako legalizovanou loupež. Zákon je organizovaná moc, uvědomoval si Bastiat, a jakmile se použije k útoku na soukromý majetek, stává se zákon organizovanou nespravedlností.

Porevoluční pařížská vláda byla rozhodnuta zastavit komunismus. Jako jeden z nejrozhodnějších odpůrců komunismu v ní vystupoval ministr Thiers. Tentýž Thiers, který byl horlivým stoupencem silné vlády, obchodního ochranářství a státní regulace. Bastiat vystoupil proti Thiersovy pamfletem Protekcionismus a komunismus, ve kterém ukazoval, že politika vládní regulace se od politiky komunismu v principu neliší. Thierse komentoval Bastiat slovy :

“Máme dobrý důvod říci, že cesty Páně jsou tak neomylné jako jsou nevyzpytatelné. Ochranářství, jakmile se stane dostatečně rozšířeným, stává se komunismem, tak jako se malý kapr stane velkým kaprem, když jej Bůh ponechá žít. Pokouším se vám ukázat, jak je to podivné, když se šampión protekcionismu staví do role ničitele komunismu.”

Stejně rozhodně se Bastiat vyslovoval proti bujení státní byrokracie. V jednom ze svých vystoupení v Parlamentu řekl :

“Pevně věřím v myšlenky pana Malthuse, pokud je aplikujeme na růst byrokracie. Neboť její růst co do počtů lidí a vládních projektů je vysvětlitelný stejným Malthusovým principem populace, podle kterého jsou počty determinovány množstvím obživy. Když odhlasujeme 800 milionů franků na vládní služby, úřednictvo pohltí 800 milionů. Dáme-li dvě miliardy, byrokraté a jejich projekty se okamžitě rozmnoží k pohlcení celé této částky.”

Další velkolepý důkaz svého smyslu pro spravedlnost poskytl Bastiat, když v Parlamentu vystoupil proti návrhu zakázat dělnické spolky. Byl již v posledním roce svého života, zesláblý nemocí, ale o nic méně odhodlaný hájit princip svobody. Ve své řeči varoval Bastiat poslance, že zákaz dělnických organizací by byl nebezpečným precedentem pro omezování svobody spolčování, což by bylo v rozporu se samotným principem svobody jako takové.

“Ptají se nás : Chcete hájit svobodu z pouhé platonické lásky ke svobodě ? A já za sebe říkám : Ano. Svoboda může být pro národy zkouškou, ale ona jediná je osvěcuje a učí. Mimo svobodu je jen útlak. … My ve Francii velice milujeme svobodu, ale málo jí rozumíme. Ó, zkusme jí porozumět lépe! Nebudeme ji proto o nic méně milovat”

V roce 1850 vyšla Bastiatova kniha Ekonomické harmonie, která byla vyvrcholením jeho intelektuální tvorby. Bastiat se snažil ukázat, že na svobodných trzích, kde si mohou lidé dobrovolně a bez omezení vyměňovat služby, v principu nemohou existovat konflikty zájmů. Ty vznikají teprve tehdy, když lidé začnou využívat stát k získání nějakých privilegií.

Naše moderní ekonomie začala až ve druhé polovině dvacátého století systematicky studovat ekonomické chování politiků, byrokratů a zájmových skupin. Obzvláštní zásluhu v tomto směru má americká škola veřejné volby, která se konstituovala v 70. letech. Jak zjišťujeme, ve Fredericu Bastiatovy měla významného předchůdce.

V posledních měsících života napsal Bastiat snad nejpozoruhodnější a nejzralejší ekonomický pamflet Co je a co není vidět. V něm ukázal své pronikavé pochopení principů státních zásahů do hospodářství. Každý státní zásah vyvolává kromě prvního efektu, který je vidět, také sérii dalších efektů, které už vidět nejsou, ale které neméně hluboce ovlivňují náš hospodářský život. V příkladu Rozbité okno odhaluje Bastiat (86 let před vznikem keynesiánské ekonomie) krátkozrakost a marnost snahy oživovat hospodářství vládními výdaji. Malý uličník rozbil okno. Lidé se seběhli a nešťastnému majiteli okna poskytovali útěchu : “Všechno špatné je k něčemu dobré, takové nehody podporují průmysl, co by dělali sklenáři, kdyby nikdo nikdy nerozbil žádné okno.” Stojí-li zasklení okna 6 franků, vytvořil malý uličník v této hodnotě práci pro sklenáře a lze mu tedy vlastně blahořečit. Jenže, jak Bastiat podotýká, toto je pouze to, co je vidět. To, co není vidět, je, že majitel rozbitého okna pak už nemohl tyto franky vydat za něco jiného – například za boty, které si zamýšlel koupit – a tím obuvník přišel o práci v hodnotě 6 franků. Malý uličník tedy nevytvořil žádnou práci navíc, protože přírůstek práce pro sklenáře je plně negován úbytkem práce pro obuvníka. Jenom to okno, které mohlo zůstat celé, je rozbité.

Bastiat tak odhalil jeden z dodnes nejzakořeněnějších bludů, kterému lidé podléhají. Může vláda stimulovat hospodářství svými výdaji ? Na první pohled se zdá že ano, ale to jen proto, že registrujeme pouze viditelné účinky těchto výdajů. Ale už nevidíme, že vláda na své výdaje někomu odebrala peníze a tím o stejnou sumu zmenšila výdaje soukromých osob. Bastiat k tomu říká :

“Existuje jen jeden rozdíl mezi špatným ekonomem a dobrým ekonomem : špatný ekonom se omezí jen na viditelný účinek, kdežto dobrý ekonom bere do úvahy jak účinek který je vidět, tak i ty účinky, které nejsou vidět a které musejí být pouze předvídány. Ale tento rozdíl je obrovský, protože se skoro vždy stává, že je li okamžitý důsledek příznivý, pozdější, vzdálené účinky jsou katastrofální”

Na podzim roku 1850 odjel Bastiat na radu lékařů do Itálie. Měl stále ještě v úmyslu napsat druhý díl Ekonomických harmonií. Ale síly ho již opouštěly. O vánocích téhož roku zemřel. Několik měsíců před Bastiatovou smrtí řekl o něm jeho ideový odpůrce, známý socialista Proudhon :

“Je oddán tělem i duší republice, svobodě, rovnosti a pokroku”.

O autorovi: Robert Holman je vedoucím katedry ekonomie na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze

Posted in O Bastiatovi