Řemeslníkům a dělníkům

Několik novin zaútočilo na mojí osobu. Přečtete si prosím mou obhajobu?

Nejsem nedůvěřivý člověk. Když někdo mluví nebo píše, tak mám za to, že říká čemu věří.

A přesto, když jsem si pročítal noviny, které mě napadly, zdálo se mi, že v nich naneštěstí nalézám důkazy opaku.

Co je předmětem sporu? Jedná se o zjištění, jestli je pro Vás výhodnější protekcionismus nebo volný obchod.

Věřím, že je to volný obchod a oni věří, že je to protekcionismus; potom spočívá na každém z nás, aby předložil důkazy v tomto sporu.

Bylo však nezbytné nás obvinit, že jsme agenti Anglie, jižní Francie nebo vlády?

Jen se podívejte, jak jednoduché by pro nás bylo odpovědět ve stejném duchu.

Jsme, jak říkají, agenti Anglie, protože někteří z nás používají slova „meeting“ a „freetrader“!

Nepoužívají však oni slova „drawback“ a „budget“?

Prý napodobujeme Cobdena a anglickou demokracii!

Neparodují pak oni Bentincka a britskou aristokracii?[1]

Jsme obviňováni, že prý přebíráme od perfidního Albionu doktrínu svobodného obchodu!

Nepřebírají však oni odtamtud fráze protekcionismu?

Prý sloužíme v žoldu Bordeaux a jihu!

Neslouží však oni chamtivosti Lille a severu?[2]

Jsme obviňováni z toho, že prý jsme součástí tajného plánu ministerstva, které se snaží odvrátit pozornost veřejnosti od své politiky!

Nezastupují však oni zájmy státní správy, která profituje více než kdokoliv jiný z politiky protekcionismu?

Vidíte dobře, že kdybychom se chtěli snížit k osobním výpadům tohoto druhu, zbraně by nám rozhodně nechyběly.

Takto se ale spor nevede.

Předmětem sporu je, a na to bychom neměli zapomenout, tato otázka:

Co je lepší pro pracující třídy — mít či nemít svobodu nakupovat ze zahraničí?

Naši protivníci Vám říkají: „Pokud budete mít svobodu nakupovat ze zahraničí to, co nyní vyrábíte sami, pak už to nebudete více vyrábět; budete bez práce, bez mzdy a bez chleba; tudíž omezení Vaší svobody je pro Vaše vlastní dobro“.

Tento argument nabývá několika forem. Například : „Pokud nás budou oblékat anglické továrny, pokud se pluhy budou vyrábět z anglického železa, pokud si chléb budeme krájet anglickým nožem, pokud si budeme utírat ruce do anglického ručníku, co se stane s francouzským dělníkem? Co se stane s našimdomácím průmyslem?

Řekněte mi, dělníci, pokud se člověk postaví k dokům v Boloni a řekne každému Angličanovi, který tam připluje, „Pokud mi dáš tyto anglické boty, já Ti dám tenhle francouzský klobouk“; nebo „Pokud mi dáš anglické koně, dám Ti tenhle francouzský kočár“; nebo „Chtěl bys vyměnit ten birminghamský stroj za francouzské hodiny?“ anebo „Vyhovovalo by Ti vyměnit newcastelské uhlí za tohle šampaňské?“ a předpokládejme, že náš člověk má dobrý obchodní úsudek, když činí tyto návrhy, můžete říct, že následkem toho by byl náš národní průmysl jako celek poškozený?

A byl by poškozený, pokud by těch mužů nabízejících v Boloni výměnu bylo dvacet, nebo kdyby se takových transakcí odehrálo milion, nebo kdyby do naší úvahy byly zahrnuty peníze a obchodníci, kteří by ještě znásobili množství individuálních aktů směny?

A kdykoliv jedna země nakoupí od druhé ve velkém, aby prodala v malém, nebo nakupuje v malém, aby prodala ve velkém, pokud sledujeme každou transakci až k jejímu konečnému rozuzlení vždy zjistíme, že obchod není nic jiného než komplexnější barter,  zahrnující výměnu zboží za zboží a služby za službu. Pokud tedy samotná tato transakce nezpůsobí škodu domácímu průmyslu, jelikož se při ní vyměňuje stejné množství domácí práce za stejné množství práce zahraniční, pak ani stovky milionů takovýchto transakcí nemohou způsobit žádnou škodu.

Můžete se však zeptat, v čem tedy spočívá jejich prospěšnost? Tato prospěšnost spočívá v tom, že zdrojů každé země lze takto využít tím nejlepším způsobem a tedy totéž množství práce uspokojí více potřeb a vytvoří více blahobytu pro všechny.

Existují tací, kteří se při jednání s Vámi uchylují k neobvyklým trikům. Začnou uznáním, že volný obchod je lepší než politika protekcionismu, bezpochyby aby se vyhnuli své porážce na tomto hřišti.

Pak poznamenají, že přechod od jednoho systému k druhému by se bezpochyby neobešel bez určitého přemísťování práce.

Poté začnou zeširoka vykládat o utrpení, které by takové přemísťování podle nich nezbytně způsobilo. Přehánějí toto utrpení, nafukují ho a dělají z něj hlavní předmět diskuse, prezentujíce ho jako celkový a konečný efekt navrhovaných reforem, a usilují Vás tak získat pro vlajku monopolů.

Tato strategie je ve skutečnosti používána k obhajobě všech druhů zneužívání; a já musím otevřeně připustit, že přivádí do rozpaků obhájce i těch nejpotřebnějších reforem.

Důvod je pochopitelný.

Jakmile nějaké zneužití existuje, vše je uspořádáno na základě předpokladu, že bude existovat donekonečna; a tak, jak na jeho existenci bude záviset živobytí stále více lidí a živobytí dalších lidí zase bude záviset na těch prvních, je vytvořena struktura budící úctu a respekt.

V ten okamžik, kdy se jí budete snažit strhnout, začnou všichni protestovat; a právě v tento okamžik, na který bych chtěl zaměřit zvláštní pozornost, se bude zdát, že protestující mají pravdu, jelikož je vždy snazší poukazovat na nepořádky, které jsou nevyhnutelné při každé reformě, než na řád, který je bude následovat.

Obhájci zneužití budou moci citovat konkrétní fakta; ukazovat na konkrétní lidi stejně jako jejich dodavatele a zaměstnance, kteří budou reformou poškozeni — zatímco chudáci reformátoři se mohou odkazovat pouze na všeobecné dobro, které bude postupně rozprostřeno mezi masami. To ani zdaleka není tak působivé.

Tudíž, když se například jedná o zrušení otroctví, tak říkají: „A kdo ty ubohé černochy bude živit? Jejich páni je sice mohou bít, ale také jim dávají cassavu.“

A tak by otrokům scházely jejich okovy, protože se ptají: „Kde bychom pak dostali svoji cassavu?“

Neuvědomují si, že to není jejich pán, kdo je živí, ale jejich vlastní práce, která živí i toho pána.

Když se ve Španělsku reformovaly kláštery[3], lidé se ptali žebráků: „Kde teď získáte oblečení a jídlo? Převor je Vaším andělem strážným a nevyhovovalo Vám snad, když jste se na něj mohli kdykoliv obrátit?“

A žebráci říkali: „To je pravda. Pokud převorství zmizí, tak vidíme docela jasně, že o něj přijdeme, ale již nevidíme, kdo přijde zaujmout jeho místo v našich životech.“

To, co nedokázali vidět bylo, že ačkoliv kláštery poskytovaly almužny, tak také z nich žily; takže mniši vždy na almužnách obdrželi víc než pak předali dál.

Obdobným způsobem monopoly nenápadně uvalují břemeno daní na ramena Vás všech a za příjem z těchto daní Vám dávají práci.

A Vaši falešní přátelé Vám říkají: „Kdyby nebyly monopoly, kdo by Vás potom zaměstnal?“

A Vy odpovídáte: „To je pravda. Můžeme počítat s pracovními místy, která nám monopolisté poskytují. Ale jestli se můžeme spolehnout na sliby volného obchodu, to je nejisté.“

To, co nevidíte je, že monopolisté Vám nejprve vezmou peníze, aby Vám jich poté část vrátili za Vaší práci.

Ptáte se, kdo Vám dá práci? Dobré nebe! Což nevidíte, že jste to Vy kdo dává práci? Pokud by Vám již nebyly odebírány peníze, pak by se švec mohl lépe oblékat a dal by tak práci krejčímu. Krejčí by si mohl kupovat častěji nové boty a dal by tak práci ševci. A totéž by se stalo ve všech průmyslových oborech.

Říkají, že díky volnému obchodu by bylo méně dělníků v dolech a textilkách.

Nemyslím, že by to tak dopadlo, ale i kdyby ano, pak by to znamenalo jenom tolik, že více dělníků by dobrovolně zůstalo zaměstnáno v malých živnostech nebo na polích.

Protože, jestli se tyto doly a textilní továrny dokáží uživit, jak se říká, jen díky dani uvalené v jejich prospěch na všechny, pak jakmile by tato daň byla zrušena, všichni by na tom byli lépe a všeobecná prosperita podporuje práci každého jednotlivce.

Omluvte mě, jestliže se zdržím u tohoto bodu o něco déle. Tak rád bych Vás všechny viděl na straně volného obchodu!

Předpokládejme, že kapitál investovaný do francouzského průmyslu přináší zisk v průměru pět procent. Ale zde je Mondor, který investoval 100 000 franků do přádelny a tato investice mu přinesla pětiprocentní ztrátu. Mezi ziskem a ztrátou je tak rozdíl 10 000 franků. A co se stane? Docela nenápadně na Vás bude uvalena malá daň 10 000 franků a její výtěžek bude předán Mondorovi. Nevšimnete si jí, jelikož celá událost je velmi chytře maskována. Tuto daň od Vás nebude vymáhat výběrčí; Mondorovi jí platíte, když si kupujete látku nebo oblečení. Poté Vám říkají: „Pokud byste neplatili tuto daň, tak by Mondor musel skončit se svým podnikem. Jeho zaměstnanci Josef a Jan by byli propuštěni.“ Dobré nebe! Pokud by Vám byly ponechány peníze, nezaměstnali byste je snad jinak a ke svému vlastnímu prospěchu?

Mimo to pokud by tato měkká poduška udržovaná daněmi byla odstraněna, Mondor by byl nucen vyvinout vlastní úsilí, aby svou ztrátu obrátil v zisk a jeho zaměstnanci by nemuseli být propuštěni. Pak by získali všichni.

Na to odpovídám:

  1. Když se práce přemísťuje takovým způsobem, že se počet pracovních míst rozmnožuje, jakýkoliv člověk, který má hlavu a ruce nezůstane na dlažbě dlouho.
  2. Nic nebrání tomu, aby vznikly určité výpomocné fondy, které by v přechodném období poskytovaly nezaměstnaným podporu, ačkoliv já si myslím, že žádná masivní nezaměstnanost se neobjeví.
  3. Nakonec, jak znám dělníky, tak jsou docela připraveni překonat určité dočasné těžkosti objevující se vždy, když přecházejí z jedné práce do jiné, pokud to znamená život, který bude pro všechny lepší a hlavně spravedlivější. A totéž by mělo platit pro jejich zaměstnavatele!

Mimo to, jen proto, že jste dělníky, nejste snad inteligentní a zodpovědní? Vaši údajní přátelé na to zdá se zapomínají. Není překvapující, pokud ve Vaší přítomnosti diskutují o těchto otázkách a mluví o mzdách a zisku, aniž by jedinkrát zmínili slovo spravedlnost? Přece jsou si dobře vědomi toho, že obchodní restrikce jsou nespravedlivé. Přesto nemají odvahu to otevřeně přiznat a říci Vám: „Dělníci, v této zemi převládá nespravedlnost, která je ale pro Vás výhodná, a proto musí být udržována.“ A proč? Protože dobře vědí, že byste jim řekli: „Ne.“

Ale není pravdou, že by tato nespravedlnost pro Vás byla výhodná. Věnujte mi na okamžik pozornost a posuďte sami.

Co je ve Francii ochraňováno? Věci, které jsou předmětem velkopodnikání — železo, uhlí a textil — a říkají Vám, že toto se děje nikoliv v zájmu podnikatelů, ale ve Vašem zájmu, aby Vám to zaručilo zaměstnání.

Přesto kdykoliv se na našem trhu objeví zahraniční práce v takové podobě, která je nepříznivá pro Vás, ale užitečná pro velkopodnikatele, zakáží jí sem vstoupit?

Není dnes v Paříži dvacet tisíc Němců vyrábějících boty a oblečení? Jak to, že jim bylo povoleno se zde vedle Vás usadit, ačkoliv je zakázáno dovážet látky ze zahraničí? Protože látky se vyrábějí ve velkých továrnách patřících továrníkům, kteří ovládají tvorbu zákonů, zatímco oblečení si šijí dělníci ve svých domácnostech. Když se vlna zpracovává na látku, tito pánové nestojí o žádnou konkurenci, jelikož z tohoto procesu žijí; když se však látka zpracovává na oblek, tak konkurenci povolují, jelikož z toho žijete Vy.

Když staví železnici, tak zakáží dovoz anglických kolejnic, ale přivezou si anglické dělníky. Proč? To je celkem jednoduché: protože anglické kolejnice by konkurovali kolejnicím vyrobeným v našich velkých železárnách, zatímco anglická práce konkuruje Vaší práci.

My nežádáme, aby němečtí krejčí a angličtí dělníci měli zakázán vstup do Francie. To, co chceme je, aby se sem smělo dovézt oblečení a kolejnice. Žádáme spravedlnost pro všechny a rovnost před zákonem pro každého!

Je absurdní říkat, že tarify a restrikce jsou na Vás uvaleny pro Vaše vlastní dobro. Krejčí, ševci, tesaři, zedníci, cihláři, kováři, hokynáři, hodináři, řezníci, pekaři, čalouníci, kloboučníci — řekněte mi jeden jediný aspekt, v němž je pro Vás protekcionismus přínosem a já Vám vyjmenuji čtyři, kterými Vás poškozuje.

Podívejme se na to, kolik pravdy je na onom údajném „sebeobětování“ praktikovaném monopolisty.

Myslím, že přirozenou úrovní mezd můžeme nazvat tu, která přirozeně vznikne v systému volného obchodu. Tudíž, když Vám někdo tvrdí, že protekcionismus funguje ve Váš prospěch, tak ve skutečnosti říká, že přidává určitý přebytek k této přirozené úrovni. Ale tento přebytek musel odněkud přijít; nespadl z měsíce a musel tudíž přijít od někoho, kdo ho zaplatil.

To nás vede k závěru, že podle Vašich takzvaných přátel byla politika protekcionismu přijata proto, aby byly zájmy kapitalistů obětovány zájmu dělníků.

A teď mi řekněte, jestli je tohle pravděpodobné?

Kdo jsou Vaši zástupci v horní komoře? Kdo je Vaším hlasem v Bourbonském paláci?[4] Kdo se kdy ptal na Váš názor? Odkud jste vzali ten nápad zavést politiku protekcionismu?

Slyším Vaší odpověď: „My jsme jí přece nezavedli. Běda, však nejsme ani peerové ani poslanci ani ministři státu! Byli to kapitalisté, kteří ji zavedli.“

Dobrý bože na nebesích! To ale museli být v mimořádně dobrém rozmaru! Kapitalisté vytvořili zákon a zavedli politiku protekcionismu, abyste Vy dělníci měli prospěch na jejich úkor!

Je zde ale ještě něco mnohem podivnějšího.

Jak se mohlo stát, že Vaši takzvaní přátelé, kteří tolik mluví o dobrotě, o velkorysosti a o sebeobětování kapitalistů nikdy nemluví o tom faktu, že jste zbaveni svých politických práv? Z jejich úhlu pohledu, co byste udělali kdybyste je obdrželi?  Kapitalisté mají monopol v legislativě.[5] Díky tomuto monopolu si svěřili další monopoly — na výrobu železa, plátna, uhlí, dřeva a masa. Ale Vaši takzvaní přátelé tvrdí, že tímhle se kapitalisté ochudili a Vás obohatili, aniž by je k tomu něco nutilo! Zajisté, kdybyste měli volební právo a své vlastní poslance, nemohli byste tyto záležitosti uspořádat lépe.

Pokud je v současnosti převládající organizace průmyslu uspořádána s ohledem na Vaše zájmy, pak by bylo podlé požadovat pro Vás politická práva, jelikož tito módní demokraté nikdy neuniknou následujícímu dilematu: zákon, tak, jak byl vytvořen středními třídami Vám buď dává více nebo Vám dává méně než je Vaše přirozená výše mzdy. Pokud Vám dává méně, pak Vás podvádějí, když Vás žádají, abyste ho podporovali. Pokud Vám dává více, tak Vás také podvádějí, když Vás nabádají, abyste získali svá politická práva v době, kdy pro Vás střední třídy činí oběti, které byste si při zachování čestnosti netroufli pro sebe odhlasovat.

Dělníci, bůh chraň, aby můj článek zasel do Vašich duší semena zášti proti bohatým třídám! Pokud špatně uchopený vlastní zájem vedl k udržování monopolů nezapomínejme, že kořeny této chyby jsou společné jak kapitalistům, tak dělníkům. Tudíž spíše než štvát jedny proti druhým, měli bychom se pokusit o sblížení. A co je potřeba k dosažení tohoto cíle? Pokud je pravdou, že přirozené tendence ve společnosti vedou k eliminaci nerovností mezi lidmi, pak je třeba pouze těmto tendencím odstranit z cesty umělé překážky, které brání jejich efektivnímu působení a pak nechť jsou vztahy mezi jednotlivými třídami založeny na spravedlnosti, která je, alespoň z mého pohledu, neoddělitelná od svobody.

[1] Richard Cobden (1804-1865), Anglický továrník, poslanec a obhájce volného obchodu. Lord George Bentinck (1802-1848), vedl v Britském parlamentu opozici proti volnému obchodu.

[2] V té době existoval ve Francii, stejně jako ve Spojených státech, převážně zemědělský jih, který byl pro volný obchod, a průmyslový protekcionistický sever.

[3] V roce 1836 byly kláštery ve Španělsku zavírány a jejich majetek konfiskován vládou.

[4] Místo, kde v Paříži zasedala dolní sněmovna.

[5] Ve Francii o celkové populaci přibližně 30 milionů mělo tehdy volební právo cca 200 000 lidí.

Překlad: Vladimír Krupa

Text je k dispozici také v těchto jazykových verzích: francouzskáanglická.

Posted in Ekonomická sofismata II (1848)