Obchodní bilance

Naši odpůrci přijali taktiku, která nás staví do trapné pozice. Když vyložíme svoji doktrínu, tak jí přijmou tím nejzdvořilejším možným způsobem. Když zaútočíme na jejich principy, tak je opustí s lehkou grácií. Ptají se nás jenom, jestli naše doktrína, jejíž pravdivost připouštějí, bude vykázána pouze do knih, a jejich principy, jejichž chyby uznávají, budou vládnout v říši praktických záležitostí. Zajistěme jim vládu nad cly a tarify a oni nám přenechají sféru teorie.

„Jistě,“ řekl pan Gaulthier de Rumilly[1] při poslední příležitosti, „nikdo z nás nechce oživovat staré teorie obchodní bilance.“ Velmi dobře pane Gaulthiere, ale chybu nestačí pouze slovně klepnout přes prsty, musíte se vyhnout tomu, abyste pak celé dvě hodiny neřečnil jako by ta chyba byla pravdou.

Dovolte mi promluvit o panu Lestiboudoisovi[2]. Tady máme muže, který uvažuje konzistentně a argumentuje logicky. Jeho závěry neobsahují nic, co by nebylo obsaženo v jeho premisách; nepožaduje v praxi nic jiného, než co obhajuje v teorii. Jestli je princip, který zastává a premisy, ze kterých vychází pravdivé, je otevřenou otázkou, ale alespoň zakládá svůj úsudek na principu. Věří tomu, a hlasitě to prohlašuje, že jestliže Francie vydá deset a dostane patnáct, tak ztratila pět; a je docela jasné, že bude podle toho navrhovat zákony.

Říká: „Důležitou věcí je, že množství našeho importu se neustále zvětšuje a převyšuje množství našeho exportu, což znamená, že Francie každý rok nakoupí více zahraničního zboží a prodá méně vlastního. Čísla to dokazují. Co vidíme? V roce 1842 import převyšoval export o 200 milionů. Tato fakta přesvědčivě dokazují, že náš domácí průmysl není dostatečně ochraňován, že naše zásobování závisí na zahraničním průmyslu, a že konkurence našich rivalů náš průmysl ničí. Tento stav, zdá se dokazuje, že není pravdou, jak nám říkají ekonomové, že když dovážíme, tak také automaticky nezbytně vyvážíme odpovídající množství zboží. Je evidentní, že můžeme nakupovat nikoliv za naší obvyklou produkci, nikoliv za náš současný příjem, nikoliv za plody naší současné práce, ale z našich kapitálů, z produktů, které jsme naakumulovali z našich úspor, z toho, co je potřeba pro produkci — to znamená, že spotřebováváme a promrháváme naše úspory a tím se ochuzujeme a ruinujeme a spotřebováváme náš národní kapitál. Každý rok dáváme 200 milionů franků cizincům.

Tady máme alespoň muže, který svoje názory dovede objasnit. Jeho slova neobsahují žádné pokrytectví a otevřeně se zastávají principu obchodní bilance. Francie dováží o 200 milionů více než vyváží. Takže Francie ztrácí ročně 200 milionů. A jaká je záchrana? Omezit dovoz. Závěr je nevyhnutelný.

Je to tudíž pan Lestiboudois, kdo bude muset nést hlavní nápor mého útoku; protože jak by se člověk mohl bavit s panem Gaulthierem? Pokud mu řeknete: „Princip obchodní bilance je chybný,“ odpoví Vám, „Vždyť to říkám už od začátku.“ Když mu řeknete, „Ale princip obchodní bilance je správný,“ řekne Vám, „A to je přesně i můj závěr.“

Ekonomická škola mi jistě bude vytýkat, že se dohaduji s panem Lestiboudoisem. Řeknou, že bojovat v jeho případě proti principu obchodní bilance je jako potýkat se s větrnými mlýny.

Musíme však být opatrní, protože princip obchodní bilance není tak starý, nemocný či mrtvý, jak by pan Gaulthier chtěl abychom věřili; protože celý parlament, včetně pana Gaulthiera samotného, podporuje svým hlasováním teorii pana Lestiboudoise.

Přesto, abych neunavoval čtenáře, nebudu se touto teorií zabývat příliš do hloubky. Pouze jí podrobím faktické zkoušce.

Neustále nám říkají, že naše principy volného trhu platí pouze teoreticky. Řekněte mi ale pánové, myslíte, že účetní knihy obchodníků jsou platné v praxi? Zdá se mi, že jestliže něco na tomto světě má mít autoritu ohledně ztrát a zisků, pak je to obchodní účetnictví. Máme snad věřit tomu, že obchodníci z celého světa po staletí vedli svoje záznamy tak, aby ukazovaly ztráty jako zisky a zisky jako ztráty? Místo toho dám přednost víře, že pan Lestiboudois je mizerným ekonomem.

Jeden z mých přátel uskutečnil dvě obchodní transakce, které měly velmi odlišný výsledek, a tak jsem ze zvědavosti porovnal záznamy banky se záznamy celnice tak, jak jsou interpretovány panem Lestiboudoisem, se souhlasem šestiset zákonodárců.

Pan T. vypravil z Le Havru loď do Spojených států s nákladem francouzského zboží, většinou obecně známého jako speciality poslední Pařížské módy, celkem za 200 000 franků. To byla suma deklarovaná na celnici. Když náklad dorazil do New Orleans, muselo se zaplatit deset procent za lodní dopravu a celní tarif třicet procent, což dává dohromady sumu 280 000 franků. Zboží se mu podařilo prodat se ziskem dvaceti procent, čili 40 000 franků, za celkovou sumu 320 000 franků, za které příjemce okamžitě nakoupil bavlnu. Náklady na přepravu, pojištění, komisní prodej, etc. přišly na deset procent, takže když náklad dorazil do Le Havru, tak jeho cena byla 352 000 franků — toto číslo zanesla do svých záznamů celnice. Nakonec pan T. zrealizoval zisk dvacet procent, čili 70 400 franků, když bavlnu prodal za 422 400 franků.

Pokud bude pan Lestiboudois chtít, zašlu mu účetní knihu pana T. Tam uvidí v kolonce zisky dva záznamy, jeden za 40 000 franků a druhý za 70 400 franků; a pan T je naprosto přesvědčen, že v jeho záznamech není žádná chyba.

A nyní, co řeknou čísla zaznamenaná celnicí panu Lestuboudoisovi ve vztahu k této transakci? Řeknou mu, že Francie uskutečnila export za 200 000 franků a import za 352 000 franků; z čehož ctihodný pan poslanec odvodí „to znamená, že spotřebováváme a promrháváme naše úspory a tím se ochuzujeme a ruinujeme a spotřebováváme náš národní kapitál, protože jsme právě dali 152 000 franků našeho kapitálu cizincům.“

Nějaký čas poté vypravil pan T. další loď s obdobným nákladem, výrobky našeho domácího průmyslu za 200 000 franků. Naneštěstí se loď potopila krátce po opuštění přístavu a tak panu T. nezbylo nic jiného než zanést do své účetní knihy následující záznam:

 Rozličné zboží dlužnost X: 200 000 franků za nákup různých komodit přepravovaných lodí N. 

 Zisky a ztráty: 200 000 franků naprosté celkové ztráty nákladu.

Nicméně celnice zaznamenala 200 000 franků exportu do své účetní knihy; a protože už nebude nic, co by mohla zaznamenat jako import v tomto účetním záznamu, vyplývá z toho, že pan Lestiboudois a celá sněmovna budou na tento lodní vrak pohlížet jako na čistý zisk 200 000 franků pro Francii.

Ještě daleko závažnější závěry by mohly být takové, že podle teorie obchodní bilance má Francie docela jednoduchý prostředek, jak může okamžitě zdvojnásobit svůj kapitál. Pouze postačí, aby její produkce prošla celnicí a poté byla svržena do moře. V takovém případě se export bude rovnat množství jejího kapitálu; import nebude existovat a dokonce bude nemožný a měli bychom tak získat vše, co si odnesl oceán.

„Vy jenom vtipkujete,“ řeknou protekcionisté. „My přece neříkáme nic tak absurdního.“ Ale jistěže říkáte, ba co víc, Vy podle toho jednáte a nutíte jednat své spoluobčany, nakolik je ve Vaší moci.

Pravdou je, že bychom měli převrátit princip obchodní bilance a počítat národní zisky z mezinárodního obchodu jako přebytek importu nad exportem. Tento přebytek, mínus náklady, představuje reálný zisk. Ale tato teorie, která je správná, vede přímo k principu volného obchodu. Představuji Vám tuto teorii pánové, stejně jako ostatní, které byly předmětem předchozích kapitol. Zkuste jí podrobit stejnému testu jakému jsem podrobil já tu Vaši. Přehánějte jak je Vám libo. Předpokládejte, pokud Vás to potěší, že nás cizinci zaplaví horami veškerého zboží, aniž by za to od nás něco chtěli, i kdyby náš import byl nekonečný a náš export nulový a všechno zboží v obchodech tudíž bylo zcela zadarmo. Vyzývám Vás, abyste mi dokázali, že díky tomu budeme chudší.

[1] L. M. C. H. Gaulthier de Rumilly (1792–1884) poslanec a autorita přes tarify, obchod a železnice.

[2] G. T. Lestiboudois (1797–1876), lékař a poslanec, odpůrce svobodného obchodu.

Přeložil Vladimír Krupa

Posted in Ekonomická sofismata I (1845)