Překážka a příčina

Považovat překážku za příčinu – zaměnit nedostatek za hojnost – znamená použít stejné sofisma v jiném přestrojení. Zaslouží si, aby bylo prostudováno ve všech formách.

Člověk v primitivním stavu postrádá vše.

Mezi jeho strádáním a uspokojením jeho potřeb se nachází množství překážek, a účelem práce je odstranit tyto překážky. Je nezbytné prošetřit, jak a proč tyto překážky jeho blahobytu mohou být považovány za příčinu blahobytu.

Předpokládejme, že potřebuji odcestovat do místa vzdáleného sto mil. Ale mezi tímto místem a mnou jsou hory, řeky, bažiny, neprostupný les a loupežníci – krátce, překážky; a na překonání těchto překážek musím vynaložit spoustu úsilí, nebo – což vyjde nastejno – jiní musí vynaložit toto úsilí a nechat si za to ode mě zaplatit. Není jasné, že za takových okolností bych na tom byl lépe, kdyby tyto překážky vůbec neexistovaly?

Na dlouhou cestu životem od kolébky až do hrobu si člověk musí opatřit spoustu jídla, ochránit se před nepřízní počasí a mít se na pozoru před řadou nemocí. Hlad, žízeň, nemoc, horko a zima jsou překážkami ležícími na jeho cestě. Ve stavu izolovanosti by je musel překonávat všechny sám a to lovem, rybařením, farmařením, spřádáním, šitím a budováním; a je jasné, že na tom bude tím lépe, čím méně takových překážek bude existovat. Ve společnosti se člověk nemusí vypořádávat s každou z těchto překážek, něco pro něho udělají jiní; a na oplátku zase on odstraní některou z překážek, se kterou se potýkají jeho bližní.

Je rovněž při zvážení toho všeho jasné, že by bylo pro celé lidstvo či společnost dobré, kdyby tyto překážky šly odstranit co nejsnáze a byl jich co nejmenší počet.

Když však detailně prozkoumáme tento společenský fenomén a názory lidí, jak je změnilo zavedení směny, snadno rozpoznáme, jak lidé začali zaměňovat potřeby s bohatstvím a překážku s příčinou.

Dělba práce, která je následkem možnosti podílet se na směně, umožnila každému člověku potýkat se pouze s jednou překážkou. Místo toho, aby sám za sebe musel překonávat všechny, a dělá to nikoliv pro sebe, ale ku prospěchu svých bližních, kteří odměnou poskytují tu samou službu jemu.

Výsledkem je, že každý člověk spatřuje bezprostřední příčinu své prosperity v překážce, z jejíhož překonávání si udělal živnost. Čím obtížněji překonatelná překážka, tím důležitější a intenzivnější tento pocit je, a tím více jsou mu jeho bližní ochotní zaplatit za její překonání, tzn., tím ochotněji odstraňují překážky, které stojí v jeho cestě.

Například lékař se nezaměstnává tím, že by si sám pekl chleba, vyráběl si svoje náčiní či si šil své vlastní oblečení. Jiní pro něho tyto věci udělají a on oplátkou léčí nemoci, které postihují jeho pacienty. Čím častější, krutější a početnější tyto nemoci jsou, tím více jsou lidé ochotni – a je to samozřejmě jejich závazek – pracovat v jeho osobní prospěch. Z jeho úhlu pohledu je nemoc – což je všeobecná překážka lidskému blahobytu – zdrojem a příčinou jeho osobního blahobytu. Všichni producenti, ve vztahu k oboru, ve kterém působí, uvažují tím samým způsobem. Majitel lodi odvozuje svůj zisk z překážky zvané vzdálenost; sedlák z té zvané hlad; výrobce textilu z té zvané zima; učitel žije z nevědomosti; klenotník z marnotratnosti; právník z chamtivosti; notář z možných zlých úmyslů; stejně jako lékař žije z nemocí, které trápí lidstvo. Je tedy celkem pravdivé, že okamžitý zájem každé profese je pokračování a třeba i zvětšení té konkrétní překážky, jejímuž překonávání se věnuje.

Při pohledu na toto se někteří teoretikové snaží vynalézt systém založený na těchto přáních jednotlivců a prohlašují, že potřeba je bohatstvím, že práce je bohatstvím, a že překážka je samotným blahobytem. Rozmnožit překážky znamená v jejich očích povzbudit průmysl.

Pak přicházejí státníci. Drží v rukou vládní moc; a co je přirozenějšího než využít tuto moc k zvětšení a rozšíření překážek, jestliže je to totéž jako zvětšování a rozmnožování bohatství? Říkají například: „Pokud zabráníme železu dostat se k nám z míst, kde je ho hojnost, vytvoříme v naší zemi překážku k jeho získání. Tato překážka, pokud bude akutně pociťována, přiměje lidi platit za její překonání. Určité množství našich spoluobčanů se začne věnovat jejímu překonávání, a tato překážka jim tak zajistí jejich živobytí. Čím větší bude, strmější, nepřístupnější, obtížněji překonatelná, tím větší zisk bude z tavení železné rudy a tím více lidí všechna odvětví průmyslu budou muset zaměstnat. Tudíž zakažme zahraniční železo; vytvořme překážku a tak vytvoříme poptávku po práci, která s ní bude zápolit.“

Stejná úvaha vede k ničení strojů.

Řekněme, že nějací lidé potřebují uskladnit své víno. To je překážka; a prací jiných lidí je odstraňovat tuto překážku a to výrobou sudů. Je tedy štěstím, že tato překážka existuje, protože poskytuje pracovní místa a obohacuje určitou část spoluobčanů. Pak je však vynalezen geniální stroj který porazí dub, nařeže ho, rozdělí na prkna, spojí je a sestaví z nich sud. Překážka je tak velmi zmenšena a nastane přebytek bednářů. Přijměme zákon, který zachová obojí. Zakažme stroje.

Abychom se vyhnuli tomuto sofismatu, musíme si dobře zapamatovat, že lidská práce není účelem, ale prostředkem. Nikdy nezůstane nezaměstnaná. Pokud odstraní jednu překážku, přesune se k další; a lidstvo se zbaví dvou překážek s tím samým množstvím práce, které dříve stačilo pouze k odstranění překážky jedné. Pokud se práce bednářů stane zbytečnou, přesune se jinam. Ale čím bude zaplacená, ptají se lidé. Přesně tím, čím je placená dnes; protože když určité množství práce bude k dispozici, jakožto následek odstranění překážky, bude k dispozici i odpovídající množství zboží pro zaplacení této práce. Tvrdit, že někdy přijde doba, kdy bude lidská práce postrádat zaměstnání, znamená přinést důkaz, že se lidstvo přestane potýkat z překážkami. V takovém případě však práce nebude nemožná, stane se zbytečnou. Nebudeme mít už co dělat, takže se staneme všemocnými; a bude nám stačit vyslovit rozkaz, aby byly všechny naše potřeby a přání uspokojeny.