Peněžní ceny

Přejete si rozhodnout mezi volným obchodem a protekcionismem? Přejete si docenit význam ekonomického fenoménu? Prošetřete v plném rozsahu jeho účinek nahojnost nebo nedostatek komodit a na růst nebo pokles cen. Vyvarujte se přemýšlení v termínech peněžních cen; ty Vás pouze zavedou do neproniknutelného labyrintu.

Pan Mathieu de Dombasle[1], poté co dokázal, že politika protekcionismu činí věci dražšími, dodal:

„Zvýšení cen zvýší životní náklady a následně cenu práce, a každý obdrží při zvýšení ceny toho co prodává kompenzaci za zvýšení cen toho co kupuje. Tudíž pokud každý zaplatí více jako spotřebitel, každý také obdrží více jako producent.“

Je jasné, že by šlo obrátit tento argument a říci: „Jestliže každý obdrží více jako producent, každý také zaplatí více jako spotřebitel.“

A co tohle dokazuje? Vůbec nic, krom toho, že politika protekcionismu zbytečně a nespravedlivě redistribuuje bohatství. Loupež dělá to samé.

Nicméně před tím než začneme argumentovat, že takový propracovaný mechanismus má tak jednoduchý vyvažující efekt, musíme přijmout ono „následně“ v argumentu pana de Dombasle, a být si jistí, že cena práce opravdu poroste s cenou ochraňovaných komodit. Toto je otázka faktů ve vztahu k nimž vyčkám na vyjádření pana Moreau de Jonnés[2]; dokáže-li nás přesvědčit, že mzdy stouply stejně jako hodnota akcií dolů Anzijské společnosti[3]. Za sebe o tom pochybuji, protože věřím, že cena práce, stejně jako všechny ostatní ceny, je řízena vztahem mezi nabídkou a poptávkou. Je mi jasné, že restriktivní opatření zmenší nabídku uhlí a následkem toho zvýší jeho cenu; ale již mi není tak jasné, jak zvýší celkovou poptávku po práci která vyústí ve vyšší mzdy. Co činí takový následek nepravděpodobným je ten fakt, že množství poptávané práce závisí na množství dostupného kapitálu. Protekcionismus může být schopen přinutit tento kapitál k přesunu z jednoho průmyslového odvětví do druhého, ale nedokáže zvýšit jeho celkové množství o jediný centim.

Ale tato velmi důležitá otázka bude důkladněji rozebrána v další kapitole. Co se týče peněžních cen tak tvrdím, že neexistují žádné absurdnosti které by se nedaly zdůvodnit úvahou kterou předvedl pan de Dombasle.

Předpokládejme, že existuje izolovaný národ který každý rok spálí polovinu veškerých věcí které vyprodukoval. A pomocí teorie pana de Dombasle lze dokázat, že díky tomu nebude vůbec chudší.

Ve skutečnosti vše co po požáru zůstane bude mít dvojnásobnou cenu; takže majetek všech bude mít přesně tutéž nominální hodnotu jako před požárem. Kdo ale v takovém případě utrpí ztrátu? Pokud si Jan koupí oblečení za vyšší cenu tak také prodá za vyšší cenu svou pšenici; a pokud Petr utrpí ztrátu při nákupu pšenice, pokryje ji při prodeji svého obleku. „Každý získá ze zvýšení ceny toho co prodává kompenzaci za celkové zvýšení cen toho co nakupuje; pokud každý zaplatí více jako spotřebitel, každý také obdrží více jako výrobce.“

Tohle je naprostý blábol a nikoliv věda. Pravda ve své podstatě je taková: Ať už člověk zničí oblečení a pšenici jejich spálením nebo spotřebováním, efekt na ceny je týž, ale nikoliv efekt na bohatství; jelikož je to přesně možnost užívat a spotřebovávat věci, která představuje bohatství či blahobyt.

Obdobně restriktivní opatření, ačkoliv redukují hojnost věcí, mohou zvýšit jejich cenu takže je každý člověk v peněžním vyjádření stejně bohatým jako dříve. Ať už vlastní tři hektolitry pšenice po dvaceti francích nebo čtyři hektolitry po patnácti francích, výsledek bude šedesát franků v obou případech; jsou ale obě množství shodná pokud se podíváme na jejich schopnost uspokojovat lidské potřeby?

Toto je úhel pohledu spotřebitele a je to situace spotřebitele, k níž vždy budu obracet pozornost protekcionistů; protože spotřeba je konečným cílem veškerého našeho úsilí, a pouze pokud se budeme na věci dívat z pohledu spotřebitele můžeme nalézt řešení našich problémů. Argument je stále tentýž: Není pravdou, že restriktivní opatření omezením směny, omezením dělby práce, nutností kompenzovat těžkosti geografické situace a klimatických podmínek, v konečném důsledku zmenšují množství zboží vyprodukovaného daným množstvím práce? A jaký je v tom rozdíl, jestliže menší množství zboží vyprodukovaného v protekcionistickém systému má tutéž nominální hodnotu jako větší množství zboží v systému volného obchodu? Člověk nežije z nominální hodnoty, ale z komodit které produkuje; a čím více těchto komodit má, bez ohledu na jejich cenu, tím je bohatší.

Nikdy jsem neočekával, že bych mohl narazit na antiekonoma logicky konzistentního natolik, aby explicitně odvodil, že bohatství národa spočívá na monetární hodnotě věcí bez ohledu na jejich hojnost. A přece jsem našel toto v knize pana de Saint-Chamans[4] (strana 210):

„Pokud bude zboží v hodnotě patnácti milionů franků prodáno do zahraničí, z normální produkce o předpokládané hodnotě padesát milionů franků, zbývající zboží za třicet pět milionů již nebude schopno uspokojit normální poptávku. Jeho hodnota tedy stoupne na padesát milionů franků. V takovém případě se národní příjem zvýší o patnáct milionů… přesně o tu částku patnácti milionů obdržených v penězích za zboží prodané do zahraničí.“

Toto je opravdu nádherný pohled na věc! Pokud národní průmysl vyprodukuje ročně zboží v hodnotě padesáti milionů franků, stačí pouze čtvrtinu prodat do zahraničí a budeme o čtvrtinu bohatší! Tudíž kdybychom prodali polovinu tak by naše bohatství stouplo o polovinu a kdybychom vše až do posledního vlákna vlny a posledního zrnka pšenice vyměnili za peníze, tak by se naše bohatství zvýšilo na 100 milionů! Jak jednoduchá cesta k bohatství se zde otvírá vytvořením nekonečně vysokých cen prostřednictvím absolutní vzácnosti!

Stále trváte na srovnání obou doktrín? Podrobte je testu rozvedení do krajnosti.

Podle doktríny pana de Saint-Chamans by Francouzi byli stejně bohatí s tisícinou jejich roční produkce, protože ta by byla tisíckrát dražší.

Podle naší doktríny by Francouzi byli nekonečně bohatí kdyby jejich roční produkce byla nekonečně velká, a následkem toho by neměla vůbec žádnou peněžní hodnotu.

[1] Christophe Joseph Alexandre Mathieu de Dombasle (1777-1843) statkář a agronom, známý zlepšovatel zemědělských strojů a také autor několika prací o zdanění, v nichž podporoval svoje protekcionistické myšlenky.

[2] Alexandre Moreau de Jonnés (1778-1870), Francouzský ekonom a statistik, mezi lety 34-52 vedl oddělení statistiky ministerstva obchodu.

[3] Anzijská společnost byla významným průmyslovým podnikem, jehož aktivity byly založeny na těžbě uhlí v severovýchodní Francii; v době kdy psal Bastiat svá Sofismata existovala již skoro 100 let.

Přeložil Vladimír Krupa

Posted in Ekonomická sofismata I (1845)