Konflikt principů

Jedna z věcí, která mě mate, je tato:

Čestní političtí teoretici, poté, co prostudovali ekonomické problémy čistě z hlediska producentů, dospěli ke dvěma následujícím závěrům:

„Vláda by měla přinutit spotřebitele, kteří jsou podřízení jejím zákonům, aby jednali ve prospěch domácího průmyslu.“

„Vláda by se měla snažit rozšiřovat svou moc také na zahraniční spotřebitele, aby je mohla přinutit jednat ve prospěch domácího průmyslu.“

První politika je zvána protekcionismem a druhá otevíráním trhů pro naši produkci.

Premisa, na které jsou obě tyto politiky založeny se jmenuje obchodní bilance.

„Národ ochuzuje sám sebe, když dováží a obohacuje se, když vyváží.“

Protože pokud každý nákup ze zahraničí je zaplacený tribut a národní ztráta, je docela přirozené omezit a dokonce zakázat import.

A jestliže každý prodej do cizí země je obdržený tribut a národní zisk, je docela přirozené snažit se otevírat trhy pro naše produkty a to i ozbrojenou silou.

 Protekcionistický systém a koloniální systém jsou tak zkrátka dva aspekty jedné a té samé teorie. Zabránit spoluobčanům, aby nakupovali od cizinců a přinutit cizince, aby nakupovali od nás, jsou pak následky jednoho principu.

Je nemožné nepoznat, že podle této doktríny – pokud je pravdivá – všeobecný blahobyt národa je závislý na monopolech, čili domácí loupeži, a vojenských výbojích, čili zahraniční loupeži.

Navštívil jsem jednu z chalup, které se na francouzské straně přimykají ke svahům Pyrenejí.

Otec rodiny pobíral pouze hubenou mzdu za svou práci. Jeho polonahé děti se třásly v ledovém severním větru; oheň byl vyhaslý a na stole nebylo nic. Na druhé straně hory byla vlna, dřevo a obilí; ale to vše bylo odepřeno rodině tohoto nádeníka, protože druhá strana hory již nebyla Francií. Zahraniční dříví se nedostane na jejich ohniště; pastýřovy děti nepoznají chuť Biskajských bochníků[35]; a vlna z Navarry nebude nikdy zahřívat jejich údy. A to vše má být kvůli všeobecnému blahobytu. Výborně. Pak ovšem musíte připustit, že v tomto případě je všeobecný blahobyt v rozporu se spravedlností.

Regulovat zákonem spotřebitele a omezit jejich výběr na produkty domácího průmyslu, znamená neoprávněně zasahovat do jejich svobody zákazem činnosti – směny – která sama o sobě není žádným způsobem v konfliktu s morálkou; krátce znamená to páchat nespravedlnost.

A přesto má být tohle nezbytné, pokud má být udržena produkce a prosperita země nemá utrpět smrtelný úder.

Pisatelé protekcionistické školy tudíž dosáhli melancholického závěru, že existuje radikální neslučitelnost mezi spravedlností a všeobecným blahobytem.

Na druhé straně, pokud je v zájmu všech národů prodávat a nikoliv kupovat, následné násilné akce a reakce musí být přirozeným stavem v jejich vztazích; protože každý se bude snažit vnutit svoje produkty všem a všichni se budou snažit odmítat produkci ostatních.

V realitě prodej implikuje koupi; a jelikož podle této doktríny prodávat znamená prosperovat a kupovat znamená ztrácet, každá mezinárodní transakce je výhodou pro jednu zemi a újmou pro druhou.

Na druhou stranu je člověk neodolatelně přitahován k tomu, z čeho má prospěch a instinktivně odporuje tomu, co mu škodí. Tudíž závěr je nevyhnutelný. Každý národ v sobě má přirozenou tendenci k expanzi a stejně přirozenou tendenci odporovat pronikání do svého prostoru a obě tyto tendence jsou stejně škodlivé všem ostatním národům; či jinými slovy, antagonismus a válka je přirozeným stavem lidské společnosti.

Takže teorie o které mluvím může být shrnuta do dvou axiomů:

Bohatství národa je neslučitelné se spravedlností doma.

Bohatství národa je neslučitelné s mírem v zahraničí.

A co mě udivuje a šokuje je to, jak političtí teoretici a státníci, kteří upřímně vyznávají takovou doktrínu, jejíž základní principy jsou v tak zásadním rozporu s mírem a spravedlností si mohou zachovat svůj duševní klid a vyrovnanost.

Kdyby mě studium ekonomické vědy dovedlo k takovým závěrům, pokud bych si nemohl jasně uvědomovat, že svoboda, všeobecný blahobyt, spravedlnost a mír jsou nejen slučitelné, ale také těsně propojené a tak řečeno identické, chtěl bych raději zapomenout vše, co jsem se naučil a kladl bych si tuto otázku:

„Jak by mohl Bůh chtít, aby člověk mohl dosáhnout prosperity jen skrze nespravedlnost a válku? Jak by mohl chtít, aby se člověk zřekl války a nespravedlnosti za cenu svého blahobytu?“

Nezavádí mě věda na scestí pokud vyžaduje, abych akceptoval tak hrozivé rouhání, které toto dilema implikuje? Jak bych si mohl troufnout učinit takovou doktrínu základem pro zákony velkých národů? A pokud dlouhá řada vynikajících učenců odvodila daleko příznivější závěr z té samé vědy, jejímuž studiu zasvětili svůj život; když tvrdí, že svoboda a všeobecný blahobyt jsou naprosto slučitelné se spravedlností a mírem, a že všechny tyto velké principy probíhají paralelně jeden s druhým až do věčnosti, aniž by se navzájem dostaly do konfliktu, nemají na své straně předpoklad, který zapadá do všeho co víme o Božské dobrotě a moudrosti, která se projevuje v harmonii fyzického vesmíru? Tváří v tvář takovému předpokladu a tolika impozantním autoritám, mám snad, po pouze povrchním studiu věřit, že ten samý Bůh vložil antagonismus a nesoulad do morálního zákona? Ne; dříve než bych uvěřil, že principy sociálního řádu jsou protikladné, anarchické a ve věčném a nesmiřitelném konfliktu; než bych chtěl nutit své spoluobčany k přijmutí systému, ke kterému mě moje rozumování dovedlo; měl bych snahu prověřit každý krok v argumentu a ujistit se, že jsem na nějakém místě nesešel z cesty.

A pokud bych, po nepředpojatém dvacetkrát opakovaném zkoumání, vždy dorazil k tomuto děsivému závěru, že si člověk musí vybrat mezi materiálním dobrem a morálním dobrem, byl bych tak otřesený, že bych raději odmítl tuto vědu, pohřbil bych se v dobrovolné nevědomosti a hlavně bych se už odmítl podílet jakýmkoliv způsobem na veřejných záležitostech. Břemeno odpovědnosti za tak bolestnou volbu bych přenechal lidem s jiným charakterem.

—

Přeložil Vladimír Krupa