Národní nezávislost

Mezi argumenty, které jsou vznášeny ve prospěch protekcionismu, nesmíme zapomenout na ten, který je založen na myšlence národní nezávislosti.

„Co budeme dělat v případě války,“ ptají se lidé, „pokud se vydáme na milost Angličanům ohledně železa a uhlí?“

Angličtí monopolisté zase nikdy neopomenou zdůraznit:

„Co se stane s Velkou Británií v čase války, pokud se stane závislou na potravinách z Francie?“

Jednou věcí, kterou lidé obvykle přehlížejí je, že tento druh závislosti vyplývající ze směny, tj. z komerční transakce, je reciproční závislostí. Nemůžeme se stát závislými na cizincích, aniž se oni zároveň nestanou závislými na nás. A toto je to, co vytváří samotnou podstatu společnosti. Přerušit tato přirozená propojení neznamená stát se nezávislým, ale kompletně se izolovat.

A všimněme si rovněž, že když se někdo izoluje v očekávání války, tak samotný akt izolace, je už začátkem války. Válka se pak vede snáze, relativně oproti předchozímu stavu izolovanosti představuje pro lidi menší zátěž a následkem toho je méně nepopulární. Pokud by národy spoutaly sebe navzájem na mezinárodním trhu, jejich vztahy by nemohly být přerušeny, aniž by jejich příslušníci neutrpěli dvojí ztrátu; pak by již nebylo více zapotřebí mocných loďstev a mohutných armád, které jsou pro ně značným břemenem; mír ve světě by nebyl dáván v sázku rozmarům Thiersů[1] nebo Palmerstonů[2]; a válka by vymizela pro nedostatek materiálu, zdrojů, motivů a veřejné podpory.

Jsem si dobře vědom toho, že budu zahrnut výčitkami (jak je to dnešní módou) za to, že zakládám bratrství mezi národy na něčem tak přízemním a prozaickém jako je jejich vlastní zájem. Existují tací, kteří by dali přednost tomu, aby toto bratrství vyrůstalo z dobročinnosti, lásky a možná i trochy sebezapření a určitém obětování části materiálního bohatství, aby to byla záležitost velkorysých darů.

Kdy bude konec takovýmto dětinským tirádám? Kdy se konečně zbavíme tohoto pokrytectví? Kdy přerušíme tuto ošklivou nekonzistenci mezi tím, co kážeme a tím, co praktikujeme? Vysmíváme se a spíláme vlastnímu zájmu – tedy proklínáme něco, co je užitečné a dobré (protože říct, že je něco v zájmu všech národů je jako říct, že je to dobré samo o sobě), jako by vlastní zájem nebyl nezbytnou, věčnou a nezničitelnou motivační silou, které Prozřetelnost svěřila zdokonalování lidstva. Nejsme všichni líčeni jako andělé bez vlastního zájmu? A nezačíná se již veřejnost dívat se znechucením na tento patetický jazyk, linoucí se ze stránek nejlépe placených spisovatelů? Ó přetvářko, tys rakovinou naší doby!

Cože! Protože blahobyt a mír jsou propojeny, protože Boha potěšilo ustanovit tuto nádhernou harmonii v morální sféře, nemám obdivovat a uctívat Jeho rozhodnutí a vděčně přijímat zákony, které učinili spravedlnost nezbytnou podmínkou štěstí? Chcete mír jenom natolik, nakolik je v rozporu s blahobytem, a volný obchod Vám je na obtíž, protože, jak říkáte, po Vás nevyžaduje žádnou oběť. Jestliže ale shledáváte sebeobětování tak atraktivním, co Vám brání ho provozovat ve Vašich soukromých záležitostech? Společnost Vám za to bude vděčná, nebo alespoň ti, co toto ovoce budou sklízet; ale snažit se k tomu přinutit lidstvo jako k principu je vrchol absurdity, protože sebeobětování všech znamená obětovat každého; je to zlo povýšené na důstojenství morální teorie.

Díky bohu však velká část této nabubřelosti může být psána a čtena bez toho, aby svět přestal být poháněn svou přirozenou motivační silou, což je, ať už se to někomu líbí či ne, vlastní zájem.

Je mimochodem docela podivné vidět city ušlechtilého sebezapření povolány na podporu loupeže. Protože to je nakonec to, k čemu všechna tato ostentativní nezaujatost vede. Tito pánové, tak choulostiví, že nechtějí, aby byl mír založen na vlastním zájmu lidstva, se neštítí strkat ruce do cizích kapes, a zvláště do kapes chudých; protože, který paragraf z celních zákonů chrání chudé? Pánové, nakládejte, jak je Vám libo s Vaším majetkem, ale nechte nás naložit stejně s plody našeho úsilí, užívat je nebo je směňovat, jak si přejeme. Řečněte si, jak je Vám libo o ctnostech sebezapření, to je vše velmi ušlechtilé a vznešené; buďte při tom ale alespoň upřímní.

—

[1] Louis Adolphe Thiers (1797-1877), francouzský státník a významný historik. Během své dlouhé politické kariéry byl poslancem a ministerským předsedou, posléze byl v r. 1871 zvolen prezidentem Třetí republiky. V Bastiatově době byl oponentem volného obchodu a zastával agresivní protianglickou politiku.

[2] Henry John Temple, Vikomt Palmerston (1784 – 1865), Britský politik, v době napsání Ekonomických sofismů byl ministrem zahraničí a byl znám svým nepřátelstvím k Francii.

Přeložil Vladimír Krupa